USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 20. 3. 2024 o dovoláních obviněné 1) D. S., a obviněného 2) J. S., proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 7. 9. 2023, sp. zn. 8 To 193/2023, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 1 T 22/2023, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněných odmítají.
1. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 26. 5. 2023, sp. zn. 1 T 22/2023, byli obvinění D. S. a J. S. uznáni vinnými ze spáchání přečinu omezování osobní svobody podle § 171 odst. 1 tr. zákoníku ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku, kterého se podle skutkové věty výroku o vině daného rozsudku dopustili tím, že (včetně pravopisných chyb a překlepů):
„dne 7. 9. 2021 v blíže nezjištěné době, přibližně od 8:00 hodin do 10:30 hodin, v Praze, v bytě na adrese XY, ve kterém po předchozí vzájemné domluvě prováděl poškozený V. H., rekonstrukci, nejprve obžalovaná D. S. vstoupila do bytu a vyzvala poškozeného k ukončení veškerých rekonstrukčních prací, vzala ze stolku klíče od bytu, které tam měl poškozený odložené, následně z bytu odešla a poškozeného V. H. v bytě vědomě uzamkla po dobu přibližně několika desítek minut, přičemž se v čase okolo 9:00 hodin do bytu vrátila společně se svým manželem, obžalovaným J. S., kdy oba slovně a vulgárně útočili na poškozeného H., který z bytu nechtěl odejít bez svého stavebního nářadí, pročež se dohodli, že si své náčiní dočasně uschová na balkoně bytu, avšak při odnosu svého náčiní byl na balkoně opakovaně uzavřen obžalovaným J. S., poškozený, oděn do trička a pracovních montérek, opakovaně obžalovaného, který v bytě měnil zámek od vstupních dveří, žádal, aby balkónové dveře otevřel a umožnil mu odchod z bytu, žádal, aby mu vydal jeho osobní věci a doklady, rovněž žádal o umožnění využití toalety, avšak všechny jeho žádosti obžalovaný ignoroval, po nějaké době poškozenému vydal alespoň jeho osobní doklady a poškozenému se po cca jedné hodině podařilo balkón opustit za pomoci kolegy a výtahu na suť, který není určen pro přepravu osob“.
2. Za uvedené jednání byla obviněná D. S. odsouzena podle § 67 odst. 3 tr. zákoníku a § 68 odst. 1, 2 tr. zákoníku k samostatnému peněžitému trestu v počtu 50 (padesáti) denních sazeb s výší jedné denní sazby 200 Kč, tedy celkem 10 000 Kč. Obviněný J. S. byl za uvedené jednání odsouzen podle § 67 odst. 3 tr. zákoníku a § 68 odst. 1, 2 tr. zákoníku k samostatnému peněžitému trestu v počtu 50 (padesáti) denních sazeb s výší jedné denní sazby 200 Kč, tedy celkem 10 000 Kč.
3. Proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 26. 5. 2023, sp. zn. 1 T 22/2023, podali D. S. a J. S. odvolání, o kterých rozhodl Městský soud v Praze usnesením ze dne 7. 9. 2023, sp. zn. 8 To 193/2023, tak, že odvolání obviněných podle § 256 tr. ř. zamítl.
4. Proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 7. 9. 2023, sp. zn. 8 To 193/2023, podali následně obviněná D. S. a obviněný J. S. společně dovolání prostřednictvím své obhájkyně, opírající se o důvody dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g), h) a m) tr. ř. K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. namítli, že skutek uvedený ve výroku rozsudku soudu prvního stupně se diametrálně liší jak od verze popisované poškozeným, jeho nadřízeným, – svědkem L. a obžalobou na straně jedné, tak od verze popisované obviněnými. Obvinění v takovém postupu soudu prvního stupně spatřují extrémní nesoulad mezi skutkovými závěry a provedenými důkazy. Je zcela nepochopitelné, že by obvinění jako vlastníci bytu po zjištění rozsáhlého poškození jejich bytu uzamykali v bytě i s nářadím řemeslníka, který tyto demoliční práce z podnětu jiné osoby prováděl, a tomuto bránili v odchodu z jejich bytu. Naopak zcela logická je verze obou obviněných prezentovaná od počátku trestního řízení, že obvinění chtěli docílit jediného, aby tento řemeslník okamžitě demoličních prací zanechal a byt, pokud možno, ihned opustil, neboť v bytě setrvával neoprávněně a bez souhlasu vlastníků bytu zde prováděl demoliční práce. Obvinění dodávají, že rozsudek soudu prvního stupně vychází zcela nekriticky z výpovědi poškozeného V. H. a jeho nadřízeného, svědka F. L., kteří oba pracovali pro oznamovatele trestného činu M. Š., přestože z dalších provedených důkazů a z úředních záznamů o podaném vysvětlení těchto osob vyplývá, že tyto osoby vypovídaly nepravdivě. Soud prvního stupně založil odsuzující rozsudek výlučně na svědeckých výpovědích těchto svědků, aniž by tyto výpovědi řádně hodnotil z hlediska jejich věrohodnosti v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení § 2 odst. 6 tr. ř. a aniž by zohlednil celou řadu dalších okolností případu.
