Judikát 4 Tdo 129/2026
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:24.02.2026
Spisová značka:4 Tdo 129/2026
ECLI:ECLI:CZ:NS:2026:4.TDO.129.2026.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Týrání svěřené osoby
Spravedlivý proces
Prohlášení viny
Dotčené předpisy:§ 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. § 198 odst. 1 tr. zákoníku § 198 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku § 198 odst. 2 písm. d) tr. zákoníku § 206c tr. ř. Kategorie rozhodnutí:D 4 Tdo 129/2026-486
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 24. 2. 2026 o dovolání obviněné S. Š. M., proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 10. 9. 2025, sp. zn. 7 To 286/2025, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 1 T 44/2024, takto: Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněné odmítá. Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 21. 2. 2025, sp. zn. 1 T 44/2024 (dále jen „rozhodnutí soudu prvního stupně“, popř. „rozhodnutí nalézacího soudu“), byla obviněná S. M. (dále jen „obviněná“, popř. „dovolatelka“) uznána vinnou zločinem týrání svěřené osoby podle § 198 odst. 1, odst. 2 písm. b), d) tr. zákoníku. Podle skutkových zjištění se trestné činnosti dopustila tím, že: „v období nejméně od března 2022 do 19. 1.
2023, kdy poškozená nezletilá AAAAA (pseudonym), byla svěřena do péče otce, převážně v Praze XY, XY, zejména po požití alkoholických nápojů, zle nakládala se svou dcerou poškozenou nezletilou AAAAA, kterou primárně psychicky atakovala, kdy jí urážela vulgárními výrazy jako „mrdka, píča, kunda“, ponižovala ji tím, že jí říkala, že je „koště“, že je pitomá, opakovaně poškozené bezdůvodně vyhrožovala, že půjde do dětského domova, nutila ji stát s předpaženýma rukama, na kterých držela vařečku a ta jí nesměla spadnout, zamykala poškozenou v pokoji, v jednom případě poškozené vložila do úst její exkrementy jako trest za to, že si nestihla dojít na toaletu, na poškozenou útočila také fyzickými hrozbami, kdy jí sdělovala, že jí dá „do držky“, a fyzicky jí ubližovala tím, že ji sprchovala ledovou vodou i přes její pláč a křik, poškozenou fackovala i do oblasti hlavy, tahala ji za vlasy, bila ji rukou, vařečkou nebo kabelem, několikrát ji uchopila zezadu za vlasy a udeřila jí hlavou o stůl nebo zem, minimálně v jednom případě poškozenou udeřila pěstí do obličeje takovou silou, že poškozené tekla z úst krev, kopala ji do nohou, rovněž pro poškozenou nezajišťovala dostatek jídla, nechávala ji často o hladu a záměrně poškozené bránila v kontaktu s jejím otcem, v důsledku tohoto jednání má poškozená z obžalované přetrvávající strach a u poškozené došlo k závažnému narušení psychického vývoje, které může mít celoživotní dopad, pročež poškozená by měla mít dlouhodobou terapeutickou péči, v době znaleckého vyšetření, které bylo provedeno jeden rok po jejím předání do péče otce, byly u nezletilé zjištěny příznaky Komplexní posttraumatické stresové poruchy, která se u ní projevovala nočními můrami, narušeným pocitem bezpečí, a došlo u ní k těžkému narušení citové vazby s primární pečující osobou, kterou nepovažuje za součást rodiny, kdy odebrání z péče rodiče lze považovat za závažné omezení v obvyklém způsobu života a zároveň byl u poškozené vlivem jednání obviněné zjištěn syndrom týraného, zanedbávaného a zneužívaného dítěte (syndrom CAN)“.
2. Za uvedený zločin a za sbíhající se přečin zanedbání povinné výživy podle § 196 odst. 1 tr. zákoníku, jímž byla obviněná uznaná vinnou rozsudkem Okresního soudu v Kladně ze dne 10. 9. 2024, sp. zn. 3 T 29/2024, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 10. 12. 2024, sp. zn. 13 To 285/2024, uložil soud prvního stupně obviněné podle § 198 odst. 2 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 2 tr. zákoníku souhrnný trest odnětí svobody v trvání 48 měsíců. Podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku pro výkon uloženého trestu zařadil obviněnou do věznice s ostrahou. Současně zrušil výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Kladně ze dne 10. 9. 2024, sp. zn. 3 T 29/2024, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 10. 12. 2024, sp. zn. 13 To 285/2024, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
3. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. dále uložil obviněné povinnost uhradit poškozené AAAAA, nemajetkovou újmu v částce 90 000 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 12,75 % p. a. z této částky od právní moci tohoto rozhodnutí do zaplacení.
Podle § 229 odst. 2 tr. ř. pak se zbytkem nároku na náhradu nemajetkové újmy odkázal poškozenou na řízení ve věcech občanskoprávních. 4. Proti rozsudku soudu prvního stupně podala obviněná odvolání směřující do všech výroků. O podaném odvolání rozhodl Městský soud v Praze (dále jen „soud druhého stupně“, popř. „odvolací soud“) tak, že usnesením ze dne 10. 9. 2025, sp. zn. 7 To 286/2025, podané odvolání podle § 256 tr. ř. zamítl. II. Dovolání a vyjádření k němu
5. Proti rozhodnutí soudu druhého stupně podala obviněná prostřednictvím obhájce dovolání z důvodů uvedených v § 265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř., když ve věci došlo k nesprávnému právnímu posouzení skutku, přičemž k tomuto došlo již v řízení před soudem prvního stupně a odvolací soud tyto vady neodstranil. Takovým postupem došlo k porušení jejího práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práva a svobod (dále jen „Listina“).
