4 Tdo 1098/2023-1358
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 21. 12. 2023 o
dovolání obviněného A. H. proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 26.
7. 2023, sp. zn. 2 To 45/2023, v trestní věci vedené u Krajského soudu v
Ostravě – pobočky v Olomouci pod sp. zn. 81 T 1/2023, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.
1. Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 25.
5. 2023, sp. zn. 81 T 1/2023, byl obviněný A. H. uznán vinným ze spáchání ad 1)
zvlášť závažného zločinu vraždy podle § 140 odst. 1, odst. 3 písm. h), j) tr.
zákoníku a ad 2) přečinu nedovoleného ozbrojování podle § 279 odst. 1 tr.
zákoníku, kterých se podle skutkové věty výroku o vině daného rozsudku dopustil
tím, že (včetně pravopisných chyb a překlepů):
1) „dne 20. 5. 2022 v době kolem 20:26 hod. v Olomouci na ulici XY č. XY
vstoupil do herny XY, pravou rukou vytáhl revolver zn. Taurus model 82 ráže 38
Speciál, který měl schovaný za pasem, tento namířil na pracovnici herny
poškozenou M. N. a slovy „Vážená, navalte 20 tisíc, nebo jste mrtvá, to vám
říkám já!“ ji vyzval k vydání finanční hotovosti, když na tuto výzvu poškozená
reagovala otázkou „Proč to děláte?“, odpověděl „Kurva rychle, nekecejte, nic
nemačkejte, slyšíte, co říkám, nebo vystřelím a je po vás, to vám říkám já!“, a
když se jej poškozená opětovně dotázala „Proč to děláte?“ a levou rukou
uchopila zbraň, kterou držel, prudce trhl pravou rukou dozadu, čímž vyprostil
zbraň ze sevření poškozené, a když se poškozená posadila do židle za barem,
natáhl pravou ruku, ve které držel předmětný revolver, přes barový pult ve
směru k hlavě poškozené, a se slovy „Ptám se tě naposled!“ v úmyslu poškozenou
usmrtit ji střelil ze vzdálenosti nepřesahující jeden metr do hlavy, poté si
schoval revolver za pas a z místa odešel, přičemž tímto jednáním způsobil
poškozené M. N. střelné poranění hlavy charakteru průstřelu, se vstřelem ve
tvaru cípatého defektu kůže levé temenní krajiny hlavy, střelným kanálem
probíhajícím šikmo zepředu dozadu, shora dolů a zleva doprava, se zlomeninami
lebečních kostí a poškozením mozku v podobě jeho rozhmoždění a zhmoždění s
otokem doprovázeným nitrolebním krvácením, s výstřelem ve tvaru cípatého
defektu v pravé temní krajině, v jehož důsledku byla poškozená dne 20. 5. 2022
přijata do lékařského zařízení, byla vystavena opakovaným operačním zákrokům
zejména neurochirurgického rázu, byla napojena na umělou plicní ventilaci,
nepřetržitě upoutána na lůžko s absolutní závislostí na kontinuální
ošetřovatelské péči včetně zavedení vyživovací sondy, kdy přes poskytnutou
lékařskou péči poškozená M. N. dne 7. 3. 2023 ve 12:00 hod. zemřela, kdy
příčinou smrti bylo poškození mozku při střelném poranění hlavy poškozené
utrpěné dne 20. 5. 2022, a tohoto jednání se dopustil přes to, že byl rozsudkem
Krajského soudu v Bratislavě ze dne 22. 4. 1983 sp. zn. 1 T 49/81 uznán vinným
trestným činem vraždy podle § 219 zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona a
odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 21 roků,
2) nejpozději dne 1. 5. 2022 v garáži bytového domu na ulici XY č. p. XY v obci
Líně si v rozporu s § 12 odst. 1, odst. 2 zákona č. 119/2002 Sb., o střelných
zbraních a střelivu opatřil šestiranový revolver zn. Taurus model 82, ráže 38
Special, rok výroby pravděpodobně 1991, tedy krátkou jednoranovou zbraň pro
střelivo se středovým zápalem kategorie „B“ podle § 5 písm. b) zákona č.