5. Obvinění v rámci svého dovolání dále poukazují na porušení základní zásady trestního řízení, a sice zásady presumpce neviny. Soud prvního stupně totiž vychází z předem zaujatého postoje, že obvinění automaticky lžou, zatímco svědci, jako řádní občané, jak opakovaně i v průběhu hlavního líčení neopomněl samosoudce zdůraznit, mluví pravdu. Kromě toho poukazují na to, že rozhodnutí soudu prvního stupně bylo značně překvapivé, pokud soud poměrně významně sám upravil popis skutku, když původní verze uvedená v obžalobě byla jednoznačně vyvrácena objektivními důkazy vyplývajícími z předložené fotodokumentace obviněnými. Závěry soudu prvního stupně obsažené ve výroku rozsudku jsou tak značně odlišné od petitu obžaloby a pro obviněné jde o zcela nová tvrzení, vůči nimž neměli možnost se dostatečně účinně bránit. Tím byl rozsudek soudu prvního stupně pro obviněné překvapivý a takové řízení je v rozporu s právem na spravedlivý proces a právem na obhajobu ve smyslu čl. 36 a násl. Listiny a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
6. Obvinění se dále vyjádřili k závažným vadám skutkových zjištění a rozporům v jednotlivých důkazech vyplývajících z provedených důkazních prostředků, které nebyly v řízení před soudem prvního stupně a následně ani v odvolacím řízení nijak vypořádány. Obvinění zejména poukazují na to, že po provedení výslechu poškozeného V. H. a svědka F. L. v hlavním líčení dne 3. 5. 2023 navrhovali čtení úředních záznamů o podaných vysvětleních těchto svědků, které obsahují zjevně lživé informace, jež tito svědci údajně z důvodu časového odstupu již nebyli schopni detailně před soudem zopakovat, neboť si na věc údajně podrobněji nepamatují.
Bohužel státní zástupce v této věci svůj souhlas ke čtení těchto úředních záznamů o podaných vysvětleních poškozeného V. H. a svědka F. L. nedal. I přes neudělení souhlasu se čtením úředních záznamů o podaném vysvětlení je však k obsahu těchto úředních záznamů dle obviněných třeba přihlížet. A to zejména v situaci, kdy poškozený V. H. i svědek F. L. v mnoha bodech nevypovídali pravdivě a jako svědci jsou proto nevěrohodní. V další části dovolání, spadající pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr.
ř., obvinění zevrubně popisují časový průběh událostí a konstatují, že skutková verze soudu prvního stupně, totiž že poškozený byl v bytě uzamčen několik desítek minut, není prokázána žádnými důkazy.
7. Následná část dovolání je věnována dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Obvinění zde poukazují na objektivní stránku trestného činu omezování osobní svobody podle ustanovení § 171 odst. 1 tr. zákoníku a uvádí, že i kdyby měla být pravdivá verze, že poškozený V. H. byl uzamčen v bytě s volně přístupnou terasou, resp. posléze jen na terase, k níž byl přistavěn žebřík, nebyl by vůbec naplněn znak jednání spočívající v bránění jinému užívat osobní svobody, neboť poškozený měl po celou dobu svého údajného uzamčení, a to jak v bytě, ze kterého lze kdykoliv vstoupit na terasu neuzamykatelnými prosklenými dveřmi, tak v případě údajného uzavření na této terase, přístup ke stavebnímu žebříku, po němž měl možnost kdykoliv byt či terasu opustit bez jakýchkoliv problémů, jak to ostatně nakonec i učinil. V důsledku možnosti celkem snadno překonat údajné omezení osobní svobody po žebříku totiž vůbec nedojde k naplnění znaků objektivní stránky skutkové podstaty trestného činu v podobě bránění v užívání osobní svobody. Soud prvního stupně tak nesprávně právně posoudil skutek, když jej kvalifikoval jako přečin omezování osobní svobody podle § 171 odst. 1 tr. zákoníku. Jednání obviněných nemohlo být protiprávní, jelikož poškozený se svým pobytem v bytě a na terase souhlasil, naopak dokonce to byl on, kdo si toto místo vybral a vyžádal jako místo, kde vyčká příjezdu nadřízeného a kde zároveň bude hlídat své věci. Obvinění proto poukazují na okolnost vylučující protiprávnost, tedy svolení poškozeného dle ustanovení § 30 odst. 1 tr. zákoníku a dodávají, že poškozený dal v projednávané věci souhlas se svým pobytem na terase sám, dobrovolně, jeho rozhodnutí bylo učiněno vážně a projev byl i srozumitelný pro druhou stranu.
