4 Tdo 1531/2012-23
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání
konaném dne 18. prosince 2012 o dovolání nejvyššího státního zástupce podaného
v neprospěch obviněného P. D., proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne
19. 9. 2012, sp. zn. 50 To 326/2012, v trestní věci vedené u Okresního
soudu v Plzeň-město pod sp. zn. 7 T 20/2012, t a k t o:
Podle § 265k odst. 1 tr. ř. se zrušuje rozsudek Krajského soudu v Plzni ze
dne 19. 9. 2012, sp. zn. 50 To 326/2012.
Podle § 265k odst. 2 tr. ř. se zrušují také všechna další
rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně,
k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle § 265l odst. 1 tr. ř. s e Krajskému soudu v Plzni přikazuje,
aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Rozsudkem Okresního soudu v Plzeň-město ze dne 6. 6. 2012, sp. zn. 7 T 20/2012,
byl obviněný P. D. uznán vinným ze spáchání přečinu ublížení na zdraví podle §
146 odst. 1 tr. zákoníku, kterého se podle skutkové věty výroku o vině daného
rozsudku dopustil tím, že v P. dne 11. 12. 2011 v době kolem 3.15 hod. v R. ul.
v nonstop baru E. po předchozí slovní rozepři s poškozeným R. Š. a po
předchozích provokacích poškozeného fyzickým ohrožováním se obviněný zvedl od
stolu v době, kdy v ruce držel půllitr s pivem, obsah sklenice vylil
poškozenému do obličeje a vzápětí jej půllitrem dvakrát udeřil do levé části
obličeje, čímž poškozenému R. Š. způsobil zranění spočívající v řezné ráně
délky 70 mm probíhající takřka svisle ve spánkové krajině před levým ušním
boltcem zasahující do hloubky 10 mm, která si vyžádala chirurgické ošetření,
bezprostředně poté pak pokračoval v konfliktu s poškozeným tak, že se na něj
vrhl údery pěstí, poškozeného R. Š. povalil na zem, kde do něj opakovaně
tloukl, čímž poškozenému způsobil krevní podlitinu v oblasti pravé očnice,
postihující především dolní oční víčko a lehké pohmoždění pravého oka v podobě
krevního výronu pod oční spojivkou, přičemž veškerá uvedená zranění omezila
poškozeného v obvyklém způsobu života bolestivostí a nutností dodržovat
poloklidový režim po dobu deseti až čtrnácti dnů.
Za uvedené jednání byl obviněný P. D. odsouzen podle § 146 odst. 1 tr. zákoníku
k trestu odnětí svobody v trvání 8 měsíců. Podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku byl
výkon trestu podmíněně odložen a podle § 82 odst. 1 tr. zákoníku byla
stanovena zkušební doba v trvání 30 měsíců.
Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost zaplatit
poškozenému Všeobecné zdravotní pojišťovně ČR se sídlem P., O. náhradu škody ve
výši 10.447,- Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 7,75% od 7. 6. 2012 do
zaplacení, přičemž se zbytkem nároku na náhradu škody byl poškozený odkázán na
řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti rozsudku Okresního soudu v Plzeň-město ze dne 6. 6. 2012, sp. zn. 7 T
20/2012, podal obviněný P. D. a státní zástupce odvolání, o nichž rozhodl
Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 19. 9. 2012, sp. zn. 50 To 326/2012, tak,
že podle § 258 odst. 1 písm. b), d), e) tr. ř. zrušil napadený rozsudek v celém
rozsahu a za podmínek uvedených v § 259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že
obviněného P. D. uznal vinným ze spáchání přečinu ublížení na zdraví z
omluvitelné pohnutky podle § 146a odst. 3 tr. zákoníku ve stádiu pokusu podle §
21 odst. 1 tr. zákoníku, kterého se podle skutkové věty výroku o vině uvedeného
rozsudku dopustil tím, že v P. dne 11. 12. 2011 v době kolem 3.15 hod. v R. ul.
v nonstop baru E. po předchozí slovní rozepři s poškozeným R. Š. a po
předchozích provokacích poškozeného fyzickým ohrožováním se obviněný zvedl od
stolu v době, kdy v ruce držel půllitr s pivem, obsah sklenice vylil
poškozenému do obličeje a vzápětí jej půllitrem dvakrát udeřil do levé části
obličeje, čímž poškozenému R. Š. způsobil zranění spočívající v řezné ráně
délky 70 mm probíhající takřka svisle ve spánkové krajině před levým ušním
boltcem zasahující do hloubky 10 mm, když řezná rána vznikla vlevo na přechodu
lícní krajiny ve spánek, přičemž byl-li by poškozený zasažen stejnou intenzitou
do oblasti očnice, mohlo dojít jednak k poškození oka s následnou jednostrannou
ztrátou nebo podstatným oslabením vizu, jednak při zjištěném porušení dvou
malých tepenních větví řeznou ranou, pak k protnutí k hlavnímu tepennému kmenu
a způsobily-li střepy rány odlišných tvarů a rozměrů hojící se poúrazovými
jizvami, trvale měnícími vzhled obličeje, bezprostředně poté pak obviněný
pokračoval v konfliktu s poškozeným tak, že se na něj vrhl údery pěstí,
poškozeného R. Š. povalil na zem, kde do něj opakovaně tloukl, čímž poškozenému
způsobil krevní podlitinu v oblasti pravé očnice, postihující především dolní
oční víčko a lehké pohmoždění pravého oka v podobě krevního výronu pod oční
spojivkou, zranění způsobená poškozenému si vyžádala chirurgické ošetření a
veškerá uvedená zranění omezila poškozeného v obvyklém způsobu života
bolestivostí a nutností dodržovat poloklidový režim po dobu deseti až čtrnácti
dnů.
