4 Tdo 1203/2023

4 Tdo 1203/2023-1221

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 26. 3. 2024 o dovolání obviněného J. Č., proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 15. 8. 2023 č. j. 13 To 181/2023-1161, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Rakovníku pod sp. zn. 1 T 171/2021, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného J. Č. odmítá.

1. V řešené trestní věci byl obviněný J. Č. (dále také jen „obviněný“ nebo „dovolatel“) rozsudkem Okresního v Rakovníku ze dne 31. 5. 2023 č. j. 1 T 171/2021-1086 uznán vinným zločinem týrání osoby žijící ve společném obydlí podle § 199 odst. 1, odst. 2 písm. b), d) tr. zákoníku a přečinem ohrožování výchovy dítěte podle § 201 odst. 1 písm. d), odst. 3 písm. b) tr. zákoníku za jednání popsané ve výroku o vině, za což byl podle 199 odst. 2 tr. zákoníku, za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku, odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tří roků, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1 tr.

zákoníku, § 84 tr. zákoníku a § 85 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání pěti roků za současného vyslovení dohledu na obviněným. Podle § 85 odst. 3 tr. zákoníku mu soud uložil i omezující opatření specifikovaná ve výroku rozsudku. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost zaplatit na náhradě nemajetkové újmy poškozené L. Č. částku 280.906 Kč. Se zbytkem uplatněného nároku pak byla tato poškozená podle § 229 odst. 2 tr. ř. odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních.

Nezletilé poškozené AAAAA (pseudonym) a BBBBB (pseudonym) byly podle § 229 odst. 1 tr. ř. se svými nároky na náhradu nemajetkové újmy odkázány na občanskoprávní řízení v celém rozsahu.

2. K následným odvoláním obviněného a poškozených L. Č., AAAAA a BBBBB Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 15. 8. 2023 č. j. 13 To 181/2023-1161 podle § 258 odst. 1 písm. d), e), f) tr. ř. zrušil napadený rozsudek soudu prvního stupně v celém rozsahu a za podmínek § 259 odst. 3 tr. ř. ve věci nově rozhodl tak, že obviněného znovu uznal vinným jednak zločinem týrání osoby žijící ve společném obydlí podle § 199 odst. 1, odst. 2 písm. b), d) tr. zákoníku a jednak přečinem ohrožování výchovy dítěte podle § 201 odst. 1 písm. d), odst. 3 písm. b) tr. zákoníku, a to na částečně revidovaném skutkovém základě, podle nějž obviněný (zkráceně)

nejméně od roku 2014, kdy se poškozená L. Č. (dále jen „poškozená“) vrátila do zaměstnání po mateřské dovolené, až do 13. 8. 2020 jmenovanou při společném soužití v rodinném domě v obci XY č. p. XY opakovaně vulgárně urážel, fyzicky ji napadal a ponižoval, čemuž byly zhruba od roku 2019 v některých případech přítomny i jejich nezletilé dcery BBBBB a AAAAA, přičemž vulgární nadávky směřoval i vůči nim, ačkoli měl jako jejich otec povinnost zajišťovat jejich řádnou výchovu a pečovat o jejich tělesný, citový, rozumový a mravní vývoj podle § 858 občanského zákoníku, když byly dcery malé, žárlil, že se jim poškozená L.

Č. věnuje na jeho úkor, žárlil také na poškozenou, opakovaně hlídal její oblečení, párkrát jí kontroloval spodní prádlo a běžně mobilní telefon, po jejím návratu do zaměstnání v roce 2014 žárlil i na její kolegy a podezíral ji z nevěry, ačkoli k té nikdy nedošlo, když venčila psa, obviňoval ji, že chodí za milencem, když chtěla někam jet, nadával, že je „kurva a děvka“ a že provokuje muže, požadoval, aby byla doma, omezoval ji v sociálních kontaktech a ona postupně přišla o všechny své známé, při hádkách a v rozčílení do poškozené strkal, fackoval ji, bil ji pěstí nebo jí kroutil ruku, čímž jí opakovaně způsobil hematomy na těle, jednou ji v roce 2018 při odvozu z jejího pracovního večírku praštil pěstí do obličeje a rozsekl jí ret, urážel ji i stran jejího povolání policistky, že je „píča, kráva, blbka, dylina v kanadách, stará vyšeptaná kráva v kanadách, o kterou si nikdo neopře ani kolo, a dutá hlava“ a že „přišla s igelitkou, holou prdelí a že je nicka“, před čtyřiadvacetihodinovými směnami ji nenechával vyspat a pouštěl v ložnici záměrně televizi nebo na ni mluvil, pokud se jemu spát nechtělo, s tím, že „se ona vychrápe v práci“, po poškozené dále požadoval sex i tehdy, kdy na něj neměla chuť, ona se mu v takových případech podvolovala, aby byl na ni i na dcery hodnější a byl klid, vyčítal jí nepořádek doma, ačkoli se o dům i domácnost starala, s péčí o dcery jí nepomáhal a vyčítal jí, že platí za domácnost více než ona, v návalu vzteku rozbíjel věci, z toho jí dvakrát rozbil mobilní telefon, jednou jí při výjezdu ze dvora utrhl stěrač u automobilu, jednou jí v její nepřítomnosti vyházel oblečení do popelnice a bral jí klíče od auta, dcerám pak nadával, že jsou „píči, kundy, krávy, pipiny, pizdy a blbky“, chlubil se tím, že má doma „píčí farmu“, vadilo mu, že byla poškozená v kontaktu se svými rodiči a chtěla za nimi i s dcerami jezdit, dcery z něho měly po dřívějších incidentech někdy takové obavy, že se při jeho příjezdu domů schovaly v pokoji, aby měly klid a nenadával jim, poškozené opakovaně hrozil, že „ji zabetonuje, uřízne jí palici, propíchne ji a už ji nikdy nikdo nenajde, že na ni pošle Ukrajince a že už neuvidí děti, pokud od něho odejde“, což v ní v kontextu jeho chování vyvolávalo strach, že hrozby naplní, a vzbuzoval v ní pocit viny, že si za takové zacházení může sama, přičemž zpočátku k popsaným situacím docházelo ojediněle, od nástupu poškozené do zaměstnání pak jednou nebo dvakrát týdně, a to až do 13.

