USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 20. 3. 2024 o
dovoláních obviněné 1) D. S., a obviněného 2) J. S., proti usnesení Městského
soudu v Praze ze dne 7. 9. 2023, sp. zn. 8 To 193/2023, v trestní věci vedené u
Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 1 T 22/2023, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněných odmítají.
1. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 26. 5. 2023, sp. zn. 1
T 22/2023, byli obvinění D. S. a J. S. uznáni vinnými ze spáchání přečinu
omezování osobní svobody podle § 171 odst. 1 tr. zákoníku ve spolupachatelství
podle § 23 tr. zákoníku, kterého se podle skutkové věty výroku o vině daného
rozsudku dopustili tím, že (včetně pravopisných chyb a překlepů):
„dne 7. 9. 2021 v blíže nezjištěné době, přibližně od 8:00 hodin do 10:30
hodin, v Praze, v bytě na adrese XY, ve kterém po předchozí vzájemné domluvě
prováděl poškozený V. H., rekonstrukci, nejprve obžalovaná D. S. vstoupila do
bytu a vyzvala poškozeného k ukončení veškerých rekonstrukčních prací, vzala ze
stolku klíče od bytu, které tam měl poškozený odložené, následně z bytu odešla
a poškozeného V. H. v bytě vědomě uzamkla po dobu přibližně několika desítek
minut, přičemž se v čase okolo 9:00 hodin do bytu vrátila společně se svým
manželem, obžalovaným J. S., kdy oba slovně a vulgárně útočili na poškozeného
H., který z bytu nechtěl odejít bez svého stavebního nářadí, pročež se dohodli,
že si své náčiní dočasně uschová na balkoně bytu, avšak při odnosu svého náčiní
byl na balkoně opakovaně uzavřen obžalovaným J. S., poškozený, oděn do trička a
pracovních montérek, opakovaně obžalovaného, který v bytě měnil zámek od
vstupních dveří, žádal, aby balkónové dveře otevřel a umožnil mu odchod z bytu,
žádal, aby mu vydal jeho osobní věci a doklady, rovněž žádal o umožnění využití
toalety, avšak všechny jeho žádosti obžalovaný ignoroval, po nějaké době
poškozenému vydal alespoň jeho osobní doklady a poškozenému se po cca jedné
hodině podařilo balkón opustit za pomoci kolegy a výtahu na suť, který není
určen pro přepravu osob“.
2. Za uvedené jednání byla obviněná D. S. odsouzena podle § 67 odst. 3 tr.
zákoníku a § 68 odst. 1, 2 tr. zákoníku k samostatnému peněžitému trestu v
počtu 50 (padesáti) denních sazeb s výší jedné denní sazby 200 Kč, tedy celkem
10 000 Kč. Obviněný J. S. byl za uvedené jednání odsouzen podle § 67 odst. 3
tr. zákoníku a § 68 odst. 1, 2 tr. zákoníku k samostatnému peněžitému trestu v
počtu 50 (padesáti) denních sazeb s výší jedné denní sazby 200 Kč, tedy celkem
10 000 Kč.
3. Proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 26. 5. 2023, sp. zn. 1 T
22/2023, podali D. S. a J. S. odvolání, o kterých rozhodl Městský soud v Praze
usnesením ze dne 7. 9. 2023, sp. zn. 8 To 193/2023, tak, že odvolání obviněných
podle § 256 tr. ř. zamítl.
4. Proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 7. 9. 2023, sp. zn. 8 To
193/2023, podali následně obviněná D. S. a obviněný J. S. společně dovolání
prostřednictvím své obhájkyně, opírající se o důvody dovolání podle § 265b
odst. 1 písm. g), h) a m) tr. ř. K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm.
g) tr. ř. namítli, že skutek uvedený ve výroku rozsudku soudu prvního stupně se
diametrálně liší jak od verze popisované poškozeným, jeho nadřízeným, – svědkem
L. a obžalobou na straně jedné, tak od verze popisované obviněnými. Obvinění v
takovém postupu soudu prvního stupně spatřují extrémní nesoulad mezi skutkovými
závěry a provedenými důkazy. Je zcela nepochopitelné, že by obvinění jako
vlastníci bytu po zjištění rozsáhlého poškození jejich bytu uzamykali v bytě i
s nářadím řemeslníka, který tyto demoliční práce z podnětu jiné osoby prováděl,
a tomuto bránili v odchodu z jejich bytu. Naopak zcela logická je verze obou
obviněných prezentovaná od počátku trestního řízení, že obvinění chtěli docílit
jediného, aby tento řemeslník okamžitě demoličních prací zanechal a byt, pokud
možno, ihned opustil, neboť v bytě setrvával neoprávněně a bez souhlasu
vlastníků bytu zde prováděl demoliční práce. Obvinění dodávají, že rozsudek
soudu prvního stupně vychází zcela nekriticky z výpovědi poškozeného V. H. a
jeho nadřízeného, svědka F. L., kteří oba pracovali pro oznamovatele trestného
činu M. Š., přestože z dalších provedených důkazů a z úředních záznamů o
podaném vysvětlení těchto osob vyplývá, že tyto osoby vypovídaly nepravdivě.
