4 Tdo 1204/2009
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl dne 21. prosince 2009 v neveřejném
zasedání o dovolání, které podala obviněná S. H., proti usnesení Vrchního
soudu v Praze ze dne 28. 5. 2009, sp. zn. 4 To 29/2009, jako soudu odvolacího
v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 10 T 1/2007, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněné S. H. o d m í t á .
I.
Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 4. 3. 2009, sp. zn. 10 T 1/2007, byla
obviněná S. H. uznána vinnou trestným činem zpronevěry podle § 248 odst. 1, 3
písm. c) tr. zák. a trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1, 3 písm. b) tr.
zák., jichž se dopustila tím, že:
I. 1) jako jednatelka společnosti C. – C. n. c., s. r. o., se sídlem P., Ch.,
po předchozí dohodě a ve vzájemné součinnosti s P. J., který ve společnosti C.
zastával funkci obchodního ředitele a jehož stíhání bylo pro promlčení
zastaveno, uzavřela dne 8. 3. 1999 leasingovou smlouvu č. 3/99/0015 se
společností C. a. s., se sídlem P., S. (nyní L. Č. s. a. s.), kde předmětem
leasingu byl 1 kus notebooku zn. DELL Latitude s příslušenstvím a tiskárnou
Lexmark, 6 kusů PC Intel Pentium II s příslušenstvím, 1 kus ISDN Adapter -
ISDN Kit a 1 kus tiskárny HP 5 600DPI v pořizovací hodnotě 1,004.174,- Kč, a
poté, co uhradila akontaci ve výši 337.469,- Kč a jedenáct leasingových
splátek do 1. 2. 2000 včetně, tak zbývajících třináct leasingových splátek po
36.124,- Kč společnosti C. a. s. neuhradila, předměty leasingu jí nevrátila a
následně se snažila zastřít své jednání předstíraným převodem obchodního podílu
a údajným předáním předmětů leasingu dne 20. 4. 2000 M. P., přičemž způsobila
leasingové společnosti škodu C., a.s., se sídlem P., S. (nyní L. Č. s. a.s.),
ve výši 317.134,- Kč,
2) jako jednatelka společnosti C. – C. n. c., s. r. o., se sídlem P., Ch., po
předchozí dohodě a ve vzájemné součinnosti s P. J., který ve společnosti C.
zastával funkci obchodního ředitele a jehož stíhání bylo pro promlčení
zastaveno, uzavřela dne 10. 3. 1999 leasingovou smlouvu č. 1102300096 se
společnosti C. L., a.s., se sídlem P., J. n., kde předmětem leasingu byl 1 kus
notebooku zn. DELL Latitude s příslušenstvím a tiskárnou Lexmark 3100, 6 kusů
PC Pentium II s příslušenstvím, 6 kusů monitorů 15\" TCO 92, I kus scanneru
UMAX Astra, 6 kusů ISDN Kit adapter, 1 kus PC serveru ULTRA 2, I kus monitoru
15\" TCO 92 a 1 kus tiskárny HP 5 600DPl, vše v pořizovací hodnotě 1,545.579,-
Kč, k převzetí věcí písemně zmocnila P. J., a poté, co uhradila akontaci ve
výši 380.060,- Kč a deset leasingových splátek po 32.376,- Kč do února 2000
včetně, tak zbývajících dvacet pět leasingových splátek společnosti C. a. s.
neuhradila, předměty leasingu jí nevrátila, následně se snažila zastřít své
jednání předstíraným převodem obchodního podílu a údajným předáním předmětů
leasingu dne 20. 4. 2000 M. P., přičemž způsobila leasingové společnosti C. L.
a.s., se sídlem P., J. n. škodu ve výši 618.935,- Kč,
3) jako jednatelka společnosti C. – C. n. c., s. r. o., se sídlem P., Ch. po
předchozí dohodě a ve vzájemné součinnosti s P. J., který ve společnosti C.
zastával funkci obchodního ředitele a jehož stíháni bylo pro promlčení
zastaveno, uzavřela dne 9. 6. 1999 leasingovou smlouvu č. 059/0026 se
společností B. ¬L. s. r. o., se sídlem P., V. (nyní T. F. S. s. r. o.), kde
předmětem leasingu byl 1 kus tamponovacího stroje zn. MOLY A 1123 B v
pořizovací hodnotě 895.454,40 Kč, který dle protokolu převzal od dodavatele dne
17. 6. 1999 P. J., a poté, co uhradila akontaci ve výši 358.182,- Kč a devět
leasingových splátek po 14.923,36 Kč, tak zbývajících dvacet sedm leasingových
splátek společnosti B.-L. s. r. o. neuhradila, předmět leasingu jí nevrátila,
následně se snažila zastřít své jednání předstíraným převodem obchodního podílu
a údajným předáním předmětů leasingu dne 20. 4. 2000 M. P., přičemž způsobila
této leasingové společnosti škodu ve výši 377.787,- Kč,
4) jako jednatelka společnosti C. – C. n. c., s. r. o., se sídlem P., Ch., po
předchozí dohodě a ve vzájemné součinnosti s P. J., který ve společnosti C.
zastával funkci obchodního ředitele a jehož stíhání bylo pro promlčení
zastaveno, v přesně nezjištěné době v roce 2000 převedla na nezjištěnou osobu
soubor digitálních pokladen v pořizovací hodnotě 508.652,20 Kč, které měla
společnost C. pronajaté na základě leasingové smlouvy č. 058/0128 ze dne 28. 5.
1999 od společnosti B. L. s. r. o., se sídlem P., V. (následně T. F. s. C. s.
r. o.), následně se snažila zastřít své jednání předstíraným převodem
obchodního podílu a údajným předáním předmětů leasingu dne 20. 4. 2000 M. P. a
společnosti B. L., s. r. o., způsobila škodu ve výši 117.601,- Kč,
5) P. J., který ve společnosti C. zastával funkci obchodního ředitele a jehož
stíhání bylo pro promlčení zastaveno, po předchozí dohodě a ve vzájemné
součinnosti s jednatelkou této společnosti obviněnou S. H., uzavřel dne 10. 2.
2000 jménem společnosti C. – C. n. c. s. r. o., se sídlem P., Ch. s R. H.,
smlouvu o smlouvě budoucí na odprodej vozidla zn. SEAT TOLEDO 1.9
TDi, které v té době bylo zaparkováno jako havarované v A. P., následně od
něho převzal částku 220.000,- Kč, vozidlo bylo na R. H. převedeno, ačkoliv
věděla, že vozidlo bylo pronajato společnosti C. – C. n. c. s. r. o. na základě
leasingové smlouvy č. 1901316 ze dne 27. 8. 1999, a to od společnosti O. L. a.