8.

2020 večer, kdy při gradaci hádky ve společném bydlišti v afektu odhodil rodinný notebook a zabránil odjezdu poškozené a dcer tím, že AAAAA chytil za ruku a silou odtáhl do ložnice, kde se s ní zavřel, následně poškozenou manželku napadl a několikrát s ní hodil o zem, a když se té nakonec podařilo i s dcerami odjet, přiměl ji k návratu zpět výhružnými telefonáty, že pojede za její matkou, kde to „obrátí naruby“, načež dne 14. 8. 2020 poškozená vyhledala ošetření u lékaře pro hematomy a různá bolestivá zranění, která si vyžádala její pracovní neschopnost do 31. 8. 2020, věc oznámila rovněž policejnímu orgánu a dne 15. 8. 2020 se s dcerami odstěhovala ze společné domácnosti;

v důsledku popsaného jednání obviněného se u poškozené L. Č. od 14. 8. 2020 rozvinula posttraumatická stresová porucha spojená s úzkostnými příznaky, panickými atakami, příznaky derealizace, poruchami spánku, flashbacky, děsivými sny, depresivní náladou, anorexií, hypervigilitou, přehnanými úlekovými reakcemi, poruchou pozornosti, hypobulií, pocity selhání, sebeobviňováním a obavou o dcery, rodiče a budoucnost, která přetrvávala i ve dnech psychiatrického vyšetření 22. 1. 2021 a 16. 2. 2021 a podstatně ji omezovala ve schopnostech učení a aplikace znalostí, plnění všeobecných úkolů a požadavků, v komunikaci a mezilidských vztazích,

a dále v důsledku dlouhodobého konfliktního rodinného prostředí a v souvislosti s násilným jednáním obviněného vůči poškozené došlo u obou nezletilých dcer k rozvoji poruchy přizpůsobení, posttraumatické stresové poruchy a neurotizaci doprovázené projevy zvýšené úzkosti, afektivní labilitou, úzkostnými sny a psychosomatickými obtížemi spojenými s obavami z dalšího jednání obviněného a strachem o matku, sestru i o sebe samu, které trvaly déle něž šest týdnů.

Za to odvolací soud obviněnému podle § 199 odst. 2 tr. zákoníku, za použití § 43 odst. 2 tr. zákoníku, nově uložil trest odnětí svobody v trvání třiceti měsíců, jehož výkon podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku, § 84 tr. zákoníku a § 85 odst. 1 tr. zákoníku odložil na zkušební dobu v trvání čtyř let za současného vyslovení dohledu nad obviněným. Podle § 85 odst. 3 tr. zákoníku mu zároveň uložil přiměřenou povinnost, aby se ve zkušební době podmíněného odsouzení podrobil vhodnému programu psychologického poradenství v souvislosti se zvládáním stresových událostí souvisejících s rodinnými a partnerskými vztahy a podle svých sil odčinil nemajetkovou újmu, kterou způsobil trestnými činy. Výroky podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost zaplatit poškozené L. Č. na náhradě nemajetkové újmy ve formě bolestného částku 54.600 Kč, ve formě ztížení společenského uplatnění částku 226.306 Kč a ve formě náhrady duševní útrapy částku 50.000 Kč, tedy celkem 330.906 Kč s úrokem z prodlení ve výši 11,75 % ročně za období od 12. 2. 2022 až do zaplacení, a poškozeným AAAAA a BBBBB na náhradě nemajetkové újmy ve formě náhrady za duševní útrapy částku 100.000 Kč každé z nich s úrokem z prodlení ve výši 11,75 % ročně za období od 12. 2. 2022 až do zaplacení, a to k rukám opatrovníka nezletilých. Podle § 229 odst. 2 tr. ř. pak byly všechny poškozené se zbytky uplatněných nároků na náhradu nemajetkové újmy odkázány na řízení ve věcech občanskoprávních.

3. Proti předmětnému rozhodnutí soudu druhého stupně podal obviněný J. Č. dovolání s odkazem na důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. g), h) a m) tr. ř. V jeho odůvodnění setrval na svém stanovisku, že se trestné činnosti, která je mu kladena za vinu, nedopustil. Úvodem se podivil nad závěrem soudních znalců z oboru psychiatrie a psychologie, podle nichž má být člověkem, který „není schopen korigovat své jednání“. Táže se, proč podobné situace nezaznamenala při pravidelném setkávání „širší rodina“, společní přátelé, známí ani sousedé.

Například svědek S. jasně uvedl, že u nich nikdy nezaznamenal žádný hluk, hádku nebo něco podobného a že si nepamatuje ani na žádné stížnosti či stesky poškozené L. Č. Hádek mezi obviněným a manželkou si nevšimly ani jejich děti při společných hrách. Podobně svědkyně L. Č. (babička) nezaznamenala, že by rodinné soužití obviněného s poškozenou probíhalo jako tzv. „italská domácnost“ a nic podobného jí nevyjevily ani vnučky. Shodně vypovídali i další svědci, kteří připustili maximálně to, že mezi obviněným a poškozenou sporadicky probíhala komunikace na bázi špičkování a ironie.

Nikdo z nich však poškozenou neviděl v pozici týrané osoby. Stejně by se patrně vyjádřili i další obhajobou navržení svědci, kteří však nepochopitelně v hlavním líčení ani ve veřejném zasedání vyslechnuti nebyli. Důkazy provedené soudy chybně hodnotily a dospěly ke skutkovým zjištěním, která s nimi byla v extrémním rozporu ve smyslu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Kromě toho vycházely i z nezákonného a procesně nepoužitelného důkazu, konkrétně nahrávky telefonátu poškozené se svědkem H. Ten po výtce dovolatele nepotvrdil, že se jedná o jeho hlas a zároveň autentické vyjádření těsně po incidentu ze dne 13.