Soud prvního stupně založil odsuzující rozsudek výlučně na svědeckých
výpovědích těchto svědků, aniž by tyto výpovědi řádně hodnotil z hlediska
jejich věrohodnosti v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů ve smyslu
ustanovení § 2 odst. 6 tr. ř. a aniž by zohlednil celou řadu dalších okolností
případu.
5. Obvinění v rámci svého dovolání dále poukazují na porušení základní zásady
trestního řízení, a sice zásady presumpce neviny. Soud prvního stupně totiž
vychází z předem zaujatého postoje, že obvinění automaticky lžou, zatímco
svědci, jako řádní občané, jak opakovaně i v průběhu hlavního líčení neopomněl
samosoudce zdůraznit, mluví pravdu. Kromě toho poukazují na to, že rozhodnutí
soudu prvního stupně bylo značně překvapivé, pokud soud poměrně významně sám
upravil popis skutku, když původní verze uvedená v obžalobě byla jednoznačně
vyvrácena objektivními důkazy vyplývajícími z předložené fotodokumentace
obviněnými. Závěry soudu prvního stupně obsažené ve výroku rozsudku jsou tak
značně odlišné od petitu obžaloby a pro obviněné jde o zcela nová tvrzení, vůči
nimž neměli možnost se dostatečně účinně bránit. Tím byl rozsudek soudu prvního
stupně pro obviněné překvapivý a takové řízení je v rozporu s právem na
spravedlivý proces a právem na obhajobu ve smyslu čl. 36 a násl. Listiny a čl.
6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
6. Obvinění se dále vyjádřili k závažným vadám skutkových zjištění a rozporům v
jednotlivých důkazech vyplývajících z provedených důkazních prostředků, které
nebyly v řízení před soudem prvního stupně a následně ani v odvolacím řízení
nijak vypořádány. Obvinění zejména poukazují na to, že po provedení výslechu
poškozeného V. H. a svědka F. L. v hlavním líčení dne 3. 5. 2023 navrhovali
čtení úředních záznamů o podaných vysvětleních těchto svědků, které obsahují
zjevně lživé informace, jež tito svědci údajně z důvodu časového odstupu již
nebyli schopni detailně před soudem zopakovat, neboť si na věc údajně
podrobněji nepamatují. Bohužel státní zástupce v této věci svůj souhlas ke
čtení těchto úředních záznamů o podaných vysvětleních poškozeného V. H. a
svědka F. L. nedal. I přes neudělení souhlasu se čtením úředních záznamů o
podaném vysvětlení je však k obsahu těchto úředních záznamů dle obviněných
třeba přihlížet. A to zejména v situaci, kdy poškozený V. H. i svědek F. L. v
mnoha bodech nevypovídali pravdivě a jako svědci jsou proto nevěrohodní. V
další části dovolání, spadající pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm.
g) tr. ř., obvinění zevrubně popisují časový průběh událostí a konstatují, že
skutková verze soudu prvního stupně, totiž že poškozený byl v bytě uzamčen
několik desítek minut, není prokázána žádnými důkazy.
7. Následná část dovolání je věnována dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1
písm. h) tr. ř. Obvinění zde poukazují na objektivní stránku trestného činu
omezování osobní svobody podle ustanovení § 171 odst. 1 tr. zákoníku a uvádí,
že i kdyby měla být pravdivá verze, že poškozený V. H. byl uzamčen v bytě s
volně přístupnou terasou, resp. posléze jen na terase, k níž byl přistavěn
žebřík, nebyl by vůbec naplněn znak jednání spočívající v bránění jinému užívat
osobní svobody, neboť poškozený měl po celou dobu svého údajného uzamčení, a to
jak v bytě, ze kterého lze kdykoliv vstoupit na terasu neuzamykatelnými
prosklenými dveřmi, tak v případě údajného uzavření na této terase, přístup ke
stavebnímu žebříku, po němž měl možnost kdykoliv byt či terasu opustit bez
jakýchkoliv problémů, jak to ostatně nakonec i učinil. V důsledku možnosti
celkem snadno překonat údajné omezení osobní svobody po žebříku totiž vůbec
nedojde k naplnění znaků objektivní stránky skutkové podstaty trestného činu v
podobě bránění v užívání osobní svobody. Soud prvního stupně tak nesprávně
právně posoudil skutek, když jej kvalifikoval jako přečin omezování osobní
svobody podle § 171 odst. 1 tr. zákoníku. Jednání obviněných nemohlo být
protiprávní, jelikož poškozený se svým pobytem v bytě a na terase souhlasil,
naopak dokonce to byl on, kdo si toto místo vybral a vyžádal jako místo, kde
vyčká příjezdu nadřízeného a kde zároveň bude hlídat své věci. Obvinění proto
poukazují na okolnost vylučující protiprávnost, tedy svolení poškozeného dle
ustanovení § 30 odst. 1 tr. zákoníku a dodávají, že poškozený dal v
projednávané věci souhlas se svým pobytem na terase sám, dobrovolně, jeho
rozhodnutí bylo učiněno vážně a projev byl i srozumitelný pro druhou stranu.