6. Následně dovolatelka uvádí, že soud prvního stupně přijal její prohlášení viny, aniž by zkoumal, zda bylo učiněno dobrovolně, vážně a po řádném poučení. Z odůvodnění rozsudku totiž vyplývá, že obviněná byla k tomuto prohlášení dotlačena soudem příslibem mírnějšího trestu, aniž by soud provedl řádné dokazovaní ve vztahu k její trestní minulosti, když vůbec neřešil její předchozí odsouzení. Akcentuje, že podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1135/21 soud nesmí přijmout prohlášení viny, pokud existují pochybnosti o jeho dobrovolnosti či pravdivosti. Stejné závěry pak vyplývají z rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 8 Tdo 145/2021.
7. Obviněná uvádí, že zásadně nesouhlasí s postupem soudu prvního stupně. Zdůrazňuje, že prohlášení viny učinila na základě podnětu soudu prvního stupně. Je přesvědčena, že na základě zvoleného postupu jí měl být uložen nižší trest, a to zejména trest podmíněný. Akcentuje, že sám soud prvního stupně konstatoval, že v případě, že bude prohlášena vina z její strany, bude tato skutečnost zohledněna při ukládání trestu. Přesto jí tento soud uložil stejný trest, jaký byl navrhován v obžalobě. Vzhledem k postupu soudu prvního stupně cítí, že toto prohlášení učinila pod nátlakem.
8. Dovolatelka následně konstatuje, že toto prohlášení učinila přes vědomí, že důkazy, které byly učiněny v přípravném řízení, nejsou pravdivé a že nejsou dostatečně průkazné k jednání, které je jí kladeno za vinu. Prohlášení učinila zcela účelově i s ohledem na citlivost celé věci pro ni, jako matku, ale i pro nezletilou poškozenou. Pokud tedy soud prvního stupně přijal její prohlášení viny, tak toto bylo v rozporu se zásadou materiální pravdy (§ 2 odst. 1 tr. ř.) ve spojení se zásadou zajištění práv obhajoby (§ 2 odst. 13 tr. ř.).
9. Rozhodnutí soudů nižších stupňů spočívá na nesprávném právním posouzení, neboť soudy nezkoumaly míru zavinění a otázku její příčetnosti, když z provedených důkazů vyplynulo, že v době činu trpěla psychickou zátěží a jednala ve stresu. Soud ji měl podle § 105 tr. ř. nechat vyšetřit znalcem z oboru psychiatrie. Neprovedením tohoto důkazů došlo k takové vadě řízení, které mohla mít vliv na správnost skutkových zjištění a právní kvalifikaci. 10.
Uložený trest odnětí svobody považuje obviněná za zřejmě nepřiměřený, a to s odkazem na nález Ústavního soudu sp. zn. III. 3047/23 a zásadu subsidiarity trestní represe. Současně upozorňuje na to, že probíhá šetření ve věci podezření ze spáchání trestného činu křivé výpovědi podle § 346 tr. zákoníku svědkyní K. M. Tato svědkyně vystupovala v původním řízení a její výpověď měla rozhodující význam pro rozhodnutí o její vině. Případné trestní stíhání této svědkyně by odůvodnilo obnovu řízení. Proto dovolatelka žádá, aby Nejvyšší soud vzal tuto skutečnost v úvahu.
11. Závěrem dovolání obviněná navrhuje, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení Městského soudu v Praze ze dne 10. 9. 2025, sp. zn. 7 To 286/2025, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 21. 2. 2025, sp. zn. 1 T 44/2024, a aby věc vrátil soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí. Současně navrhuje, aby Nejvyšší soud podle § 265o odst. 1 tr. ř. odložil výkon napadeného rozhodnutí, a to zejména výkon uloženého trestu odnětí svobody.
12. K dovolání obviněné se vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) přípisem ze dne 8. 1. 2026, sp. zn. 1 NZO 902/2025. Úvodem zrekapituloval průběh řízení před soudy nižších stupňů, uplatněné dovolací důvody a v jakých skutečnostech spatřuje obviněná jejich naplnění.
13. V prvé řadě státní zástupce akcentuje, že obviněná zjevně nezaznamenala novelu trestního řádu provedenou zákonem č. 220/2021 Sb., na jejímž podkladě došlo k novému řazení dovolacích důvodů. Z obsahu podaného dovolání je přitom zřejmé, že dovolatelka měla na mysli dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. h), m) tr. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2022. Bez ohledu na jisté nepřesnosti stran vymezení dovolacích důvodů má státní zástupce za to, že obsahově dovolání obviněně zákonným dovolacím důvodům neodpovídá.
14. Pokud obviněná zpochybňuje závěr soudu prvního stupně o její vině, tak je nutno v tomto rozsahu považovat dovolání obviněné za nepřípustné. Obviněná totiž prohlásila vinu ve smyslu § 206c tr. ř. a soud její prohlášeni viny přijal. Skutečnosti uvedené v prohlášení viny přitom ve znění účinném v době rozhodování soudů nelze podle § 206c odst. 7 tr. ř. napadnout opravným prostředkem a ve smyslu § 246 odst. 1 písm. b) tr. ř. nebyla obviněná oprávněna k podání opravného prostředku a ani osobou oprávněnou k podání dovolání do výroku o vině v rozsahu, v jakém soud prvního stupně přijal prohlášení viny.