8. 2020. Nebyl objasněn ani vznik nahrávky a její „pravdivost“. Právě proto obhajoba navrhla předvolání svědka, tak aby s ní byl konfrontován, čemuž však nalézací soud nevyhověl. Namísto toho v odůvodnění rozsudku nepravdivě konstatoval, že autenticitu nahrávky obviněný nikterak nezpochybňoval. Dovolatel dále namítl, že jeho nezletilé dcery byly jednoznačně zmanipulovány poškozenou, což zcela devalvuje jejich výpovědi. V uvedené souvislosti zdůraznil, že dvě znalkyně nezávisle na sobě uvedly, že tvrzení obou dívek jsou z 80 % ovlivněná rozhovory s matkou nebo s babičkou a zlé zacházení otce s poškozenou značně zveličují.

Obě nezletilé například uvedly, že otec matku bil, ale když se měly vyjádřit konkrétněji, zmínily jen jeden nebo dva ojedinělé případy a k ostatním uváděly, že byly třeba ve svém pokojíčku apod. Jejich manipulace ze strany poškozené po několika měsících vedla k tomu, že dívky nebyly schopny formulovat své vlastní názory a pohled na věc „bez nátlaku“. Poškozená tímto svým postupem sledovala vlastní zájem, a sice úspěch ve sporech o svěření dětí do péče a vypořádání společného jmění manželů. K vyjasnění skutečného názoru dívek na společné soužití s otcem navrhovala obhajoba nejen doplnění znaleckých psychiatrických a psychologických posudků, ale i výslechy jejich pediatričky J.

M. Tato lékařka nedostala možnost se k věci vyjádřit, a to ani písemně.

I v tomto postupu orgánů činných v trestním řízení spatřuje dovolatel opomenutí důkazu ve smyslu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Úvaha soudů, že její výpověď by neměla žádný přínos, by byla namístě až tehdy, pokud by byl její výslech proveden a zaměřen na chování, mentalitu, inteligenci a případné paměťové schopnosti a vzpomínky dětí a pokud by jí obviněný mohl klást otázky. Za stávající situace, kdy řada důkazů trpí deficitem objektivity, mohl vnést výslech lékařky do věci jasno. Jakékoli předjímání jeho přínosu bylo porušením zásady volného hodnocení důkazů zakotvené v § 2 odst. 6 tr.

ř. Dovolatel popřel, že by po poškozené během manželského soužití vyžadoval sex, kterému by se musela nedobrovolně podvolovat. Odmítl také tvrzení, že by byl žárlivý a omezoval ji v sociálních kontaktech. Trvá na tom, že poškozená si to vymyslela, stejně jako hematomy na těle, které jí měl několikrát způsobit. Jejich přítomnost nepotvrdili žádní svědci, ani ti, kteří poškozenou často vídali v plavkách. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. spočívající v nesprávném právním posouzení skutku spatřuje obviněný v tom, že v jeho údajném jednání vůči poškozené nelze detekovat znak dlouhodobosti ani potřebnou intenzitu zlého nakládání, tak aby je bylo možno kvalifikovat jako týrání osoby žijící ve společném obydlí.

Předně nebylo prokázáno, jak se k poškozené choval po uzavření manželství, tj. v rozhodném období, a ani míra jeho hrubosti a projevů bezcitnosti vůči ní. Kromě výslechu poškozené neexistuje žádný důkaz, že se na ní se vzrůstající intenzitou dopouštěl psychického či fyzického teroru, a to již od roku 2014. Pochybovat lze i o tom, že takové „týrání“ poškozená po celou dobu pociťovala jako těžké příkoří a v jeho důsledku se u ní rozvinuly psychické poruchy spočívající v omezení schopnosti učení a aplikace znalostí, dále schopnosti plnit všeobecné úkoly a požadavky, schopnosti komunikace a v omezení v sociálním a občanském životě, zvláště pokud i po incidentu ze dne 13.

8. 2020 nadále vykonávala svou náročnou profesi policistky, vyjížděla k případům, a dokonce byla i povýšena. V další části dovolání obviněný zpochybnil také právní závěr soudů o tom, že se stíhaným jednáním dopustil přečinu ohrožování výchovy dítěte. Opětovně poukázal na ovlivnění dcer matkou, které konstatovaly znalkyně ve zprávách o jejich psychologickém a psychiatrickém zkoumání. Konkrétně připomněl, že obě dívky líčily i události, k nimž mělo dojít ještě před jejich narozením, tak jak jim je zprostředkovala právě poškozená nebo jejich babička.

Dovolatel připustil, že v minulosti jim možná sporadicky vynadal a při té příležitosti k nim mohl pronést i rodičovsky nepříliš vhodné poznámky, ovšem v takových jednorázových selháních podle jeho názoru nelze spatřovat ani nedbalostní zavinění. Kromě toho nebylo prokázáno, že by porušil povinnost o děti pečovat či jiné povinnosti, které lze podřadit pod výkon rodičovské zodpovědnosti. Jeho příležitostné „nevhodné chování“ k dětem v rámci společného soužití bylo zbytečně kriminalizováno.

Pokud dcery utrpěly na tělesném, citovém a rozumovém vývoji, měla na tom významný podíl právě poškozená, a to v období po rozpadu manželství, kdy iniciovala rozvod a poté mu bránila ve styku s nimi a „štvala“ je proti němu. Z výše rekapitulovaných důvodů tedy dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. napadený rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 15. 8. 2023 č. j. 13 To 181/2023-1161 zrušil, zároveň zrušil i všechna další rozhodnutí na něj obsahově navazující, a poté aby buď podle § 265l odst. tr. ř. odvolacímu soudu přikázal věc k novému projednání a rozhodnutí, nebo aby v ní rozhodl sám ve smyslu § 265m odst. 1 tr. ř. Současně vyslovil i podnět, aby byla odložena vykonatelnost napadeného rozsudku ve smyslu § 265o odst. 1 tr. ř.

4. Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) ve vyjádření k dovolání v rámci řízení podle § 265h odst. 2 tr. ř. úvodem podotkl, že obviněný v něm doslovně zopakoval svou argumentaci z předchozích stadií trestního řízení, s níž se bezezbytku a věcně správně vypořádaly již soudy prvního a druhého stupně. K námitkám, které obviněný podřadil pod ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zdůraznil, že soud prvního stupně ve věci realizoval komplexní a bezvadné dokazování, které posléze podrobil důslednému a logickému hodnocení.