8. Ze všech shora uvedených důvodů proto navrhli, aby Nejvyšší soud jako soud
dovolací jak napadené usnesení Městského soudu v Praze ze dne 7. 9. 2023, sp.
zn. 8 To 193/2023, tak jemu předcházející rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6
ze dne 26. 5. 2023, sp. zn. 1 T 22/2023, podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil a
aby podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal Obvodnímu soudu pro Prahu 6, aby věc v
potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
9. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství využil svého práva a k
dovoláním obviněných se vyjádřil. Ve svém vyjádření stručně shrnul dosavadní
průběh trestního řízení a dále uvedl, že oba dovolatelé poukazují na zjevný
rozpor mezi obsahem provedených důkazů a rozhodnými skutkovými zjištěními. V
konkrétní rovině namítli, že rozhodná skutková zjištění jsou ve zjevném rozporu
s výpověďmi svědků a s jimi pořízenou fotodokumentací. Tyto námitky však nejsou
důvodné, jelikož ze spáchání skutku popsaného ve výroku o vině v rozsudku soudu
prvního stupně usvědčují tyto obviněné opatřené a provedené důkazní prostředky.
Z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů přitom vyplývá přesvědčivý vztah
jednak mezi úvahami soudů při hodnocení důkazů a na tomto podkladě přijatými
skutkovými zjištěními, jednak mezi skutkovými zjištěními a právními závěry z
nich dovozenými. Navíc soudy ve svých rozhodnutích náležitě vyložily, na jakých
důkazech založily svá rozhodnutí, jakým způsobem je hodnotily, proč je takto
hodnotily a z jakých skutkových závěrů vycházely při právním posouzení. Na
uvedeném konstatování nemohou nic změnit ani námitky obviněných, kterými vytkli
porušení zásady presumpce neviny a z něho vyplývajícího pravidla in dubio pro
reo.
10. Pokud jde o námitky obviněných, jimiž označili neudělení souhlasu státního
zástupce se čtením úředních záznamů o podaných vysvětleních V. H. a F. L. za
„znemožnění zjištění objektivní pravdy“, státní zástupce uvádí, že podstatné
pro posouzení viny obou obviněných je to, že provedenými důkazními prostředky
bylo prokázáno, že bránili poškozenému ve svobodném pohybu v řádech několika
desítek minut. Bylo totiž zjištěno, že obviněná D. S. uzamkla v čase kolem 8:00
hodin poškozeného v bytě. V rámci výslechu v řízení před soudem obviněná
uvedla, že následně se pokoušela opakovaně dovolat M. Š. (tj. osobě, která
objednala rekonstrukci bytu), což se jí podařilo až po určité době. Vše se
podle ní odehrálo mezi 8:00 a 9:00 hodinou. Přitom poškozený ve své výpovědi
uvedl, že v bytě byl zamčený přibližně jednu hodinu, než přišli obvinění. Jeho
výpověď je podporována i výpovědí svědka F. L. Pokud jde o tu část skutkového
děje, kdy došlo k uzamčení poškozeného na terase bytu, rovněž zde nevznikají
důvodné pochybnosti o vině obviněných. Jak přitom vyplynulo z protokolu o
hlavním líčení ze dne 17. 5. 2023, obviněný J. S. opakovaně k dotazům
samosoudce k předloženým fotografiím ze dne 7. 9. 2021 uvedl, že nechtěl, aby
měl poškozený v bytě volný pohyb. S touto výpovědí je v souladu také výpověď
poškozeného V. H., pokud jde o přemisťování jednotlivých věcí z bytu na terasu.
Poté se již verze obviněného a poškozeného liší. Z výpovědí poškozeného a
svědka F. L. ovšem vyplynulo, že ještě před příjezdem svědka na místo činu
došlo k uzamčení V. H. na terase bytu. Od okamžiku uzamčení poškozeného do
příjezdu svědka uplynulo nejméně 10 minut. Přitom je z provedených důkazů
zřejmé, že k uzamčení poškozeného po odnosu všech věcí na terasu bytu došlo
nejdříve po 9:00 hodině. Od tohoto okamžiku se poškozený nedostal do bytu, a to
až do naložení věcí do dodávky svědka F. L., což trvalo opět několik desítek
minut, přičemž obydlí musel opustit až prostřednictvím stavebního výtahu. Za
popsaných okolností proto nebylo nutné přihlížet k obsahu nepřečtených úředních
záznamů, neboť časové údaje, ke kterým dospěly soudy obou stupňů, svědčí o tom,
že obvinění bránili poškozenému užívat osobní svobodu po takovou dobu, která je
již významná z hlediska vzniku jejich trestní odpovědnosti za přečin omezování
osobní svobody podle § 171 odst. 1 tr. zákoníku.
11. Obvinění dále uplatnili i důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. h) tr.
ř. Tento důvod dovolání formálně naplňují námitky, ve kterých uvedli, že v
posuzované věci nebyly naplněny znaky přečinu omezování osobní svobody podle §
171 odst. 1 tr. zákoníku, kterým byli uznáni vinnými. Státní zástupce však
uvádí, že těmto námitkám nelze přisvědčit. Obvinění přinejmenším po dobu
několika desítek minut bez oprávnění bránili poškozenému ve svobodném pohybu.