8. Ze všech shora uvedených důvodů proto navrhli, aby Nejvyšší soud jako soud dovolací jak napadené usnesení Městského soudu v Praze ze dne 7. 9. 2023, sp. zn. 8 To 193/2023, tak jemu předcházející rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 26. 5. 2023, sp. zn. 1 T 22/2023, podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil a aby podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal Obvodnímu soudu pro Prahu 6, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
9. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství využil svého práva a k dovoláním obviněných se vyjádřil. Ve svém vyjádření stručně shrnul dosavadní průběh trestního řízení a dále uvedl, že oba dovolatelé poukazují na zjevný rozpor mezi obsahem provedených důkazů a rozhodnými skutkovými zjištěními. V konkrétní rovině namítli, že rozhodná skutková zjištění jsou ve zjevném rozporu s výpověďmi svědků a s jimi pořízenou fotodokumentací. Tyto námitky však nejsou důvodné, jelikož ze spáchání skutku popsaného ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně usvědčují tyto obviněné opatřené a provedené důkazní prostředky.
Z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů přitom vyplývá přesvědčivý vztah jednak mezi úvahami soudů při hodnocení důkazů a na tomto podkladě přijatými skutkovými zjištěními, jednak mezi skutkovými zjištěními a právními závěry z nich dovozenými. Navíc soudy ve svých rozhodnutích náležitě vyložily, na jakých důkazech založily svá rozhodnutí, jakým způsobem je hodnotily, proč je takto hodnotily a z jakých skutkových závěrů vycházely při právním posouzení. Na uvedeném konstatování nemohou nic změnit ani námitky obviněných, kterými vytkli porušení zásady presumpce neviny a z něho vyplývajícího pravidla in dubio pro reo.
10. Pokud jde o námitky obviněných, jimiž označili neudělení souhlasu státního zástupce se čtením úředních záznamů o podaných vysvětleních V. H. a F. L. za „znemožnění zjištění objektivní pravdy“, státní zástupce uvádí, že podstatné pro posouzení viny obou obviněných je to, že provedenými důkazními prostředky bylo prokázáno, že bránili poškozenému ve svobodném pohybu v řádech několika desítek minut. Bylo totiž zjištěno, že obviněná D. S. uzamkla v čase kolem 8:00 hodin poškozeného v bytě. V rámci výslechu v řízení před soudem obviněná uvedla, že následně se pokoušela opakovaně dovolat M.
Š. (tj. osobě, která objednala rekonstrukci bytu), což se jí podařilo až po určité době. Vše se podle ní odehrálo mezi 8:00 a 9:00 hodinou. Přitom poškozený ve své výpovědi uvedl, že v bytě byl zamčený přibližně jednu hodinu, než přišli obvinění. Jeho výpověď je podporována i výpovědí svědka F. L. Pokud jde o tu část skutkového děje, kdy došlo k uzamčení poškozeného na terase bytu, rovněž zde nevznikají důvodné pochybnosti o vině obviněných. Jak přitom vyplynulo z protokolu o hlavním líčení ze dne 17.
5. 2023, obviněný J. S. opakovaně k dotazům samosoudce k předloženým fotografiím ze dne 7. 9. 2021 uvedl, že nechtěl, aby měl poškozený v bytě volný pohyb. S touto výpovědí je v souladu také výpověď poškozeného V. H., pokud jde o přemisťování jednotlivých věcí z bytu na terasu. Poté se již verze obviněného a poškozeného liší. Z výpovědí poškozeného a svědka F. L. ovšem vyplynulo, že ještě před příjezdem svědka na místo činu došlo k uzamčení V. H. na terase bytu. Od okamžiku uzamčení poškozeného do příjezdu svědka uplynulo nejméně 10 minut.
Přitom je z provedených důkazů zřejmé, že k uzamčení poškozeného po odnosu všech věcí na terasu bytu došlo nejdříve po 9:00 hodině. Od tohoto okamžiku se poškozený nedostal do bytu, a to až do naložení věcí do dodávky svědka F. L., což trvalo opět několik desítek minut, přičemž obydlí musel opustit až prostřednictvím stavebního výtahu. Za popsaných okolností proto nebylo nutné přihlížet k obsahu nepřečtených úředních záznamů, neboť časové údaje, ke kterým dospěly soudy obou stupňů, svědčí o tom, že obvinění bránili poškozenému užívat osobní svobodu po takovou dobu, která je již významná z hlediska vzniku jejich trestní odpovědnosti za přečin omezování osobní svobody podle § 171 odst. 1 tr.
zákoníku.