Svým přezkumným povinnostem dostál i soud odvolací, jemuž nelze vytýkat, že do podstatných skutkových zjištění neměl (až na výjimku v podobě časového vymezení skutku) potřebu zasáhnout. Soudy zároveň neopomněly žádný z důkazních návrhů obhajoby. Pokud jim nevyhověly, patřičně své rozhodnutí zdůvodnily. Platí to i ve vztahu k požadavku obviněného na opětovný výslech svědka H., který v hlavním líčení již jednou vyslechnut byl a obviněný se mohl k jeho výpovědi jednak vyjádřit a jednak mu klást doplňující dotazy.

Podle státního zástupce nemohla obstát ani související námitka, že nahrávka hovoru poškozené s tímto svědkem je nepoužitelným důkazem, jestliže nebylo potvrzeno, zda je na ní skutečně zachycen hlas svědka, a zároveň nebyly ověřeny okolnosti, za nichž samotná nahrávka vznikla. Především se vůbec nejednalo o otázku procesní použitelnosti záznamu, neboť s ohledem na ustanovení § 98 odst. 2 tr. ř. nelze vyloučit, aby byl k důkazu použit i záznam pořízený soukromou osobou bez souhlasu toho, kdo je na něm zachycen.

Nejednalo se tak o důkaz, jehož provedením by bylo nepřípustně zasaženo do práva dovolatele na soukromí podle ústavněprávních předpisů. Jinou věcí pak byla otázka autenticity a vypovídací hodnoty tohoto důkazu. Z tohoto pohledu státní zástupce připustil, že svědek H. se během svého výslechu k záznamu nijak nevyjádřil a nebyl na něj nikým výslovně dotázán. Současně však poukázal na to, že obviněný autenticitu nahrávky nezpochybňoval. Navíc není zřejmé, co by k okolnostem jejího vzniku mohl říct sám svědek, který nahrávku nepořizoval.

Záznam byl zároveň spíše podružným důkazem, neboť na rozdíl od jiných neprokazoval nic z toho, jak se měl dovolatel chovat v přítomnosti svých dcer k poškozené. Zachycoval pouze rozezlenou reakci svědka na jeho jednání vůči ní, tak jak je sama popisovala, a potud měl jako důkaz spíše marginální význam. Státní zástupce dále vyjádřil přesvědčení, že odsuzující rozhodnutí není zatíženo vadou spočívající v tzv. extrémním nesouladu mezi obsahem provedených důkazů a z nich vyvozenými skutkovými zjištěními.

Podotkl, že žádný ze soudů nepominul popěrný charakter obhajoby obviněného a oba v příslušných pasážích odůvodnění rozsudků přiléhavě rozvedly důvody, pro které jeho zavádějícím a lživým vyjádřením, stejně jako vyjádřením svědků vypovídajících v jeho prospěch, neuvěřily. Ve shodě s nimi konstatoval, že zásadním usvědčujícím důkazem zde byla přesvědčivá výpověď poškozené L.

Č., která opakovaně popsala problematický průběh společného soužití, včetně násilného a ponižujícího chování obviněného k ní, jemuž zpravidla byly přítomny i jejich dcery. Současně potvrdila skutečnost typickou pro podobné trestné činy páchané v úzkém rodinném kruhu, totiž že obviněný si dával velmi dobrý pozor na to, aby s ní takto nakládal beze svědků. Výpověď poškozené pak nezůstala jako důkaz osamocena. Potvrzena byla nejen výpověďmi obou nezletilých dívek, ale i svědků Ř., H., Š., L. a P. a dále zvukovou nahrávkou, lékařskými zprávami a znaleckými posudky.

Z těch, které byly zpracovány k osobám obviněného, poškozené a obou jejich dcer, vyplynulo, že dovolatel není schopen dobře regulovat své chování a chovat se rozumně v situaci, kdy u něho převažuje emocionalita, afektivita a snížená racionalita. Znalecké psychiatrické zkoumání poškozené pak vyústilo v závěr, že v přímé návaznosti na jeho chování utrpěla posttraumatickou stresovou poruchu, což dokládaly i závěry jejího ambulantního psychiatra N. Jejími projevy byly vedle rozladěnosti a změny nálad především panické ataky, poruchy spánku, flashbacky, děsivé sny, přehnané úlekové reakce, hypobulie, pocity selhání, obavy o své dcery a strach z budoucnosti.

Vlivem těchto průvodních jevů pak byla poškozená omezena v celé řadě schopností a dovedností v pracovním a sociálním životě. Sama přitom netrpěla žádnou duševní poruchou, na jejíž vznik by nemělo přímý vliv právě chování dovolatele. Z dalšího posudku z odvětví psychologie vyplynulo, že poškozená je osobou specificky věrohodnou a její popis řešených událostí nebyl motivován snahou obviněnému uškodit. Zároveň u ní byly zjištěny symptomy týrané osoby v důsledku rozvinuté vztahové asymetrie v partnerském soužití a její neschopnosti tento dlouhodobý stav řešit.

Pokud jde o psychiatrické a psychologické posudky vypracované k nezletilým dívkám, státní zástupce zdůraznil, že obě dcery v rozhodné době vnímaly jednání dovolatele negativně a úkorně, zejména když ubližoval matce a o nich samých mluvil vulgárně. Ačkoli u nich nebyly zaznamenány následky psychického nebo fyzického týrání, byla u nich rozpoznána neurotizace a sociální nezralost v důsledku rodinného konfliktu. Zároveň bylo vyloučeno, že by jejich výpovědi byly vědomými konstrukcemi, nebo že by byly ovlivněny vědomou manipulací ze strany jiné osoby.

Snaha obviněného svalit odpovědnost za újmu, kterou utrpěly, na jejich matku, je podle názoru státního zástupce pofidérní a rozhodně nemůže obstát. Bylo totiž jednoznačně prokázáno, že původcem konfliktního rodinného soužití byl právě obviněný a nikdo jiný. Nic na tom nemění ani zjištění, že poškozená L. Č. ne vždy ovládala své emoce a v souvislosti se svými traumaty, obavami a intenzivním prožíváním některých situací mohla nevědomky na dcery působit negativně. I zde je totiž podstatné, že ono neovládání emocí poškozenou bylo výlučným důsledkem závadového jednání dovolatele vůči ní.