s., se sídlem P., R., a jeho pořizovací hodnota činila 680.669,72 Kč, přičemž
leasingová smlouva byla ukončena až na základě šetření leasingové společnosti
bez přispění nájemce, přičemž výše zmíněné leasingové společnosti tím způsobila
škodu ve výši 138.162,- Kč, a shora popsaným jednáním způsobila celkovou škodu
ve výši 1.569.619,- Kč,
II. 1) obžalovaná S. H., jako jednatelka společnosti C. – C. n. c., se sídlem
P., Ch., po předchozí dohodě a ve vzájemné součinnosti s P. J., který ve
společnosti C. zastával funkci obchodního ředitele a jehož stíhání bylo pro
promlčení zastaveno, uzavřela dne 6. 10. 1999 leasingovou smlouvu č. 11/99/336
se společností R.-L. s. r. o., se sídlem P., V. H., kde předmětem leasingu byly
2 kusy šicího stroje AUTOM USM ASF-B a 2 kusy štípacího stroje FORTUNA UAF v
pořizovací hodnotě 2.386.616,- Kč, které dle protokolu převzal od dodavatele
dne 7. 10. 1999 P. J., přičemž obžalovaná H. od počátku jednala s podvodným
úmyslem neuhradit tyto předměty leasingu v plném rozsahu dle uzavřené smlouvy,
a poté, co uhradila akontaci ve výši 586.873,- Kč, tak z celkového počtu
šestnácti kvartálních leasingových splátek po 139.151,30 Kč zaplatila na úhradu
první leasingové splátky pouze částku ve výši 9.151,30 Kč a zbytek leasingových
splátek společnosti R.-L., s. r. o. neuhradila, předměty leasingu jí nevrátila
a způsobila této leasingové společnosti škodu ve výši 1,790.592,- Kč, následně
se snažila zastřít své jednání předstíraným převodem obchodního podílu a
údajným předáním předmětů leasingu dne 20. 4. 2000 M. P.,
2) obžalovaná S. H., jako jednatelka společnosti C.- C. n. c., s. r. o., sídlem
P., Ch., po předchozí dohodě a ve vzájemné součinnosti s P. J., který ve
společnosti C. zastával funkci obchodního ředitele a jehož stíhání bylo pro
promlčení zastaveno, uzavřela dne 9. 11. 1999 leasingovou smlouvu č. HS/9042/99
se společností A. P. a. s., se sídlem P., B., kde předmětem leasingu byl 1 kus
faxu zn. Canon Multi Pass C 20 a 1 kus vypalovačky zn. Philips CDR 775 v
pořizovací hodnotě 36.168,20 Kč, které převzal od dodavatele dne 10. 11. 1999
P. J., přičemž obžalovaná H. jednala s podvodným úmyslem neuhradit tyto
předměty leasingu v plném rozsahu dle uzavřené smlouvy, a poté, co uhradila
prvních šest leasingových splátek, tak zbývajících třicet leasingových splátek
dle splátkového kalendáře společnosti A. P. a. s. neuhradila, předměty leasingu
jí nevrátila a způsobila této leasingové společnosti škodu ve výši 15.020,- Kč,
následně se snažila zastřít své jednání předstíraným převodem obchodního podílu
a údajným předáním předmětů leasingu dne 20. 4. 2000 M. P.,
3) obžalovaná S. H., jako jednatelka společnosti C. – C. n. c., s. r. o., se
sídlem P., Ch., po předchozí dohodě a ve vzájemné součinnosti s P. J., který ve
společnosti C. zastával funkci obchodního ředitele a jehož stíhání bylo pro
promlčení zastaveno, uzavřela dne 13. 12. 1999 leasingovou smlouvu č. 226/99 se
společností A. A.-L. a. s., se sídlem P., S., kde předmětem leasingu byl 1 kus
kopírovacího stroje zn. CANON MP 6220 A3, 2 kusy notebooků zn. UMAX s
příslušenstvím, 1 ks monitoru zn. Panasonic Pana Sync S 110 21\", 1 kus serveru
zn. Compaq ProLiant 3000, které dle protokolu převzal od dodavatele dne 16. 12.
1999 P. J., přičemž obžalovaná H. od počátku jednala s podvodným úmyslem
neuhradit tyto předměty leasingu v plném rozsahu dle uzavřené smlouvy, a poté,
co uhradila úvodní splátku ve výši 207.965,- Kč a čtyři leasingové splátky po
25.564,90 Kč, tak zbývající dvacet čtyři leasingové splátky společnosti A.-L.
a. s. neuhradila, předměty leasingu jí nevrátila a způsobila této leasingové
společnosti škodu ve výši 226.952,- Kč, následně se snažila zastřít své jednání
předstíraným převodem obchodního podílu a údajným předáním předmětů leasingu
dne 20. 4. 2000 M. P.,
4) obžalovaná S. H., jako jednatelka společnosti C. – C. n. c., s. r. o., se
sídlem P., Ch., po předchozí dohodě a ve vzájemné součinnosti s P. J., který ve
společnosti C. zastával funkci obchodního ředitele a jehož stíhání bylo pro
promlčení zastaveno, uzavřela dne 14. 12. 1999 leasingovou smlouvu č.
1995510456 se společností M. L., a. s. se sídlem M. B., T. T. G. M., kde
předmětem leasingu byl 1 kus kopírovacího stroje zn. CANON NP 6621 v pořizovací
hodnotě 105.749,60 Kč, dále téhož dne uzavřela se stejnou společností
leasingovou smlouvu č. 1995510457, kde předmětem leasingu byl kus notebooku zn.
Toshiba Sattelite 4090 s příslušenstvím v pořizovací hodnotě 107.970,- Kč a ve
shodný den uzavřela s toutéž společností i leasingovou smlouvu č. 1995510458,
kde předmětem leasingu byl 1 kus serveru Compaq ProLiant 3000 s příslušenstvím
v pořizovací hodnotě 499.450,92 Kč, P. J. ve všech třech případech uhradil
dodavateli při převzetí předmětů leasingů první zálohy, přičemž obžalovaná H.
od počátku jednala s podvodným úmyslem neuhradit tyto tři předměty leasingu v
plném rozsahu dle uzavřené smlouvy, a poté, co u každé ze smluv uhradila
úvodní zvýšenou zálohu a čtyři leasingové splátky, tak zbývajících 31
leasingových splátek dle smlouvy č. 1995510456 po 3.020,- Kč, tj. celkem
93.620,- Kč, 31 leasingových splátek dle smlouvy č. 1995510457 po 3.080,- Kč,
tj. celkem 95.480,- Kč a 31 leasingových splátek dle smlouvy č. 1995510458 po
14.250,¬- Kč, tj. celkem 441.750,- Kč, společnosti M. L. a. s. neuhradila,
předměty leasingu jí nevrátila a způsobila této leasingové společnosti škodu v
celkové výši 496.089,- Kč, následně se snažila zastřít své jednání předstíraným
převodem obchodního podílu a údajným předáním předmětů leasingu dne 20. 4. 2000
M. P.,
5) obžalovaná S. H., jako jednatelka společnosti C. – C. n. c. s. r. o., se
sídlem P., Ch., po předchozí dohodě a ve vzájemné součinnosti s P. J., který ve
společnosti C. zastával funkci obchodního ředitele a jehož stíhání bylo pro
promlčení zastaveno, uzavřela dne 14. 12. 1999 leasingovou smlouvu č. 168990200
I se společností S. M. s. r. o., se sídlem Z., O., kde předmětem leasingu byl 1
kus kopírovacího stroje zn. CANON MP 6220 A3, 2 kusy notebooků zn. UMAX s
příslušenstvím, 1 kus monitoru zn. Panasonic Pana Sync S 110 21\", 1 kus faxu
zn. Panasonic UF-550YJ laser, 1 kus serveru zn. Compaq ProLiant 3000 v
pořizovací hodnotě 693.217,42 Kč, které dle protokolu převzal od dodavatele dne
3. 1. 2000 P. J., přičemž obžalovaná H. od počátku jednala s podvodným úmyslem
neuhradit tyto předměty leasingu v plném rozsahu dle uzavřené smlouvy, a poté,
co uhradila akontaci ve výši 277.287,- Kč a jednu leasingovou splátku ve výši
14.261,- Kč, tak zbývajících třicet pět leasingových splátek společnosti S. M.