119/2002 Sb., o střelných zbraních a střelivu, a nejméně 90 ks revolverových
nábojů ráže 38 Special tuzemské výroby Sellier & Bellot, tedy střelivo do
zbraně kategorie „B“, uvedenou zbraň a střelivo dále přechovával v místě svého
bydliště v pokoji ubytovny na ulici XY č. p. XY ve Veselí nad Moravou, dne 20.
5. 2022 v Olomouci na ulici XY č. XY v herně XY se s touto zbraní dopustil
protiprávního jednání popsaného v bodě 1. rozsudku, a po odchodu z herny zbraň
ukryl do křoví poblíž budovy XY na ul. XY v Olomouci, přičemž takto jednal,
ačkoliv věděl, že není držitelem zbrojního průkazu ani zbrojní licence ve
smyslu § 16 a násl. a § 31 a násl. zákona č. 119/2002 Sb., o střelných
zbraních a střelivu a není tedy oprávněn předmětnou zbraň a střelivo nabývat do
vlastnictví, držet a nosit.“.
2. Za uvedené jednání byl obviněný A. H. odsouzen podle § 140 odst. 3 tr.
zákoníku za použití § 43 odst. 1, § 54 odst. 1, 3 tr. zákoníku k úhrnnému
výjimečnému trestu odnětí svobody na doživotí. Podle § 56 odst. 2 písm. b) tr.
zákoníku byl pro výkon tohoto trestu zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou.
3. Podle § 70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku byl obviněnému dále uložen trest
propadnutí věcí, a to konkrétně revolveru zn. Taurus model 82, ráže 38 Special
bez výrobního čísla, 89 ks nábojů ráže 38 Special zn. Sellier & Bellot a 1 ks
vystřelené nábojnice ráže 38 Special zn. Sellier & Bellot.
4. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost zaplatit na
náhradě nemajetkové újmy poškozené K. N. částku ve výši 1 000 000 Kč a na
náhradě škody poškozené České průmyslové zdravotní pojišťovně se sídlem 703 00
Ostrava, Jeremenkova 1261/11, IČ: 47672234 částku ve výši 3 923 912 Kč.
5. Proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 25. 5.
2023, sp. zn. 81 T 1/2023, podal obviněný A. H. odvolání, o kterém rozhodl
Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 26. 7. 2023, sp. zn. 2 To 45/2023, tak,
že podle § 256 tr. ř. odvolání zamítl.
6. Proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 26. 7. 2023, sp. zn. 2 To
45/2023, podal následně obviněný A. H. prostřednictvím svého obhájce dovolání
opírající se o důvody dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř., v
němž tvrdí, že nejednal v úmyslu usmrtit poškozenou M. N. Uvedl, že střelba
byla pouze stresovou reakcí v důsledku předchozí bolesti, kterou mu způsobila
poškozená při snaze vytrhnout mu zbraň z ruky. Dále uvedl, že mířil na rameno
poškozené tak, aby jí naopak smrtelné zranění nezpůsobil, avšak v důsledku
vážného poškození jeho zraku došlo k zásahu do hlavy. Existence vážného
lékařsky diagnostikovaného poškození zraku obviněného a jeho možný vliv na
jednání při střelbě na poškozenou M. N. je rozhodným skutkovým zjištěním, které
je určující pro posouzení úmyslu obviněného usmrtit jiného jako nezbytného
znaku trestného činu vraždy. Obviněný proto v odvolacím řízení navrhoval k
tomuto skutkovému zjištění provedení důkazu znaleckým posudkem vypracovaným
soudem ustanoveným znalcem z oboru zdravotnictví za účelem vyšetření jeho
zraku, stanovení rozsahu poškození zraku a zodpovězení otázky, zda zjištěné
poškození ovlivnilo či mohlo ovlivnit vnímání obviněného ohledně toho, zda míří
na rameno či hlavu poškozené. Odvolací soud však návrh na provedení tohoto
důkazů nesprávně zamítnul, přestože jde ve vtahu k existenci úmyslu obviněného
usmrtit poškozenou o důkaz podstatný. Obviněný má dále za to, že usnesení
odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení skutku, neboť skutek
uvedený pod bodem 1 obžaloby měl být posouzen podle jiného ustanovení zvláštní
části trestního zákoníku, a to buď podle § 145 odst. 1, 3 tr. zákoníku jako
těžké ublížení na zdraví s následkem smrti, nebo jako trestný čin loupeže podle
ustanovení § 173 odst. 1, 4 tr. zákoníku, nikoliv však jako trestný čin vraždy.
