4 Tdo 1064/2025-408
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 10. 12. 2025 o dovolání obviněného V. M., proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 18. 9. 2024, sp. zn. 7 To 224/2024, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 1 T 175/2023, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.
1. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 30. 1. 2024, sp. zn. 1 T 175/2023, byl obviněný V. M. uznán vinným ze spáchání přečinu pojistného podvodu podle § 210 odst. 1 písm. c), odst. 4 tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku, kterého se podle skutkové věty výroku o vině daného rozsudku dopustil tím, že (včetně pravopisných chyb a překlepů):
„dne 23.6.2023 prostřednictvím internetového systému poškozené společnosti Kooperativa pojišťovna, a.s., IČO: 47116617, se sídlem Pobřežní 665/21, Praha 8 – Karlín, v úmyslu obohatit se, požádal poškozenou o vyplacení pojistného plnění v podobě úhrady údajného ušlého zisku v důsledku dopravní nehody ze dne 22.6.2023, jejímž byl jako poškozený řidič motorového vozidla zn. Škoda Octavia, RZ XY účastníkem, přičemž ve své žádosti záměrně uvedl nepravdivé údaje o vykonaných jízdách a odebraných pohonných hmotách, které měly sloužit jako podklad pro výpočet výše pojistného plnění, jež mu měl být vyplaceno, avšak díky odhalení poškozenou k úhradě nedošlo, čímž mohl poškozené společnosti Kooperativa pojišťovna, a.s., IČO: 47116617 v případě vyplacení pojistného plnění způsobit škodu ve výši 454 881 Kč“.
2. Za shora uvedený přečin a za sbíhající se přečin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku z trestního příkazu Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 26. 10. 2023, sp. zn. 30 T 114/2023, byl obviněný V. M. odsouzen podle § 210 odst. 4 tr. zákoníku a za použití § 43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 24 (dvaceti čtyř) měsíců. Podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku a § 82 odst. 1 tr. zákoníku byl výkon trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 4 (čtyř) roků.
3. Podle § 43 odst. 2 tr. zákoníku byl zrušen výrok o trestu z trestního příkazu Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 26. 10. 2023, sp. zn. 30 T 114/2023, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž tímto došlo zrušením, pozbyla podkladu.
4. Proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 30. 1. 2024, sp. zn. 1 T 175/2023, podal obviněný V. M. odvolání, o kterém rozhodl Městský soud v Praze usnesením ze dne 18. 9. 2024, sp. zn. 7 To 224/2024, tak, že podle § 256 tr. ř. odvolání obviněného zamítl.
5. Proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 18. 9. 2024, sp. zn. 7 To 224/2024, podal následně obviněný V. M. prostřednictvím svého obhájce dovolání, opírající se o důvody dovolání podle § 265b odst. 1 písm. a), d), g) a h) tr. ř. Obviněný se považuje za osobu cizího práva a předkládá k tomu doklady a listiny. Uvádí dále, že poté, co skončilo ustanovení obhájce pro odůvodnění odvolání, nebyl právně zastoupen. Přesto nebyl k jednání soudu 18. 9. 2024 řádně obeslán. Stejně mu nemohl být doručen rozsudek odvolacího soudu.
Uvádí, že nejde o řádné předvolání, nemá-li soud doklad o tom, že předvolání bylo obžalovanému doručeno do vlastních rukou, i když jiné osoby učiní vůči soudu prohlášení, že obžalovaného vyrozuměly o konání hlavního líčení. V takovém případě nelze konat hlavní líčení v nepřítomnosti obviněného. Stejně tak není možno považovat za platné doručení, jestliže se příslušná písemnost dostala do rukou adresáta jiným způsobem, než jak pro doručení dané písemnosti předepisuje nebo připouští trestní řád. Obviněný dále namítl nesprávnost skutkových zjištění ohledně úmyslu se obohatit a úmyslu k výši potenciální škody.
