4 Tdo 1143/2025-504
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 14. 1. 2026 o
dovolání, které podal obviněný E. M., proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze
dne 8. 7. 2025, sp. zn. 10 To 45/2025, v trestní věci vedené u Krajského soudu
v Ústí nad Labem pod sp. zn. 49 T 4/2025, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.
1. Rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 21. 5. 2025, sp.
zn. 49 T 4/2025, byl obviněný E. M. uznán vinným ze spáchání jednak zločinu
loupeže podle § 173 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku a jednak přečinu
výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku, kterých se podle skutkové věty
výroku o vině daného rozsudku dopustil tím, že (včetně pravopisných chyb a
překlepů):
„dne 6. 1. 2024, v přesně nezjištěné době, okolo 01:00 hodin v XY, na ulici XY,
před barem Ice Bar, fyzicky společně s J. S., jehož trestní stíhání je vedeno
samostatně, napadli poškozeného M. Š., kdy na tohoto J. S. křičel, aby mu
vrátil 500 Kč a požadoval po něm vydání bundy, což poškozený odmítl a následně
obžalovaný s J. S. poškozeného fyzicky napadli, a to tak, že J. S. jej udeřil
minimálně v jednom případě do horní části těla teleskopickým obuškem a dále
společně poškozeného začali napadat údery pěstmi a kopy, přičemž nejméně jednou
se poškozený kopnutí obžalovaného E. M. vyhnul, ale pak jej obžalovaný kopnutím
povalil na zem, kde jej dále fyzicky napadli údery pěstmi a kopy do těla, kdy v
té době poškozenému J. S. z těla strhl bundu zn. Thor Steiner, khaki barvy, v
hodnotě 2.200 Kč, ve které měl uložený mobilní telefon značky Samsung A14 v
hodnotě 1.500 Kč, svazek klíčů v hodnotě 2.000 Kč a kožené pouzdro v hodnotě
100 Kč s finanční hotovostí 600 Kč, a při odchodu z místa J. S. úmyslně velkou
intenzitou poškozenému dupl na pravý kotník, čímž mu způsobil zlomeninu zevního
kotníku vpravo, tj. dolní část kosti lýtkové typu Weber B s mírným posunem
úlomků a otokem měkkých tkání v okolí zevního a vnitřního kotníku pravé nohy,
dále obžalovanému způsobili otok měkkých tkání horního rtu, krevní výron
dolního víčka oka, čárkovité oděrky v levé čelní krajině, čárkovité i plošné
oděrky se svislým čárkovitým reliéfem na zádech v oblasti lopatek, drobný
podkožní krevní výron vpravo na zádech pod lopatkou a drobné okrouhlé oděrky na
zadní ploše pravé paže, kdy s těmito zraněními vyhledal lékařské ošetření v
nemocnici v XY, přičemž následně po ošetření poškozený podstoupil chirurgickou
operaci pravého kotníku v nemocnici v XY s nutnou hospitalizací v době od 17.
1. 2024 do 19. 1. 2024, kdy následně z důvodu přiložení sádrové dlahy, poté
pevné ortézy a nutností chůze o berlích bez nášlapu a zatížení pravé nohy byl v
době od 6. 1. 2024 nejméně do 4. 3. 2024 omezen v běžném způsobu života“.
2. Za uvedené jednání byl obviněný E. M. odsouzen podle § 173 odst. 2 tr.
zákoníku za užití § 43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v
trvání šesti a půl roku. Podle § 56 odst. 2 písm. a) tr zákoníku byl pro výkon
trestu zařazen do věznice s ostrahou.
3. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost zaplatit s již
odsouzeným J. S., společně a nerozdílně poškozeným M. Š., částku 5.200 Kč a
Všeobecné zdravotní pojišťovně České republiky, Praha 3, Orlická 4/2020, částku
32.411 Kč spolu se zákonným úrokem z dlužné částky ve výši repo sazby ČNB
platné pro 1. den kalendářního pololetí, v němž došlo k prodlení zvýšené o 8
procentních bodů ročně, jdoucího od dne následujícího po dni konání prvního
hlavního líčení, do zaplacení, coby náhradu škody.
4. Proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 21. 5. 2025, sp. zn.
49 T 4/2025, podal obviněný E. M. odvolání, o kterém rozhodl Vrchní soud v
Praze usnesením ze dne 8. 7. 2025, sp. zn. 10 To 45/2025, tak, že podle § 256
tr. ř. odvolání obviněného zamítl.
5. Proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 8. 7. 2025, sp. zn. 10 To
45/2025 podal obviněný E. M. prostřednictvím své obhájkyně dovolání opírající
se o dovolací důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř. Namítá, že
žádný společně vedený útok obviněného a odsouzeného S. na poškozeného se v
hlavním líčení neprokázal. Jak je patrno již z výroku o vině rozsudku soudu
prvního stupně, zaviněné jednání přičítané obviněnému není konkretizováno, je
zde popisováno pouze v souvislosti s prokázaným jednáním odsouzeného S. Výrok o
vině uvádí, že napadli (obviněný a S.) poškozeného M. Š. údery pěstmi a kopy.
Skutečnost, že by obviněný povalil Š. či do něj kopal a činil údery pěstí se
neprokázala. Neprokázal se ani žádný záměr obviněného k užití násilí vůči
poškozenému za účelem zmocnit se věci, kterou měl při sobě, nebo vědomé či
nedbalostní jednání obviněného, kterým by způsobil poškozenému vážnou újmu na
zdraví. Jak vyplývá z výpovědi svědků, poté, co se obviněný vrátil na místo
činu, se do konfliktu odsouzeného S. a poškozeného Š. nezapojoval, stál opodál,
a nakonec společně s odsouzeným S. utekl z místa činu. Přitom právě
bezprostředně předtím, než obviněný M. s odsouzeným S. opustili místo činu,
muselo dojít ke zlomení kotníku poškozeného. Obviněný se proto domnívá, že
došlo k nesprávné právní kvalifikaci jeho jednání a že z popisu skutku ve
výrokové části nejsou zjevné okolnosti, z nichž by bylo možné dovodit, čím byl
na straně obviněného s druhým pachatelem naplněn společný úmysl k užití násilí
vůči poškozenému za účelem zmocnit se cizí věci a přitom způsobit poškozenému
těžkou újmu na zdraví. Obviněný tuto skutkovou podstatu nenaplnil ani v dílčích
skutcích, které by šly považovat za společné jednání s odsouzeným S. V celém
jednání byla role obviněného minoritní, a proto by jeho jednání mělo být
správně kvalifikováno pouze jako přečin výtržnictví dle § 358 odst. 1 tr.
zákoníku. S ohledem na výše popsané navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k
odst. 1, 2 tr. ř. zrušil usnesení Vrchního soudu v Praze, č.j. 10 To
45/2025-470 ze dne 8. 7. 2025 a dále postupoval podle § 265l odst. 1 tr. ř. a
přikázal Vrchnímu soudu v Praze, aby věc znovu projednal a rozhodl.
6. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství využil svého práva a k
dovolání obviněného se vyjádřil. Ve svém vyjádření stručně shrnul dosavadní
průběh trestního řízení a po přezkoumání obsahu předloženého mimořádného
opravného prostředku uvedl, že obviněný zjevně opomněl uplatnit též dovolací
důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř., neboť jeho dovolání směřuje proti
usnesení odvolacího vrchního soudu, jímž byl jako nedůvodný zamítnut jeho řádný
opravný prostředek proti odsuzujícímu rozsudku soudu prvého stupně. Tato
formální nedůslednost podaného dovolání však dle názoru státního zástupce
nebrání posouzení jeho obsahu. Zároveň státní zástupce upozornil, že nyní
uplatněné dovolací námitky v podstatě kopírují podané odvolání obviněného i
jeho předchozí obhajobu, přičemž těmito námitkami se již zabývaly soudy nižších
stupňů, které se s nimi i náležitě vypořádaly. Pokud jde o uplatněný dovolací
důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., dle názoru státního zástupce mu
uplatněné námitky neodpovídají. Obviněný nejenže neformuluje konkrétní variantu
uplatněného dovolacího důvodu, ale pod tento dovolací důvod ani nepodřazuje
konkretizovanou námitku, jež by tomuto důvodu dovolání odpovídala. Obviněný si
tak z provedeného dokazování pouze selektivně vybírá určité důkazní fragmenty,
na jejichž základě staví vlastní skutková zjištění. Státní zástupce dodává, že
tomuto okruhu dovolacích námitek tak lze oponovat odkazem na konkrétní skutková
zjištění soudu prvého stupně, jak jsou podrobněji rozvedena v odůvodnění jeho
rozsudku, zejména v bodě 27 a 32. Účast obviněného nejen na vlastním napadání
poškozeného, ale i na zmocnění se jeho věcí je přitom zřejmá z výpovědi
poškozeného. Nicméně z hlediska trestní odpovědnosti obviněného pro přisouzený
zločin loupeže by ani nebylo zapotřebí, aby se on sám zmocnil některých věcí
poškozeného, neboť postačilo, že se vůči poškozenému s tímto úmyslem dopustil
násilného jednání. Tato okolnost přitom vyplývá jak z výpovědi poškozeného, tak
i odsouzeného J. S.