Za situace, kdy obvinění poškozenému znemožnili odchod z bytu vchodovými
dveřmi, protože byl uzamčen na terase a mohl překonat popsané bránění v pohybu
jen prostřednictvím stavebního výtahu, který však není určen pro přepravu osob,
mu značně znesnadnili odchod z jejich obydlí. V tomto ohledu tak rozhodně nešlo
o nějaké snadno překonatelné bránění v užívání osobní svobody.
12. Obvinění v mimořádném opravném prostředku dále namítli, že v této trestní
věci soudy nesprávně posoudily otázku subsidiarity trestní represe ve smyslu §
12 odst. 2 tr. zákoníku. Také tato sice námitka formálně odpovídá důvodu
dovolání podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., avšak není opodstatněná. Konečně
obvinění namítli i existenci důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. m) tr.
ř. Jak vyplývá z obsahu podaného dovolání, obvinění spatřovali naplnění
citovaného důvodu dovolání v obou jeho alternativách. Státní zástupce uvádí, že
odvolání obviněných bylo v souladu se zákonem a v řádně provedeném odvolacím
řízení podle § 254 tr. ř. věcně přezkoumáno a za dodržení všech zákonných
podmínek odvolací soud odvolání obviněných podle § 256 tr. ř. zamítl. Procesní
podmínky stanovené pro takové rozhodnutí odvolacího soudu tedy byly splněny,
neboť nedošlo k omezení obviněných v přístupu k odvolacímu soudu, a tudíž
nemohlo dojít ani k naplnění zmíněného dovolacího důvodu v jeho první
alternativě. Ve druhé alternativě může být tento dovolací důvod naplněn pouze
tehdy, shledá-li dovolací soud důvodným tvrzení dovolatele, že rozhodnutí soudu
prvního stupně je zatíženo vadou, která naplňuje obviněným uplatněný dovolací
důvod, pro který neměl odvolací soud přistoupit k zamítnutí jeho odvolání proti
rozsudku soudu prvního stupně. Tak tomu v posuzované věci není, neboť dovolací
námitky obviněných byly shledány neopodstatněnými.
13. Na základě všech shora uvedených skutečností dospěl státní zástupce
Nejvyššího státního zastupitelství k závěru, že dovolání obviněných J. S. a D.
S. jsou v tom rozsahu, v jakém odpovídají uplatněným důvodům dovolání podle §
265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř., jako celek zjevně neopodstatněná. Proto
státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud takto podaná dovolání obviněných jako
zjevně neopodstatněná podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Rozhodnutí o
odmítnutí dovolání navrhl učinit v neveřejném zasedání, k jehož konání může
Nejvyšší soud přistoupit podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. Současně podle §
265r odst. 1 písm. c) tr. ř. státní zástupce souhlasil s tím, aby Nejvyšší soud
v neveřejném zasedání učinil i jiné než navrhované rozhodnutí.
14. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání
obviněných jsou přípustná [§ 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.], byla
podána osobami oprávněnými prostřednictvím obhájce, tedy podle § 265d odst. 1
písm. c) tr. ř. a v souladu s § 265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání
dovolání byla ve smyslu § 265e tr. ř. zachována.
15. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo
dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněnými naplňují jimi uplatněné
zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou
podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §
265i odst. 3 tr. ř.
16. Ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným
prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních
vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého
stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je
totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může
doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném
opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno
základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve
smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen
„Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou
třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a
samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho
důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je
mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět
(srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr.
ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň
plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání
dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní
pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne
27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými
dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k
revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci
má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem–advokátem (§ 265d
odst. 2 tr. ř.).
17. Obvinění D. a J. S. ve svých dovoláních uplatnili dovolací důvod podle
ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Tento dovolací důvod je dán tehdy,
pokud rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků
trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou
založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly
nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Zakotvením uvedeného
dovolacího důvodu do trestního řádu však nedošlo k rozšíření rozsahu dovolacího
přezkumu též na otázky skutkové. Smyslem jeho zakotvení byla totiž pouze
výslovná kodifikace již dříve judikaturou Ústavního a Nejvyššího soudu
vymezených nejtěžších vad důkazního řízení, pro něž se obecně vžil pojem tzv.
extrémního nesouladu. Uvedený nově výslovně zakotvený dovolací důvod je proto
třeba vykládat zcela shodně, jak byl ve smyslu dosavadní bohaté judikatury
chápán extenzivní výklad ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve znění
účinném do 31. 12. 2021. I nadále tak lze pod uvedený dovolací důvod podřadit
tři skupiny vad důkazního řízení. Do první skupiny takových vad patří tzv.
opomenuté důkazy, pokud soudy odmítly provést důkaz navržený účastníkem řízení,
aniž by svůj postup věcně a adekvátně stavu věci odůvodnily. Patří sem taktéž
případy, pokud soudy sice provedly důkaz, avšak v odůvodnění svého rozhodnutí
jej vůbec nezhodnotily. Druhou skupinu vadné realizace důkazního řízení tvoří
případy, kdy důkaz, resp. jeho obsah, není získán procesně přípustným způsobem
a jako takový neměl být vůbec pojat do hodnotících úvah soudů. Třetí oblast pak
zahrnuje případy svévolného hodnocení důkazů, tj. pokud odůvodnění soudních
rozhodnutí nerespektuje obsah provedeného dokazování, dochází k tzv. deformaci
důkazů a svévoli při interpretaci výsledků důkazního řízení. Jedná se tedy o
tzv. stav extrémního nesouladu mezi skutkovým zjištěním a skutečnostmi, jež
vyplývají z provedených důkazů a v důsledku toho pak i konečným hmotněprávním
posouzením (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 1. 2022 sp.