I kdyby však byly splněny materiální podmínky pro vedení řízení bez přítomnosti obviněného, pak z důvodu odvolání napadajícího nenaplnění subjektivní stránku trestného činu u pokusu to znamená, že věc nebylo možno spolehlivě rozhodnout bez přítomnosti obviněného. Dodává, že bez jeho osobní účasti nebylo možné provést v potřebném rozsahu dokazování, dostatečně zjistit skutkový stav pro rozhodnutí a spravedlivě ve věci rozhodnout, a to nejen v otázce viny, ale i o trestu nebo o upuštění od potrestání.
Opakuje, že rozsudek trpí vadou nesprávného hodnocení subjektivní stránky – zavinění. Soud naprosto rezignoval na zjištění, jakou představu ve vztahu k výši pojistného plnění obviněný mohl mít, zda předpokládal, že mu pojišťovna vyplatí celou požadovanou částku, nebo zda ji nadhodnotil proto, že čekal, že z ní dostane jen zlomek. Nebylo zkoumáno, jestli by pojišťovna pojistné bývala vyplatila, kdyby neměla pochybnosti, jestli tedy pokus v důsledku faktického omylu obviněného nebyl zcela nezpůsobilý poškodit pojišťovnu.
Obviněný se závěrem svého dovolání domáhá zrušení napadených rozhodnutí.
6. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství využil svého práva a k dovolání obviněného se vyjádřil. Ve svém vyjádření stručně shrnul dosavadní průběh trestního řízení a dále k uplatněným dovolacím námitkám uvedl, že námitky obviněného, uplatněné pod dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. a) tr. ř., tedy že se považuje za osobu cizího práva a že odevzdal orgánům veřejné správy občanský průkaz, cestovní pas a zrušil si trvalé bydliště, jsou mimo důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. a) tr. ř. K další námitce
obviněného, uplatněné pod dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř., tedy že mu nebylo řádně doručeno „předvolání“ k jednání soudu dne 18. 9. 2024, státní zástupce uvedl, že odvolací soud sice konal veřejné zasedání o odvolání obviněného dne 18. 9. 2024, tohoto obviněného však k veřejnému zasedání nepředvolával, nýbrž ho toliko o takovém zasedání vyrozuměl. Dodává, že v posuzované věci nenastala ani situace, že by obviněný projevil nesouhlas s konáním veřejného zasedání v jeho nepřítomnosti.
Nenastala ani situace, že by případnou neúčast u již nařízeného veřejného zasedání včas a řádně omluvil. Státní zástupce má proto za to, že námitky obviněného, jimiž brojil proti porušení ustanovení o jeho přítomnosti ve veřejném zasedání, jsou neopodstatněné. K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. státní zástupce uvedl, že námitky obviněného tomuto důvodu neodpovídají, jelikož obviněný brojí pouze proti skutkovým zjištěním a zpochybňuje výsledky provedeného dokazování. Takové námitky nezakládají existenci důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr.
ř., avšak ani žádného jiného důvodu dovolání uvedeného v § 265b tr. ř. K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. státní zástupce uvádí, že tomuto důvodu dovolání s určitou mírou tolerance formálně odpovídají námitky, kterými obviněný brojí proti existenci úmyslného zavinění za pokus přečinu pojistného podvodu podle § 21 odst. 1 a § 210 odst. 1 písm. c), odst. 4 tr. zákoníku. Jak přitom vyplynulo z rozhodných skutkových zjištění, vtělených do popisu skutku ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, obviněný V.
M. uvedl v žádosti o vyplacení pojistného plnění nepravdivé údaje, které byly podkladem pro výpočet pojistného plnění. Konkrétní výpočet tohoto plnění a jeho přesná výše byly sice v kompetenci pojišťovny, nicméně tím, že obviněný pojišťovně předložil nepravdivé vstupní údaje o počtu vykonaných jízd a množství čerpaných pohonných hmot, musel mít alespoň obecnou představu o tom, že pojistné plnění se může pohybovat v řádech statisíců korun českých. Za takového stavu je ovšem vyloučeno, aby obviněný neměl žádnou představu o rozhodných skutečnostech spadajících pod zákonné znaky skutkové podstaty žalovaného přečinu (resp. pokusu tohoto přečinu).
Nešlo ani o nezpůsobilý pokus přečinu pojistného podvodu podle § 21 odst. 1 a § 210 odst. 1 písm. c), odst. 4 tr. zákoníku, jak obviněný namítl v podaném dovolání. V posuzované věci byl jednoznačně veden záměrem vylákat pojistné plnění z majetku pojišťovny.