11. Obvinění dále uplatnili i důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Tento důvod dovolání formálně naplňují námitky, ve kterých uvedli, že v posuzované věci nebyly naplněny znaky přečinu omezování osobní svobody podle § 171 odst. 1 tr. zákoníku, kterým byli uznáni vinnými. Státní zástupce však uvádí, že těmto námitkám nelze přisvědčit. Obvinění přinejmenším po dobu několika desítek minut bez oprávnění bránili poškozenému ve svobodném pohybu. Za situace, kdy obvinění poškozenému znemožnili odchod z bytu vchodovými dveřmi, protože byl uzamčen na terase a mohl překonat popsané bránění v pohybu jen prostřednictvím stavebního výtahu, který však není určen pro přepravu osob, mu značně znesnadnili odchod z jejich obydlí. V tomto ohledu tak rozhodně nešlo o nějaké snadno překonatelné bránění v užívání osobní svobody.
12. Obvinění v mimořádném opravném prostředku dále namítli, že v této trestní věci soudy nesprávně posoudily otázku subsidiarity trestní represe ve smyslu § 12 odst. 2 tr. zákoníku. Také tato sice námitka formálně odpovídá důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., avšak není opodstatněná. Konečně obvinění namítli i existenci důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. Jak vyplývá z obsahu podaného dovolání, obvinění spatřovali naplnění citovaného důvodu dovolání v obou jeho alternativách. Státní zástupce uvádí, že odvolání obviněných bylo v souladu se zákonem a v řádně provedeném odvolacím řízení podle § 254 tr. ř. věcně přezkoumáno a za dodržení všech zákonných podmínek odvolací soud odvolání obviněných podle § 256 tr. ř. zamítl. Procesní podmínky stanovené pro takové rozhodnutí odvolacího soudu tedy byly splněny, neboť nedošlo k omezení obviněných v přístupu k odvolacímu soudu, a tudíž nemohlo dojít ani k naplnění zmíněného dovolacího důvodu v jeho první alternativě. Ve druhé alternativě může být tento dovolací důvod naplněn pouze tehdy, shledá-li dovolací soud důvodným tvrzení dovolatele, že rozhodnutí soudu prvního stupně je zatíženo vadou, která naplňuje obviněným uplatněný dovolací důvod, pro který neměl odvolací soud přistoupit k zamítnutí jeho odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně. Tak tomu v posuzované věci není, neboť dovolací námitky obviněných byly shledány neopodstatněnými.
13. Na základě všech shora uvedených skutečností dospěl státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství k závěru, že dovolání obviněných J. S. a D. S. jsou v tom rozsahu, v jakém odpovídají uplatněným důvodům dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř., jako celek zjevně neopodstatněná. Proto státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud takto podaná dovolání obviněných jako zjevně neopodstatněná podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Rozhodnutí o odmítnutí dovolání navrhl učinit v neveřejném zasedání, k jehož konání může Nejvyšší soud přistoupit podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. Současně podle § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. státní zástupce souhlasil s tím, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání učinil i jiné než navrhované rozhodnutí.
14. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněných jsou přípustná [§ 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.], byla podána osobami oprávněnými prostřednictvím obhájce, tedy podle § 265d odst. 1 písm. c) tr. ř. a v souladu s § 265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu § 265e tr. ř. zachována.
15. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněnými naplňují jimi uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.
16. Ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem–advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).
17. Obvinění D. a J. S. ve svých dovoláních uplatnili dovolací důvod podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Tento dovolací důvod je dán tehdy, pokud rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Zakotvením uvedeného dovolacího důvodu do trestního řádu však nedošlo k rozšíření rozsahu dovolacího přezkumu též na otázky skutkové.
Smyslem jeho zakotvení byla totiž pouze výslovná kodifikace již dříve judikaturou Ústavního a Nejvyššího soudu vymezených nejtěžších vad důkazního řízení, pro něž se obecně vžil pojem tzv. extrémního nesouladu. Uvedený nově výslovně zakotvený dovolací důvod je proto třeba vykládat zcela shodně, jak byl ve smyslu dosavadní bohaté judikatury chápán extenzivní výklad ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2021. I nadále tak lze pod uvedený dovolací důvod podřadit tři skupiny vad důkazního řízení.
Do první skupiny takových vad patří tzv. opomenuté důkazy, pokud soudy odmítly provést důkaz navržený účastníkem řízení, aniž by svůj postup věcně a adekvátně stavu věci odůvodnily. Patří sem taktéž případy, pokud soudy sice provedly důkaz, avšak v odůvodnění svého rozhodnutí jej vůbec nezhodnotily. Druhou skupinu vadné realizace důkazního řízení tvoří případy, kdy důkaz, resp. jeho obsah, není získán procesně přípustným způsobem a jako takový neměl být vůbec pojat do hodnotících úvah soudů. Třetí oblast pak zahrnuje případy svévolného hodnocení důkazů, tj. pokud odůvodnění soudních rozhodnutí nerespektuje obsah provedeného dokazování, dochází k tzv. deformaci důkazů a svévoli při interpretaci výsledků důkazního řízení.