s. r. o. neuhradila, předměty leasingu jí nevrátila a způsobila této leasingové
společnosti škodu ve výši 400.147,- Kč, následně se snažila zastřít své jednání
předstíraným převodem obchodního podílu a údajným předáním předmětů leasingu
dne 20. 4. 2000 M. P.,
6) obžalovaná S. H., jako jednatelka společnosti C. – C. n. c. s. r. o., se
sídlem P., Ch., po předchozí dohodě a ve vzájemné součinnosti s P. J., který ve
společnosti C. zastával funkci obchodního ředitele a jehož stíhání bylo pro
promlčení zastaveno, uzavřela dne 17. 12. 1999 leasingovou smlouvu č. 099/538
se společností P. a. s., se sídlem P., A. S., kde předmětem leasingu byl 1 kus
notebooku zn. Toshiba 4090 CD X, 2 kusy monitorů zn. EIZO FLEXSCAN 21\", 1 kus
serveru zn. Compaq ProLiant 3000R v pořizovací hodnotě 693.217,42 Kč, které dle
protokolu převzal od dodavatele dne 27. 1. 2000 P. J., přičemž obžalovaná H. od
počátku jednala s podvodným úmyslem neuhradit tyto předměty leasingu v plném
rozsahu dle uzavřené smlouvy, a poté, co se zpožděním uhradila úvodní splátku
ve výši 277.287,- Kč a dvě leasingové splátky po 23.252,- Kč, tak zbývající
dvacet jednu leasingovou splátku společnosti P. a. s. neuhradila, předměty
leasingu jí nevrátila a způsobila této leasingové společnosti škodu ve výši
383.392,- Kč, následně se snažila zastřít své jednání předstíraným převodem
obchodního podílu a údajným předáním předmětů leasingu dne 20. 4. 2000 M. P.,
7) obžalovaná S. H., jako jednatelka společnosti C. – C. n. c. s. r. o., se
sídlem P., Ch., po předchozí dohodě a ve vzájemné součinnosti s P. J., který ve
společnosti C. zastával funkci obchodního ředitele a jehož stíhání bylo pro
promlčení zastaveno, uzavřela dne 3. 1. 2000 leasingové smlouvy č. 5066 a 5067
se společností K. H. a. s., se sídlem P., M., kde předmětem leasingu byl 1 kus
notebooku zn. Toshiba 4080 XCDT, 1 kus kopírky Canon GP 210 a 1 kus serveru zn.
Compaq ProLiant 3000R v pořizovací hodnotě 634.595,20 Kč, které dle protokolu
převzal od dodavatele dne 27. 1. 2000 P. J., přičemž obžalovaná H. od počátku
jednala s podvodným úmyslem neuhradit tyto předměty leasingu v plném rozsahu
dle uzavřené smlouvy, a poté, co ze smlouvy č. 5066 uhradila úvodní splátku ve
výši 27.000,- Kč a jednu leasingovou splátku ve výši 6.143,90 Kč, tak zbývající
dvacet tři leasingové splátky společnosti K. H. a. s. neuhradila, dále pak ze
smlouvy č. 5067 uhradila úvodní splátku ve výši 143.000,- Kč a jednu
leasingovou splátku ve výši 15.456,30 Kč, a poté zbývajících třicet pět splátek
společnosti K. H. neuhradila, předměty leasingu jí nevrátila a způsobila této
leasingové společnosti celkovou škodu ve výši 442.996,- Kč, následně se snažila
zastřít své jednání předstíraným převodem obchodního podílu a údajným předáním
předmětů leasingu dne 20. 4. 2000 M. P.,
8) obžalovaná S. H., jako jednatelka společnosti C. – C. n. c. s. r. o, se
sídlem P., Ch., po předchozí dohodě a ve vzájemné součinnosti s P. J., který ve
společnosti C. zastával funkci obchodního ředitele a jehož stíhání bylo pro
promlčení zastaveno, uzavřela dne 1. 2. 2000 leasingovou smlouvu se společností
O. L. a. s., se sídlem P., R., kde předmětem leasingu bylo 10 kusů počítačových
sestav SUNNY iPIII s příslušenstvím, 2 kusy tiskáren HP Laser Jet 1100A, 1 kus
kopírovacího stroje Panasonic FP-7722 s příslušenstvím, 1 kus serveru ProLiant
5500 PIlI Xeon, 1 kus monitoru Targa Ekonomy TM3854-2-15\", 2 kusy pracovních
stanic Elektra mirage Intel PIlI s příslušenstvím, 2 kusy monitorů Panasonic
TX-¬D7P53-G-17\", 2 kusy tiskáren HP LaserJet 4050TN, vše v pořizovací hodnotě
1.671.290,¬- Kč, přičemž obžalovaná H. od počátku jednala s úmyslem neuhradit
tyto předměty leasingu v plném rozsahu dle uzavřené smlouvy, a poté, co
uhradila úvodní leasingovou splátku ve výši 34.571,- Kč, tak zbývajících třicet
pět splátek společnosti O. L. a. s. neuhradila, předměty leasingu jí nevrátila
a způsobila této leasingové společnosti škodu ve výši 951.764,- Kč, následně se
snažila zastřít své jednání předstíraným převodem obchodního podílu a údajným
předáním předmětů leasingu dne 20. 4. 2000 M. P., a shora popsaným jednáním
způsobila celkovou škodu ve výši 4.706.953,- Kč.
Za to byla obviněná S. H. odsouzena podle § 250 odst. 3 tr. zák. a za užití §
35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v délce dvaceti čtyř
měsíců, jehož výkon byl podle § 58 odst. 1 a § 59 odst. 1 tr. zák. podmíněně
odložen na zkušební dobu v trvání čtyř let. Rovněž bylo obviněné podle § 228
odst. 1 tr. ř. uloženo zaplatit na náhradě škody poškozené L. Č. s., a. s.,
částku 317.134,00 Kč. Podle § 229 odst. 3 tr. ř. byla poškozená se zbytkem
nároku na náhradu škody odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti tomuto rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4. 3. 2009 podala obviněná
odvolání (č. l. 3549 - 3555). O tomto odvolání rozhodl Vrchní soud v Praze
usnesením ze dne 28. 5. 2009, sp. zn. 4 To 29/2009, a to tak, že podle § 256
tr. ř. odvolání obviněné S. H. jako nedůvodné zamítl.
II.
Proti usnesení odvolacího soudu podala obviněná S. H. prostřednictvím své
obhájkyně obsáhlé dovolání opírající se o dovolací důvod podle § 265b odst. 1
písm. g) tr. ř., neboť „je přesvědčená, že proti ní bylo vedeno trestní
stíhání, ačkoliv podle zákona bylo nepřípustné a že napadená rozhodnutí
spočívají na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně
právním posouzení“. Obviněná uvedla, že trestní řízení, ať již ve stádiu
přípravného řízení, či v rámci hlavního líčení, vykazovalo řadu závažných
procesních i věcných pochybení, čímž byly opakovaně porušovány základní zásady
trestního řízení, zejména pak zásady zakotvené v ustanoveních § 2 odst. 1, 4, 5
a 6 tr. ř. Podle jejího názoru byly v řízení použity důkazy, které nebyly
využitelné, neboť byly pořízeny před řádným zahájením jejího trestního stíhání.
Procesní pochybení orgánů činných v trestním řízení, která se stala v
přípravném řízení, nebyla odstraněna ani v rámci hlavního líčení. Domnívá se
též, že byla zkrácena na svém právu na obhajobu, neboť její trestní jednání
bylo oproti podané obžalobě v rozsudku soudu prvého stupně odlišně právně
kvalifikováno, přičemž na takovou změnu nebyla předem upozorněna a nemohla tomu
přizpůsobit svoji obhajobu.