7. Pod uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. podřadil
obviněný námitku, že popis skutku neobsahuje okolnosti, z nichž by bylo možno
dovodit, čím byl na jeho straně dán společný úmysl k užití násilí vůči
poškozenému za účelem zmocnit se cizí věci a přitom způsobit poškozenému těžkou
újmu na zdraví. Státní zástupce konstatuje, že ze samotného popisu jednání
dovolatele je patrné, že se koordinovaně s odsouzeným J. S. dopustil razantního
fyzického útoku proti poškozenému, a to při vědomí toho, že právě jeho
bratranec, odsouzený J. S., požaduje po poškozeném peníze a bundu. Dodává, že
trestní odpovědnost pro zločin loupeže podle § 173 odst. 1, odst. 2 písm. b)
tr. zákoníku není podmíněna úmyslným způsobením těžké újmy na zdraví, ale
postačí zde i zavinění z nedbalosti ve smyslu § 17 písm. a) tr. zákoníku. Nadto
na srozumění obviněného se způsobením takové újmy lze usuzovat z popisu
intenzity jeho útoku proti poškozenému, a to kopy a údery pěstí. Pokud se dále
obviněný domáhá, aby jeho jednání bylo právně posouzeno pouze jako přečin
výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku, je dle názoru státního zástupce
zjevné, že takový požadavek opírá pouze o vlastní verzi skutkových zjištění,
podle níž se do jednání druhého pachatele nezapojoval, popřípadě bylo zcela
minoritní. V tomto směru však námitky obviněného pod jím uplatněný hmotněprávní
dovolací důvod podřadit nelze, neboť ten je dán tehdy, pokud rozhodnutí spočívá
na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním
posouzení. Ani s poukazem na tento dovolací důvod tak není možné domáhat se
přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno.
8. Státní zástupce závěrem svého vyjádření shrnul, že soudy obou stupňů v dané
věci řádně zjistily skutkový stav bez důvodných pochybností, a to v rozsahu
potřebném pro rozhodnutí (§ 2 odst. 5 tr. ř.). Zároveň řádně provedené důkazy
pečlivě hodnotily přihlížejíce ke všem skutečnostem jak jednotlivě, tak i v
jejich vzájemných souvislostech a v souladu s pravidly formální logiky, tj.
zcela v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů (§ 2 odst. 6 tr. ř.). Nelze
tak ve věci shledat žádný, natož zjevný, rozpor mezi provedenými důkazy a
skutkovými zjištěními. Nedošlo ani k narušení práv obviněného vyplývajících z
principů spravedlivého procesu. Takto řádně zjištěný skutkový stav následně
soudy obou stupňů i odpovídajícím způsobem právně posoudily. Dovolání
obviněného proto státní zástupce v tom zcela dílčím rozsahu, v jakém odpovídá
uplatněnému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. zákoníku,
hodnotí jako zjevně neopodstatněné a navrhuje, aby takto podané dovolání
Nejvyšší soud v neveřejném zasedání, k jehož konání může přistoupit podle §
265r odst. 1 písm. a) tr. ř., odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
Současně podle § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. souhlasil s tím, aby Nejvyšší
soud v neveřejném zasedání učinil i jiné než navrhované rozhodnutí.
9. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání
obviněného je přípustné [§ 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno
osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce, tedy podle § 265d odst. 1 písm. c)
tr. ř. a v souladu s § 265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání
byla ve smyslu § 265e tr. ř. zachována.
10. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo
dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněné
zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou
podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §
265i odst. 3 tr. ř.
11. Ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným
prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních
vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého
stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je
totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může
doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném
opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno
základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve
smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen
„Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou
třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a
samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho
důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je
mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět
(srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr.
ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň
plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání
dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní
pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne
27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými
dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k
revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci
má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem–advokátem (§ 265d
odst. 2 tr. ř.).
12. Nejvyšší soud po prostudování předmětného spisového materiálu shledal, že
námitky uplatněné obviněným v dovolání byly již uplatňovány v předchozích
stadiích trestního řízení i v odvolání, a jak soud prvního stupně, tak i
odvolací soud se s nimi přesvědčivě vypořádaly v odůvodnění svých rozhodnutí.
Judikatura vychází z toho, že jestliže obviněný v dovolání opakuje v podstatě
jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím
řízení, se kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde
zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu § 265i odst. 1 písm. e)
tr. ř. (viz rozhodnutí publikované v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H.
BECK, svazek 17/2002, č. 408). K tomuto závěru dospěl Nejvyšší soud i v případě
obviněného E. M.
13. Obviněný ve svém dovolání uplatnil dovolací důvod podle ustanovení § 265b
odst. 1 písm. g) tr. ř. Tento dovolací důvod je dán tehdy, pokud rozhodná
skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou
ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně
nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny
navrhované podstatné důkazy. Zakotvením uvedeného dovolacího důvodu do
trestního řádu však nedošlo k rozšíření rozsahu dovolacího přezkumu též na
otázky skutkové. Smyslem jeho zakotvení byla totiž pouze výslovná kodifikace
již dříve judikaturou Ústavního a Nejvyššího soudu vymezených nejtěžších vad
důkazního řízení, pro něž se obecně vžil pojem tzv. extrémního nesouladu. Pod
uvedený dovolací důvod lze podřadit tři skupiny vad důkazního řízení. Do první
skupiny takových vad patří tzv. opomenuté důkazy, pokud soudy odmítly provést
důkaz navržený účastníkem řízení, aniž by svůj postup věcně a adekvátně stavu
věci odůvodnily. Patří sem taktéž případy, pokud soudy sice provedly důkaz,
avšak v odůvodnění svého rozhodnutí jej vůbec nezhodnotily. Druhou skupinu
vadné realizace důkazního řízení tvoří případy, kdy důkaz, resp. jeho obsah,
není získán procesně přípustným způsobem a jako takový neměl být vůbec pojat do
hodnotících úvah soudů. Třetí oblast pak zahrnuje případy svévolného hodnocení
důkazů, tj. pokud odůvodnění soudních rozhodnutí nerespektuje obsah provedeného
dokazování, dochází k tzv. deformaci důkazů a svévoli při interpretaci výsledků
důkazního řízení. Jedná se tedy o tzv. stav extrémního nesouladu mezi skutkovým
zjištěním a skutečnostmi, jež vyplývají z provedených důkazů a v důsledku toho
pak i konečným hmotněprávním posouzením (k tomu srovnej např. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 5. 1. 2022, sp. zn. 7 Tdo 1315/2021).
14. K uplatněnému dovolacímu důvodu obviněný namítá, že dokazováním v hlavním
líčení nebyl prokázán společně vedený útok s J. S. Nebylo podle něj prokázáno,
že by to byl právě on, kdo poškozeného povalil na zem, stejně tak nebyl
prokázán jeho záměr k užití násilí za účelem zmocnění se cizí věci nebo vědomé
či nedbalostní jednání obviněného, kterým by způsobil poškozenému vážnou újmu
na zdraví.
15. Nejvyšší soud úvodem konstatuje, že uplatněnému dovolacímu důvodu námitky
obviněného obsahově neodpovídají. Obviněný totiž jen namítá, že mu přisouzené
jednání nebylo prokázáno, či že z provedených důkazů nevyplývá, popřípadě, že z
výpovědí svědků vyplývá něco jiného. Provedeným dokazováním však bylo
prokázáno, že obviněný společně s J. S. fyzicky napadli poškozeného M. Š., kdy
tohoto obviněný kopnutím povalil na zem, kde jej dále spolu s J. S. fyzicky
napadli údery pěstmi a kopy do těla, kdy v té době poškozenému J. S. z těla
strhl bundu, ve které měl osobní věci včetně finanční hotovosti. Vina
obviněného byla prokázána především výpovědí poškozeného M. Š. a výpověďmi
svědků J. S., L. G. a M. G. Jestliže se tedy obviněný dovolává toho, že nebyla
zřejmá součinnost obou pachatelů, směřující k odcizení finančních prostředků či
věcí poškozeného, pak je toto tvrzení vyvráceno výpovědí poškozeného, který
popsal, že fyzický atak vůči němu vygradoval právě za přítomnosti obviněného E.