S ohledem na vše shora uvedené obviněný navrhl, aby odvolací soud usnesení
Vrchního soudu v Olomouci ze dne 26. 7. 2023, sp. zn. 2 To 45/2023 zrušil a věc
přikázal odvolacímu soudu k novému projednání a rozhodnutí.
7. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství využil svého práva a k
dovolání obviněného se vyjádřil. Ve svém vyjádření stručně shrnul dosavadní
průběh trestního řízení a dále uvedl, že obviněný svou dovolací argumentaci
vystavěl v podstatě na jediné námitce, jež se týkala úplnosti dokazování
(nevyhovění návrhu obviněného na provedení jednoho důkazu). Výhradně na jejím
podkladě začal polemizovat se správností skutkového zjištění, jež učinily soudy
obou stupňů. Právě tento důkaz by dle dovolatele v případě jeho provedení měl
údajně potvrdit alternativní průběh skutkového děje obviněným prosazovaný.
Fakticky se tak jedná nikoli o námitku vadného hmotněprávního posouzení, nýbrž
o námitku nesprávného zjištění skutkového podkladu, jenž se má stát předmětem
právního posouzení, a to v důsledku opomenutí podstatného důkazu. Státní
zástupce s odkazem na příslušné skutkové a právní úvahy v bodech 46–57 a 65
odůvodnění rozsudku prvoinstančního soudu, s nimiž se plně ztotožňuje,
konstatuje, že nalézací soud v odůvodnění svého rozsudku zcela adekvátně
reagoval na obhajobu obviněného. Pakliže obviněný na této své obhajobě setrval
v odvolacím řízení a na podporu jím vybájeného průběhu skutkového děje, který
je však zcela vyvrácen ve věci provedenými důkazy, vznesl navíc požadavek na
vypracování znaleckého posudku z oboru zdravotnictví ke zkoumání jeho zraku a
schopnosti zamířit na hlavu poškozené, pak se s touto argumentací Vrchní soud v
Olomouci náležitě vypořádal v bodech 21 až 26 odůvodnění svého rozhodnutí.
Odvolací soud se rovněž podrobně zabýval všemi důkazními návrhy vznesenými
obviněným, přičemž přesvědčivě zdůvodnil, proč návrhy na další znalecké
zkoumání jeho osoby shledal neodůvodněnými a pro nadbytečnost je zamítl. Z
kamerového záznamu z herny lze dospět k závěru o jednání obviněného v přímém
úmyslu. O schopnosti obviněného i přes deklarovanou oční vadu při vzdálenosti,
která existovala mezi tělem obviněného a postavou naproti sedící poškozené,
namířit ruku se zbraní na určitou část těla poškozené, konkrétně její hlavu,
vypovídalo množství dalších důkazů ve věci provedených. Lze ve stručnosti
zmínit záznamy z několika kamer ze systémů Městské policie Olomouc, Dopravního
podniku magistrátu města Olomouc a Správy železniční dopravní cesty, jež
zaznamenaly pohyb obviněného před a po skutku a jež svědčí o dostatečně dobré
orientaci obviněného v prostoru, dokonce jeho schopnosti listovat a číst v
tiskovinách. K poměrně stručné dovolací argumentaci dovolatele lze tedy závěrem
shrnout, že v dané věci není možné shledat vadu tzv. opomenutých důkazů, když
všechny obviněným uplatněné důkazní návrhy byly soudy vypořádány, v souladu s
trestním řádem o nich bylo rozhodnuto a tento procesní postup byl v rozhodnutí
soudu náležitě odůvodněn. Ve vztahu k rozhodným skutkovým zjištěním tedy
nedošlo k tomu, že by nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy.
Právní posouzení zjištěného činu obviněného jako zvlášť závažného zločinu
vraždy podle § 140 odst. 1, odst. 3 písm. h), j) tr. zákoníku není nesprávným
právním posouzením skutku, a proto státní zástupce Nejvyššího státního
zastupitelství navrhl, aby dovolání obviněného Nejvyšší soud odmítl podle §
265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako dovolání zjevně neopodstatněné. Souhlasil,
aby Nejvyšší soud učinil rozhodnutí za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
v neveřejném zasedání. Pro případ odlišného stanoviska Nejvyššího soudu
souhlasil podle § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. rovněž s tím, aby i jiné
rozhodnutí bylo učiněno v neveřejném zasedání.
8. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání
obviněného je přípustné [§ 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno
osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce, tedy podle § 265d odst. 1 písm. c)
tr. ř. a v souladu s § 265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání
byla ve smyslu § 265e tr. ř. zachována.
9. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále
nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněné zákonem
stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou
provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3
tr. ř.
10. Ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným
prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních
vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého
stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je
totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může
doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném
opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno
základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve
smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen
„Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou
třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a
samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho
důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je
mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět
(srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr.
ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň
plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání
dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní
pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne
27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými
dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k
revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci
má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem–advokátem (§ 265d
odst. 2 tr. ř.).
11. Nejvyšší soud po prostudování předmětného spisového materiálu shledal, že
námitky uplatněné obviněným v dovolání byly již uplatňovány v předchozích
stadiích trestního řízení i v odvolání, jak soud prvního stupně, tak i odvolací
soud se s nimi přesvědčivě vypořádaly v odůvodnění svých rozhodnutí. Judikatura
vychází z toho, že jestliže obviněný v dovolání opakuje v podstatě jen námitky
uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se
kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o
dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. (viz
rozhodnutí publikované v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. BECK,
svazek 17/2002, č. 408). K tomuto závěru dospěl Nejvyšší soud i v případě
obviněného A. H.
12. Obviněný A. H. ve svém dovolání uplatnil dovolací důvod podle ustanovení §
265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Tento dovolací důvod je dán tehdy, pokud rozhodná
skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou
ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně
nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny
navrhované podstatné důkazy. Zakotvením uvedeného dovolacího důvodu do
trestního řádu však nedošlo k rozšíření rozsahu dovolacího přezkumu též na
otázky skutkové. Smyslem jeho zakotvení byla totiž pouze výslovná kodifikace
již dříve judikaturou Ústavního a Nejvyššího soudu vymezených nejtěžších vad
důkazního řízení, pro něž se obecně vžil pojem tzv. extrémního nesouladu.
Uvedený nově výslovně zakotvený dovolací důvod je proto třeba vykládat zcela
shodně, jak byl ve smyslu dosavadní bohaté judikatury chápán extenzivní výklad
ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2021. I
nadále tak lze pod uvedený dovolací důvod podřadit tři skupiny vad důkazního
řízení. Do první skupiny takových vad patří tzv. opomenuté důkazy, pokud soudy
odmítly provést důkaz navržený účastníkem řízení, aniž by svůj postup věcně a
adekvátně stavu věci odůvodnily. Patří sem taktéž případy, pokud soudy sice
provedly důkaz, avšak v odůvodnění svého rozhodnutí jej vůbec nezhodnotily.
Druhou skupinu vadné realizace důkazního řízení tvoří případy, kdy důkaz, resp.
jeho obsah, není získán procesně přípustným způsobem a jako takový neměl být
vůbec pojat do hodnotících úvah soudů. Třetí oblast pak zahrnuje případy
svévolného hodnocení důkazů, tj. pokud odůvodnění soudních rozhodnutí
nerespektuje obsah provedeného dokazování, dochází k tzv. deformaci důkazů a
svévoli při interpretaci výsledků důkazního řízení. Jedná se tedy o tzv. stav
extrémního nesouladu mezi skutkovým zjištěním a skutečnostmi, jež vyplývají z
provedených důkazů a v důsledku toho pak i konečným hmotněprávním posouzením (k
tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 1. 2022 sp. zn. 7 Tdo
1315/2021).
13. Obviněný pod uplatněný dovolací důvod namítl skutečnost, že v odvolacím
řízení navrhoval provedení důkazu znaleckým posudkem vypracovaným soudem
ustanoveným znalcem z oboru zdravotnictví za účelem vyšetření jeho zraku a
zejména za účelem posouzení otázky, zda zjištěné poškození ovlivnilo či mohlo
ovlivnit vnímání obviněného ohledně toho, zda míří na rameno či hlavu poškozené.