Obviněná taktéž uvedla, že trestní stíhání pro trestné činy, jejichž spácháním
byla uznána vinou meritorním rozhodnutím, bylo řádně a v souladu s trestním
řádem zahájeno až usnesením Policie ČR, Správou hlavního města Prahy, SKPV,
Odborem obecné kriminality, ze dne 2. 6. 2006, ČTS:PSP-58/OOK5-329/2001, pokud
však dle jejího názoru lze vůbec toto usnesení považovat za zákonné a vydané v
souladu s trestním řádem, a k předchozím usnesením o zahájení trestního stíhání
tak nelze v žádném směru přihlížet. Obviněná dále uvedla, že názor Vrchního
soudu v Praze dotýkající se promlčení jejího trestního stíhání shledává
nesprávným, neboť je dle jejího názoru v rozporu nejen se základní zásadou
trestního řízení podle ustanovení § 2 odst. 1 tr. ř., ale i platnou judikaturou
a v konečném důsledku též Ústavou ČR. Výslovně nesouhlasí s tím, že by
usnesení, kterými byla zahajována trestní stíhání a která předcházela usnesení
Policie ČR, Správou hlavního města Prahy, SKPV, Odboru obecné kriminality, ze
dne 2. 6. 2006, byť nebyla správná a zákonná, což bylo v řízení připuštěno,
byla s to přerušit běh promlčecí doby a plnit tak účel ve smyslu § 67 tr. zák.
zohledňující přerušení běhu promlčecí doby. Obviněná je toho názoru, že její
trestní stíhání bylo nepřípustné ve smyslu ustanovení § 11 odst. 1 písm. b) tr.
ř., neboť bylo promlčeno. V této skutečnosti, resp. v nesprávném postupu orgánů
činných v trestním řízení spatřuje naplnění dovolacího důvodu podle ustanovení
§ 265b odst. 1 písm. e) tr. ř.
Obviněná současně vytýká soudům obou stupňů, že skutky, pro které byla
meritorním rozhodnutím uznána vinnou ze spáchání trestného činu zpronevěry
podle § 248 odst. 1, 3 písm. c) tr. zák. a trestného činu podvodu podle § 250
odst. 1, 3 písm. b) tr. zák., nebyly správně právně posouzeny. Trestný čin
podvodu podle § 250 trestního zákona, ale i trestný čin zpronevěry podle § 248
trestního zákona jsou úmyslné trestné činy, kdy podvodný úmysl pachatele musí
být dán již v době probíhajícího jednání, v němž je spatřován trestný čin. Z
popisu skutku tak musí být patrné, že obviněný jednal v podvodném úmyslu, či v
úmyslu svěřenou věc zpronevěřit a takto popsaný skutek musí korespondovat s
popisem skutku v podané obžalobě. Usnesení, jimiž bylo zahájeno trestní stíhání
obviněné, ale obsahují popisy skutku, ze kterých podvodné úmyslné jednání, ani
úmyslné jednání směřující ke zpronevěře svěřené věci, nevyplývá. Takový popis
skutku podle jejího názoru údajně neobsahuje ani obžaloba státního zástupce. Z
těchto důvodů se obviněná domnívá, že jednání, která jsou jí kladena za vinu,
nenaplňují skutkovou podstatu trestného činu podvodu podle § 250 tr. zák., ani
skutkovou podstatu trestného činu zpronevěry podle § 248 tr. zák.
Ze shora uvedených důvodů obviněná navrhla, aby Nejvyšší soud České republiky
(dále jen „Nejvyšší soud“) usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 5. 2009,
sp. zn. 4 To 29/2009, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 4.
3. 2009, sp. zn. 10 T 1/2007, zrušil, a rozhodl sám tak, že se obviněná podle §
226 písm. a), b) a e) tr. ř. v plném rozsahu zprošťuje obžaloby státního
zástupce Městského státního zastupitelství ze dne 8. 1. 2007, č. j. KZV
306/2002; případně v souladu s ustanovením § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal soudu
prvního stupně, aby věc znovu projednal a rozhodl.
K dovolání obviněné se ve smyslu znění § 265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně
vyjádřila státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen
„státní zástupkyně“). Poté, co stručně připomněla rozhodnutí nalézacího a
odvolacího soudu a zrekapitulovala dovolací námitky obviněné, uvedla k
uplatněnému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř., že jednání
obviněné mělo charakter pokračování v trestném činu ve smyslu ustanovení § 89
odst. 3 tr. zák., tudíž promlčecí doba začala běžet od okamžiku, kdy byla
trestná činnost ukončena, resp. spácháním posledních dílčích útoků v rámci
výroků o vině. Ustanovení § 11 odst. 2 tr. ř. se v daném případě neuplatnilo,
neboť policejní orgán, který rozhodl o zahájení trestního stíhání obviněné,
musel otázku případného promlčení trestního stíhání posuzovat podle hmotného
práva, včetně ustanovení § 89 odst. 3 tr. zák. Státní zástupkyně uvedla, že
zahájením trestního stíhání ve smyslu § 67 odst. 3 písm. a) tr. zák. dochází k
přerušení běhu promlčecí lhůty, což nemůže zvrátit ani případná vada usnesení o
zahájení trestního stíhání, neboť v žádném případě nejde o nicotný právní úkon.
Odkázala, že i Ústavní soud považuje zahájení trestního řízení za primární
procesní předpoklad nezbytný k tomu, aby trestní stíhání bylo v konkrétní věci
zahájeno a nadále vedeno z hlediska formulace jednotlivých znaků konkrétní
skutkové podstaty trestného činu, pak v této fázi trestního řízení postačí
základní skutečnosti vymezující daný skutek tak, aby nemohl být zaměněn s jiným
(usnesení Ústavního soudu ze dne 5. 2. 2004, sp. zn. III. ÚS 554/03, či ze dne
4. 10. 2005, sp. zn. II. ÚS 369/05). Konstatovala, že usnesení o zahájení
trestního stíhání doručená obviněné dne 20. 2. 2002, 4. 2. 2003 a 14. 9. 2004
byla z obsahového hlediska dostatečná a vyhovující zákonným požadavkům. Uvedla
též, že se neztotožňuje se závěrem Městského soudu v Praze v usnesení ze dne
30. 1. 2007, sp. zn. 10 T 1/2007, jímž byla podle § 188 odst. 1 písm. e) tr. ř.
věc vrácena státnímu zástupci k došetření s tím, že popsaný skutek mohl
naplňovat znaky skutkové podstaty trestného činu zpronevěry, nikoli však
podvodu, neboť v popisu skutku není vyjádřen podvodný úmysl. Dle závěru státní
zástupkyně Vrchní soud v Praze postupoval zcela správně, pokud dospěl k závěru,
že promlčecí doba počíná běžet od okamžiku dokonání posledního dílčího útoku
pokračujícího trestného činu, což v případě trestného činu podvodu určuje její
počátek od 1. 2. 2000, u trestného činu zpronevěry od 20. 4. 2000. Pětiletá
promlčecí doba tak u trestného činu podvodu běžela do 1. 2. 2005, u zpronevěry
do 20. 4. 2005, přičemž v průběhu této promlčecí doby u obviněné S. H. došlo
opakovaně ke sdělení obvinění jak pro dílčí útoky trestného činu podvodu, tak i
zpronevěry, přičemž se tak stalo ve dnech 20. 2. 2002, 4. 2. 2003 a 14. 9.