Na základě všech shora uvedených skutečností dospěl státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství k závěru, že dovolání obviněného je zjevně neopodstatněné. Proto navrhl, aby Nejvyšší soud takto podané dovolání obviněného V. M. podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Rozhodnutí o odmítnutí dovolání státní zástupce navrhl učinit v neveřejném zasedání, k jehož konání může Nejvyšší soud přistoupit podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. Současně podle § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. souhlasil s tím, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání učinil i jiné než navrhované rozhodnutí.
7. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§ 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce, tedy podle § 265d odst. 1 písm. c) tr. ř. a v souladu s § 265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu § 265e tr. ř. zachována.
8. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.
9. Ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem–advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).
10. Obviněný ve svém mimořádném opravném prostředku uplatnil dovolací důvod podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. a) tr. ř. Tento dovolací důvod lze uplatnit, pokud ve věci rozhodl věcně nepříslušný soud, nebo soud, který nebyl náležitě obsazen, ledaže místo samosoudce rozhodoval senát nebo rozhodl soud vyššího stupně. Tento důvod dovolání představuje zohlednění práva na zákonného soudce, přičemž podle čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod nesmí být nikdo odňat svému zákonnému soudci. Příslušnost soudu i soudce stanoví zákon [zejména zákon č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), ve znění pozdějších předpisů].
11. K věcné nepříslušnosti soudu obviněný namítl, že se považuje za osobu cizího práva, že odevzdal orgánům veřejné správy občanský průkaz a cestovní pas a zrušil si trvalé bydliště. Nejvyšší soud konstatuje, že tyto námitky jsou však zcela mimo důvod dovolání podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. a) tr. ř., jelikož se nedotýkají otázky věcné příslušnosti soudu ani jeho obsazení. Nejvyšší soud pro úplnost dodává, že v posuzované věci rozhodoval věcně příslušný obvodní soud, který byl náležitě obsazen v souladu s rozvrhem práce.
12. Obviněný dále uplatnil dovolací důvod podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř., který lze uplatnil byla-li porušena ustanovení o přítomnosti obviněného v hlavním líčení nebo ve veřejném zasedání. Jak vyplývá z dosavadní rozhodovací činnosti Nejvyššího soudu, tento důvod dovolání spočívá v tom, že se v rozporu se zákonem konalo hlavní líčení nebo veřejné zasedání v nepřítomnosti obviněného, ačkoli měla být jeho přítomnost umožněna nebo zajištěna, čímž byl obviněný zkrácen na svém právu, aby jeho věc byla projednána v jeho přítomnosti a aby se tak mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům. Účelem práva obviněného na projednání trestní věci v jeho přítomnosti je pak zejména zajištění reálné možnosti vyjádřit se před soudem k tomu, co je mu v obžalobě kladeno za vinu, a k důkazům, na nichž je obžaloba založena.
13. K tomuto dovolacímu důvodu obviněný namítl, že poté, co skončilo ustanovení obhájce pro odůvodnění odvolání, nebyl právně zastoupen, a přesto nebyl k jednání soudu 18. 9. 2024 řádně obeslán. Namítl, že když mu nebylo předvolání řádně doručeno, nemohl soud konat hlavní líčení v jeho nepřítomnosti.
14. Nejvyšší soud připomíná, že trestní řád upravuje odlišně požadavky na přítomnost obviněného u hlavního líčení, resp. stanoví odchylně podmínky, za nichž lze konat v nepřítomnosti obviněného hlavní líčení, a odlišné podmínky, za nichž lze takto jednat ve veřejném zasedání. Z uvedeného proto mimo jiné vyplývá, že zatímco v hlavním líčení, které je těžištěm a vyvrcholením procesu dokazování, bude přítomnost obviněného pravidlem, takže hlavní líčení lze provést v nepřítomnosti obviněného jen výjimečně, případně je vůbec nelze konat (srov. § 202 odst. 2 až 5 tr. ř.), zákonné podmínky pro konání veřejného zasedání v nepřítomnosti obviněného tak přísně vymezeny nejsou. Přítomnost obviněného u veřejného zasedání pak může být nezbytná tehdy, jestliže se soud rozhodl předvolat obviněného k takovému veřejnému zasedání, a tím dal jednoznačně najevo, že v jeho nepřítomnosti nemůže jednat. V posuzovaném případě však odvolací soud o veřejném zasedání konaném dne 18. 9. 2024 obviněného pouze vyrozuměl, čímž mimo jiné zřetelně vyjádřil, že nepovažuje účast obviněného u tohoto veřejného zasedání za nezbytně nutnou. Ani této námitce proto nelze přisvědčit, neboť obviněný nebyl k veřejnému zasedání předvolán, nýbrž byl o jeho konání pouze vyrozuměn.