Za uvedené jednání byl obviněný P. D. odsouzen podle § 146a odst. 3 tr.
zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 8 měsíců. Podle § 81 odst. 1 tr.
zákoníku byl výkon trestu podmíněně odložen a podle § 82 odst. 1 tr. zákoníku
byla stanovena zkušební doba v trvání 2 let.
Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost zaplatit
poškozenému Všeobecné zdravotní pojišťovně ČR se sídlem P., O. náhradu škody ve
výši 10.447,- Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 7,75% od 7. 6. 2012 do
zaplacení, přičemž se zbytkem nároku na náhradu škody byl poškozený odkázán na
řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 19. 9. 2012, sp. zn. 50
To 326/2012, podal následně nejvyšší státní zástupce podle § 265d odst. 1 písm.
a) tr. ř. jako osoba oprávněná, včas a za splnění všech dalších zákonem pro
podání dovolání vyžadovaných náležitostí, dovolání, ve kterém uplatnil dovolací
důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V dovolání uvedl, že je nesporné,
že mezi obviněným a poškozeným došlo ke konfliktu popsanému v napadeném
rozhodnutí a obviněný svým jednáním způsobil, resp. mohl způsobit poškozenému v
napadeném rozhodnutí popsanou těžkou újmu na zdraví. V tomto směru lze dle
dovolatele souhlasit se závěry odvolacího soudu. Dále však dovolatel namítl, že
se nelze ztotožnit se závěrem odvolacího soudu, dle kterého jednal obviněný
vůči poškozenému z omluvitelné pohnutky pro předchozí zavrženíhodné chování
poškozeného, z čehož dovozuje kvalifikaci jednání obviněného jakožto přečinu
ublížení na zdraví z omluvitelné pohnutky podle § 146a odst. 3 tr. zákoníku ve
stádiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku, souhlasit nelze ani s názorem,
dle kterého jednání obviněného nenaplňuje znaky skutkové podstaty přečinu
výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku. V odůvodnění rozhodnutí odvolací
soud uvedl, že zavrženíhodnost chování poškozeného spočívá v „předchozích
provokacích poškozeného fyzickým ohrožováním“ a je dána „intenzitou opakovaných
ataků“ poškozeného vůči obviněnému. S uvedeným právním názorem nelze souhlasit.
Ublížení na zdraví je důsledkem předchozího zavrženíhodného jednání poškozeného
v případě, pachatel jedná pod vlivem takového zavrženíhodného jednání
poškozeného, které je „obecně považováno za chování v příkrém rozporu s
morálkou a svědčí o morální zvrhlosti, bezcitnosti, bezohledném sobectví a o
neúctě poškozeného k ostatním osobám nebo společnosti.“ Běžné verbální útoky
(nadávky, spílání, poplivání), ale ani obvyklé fyzické půtky (házení kameny,
políčky, povalení na zem) však za zavrženíhodného jednání považovat nelze. V
daném případě šlo právě o takovouto běžnou fyzickou půtku, ke kterým dochází
dnes a denně. Nevyznačovala se žádnými neobvyklými ani výjimečnými znaky, které
by uplatnění předmětné privilegované skutkové podstaty podle § 146a odst. 3 tr.
zákoníku mohly odůvodnit. Jednání obviněného, kterým reagoval na počínání
poškozeného, bylo situaci nepřiměřené. Proto dle názoru nejvyššího státního
zástupce měl být daný skutek posouzen jako zvlášť závažný zločin těžkého
ublížení na zdraví podle § 145 odst. 1 tr. zákoníku ve stádiu pokusu podle § 21
odst. 1 tr. zákoníku, neboť bylo prokázáno, že obviněný P. D. se dopustil
jednání, které bezprostředně směřovalo ke způsobení těžké újmy na zdraví
jinému.
Dále dovolatel uvedl, že co se týká přečinu výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr.
zákoníku, krajský soud pochybil, neboť jeho hodnocení se omezilo pouze na jeden
z aspektů činu obviněného a pominulo další okolnosti významné z hlediska
posouzení předmětného skutku (např. intenzitu útoku).
