4 Tdo 1321/2014-37
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání konaném dne 23. října 2014 dovolání obviněného Ing. V. Š., proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 9. 7. 2014, sp. zn. 6 To 24/2014, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Karlových Varech pod sp. zn. 1 T 152/2010, a rozhodl t a k t o:
Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. řádu se dovolání obviněného o d m í t á .
Rozsudkem Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 25. 11. 2013, sp. zn. 1 T 152/2010, byl obviněný Ing. V. Š. uznán vinným trestným činem zpronevěry podle § 248 odst. 1, 2 zákona č. 140/1961 Sb., ve znění účinném do 31. 12. 2009 (dále jen tr. zákon), kterého se podle skutkové věty výroku o vině daného rozsudku dopustil tím, že
v blíže přesně nezjištěné době dne 3. 4. 2009 v P., jako oprávněný zástupce K. p. s. G., úmyslně s cílem získat finanční prostředky na základě kupní smlouvy uzavřené s J. R., prodal sbírku minerálů z mineralogicko-paleontologické expozice (podrobně specifikovaných pod body 1 – 224 výroku předmětného rozsudku) umístěnou od roku 2004 v K. V. v objektu V. k. ze soukromé sbírky majitele C. S., která mu byla poškozeným svěřena pouze pro účely této veřejné výstavy, v celkové hodnotě 83.060,- Kč ke škodě poškozeného C. S.
Za to byl podle § 248 odst. 2 tr. zákona odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání osmi měsíců a podle § 58 odst. 1 a § 59 odst. 1 tr. zákona mu byl výkon uloženého trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání jednoho roku.
Proti rozsudku Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 25. 11. 2013, sp. zn. 1 T 152/2010, podal obviněný odvolání, o kterém rozhodl Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 9. 7. 2014, sp. zn. 6 To 24/2014, tak, že podle § 258 odst. 1 písm. b) tr. řádu rozsudek soudu prvního stupně v celém rozsahu zrušil a podle § 259 odst. 3 tr. řádu znovu rozhodl tak, že obviněného uznal vinným trestným činem zpronevěry podle § 248 odst. 1, 2 tr. zákona na tom skutkovém základě, že
v blíže přesně nezjištěné době dne 3. 4. 2009 v P., jako oprávněný zástupce K. p. s. G., úmyslně s cílem získat finanční prostředky na základě kupní smlouvy uzavřené s J. R., prodal sbírku minerálů z mineralogicko-paleontologické expozice (podrobně specifikovaných pod body 1 – 224 výroku předmětného rozsudku) umístěnou od roku 2004 v K. V. v objektu V. k. ze soukromé sbírky majitele C. S., která mu byla poškozeným svěřena pouze pro účely této veřejné výstavy, v celkové hodnotě 82.060,- Kč ke škodě poškozeného C. S.
Za to byl podle § 248 odst. 2 tr. zákona odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání osmi měsíců a podle § 58 odst. 1 a § 59 odst. 1 tr. zákona mu byl výkon uloženého trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání jednoho roku.
Proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 9. 7. 2014, sp. zn. 6 To 24/2014, podal obviněný Ing. V. Š. prostřednictvím svého obhájce dovolání, v němž uplatnil důvod dovolání vymezený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. V rámci své dovolací argumentace obsáhle a podrobně popsal dosavadní průběh trestního řízení a dále namítl, že odvolací soud daný skutek nesprávně právně posoudil, neboť chybně zhodnotil důkazy a některé důkazy neprovedl vůbec. Dle obviněného se soud nevypořádal s rozpory mezi výpověďmi svědků ohledně nálezu jednotlivých nerostů patřících původně poškozenému. Dovolatel tvrdí, že část zajištěných minerálů byla vždy jeho, část získal jako protislužbu za rozřezání araukaritu od poškozeného na základě ústní dohody. Dále obviněný vytýká rozhodujícím soudům, že odmítly jako důkaz nahrávku jeho rozhovoru se svědkem Ing. M. S., z které vyplývá, že jmenovaný svědek pro něj určité práce vykonával. Svědectví svědka Ing. M. S. u hlavního líčení pak označil za nepravdivé. Rovněž vznáší výhrady proti odmítnutí opětovného výslechu svědků R., T. a G. Za nesprávné považuje také závěry vypracovaného znaleckého posudku ohledně hodnoty zjištěných minerálů, neboť znalec měl podle něj vycházet z tržních cen uvedených na internetu. Navrhl proto znalecký posudek doplnit. V neposlední řadě je dovolatel přesvědčen, že došlo k nesprávnému postupu Policie ČR ohledně prováděné rekognice nerostů a v této souvislosti odkázal na podané odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně.