15. Nejvyšší soud nad rámec dodává, že v rámci protokolu o výslechu obviněného ze dne 1. 11. 2023 uvedl obviněný jako adresu pro účely doručování XY, XY. Není tedy pravdou, že by „nikde“ neuvedl tuto adresu. Pokud mu tedy odvolací soud doručil vyrozumění o konání veřejného zasedání na uvedenou adresu, měl dostatečně doloženo, že se obviněný o tomto zasedání dozvěděl a mohl se k němu dostavit. To, že obviněný odmítl podepsat doručenku, která mu byla předložena doručujícím orgánem, nepředstavuje závadu v doručení předmětné písemnosti. O doručování obviněnému totiž policie zajistila videonahrávku. Skutečnost, že obviněný podle policie odmítl podepsat doručenku, nebrání odvolacímu soudu v jednání v jeho nepřítomnosti, neboť zákonná pětidenní lhůta k přípravě od doručení vyrozumění do dne konání veřejného zasedání byla zachována. Postup odvolacího soudu, který konal veřejné zasedání bez přítomnosti obviněného, byl tedy z tohoto hlediska správný a v souladu se zákonem.
16. Nejvyšší soud pro úplnost doplňuje, že z protokolu o hlavním líčení ze dne 30. 1. 2024 vyplývá, že obžaloba i předvolání k hlavnímu líčení byly obviněnému řádně doručeny dne 22. 1. 2024, obviněný byl k hlavnímu líčení včas a řádně předvolán dne 22. 1. 2024 a o skutku, který byl předmětem obžaloby, byl vyslechnut v přípravném řízení a bylo dodrženo ustanovení o zahájení trestního stíhání. Obviněný se k hlavnímu líčení dne 30. 1. 2024 nedostavil a ani svou neúčast nijak neomluvil a nežádal o odročení hlavního líčení a netrval na své osobní účasti u hlavního líčení, proto soud mohl provést hlavní líčení v jeho nepřítomnosti. Z uvedeného vyplývá, že i podmínky pro konání hlavního líčení v nepřítomnosti obviněného V. M. byly splněny.
17. Obviněný ve svém dovolání uplatnil také dovolací důvod podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Tento dovolací důvod je dán tehdy, pokud rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Zakotvením uvedeného dovolacího důvodu do trestního řádu však nedošlo k rozšíření rozsahu dovolacího přezkumu též na otázky skutkové. Smyslem jeho zakotvení byla totiž pouze výslovná kodifikace již dříve judikaturou Ústavního a Nejvyššího soudu vymezených nejtěžších vad důkazního řízení, pro něž se obecně vžil pojem tzv. extrémního nesouladu. Pod uvedený dovolací důvod lze podřadit tři skupiny vad důkazního řízení. Do první skupiny takových vad patří tzv. opomenuté důkazy, pokud soudy odmítly provést důkaz navržený účastníkem řízení, aniž by svůj postup věcně a adekvátně stavu věci odůvodnily. Patří sem taktéž případy, pokud soudy sice provedly důkaz, avšak v odůvodnění svého rozhodnutí jej vůbec nezhodnotily. Druhou skupinu vadné realizace důkazního řízení tvoří případy, kdy důkaz, resp. jeho obsah, není získán procesně přípustným způsobem a jako takový neměl být vůbec pojat do hodnotících úvah soudů. Třetí oblast pak zahrnuje případy svévolného hodnocení důkazů, tj. pokud odůvodnění soudních rozhodnutí nerespektuje obsah provedeného dokazování, dochází k tzv. deformaci důkazů a svévoli při interpretaci výsledků důkazního řízení. Jedná se tedy o tzv. stav extrémního nesouladu mezi skutkovým zjištěním a skutečnostmi, jež vyplývají z provedených důkazů a v důsledku toho pak i konečným hmotněprávním posouzením (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 1. 2022 sp. zn. 7 Tdo 1315/2021).