Jedná se tedy o tzv. stav extrémního nesouladu mezi skutkovým zjištěním a skutečnostmi, jež vyplývají z provedených důkazů a v důsledku toho pak i konečným hmotněprávním posouzením (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 1. 2022 sp. zn. 7 Tdo 1315/2021). I nadále však na podkladě uvedeného dovolacího důvodu není možné domáhat se přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Mimo meze tohoto dovolacího důvodu jsou tedy takové námitky, jimiž se obviněný snaží dosáhnout jiného hodnocení důkazů oproti tomu, jak je hodnotily soudy obou stupňů, a tím i změny ve skutkových zjištěních soudů a jejich nahrazení jinou verzí skutkového stavu, kterou prosazuje, či která více odpovídá představám obviněného.
Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. tedy není naplněn námitkami, které jsou prostou polemikou se skutkovými zjištěními soudů, se způsobem hodnocení důkazů nebo s postupem při provádění důkazů, nejde-li o uvedenou kategorii nejtěžších vad důkazního řízení odpovídajících kategorii tzv. extrémního nesouladu.
18. Nejvyšší soud po prostudování předmětného spisového materiálu shledal, že námitky uplatněné obviněnými v dovoláních byly již uplatňovány v předchozích stadiích trestního řízení i v odvolání, a jak soud prvního stupně, tak i odvolací soud se s nimi přesvědčivě vypořádaly v odůvodnění svých rozhodnutí. Judikatura vychází z toho, že jestliže obviněný v dovolání opakuje v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. (viz rozhodnutí publikované v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. BECK, svazek 17/2002, č. 408). K tomuto závěru dospěl Nejvyšší soud i v případě obviněných D. a J. S.
19. Obvinění v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. namítli, že skutek uvedený ve výroku rozsudku soudu prvního stupně se diametrálně liší jak od verze popisované poškozeným, svědkem L. a obžalobou na straně jedné, tak od verze popisované obviněnými. V tomto postupu soudu prvního stupně spatřují extrémní nesoulad mezi skutkovými závěry a provedenými důkazy. Nejvyšší soud uvádí, že v posuzovaném případě se v poměru mezi skutkovými zjištěními Obvodního soudu pro Prahu 6, z nichž v napadeném usnesení vycházel také Městský soud v Praze na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé rozhodně nejedná o obviněnými namítaný rozpor. Soud prvního stupně se dostatečně vypořádal s obsahem jednotlivých důkazů, podrobně a dostatečně přesvědčivě vyložil svoje úvahy, jimiž se řídil při hodnocení důkazů a rozporů mezi nimi a při posuzování obhajoby obviněných. Soud prvního stupně získal bezpečný základ pro svá skutková zjištění a pro závěr o vině obviněných po logickém zhodnocení před ním provedených důkazů, zejména ze svědecké výpovědi poškozeného V. H. a svědka F. L. Ve věci byly opatřeny též další důkazní prostředky, zejména fotografie předložené obviněnými, na nichž je zachycen poškozený na balkoně, přičemž klika balkonových dveří v tuto chvíli směřuje dolů a dveře jsou zavřené. Z venkovní strany je na balkonových dveřích jen úchyt, nikoliv klika. Z fotografií je tedy patrné, že poškozený byl minimálně v tuto chvíli zavřený na balkoně, ze kterého nevede jiná bezpečná cesta dolů a je mu tedy zabráněno užívat osobní svobody. Také lze zmínit protokol o hlavním líčení ze dne 17. 5. 2023, kde obviněný J. S. opakovaně uvedl, že nechtěl, aby měl poškozený v bytě volný pohyb. Na podkladě provedených a nalézacím soudem řádně vyhodnocených důkazů bylo v souladu se zásadami formální logiky nepochybně možné učinit skutkové závěry vyjádřené následně ve skutkové větě a v odůvodnění odsuzujícího rozsudku. Nejvyšší soud dodává, že dokazování před nalézacím soudem bylo naprosto vyčerpávající, úplné, objektivní a zákonné s tím, že tyto důkazy, které byly provedeny, byly nalézacím soudem řádně pregnantně vysvětleny a zdůvodněny.
20. Obvinění v podstatě namítají, že skutková verze soudu prvního stupně, totiž že poškozený byl v bytě uzamčen několik desítek minut, není prokázána žádnými důkazy. Nejvyšší soud této námitce nepřisvědčil a konstatuje, že ze spáchání skutku popsaného ve výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně usvědčují obviněné opatřené a provedené důkazní prostředky. Souhrn důkazů provedených v posuzovaném případě zcela jednoznačně svědčí o tom, že obvinění J. S. a D. S. bránili poškozenému V. H. užívat osobní svobodu.
