U S N E S E N Í
Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání konaném dne 17.
prosince 2014 dovolání obviněného P. A., proti rozsudku Krajského soudu v
Ostravě ze dne 22. 7. 2014, sp. zn. 4 To 182/2014, v trestní věci vedené u
Okresního soudu v Karviné pod sp. zn. 3 T 132/2012, a rozhodl t a k t o :
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání obviněného o d m í
t á .
Rozsudkem Okresního soudu v Karviné ze dne 28. 4. 2014, sp. zn. 3 T
132/2012, byl obviněný P. A. uznán vinným přečinem maření výkonu úředního
rozhodnutí a vykázání dle § 337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, ve znění před
novelou zákonem č. 330/2011 Sb., kterého se podle skutkové věty výroku o vině
uvedeného rozsudku dopustil tím, že
dne 3. 6. 2010 v době kolem 11.00 hod. v K.-R., okres K., po T. 1. l., řídil
své osobní motorové vozidlo tov. zn. Škoda PICK UP LXI modré barvy, kdy byl
kontrolován hlídkou Policie ČR, a vozidlo řídil přesto, že dne 3. 2. 2010
převzal oznámení od Magistrátu města Karviné, odboru dopravy, o dosažení počtu
12 bodů v bodovém hodnocení s výzvou k odevzdání řidičského průkazu a
vyrozuměním, že uplynutím 5 pracovních dnů od doručení oznámení pozbývá
řidičské oprávnění, tj. ode dne 11. 2. 2010 do 11. 2. 2011.
Za to byl odsouzen podle § 337 odst. 1 tr. zákoníku za použití § 67
odst. 2 písm. b), odst. 3 tr. zákoníku k peněžitému trestu. Podle § 68 odst. 1,
2, 3, 5 tr. zákoníku byla stanovena výměra peněžitého trestu v počtu čtyřiceti
denních sazeb ve výši 500,- Kč, tedy celkem 20.000,- Kč. Podle § 69 odst. 1 tr.
zákoníku byl stanoven pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě
vykonán, náhradní trest odnětí svobody v trvání dvou týdnů. Podle § 73 odst. 1,
3 tr. zákoníku byl obviněnému dále uložen trest zákazu činnosti spočívající v
zákazu řízení motorových vozidel na dobu osmnácti měsíců.
Proti rozsudku Okresního soudu v Karviné ze dne 28. 4. 2014, sp. zn. 3
T 132/2012, podal obviněný odvolání, o kterém rozhodl Krajský soudu v Ostravě
rozsudkem ze dne 22. 7. 2014, sp. zn. 4 To 182/2014, tak, že podle § 258 odst.
1 písm. d) tr. řádu napadený rozsudek zrušil v celém rozsahu a podle § 259
odst. 3 tr. řádu nově rozhodl tak, že obviněného uznal vinným přečinem maření
výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. a) tr.
zákoníku, ve znění zákona č. 390/2012 Sb., účinného od 8. 12. 2012, na tom
skutkovém základě, že
ačkoliv dne 3. 2. 2010 převzal oznámení Magistrátu města Karviné, odboru
dopravy, o dosažení počtu 12 bodů v bodovém hodnocení s výzvou k odevzdání
řidičského průkazu a vyrozuměním, že uplynutím 5 pracovních dnů od doručení
oznámení pozbývá řidičské oprávnění, tj. ode dne 11. 2. 2010 do 11. 2. 2011,
přesto dne 3. 6. 2010 v době kolem 11.00 hod. v K.-R., okres K., po T. 1.. l.,
řídil své osobní motorové vozidlo tov. zn. Škoda PICK UP LXI modré barvy.
Za to byl odsouzen podle § 337 odst. 1 tr. zákoníku za použití § 67
odst. 2 písm. b) tr. zákoníku a § 68 odst. 1, 2 tr. zákoníku k peněžitému
trestu ve výši 20.000,- Kč, což představuje čtyřicet celých denních sazeb po
500,- Kč. Podle § 69 odst. 1 tr. zákoníku byl stanoven pro případ, že by
peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, náhradní trest odnětí svobody
v trvání dvou týdnů. Podle § 73 odst. 1, 3 tr. zákoníku byl obviněnému dále
uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na
dobu jednoho roku a šesti měsíců.
Proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 22. 7. 2014, sp. zn. 4
To 182/2014, podal obviněný prostřednictvím svého obhájce dovolání, v němž
uplatnil dovolací důvod vymezený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu.
V rámci své dovolací argumentace jednak namítl, že nesouhlasí s tím, že by
pozbyl řidičské oprávnění již dne 11. 2. 2010, neboť v listopadu téhož roku
podal proti předmětnému oznámení námitky, o nichž bylo pravomocně rozhodnuto
teprve dne 21. 3. 2011. Dále má za to, že soud měl jako předběžnou otázku
podle § 9 odst. 1 tr. řádu posoudit, zda se skutečně dopustil jednotlivých
přestupků, o nichž bylo pravomocně rozhodnuto ve správním řízení. Závěrem
poukázal na skutečnost, že není právník, proto neznal rodící se judikaturu,
nevěděl, že řízení po vybodování je trestným činem a důvodně se domníval, že se
dopouští pouze přestupku – tj. jednal v omluvitelném právním omylu.
Z uvedených důvodů navrhl, aby Nejvyšší soud dovoláním napadené
rozhodnutí i rozsudek soudu prvního stupně zrušil a vrátil věc soudu prvního
stupně k novému projednání a rozhodnutí.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství využil svého zákonného práva
a k dovolání obviněného se vyjádřil. Ve svém vyjádření stručně shrnul dosavadní
průběh trestního řízení a dále uvedl, že námitky uvedené v dovolání sice mohou
naplnit důvody dovolání stanovené v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, avšak
jsou zjevně neopodstatněné a navíc se s nimi dostatečně a správně vypořádal již
odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí. Dle jeho mínění je třeba plně
přisvědčit závěru rozhodujících soudů v tom, že dovolatel pozbyl řidičské
oprávnění již uplynutím pětidenní lhůty, neboť přerušena může být pouze lhůta,
která dosud běží (srov. rozhodnutí trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne
27. 10. 2010, sp. zn. Tpjn 302/2010). Pokud se týká namítané nesprávnosti
příslušných správních rozhodnutí o předchozích dopravních přestupcích
dovolatele, k tomu státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství podotkl,
že správnost takových rozhodnutí není otázkou viny, neboť součástí skutkové
podstaty předmětného přečinu podle § 337 odst. 1 tr. zákoníku je pouze
„rozhodnutí“ bez dalších přívlastků. Soud tedy dle jeho názoru posuzuje pouze
vykonatelnost či právní moc a nikoliv „správnost“ dosažení 12 bodů. K tvrzení
dovolatele, že si jako laik nebyl vědom vývoje judikatury po 1. 1. 2010 pak
státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství poznamenal, že tímto
tvrzením obviněný svůj právní omyl spíše vyvrací, než aby jej potvrzoval. Od 1.
7. 2006 do konce roku 2009 bylo řízení vozidla vybodovaným řidičem považováno
za trestné. Teprve počátkem roku 2010 někteří soudci zapochybovali o trestnosti
takového jednání. Jestliže dovolatel novou judikaturu po 1. 1. 2010 nesledoval,
což i sám potvrdil, tak neměl důvod pochybovat o trestnosti příslušného svého
jednání a nemohl tak být v právním omylu.
Závěrem svého vyjádření proto státní zástupce Nejvyššího státního
zastupitelství navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §
265i odst. 1 písm. e) tr. řádu jako zjevně neopodstatněné. Současně navrhl, aby
takto bylo podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. řádu rozhodnuto v neveřejném
zasedání a dále vyjádřil ve smyslu ustanovení § 265r odst. 1 písm. c) tr. řádu
souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání i pro případ jiného, nežli
navrhovaného rozhodnutí Nejvyššího soudu.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. řádu) shledal, že dovolání je
přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. a) tr. řádu], bylo podáno obviněným jako
osobou oprávněnou, prostřednictvím obhájce [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2
tr. řádu], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2
tr. řádu). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v § 265f
odst. 1 tr. řádu.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. řádu, bylo dále
nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněný zákonem
stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou
provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3
tr. řádu.
Ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. řádu je dovolání mimořádným opravným
prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních
vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého
stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je
totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může
doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném
opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. řádu). Tím je naplněno
základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve
smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen
„Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou
třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a
samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho
důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je
mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět
(srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr.
řádu). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň
plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání
dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní
pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne
27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými
dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. řádu) a není povolán
k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou
argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem –
advokátem (§ 265d odst. 2 tr. řádu).
Obviněný v dovolání deklaroval dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr.
řádu, podle kterého lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na
nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním
posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek
zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže
nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace
neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto
skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového
zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není
oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost
nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí
Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních
námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění,
hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost
provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr
obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně
spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve
zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního
přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i
v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci.
Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a
úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle § 2 odst. 5 tr. řádu ani
přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení
důkazů ve smyslu § 2 odst. 6 tr. řádu. Námitky týkající se skutkového zjištění,
tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně
relevantních námitek.
Vedle případů, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku
nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení, uplatněnému dovolacímu důvodu
ve smyslu ustálené judikatury odpovídají rovněž námitky tzv. extrémního
nesouladu mezi provedenými důkazy a z nich učiněnými skutkovými zjištěními a
námitky týkající se nezákonnosti postupu orgánů činných v trestním řízení v
intenzitě narušující zásady spravedlivého procesu. O extrémní nesoulad mezi
provedenými důkazy a z nich učiněnými skutkovými zjištěními se jedná v
případech objektivně zjištěné a zcela zjevné absence srozumitelného odůvodnění
rozsudku, při zásadních logických rozporech ve skutkových zjištěních a z nich
vyvozených právních závěrech, opomenutí a nehodnocení stěžejních důkazů, apod.
Nejvyšší soud po prostudování předloženého trestního spisu shledal, že i když
je formálně možno v dovolání uplatněné námitky podřadit pod deklarovaný
dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, jedná se o námitky
zjevně neopodstatněné.
Je třeba zdůraznit, že obviněný námitky uvedené v dovolání uplatnil již v
předchozích stádiích trestního řízení i v odvolání proti rozsudku nalézacího
soudu. Jde tak v podstatě pouze o opakování obhajoby, se kterou se již
vypořádaly rozhodující soudy v odůvodnění svých rozhodnutí. Konstantní
judikatura pamatuje na takovýto případ rozhodnutím Nejvyššího soudu sp. zn. 5
Tdo 86/2002, z něhož vyplývá, že „opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen
námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení,
se kterými se již soudy obou stupňů v dostatečné míře a správně vypořádaly, jde
zpravidla o dovolání, které je zjevně neopodstatněné ve smyslu § 265i odst. 1
písm. e) tr. řádu“ (srov. rozhodnutí č. 408, Soubor rozhodnutí Nejvyššího
soudu, svazek 17, C. H. Beck).
Ač se obviněný vytýkaného jednání dopustil dne 3. 6. 2010 (t. j. ještě
před novelou trestního zákoníku zákonem č. 390/2012 Sb.), trestnost jeho činu
byla správně posuzována ve smyslu ustanovení § 2 odst. 1 tr. zákoníku podle
pozdějšího zákona (trestního zákoníku ve znění po novele zákonem č. 390/2012
Sb.), neboť to bylo pro něj příznivější.
Z hlediska výhrad obviněného je potřebné k přečinu maření výkonu úředního
rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku upozornit, že
trestní zákoník (zákon č. 40/2009 Sb.) v podobě nabytí jeho účinnosti od 1. 1.