15. Přes tento závěr státní zástupce ovšem připouští, že z hlediska zachování práv obviněné na spravedlivý proces, je nutno se zabývat námitkami, kterými zpochybnila samotný proces prohlášení viny. Z pohledu tohoto závěru státní zástupce uvádí, že totožnou námitkou se velmi podrobně již zabýval odvolací soud, a proto lze na jeho závěry zcela odkázat (viz bod 6 odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu). Podle státního zástupce z předloženého spisového materiálu vyplývá, že obviněná měla dostatečný prostor pro úvahu, zda učiní prohlášení viny či nikoliv, kdy měla možnost i zvolený postup konzultovat s obhájcem. Nelze tak dovodit, že by prohlášení viny učinila pod nátlakem či v tísni.
Pokud obviněná namítá, že přijetí prohlášení viny bylo v rozporu se zásadou materiální pravdy, tak tento závěr nijak podrobněji nepodkládá. Na rozdíl od tvrzení obviněné má státní zástupce za to, že prohlášení viny má spolehlivý podklad ve výsledcích přípravného řízení.
16. Ani tvrzení obviněné o tom, že se soud nezabýval tím, zda nejednala za okolností způsobujících její nepříčetnost, nepovažuje za opodstatněnou. V tomto směru odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tdo 963/2024, týkající se prohlášení viny a otázky příčetnosti. Nadto otázku nepříčetnosti uvádí obviněná jen jako možnost, aniž by vymezila jakoukoliv okolnost, která by mohla tomuto závěru nasvědčovat. Stejné závěry lze vztáhnout k námitce zavinění.
17. Námitky stran nepřiměřenosti uloženého trestu se vymykají dovolacímu přezkumu. Zdůrazňuje, že proti výroku o trestu (nejde-li o trest odnětí svobody na doživotí) lze zásadně brojit pouze prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř., který ovšem v případě obviněné zjevně nebyl dán. Obviněné totiž byl uložen přípustný trest a v rámci zákonné trestní sazby. Nadto samotný uložený trest, vzhledem k tomu, že jí byl ukládán trest souhrnný, a vzhledem ke kriminálnímu profilu obviněné, nelze považovat za neproporcionální či excesivní.
18. Tvrzené „vyšetřování K. M.“ pak je ve věci bez významu. Jak totiž sama dovolatelka připouští, pokud by skutečně byla tato svědkyně stíhana a odsouzena pro trestný čin „křivé výpovědi“, tak by se jednalo o novou skutečnost, která by mohla být důvodem povolení obnovy řízení. Tato skutečnost nenastala, navíc trestní řád nepřipouští v dovolacím řízení tzv. nova. Státní zástupce současně vyslovuje i pochybnost, že by ohledně svědkyně probíhalo „vyšetřování“, když samotné číslo jednací uváděné dovolatelkou nasvědčuje tomu, že jde o věc, v níž dokonce nebyly ani zahájeny úkony trestního řízení.
19. Státní zástupce tak uzavírá, že dovolání je dílem nepřípustné, dílem neodpovídá uplatněnému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř, ani v úvahu připadajícímu dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Žádnému dovolacímu důvodu pak neodpovídají ani námitky stran uloženého trestu. Dovolání nelze přisvědčit ani z hlediska zachování práva na spravedlivý proces.
20. Pokud obviněná uplatnila i dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř., kdy z formulace dovolaní lze dovodit, že tento uplatnila v jeho druhé alternativě, tak jelikož nebylo shledáno naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., nemohl být naplněn ani tento dovolací důvod.
21. Závěrem vyjádření tak státní zástupce navrhuje, aby Nejvyšší soud předmětné dovolání obviněné odmítl v neveřejném zasedání podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Současně podle § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. souhlasí s tím, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání učinil i jiné než navrhované rozhodnutí. Vzhledem k tomuto závěru není namístě se zabývat ani podnětem obviněné k odkladu či přerušení výkonu rozhodnutí.
22. Vyjádření státního zástupce bylo zasláno obhájci obviněné k případné replice, který do dne rozhodování Nejvyššího soudu nevyužil možnosti repliky.
III. Přípustnost dovolání 23.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněné je přípustné [§ 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce, tedy podle § 265d odst. 1 písm. c) tr. ř. a v souladu s § 265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu § 265e tr. ř. zachována, přičemž splňuje i obsahové náležitosti dovolání (§ 265f tr. ř.).
24. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněnou naplňují jí uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.
IV. Důvodnost dovolání
25. Ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě.
26. Nejvyšší soud připomíná, že není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů.
Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem–advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).
27. Předně musí Nejvyšší soud uvést, že z obsahu podaného dovolání je patrno, a to zejména ze zvoleného slovního vyjádření, že byť obviněná výslovně označila dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř., tak fakticky uplatňuje dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. h), m) tr. ř. v platném znění. Lze se pouze domnívat, že obviněná zjevně nezaznamenala novelu trestního řádu provedenou zákonem č. 220/2021 Sb., na jejímž podkladě došlo k novému řazení dovolacích důvodů, když dovolací důvod spočívající v námitce nesprávného právního posouzení či jiného hmotněprávního posouzení v důsledku této novely je uveden od 1. 1.
2022 pod dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. a důvod dovolání uvedený pod § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. od 1. 1. 2022 je uveden pod dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. Jedná se nepochybně o jisté pochybení podaného dovolání, když zvolené dovolací důvody by měly odpovídat právní úpravě platné v době podání dovolání, když právě takovým nedostatkům by měla zabránit povinnost podat dovolání prostřednictvím obhájce (§ 265d odst. 2 tr. ř). Přes tento jistý nedostatek se ovšem Nejvyšší soud podaným dovoláním zabýval, kdy vycházel z toho, že obviněná uplatnila dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. h), m) tr. ř. v platném znění.
28. Dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku (první alternativa) nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení (druhá alternativa). Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva.
Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
29. Ze skutečností výše uvedených vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).
30. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. je dán tehdy, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí (první alternativa) nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. (druhá alternativa). Jestliže v posuzované věci odvolací soud rozhodl tak, že podle § 256 tr. ř. odvolání obviněné zamítl, tj. rozhodl po věcném přezkoumání, je zjevné, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. přichází v úvahu pouze v té jeho variantě, jež předpokládá spojení s některým z dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. (druhá alternativa). 31.
Nejvyšší soud nadto zdůrazňuje, že i při respektování shora uvedeného interpretuje a aplikuje podmínky připuštění dovolání tak, aby dodržel maximy práva na spravedlivý proces vymezené Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod a Listinou základních práv a svobod. Je proto povinen v rámci dovolání posoudit, zda nebyla v předchozích fázích řízení porušena základní práva dovolatelky, včetně jejího práva na spravedlivý proces (k tomu srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14).
32. Jak již bylo konstatováno, obviněná uplatnila dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., kdy současně namítla i porušení práva na spravedlivý proces. Z pohledu uplatněného dovolacího důvodu je předně třeba uvést, že obviněná fakticky žádnou právně relevantní argumentaci směřující do tohoto zvoleného dovolacího důvodu neuplatňuje. Její námitky jsou fakticky procesní povahy a jako takové nejsou podřaditelné pod zvolený dovolací důvod.
33. Obviněná ovšem současně uplatnila námitku stran porušení práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny, kdy zpochybňuje postup soudů nižších stupňů, a to zejména soudu prvního stupně při přijetí jejího prohlášení viny. Nejvyšší soud z pohledu této dovolací námitky považuje za nutné uvést, že si je vědom určitých specifik dané věci a s tím souvisejících otázek, zejména otázky, zda se může Nejvyšší soud podaným dovoláním věcně zabývat, když v dané věci v řízení před soudem prvního stupně došlo ze strany obviněné k prohlášení viny podle § 206c odst. 2 tr.
ř. a k přijetí tohoto prohlášení soudem prvního stupně podle § 206c odst. 4, 6 tr. ř. Je tomu tak proto, že pokud je soudem přijato prohlášení viny, tak následně podle § 206c odst. 7 tr. ř. soudem přijaté prohlášení viny nelze odvolat a skutečnosti uvedené v prohlášení viny nelze napadat opravným prostředkem. Na toto citované ustanovení navazuje i § 246 odst. 1 písm. b) tr. ř., podle kterého může rozsudek odvoláním napadnout obžalovaný pro nesprávnost výroku, který se ho dotýká, nejde-li o výrok o vině v rozsahu, v jakém soud přijal jeho prohlášení viny.
V této souvislosti je pak nutno odkázat i na rozhodnutí č. 20/2004 Sb. rozh. tr., podle kterého „jestliže odvolání bylo podáno toliko proti výroku o trestu rozsudku soudu prvního stupně a odvolací soud podle § 254 odst. 1 tr. ř. přezkoumával zákonnost a odůvodněnost pouze tohoto oddělitelného výroku rozsudku, jakož i správnost postupu řízení, které mu předcházelo (aniž byl přitom povinen přezkoumat jiné výroky postupem podle § 254 odst. 2, 3 tr. ř.), může dovolatel napadnout dovoláním rozhodnutí odvolacího soudu jen v tom rozsahu, v jakém byl odvolací soud oprávněn přezkoumat rozsudek soudu prvního stupně.
Směřuje-li přesto dovolání proti výroku, který odvolací soud nepřezkoumával podle § 254 odst. 1 tr. ř. a neměl povinnost jej přezkoumat ani podle § 254 odst. 2, 3 tr. ř., musí být takové dovolání odmítnuto jako nepřípustné podle § 265i odst. 1 písm. a) tr. ř.“. Obdobně viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 7. 5. 2013, sp. zn. 4 Tdo 412/2013, uveřejněné pod č. 68/2013 Sb. rozh. tr. ř. 34.
Nejvyšší soud si je ovšem zároveň vědom judikatury Ústavního soudu, která se týká dovolacího řízení a porušení práva na spravedlivý proces. Zde je možno odkázat především na stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14, zejména čl. VI, odst. 17 tohoto stanoviska, podle kterého „dovolací řízení se v žádném svém stadiu nenachází mimo ústavní rámec pravidel spravedlivého procesu vymezeného Listinou základních práv a svobod a Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a rozhodovací praxe nesmí narušovat ústavní zásadu rovnosti účastníků řízení.
Stejně tak musí rozhodovací praxe obecných soudů interpretovat domácí právo konformně se závazky vyplývajícími pro Českou republiku z relevantních mezinárodních smluv (čl. 1 odst. 2 Ústavy). Ústavní soud připomíná, že čl. 6 odst. 1 Úmluvy (právo na spravedlivý proces) obsahuje ustanovení, s nimiž musí být ustanovení zákonného procesního práva interpretována souladně, a to včetně těch ustanovení trestního řádu, která vymezují dovolací důvody uvedené v ustanovení § 265b trestního řádu [nález sp. zn. I.
ÚS 55/04 ze dne 18. 8. 2004 (N 114/34 SbNU 187), obdobně nález sp. zn. II. ÚS 669/05 ze dne 5. 9. 2006 (N 156/42 SbNU 275)].“ Dále je nutno odkázat na čl. VI, odst. 18 tohoto stanoviska, podle kterého „neobstojí tedy ani námitka nedostatku kompetence dovolacího soudu zabývat se dovoláními podanými z jiných důvodů, než jsou důvody vyplývající Nejvyšším soudem aplikovaného výkladu trestního řádu. Závaznými kompetenčními normami jsou i pro Nejvyšší soud čl. 4, 90 a 95 Ústavy zavazující soudní moc k ochraně základních práv.