2004. V této části proto státní zástupkyně shledala podané dovolání zjevně
neopodstatněným, neboť je zřejmé, že k promlčení jmenovaných trestných činů
nedošlo, jelikož k zahájení trestního stíhání došlo evidentně před uplynutím
pětileté promlčecí doby.
K uplatněnému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., kterýžto
obviněná uplatnila námitku spočívající v názoru, že se nedopustila ani
trestného činu zpronevěry podle § 248 odst. 1, 3 písm. c) tr. zák., ani
trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák., neboť nebyla
naplněna subjektivní stránka jmenovaných trestných činů, státní zástupkyně
uvedla, že i v tomto bodě shledává dovolání obviněné zjevně neopodstatněným. Z
právní věty výroku o vině je zřejmé, že soudy považovaly za naplněné ty znaky
trestného činu zpronevěry podle § 248 odst. 1, 3 písm. c) tr. zák., které jsou
vyjádřeny tak, že si přisvojila cizí věc, která jí byla svěřena a způsobila na
cizím majetku značnou škodu a znaky trestného činu podvodu podle § 250 odst.
1, 3 písm. b) tr. zák., které jsou vyjádřeny tím, že ke škodě cizího majetku
sebe obohatila tím, že uvedla někoho v omyl a způsobila tak na cizím majetku
značnou škodu. Skutkový stav tak, jak byl zjištěn oběma soudy, dle jejího
názoru s těmito znaky trestných činů zpronevěry podle § 248 odst. 1, 3 písm. c)
tr. zák. a podvodu podle § 250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. zcela zřejmě
koresponduje. Pokud jde o samotné zavinění soudy obou stupňů za absence doznání
obviněné při jeho dovozování vycházely z dalších ve věci provedených důkazů,
které jim dovolily takový závěr nezpochybnitelně dovodit.
Vzhledem k těmto skutečnostem státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud
dovolání obviněné S. H. odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně
neopodstatněné.
III.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše
uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má
všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné
přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí
dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 5. 2009, sp.
zn. 4 To 29/2009, je přípustné z hlediska ustanovení § 265a odst. 1,
odst. 2 písm. h) tr. ř., protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání
napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, přičemž směřuje proti
rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku, kterým
byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest. Obviněná je podle § 265d odst.
1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku
rozhodnutí soudu, který se jí bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje
náležitosti obsahu dovolání podle § 265f odst. 1 tr. ř., podala prostřednictvím
svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením § 265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě
uvedené v § 265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Nejvyšší soud se proto dále zabýval otázkou opodstatněnosti dovolatelkou
uplatněného dovolacího důvodu.
Protože dovolání je možné učinit pouze z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo
nutno posoudit, zda obviněnou S. H. vznesené námitky naplňují jí uplatněné
zákonem stanovené dovolací důvody.
Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř. lze uplatnit v případech,
kdy nastal některý z obligatorních důvodů (§ 11 odst. 1, 4 tr. ř. a § 11a tr.
ř.), pro něž nelze zahájit trestní stíhání, popř. bylo-li již zahájeno, je
třeba je zastavit, avšak příslušný orgán činný v trestním řízení vydal namísto
rozhodnutí o zastavení trestního stíhání rozhodnutí jiné, jež bylo pro
obviněného méně příznivé. Zásadní podmínkou tedy je, že se musí jednat o
nepřípustnost trestního stíhání založenou na důvodech vyjmenovaných v
ustanoveních § 11 odst. 1 tr. ř. nebo § 11a tr. ř., poněvadž pouze na tomto
místě procesní předpis obsahuje taxativní výčet důvodů nepřípustnosti trestního
stíhání. Obviněná odvozovala nepřípustnost trestního stíhání z důvodu promlčení
uvedeného pod písmenem b) odstavce 1 § 11 tr. zák.
Odvolací soud se touto trestní věcí zabýval opakovaně poté, co věc vrátil
procesnímu soudu k novému projednání a rozhodnutí. Své stanovisko k věci v
předchozích rozhodnutích sp. zn. 4 To 1/2009 a sp. zn. 4 To 2/2009 ze dne 23.
1. 2009 odvolací soud podrobně vyjádřil spolu se závaznými pokyny k doplnění
dokazování před soudem prvního stupně. Konstatoval, že městský soud při svém
novém projednání věci zmíněné pokyny respektoval, doplnil dokazování v
potřebném rozsahu a při hodnocení provedených důkazů postupoval v souladu s
ustanovením § 2 odst. 6 tr. ř. K námitkám opětovně požadujících zastavení
trestního stíhání obžalované pro promlčení pak odvolací soud uvedl, že v tomto
směru byly totožné námitky již odvolacím soudem odmítnuty v jeho předcházejícím
rozhodnutí (usnesení Vrchního soudu ze dne 23. 1. 2009, sp. zn. 4 To 1/2009,
jako soudu odvolacího proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. 11.
2008, sp. zn. 10 T 1/2007), na jehož důvodech není třeba nic měnit, a z tohoto
důvodu ve stručnosti na dané rozhodnutí a jeho odůvodnění odkázal. Vrchní soud
v Praze jako soud odvolací v usnesení ze dne 23. 1. 2009, sp. zn. 4 To 1/2009,
podrobně vysvětlil, jaké úvahy jej vedly k závěru o správnosti pokračování v
trestním řízení, neboť promlčení trestního stíhání obviněné v důsledku
přerušení běhu promlčecí doby nenastalo (viz str. 4 usnesení Vrchního soudu ze
dne 23. 1. 2009, sp. zn. 4 To 1/2009). Ke konkrétním úvahám tohoto soudu nemá
dovolací soud v podstatě žádné výhrady a s jeho závěry se ztotožnil.
Vrchní soud v Praze poměrně podrobně popsal i časový sled jednotlivých úkonů,
jež měly zásadní význam pro posouzení námitky týkající se promlčení trestního
stíhání uplatněné obviněnou. V posuzované věci není spornou otázka určení
počátku běhu promlčení doby. Trestní zákon sice nestanoví jasně okamžik, od
kterého začíná promlčecí doba běžet, ale soudní praxe i právní nauka se shodují
v tom, že počátek promlčení je určen okamžikem dokonání trestného činu, u
trestných činů pokračujících, trvajících a hromadných pak okamžikem ukončení
trestné činnosti. Pokud je však znakem skutkové podstaty trestného činu účinek,
resp. těžší účinek, určí se počátek promlčecí doby až od vzniku takového účinku.
U trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1 tr. zák. a trestného činu
zpronevěry podle § 248 odst. 1, 3 písm. c) tr. zák. je stanoven trest odnětí
svobody na dvě léta až osm let. Podle § 67 odst. 1 písm. c) tr. zák. zaniká
trestnost takovýchto činů uplynutím promlčecí doby pěti let.
V dané věci promlčecí doba počíná běžet od okamžiku dokonání posledního dílčího
útoku pokračujícího trestného činu, což je v případě trestného činu podvodu
určuje její počátek od 1. 2. 2000, u trestného činu zpronevěry pak lze za
počátek promlčení považovat 20. 4. 2000. Jak správně dovodil odvolací soud,
pětiletá promlčecí doba tak u trestného činu podvodu běžela do 1. 2. 2005, u
zpronevěry do 20. 4. 2005, přičemž v průběhu této promlčecí doby u obviněné S.
H. došlo opakovaně ke sdělení obvinění, jak pro dílčí útoky trestného činu
podvodu, tak i zpronevěry, přičemž se tak stalo ve dnech 20. 2. 2002, 4. 2.