Souborně řečeno tedy skutková zjištění soudů měla oporu v dostatečně podrobném a řádně zhodnoceném dokazování.

Za neopodstatněné označil státní zástupce i námitky obviněného podřazené pod důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Stran trestného činu týrání osoby žijící ve společném obydlí podle § 199 tr. zákoníku připomněl, že jeho podstatou nutně nemusí být přímo každodenní zlé nakládání s druhou osobou. Jestliže dovolatel přinejmenším v období od roku 2014 až do poloviny měsíce srpna 2020 se vzrůstající intenzitou, která posléze dosáhla četnosti jednou až dvakrát týdně, poškozenou fyzicky napadal, emočně ji vydíral a častoval ji vulgárními nadávkami, omezoval ji v sociálních kontaktech atd., což u ní nakonec objektivně vedlo ke vzniku dlouhodobé psychické poruchy, pak byla soudy zvolená kvalifikace jeho protiprávního jednání zcela namístě.

Co do délky totiž nesporně naplnilo znak dlouhodobosti a stejně tak bylo nutno odmítnout jeho tvrzení, že poškozená je nepociťovala jako těžké příkoří, jestliže se u ní právě v důsledku zlého zacházení rozvinula posttraumatická stresová porucha. K přečinu ohrožování výchovy dítěte podle § 201 tr. zákoníku pak státní zástupce podotkl, že obviněnému nebyly kladeny za vinu pouze ojedinělé slovní útoky vůči nezletilým dcerám, ale mnohem širší jednání spočívající v nerespektování povinnosti řádně pečovat o dítě, kdy dívky musely být dlouhodobě a opakovaně přítomny jeho vulgárním a agresivním slovním projevům směřovaným vůči matce a jejímu fyzickému napadání.

Závažnost takového počínání vedla i k nutnosti terapeutického působení na obě nezletilé. Jestliže dovolatel uplatnil i dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř., státní zástupce k tomu poznamenal, že první varianta zmíněného zákonného ustanovení v daném případě v úvahu nepřicházela vůbec. Varianta druhá pak ve věci nemohla být naplněna už proto, že rozsudek soudu prvního stupně nebyl zatížen žádnou vadou podřaditelnou pod deklarované dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr.

ř. Své vyjádření tedy státní zástupce uzavřel návrhem, aby Nejvyšší soud předložené dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné. Zároveň projevil souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání i pro případ jiného rozhodnutí dovolacího soudu ve smyslu § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.

5. Na vyjádření státního zástupce reagoval obviněný prostřednictvím obhájce písemnou replikou. V ní se ohradil proti tvrzení, že pouze doslovně zopakoval svou obhajobu z předchozích stadií řízení. Tak lze podle něj naopak charakterizovat spíše jednotlivá vyjádření státních zástupců k dovoláním, která jsou mnohdy kopírována „jedno od druhého“. Pokud státní zástupce chválil Okresní soud v Rakovníku za komplexní a bezvadné dokazování a Krajský soud v Praze za splnění jeho role coby přezkumné instance, pak jde podle dovolatele o obecná, nekonkrétní a nic neříkající tvrzení. Setrval také na tom, že rozsah dokazování nebyl dostatečný, jestliže soudy nekonfrontovali svědka H. s jeho nahraným telefonickým rozhovorem s poškozenou, ač tak učinit mohly, neboť nahrávka byla součástí spisu. Zajisté se nejednalo o podružný důkaz, jestliže mu byly věnovány hned dva samostatné odstavce odůvodnění rozsudku. Státní zástupce navíc nesmyslně slučuje procesní použitelnost důkazu se zásahem do základních lidských práv. Takový zásah by se vztahoval spíše k samotnému svědkovi a nikoli k obviněnému. Už proto byly jeho připomínky opět zcestné. Soud prvního stupně měl mít podle přesvědčení dovolatele pochybnosti i o přístupu k výpovědi svědkyně P., která se zpočátku svému výslechu zjevně vyhýbala účelovými omluvenkami ze zdravotních důvodů. Celé vyjádření státního zástupce pak dovolatel charakterizoval jako memorování argumentů obou soudů obsažených v jejich rozhodnutích. Pro úplnost dodal, že vůči němu byla zahájena na návrh poškozené exekuce, přestože projevil snahu pravidelně jí splácet údajně vzniklou „škodu“. To podle něj jen dokresluje jeho předchozí tvrzení, že celé obvinění mohlo být ze strany poškozené motivováno finančními důvody.

6. Obviněný J. Č. je podle § 265d odst. 1 písm. c) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroků rozhodnutí soudu, které se ho bezprostředně dotýkají. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§ 265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce (§ 265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňovalo formální a obsahové náležitosti předpokládané v § 265f odst. 1 tr. ř. Jeho přípustnost byla dána podle ustanovení § 265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř., neboť směřovalo proti pravomocnému rozhodnutí soudu druhého stupně ve věci samé, jímž byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest.

7. Nejvyšší soud dále zkoumal, zda jednotlivé námitky obviněného lze podřadit pod dovolací důvody, na které odkázal. Toto zjištění mělo zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí v dovolacím řízení (srov. § 265i odst. 1, 3 tr. ř.).

8. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodná skutková zjištění soudů, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů, nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech anebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Postihuje tedy závažné procesní vady, jež v konečném důsledku mohou vést k porušení principů „fair procesu“ a ústavně garantovaného práva obviněného na obhajobu a zakládají tak neústavnost pravomocného rozhodnutí.

Z dikce zákonného ustanovení vyplývá, že mezi taková flagrantní pochybení zákonodárce zařadil případy tzv. opomenutých důkazů, dále důkazů získaných a posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy a konečně případy svévolného hodnocení důkazů, provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu, jež má za následek existenci tzv. extrémního rozporu mezi jejich obsahem na straně jedné a skutkovým stavem věci v soudy dovozované podobě na straně druhé. K tomu, aby byl daný dovolací důvod uplatněn nejen právně relevantně ale zároveň také důvodně, však musí být podle výkladové praxe Nejvyššího soudu splněn i nezbytný předpoklad, že tvrzené vady řízení skutečně měly nebo alespoň mohly mít podstatný význam pro skutkové závěry soudů, v návaznosti na nich i pro

9. Z pohledu výše rozvedených interpretačních východisek posuzoval Nejvyšší soud také námitky obviněného J. Č. a dospěl k závěru, že buď postrádají právní relevanci, anebo nemají věcné opodstatnění.