Z uvedených důvodů obviněný závěrem svého mimořádného opravného prostředku navrhl, aby Nejvyšší soud dovoláním napadené rozhodnutí zrušil a vrátil věc Krajskému soudu v Plzni k novému projednání a rozhodnutí.
Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství podáním ze dne 22. 9. 2014 sdělila, že se k dovolání obviněného nebude věcně vyjadřovat. Současně udělila výslovný souhlas s tím, aby Nejvyšší soud rozhodl za podmínek uvedených v ustanovení § 265r odst. 1 tr. řádu v neveřejném zasedání, a to i ve smyslu § 265r odst. 1 písm. c) tr. řádu.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. řádu) shledal, že dovolání je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. a) tr. řádu], bylo podáno obviněným jako osobou oprávněnou, prostřednictvím obhájce [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. řádu], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. řádu). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v § 265f odst. 1 tr. řádu.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. řádu, bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. řádu.
Ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. řádu je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. řádu). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. řádu). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. řádu) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§ 265d odst. 2 tr. řádu).
Obviněný v dovolání uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, podle kterého lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle § 2 odst. 5 tr. řádu ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 6 tr. řádu. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.
Vedle případů, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení, uplatněnému dovolacímu důvodu ve smyslu ustálené judikatury odpovídají rovněž námitky tzv. extrémního nesouladu mezi provedenými důkazy a z nich učiněnými skutkovými zjištěními a námitky týkající se nezákonnosti postupu orgánů činných v trestním řízení v intenzitě narušující zásady spravedlivého procesu. O extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a z nich učiněnými skutkovými zjištěními se jedná v případech objektivně zjištěné a zcela zjevné absence srozumitelného odůvodnění rozsudku, při zásadních logických rozporech ve skutkových zjištěních a z nich vyvozených právních závěrech, opomenutí a nehodnocení stěžejních důkazů, apod.
Nejvyšší soud po prostudování předloženého trestního spisu předně shledal, že námitky deklarované v dovolání obviněný uplatnil již v předchozích stádiích trestního řízení i v odvolání proti rozsudku nalézacího soudu. Jde tak v podstatě pouze o opakování obhajoby, se kterou se již vypořádaly rozhodující soudy v odůvodnění svých rozhodnutí. Konstantní judikatura pamatuje na takovýto případ rozhodnutím Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tdo 86/2002, z něhož vyplývá, že „opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se již soudy obou stupňů v dostatečné míře a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání, které je zjevně neopodstatněné ve smyslu § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu“ (srov. rozhodnutí č. 408, Soubor rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek 17, C. H. Beck).
V případě projednávané věci obviněný Ing. V. Š. navíc sice v dovolání uplatnil důvod podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, v dovolání však ve skutečnosti nenamítá nesprávnost právního posouzení skutku, ale pouze napadá soudy učiněná skutková zjištění. Námitky obviněného, že se vytýkaného jednání nedopustil a že rozhodující soudy nesprávně zhodnotily v řízení provedené důkazy či že některé důkazy neprovedly vůbec, je třeba považovat za námitky čistě skutkové, které pod uplatněný ani žádný jiný dovolací důvod nespadají.