Podstata stíhaného skutku zde spočívala v tom, že obvinění bránili poškozenému ve volném pohybu. K tomuto bránění přitom došlo v několika postupně navazujících krocích. Nejprve obviněná D. S. zcela vědomě uzamkla poškozeného v bytě, a to na dobu přibližně několika desítek minut. Toto rozhodné skutkové zjištění vyplynulo z výpovědi poškozeného a bylo potvrzeno i svědkem F. L. Následně do skutkové děje vstoupil obviněný J. S. V této fázi je nepochybné, že poškozený nechtěl byt opustit bez svých věcí, které předtím do bytu vnesl (šlo zejména o stavební nářadí použité při provádění rekonstrukce).
Došlo proto k dohodě mezi ním a obviněným, jejíž existenci nikdo z dotčených osob nepopřel, totiž, že předmětné věci budou přemístěny na terasu (balkón) bytu. V rámci tohoto přemisťování věcí obviněný opakovaně uzavřel poškozeného na terase bytu, neboť chtěl mít kontrolu nad pohybem obviněného v bytě. V této části skutkového děje nastal také okamžik, kdy obviněný J. S. po vynesení všech věcí na terasu bytu zde uzavřel poškozeného a již ho nevpustil dovnitř. Zmiňované rozhodné skutkové zjištění vzešlo z výpovědí poškozeného a svědka F.
L. Pokud jde o opakované uzavření poškozeného na terase bytu v průběhu vynášení věcí, vyplynulo toto skutkové zjištění také z výpovědi obviněného J. S. Souhrn všech těchto rozhodných skutkových okolností přitom umožňuje učinit právní závěr o tom, že obvinění bez oprávnění bránili poškozenému užívat osobní svobody. Rovněž opakované zavírání poškozeného na terase bytu z důvodu tvrzeného obviněným, který měl spočívat v ochraně majetku, představuje v kontextu s ostatními skutkovými zjištěními neoprávněné omezování osobní svobody poškozeného.
Přitom z jeho svědecké výpovědi vyplynulo, že oba obvinění předem věděli o probíhající rekonstrukci bytu. Proto nelze akceptovat ani námitky obviněných, v nichž tvrdili, že poškozený v bytě setrvával neoprávněně a bez jejich souhlasu v něm prováděl demoliční práce. Nejvyšší soud dodává, že žádný ze soudů nepřehlédl odlišný charakter výpovědí obviněných na straně jedné a poškozeného H. a svědka L. na straně druhé, přičemž ve vazbě na vyhodnocení všech ve věci provedených důkazů soudy přesvědčivě rozvedly důvody, pro které shledaly věrohodným a pravdivým popis děje podaný poškozeným H.
a svědkem L. a nikoli účelové a lživé výpovědi obviněných D. a J. S.
21. Obvinění mají také za to, že došlo k porušení zásady presumpce neviny. Nejvyšší soud k této námitce pro úplnost dodává, že odlišná zjištění soudů, která se míjí s představami obviněných, nemohou být důsledkem porušení zásady presumpce neviny a principu in dubio pro reo ze strany soudů. Podle celé řady respektovaných rozhodnutí Ústavního soudu či Nejvyššího soudu se totiž nelze ztotožnit s názorem, že stojí-li proti sobě dvě odlišná tvrzení, respektive dvě skupiny důkazů, které nabízejí různé varianty průběhu skutkového děje, je třeba vždy a za všech okolností rozhodnout ve prospěch obviněného s odkazem na zásadu in dubio pro reo. Uplatnění této zásady je totiž namístě pouze tehdy, pokud soud po vyhodnocení všech v úvahu přicházejících důkazů dospěje k závěru, že zůstávají pochybnosti o tom, jak se skutkový děj odehrál. Pokud však soud po vyhodnocení důkazní situace žádné pochybnosti o průběhu skutkového děje nemá, podmínky pro uplatnění zásady „v pochybnostech ve prospěch" splněny nejsou. Právě tak tomu bylo i v nyní posuzované trestní věci, neboť žádný ze soudů po vyhodnocení provedených důkazů pochybnosti o průběhu skutkového děje a o vině obviněných neměl. Proto nemohlo ani dojít k porušení zásady presumpce neviny a z něho vyplývajícího pravidla in dubio pro reo, jak namítají obvinění v podaných dovoláních.
22. Pokud jde o námitky obviněných, kterými brojili proti popisu skutku a namítali, že rozhodnutí soudu prvního stupně je s ohledem na významnou úpravu popisu skutku překvapivé, nelze je rovněž akceptovat. Z porovnání popisů skutku uvedených v usnesení o zahájení trestního stíhání ze dne 7. 12. 2022, č. j. KRPA-345652-6/TČ-2022-001174-6-DUR, v obžalobě státního zástupce Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 6 ze dne 15. 3. 2023 sp. zn. 2 ZT 142/2022 a z označeného rozsudku soudu prvního stupně, je zřejmé, že nedošlo (s výjimkou časových údajů) k takovým změnám v popisu skutku, které by znamenaly překvapivost rozhodnutí. Nemohlo tedy dojít ani k namítanému porušení práva na spravedlivý proces.