14. Nejvyšší soud uvádí, že v případě nedůvodného neprovedení
požadovaných důkazů ve smyslu třetí alternativy dovolacího důvodu podle § 265b
odst. 1 písm. g) tr. ř. se musí jednat o případ tzv. opomenutých důkazů ve
smyslu judikatury Ústavního a Nejvyššího soudu. Jde o takovou vadu důkazního
řízení s možným následkem porušení práva na spravedlivý proces, kdy soudy buď
odmítly provést důkaz navržený účastníkem řízení, aniž by svůj postup věcně a
adekvátně stavu věci odůvodnily, nebo kdy sice provedly důkaz, avšak v
odůvodnění svého rozhodnutí jej vůbec nezhodnotily. Naopak pod uvedenou
alternativu dovolacího důvodu nespadá případ, kdy soud učiněnému návrhu
účastníka řízení na provedení důkazu nevyhoví, ale svůj postup řádně odůvodní.
Soud není povinen provést všechny navržené důkazy. Jeho rozhodnutí ale z
hlediska práva na spravedlivý proces musí být i v tomto směru náležitě
odůvodněno ve smyslu § 125 odst. 1, resp. § 134 odst. 2 tr. ř.
15. Je třeba předeslat, že obhajobu v tom smyslu, zda obviněný trpí oční vadou,
která ovlivnila či mohla ovlivnit jeho vnímání ohledně toho, zda míří na rameno
či hlavu poškozené, začal obviněný uplatňovat až po vyhlášení napadeného
rozsudku. Nejvyšší soud zde konstatuje, že provedeným obrazovým a zvukovým
záznamem události v herně lze zcela zpochybnit závěry obviněným předložené
lékařské zprávy o jeho praktické slepotě. Tyto obrazové a zvukové záznamy pak
podporují i další okolnosti, z nichž nejvýznamnější je skutečnost, že si
obviněný před budovou hlavního nádraží v Olomouci četl noviny či jinou
tiskovinu, popřípadě, že před odchodem z hlavního nádraží v době předcházející
skutku uložil do úschovní skříňky batoh, ve kterém měl slepeckou hůl. Jak uvedl
i odvolací soud, pokud se tyto okolnosti vztáhnou k závěrům znaleckého posudku
z odvětví psychologie o povahových vlastnostech obviněného, pak nelze vyloučit
jistá zraková omezení, která ale ovšem nepochybně nemají takovou intenzitu, jak
obviněný tvrdí, přičemž lze s jistotou tvrdit, že tato zdravotní postižení se
staly součástí jeho životní strategie manipulovat s dalšími osobami z důvodu
získání výhod. V projednávaném případě proto nelze hovořit o vadě tzv.
opomenutého důkazu, neboť Vrchní soud v Olomouci v bodu 25 odůvodnění svého
rozhodnutí důkazní návrh na zpracování znaleckého posudku z oboru očního
lékařství z výše uvedených důvodů zamítl. S tímto názorem se lze plně
ztotožnit, neboť by požadovaný znalecký posudek, který sám obviněný nepředložil
a toliko se pouze dožadoval jeho zadání po odvolacím soudu, nemohl na zjištěném
skutkovém stavu nic změnit.
16. Obviněný A. H. ve svém dovolání uplatnil taktéž dovolací důvod podle
ustanovení § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Podle tohoto dovolacího důvodu lze
dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení
skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto
dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně
právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde
o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve
skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že
Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v
předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení
jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným
skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS
449/03).
17. Pod uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h)
tr. ř. lze podřadit námitku obviněného proti užité právní kvalifikaci stran
nenaplnění subjektivní stránky přisouzeného trestného činu vraždy podle § 140
odst. 1, odst. 3 písm. h), j) tr. zákoníku. Obviněný však proti užité právní
kvalifikaci brojí toliko formálně, a to výlučně na podkladě námitky tzv.
opomenutého důkazu, se kterou se již Nejvyšší soud vypořádal výše.
18. I přesto Nejvyšší soud dodává, že provedeným dokazováním,
zejména z kamerového záznamu z herny XY jednoznačně vyplývá chování obviněného,
které bylo na tomto záznamu zcela detailně, včetně zvukového projevu zachyceno.