zn. 7 Tdo 1315/2021). I nadále však na podkladě uvedeného dovolacího důvodu
není možné domáhat se přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené
rozhodnutí založeno. Mimo meze tohoto dovolacího důvodu jsou tedy takové
námitky, jimiž se obviněný snaží dosáhnout jiného hodnocení důkazů oproti tomu,
jak je hodnotily soudy obou stupňů, a tím i změny ve skutkových zjištěních
soudů a jejich nahrazení jinou verzí skutkového stavu, kterou prosazuje, či
která více odpovídá představám obviněného. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1
písm. g) tr. ř. tedy není naplněn námitkami, které jsou prostou polemikou se
skutkovými zjištěními soudů, se způsobem hodnocení důkazů nebo s postupem při
provádění důkazů, nejde-li o uvedenou kategorii nejtěžších vad důkazního řízení
odpovídajících kategorii tzv. extrémního nesouladu.
18. Nejvyšší soud po prostudování předmětného spisového materiálu shledal, že
námitky uplatněné obviněnými v dovoláních byly již uplatňovány v předchozích
stadiích trestního řízení i v odvolání, a jak soud prvního stupně, tak i
odvolací soud se s nimi přesvědčivě vypořádaly v odůvodnění svých rozhodnutí.
Judikatura vychází z toho, že jestliže obviněný v dovolání opakuje v podstatě
jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím
řízení, se kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde
zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu § 265i odst. 1 písm. e)
tr. ř. (viz rozhodnutí publikované v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H.
BECK, svazek 17/2002, č. 408). K tomuto závěru dospěl Nejvyšší soud i v případě
obviněných D. a J. S.
19. Obvinění v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
namítli, že skutek uvedený ve výroku rozsudku soudu prvního stupně se
diametrálně liší jak od verze popisované poškozeným, svědkem L. a obžalobou na
straně jedné, tak od verze popisované obviněnými. V tomto postupu soudu prvního
stupně spatřují extrémní nesoulad mezi skutkovými závěry a provedenými důkazy.
Nejvyšší soud uvádí, že v posuzovaném případě se v poměru mezi skutkovými
zjištěními Obvodního soudu pro Prahu 6, z nichž v napadeném usnesení vycházel
také Městský soud v Praze na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé
rozhodně nejedná o obviněnými namítaný rozpor. Soud prvního stupně se
dostatečně vypořádal s obsahem jednotlivých důkazů, podrobně a dostatečně
přesvědčivě vyložil svoje úvahy, jimiž se řídil při hodnocení důkazů a rozporů
mezi nimi a při posuzování obhajoby obviněných. Soud prvního stupně získal
bezpečný základ pro svá skutková zjištění a pro závěr o vině obviněných po
logickém zhodnocení před ním provedených důkazů, zejména ze svědecké výpovědi
poškozeného V. H. a svědka F. L. Ve věci byly opatřeny též další důkazní
prostředky, zejména fotografie předložené obviněnými, na nichž je zachycen
poškozený na balkoně, přičemž klika balkonových dveří v tuto chvíli směřuje
dolů a dveře jsou zavřené. Z venkovní strany je na balkonových dveřích jen
úchyt, nikoliv klika. Z fotografií je tedy patrné, že poškozený byl minimálně v
tuto chvíli zavřený na balkoně, ze kterého nevede jiná bezpečná cesta dolů a je
mu tedy zabráněno užívat osobní svobody. Také lze zmínit protokol o hlavním
líčení ze dne 17. 5. 2023, kde obviněný J. S. opakovaně uvedl, že nechtěl, aby
měl poškozený v bytě volný pohyb. Na podkladě provedených a nalézacím soudem
řádně vyhodnocených důkazů bylo v souladu se zásadami formální logiky
nepochybně možné učinit skutkové závěry vyjádřené následně ve skutkové větě a v
odůvodnění odsuzujícího rozsudku. Nejvyšší soud dodává, že dokazování před
nalézacím soudem bylo naprosto vyčerpávající, úplné, objektivní a zákonné s
tím, že tyto důkazy, které byly provedeny, byly nalézacím soudem řádně
pregnantně vysvětleny a zdůvodněny.