10. Předně bylo nutno odmítnout námitku, že řízení před soudy prvního a druhého stupně bylo zatíženo vadou spočívající v opomenutí podstatných důkazů. V obecné rovině k ní dovolací senát předesílá, že řešený institut, který vychází z ústavně garantovaného práva na obhajobu, se projevuje ve třech základních povinnostech soudu, jimiž jsou 1) povinnost umožnit účastníkovi řízení navrhovat důkazy, 2) povinnost o případných důkazních návrzích řádně rozhodnout a 3) povinnost ústavně konformním způsobem vysvětlit důvody svého případného odmítavého postoje k nim alespoň v písemném vyhotovení rozhodnutí ve věci samé.

Tyto základní postuláty „fair procesu“ přitom v posuzované trestní věci porušeny nebyly, minimálně ne natolik závažným způsobem, který by založil nezbytnost mimořádného průlomu do právní moci napadeného rozhodnutí v dovolacím řízení. Okresní soud v Rakovníku reagoval na všechny návrhy obhajoby na doplnění dokazování (včetně návrhu na dodatečný výslech svědka H. k nahrávce telefonického hovoru s poškozenou) procesním usnesením přímo v závěru hlavního líčení dne 25. 4. 2023, které doprovodil i poměrně obsáhlým ústním odůvodněním (viz č. l.

1037 a 1038 spisu). Proč důkazním návrhům nevyhověl, pak znovu podrobně zopakoval i v písemném vyhotovení rozsudku v bodě 33. Krajskému soudu v Praze lze objektivně vytknout pouze tolik, že o opakujících se návrzích obviněného na doplnění dokazování nerozhodl přímo při jednání, když tento formální procesní úkon patrně opomněl. Podstatným však zůstává, že i on svůj negativní náhled na nutnost dalšího doplňování dokazování v obhajobou požadovaném směru vylíčil v bodě 10 odůvodnění svého rozsudku. Oba soudy přitom svá rozhodnutí opřely o skutečnosti, pro něž z ústavněprávního hlediska lze akceptovat odmítnutí důkazního návrhu a jimiž jsou mimo jiné nadbytečnost nebo minimální či nulová vypovídací hodnota požadovaného důkazu k meritu věci (k tomu srov. např. nálezy Ústavního soudu ze dne 18.

3. 2010 sp. zn. III. ÚS 3320/09, ze dne 24. 2. 2004 sp. zn. I. ÚS 733/01 nebo jeho usnesení ze dne 23. 9. 2005 sp. zn. III. ÚS 359/05 aj.). Po stránce formální tedy v obhajobou namítaném směru nepochybily. K opakovaně vytýkanému neprovedení dodatečného výslechu svědka H. k okolnostem vzniku zvukové nahrávky rozhovoru s poškozenou a k potvrzení toho, že je na ní zachycen právě jeho hlas, Nejvyšší soud zvlášť doplňuje, že podle jeho názoru postup soudů do práva dovolatele na spravedlivý proces nezasáhl ani materiálně.

V tomto směru se plně ztotožnil s poznámkou vyjadřujícího se státního zástupce, že zmíněný svědek nebyl autorem nahrávky a těžko tak mohl k motivaci a okolnostem jejího pořízení cokoli relevantního sdělit. Nahrávku samotnou lze navíc po obsahové stránce hodnotit spíše jako soubor stesků poškozené, kterým svědek naslouchá a svou empatii k jejímu údělu (ať už zcela upřímnou či strojenou) projevuje spíše zobecňujícími laickými komentáři k osobnostním rysům obviněného a jeho chování v partnerském vztahu.

V jeho výrocích zachycených na záznamu však nelze seznat nic, co by nasvědčovalo tomu, že byl někdy v minulosti přímým a očitým svědkem konkrétního závažného útoku dovolatele na fyzickou či psychickou integritu manželky, který by byl výslovně zahrnut do popisné části výroku odsuzujícího rozsudku. Daná nahrávka tedy na rekonstrukci rozhodných skutkových zjištění, jak má na mysli ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., vskutku zásadní vliv neměla, jakkoli obhajoba k její důležitosti tendenčně prosazuje opačný náhled.

11. Dovolací senát posoudil jako neopodstatněnou i související námitku obviněného, že předmětná nahrávka byla při výše popsaném postupu soudů prvního a druhého stupně procesně nepoužitelným důkazem. K dané problematice předesílá, že otázku použitelnosti obrazových a zvukových záznamů pořízených a předložených osobami odlišnými od orgánů činných v trestním řízení současná právní úprava nijak výslovně neřeší. Nestanoví tedy ani konkrétní mantinely pro způsob opatřování a předkládání takových záznamů.

Přitom je zřejmé, že zákonná pravidla upravující postup orgánů činných v trestním řízení se na případy, kdy jsou tyto důkazy opatřeny a předloženy soukromými osobami, neuplatní, a to ani analogicky (k tomu viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2008 sp. zn. 5 Tdo 229/2008). Samotná přípustnost pořízení zvukové či obrazové nahrávky soukromou osobou pro účely dokazování v trestním řízení vyplývá pouze z obecné formulace ustanovení § 89 odst. 2 tr. ř., které umožňuje využití v podstatě neomezeného okruhu důkazních prostředků a zároveň zdůrazňuje pravidlo, podle nějž skutečnost, že důkaz nevyhledal nebo nevyžádal orgán činný v trestním řízení, sama o sobě není důvodem k jeho odmítnutí soudem.

Pořízení zvukového či obrazového záznamu soukromými osobami tedy není a priori nepřípustným a tím i procesně nepoužitelným důkazem. Takovým handicapem by konkrétní nahrávka trpěla zejména tehdy, jestliže by z iniciativy orgánu činného v trestním řízení suplovala použití operativně pátracího prostředku podle § 158d tr. ř. s cílem vyhnout se přísnějším zákonným podmínkám pro jeho realizaci (k tomu srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 20. 10. 2011, sp. zn. II. ÚS 143/06 nebo rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 25.