2003 a 14. 9. 2004. Z daného vyplývá, že u obviněné S. H. nedošlo k promlčení
trestního stíhání, neboť podle § 67 odst. 3 písm. a) tr. zák. došlo k přerušení
promlčení sdělením obvinění pro trestný čin a následujícími úkony vedoucími k
trestnímu stíhání obviněné. Na tom nemění nic ani nové řádné sdělení obvinění
pro veškerou trestnou činnost obviněné učiněné dne 2. 6. 2006.
Zásadní pro vyřešení otázky přípustnosti trestního stíhání obviněné je to, zda
uvedené sdělení obvinění způsobilo přerušení běhu promlčecí doby ve smyslu
ustanovení § 67 odst. 3 písm. a) tr. zák.
Již Vrchní soud v Praze správně vyjádřil názor, že u pokračujících trestných
činů nastávají účinky přerušení běhu promlčecí doby sdělením obvinění (podle
platné právní úpravy rozhodnutím o zahájení trestního stíhání), byť jen pro
některý z jednotlivých útoků, jimiž je takový trestný čin spáchán. Tento závěr
přijala soudní praxe a Nejvyšší soud jej vyjádřil ve svém rozhodnutí
publikovaném pod č. 10/2008 Sb. rozh. tr. Hlavní teze uvedeného judikátu totiž
vychází již z vrchním soudem zmíněné hmotně právní povahy institutu promlčení
trestního stíhání. I moderní právní nauka ve shodě s historickým vývojem
zavádění tohoto institutu do moderního evropského práva, (srov. např. J. S.,
Promlčení dle trestního práva, P., tiskem J. O. – nákladem vlastním, 1892), je
založena na tom, že k potrestání pachatele protiprávního jednání by mělo dojít
v době co nejkratší po jeho spáchání. Zákonem stanovená promlčecí doba tak v
podstatě vymezuje čas, po jehož marném uplynutí dochází k zániku trestnosti
činu, tj. zaniká trestní odpovědnost pachatele trestného činu. Hmotně právní
povaha tohoto institutu spočívá právě v zániku zájmu, popř. potřeby trestně
postihovat pachatele trestného činu a plyne z principu generální a individuální
prevence (blíže Š., P., P., F., R., S. Trestní zákon. Komentář. I. díl. 6.,
doplněné a přepracované vydání. P.: C. H. B., 2004, str. 587, nebo S., V., F.,
J., C., D. Základy trestní odpovědnosti, podstatně přepracované a doplněné
vydání. P. Nakladatelství O. 2003, str. 423). Již rozlišení promlčecí doby
podle výše zákonné trestní sazby uvedené v ustanovení § 67 odst. 1 tr. zák. v
podstatě vyjadřuje postupné snižování zájmu i potřeby společnosti postihovat
trestné činy uplynutím času a charakterizuje tím hmotně právní pojetí tohoto
institutu. Právě vůli postihnout čin, jehož znaky jsou uvedeny v trestním
zákoně, projevuje příslušný orgán ve svém rozhodnutí o zahájení trestního
stíhání podle ustanovení § 160 tr. ř., jakož i dalšími úkony směřujícími k
trestnímu stíhání konkrétního pachatele pro konkrétní skutek. Tyto úkony činí
jak policejní orgán, tak státní zástupce či soud. Správně za takové úkony
označil vrchní soud ty, jež fakticky směřují k trestnímu stíhání konkrétního
pachatele.
Dovolací soud pouze podotýká, že úvahy vrchního soudu jsou zcela v souladu s
konstantní rozhodovací praxí Nejvyššího soudu (srov. např. rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 1. 2. 2006, sp. zn. 4 Tz 189/2005, uveřejněný pod č. 878 Souboru
trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu vydávaného nakladatelstvím C. H. B.,
svazek 24/2006, nebo č. 24/1972 Sb. rozh. tr.). Na tomto místě lze zdůraznit
přístup Nejvyššího soudu vyplývající z citovaného rozhodnutí, že k účinku
přerušení promlčení ve smyslu § 67 odst. 3 písm. a) tr. zák. mohou vést jen ty
úkony orgánů činných v trestním řízení, které byly učiněny až po zahájení
trestního stíhání a které se skutečně týkají trestního stíhání pachatele.
Demonstrativně pak Nejvyšší soud ve shora citovaném rozsudku ze dne 1. 2. 2006
uvedl úkony jako předvedení obviněného k výslechu, vydání příkazu k zatčení,
usnesení o zastavení trestního stíhání, usnesení o odnětí a přikázání věci (k
těmto úkonům srovnej též rozhodnutí č. 39/1984 Sb. rozh. tr.), usnesení o
spojení věcí apod.
Pro posouzení otázky možnosti některých úkonů orgánů činných v trestním řízení
mít za následek (způsobit) přerušení promlčení ve smyslu ustanovení § 67 odst.
3 písm. a) tr. zák. je tedy zásadní, zda představují skutečný projev vůle státu
na potrestání konkrétního pachatele konkrétního skutku naplňujícího znaky
určitého trestného činu. Není přitom podmínkou, aby takové úkony byly prosty
jakékoli procesní vady (byť je to žádoucí).
Jiná situace by nastala v případě tzv. nicotnosti právního úkonu, s nímž by
mohl být spojen účinek přerušení promlčení. Nicotný úkon (v literatuře také
uváděn pod pojmy jako nulitní či zdánlivý akt, pa-akt, nullita, absolutní
zmatečnost, neexistence, naprostá neplatnost) nemá žádné právní účinky, hledí
se na něj jako by neexistoval. Takovýto krajní důsledek či sankce za vadu
právního úkonu považuje i právní teorie soukromého práva za výjimečný a namístě
tam, kde to výslovně stanoví zákon, anebo to vyplývá ze smyslu a účelu určitého
zákonného ustanovení (srov. např. Mgr. J. S.: „K problematice rozporu právního
úkonu se zákonem ve světle § 39 občanského zákoníku“, Právní rozhledy 10/1997,
nakladatelství C. H. B., P.). Také praxe civilních soudů omezila úvahy o
nicotnosti soudního rozhodnutí pouze na případy, kdy soud při svém rozhodování
zjevně vybočil z mezí své pravomoci (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20.
5. 2003, sp. zn. 22 Cdo 657/2003, uveřejněný pod č. 1915 Souboru civilních
rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu vydávaném nakladatelstvím C. H. B.,
P., svazek 25/2004).
Ačkoli stanovisko zastávané v soukromém právu není z hlediska trestně právní
úpravy zavazující, vypovídá o skutečně výjimečných případech, kdy je možné
nepřiznat právnímu úkonu žádný právně relevantní účinek, jak se v podstatě
domáhala obviněná (a jak nesprávně dovodil Městský soud v Praze ve svém
usnesení ze dne 10. 11. 2008, sp. zn. 10 T 1/2007), pokud podle jejího názoru
sdělení obvinění ze dne 20. 2. 2002, 4. 2. 2003 a 14. 9. 2004 nezakládaly důvod
pro přerušení trestního stíhání.
V posuzovaném případě navíc v průběhu trestního řízení nebyla sdělení obvinění
ze dne 20. 2. 2002, 4. 2. 2003 a 14. 9. 2004 státním zástupcem jako nesprávné
či nezákonné zrušeno /viz § 174 odst. 2 písm. e) tr. ř./ a pro takový postup
nebyl ani důvod. Dokonce ani v případě, kdy rozhodnutí bude zatíženo procesní
vadou, nelze vyloučit jeho hmotně právní účinky. Nejvyšší soud např. v již
citovaném rozhodnutí č. 24/1972 Sb. rozh. tr. přiznal účinek přerušení
promlčení i úkonu soudu (usnesení samosoudce o zastavení trestního stíhání),
přestože byl stižen procesními vadami a později bylo ohledně jeho vydání
vysloveno porušení zákona a usnesení bylo v řízení o mimořádném opravném
prostředku zrušeno. Zásadním pro přiznání účinku přerušení běhu promlčecí doby,
byla povaha tohoto rozhodnutí soudu, které Nejvyšší soud jednoznačně posoudil
jako úkon směřující k trestnímu stíhání. Jinými slovy Nejvyšší soud přiznal
právní relevanci rozhodnutí, přestože jeho výsledek označil za nesprávný.