20. Obvinění v podstatě namítají, že skutková verze soudu prvního stupně, totiž
že poškozený byl v bytě uzamčen několik desítek minut, není prokázána žádnými
důkazy. Nejvyšší soud této námitce nepřisvědčil a konstatuje, že ze spáchání
skutku popsaného ve výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně usvědčují
obviněné opatřené a provedené důkazní prostředky. Souhrn důkazů provedených v
posuzovaném případě zcela jednoznačně svědčí o tom, že obvinění J. S. a D. S.
bránili poškozenému V. H. užívat osobní svobodu. Podstata stíhaného skutku zde
spočívala v tom, že obvinění bránili poškozenému ve volném pohybu. K tomuto
bránění přitom došlo v několika postupně navazujících krocích. Nejprve obviněná
D. S. zcela vědomě uzamkla poškozeného v bytě, a to na dobu přibližně několika
desítek minut. Toto rozhodné skutkové zjištění vyplynulo z výpovědi poškozeného
a bylo potvrzeno i svědkem F. L. Následně do skutkové děje vstoupil obviněný J.
S. V této fázi je nepochybné, že poškozený nechtěl byt opustit bez svých věcí,
které předtím do bytu vnesl (šlo zejména o stavební nářadí použité při
provádění rekonstrukce). Došlo proto k dohodě mezi ním a obviněným, jejíž
existenci nikdo z dotčených osob nepopřel, totiž, že předmětné věci budou
přemístěny na terasu (balkón) bytu. V rámci tohoto přemisťování věcí obviněný
opakovaně uzavřel poškozeného na terase bytu, neboť chtěl mít kontrolu nad
pohybem obviněného v bytě. V této části skutkového děje nastal také okamžik,
kdy obviněný J. S. po vynesení všech věcí na terasu bytu zde uzavřel
poškozeného a již ho nevpustil dovnitř. Zmiňované rozhodné skutkové zjištění
vzešlo z výpovědí poškozeného a svědka F. L. Pokud jde o opakované uzavření
poškozeného na terase bytu v průběhu vynášení věcí, vyplynulo toto skutkové
zjištění také z výpovědi obviněného J. S. Souhrn všech těchto rozhodných
skutkových okolností přitom umožňuje učinit právní závěr o tom, že obvinění bez
oprávnění bránili poškozenému užívat osobní svobody. Rovněž opakované zavírání
poškozeného na terase bytu z důvodu tvrzeného obviněným, který měl spočívat v
ochraně majetku, představuje v kontextu s ostatními skutkovými zjištěními
neoprávněné omezování osobní svobody poškozeného. Přitom z jeho svědecké
výpovědi vyplynulo, že oba obvinění předem věděli o probíhající rekonstrukci
bytu. Proto nelze akceptovat ani námitky obviněných, v nichž tvrdili, že
poškozený v bytě setrvával neoprávněně a bez jejich souhlasu v něm prováděl
demoliční práce. Nejvyšší soud dodává, že žádný ze soudů nepřehlédl odlišný
charakter výpovědí obviněných na straně jedné a poškozeného H. a svědka L. na
straně druhé, přičemž ve vazbě na vyhodnocení všech ve věci provedených důkazů
soudy přesvědčivě rozvedly důvody, pro které shledaly věrohodným a pravdivým
popis děje podaný poškozeným H. a svědkem L. a nikoli účelové a lživé výpovědi
obviněných D. a J. S.
21. Obvinění mají také za to, že došlo k porušení zásady presumpce neviny.
Nejvyšší soud k této námitce pro úplnost dodává, že odlišná zjištění soudů,
která se míjí s představami obviněných, nemohou být důsledkem porušení zásady
presumpce neviny a principu in dubio pro reo ze strany soudů. Podle celé řady
respektovaných rozhodnutí Ústavního soudu či Nejvyššího soudu se totiž nelze
ztotožnit s názorem, že stojí-li proti sobě dvě odlišná tvrzení, respektive dvě
skupiny důkazů, které nabízejí různé varianty průběhu skutkového děje, je třeba
vždy a za všech okolností rozhodnout ve prospěch obviněného s odkazem na zásadu
in dubio pro reo. Uplatnění této zásady je totiž namístě pouze tehdy, pokud
soud po vyhodnocení všech v úvahu přicházejících důkazů dospěje k závěru, že
zůstávají pochybnosti o tom, jak se skutkový děj odehrál. Pokud však soud po
vyhodnocení důkazní situace žádné pochybnosti o průběhu skutkového děje nemá,
podmínky pro uplatnění zásady „v pochybnostech ve prospěch" splněny nejsou.
Právě tak tomu bylo i v nyní posuzované trestní věci, neboť žádný ze soudů po
vyhodnocení provedených důkazů pochybnosti o průběhu skutkového děje a o vině
obviněných neměl. Proto nemohlo ani dojít k porušení zásady presumpce neviny a
z něho vyplývajícího pravidla in dubio pro reo, jak namítají obvinění v
podaných dovoláních.
22. Pokud jde o námitky obviněných, kterými brojili proti popisu skutku a
namítali, že rozhodnutí soudu prvního stupně je s ohledem na významnou úpravu
popisu skutku překvapivé, nelze je rovněž akceptovat. Z porovnání popisů skutku
uvedených v usnesení o zahájení trestního stíhání ze dne 7. 12. 2022, č. j.
KRPA-345652-6/TČ-2022-001174-6-DUR, v obžalobě státního zástupce Obvodního
státního zastupitelství pro Prahu 6 ze dne 15. 3. 2023 sp. zn. 2 ZT 142/2022 a
z označeného rozsudku soudu prvního stupně, je zřejmé, že nedošlo (s výjimkou
časových údajů) k takovým změnám v popisu skutku, které by znamenaly
překvapivost rozhodnutí. Nemohlo tedy dojít ani k namítanému porušení práva na
spravedlivý proces.