10. 2007 ve věci Van Vondel proti Nizozemsku, č. 38258/03). Podobně by nebylo možné záznam použít k důkazu při zjištění, že jeho pořízení nesledovalo legitimní cíl (tj. nahrávka byla např. pořízena s úmyslem vyprovokovat obviněného k spáchání trestného činu a pak ho za pomoci takového důkazu usvědčit). A konečně, procesní nepoužitelnost záznamu je zpravidla nutno dovodit i tehdy, pokud byl pořízen za cenu citelného narušení ústavně garantovaného práva na soukromí osoby, jejíž projev byl utajeně nahrán (zejména pak právě obviněného nebo jemu blízkých osob, kterým jinak zákon přiznává právo k věci nevypovídat), a toto narušení bylo zjevně nepřiměřeným (disproporčním) prostředkem k naplnění základního účelu trestního řízení podle § 1 odst. 1 tr.

ř. K ničemu podobnému ovšem v posuzované trestní věci nedošlo a obviněný to koneckonců v dovolání ani nenamítl. Podstata jeho argumentace zde směřovala spíše k zpochybnění důkazní validity předložené nahrávky telefonátu poškozené se svědkem H. a k prosazení myšlenky, že se jednalo o účelově vytvořený důkaz proti jeho osobě, ne-li přímo o podvrh z její strany, který obecné soudy neodhalily, ač tak učinit mohly a měly.

12. Nejvyšší soud obviněnému nepřisvědčil ani v té části dovolání, v níž implicitně označuje finální skutková zjištění soudů jako produkt předpojatého, selektivního a deformativního hodnocení provedených důkazů a namítá, že soudy rekonstruovaný skutkový stav v těchto důkazech nemá potřebnou oporu, resp. je s nimi v příkrém rozporu. Zde je třeba zdůraznit, že tzv. zjevný rozpor či extrémní nesoulad ve smyslu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., nelze kvalifikovaně reklamovat prostým popíráním nebo bagatelizací vlastní trestné činnosti, předkládáním jiných hypotetických verzí skutkového děje a už vůbec ne vlastními spekulativními úvahami například o „patřičném“ chování oběti trestné činnosti (jak by mělo či nemělo vypadat), tak jak obviněný činí minimálně ve vztahu k svému jednání vůči poškozené L.

Č. a jeho objektivně zjištěným následkům na její psychické zdraví. Tím je míněna jeho poznámka o dvanáctiletém manželském soužití, kdy o týrání (slovy dovolatele) „neexistoval jediný důkaz“, jenž má ostře kontrastovat s následnou aktivitou poškozené při „shromažďování důkazů“ proti němu, anebo jeho laická polemika s výsledky znaleckého zkoumání zdravotního stavu poškozené, kterou mají být zpochybněny její schopností v řešeném období i po něm vykonávat zaměstnání policistky nebo jejím povýšením v rámci služebního poměru.

Těmto skutečnostem dovolatel tendenčně přičítá povahu jasných důkazů svědčících o jeho nevině, resp. o křivém a účelovém obvinění zosnovaném ziskuchtivou poškozenou, která mu chce zároveň „ublížit přes společné děti“. Současně sveřepě odmítá racionální hodnotící závěr soudů, že poškozená svou letitou pasivitu a váhavý postoj k oznámení trestné činnosti věrohodně vysvětlila subjektivními pocity hanby a studu, pochybnostmi o sobě samé i obavami z toho, že jí stejně nikdo neuvěří. Takové psychické rozpoložení a s ním související reakce, často charakterizované snahou celou věc přejít nebo se s ní „naučit žít“, přitom u obětí domácího násilí či týrání nebývají ničím výjimečným.

Stejně tak není neobvyklé, že se týraná osoba odhodlá vypovídat k dříve neoznámenému deliktnímu jednání pachatele až poté, kdy při dalším obdobném incidentu zkrátka buď „přeteče“ míra její trpělivosti, anebo si konečně uvědomí nutnost začít celou věc řešit „oficiální cestou“, vyhledat pomoc u orgánů veřejné moci a účinněji tak ochránit svá subjektivní práva do budoucna.

13. Obviněný v podstatě setrvale argumentuje toliko odlišnou a pro sebe příznivější verzí skutkového děje, podle níž sice lze jeho manželství s poškozenou charakterizovat jako konfliktní a disharmonické, ovšem jejich vztah nikdy nebyl asymetrický. Jinými slovy, verbálně se napadali oba navzájem a poškozená byla při jejich hádkách minimálně stejně iniciativní, aktivní a vulgární jako on sám. Fyzicky ji nikdy úmyslně neinzultoval, manželský sex bez jejího souhlasu po ní nepožadoval a v sociálních kontaktech jí taktéž nikdy nebránil. S touto jeho konstantní obhajobou se však přesvědčivě vypořádaly již předchozí soudy obou stupňů, které v odůvodněních svých meritorních rozhodnutí v souladu s pravidly formální logiky vysvětlily, proč ji měly za vyvrácenou a jeho vinu za prokázanou bez důvodných pochybností. Kritickému a především komplexnímu hodnocení přitom podrobily i ve věci opatřené znalecké posudky a také výpovědi obou nezletilých dcer. Ani jedno z napadených rozhodnutí znaky nepřípustné a neakceptovatelné libovůle nenese. Z prostého faktu, že soud hodnotil provedené důkazy v rozporu s představami obviněného, automaticky nelze dovozovat, že své rozhodnutí zatížil vadou spočívající ve zjevném rozporu (extrémním nesouladu) mezi obsahem důkazů a z nich vyvozenými skutkovými zjištěními, která by byla způsobilá založit dovolací přezkum a na niž by bylo nutno reagovat kasačním usnesením.

14. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. cílí na situace, kdy rozhodnutí soudu spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Právní posouzení skutku tkví v otázce, zda posuzované jednání, tak jak je vyjádřeno ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozvedeno v jeho odůvodnění, je vůbec trestným činem, a to z hlediska všech podmínek trestnosti stanovených v obecné i zvláštní části trestního zákona a popřípadě též v netrestních předpisech, a pokud ano, o jaký trestný čin se jedná. Přezkumná povinnost dovolacího soudu se zde tedy omezuje na zjištění, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav, kterým je Nejvyšší soud vázán. Je-li namítáno tzv. jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, jeho pozornost se zaměřuje na zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, nýbrž v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.