Obviněný vešel do herny vědomě s prvotním úmyslem loupežného přepadení. Po
vstupu do herny krátce vyčkával, až tuto opustí host herny a ihned poté a bez
zaváhání vytáhl připravenou zbraň a touto okamžitě cíleně zamířil na osobu
poškozené a začal se domáhat peněz. Je sice pravdou, že poškozená N. krátce
svou levou rukou zachytila konec zbraně obviněného, ovšem ani náznakem s ní
nijak do stran nemanipulovala. Zbraň, kterou držela jen velmi krátce za její
konec, vyprostil obviněný pouhým trhnutím svou pravou rukou dozadu. Pokud tedy
obviněný tvrdí, že střelba byla pouhou stresovou reakcí v důsledku předchozí
bolesti, kterou mu způsobila poškozená při snaze vytrhnout mu zbraň z ruky, je
toto tvrzení naprosto nepatřičné. Bezprostředně poté se obviněný se slovy „Ptám
se tě naposledy“ pravou ruku se zbraní natáhl co nejblíže k hlavě poškozené, a
aniž by vůbec vyčkal na případnou odpověď na jeho dotaz, střelil poškozenou z
velmi krátké vzdálenosti do hlavy. Není proto pravdivé ani tvrzení obviněného v
tom smyslu, že mířil na rameno poškozené tak, aby ji naopak smrtelné zranění
nezpůsobil. Z kamerového záznamu jednoznačně vyplývá, že samotná střelba je
zcela úmyslně vedena přímo na hlavu poškozené. Obviněný tak po předchozím
přetahování o zbraň s poškozenou při závěrečném namíření zbraně přes barový
pult nataženou pravou rukou tak, aby se zbraní co nejvíce přiblížil k hlavě
poškozené na vzdálenost méně než jeden metr, a za současného pronesení
závěrečné výhružky „Ptám se tě naposled“, jež navazovala na jeho předchozí
hrozby usmrcením poškozené, již bez jakýchkoliv pochybností jednal v přímém
úmyslu poškozenou usmrtit.
19. Je třeba také zdůraznit, že v uvedených bodech odůvodnění
rozsudku prvoinstančního soudu a usnesení odvolacího soudu je otázka příslušné
formy zavinění obviněného odpovídajícím způsobem odůvodněna. Prokázaná podoba
jednání obviněného a další okolnosti případu (včetně povahových vlastností
obviněného) jednoznačně svědčí pro přímý úmysl poškozenou usmrtit ve smyslu §
15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, a to ve složce rozumové i složce volní. Verze
obviněného, která jeho reálnému chování v herně neodpovídala v jednotlivostech
i v celkovém vyznění, byla soudy zcela správně posouzena jako zcela nevěrohodná
a odpovídající povahovým vlastnostem obviněného, jež vyplynuly ze znaleckého
posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a psychologie znalců MUDr.
Petra Nedomy a Mgr. Michaela Perničky, Ph.D., resp. z výpovědí těchto znalců.
20. Nelze dále ani souhlasit s tvrzením obviněného, že usnesení
odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení skutku, neboť skutek,
uvedený pod bodem 1 obžaloby, měl být dle obviněného posouzen podle jiného
ustanovení zvláštní části trestního zákoníku, a to buď podle § 145 odst. 1,
odst. 3 tr. zákoníku jako těžké ublížení na zdraví s následkem smrti, nebo jako
trestný čin loupeže podle ustanovení § 173 odst. 1, 4 tr. zákoníku.
21. V projednávané věci dospěl Nejvyšší soud v otázce zavinění
obviněného k jednoznačnému závěru, že tento spáchal zločin vraždy podle § 140
odst. 1, odst. 3 písm. h), j) tr. zákoníku v úmyslu přímém, neboť vzhledem k
užití střelné zbraně, kterou mířil na vzdálenost kratší než 1 metru, přímo na
hlavu poškozené, kdy se před střelbou co nejblíže přimykal tělem k barovému
pultu a natahoval ruku přímo a co nejblíže k hlavě poškozené, včetně předtím
proneseným slovům obviněného ve smyslu …“slyšíte co říkám, nic nemačkejte,
slyšíte co říkám, nebo vystřelím a je po vás…“, pak o přímém úmyslu usmrtit
poškozenou nelze mít absolutně žádných pochybností. Jednání obviněného pod
bodem 1 rozsudku soudy správně kvalifikovaly jako zvlášť závažný zločin vraždy
podle § 140 odst. 1, odst. 3 písm. h), j) tr. zákoníku. Ve vztahu ke
kvalifikované skutkové podstatě dle § 140 odst. 3 písm. h) tr. zákoníku
Nejvyšší soud pro úplnost připomíná, že obviněný byl již v minulosti odsouzen a
následně i potrestán pro úmyslné usmrcení jiného, a to pro trestný čin vraždy
podle § 219 tr. zákona rozsudkem Krajského soudu v Bratislavě ze dne 22. 4.