23. V rámci dovolacího důvodu podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
dále brojí proti rozhodnutí státního zástupce, který neudělil souhlas se čtením
úředních záznamů o podaných vysvětlení V. H. a F. L. Nejvyšší soud zde pro
stručnost odkazuje na odstavec 15 odůvodnění usnesení odvolacího soudu a
dodává, že pokud jde o úřední záznamy o podaných vysvětleních z přípravného
řízení, soud je může v hlavním líčení číst pouze se souhlasem stran. Pokud
takový souhlas není dán, nelze úřední záznamy o podaném vysvětlení v hlavním
líčení číst. V posuzované věci nebyly splněny podmínky pro přečtení uvedených
úředních záznamů podle § 211 odst. 6 tr. ř., a to z důvodu nesouhlasu státního
zástupce, přičemž na rozhodnutí státního zástupce nelze shledávat žádné
pochybení, a to z důvodu, že ve věci neexistovaly důvodné pochybnosti o vině
obviněných. Pokud jde o obsah úředních záznamů, poškozený H. při podání
vysvětlení uvedl časové rozmezí, kdy byl uzamčen v bytě a následně na balkoně.
Nejvyšší soud uvádí, že pokud se časové údaje, uvedené v úředních záznamech a v
rozhodnutí nalézacího soudu liší, nemá to vliv na naplnění či nenaplnění
skutkové podstaty uvedeného přečinu. Není tedy rozhodné, zda jsou souladné
přesné časové údaje, kdy mělo dojít k omezování osobní svobody, ale zda k ní
skutečně došlo.
24. Obvinění D. a J. S. ve svých dovoláních uplatnili taktéž dovolací důvod
podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Podle tohoto dovolacího důvodu
lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení
skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V mezích tohoto
dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně
právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde
o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve
skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že
Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v
předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení
jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným
skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS
449/03).
25. Obvinění v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.
poukazují na objektivní stránku trestného činu omezování osobní svobody podle
ustanovení § 171 odst. 1 tr. zákoníku a uvádí, že i kdyby měla být pravdivá
verze, že poškozený V. H. byl uzamčen v bytě, resp. posléze jen na terase,
nebyl by vůbec naplněn znak jednání spočívající v bránění jinému užívat osobní
svobody, neboť poškozený měl po celou dobu svého údajného uzamčení, a to jak v
bytě, ze kterého lze kdykoliv vstoupit na terasu neuzamykatelnými prosklenými
dveřmi, tak v případě údajného uzavření na této terase, přístup ke stavebnímu
žebříku, po němž měl možnost kdykoliv byt či terasu opustit. V důsledku
možnosti celkem snadno překonat údajné omezení osobní svobody po žebříku proto
dle obviněných nedošlo k naplnění znaků objektivní stránky skutkové podstaty
trestného činu v podobě bránění v užívání osobní svobody.
26. Přečinu omezování osobní svobody podle § 171 odst. 1 tr. zákoníku se
dopustí ten, kdo jinému bez oprávnění brání užívat osobní svobody. Objektem zde
je osobní svoboda ve smyslu volného pohybu člověka. Tohoto činu se dopustí
pachatel tím, že v osobní svobodě jinému brání. Za bránění v užívání osobní
svobody se považuje zásah do této svobody, kterým pachatel znemožňuje nebo
omezuje volný pohyb jiného člověka a zároveň mu zabraňuje o svém pohybu
svobodně rozhodovat. Bránění v užívání osobní svobody musí být nesnadno
překonatelné (srov. rozhodnutí č. 1/1980 Sb. rozh. tr.). Není rozhodná délka
doby, po niž se svoboda omezuje, přičemž může jít o omezování na krátkou dobu.
Jsou to však jen zásahy, které jsou pouze dočasného rázu a nemají dlouhodobé
trvání. K naplnění skutkové podstaty postačí i třeba omezení osobní svobody po
dobu 10 min (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 7. 2017, sp. zn. 7 Tdo
763/2017). Může jít o uzavření v místnosti nebo v budově, znemožnění pohybu
svázáním, připoutáním k pevnému předmětu, svíráním v náruči, držením paží nebo
jiným uchopením a zadržováním nebo o zabránění poškozenému vystoupit z
dopravního prostředku v důsledku rychlé jízdy nebo uzamčením dveří anebo o
zbavení tělesně postižené osoby pomůcek, bez nichž není schopna se sama
pohybovat apod. (srov. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. Komentář. 2.
vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 1712).
27. Nejvyšší soud uvádí, že z rozhodných skutkových zjištění vyplynulo, že
obviněná nejprve poškozeného uzamkla po dobu přibližně několika desítek minut v
bytě, a následně jej obviněný zamkl na terase, čímž mu byl znemožněn odchod z
bytu. Obvinění tak poškozenému bez oprávnění bránili ve svobodném pohybu, kdy
mu znesnadnili odchod z jejich obydlí. Z provedených důkazů dále vyplynulo, že
zmíněný stavební výtah je určen k přepravě materiálu, nikoliv k přepravě osob.