23. V rámci dovolacího důvodu podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dále brojí proti rozhodnutí státního zástupce, který neudělil souhlas se čtením úředních záznamů o podaných vysvětlení V. H. a F. L. Nejvyšší soud zde pro stručnost odkazuje na odstavec 15 odůvodnění usnesení odvolacího soudu a dodává, že pokud jde o úřední záznamy o podaných vysvětleních z přípravného řízení, soud je může v hlavním líčení číst pouze se souhlasem stran. Pokud takový souhlas není dán, nelze úřední záznamy o podaném vysvětlení v hlavním líčení číst. V posuzované věci nebyly splněny podmínky pro přečtení uvedených úředních záznamů podle § 211 odst. 6 tr. ř., a to z důvodu nesouhlasu státního zástupce, přičemž na rozhodnutí státního zástupce nelze shledávat žádné pochybení, a to z důvodu, že ve věci neexistovaly důvodné pochybnosti o vině obviněných. Pokud jde o obsah úředních záznamů, poškozený H. při podání vysvětlení uvedl časové rozmezí, kdy byl uzamčen v bytě a následně na balkoně. Nejvyšší soud uvádí, že pokud se časové údaje, uvedené v úředních záznamech a v rozhodnutí nalézacího soudu liší, nemá to vliv na naplnění či nenaplnění skutkové podstaty uvedeného přečinu. Není tedy rozhodné, zda jsou souladné přesné časové údaje, kdy mělo dojít k omezování osobní svobody, ale zda k ní skutečně došlo.
24. Obvinění D. a J. S. ve svých dovoláních uplatnili taktéž dovolací důvod podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Podle tohoto dovolacího důvodu lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03).
25. Obvinění v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. poukazují na objektivní stránku trestného činu omezování osobní svobody podle ustanovení § 171 odst. 1 tr. zákoníku a uvádí, že i kdyby měla být pravdivá verze, že poškozený V. H. byl uzamčen v bytě, resp. posléze jen na terase, nebyl by vůbec naplněn znak jednání spočívající v bránění jinému užívat osobní svobody, neboť poškozený měl po celou dobu svého údajného uzamčení, a to jak v bytě, ze kterého lze kdykoliv vstoupit na terasu neuzamykatelnými prosklenými dveřmi, tak v případě údajného uzavření na této terase, přístup ke stavebnímu žebříku, po němž měl možnost kdykoliv byt či terasu opustit. V důsledku možnosti celkem snadno překonat údajné omezení osobní svobody po žebříku proto dle obviněných nedošlo k naplnění znaků objektivní stránky skutkové podstaty trestného činu v podobě bránění v užívání osobní svobody.
26. Přečinu omezování osobní svobody podle § 171 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí ten, kdo jinému bez oprávnění brání užívat osobní svobody. Objektem zde je osobní svoboda ve smyslu volného pohybu člověka. Tohoto činu se dopustí pachatel tím, že v osobní svobodě jinému brání. Za bránění v užívání osobní svobody se považuje zásah do této svobody, kterým pachatel znemožňuje nebo omezuje volný pohyb jiného člověka a zároveň mu zabraňuje o svém pohybu svobodně rozhodovat. Bránění v užívání osobní svobody musí být nesnadno překonatelné (srov. rozhodnutí č. 1/1980 Sb. rozh. tr.). Není rozhodná délka doby, po niž se svoboda omezuje, přičemž může jít o omezování na krátkou dobu. Jsou to však jen zásahy, které jsou pouze dočasného rázu a nemají dlouhodobé trvání. K naplnění skutkové podstaty postačí i třeba omezení osobní svobody po dobu 10 min (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 7. 2017, sp. zn. 7 Tdo 763/2017). Může jít o uzavření v místnosti nebo v budově, znemožnění pohybu svázáním, připoutáním k pevnému předmětu, svíráním v náruči, držením paží nebo jiným uchopením a zadržováním nebo o zabránění poškozenému vystoupit z dopravního prostředku v důsledku rychlé jízdy nebo uzamčením dveří anebo o zbavení tělesně postižené osoby pomůcek, bez nichž není schopna se sama pohybovat apod. (srov. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 1712).
27. Nejvyšší soud uvádí, že z rozhodných skutkových zjištění vyplynulo, že obviněná nejprve poškozeného uzamkla po dobu přibližně několika desítek minut v bytě, a následně jej obviněný zamkl na terase, čímž mu byl znemožněn odchod z bytu. Obvinění tak poškozenému bez oprávnění bránili ve svobodném pohybu, kdy mu znesnadnili odchod z jejich obydlí. Z provedených důkazů dále vyplynulo, že zmíněný stavební výtah je určen k přepravě materiálu, nikoliv k přepravě osob. Pokud tedy poškozený nakonec balkon po tomto stavebním výtahu opustil, nebrání tato skutečnost žádným způsobem naplnění skutkové podstaty uvedeného přečinu ze strany obviněných.