15. V projednávaném případě sice obviněný formálně vytýkal i nesprávnou právní kvalifikaci stíhaného jednání, ovšem tuto námitku založil primárně na již výše rozvedených námitkách procesní povahy. Teprve od prioritní reklamace finálních skutkových zjištění se odvíjela jeho snaha zpochybnit i dílčí právní závěry obou soudů o naplnění jednotlivých znaků skutkových podstat přisouzených trestných činů v jeho jednání. Podobně koncipované námitky ovšem pod zvolený dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr.

ř. podřadit nelze. Fakticky totiž nejde o relevantní výtky proti chybné aplikaci norem trestního zákoníku na skutkový stav formulovaný ve výroku o vině odsuzujícího rozsudku, nýbrž o pokus dosáhnout nejprve revize skutkových zjištění soudu ve svůj prospěch a teprve v návaznosti na tom i požadovaných změn v jejich právním posouzení. Právě tak lze z větší části charakterizovat obsahové zaměření předloženého dovolání. U trestného činu týrání osoby žijící ve společném obydlí v něm obviněný zpochybnil znak „páchání takového činu po delší dobu“ podle § 199 odst. 1, odst. 2 písm. d) tr.

zákoníku tvrzením, že intenzita a pravidelnost jeho zlého nakládání s poškozenou nebyla potvrzena žádným důkazem, resp. pouze její nevěrohodnou výpovědí. Tím se však znovu a jinými slovy uchýlil ke kritice způsobu, jakým (nejen) zmíněný důkaz hodnotily soudy. Na polemice s hodnocením důkazů založil i námitku, že poškozená údajné hrubé a bezcitné zacházení sotva mohla pociťovat jako těžké příkoří již od roku 2014, jestliže znalkyní konstatovaná závažná omezení v občanském a sociálním životě se u ní rozvinula a projevila teprve až po incidentu ze dne 13.

8. 2020. Obviněný zde navíc směšuje dvě různé věci, a sice otázku subjektivního vnímání fyzického a psychického teroru jeho obětí na straně jedné a otázku hmatatelných negativních dopadů takového zlého zacházení na její duševní zdraví na straně druhé. Ty se přitom v závislosti na osobnostní struktuře (psychické odolnosti) konkrétní týrané osoby nutně nemusejí dostavit a projevit okamžitě, ba v některých případech dokonce vůbec (k tomu srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 20/1984-I tr.).

To však neznamená, že oběť nepociťuje tyranské jednání pachatele úkorně „v dostatečné míře“.

16. Skutkový základ měly i zdánlivě hmotněprávní výhrady obviněného proti právnímu posouzení skutku jako přečinu ohrožování výchovy dítěte podle § 201 tr. zákoníku. V jejich rámci především degradoval běžně používanou vulgární titulaturu svých nezletilých dcer na „sporadické nadávky“ nebo „sporadická jednání, která nebyla rodičovsky příliš vhodná“. Zejména se ale snažil převést odpovědnost za neurotizaci obou dívek na jejich matku, která v nich tyto úzkostné stavy a projevy podle jeho názoru záměrně pěstovala a rozvíjela a zároveň mu bránila ve styku s nimi. Zdůraznil, že on sám vůči dětem jako rodič nikdy nezanedbával alimentační povinnost ani povinnost pečovat o jejich fyzické zdraví. Obhajoba si je ale dobře vědoma toho, že péče o dítě je chápána daleko šířeji a zahrnuje soubor oprávnění a povinností, jež mají zabezpečit výchovu dítěte v nejširším a nejobecnějším měřítku. Nejde tu zdaleka jen o jeho tělesné zdraví a výživu, ale o jeho celkově harmonický vývoj, tedy i v oblasti rozumové, mravní a citové. Jestliže dovolatel své dcery v předškolním či raném školním věku poměrně běžně častoval těmi nejodpornějšími nadávkami a takto v jejich přítomnosti pravidelně oslovoval i jejich matku, kterou současně neváhal před jejich zraky inzultovat také fyzicky, není pochyb o tom, že svou povinnost o dívky pečovat tak, jak ji vymezuje zákon, porušil, a to dostatečně závažným způsobem na to, aby soudy zvolená právní kvalifikace bezpečně obstála.

17. Vzhledem k tomu, že dovolací senát v napadeném rozhodnutí ani v jemu předcházejícím řízení neshledal obviněným tvrzené vady podřaditelné pod ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) nebo h) tr. ř., logicky nemohl předloženému mimořádnému opravnému prostředku přiznat opodstatnění ani z hlediska ustanovení § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř., které bylo patrně uplatňováno v jeho druhé alternativě. Nadto je nutno konstatovat, že dovolání se v tomto směru ocitlo na samé hranici právní relevance. Krajský soud totiž nejenže řádný opravný prostředek obviněného neodmítl či nezamítl, jak výslovně předpokládá výše citované zákonné ustanovení, ale dokonce mu v nikoli marginálním rozsahu vyhověl, byť to tak obviněný subjektivně nevnímá, když od odvolacího řízení evidentně očekával mnohem příznivější výsledek.

18. Souborně lze tedy závěrem prohlásit, že obviněný J. Č. v podaném dovolání formuloval buď námitky, které nebylo možno podřadit pod žádný z katalogu dovolacích důvodů podle § 265b tr. ř., anebo výhrady, kterým z hlediska deklarovaných důvodů nebylo možno přiznat věcné opodstatnění. Nejvyšší soud proto jeho dovolání (v jeho celku) odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. Za splnění podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.

19. Pokud jde o návrh, přesněji toliko o podnět obviněného k rozhodnutí o „odložení vykonatelnosti“ napadeného rozhodnutí ve smyslu § 265o odst. 1 tr. ř., předseda dovolacího senátu v tomto případě důvody k takovémuto fakultativnímu postupu neshledal.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.). V Brně dne 26. 3. 2024

JUDr. František Hrabec předseda senátu