V tomto duchu je třeba vykládat i zákonné vymezení dovolacích důvodů, ze kterého nemůže být vyvozen rozhodovací postup, který by zakládal různost v možnosti přístupu odlišných skupin účastníků řízení k Nejvyššímu soudu (nález sp. zn. I. ÚS 55/04 ze dne 18. 8. 2004, obdobně nález sp. zn. II. ÚS 669/05 ze dne 5. 9. 2006).“ Z čl. VI, odst. 21 tohoto stanoviska pak dále vyplývá, že „Ustanovení čl. 6 odst. 1 Úmluvy zaručuje právo na spravedlivý proces a čl. 6 odst. 2 Úmluvy garantuje, že vina obviněného musí být prokázána zákonným způsobem.
Základní zásady spravedlnosti řízení, zejména principy rovnosti zbraní a kontradiktornosti, se nutně vztahují i na dokazování, zejména na způsob provedení důkazů. Evropský soud pro lidská práva ve své praxi uplatňuje doktrínu, podle které řízení jako celek musí mít spravedlivý charakter požadovaný čl. 6 Úmluvy, a to včetně způsobu provedení důkazů v neprospěch i ve prospěch obviněného (srov. rozsudek Barbera et al. proti Španělsku ze dne 6. 12. 1988, A146, § 68, nebo rozsudek Schenk proti Švýcarsku ze dne 12.
7. 1988, A140, § 46n, nebo aktuálně rozsudek Tseber proti České republice ze dne 22. 11. 2012 č. 46203/08). Dodržování pravidel dokazování, včetně opatřování důkazů, totiž zaručuje věrohodnost důkazu, působí preventivně proti porušování zákona orgány činnými v trestním řízení, zaručuje, že do práv a svobod občana se zasahuje jen v mezích zákona, a garantuje tak legitimitu práva státu trestat (Repík, B. Evropská úmluva o lidských právech a trestní právo. Praha: Orac, 2002, str. 194–195).
Kontrola dodržování těchto pravidel z pohledu práva na spravedlivý proces nenáleží pouze Ústavnímu soudu, ale zavazuje i soudy obecné.“.
35. Podle Nejvyššího soudu z judikatury Ústavního soudu vyplývá, že pokud dovolatelka namítá porušení práva na spravedlivý proces, a to ať již v oblasti dokazování [dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.], popřípadě jiný z dovolacích důvodů stanovených v § 265b odst. 1 tr. ř. je vždy povinností Nejvyššího soudu na základě čl. 4, 90 a 95 Ústavy České republiky řádně zvážit a rozhodnout, zda dovolatelem uváděný důvod je či není dovolacím důvodem. Je tomu tak proto, že dovolací řízení se nemůže nacházet mimo ústavní rámec ochrany základních práv a pravidel spravedlivého procesu vymezeného Úmluvou a Listinou.
Jinak vyjádřeno, Nejvyšší soud je povinen v rámci dovolání posoudit, zda nebyla v předchozích fázích řízení porušena základní práva dovolatelky, včetně jejího práva na spravedlivý proces. Každá důvodná námitka porušení základních práv, zejm. pak práva na spravedlivý proces, je podkladem pro zrušení napadeného rozhodnutí v řízení o dovolání. Nejvyšší soud je v této fázi řízení povinen při posuzování příslušného dovolacího důvodu toto pravidlo uplatňovat bezvýjimečně a nepřenášet tuto odpovědnost na Ústavní soud.
36. Z pohledu shora naznačených závěrů přistoupil Nejvyšší soud k posouzení důvodnosti podaného dovolání, bez ohledu na skutečnost, že výrok o vině nebylo možno napadnout odvoláním, a tudíž proti němu podat dovolání, kdy se ovšem jen zabýval námitkou, zda při procesu přijetí prohlášení viny podle § 206c tr. ř. došlo k tvrzenému porušení práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny. Nejvyšší soud považuje za vhodné zdůraznit, že stejné námitky jako v rámci podaného dovolání ohledně procesu přijetí prohlášení viny obviněná uplatnila v rámci podaného odvolání a odvolací soud se těmito námitkami zabýval a vypořádal se s nimi věcně, bez ohledu na skutečnost, že výrok o vině v případě prohlášení viny nelze napadnout odvoláním. Jinak vyjádřeno, i odvolací soud se zabýval námitkami stran řádnosti procesu přijetí viny a Nejvyšší soud pro stručnost na jeho úvahy zcela odkazuje (viz bod 6 odůvodnění rozhodnutí soudu druhého stupně).
37. Nad rámec úvah odvolacího soudu považuje dovolací soud za vhodné zdůraznit, že tvrzení obviněné, že byla k prohlášení viny „dotlačena soudem prvního stupně“ neodpovídá jednak protokolu o hlavním líčení, jednak pořízenému zvukovému záznamu. Zde je třeba zdůraznit, že z protokolu o hlavním líčení a zvukového záznamu je nepochybné, že obviněná byla předsedou senátu soudu prvního stupně toliko poučena o možnosti prohlásit vinu, včetně možnosti uzavření dohody o vině a trestu. Samotný takový postup nelze považovat za nátlak ze strany soudu prvního stupně, když naopak bylo povinností soudu prvního stupně obviněnou o těchto možnostech poučit, a to již při doručování obžaloby [viz § 196 odst. 2 písm. b) tr. ř.], a dotázat se obviněné na tuto možnost v rámci hlavního líčení (viz § 206a odst. 1 tr. ř.). Jinak řečeno, samotné toto poučení nelze považovat za nátlak ze strany soudu prvního stupně.