Pokud tedy poškozený nakonec balkon po tomto stavebním výtahu opustil, nebrání
tato skutečnost žádným způsobem naplnění skutkové podstaty uvedeného přečinu ze
strany obviněných. Právě naopak, skutečnost, že poškozený byl nucen balkon
opustit za využití stavebního výtahu, který není určen pro fyzické osoby,
prokazuje, že poškozený byl na balkoně nedobrovolně uzamčen a nemohl se z něj
dostat jinými způsobem než za použití stavebního výtahu. Nejvyšší soud proto
musí konstatovat, že obvinění svým jednáním, popsaným ve skutkové větě výroku
rozsudku soudu prvního stupně, naplnili zákonné znaky přečinu omezování osobní
svobody podle § 171 odst. 1 tr. zákoníku. Nepochybně totiž věděli, že popsaným
způsobem nemohou poškozeného omezovat v pohybu a že svým jednáním porušují
zájem chráněný trestním zákonem.
28. Nelze se ztotožnit ani s námitkami obviněných, jimiž
zpochybnili protiprávnost činu s ohledem na existenci okolnosti uvedené v § 30
tr. zákoníku. Nejvyšší soud konstatuje, že provedeným dokazováním bylo
prokázáno, že poškozený rozhodně nedal svolení obviněným k tomu, aby ho uzamkli
v jejich bytě, resp. na terase tohoto bytu. Zdržoval se zde pouze z důvodu
provádění rekonstrukce, o které obvinění předem věděli, a pakliže se přes
jejich později vyslovený nesouhlas nechtěl z bytu vzdálit, činil tak jen z toho
důvodu, že si chtěl vzít s sebou svoje věci. Zákonné podmínky § 30 odst. 1 tr.
zákoníku tak nelze považovat za splněné.
29. Obvinění ve svých mimořádných opravných prostředcích dále
namítli, že v této trestní věci soudy nesprávně posoudily otázku subsidiarity
trestní represe ve smyslu § 12 odst. 2 tr. zákoníku. Také tato námitka formálně
odpovídá důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. avšak není
opodstatněná. K této námitce Nejvyšší soud uvádí, že trestným činem je každý
protiprávní čin, který trestní zákoník označuje za trestný a který vykazuje
znaky uvedené v tomto zákoně (§ 13 odst. 1 tr. zákoníku). Zásadně tedy platí,
že každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním
zákoníku, je trestným činem a je třeba vyvodit trestní odpovědnost za jeho
spáchání (viz stanovisko Nejvyššího soudu publikované pod č. 26/2013-I., II.
Sb. rozh. tr.). V nyní posuzované věci skutek, jímž byli obvinění uznáni
vinnými, ani další rozhodné okolnosti nejsou nijak výjimečné v tom smyslu, že
by nešlo o případ společensky škodlivý, který by snad nedosahoval závažnosti
ani těch nejlehčích, běžně se vyskytujících trestných činů dané skutkové
podstaty, kterou obvinění naplnili. V daném případě tak nebyla zjištěna žádná
výjimečná skutková okolnost jejich jednání, která by uplatnění trestní represe
vůči nim vylučovala.
30. Posledně obvinění uplatnili i dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m)
tr. ř. Tento důvod dovolání je dán tehdy, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí
nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení
uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní
podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí (první alternativa) nebo
přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech
a) až l) tr. ř. (druhá alternativa). Obvinění uplatnili zmíněný dovolací důvod
v jeho druhé alternativě. Ve druhé alternativě může být tento dovolací důvod
naplněn pouze tehdy, shledá-li dovolací soud důvodným tvrzení dovolatele, že
rozhodnutí soudu prvního stupně je zatíženo vadou, která naplňuje obviněným
uplatněný dovolací důvod, pro který neměl odvolací soud přistoupit k zamítnutí
jeho odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně. Tak tomu v posuzované věci
není, neboť dovolací námitky obviněných byly shledány neopodstatněnými.
31. Je tak možno učinit závěr, že v průběhu daného trestního řízení bylo
prokázáno, že obvinění D. a J. S. svým předmětným jednáním naplnili všechny
zákonné znaky přečinu omezování osobní svobody podle § 171 odst. 1 tr. zákoníku
ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku, příslušný skutek byl bez
jakýchkoliv pochybností objasněn, nalézací soud zvolil odpovídající právní
kvalifikaci a uložený trest odpovídá všem zákonným kritériím. Nejvyšší soud
proto souhlasí se závěry, které učinil v odůvodnění svého rozhodnutí odvolací
soud. Z odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně vyplývá logická návaznost
mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na
straně jedné a hmotněprávními závěry na straně druhé, přičemž dovolací soud
mezi nimi neshledal žádný rozpor.
32. Nejvyšší soud z výše uvedených důvodů shledal, že napadené rozhodnutí ani
řízení, které mu předcházelo, netrpí vytýkanými vadami, a proto dovolání
obviněných D. a J. S. podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně
neopodstatněná odmítl. O dovoláních rozhodl za podmínek ustanovení § 265r odst.
1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy
řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 20. 3. 2024
JUDr. Jiří Pácal
předseda senátu