Je zřejmé, že obviněný se svým dovoláním pouze domáhá, aby byl jiným způsobem posouzen skutek, pro který je stíhán, nabízí svoji verzi skutkového děje, že se uvedeného jednání nedopustil a domáhá se změny skutkových zjištění. Uvedené skutečnosti však nelze podřadit pod deklarovaný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu ani pod žádný jiný (byť neuplatněný) důvod dovolání. Dovolací soud je oprávněn přezkoumat napadené rozhodnutí pouze v případě námitek odpovídajících důvodům dovolání taxativně uvedeným v § 265b tr. řádu.
Nad rámec dovolacího řízení Nejvyšší soud dodává, že v průběhu řízení bylo bez pochybností prokázáno, že vzorky minerálů specifikované ve výrokové části rozsudku náležely v době, kdy obviněný uzavřel smlouvu o jejich prodeji společnosti G., poškozenému. Nalézací i odvolací soudy v odůvodnění svých rozhodnutí, na která je v tomto směru možno beze zbytku odkázat, jasně a srozumitelně zdůvodnily, proč uvěřily výpovědi poškozeného v tom smyslu, že vzorky nerostů obviněnému pouze zapůjčil za účelem jejich vystavení, a na druhé straně z jakých důvodů vyhodnotily výpověď obviněného jako účelovou, učiněnou pouze se snahou vyhnout se trestní odpovědnosti.
Obviněný se hájil tím, že vlastnické právo k daným vzorkům na něj bylo převedeno výměnou za rozřezání araukaritů. S přihlédnutím k učiněným skutkovým zjištěním je však zřejmé, že mezi obviněným a poškozeným žádná dohoda, na základě které by došlo k převodu vlastnictví vzorků z poškozeného na obviněného, uzavřena nebyla. Navíc je třeba zdůraznit, že skutečnost, že obviněný pro poškozeného prováděl určité práce či služby, byť by za ně neobdržel adekvátní protiplnění, sama o sobě nezakládá vlastnické právo k věcem, které poškozený obviněnému zapůjčil.
Pokud obviněný vytýká rozhodujícím soudům, že odmítly jako důkaz nahrávku jeho rozhovoru se svědkem Ing. M. S., tak již odvolací soud v odůvodnění svého rozsudku uvedl, že tuto nahrávku nelze považovat za dostatečný důkaz, neboť z ní není zřejmé, kdy byla pořízena a zda je na ní skutečně zachycen hlas jmenovaného svědka. Stejně tak se soud druhého stupně vypořádal s návrhem na provedení výslechu svědků R., T. a G., s námitkou nesprávného postupu Policie ČR ohledně prováděné rekognice nerostů (v předmětné věci nebyla prováděna rekognice, ale pouze ohledání věci) i s návrhem na doplnění znaleckého posudku ohledně hodnoty zjištěných minerálů. Znalec při znaleckém zkoumání dospěl ke konečnému závěru o tržní ceně (tj. ceně obvyklé v daném místě – v českých aukcích) a z této ceny soud prvního stupně správně vycházel. Znalec přitom opakovaně upozornil na skutečnost, že se jedná o ceny minimální a neodpovídají skutečné hodnotě (tj. vědecké hodnotě) příslušných vzorků, která je především s ohledem na jejich limitovaný počet výrazně vyšší. Ani v těchto ohledech tak není možno rozhodujícím soudům v jejich postupu nic vytknout.