Nadto je třeba zdůraznit, že obviněná byla poučena za přítomnosti obhájce, kdy sama obhajoba naznačila, že mají zájem učinit prohlášeni viny a že i zvažují uzavření dohody o vině a trestu se státní zástupkyni. Nadto obviněné byla dána opakovaná možnost porady ohledně zvoleného procesního postupu ve věci s jejím obhájcem Stejně tak byla obviněná opakovaně poučena o právních následcích učiněného prohlášení viny s tím, že obviněná výslovně uvedla, že tomuto poučení rozumí. Proto lze tuto námitku považovat ze bezpředmětnou.
38. Obdobná je situace stran tvrzené skutečnosti, že obviněné v důsledku jejího prohlášení viny měl být uložen podmíněný trest. Předně je třeba odmítnout, že by snad bylo obviněné v rámci poučování ze strany předsedy senátu soudu prvního stupně naznačováno či dokonce tvrzeno, že v případě prohlášení viny jí bude uložen podmíněný trest odnětí svobody. Naopak je třeba zdůraznit, že z pořízeného zvukového záznamu vyplývá, že obviněné bylo sděleno, že v dané věci přichází v úvahu vždy uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody, a to v souvislosti s tím, jak se přítomná státní zástupkyně vyjádřila k možnosti uzavření dohody o vině a trestu, byť samozřejmě nebylo hovořeno o jeho konkrétní výši.
Tedy obviněná si byla vědoma toho, že i v případě prohlášení viny soud prvního stupně neuvažuje o uložení podmíněného trestu, nýbrž trestu nepodmíněného. Nakonec skutečnost, že jí reálně hrozí nepodmíněný trest odnětí svobody, vyplývala i z podané obžaloby (obžaloba požadovala trest odnětí svobody v trvání 48 měsíců). Lze připustit, že předseda senátu skutečně při poučování o možnosti učinit prohlášení viny uvedl, že v případě prohlášení viny tato skutečnost bude zohledněna při ukládání trestu, což ovšem odpovídá § 39 odst. 1 tr.
zákoníku. Navíc na rozdíl od tvrzení obviněné má Nejvyšší soud za to, že soud prvního stupně skutečně přihlédl při úvaze o druhu a výši trestu k učiněnému prohlášení viny, jak nezpochybnitelně vyplývá z bodu 15 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně. Tento soud dokonce i výslovně uvedl, jaký trest by zvažoval, pokud by nebylo přijato učiněné prohlášení viny. Z pohledu skutečnosti, že i přes učiněné prohlášení viny a jeho přijetí soudem prvního stupně byl obviněné uložen stejný trest, jaký byl požadován v podané obžalobě, považuje Nejvyšší soud za nutné zdůraznit, že skutečnost, že státní zástupce v rámci podané obžaloby navrhne určitý druh trestu a jeho výši, neznamená, že tento návrh je pro soud závazný.
Soud se od tohoto návrhu může odchýlit, tedy uložit trest přísnější či naopak mírnější. Je tomu tak proto, že státní zástupce, ale i obhajoba mají v řízení před soudem postavení strany, když jedině soud rozhoduje o trestu (viz čl. 40 odst. 1 Listiny). Navíc obviněná zcela pomíjí, že byť jí soud prvního stupně uložil trest odnětí svobody ve výši, jakou požadovala státní zástupkyně v rámci podané obžaloby, tak jí byl tento trest uložen jako trest souhrnný k jinému odsouzení, o kterém v době podání obžaloby neměla státní zástupkyně informaci, takže i z tohoto pohledu je třeba hodnotit tvrzení obviněné ohledně uložení stejného trestu, který požadovala obžaloba bez ohledu na její prohlášení viny.
39.
Pokud obviněná namítá, že soud prvního stupně nemohl přijmout její prohlášení viny, když tuto neučinila dobrovolně, tak je třeba zdůraznit, že k této argumentaci obviněná žádnou právně fundovanou argumentaci neuvádí, když tvrzené nucení soudu prvního stupně k tomuto postupu nebylo prokázáno (viz bod 37 odůvodnění tohoto rozhodnutí). Navíc ani samotná obviněná blíže nerozvádí, v čem mělo být toto „nucení“ ze strany soudu prvního stupně realizováno, když za takové „nucení“ nelze považovat splnění poučovací povinnosti ze strany soudu, včetně poučení o tom, že učinění prohlášení viny bude zohledněno při úvaze o trestu.
Odkaz obviněné na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 8 Tdo 145/2021 je neodpovídající, když takové rozhodnutí neexistuje. Nadto je třeba opětovně zdůraznit, že z protokolu o hlavním líčení, ale i zvukového záznamu je zřejmé, že obviněné bylo poskytnuto řádné a dostatečné poučení stran právních následků prohlášení viny, včetně toho, že jí byla poskytnuta možnost porady ohledně zvoleného postupu s obhájcem, čehož prokazatelně využila. Ani samotná obviněná neuvádí, v čem by měl spočívat případný psychický nátlak a kdo by se ho měl dopustit.
Rovněž odkaz na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1135/2021 je zcela neodpovídající, neboť nález takové spisové značky neexistuje.