2010 stanovil, že tohoto přečinu se dopustil ten, kdo mařil nebo podstatně
ztěžoval výkon rozhodnutí soudu nebo jiného orgánu veřejné moci tím, že
vykonával činnost, která mu byla takovým rozhodnutím zakázána nebo pro kterou
mu bylo odňato příslušné oprávnění podle jiného právního předpisu. Na základě
novely trestního zákoníku provedené zákonem č. 330/2011 Sb. s účinností od 1.
12. 2011 bylo toto znění doplněno o další formu činnosti shledávané ve variantě
„pro kterou takové oprávnění pozbyl“. Proto se od 1. 12. 2011 tohoto činu
dopustí ten, kdo maří nebo podstatně ztěžuje výkon rozhodnutí soudu nebo jiného
orgánu veřejné moci tím, že vykonává činnost, která mu byla takovým rozhodnutím
zakázána nebo pro kterou mu bylo odňato příslušné oprávnění podle jiného
právního předpisu nebo pro kterou takové oprávnění pozbyl. Objektem tohoto
trestného činu je zájem na řádném výkonu rozhodnutí soudů a dalších orgánů
veřejné moci, a to v tomto konkrétním případě na výkonu rozhodnutí, jimiž byla
určitá činnost zakázána nebo bylo odňato oprávnění k jejímu výkonu.
Je tedy zřejmé, že v době, kdy obviněný přezkoumávaný čin spáchal (tj. dne 3.
6. 2010), uvedená skutková podstata neobsahovala znak pozbytí oprávnění pro
vykonávaní činnosti, kterou v dané době provozoval. Avšak i přesto, že
zákonodárce až později takto uvedený znak upřesnil, soudní praxe již před
uvedenou změnou v souladu s ní vyřešila problémy, které se ve vztahu k tzv.
„vybodovaným řidičům“ v dané souvislosti projevovaly, a předmětné výkladové
nejasnosti překlenula stanoviskem č. 1/2011-II. Sb. rozh. tr. Podle něho za
„odnětí příslušného oprávnění podle jiného právního předpisu“ ve smyslu § 337
odst. 1 písm. a) tr. zákoníku je třeba považovat i pozbytí řidičského oprávnění
u řidiče, který v bodovém hodnocení dosáhl 12 bodů, a v důsledku toho mu bylo
doručeno obecním úřadem s rozšířenou působností oznámení a výzva podle § 123c
odst. 3 zák. č. 361/2000 Sb., o silničním provozu, ve znění pozdějších
předpisů, k odevzdání řidičského průkazu a mezinárodního řidičského průkazu,
resp. v případě podání námitek proti provedenému záznamu, kterým bylo dosaženo
celkového počtu 12 bodů, bylo pravomocně rozhodnuto tímto obecním úřadem podle
§ 123f odst. 3 cit. zák. č. 361/2000 Sb. o zamítnutí námitek řidiče, neboť je
neshledal odůvodněné. V důsledku toho, pokud pachatel řídí motorové vozidlo i
poté, co mu bylo takto řidičské oprávnění odňato rozhodnutím příslušného
obecního úřadu obce s rozšířenou působností, naplňuje znaky trestného činu
(přečinu) maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1
písm. a) trestního zákoníku.
Nesouhlasí-li řidič s provedeným záznamem bodů v registru řidičů, může podle §
123f odst. 1 zákona č. 361/2000 Sb. podat písemně proti provedení záznamu
námitky obecnímu úřadu obce s rozšířenou působností příslušnému k provádění
záznamu. Podání námitek má ve smyslu § 123f odst. 4 zákona č. 361/2000 Sb.
efekt přerušení shora uvedené lhůty pěti pracovních dnů, po níž pozbývá řidič
řidičské oprávnění a tímto opravným prostředkem dosahuje řidič odkladného
účinku zápisu. Pokud řidič námitky nepodá, ze zákona po uplynutí lhůty 5
pracovních dnů pozbývá řidičské oprávnění.
Dle učiněných skutkových zjištění bylo v případě posuzované věci
obviněnému dne 3. 2. 2010 doručeno oznámení Magistrátu města Karviné ze dne 28.