Pro úplnost Nejvyšší soud dodává, že obecně námitky týkající se neprovedení obviněným navrhovaných důkazů nejsou svojí povahou námitkami hmotně právního charakteru, ale dle soudní judikatury je třeba zásadu spravedlivého procesu vyplývající z čl. 36 Listiny základních práv a svobod vykládat tak, že v řízení před obecnými soudy musí být dána jeho účastníkovi také možnost navrhnout důkazy, jejichž provedení pro prokázání svých tvrzení pokládá za potřebné. Tomuto procesnímu právu účastníka pak odpovídá povinnost soudu nejen o navržených důkazech rozhodnout, ale také (pokud návrhu na jejich provedení nevyhoví) ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl. Jestliže tak obecný soud neučiní, zatíží své rozhodnutí nejen vadami spočívajícími v porušení obecných procesních předpisů, ale současně postupuje v rozporu se zásadami vyjádřenými v Hlavě páté Listiny základních práv a svobod a v důsledku toho též s čl. 95 Ústavy České republiky. Takzvané opomenuté důkazy, tedy důkazy, o nichž v řízení nebylo soudem rozhodnuto, případně důkazy, jimiž se soud podle zásady volného hodnocení důkazů nezabýval, proto téměř vždy založí nejen nepřezkoumatelnost vydaného rozhodnutí, ale současně též jeho protiústavnost. Ačkoliv tedy soud není povinen provést všechny navržené důkazy, z hlediska práva na spravedlivý proces musí jeho rozhodnutí i v tomto směru respektovat zásadní požadavek na náležité odůvodnění přijatého rozhodnutí ve smyslu ustanovení § 125 odst. 1 tr. řádu nebo § 134 odst. 2 tr. řádu (srov. nálezy Ústavního soudu České republiky sp. zn. III. ÚS 51/96, sp. zn. III. ÚS 402/05, atd.).
Dle názoru Nejvyššího soudu je na základě provedeného dokazování zřejmé, že v posuzované věci se o případ tzv. opomenutých důkazů nejedná, neboť za opomenuté byly označeny takové důkazní návrhy, se kterým se příslušné soudy řádně zabývaly, avšak rozhodly, že dalšího dokazování v tomto směru není již třeba, neboť skutkový stav věci byl náležitě zjištěn ostatními v řízení provedenými důkazy a příslušné obviněným navrhované důkazy by neměly na posouzení skutkového stavu a jeho viny žádný vliv. Takové rozhodnutí je zcela v kompetenci rozhodujících soudů a Nejvyšší soud se s rozsahem provedeného dokazování i s odůvodněním rozhodnutí nalézacího i odvolacího soudu ztotožnil.
Na základě shora uvedených skutečností je tak možno učinit závěr, že obviněným uplatněné námitky nejsou podřaditelné pod zákonný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu a stojí mimo jeho rámec. Obviněný na jedné straně deklaroval zákonný dovolací důvod, avšak uplatnil námitky, které ho svým obsahem nenaplňují, nespadají pod něj a nijak mu neodpovídají.
K problematice formálně uplatněného dovolacího důvodu se rovněž vyjádřil Ústavní soud České republiky, a to v rozhodnutí ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05, kde tento mj. uvedl, že označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení § 265b tr. řádu nemůže být pouze formální. Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v § 265b tr. řádu, neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.
Nejvyšší soud se proto ztotožnil s názorem nalézacího i odvolacího soudu v tom, že obviněný Ing. V. Š. předmětným jednáním naplnil všechny zákonné znaky skutkové podstaty trestného činu zpronevěry podle § 248 odst. 1, 2 tr. zákona. Závěr o vině obviněného byl učiněn na podkladě důkazů, které ve svém důsledku jednoznačně prokazují jeho vinu, z odůvodnění rozhodnutí vyplývá logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a hmotně právními závěry na straně druhé, přičemž dovolací soud mezi nimi neshledal žádný rozpor. Příslušné skutky tak byly bez jakýchkoliv pochybností objasněny a právně kvalifikovány a uložené tresty odpovídají všem zákonným kritériím.
S ohledem na skutečnosti shora rozvedené Nejvyšší soud dovolání obviněného Ing. V. Š. odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. řádu, aniž by musel věc meritorně přezkoumávat podle § 265i odst. 3 tr. řádu. O odmítnutí dovolání bylo rozhodnuto v neveřejném zasedání v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. řádu. Pokud jde o rozsah odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu, odkazuje tento na znění § 265i odst. 2 tr. řádu.
P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 23. října 2014