M.
16. Nejvyšší soud k námitkám obviněného dodává, že v posuzovaném případě se v
poměru mezi skutkovými zjištěními Krajského soudu v Ústí nad Labem, z nichž v
napadeném usnesení vycházel také Vrchní soud v Praze na straně jedné a
provedenými důkazy na straně druhé nejedná ani o rozpor, spadající pod tento
dovolací důvod. Soud prvního stupně se dostatečně vypořádal s obsahem
jednotlivých důkazů, podrobně a dostatečně přesvědčivě vyložil svoje úvahy,
jimiž se řídil při hodnocení důkazů a rozporů mezi nimi a při posuzování
obhajoby obviněného. Na podkladě provedených a nalézacím soudem řádně
vyhodnocených důkazů bylo proto v souladu se zásadami formální logiky
nepochybně možné učinit skutkové závěry vyjádřené následně ve skutkové větě a v
odůvodnění odsuzujícího rozsudku. Lze doplnit, že se obviněný svými námitkami
pouze domáhá toho, aby soudy hodnotily důkazy jiným způsobem, resp. aby
akceptovaly jeho tvrzení. Existenci zjevného rozporu skutkových zjištění s
provedenými důkazy však v žádném případě nelze dovozovat pouze z toho, že soudy
hodnotily důkazy jiným způsobem, než jaký by odpovídal představám obviněného o
správném hodnocení důkazů.
17. Obviněný ve svém dovolání uplatnil taktéž dovolací důvod podle ustanovení §
265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Podle tohoto dovolacího důvodu lze dovolání podat,
jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném
nesprávném hmotněprávním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak
možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako
trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho
právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o
vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže
odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících
řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem
nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán
(srov. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 760/02, sp. zn. IV. ÚS 449/03).
18. Pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. podřadil námitky,
kterými zpochybňuje, že by se dopustil zločinu loupeže podle § 173 odst. 1,
odst. 2 písm. b) tr. zákoníku. Obviněný se domnívá, že došlo k nesprávné právní
kvalifikaci jeho jednání a že z popisu skutku ve výrokové částí nejsou zjevné
okolnosti, z nichž by bylo možné dovodit, čím byl na straně obviněného s druhým
pachatelem naplněn společný úmysl k užití násilí vůči poškozenému za účelem
zmocnit se cizí věci a přitom způsobit poškozenému těžkou újmu na zdraví.
19. Trestného činu loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku se dopustil ten,
kdo proti jinému užil násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí v úmyslu
zmocnit se cizí věci. Podle § 173 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku byl přísněji
trestný pachatel, který způsobil takovým činem mimo jiné těžkou újmu na zdraví.
Podle § 23 tr. zákoníku byl-li trestný čin spáchán úmyslným společným jednáním
dvou nebo více osob, odpovídá každá z nich, jako by trestný čin spáchala sama
(spolupachatelé). Podstatou spolupachatelství je společné jednání dvou nebo
více osob a úmysl k tomu směřující. Podmínkou spolupachatelství není nutně to,
aby každá z jednajících osob naplnila všechny zákonné znaky trestného činu. V
rámci společného jednání mohou být role jednajících osob rozděleny tak, že
každá z nich naplní jen některé ze znaků trestného činu, přičemž teprve
souhrnem dílčích aktů vykonaných jednotlivými osobami dochází k naplnění všech
znaků trestného činu. V krajním případě je v závislosti na okolnostech
konkrétního případu možné dokonce i to, že naplnění znaků trestného činu
vyplývá ze souhrnu dílčích aktů jednajících osob, přičemž tyto akty –
posuzovány samy o sobě a mimo kontext celku – jsou ve vztahu k zákonným znakům
trestného činu irelevantní. Důsledkem spolupachatelství je to, že každá z
jednajících osob odpovídá tak, jako by trestný čin spáchala sama, to znamená,
že odpovídá za celý rozsah trestného činu včetně celého následku.
20. Z popisu skutku vyplývá, že se obviněný spolu s odsouzeným J. S. dopustil
fyzického útoku proti poškozenému, a to při vědomí toho, že právě odsouzený J.
S. požaduje po poškozeném peníze a bundu. Na útoku na poškozeného se obviněný
účastnil od samého počátku. Nejvyšší soud zde připomíná své usnesení ze dne 19.