1. 2010 o tom, že dosáhl 12-ti bodů v bodovém hodnocení, byl vyzván k odevzdání
řidičského průkazu v důsledku pozbytí řidičského oprávnění a byl poučen o
možnosti podat proti provedení záznamu bodů námitky. Současně byl také
upozorněn, že uplynutím pěti pracovních dnů ode dne, kdy mu bylo toto oznámení
doručeno, pozbývá řidičského oprávnění. Vzhledem k tomu, že ve stanovené
pětidenní lhůtě námitky nepodal (podal je až dne 30. 11. 2010), pozbyl řidičské
oprávnění dne 11. 2. 2010.
Obviněný v dovolání vyjádřil nesouhlas s tím, že by pozbyl řidičské
oprávnění již dne 11. 2. 2010, neboť proti příslušnému oznámení podal námitky,
o nichž bylo pravomocně rozhodnuto až dne 21. 3. 2011. V této souvislosti
odkázal na stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 27. 10.2010,
sp. zn. Tpjn 302/2010, které si však patrně mylně vyložil.
Dle citovaného stanoviska trestního kolegia Nejvyššího soudu totiž k
odvrácení následku pozbytí řidičského oprávnění podle § 123c odst. 3 zákona č.
361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích, dojde na základě § 123f
odst. 4 téhož zákona pouze tehdy, pokud jsou námitky proti provedenému záznamu
doručeny příslušnému obecnímu úřadu do pěti pracovních dnů ode dne, v němž bylo
žalobci oznámení doručeno. Námitky je nutné v této lhůtě správnímu orgánu
doručit, okamžik jejich podání není rozhodný. Podání námitek má ve smyslu §
123f odst. 4 zák. č. 361/2000 Sb. efekt přerušení lhůty pěti pracovních dnů, po
níž pozbývá řidič řidičské oprávnění, a tímto opravným prostředkem dosahuje
řidič odkladného účinku zápisu. Pokud však řidič námitky ve stanovené lhůtě
nepodá, ze zákona po uplynutí lhůty pěti pracovních dnů pozbývá řidičské
oprávnění.
Z uvedeného je zřejmé, že k přerušení dané pětidenní denní lhůty nemůže
dojít pozdějším podáním námitek, resp. že námitky způsobí přerušení lhůty jen
tehdy, jsou-li doručeny příslušnému obecnímu úřadu do pěti pracovních dnů ode
dne, v němž bylo žalobci doručeno oznámení o dosažení 12-ti bodů v bodovém
hodnocení.
Není proto pochyb o tom, že příslušné soudy prvního a druhého stupně
rozhodující ve věci dospěly ke správnému závěru, že obviněný pozbyl řidičské
oprávnění již uplynutím příslušné pětidenní lhůty, tj. dne 11. 2. 2010.
Obviněnému nelze přisvědčit ani v tom, že soud měl jako předběžnou otázku podle
§ 9 odst. 1 tr. řádu posoudit, zda se skutečně dopustil jednotlivých přestupků.
Součástí skutkové podstaty přečinu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání
podle § 337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku je pouze „rozhodnutí soudu nebo
jiného orgánu veřejné moci“.
Dle dosavadní soudní judikatury trestný čin maření výkonu úředního rozhodnutí a
vykázání podle § 337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku spočívající ve vykonávání
činnosti, která byla pachateli zakázána (nebo k ní bylo odňato oprávnění), lze
spáchat až poté, co rozhodnutí, jímž byla činnost zakázána, nabylo právní moci
(srov. rozhodnutí č. 8/2003 Sb. rozh. tr.). Právní moc a vykonatelnost
předmětného rozhodnutí, které byl obviněný povinen respektovat, musí být jako
předběžná otázka soudem vyřešena ve smyslu § 9 odst. 1 tr. řádu, neboť soud
není vázán závěrem orgánu, který předmětné rozhodnutí vydal (srov. rozhodnutí
Nejvyššího soudu ze dne 19. 9. 2012, sp. zn. 8 Tdo 951/2012).