Právě naopak, skutečnost, že poškozený byl nucen balkon opustit za využití stavebního výtahu, který není určen pro fyzické osoby, prokazuje, že poškozený byl na balkoně nedobrovolně uzamčen a nemohl se z něj dostat jinými způsobem než za použití stavebního výtahu. Nejvyšší soud proto musí konstatovat, že obvinění svým jednáním, popsaným ve skutkové větě výroku rozsudku soudu prvního stupně, naplnili zákonné znaky přečinu omezování osobní svobody podle § 171 odst. 1 tr. zákoníku. Nepochybně totiž věděli, že popsaným způsobem nemohou poškozeného omezovat v pohybu a že svým jednáním porušují zájem chráněný trestním zákonem.
28. Nelze se ztotožnit ani s námitkami obviněných, jimiž zpochybnili protiprávnost činu s ohledem na existenci okolnosti uvedené v § 30 tr. zákoníku. Nejvyšší soud konstatuje, že provedeným dokazováním bylo prokázáno, že poškozený rozhodně nedal svolení obviněným k tomu, aby ho uzamkli v jejich bytě, resp. na terase tohoto bytu. Zdržoval se zde pouze z důvodu provádění rekonstrukce, o které obvinění předem věděli, a pakliže se přes jejich později vyslovený nesouhlas nechtěl z bytu vzdálit, činil tak jen z toho důvodu, že si chtěl vzít s sebou svoje věci. Zákonné podmínky § 30 odst. 1 tr. zákoníku tak nelze považovat za splněné.
29. Obvinění ve svých mimořádných opravných prostředcích dále namítli, že v této trestní věci soudy nesprávně posoudily otázku subsidiarity trestní represe ve smyslu § 12 odst. 2 tr. zákoníku. Také tato námitka formálně odpovídá důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. avšak není opodstatněná. K této námitce Nejvyšší soud uvádí, že trestným činem je každý protiprávní čin, který trestní zákoník označuje za trestný a který vykazuje znaky uvedené v tomto zákoně (§ 13 odst. 1 tr. zákoníku).
Zásadně tedy platí, že každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem a je třeba vyvodit trestní odpovědnost za jeho spáchání (viz stanovisko Nejvyššího soudu publikované pod č. 26/2013-I., II. Sb. rozh. tr.). V nyní posuzované věci skutek, jímž byli obvinění uznáni vinnými, ani další rozhodné okolnosti nejsou nijak výjimečné v tom smyslu, že by nešlo o případ společensky škodlivý, který by snad nedosahoval závažnosti ani těch nejlehčích, běžně se vyskytujících trestných činů dané skutkové podstaty, kterou obvinění naplnili.
V daném případě tak nebyla zjištěna žádná výjimečná skutková okolnost jejich jednání, která by uplatnění trestní represe vůči nim vylučovala.
30. Posledně obvinění uplatnili i dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. Tento důvod dovolání je dán tehdy, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí (první alternativa) nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až l) tr. ř. (druhá alternativa). Obvinění uplatnili zmíněný dovolací důvod v jeho druhé alternativě. Ve druhé alternativě může být tento dovolací důvod naplněn pouze tehdy, shledá-li dovolací soud důvodným tvrzení dovolatele, že rozhodnutí soudu prvního stupně je zatíženo vadou, která naplňuje obviněným uplatněný dovolací důvod, pro který neměl odvolací soud přistoupit k zamítnutí jeho odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně. Tak tomu v posuzované věci není, neboť dovolací námitky obviněných byly shledány neopodstatněnými.
31. Je tak možno učinit závěr, že v průběhu daného trestního řízení bylo prokázáno, že obvinění D. a J. S. svým předmětným jednáním naplnili všechny zákonné znaky přečinu omezování osobní svobody podle § 171 odst. 1 tr. zákoníku ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku, příslušný skutek byl bez jakýchkoliv pochybností objasněn, nalézací soud zvolil odpovídající právní kvalifikaci a uložený trest odpovídá všem zákonným kritériím. Nejvyšší soud proto souhlasí se závěry, které učinil v odůvodnění svého rozhodnutí odvolací soud. Z odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně vyplývá logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a hmotněprávními závěry na straně druhé, přičemž dovolací soud mezi nimi neshledal žádný rozpor.
32. Nejvyšší soud z výše uvedených důvodů shledal, že napadené rozhodnutí ani řízení, které mu předcházelo, netrpí vytýkanými vadami, a proto dovolání obviněných D. a J. S. podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněná odmítl. O dovoláních rozhodl za podmínek ustanovení § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 20. 3. 2024
JUDr. Jiří Pácal předseda senátu