18. Ve vztahu k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněný namítl, že bez jeho účasti nebylo možné provést v potřebném rozsahu dokazování, dostatečně zjistit skutkový stav pro rozhodnutí a spravedlivě ve věci rozhodnout. Nejvyšší soud k uvedenému konstatuje, že obviněný svými námitkami pouze zpochybňuje výsledky provedeného dokazování, aniž by konkrétně uvedl, proč obsah důkazů vůbec neposkytuje podklad pro skutková zjištění, k nimž dospěly soudy činné dříve ve věci, nebo je dokonce pravým opakem těchto zjištění, anebo proč obsah provedených důkazů nemůže být podkladem pro zmiňovaná skutková zjištění při žádném z logických způsobů jejich hodnocení. Obviněný se těmito námitkami pouze domáhá toho, aby soudy hodnotily důkazy jiným způsobem, resp. aby akceptovaly jeho tvrzení. Veškeré námitky, které obviněný v této souvislosti vznáší, kvalitativně nepřekračují meze prosté polemiky s názorem soudů na to, jak je třeba ten, který důkaz posuzovat a jaký význam mu připisovat z hlediska skutkového děje. Citovanému důvodu dovolání tak námitky obviněného, který nesouhlasí se skutkovými zjištěními, neodpovídají a nelze jim přisvědčit.
19. Obviněný v rámci svého mimořádného opravného prostředku rovněž uplatnil dovolací důvod podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Podle tohoto dovolacího důvodu lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03).
20. Pod tento dovolací důvod podřadil obviněný námitky stran existence subjektivní a objektivní stránky žalovaného přečinu. Popírá, že by naplnil subjektivní stránku.
21. Lze stručně shrnout, že přečinu pojistného podvodu podle § 21 odst. 1 a § 210 odst. 1 písm. c), odst. 4 tr. zákoníku. se dopustí ten, kdo uvede nepravdivé nebo hrubě zkreslené údaje nebo podstatné údaje zamlčí při uplatnění práva na plnění z pojištění nebo jiné obdobné plnění, a způsobí-li činem větší škodu. Objektem trestného činu pojistného podvodu podle § 210 je podobně jako u podvodu podle § 209 tr. zákoníku cizí majetek. K trestní odpovědnosti pachatele za trestný čin pojistného podvodu podle § 210 odst. 1 tr. zákoníku není nutné, aby pojišťovna (pojistitel) jednala v omylu, resp. aby jednání pachatele (např. pojistníka) vedlo k omylu pojišťovny (pojistitele), na základě kterého by poskytla pojistné plnění. K trestnosti tohoto činu se rovněž nevyžaduje, aby pachatel skutečně vylákal plnění z pojištění nebo jiné obdobné plnění (pojistné plnění), na něž mu nevznikl nárok. Z hlediska subjektivní stránky jde o úmyslný trestný čin. K trestní odpovědnosti za trestný čin podle § 210 odst. 1 tr. zákoníku, na rozdíl od obecného trestného činu podvodu podle § 209 tr. zákoníku, není třeba vznik škody, a to jak majetkové, tak případně nemajetkové povahy. Proto ani úmysl pachatele nemusí k takové škodě spočívající zejména ve vylákání pojistného plnění směřovat, i když zpravidla tomu tak bude.