Soud tedy posuzuje pouze právní moc a vykonatelnost předmětného rozhodnutí a
není povinen zabývat se zákonností či správností jednotlivých správních řízení
vedených o konkrétních dopravních přestupcích obviněného. Otázka správnosti či
nesprávnosti příslušných přestupkových řízení je z hlediska viny přečinem
maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. a) tr.
zákoníku zcela irelevantní.
Pokud se týká tvrzení obviněného, že jednal v omluvitelném právním omylu,
neboť nemá právnické vzdělání, tudíž neznal rodící se judikaturu a důvodně se
domníval, že se předmětným jednáním dopouští pouze přestupku, k tomu je třeba
podotknout, že bodový systém byl zaveden již dne 1. 7. 2006, kdy nabyl
účinnosti zákon č. 411/2005 Sb., kterým se mění zákon č. 361/2000 Sb., o
provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů, ve znění
pozdějších předpisů, zákon č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších
předpisů, zákon č. 247/2000 Sb., o získávání a zdokonalování odborné
způsobilosti k řízení motorových vozidel a o změnách některých zákonů, ve znění
pozdějších předpisů, a některé další zákony. Stejným zákonem se stejnou
účinností byl novelizován tehdy platný trestní zákon z roku 1961, když do něj
byla zavedena skutková podstata trestného činu řízení motorového vozidla bez
řidičského oprávnění (§ 180d zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona, ve znění
účinném do 31. 12. 2009).
Trestnost řízení tzv. „vybodovanými“ řidiči byla tedy nesporná od 1. 7. 2006 až
do 31. 12. 2009, kdy trestní zákon č. 140/1961 Sb. pozbyl účinnosti. Až
počátkem roku 2010 někteří soudci začali pochybovat o trestnosti tohoto jednání
ve svých rozhodnutích, ale obviněný jakožto osoba s velmi nízkou znalostí
práva, jak sám uvádí, patrně rodící se judikaturu v dané oblasti nesledoval. Z
toho je třeba vyvodit, že bylo-li příslušné jednání trestné v předchozí době,
obviněný neměl žádný důvod o jeho trestnosti pochybovat ani v době spáchání
činu. Vzhledem k neznalosti judikatury po 1. 1. 2010 obviněný tedy nemohl
jednat v právním omylu. I kdyby teoreticky v takovém omylu byl, muselo mu být
zřejmé, že jedná v rozporu se svým oznámením o ztrátě řidičského oprávnění. Jak
již bylo zmíněno shora, dne 3. 2. 2010 totiž bylo obviněnému doručeno oznámení
o dosažení 12 bodů v bodovém hodnocení a výzvu k odevzdání řidičského průkazu v
důsledku pozbytí řidičského oprávnění (řidičské oprávnění pozbyl ke dni 11. 2.
2010), na což reagoval úkonem ze dne 8. 2. 2010, kdy v rozporu se skutečností
podepsal čestné prohlášení ohledně ztráty řidičského průkazu (srov. č. l. 10
spisu). Nelze tak pochybovat o vědomí obviněného o tom, že nebyl oprávněn řídit
motorové vozidlo.
Ze všech výše rozvedených důvodů se Nejvyšší soud ztotožnil s názorem
odvolacího soudu v tom, že obviněný svým jednáním naplnil všechny zákonné znaky
skutkové podstaty přečinu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §
337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Závěr o vině byl učiněn na podkladě důkazů,
které ve svém důsledku jednoznačně prokazují jeho vinu, z odůvodnění rozhodnutí
soudů prvního i druhého stupně vyplývá logická návaznost mezi provedenými
důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a
hmotně právními závěry na straně druhé, přičemž dovolací soud mezi nimi
neshledal žádný rozpor.
Nejvyšší soud tak shledal, že napadené rozhodnutí ani řízení, které mu
předcházelo, netrpí vytýkanými vadami, proto dovolání obviněného P. A. odmítl
podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu jako zjevně neopodstatněné. O dovolání
bylo rozhodnuto za podmínek ustanovení § 265r odst. 1 písm. a) tr. řádu v
neveřejném zasedání.
P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení
opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. řádu).
V Brně dne 17. prosince 2014
Předsedkyně senátu
JUDr. Danuše
Novotná