1983 sp. zn. 1 T 49/81. Ve vztahu ke kvalifikované skutkové podstatě dle § 140
odst. 3 písm. j) tr. zákoníku lze mít i tento znak, tedy jednání, kterým
pachatel usmrtí jiného v úmyslu získat pro sebe nebo pro jiného majetkový
prospěch, za naplněný, a to s ohledem na skutečnost, že obviněný před střelbou
samotnou opakovaně vyzýval poškozenou k vydání finanční hotovosti.
22. Skutková zjištění soudu prvního stupně, s nimiž se v zásadě plně ztotožnil
i soud odvolací, jsou tak správná, úplná a odpovídají výsledkům dokazování,
které bylo provedeno v souladu s ustanoveními trestního řádu. Soudy neporušily
ani zásadu presumpce neviny a z ní vyplývající pravidlo in dubio pro reo, na
něž obviněný ve svém dovolání taktéž odkazoval. Toto pravidlo lze důvodně
použít pouze v případě, jsou-li pochybnosti o vině důvodné, tj. rozumné a v
podstatných skutečnostech, takže v konfrontaci s nimi by výrok o spáchání
trestného činu obstát nemohl. Podaří-li se přitom pochybnosti odstranit tím, že
budou důkazy hodnoceny volně podle vnitřního přesvědčení a po pečlivém,
objektivním a nestranném uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich
souhrnu, pak není důvodu rozhodovat ve prospěch obviněného, svědčí-li důkazy o
jeho vině, třebaže jsou mezi nimi určité rozpory. V projednávané věci o
existenci žádných důvodných pochybností o vině obviněného nelze uvažovat.
Souhrn v odůvodnění odsuzujícího rozsudku podaných přímých a nepřímých důkazů
tvoří zcela logickou a ničím nenarušovanou soustavu vzájemně se doplňujících a
na sebe navazujících důkazů, které ve svém celku nejen spolehlivě prokazují
všechny okolnosti předmětného skutku, objektivní i subjektivní stránku
označeného zločinu vraždy ale zejména usvědčují z jeho spáchání bez jakýchkoliv
pochybností obviněného.
23. Je tak možno učinit závěr, že v průběhu daného trestního řízení bylo
prokázáno, že obviněný A. H. svým předmětným jednáním naplnil všechny zákonné
znaky zvlášť závažného zločinu vraždy podle § 140 odst. 1, odst. 3 písm. h), j)
tr. zákoníku a přečinu nedovoleného ozbrojování podle § 279 odst. 1 tr.
zákoníku, příslušné skutky byly bez jakýchkoliv pochybností objasněny, nalézací
soud zvolil odpovídající právní kvalifikaci a uložený trest odpovídá všem
zákonným kritériím. Nejvyšší soud proto souhlasí se závěry, které učinil v
odůvodnění svého rozhodnutí odvolací soud. Z odůvodnění rozhodnutí soudu
prvního stupně vyplývá logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich
hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a hmotněprávními
závěry na straně druhé, přičemž dovolací soud mezi nimi neshledal žádný rozpor.
24. Pro úplnost zbývá dodat, že obviněný ve svém dovolání neuplatnil dovolací
důvod podle § 265b odst. 2 tr. ř., takže z tohoto hlediska nebylo napadené
rozhodnutí přezkoumáváno.
24. Nejvyšší soud z výše uvedených důvodů shledal, že napadené rozhodnutí ani
řízení, které mu předcházelo, netrpí vytýkanými vadami, a proto dovolání
obviněného A. H. podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně
neopodstatněné odmítl. O dovolání rozhodl za podmínek ustanovení § 265r odst. 1
písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy
řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 21. 12. 2023
JUDr. Jiří Pácal
předseda senátu