40. Rovněž odkaz na tvrzené porušení zásady materiální pravdy (§ 2 odst. 5 tr. ř.), zásady zajištění práv obhajoby (§ 2 odst. 13 tr. ř.) a zásady řádného zákonného procesu je zcela obecný a není podložen žádnou právně fundovanou argumentací. Toliko obecně lze uvést, že skutečnost, že v rámci přípravného řízení snad obviněná spáchání trestné činnosti popírala a některé důkazy provedené v přípravném řízení podle přesvědčení obviněné její obhajobu podporovaly, sama o sobě nebrání přijetí prohlášení viny soudem.
Je tomu tak proto, že podmínkou prohlášení viny není doznání ke spáchané trestné činnosti. Prohlášení viny je totiž procesní institut, který umožňuje obviněné prohlásit, že je vinnou spácháním skutku anebo některého ze skutků uvedených v obžalobě a že souhlasí s právní kvalifikací takového skutku uvedenou v obžalobě (§ 206c odst. 1 tr. ř.). Jde o kvalifikovanější formu pozitivní aktivní účasti obviněného na konečném objasnění jeho trestné činnosti a rozhodnutí o ní. Představuje alternativní způsob řešení trestní věci, kde je to právě aktivita a zájem obviněné dobrovolně prohlásit svou vinu před soudem, kdy takové prohlášení může učinit bez ohledu na svůj předchozí postoj k věci.
Zde je ovšem ještě nutno zdůraznit, že soud se samozřejmě v případě prohlášení viny ze strany obviněné nedostává do situace, kdy by musel vždy takové prohlášení viny přijmout. Naopak platí, že soud je povinen prohlášení viny nepřijmout, není-li v souladu se zjištěným skutkovým stavem nebo zjistí-li, že v předchozím řízení došlo k závažnému porušení práv obviněného. Soud nemusí prohlášení viny také přijmout, pokud takový postup nepovažuje za vhodný s ohledem na okolnosti případu a vyjádření ostatních stran [(§ 206c odst. 5 tr.
ř), dále viz nález Ústavního soudu ze dne 7. 8. 2024, sp. zn. II. ÚS 1873/23].
Je tedy nepochybné, že soud v případě učinění prohlášení viny musí v rámci rozhodování, zda toto prohlášení viny přijme či nikoliv, učinit jisté předběžné hodnocení dosud provedených důkazů, tedy jak důkazů podporujících obžalobu, tak důkazů svědčících ve prospěch obviněného, a následně si vyřešit otázku, zda jsou splněny zákonné podmínky pro přijetí prohlášení viny či nikoliv. Takto podle Nejvyššího soudu soud prvního stupně v dané věci postupoval.
41. Ani námitka, že obviněná mohla jednat za okolností vylučujících její příčetnost a že soud nezkoumal míru zavinění nemůže zakládat tvrzené porušení práva na spravedlivý proces. Předně je třeba uvést, že obviněná tuto argumentaci následně nijak nerozvádí. Zde je třeba uvést, že dovolací soud není povinen, ale ani oprávněn si dovolací argumentaci dotvářet či domýšlet, když právně fundovanou argumentaci zajišťuje právě povinnost podat dovolání prostřednictvím obhájce. Bez ohledu na tento závěr je třeba zdůraznit, že v případě prohlášení viny ve smyslu § 206c odst. 1 tr.
ř. obviněná vyjádřila na základě své vůle souhlas s tím, že spáchala skutek, jenž jí je kladen za vinu v obžalobě, a zároveň souhlas s jeho právní kvalifikací, obviněná tedy prohlášením viny akceptovala skutečnost, že naplnila všechny znaky spáchaného trestného činu, mezi které patří i její příčetnost v době spáchání činu (viz rozhodnutí č. 58/2025 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu). Navíc je třeba zdůraznit, že ohledně duševního stavu obviněné byl již v rámci přípravného řízení vypracován znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a psychologie (viz č. l.
159–180 spisu), jenž se zabýval právě otázkou příčetnosti obviněné v době činu.
42. Lze tedy uzavřít, že k tvrzenému porušení práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny v dané věci nedošlo. Proto nemůže být výrok o vině předmětem přezkumu v rámci podaného dovolání a pokud by dovolací námitky obviněné směřovaly toliko do výroku o vině, muselo by být podané dovolání odmítnuto jako nepřípustné podle § 265i odst. 1 písm. a) tr. ř.
43. Obviněná dále namítá, že uložený trest je nepřiměřeně přísný. Nejvyšší soud považuje za nutné předně zopakovat, že námitky vztahující se k hmotněprávnímu posouzení trestu, konkrétně k druhu a výměře trestu, lze uplatnit pouze prostřednictvím dovolacího důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř., tedy byl-li obviněné uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo byl-li jí uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoníku na trestný čin, jímž byla uznána vinnou.
O takový případ se v dané věci nejedná a obviněná to ani nenamítá, když nadto ani neuplatnila dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř. Zde je ještě namístě uvést, že jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených zejména v § 39 tr. zákoníku a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 tr.
ř. (viz rozhodnutí č. 22/2003 Sb. rozh. tr.). 44.
Pouze toliko obecně lze uvést, že k určitému průlomu do shora uvedeného závěru může dojít ve zcela výjimečných případech trestů extrémně přísných a zjevně nespravedlivých, zasahujících ve svém důsledku do základních práv a svobod obviněné (viz např. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14, publikované pod č. 40/2014 Sb.). Pak by zásah Nejvyššího soudu přicházel v úvahu i v případě trestu uloženého ve výměře v rámci trestní sazby stanovené v trestním zákoně, jestliže by byl neslučitelný s ústavním principem proporcionality trestní represe.