1. 2011, sp. zn. 7 Tdo 16/2011, publikovaného pod č. 4/2011 Sb. rozh. tr.,
podle něhož spolupachatel zločinu loupeže podle § 173 odst. 1, odst. 2 písm. b)
tr. zákoníku, který sice sám fyzicky nenapadl poškozeného, odpovídá podle § 23
tr. zákoníku za těžkou újmu na zdraví poškozeného, byla-li mu způsobena
jednáním jiného spolupachatele v rámci společného jednání všech spolupachatelů
při uskutečňování jejich společného úmyslu. Takový společný úmysl přitom nemusí
vyplývat z konkrétní výslovné dohody spolupachatelů, ale může být zřejmý i z
konkludentního zapojení spolupachatele do jednání druhého spolupachatele,
přičemž účel fyzického útoku mu musel být zřejmý. V návaznosti na tuto
judikaturu je třeba hodnotit jednání obviněného jako spolupachatelství u obou
trestných činů, tedy zejména u trestného činu loupeže. Jak obviněný, tak již
odsouzený J. S. poškozeného napadli údery rukama i kopy do různých částí těla,
J. S. i za pomoci teleskopického obušku. Ze strany obou jmenovaných tedy šlo o
jednání téže povahy. Motivace útoku proti poškozenému byla u obou jmenovaných
společná a souvisela se snahou domoci se něčeho, co měl mít poškozený u sebe.
Útok proti poškozenému byl proto společným jednáním obou obviněných a všechna
zranění poškozeného jsou následkem tohoto společného jednání. Každý z nich
proto odpovídá za celý následek společného jednání bez ohledu na okolnost, jaké
konkrétní dílčí zranění bylo způsobeno konkrétním dílčím útokem toho kterého
obviněného. Na tomto závěru ničeho nemění ta okolnost, že dovolatel se v
průběhu napadání poškozeného na určitou dobu vzdálil kvůli souběžnému konfliktu
s jinou osobou.
21. Pokud jde o odpovědnost obviněného za těžkou újmu na zdraví poškozeného, je
nutné připomenout, že tento následek má povahu okolnosti podmiňující použití
vyšší trestní sazby podle § 173 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku. Zranění
poškozeného bylo co do své povahy, rozsahu a závažnosti adekvátním následkem
násilí, které bylo součástí společného jednání obviněných a bylo i ze
subjektivního hlediska obviněných snadno předvídatelné. Okolnosti činu a poměry
obviněných byly takové, že obvinění měli a mohli vědět, že společným útokem,
jehož složkou bylo násilí proti poškozenému, může být způsobena těžká újma na
zdraví. Není tedy žádného důvodu k tomu, aby uvedený následek byl vyloučen z
rámce, v němž obviněný odpovídá za společné jednání s odsouzeným S. Ta část
útoku, ze které vzešlo těžké zranění poškozeného a kterou fyzicky vykonal
odsouzený S., byla součástí společného jednání obou obviněných. Z těchto důvodů
se proto nelze ztotožnit ani s tvrzením obviněného, že by jeho jednání mělo být
kvalifikováno pouze jako přečin výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku.
22. Je tak možno učinit závěr, že v průběhu daného trestního řízení bylo
prokázáno, že obviněný E. M. svým předmětným jednáním naplnil všechny zákonné
znaky zločinu loupeže podle § 173 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku a
přečinu výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku, příslušné skutky byly bez
jakýchkoliv pochybností objasněny, nalézací soud zvolil odpovídající právní
kvalifikaci a uložený trest odpovídá všem zákonným kritériím. Nejvyšší soud
proto souhlasí se závěry, které učinil v odůvodnění svého rozhodnutí odvolací
soud. Z odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně vyplývá logická návaznost
mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na
straně jedné a hmotněprávními závěry na straně druhé, přičemž dovolací soud
mezi nimi neshledal žádný rozpor.
23. Nejvyšší soud z výše uvedených důvodů shledal, že napadené rozhodnutí ani
řízení, které mu předcházelo netrpí vytýkanými vadami, a proto dovolání
obviněného E. M. podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně
neopodstatněné odmítl. O dovolání rozhodl za podmínek ustanovení § 265r odst. 1
písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný
prostředek přípustný.
V Brně dne 14. 1. 2026
JUDr. Jiří Pácal
předseda senátu