Tento výklad soudní praxe je ve shodě s právní teorií, která obecně rozlišuje
vady, jimiž může být zatíženo rozhodování orgánů činných v trestním řízení,
zásadně na vady skutkové, právní a vady procesního postupu, přičemž v
konkrétním případě může jít o kombinaci více nebo všech uvedených vad. V každé
skupině těchto vad především v rámci opravného řízení v trestních věcech, je
nutné rozlišit vady podstatné, které závažným způsobem porušují zákon a vedou
zpravidla ke zrušení takového rozhodnutí. Může se však jednat rovněž o vady
nepodstatné, které sice nejsou žádoucí a neměly se stát, ale které nemají
zásadní vliv na správnost rozhodnutí. (Srov. M., J., K., V., Š., P. a kol. Kurs
trestního práva. Trestní právo procesní. 2. přepracované vydání. P.: C. H. B.,
2003, 1287 s. a D. C., J. F. a kolektiv, Trestní právo procesní, 4.
aktualizované a přepracované vydání, L. P., a. s., 2006, 503, 504 s.)
Otázka případné plné procesní použitelnosti sdělení obvinění nelze směšovat s
hmotněprávními účinky sdělení obvinění, neboť tyto zůstaly u všech sdělení
obvinění předcházejících poslednímu ze sdělení obvinění ze dne 2. 6. 2006
zachovány. Důvodem bylo, že podstata všech těchto sdělení obvinění zůstala
stejná, tj. směřovala ke skutečnému trestnímu stíhání obviněné pro konkrétní
trestný čin, jehož totožnost zůstala také zachována. Jak správně uvedl odvolací
soud, nejednalo se v žádném případě o úkony učiněné pouze formálně, které by
takový účinek neměly, tudíž nelze na sdělení obvinění učiněná ve dnech 20. 2.
2002, 4. 2. 2003 a 14. 9. 2004 pohlížet jako na jakési nulitní úkony.
V této souvislosti Nejvyšší soud pouze připomíná usnesení Ústavního soudu ze
dne 5. 2. 2004, sp. zn. III. ÚS 554/03, v němž Ústavní soud poměrně přehledným
způsobem vysvětluje svůj názor k otázce přípustnosti ingerence do rozhodování
orgánů činných v přípravném řízení, kdy možnost zásahu do přípravního řízení
Ústavním soudem je nutné vykládat přísně restriktivním způsobem. V citovaném
rozhodnutí Ústavní soud připustil možnost přezkumu z hlediska dodržení ústavně
zaručených práv stěžovatelů v případě stížnosti proti usnesení o zahájení
trestního stíhání, přičemž i takový případ (nález Ústavního soudu ze dne 3. 7.
2003, sp. zn. III. ÚS 511/02) je možný pouze v situaci materiálního a zjevného
odepření spravedlnosti. Pokud jde o popis skutku v rozhodnutí o zahájení
trestního stíhání, Ústavní soud uvedl, že musí vykazovat náležitosti požadované
trestním řádem, tj. aby skutek nemohl být zaměněn s jiným, osobu, vůči níž
rozhodnutí směřuje, dále zákonné označení trestného činu, který je ve skutku
spatřován a z odůvodnění takového rozhodnutí musí vyplývat skutečnosti, jimiž
je obvinění podloženo. Současně zdůraznil, že v době rozhodování podle § 160
odst. 1 tr. ř. nelze po orgánech činných v trestním řízení požadovat natolik
vyčerpávající vyjádření všech skutkových okolností, jež předmětný trestný čin
charakterizují. Ústavní soud dodal, že trestná činnost v tomto stadiu trestního
řízení nemusí, ani nemůže, být prokázána a ve skutkové větě popsána natolik
spolehlivě a v šíři, jako je tomu např. u podané obžaloby. Na trestní věc
obviněné nedopadá ani případ, o němž rozhodoval Ústavní soud nálezem ze dne 7.
2. 2002, sp. zn. III. ÚS 356/01, týkající se možnosti soudu rozhodovat jen o
skutku uvedeném v žalobním návrhu. V této věci totiž došlo k odsouzení
obviněného pro pokračující trestný čin loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák.,
přičemž ohledně druhého ve výroku o vině popsaného útoku, nebyla na obviněného
podána obžaloba, dokonce pro něj nebylo ani sděleno obvinění. Nebyl tak určen
předmět řízení a Ústavní soud konstatoval porušení zásady řádného zákonného
procesu vyjádřené v čl. 8 odst. 2 Listiny a § 2 odst. 1 tr. ř. včetně práva na
výkon obhajovacích práv. Je tak zřejmé, že Ústavní soud při zkoumání
rozhodování v rámci přípravného řízení z pohledu ústavními zákony garantovaných
práv jednotlivců považuje zahájení trestního řízení za primární procesní
předpoklad nezbytný k tomu, aby trestní stíhání bylo v konkrétní věci zahájeno
a nadále vedeno. Formulace jednotlivých znaků konkrétní skutkové podstaty
trestného činu ve skutku tak v této fázi trestního řízení nemusí zahrnovat
naprosto všechny okolnosti charakterizující trestný čin, nýbrž postačí základní
skutečnosti vymezující daný skutek tak, aby nemohl být zaměněn s jiným.
Lze shrnout, že základní smysl a účel důvodů přerušení promlčení byl v
předmětné trestní věci sdělením obvinění podle § 160 odst. 1 tr. ř. naplněn.
Policejní orgán (tedy orgán se zákonem určenou pravomocí) zcela jasně vyjádřil
vážnou vůli státu vystavit obviněnou S. H. trestnímu postihu pro skutek, jenž
byl náležitým způsobem konkretizován tak, aby nebyl zaměnitelný s jiným
skutkem. V důsledku tohoto úkonu bylo evidentně trestní stíhání obviněné
zahájeno ještě před uplynutím promlčecí doby pěti roků.
Nakonec je možné uvést, že se ani nejednalo o situaci, kdy by trestní stíhání
bylo zahájeno účelově s jediným záměrem, a to zabránit promlčení trestního
stíhání pouhým formálním úkonem, aniž by orgány činné v trestním řízení měly k
dispozici potřebné podklady pro takový postup, chtěly by jím pouze zabránit
promlčení činu, aniž by konaly jakékoli další úkony směřující k objasnění a
stíhání konkrétního pachatele pro konkrétní skutek. Ve věci obviněné S. H.
bylo zahájeno trestní stíhání evidentně na podkladě výsledků řádně vedeného
vyšetřování. Teprve na základě náležitého prověřování skutečností
nasvědčujících spáchání trestného činu policejní orgán přistoupil ke sdělení
obvinění dovolatelce. Je proto namístě na toto sdělení pohlížet jako na z
hlediska trestního práva hmotného relevantní akt.
Obviněná ve svém dovolaní taktéž uplatnila dovolací důvod podle § 265b odst. 1
písm. g) tr. ř., spočívající v názoru, že se jí vytýkaných trestných činů
zpronevěry podle § 248 odst. 1, 3 písm. c) tr. zák. a podvodu podle § 250
odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. nedopustila, jelikož zde nebyla naplněna
subjektivní stránka jmenovaných trestných činů. Nejvyšší soud shledal, že
dovolání obviněné je v tomto bodě zjevně neopodstatněné.