22. Na základě provedeného dokazování bylo zjištěno, že obviněný žádal v návaznosti na dopravní nehodu ze dne 22. 6. 2023, zaviněnou pojištěncem poškozené společnosti Kooperativa pojišťovna, a. s., od poškozené úhradu údajného ušlého zisku, která měla být poskytnuta z pojištění, z něhož byla již předtím uhrazena oprava jeho vozidla. Za účelem určení výše ušlého zisku, který měl být uhrazen, byl obviněný poškozenou vyzván k doložení svých příjmů za období 3 měsíců před dopravní nehodou, načež poškozené zcela záměrně a plánovitě doložil podklady obsahující nepravdivé skutečnosti. Nepravdivosti uvedených údajů si obviněný musel být dobře vědom, přesto se však pokusil neoprávněně obohatit na úkor poškozené, kdy v případě, že by nedošlo k odhalení jeho jednání, mohl tímto svým jednáním způsobit škodu v celkové výši 454.881 Kč. Rozhodná skutková zjištění tak poskytují dostatečný podklad pro závěr, že obviněný předpokládal neoprávněné získání peněžních prostředků ve větší částce na úkor pojišťovny, které by mu vyplatila, pokud by neodhalila jeho podvodné jednání. Pokud tedy obviněný namítá, že nebyla naplněna subjektivní stránka žalovaného přečinu, Nejvyšší soud uvádí, že si musel být plně vědom nepravdivosti dokladů, které pojišťovně předložil jako důkaz svých údajných cest do zahraničí. S ohledem na fiktivní stvrzenky, jež pojišťovně zaslal, musel být proto nejméně srozuměn s tím, že pokud by pojišťovna na základě takto doloženého nároku škodu uhradila, způsobil by jí škodu ve výši 454.881 Kč. Lze proto uzavřít, že obviněný svým jednáním naplnil po formální stránce všechny znaky skutkové podstaty přečinu pojistného podvodu podle § 210 odst. 1 písm. c), odst. 4 tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku.
23. Nejvyšší soud dodává, že nešlo ani o nezpůsobilý pokus přečinu pojistného podvodu podle § 21 odst. 1 a § 210 odst. 1 písm. c), odst. 4 tr. zákoníku. Pokus trestného činu je podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku jednáním, které bezprostředně směřuje k dokonání trestného činu a jehož se pachatel dopustil v úmyslu trestný čin spáchat, jestliže k dokonání trestného činu nedošlo. Jak přitom vyplývá z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 4. 2015, sp. zn. 7 Tdo 368/2015, základní rozdíl mezi pokusem a dokonaným trestným činem spočívá v absenci následku u pokusu. Podstatou nezpůsobilosti pokusu je nezpůsobilost přivodit následek jako jednu ze složek skutkové podstaty trestného činu. Tak tomu v případě obviněného M. nebylo. Významné ovšem je, že pachatel jednal v úmyslu trestný čin spáchat, tedy v úmyslu zahrnujícím i způsobení následku. Trestnost pokusu zásadně není vyloučena samotnou okolností, že jde o nezpůsobilý pokus. Vždy je třeba zvážit širší okruh okolností konkrétního případu, zejména z toho hlediska, zda povaha a závažnost posuzovaného skutku ukazují na takovou míru společenské škodlivosti, při které trestní odpovědnost za nedokonaný trestný čin nekoliduje se zásadou subsidiarity trestní represe a s tím, že trestní postih je krajním prostředkem (ultima ratio) ochrany dotčených zájmů (§ 12 odst. 2 tr. zákoníku).
24. Je tak možno učinit závěr, že v průběhu daného trestního řízení bylo prokázáno, že obviněný V. M. svým předmětným jednáním naplnil všechny zákonné znaky přečinu pojistného podvodu podle § 210 odst. 1 písm. c), odst. 4 tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku, příslušný skutek byl bez jakýchkoliv pochybností objasněn, nalézací soud zvolil odpovídající právní kvalifikaci a uložený trest odpovídá všem zákonným kritériím. Nejvyšší soud proto souhlasí se závěry, které učinil v odůvodnění svého rozhodnutí odvolací soud. Z odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně vyplývá logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a hmotněprávními závěry na straně druhé, přičemž dovolací soud mezi nimi neshledal žádný rozpor.
25. Nejvyšší soud proto s ohledem na výše uvedené rozhodl tak, že dovolání obviněného V. M. odmítl jako zjevně neopodstatněné podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. O odmítnutí dovolání bylo rozhodnuto v neveřejném zasedání v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 10. 12. 2025
JUDr. Jiří Pácal předseda senátu