Zásada přiměřenosti trestních sankcí je totiž předpokladem zachování obecných principů spravedlnosti a humánnosti sankcí. Tato zásada má ústavní povahu, její existence je odvozována ze samé podstaty základních práv, jakými jsou lidská důstojnost a osobní svoboda, a z principu právního státu, vyjadřujícího vázanost státu zákony. Jde-li o uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody, je třeba zkoumat, zda zásah do osobní svobody pachatele, obecně ústavním pořádkem předvídaný, je ještě proporcionálním zásahem či nikoliv (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30.
11. 2016, sp. zn. 8 Tdo 1561/2016). O takovou naznačenou situaci se v předmětné věci nejednalo a obviněná to ani netvrdí.
45. Bez ohledu na tento závěr jen skutečně stručně považuje Nejvyšší soud za vhodné uvést, že obviněné byl uložen trest odnětí svobody v trvání 4 roků. Tedy trest v 1/3 zákonné trestní sazby stanovené § 198 odst. 2 tr. zákoníku. Takový trest byl nepochybně uložen v rámci zákonné trestní sazby, kdy samotná výměra trestu nepochybně odpovídá délce páchání trestné činnosti, intenzitě jednání obviněné a způsobeným následkům na zdraví poškozené. Zároveň nepochybně výměra trestu významně přihlíží k prohlášení viny ze strany obviněné, jak i nakonec uvedl soud prvního stupně v odůvodnění výroku o trestu.
Nelze skutečně totiž pominout, že obviněné přitěžovala řada okolností, kdy tyto přitěžující okolnosti byly takového charakteru, že by odůvodňovaly uložení výrazně přísnějšího trestu, než jaký byl obviněné uložen při přijetí prohlášení viny. Jednalo se zejména o to, že se obviněná dopustila trestné činnosti vůči vlastní dceři, kdy nelze pominout věk poškozené, které bylo v době zahájení trestné činnosti jen 6 let, přičemž právě skutečnost, že předmětnou trestnou činnost páchala matka poškozené, tedy osoba, ke které měla nepochybně poškozená výrazně kladný vztah, jednalo se pro ni o tzv. nejbližší osobu, muselo být pro poškozenou právě s ohledem na její nízký věk velmi stresující.
Nadto její chování bylo velmi zavrženíhodné, když se jednalo o kombinaci psychického týrání s fyzickým týráním.
46. Pokud obviněná v závěru podaného dovolání poukazuje na skutečnost, že má probíhat policejní šetření týkající se svědkyně K. M., tak je třeba uvést, že samotné šetření ještě neznamená, že svědkyně bude skutečně obviněná. Zde je ještě namístě pro jistou přesnost uvést, že v rámci dovolacího řízení Nejvyšší soud v souladu s platnou judikaturou přezkoumává napadené rozhodnutí pouze ex tunc, tedy podle skutkového a právního stavu existujícího v době vydání napadeného rozhodnutí, resp.
v době, kdy probíhalo řízení, které tomuto rozhodnutí předcházelo (viz přiměř. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 4. 1997, sp. zn. Tzn 205/96 či rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 27. 7. 2016, sp. zn. 6 Tdo 941/2016). Jinak vyjádřeno, zákon tedy v dovolacím řízení nepřipouští tzv. nova, tj. nové skutečnosti a důkazy o nich. Tyto nové důkazy by ovšem mohly být důvodem k uplatnění jiného mimořádného opravného prostředku, tj. návrhu na povolení obnovy řízení. Pokud by tedy bylo v budoucnu skutečně prokázáno, že svědkyně se dopustila trestného činu křivé výpovědi, mohla by tato skutečnost odůvodnit povolení obnovy řízení.
47. Vzhledem ke shora uvedenému je nepochybné, že obviněná jednak podala dovolání do výroku, do kterého nebylo možno dovolání podat, jednak se se svojí argumentací obsaženou v podaném dovolání s věcným naplněním uplatněného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. rozešla a vznesla námitky, které nejsou podřaditelné pod tento dovolací důvod, ale ani žádné jiné. Protože nebyl naplněn dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., nemohl být ani naplněn dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř., jehož naplnění je závislé na naplnění některého z dovolacích důvodu uvedených v § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř.
V. Závěrečné zhodnocení Nejvyššího soudu
48. Vzhledem ke shora uvedenému proto dospěl Nejvyšší soud k závěru, že o dovolání obviněné je nezbytné rozhodnout způsobem upraveným v § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Podle něho Nejvyšší soud dovolání odmítne „bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b“. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl Nejvyšší soud o tomto mimořádném opravném prostředku v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje se na ustanovení § 265i odst. 2 tr. ř., dle něhož „v odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí.“.
49. Obviněná v dovolání taktéž žádá o odložení výkonu napadeného rozhodnutí. Nejvyšší soud ovšem uvádí, že neshledal důvod pro odklad či přerušení výkonu trestu u obviněné podle § 265o odst. 1 tr. ř., a proto nerozhodl o odkladu výkonu trestu odnětí svobody. Zde se sluší poznamenat, že návrh na odklad výkonu rozhodnutí či jeho přerušení podle § 265h odst. 3 tr. ř. může podat toliko předseda senátu soudu prvního stupně, když pouze v případě podání takového návrhu je nutno o tomto návrhu rozhodnout, a to ať již negativně či pozitivně. V dané věci ovšem předseda senátu soudu prvního stupně takový návrh ve věci neučinil. V případě navrhovaného postupu podle § 265o odst. 1 tr. ř. se jednalo toliko o podnět obviněné, o kterém nemusí být rozhodováno, ať již pozitivně či negativně předsedou senátu Nejvyššího soudu.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.). V Brně dne 24. 2. 2026 JUDr. Marta Ondrušová v. r. předsedkyně senátu