Jako trestné činy podvodu podle § 250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. a
zpronevěry podle § 248 odst. 1, 3 písm. c) tr. zák. byl posouzen skutek, který
podle zjištění Vrchního soudu v Praze a předtím i podle zjištění Městského
soudu v Praze spočíval v podstatě v tom, že jako jednatelka společnosti C. – C.
n. c., s. r. o., v různých dnech (8. 3. 1999, 10. 3. 1999, 9. 6. 1999, 28. 5.
1999) uzavřela leasingové smlouvy, přičemž uhradila akontaci a několik prvních
leasingových splátek, avšak zbývající splátky neuhradila, předměty leasingu
nevrátila, převedla obchodní podíl ve společnosti a dnem 20. 4. 2000 předala
předměty leasingu M. P. Ve stejné funkci uzavřela v době od 6. 10. 1999 do 1.
2. 2000 osm leasingových smluv s různými leasingovými společnosti na předměty
leasingu, které převzala, avšak po zaplacení akontace a prvních leasingových
splátek přestala další splátky platit, předměty leasingu nevrátila a snažila se
své jednání zastřít předstíraným převodem předmětů leasingu dne 20. 4. 2000 na
M. P. Podle uvedených zjištění vznikla škoda poškozeným v prvním případě
celková škoda ve výši 1.569.619,- Kč a v druhém případě celková škoda ve výši
4.706.953,- Kč.
Uvedený skutkový stav, pokud jde o jednání obviněné, evidentně odpovídá
zákonným znakům trestného činu zpronevěry podle § 248 odst. 1, 3 písm. c) tr.
zák., které jsou vyjádřeny tak, že si přisvojila cizí věc, která ji byla
svěřena a způsobila na cizím majetku značnou škodu, a trestného činu podvodu
podle § 250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák., které jsou vyjádřeny tím, že ke
škodě cizího majetku sebe obohatila tím, že uvedla někoho v omyl a způsobila
tak na cizím majetku značnou škodu, tedy i z hlediska subjektivní stránky obou
trestných činů.
Skutkový stav, tak jak byl zjištěn soudem prvního stupně a soudem odvolacím, s
těmito znaky trestných činů zpronevěry podle § 248 odst. 1, 3 písm. c) tr. zák.
a podvodu podle § 250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. zcela koresponduje. Ze
skutkové části výroku o vině je zřejmé, že bylo prokázáno, že trestný čin
zpronevěry byl spáchán tím, že obviněná neoprávněně přisvojila cizí svěřené
věci, které nevrátila leasingovým společnostem, ani neuhradila zbývající
nezaplacené leasingové splátky a způsobila tak na cizím majetku značnou škodu,
tedy škodu přesahující hranici určenou částkou 500.000,- Kč. U trestného činu
podvodu bylo prokázáno, že tento spočíval v jednání obviněné, kterážto měla již
v době uzavírání uvedené skupiny osmi leasingových smluv, z nichž první byla
uzavřena dne 6. 10. 1999, v úmyslu nedostát povinnosti z nich plynoucím a
předměty leasingu si neoprávněně přisvojit, jak poté také učinila, přičemž
částečné úvodní hrazení leasingových splátek mělo pouze navodit situaci, která
jí následně umožnila čin dokonat.
Nejvyšší soud neměl v dovolání obviněné S. H., pokud bylo založeno na námitkách
odpovídajících deklarovanému dovolacímu důvodu, žádný podklad k tomu, aby
cokoli měnil na výroku o její vině, a proto zjevně neopodstatněné dovolání
obviněné podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.
Nejvyšší soud považuje za nutné připomenout, že v souladu s tím, jak je v
zákoně koncipován dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., se
otázkou správnosti právního posouzení skutku zabýval ve vztahu k tomu
skutkovému stavu, který zjistil Městský soud v Praze a z kterého vycházel i
Vrchní soud v Praze. Jestliže dovolacím důvodem podle citovaného ustanovení je
nesprávné právní posouzení skutku nebo jiné nesprávné hmotně právní posouzení,
pak to logicky znamená, že právním posouzením skutku se rozumí jeho hmotně
právní posouzení. Podstatou takového posouzení je aplikace hmotného práva, tj.
trestního zákona, na skutkový stav, který zjistily soudy prvního a druhého
stupně. Významné je, že předmětem právního posouzení je skutek, tak jak byl
zjištěn soudy, a nikoli jak se jeho zjištění domáhá obviněná. Dovolacím důvodem
jsou jen právní námitky proti kvalifikaci skutkového stavu, který zjistily
soudy. V dovolání je možné namítat, že skutkový stav, který zjistily soudy,
nemá znaky trestného činu, jímž byl obviněný uznán vinným. Dovolacím důvodem
nejsou skutkové námitky, jimiž se dovolatel snaží dosáhnout jiného hodnocení
důkazů oproti tomu, jak je hodnotily soudy, tím i změny ve skutkových
zjištěních soudů a jejich nahrazení jinou verzí skutkového stavu, kterou sám
prosazuje. V dovolání nelze uplatňovat námitky proti tomu, jak soudy hodnotily
důkazy, jaká skutková zjištění z nich vyvodily, jak postupovaly při provádění
důkazů, v jakém rozsahu provedly dokazování, že nevyhověly návrhům na provedení
dalších důkazů apod. Dovolání je mimořádný opravný prostředek určený k nápravě
závažných právních vad pravomocných rozhodnutí, a nikoli k tomu, aby skutková
zjištění soudů prvního a druhého stupně byla přezkoumávána ještě třetí instancí.
Nejvyšší soud může zasáhnout do skutkového základu rozhodnutí, které je
napadeno dovoláním, jen výjimečně, pokud to je odůvodněno extrémním rozporem
mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. Takový rozpor se
vyznačuje zejména tím, že skutková zjištění soudů nemají vůbec žádnou obsahovou
vazbu na provedené důkazy, že skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při
žádném z logických způsobů jejich hodnocení, že skutková zjištění soudů jsou
pravým opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato
zjištění učiněna, apod. V posuzovaném případě se o žádný extrémní rozpor mezi
skutkovými zjištěními Městského soudu v Praze, která převzal také Vrchní soud v
Praze, na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé rozhodně nejedná.
IV.
Obviněná ve svém mimořádném opravném prostředku v podstatě neuvedla žádné
argumenty, které by mohly zvrátit jinak správné a logické úvahy odvolacího
soudu při právním posuzování otázky promlčení trestního stíhání obviněné. Soud
druhého stupně věnoval náležitou pozornost naplnění podmínek případného zániku
trestnosti, důvodům přerušení běhu promlčecí doby a své hodnotící závěry
logickým způsobem odůvodnil. Názor Vrchního soudu v Praze je navíc plně v
souladu s konstantní judikaturou Nejvyššího soudu. Vzhledem k výše popsaným
skutečnostem neshledal Nejvyšší soud naplnění dovolacího důvodu předpokládaného
ustanovením § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř., stejně jako naplnění dovolacího
důvodu předpokládaného ustanovením § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť
neshledal v předmětné trestní věci porušení ustanovení hmotného práva.
Nejvyšší soud proto odmítl dovolání obviněné podle § 265i odst. 1 písm. e) tr.
ř. jako zjevně neopodstatněné. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak
učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný
prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 21. prosince 2009
Předseda senátu:
JUDr. Petr Š a b a t a