Nejvyšší státní zástupce z uvedených důvodů navrhl, aby Nejvyšší soud České
republiky podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil rozsudek Krajského soudu v
Plzni ze dne 19. 9. 2012, sp. zn. 50 To 326/2012, včetně všech dalších
rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazujících, pokud vzhledem ke
změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu a aby věc podle § 265l odst. 1
tr. ř. přikázal Krajskému soudu v Plzni k novému projednání a rozhodnutí. S
projednáním věci v neveřejném zasedání souhlasil nejvyšší státní zástupce i pro
případ jiného rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky ve smyslu § 265r
odst. 1 písm. b) tr. ř.
Opis dovolání nejvyššího státního zástupce byl soudem prvního stupně za
podmínek stanovených v § 265h odst. 2 tr. ř. zaslán k vyjádření obviněnému P.
D. (doručeno dne 23. 11. 2012) i jeho obhájci (doručeno dne 20. 11. 2012),
který využil svého zákonného práva a k dovolání nejvyššího státního zástupce se
prostřednictvím svého obhájce vyjádřil. Ve svém vyjádření uvedl, že dle jeho
názoru Krajský soud v Plzni v rozsudku ze dne 19. 9. 2012, sp. zn. 50 To
326/2012, správně posoudil skutek, za který byl uznán vinným. Byly totiž
splněny dva důležité faktory určující, zda konání obviněného naplnilo skutkovou
podstatu uvedenou v ustanovení § 146a odst. 3 tr. zákoníku, a to silné
rozrušení ze strachu, úleku, zmatku nebo jiného omluvitelného hnutí mysli a
předchozí zavrženíhodné jednání poškozeného, když poškozený útok obviněného
vyprovokoval.
Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že nejvyšší státní zástupce podal
dovolání jako osoba k tomu oprávněná (§ 265d odst. 1 písm. a) tr. ř.), učinil
tak včas a na správném místě (§ 265e tr. ř.), jeho dovolání směřuje proti
rozhodnutí, proti němuž je dovolání obecně přípustné (§ 265a odst. 2 písm. a)
tr. ř.), a podané dovolání obsahuje stanovené náležitosti (§ 265f odst. 1 tr.
řádu).
Nejvyšší soud podle § 265i odst. 3 a 4 tr. ř. z podnětu dovolání nejvyššího
státního zástupce přezkoumal zákonnost a odůvodněnost napadeného rozsudku
Krajského soudu v Plzni ze dne 19. 9. 2012, sp. zn. 50 To 326/2012, i řízení
mu předcházející, a to v rozsahu odpovídajícím uplatněným dovolacím námitkám.
Po přezkoumání dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolání nejvyššího státního
zástupce je důvodné.
Pokud jde o dovolací důvod, nejvyšší státní zástupce v podaném dovolání
uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Podle § 265b
odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na
nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním
posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek
zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže
nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace
neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto
skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud České republiky se nemůže odchýlit od
skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože
není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost
nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí
Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních
námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění,
hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost
provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr
obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně
spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve
zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního
přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i
v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci.
Nejvyššímu soudu České republiky tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší
hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle § 2 odst. 5
tr. ř. ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou
hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového
zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu
právně relevantních námitek.
Nejvyšší soud České republiky se po prostudování předloženého spisového
materiálu ztotožnil s názorem nejvyššího státního zástupce, že jednáním
obviněného nebyl naplněn znak skutkové podstaty přečinu ublížení na zdraví z
omluvitelné pohnutky podle § 146a odst. 3 tr. zákoníku spočívající v úmyslném
způsobení těžké újmy na zdraví „v důsledku předchozího zavrženíhodného jednání
poškozeného“.
Na základě uvedených skutkových zjištění se Nejvyšší soud České republiky
ztotožnil s názorem odvolacího soudu i státního zástupce Nejvyššího státního
zastupitelství v tom, že v posuzované trestní věci byly překročeny meze nutné
obrany dle ustanovení § 29 tr. zákoníku.
Podle § 146a odst. 3 tr. zákoníku se přečinu ublížení na zdraví z
omluvitelné pohnutky dopustí ten, kdo jinému úmyslně způsobí těžkou újmu na
zdraví v silném rozrušení ze strachu, úleku, zmatku nebo jiného omluvitelného
hnutí mysli anebo v důsledku předchozího zavrženíhodného jednání poškozeného.
Jedná se o privilegovanou skutkovou podstatu, v jejímž rámci připadá v úvahu
řešit případy překročení mezí nutné obrany proti závažným útokům na zdraví.
V případě projednávané věci bylo dokazováním zjištěno, že původcem
předmětného konfliktu byl poškozený R. Š., který si vůči obviněnému P. D.
počínal provokativně a nevhodně. Krajský soud v Plzni v odůvodnění napadeného
rozsudku konstatoval, že „poškozený narušoval svým chováním atmosféru u stolu,
atakoval ostatní zde sedící osoby, jeho jednání lze označit za provokativní a
zřejmá byla i snaha ostatních osob s ním zde sedících o to, aby se poškozený
uklidnil“. Dále uvedl, že „s ohledem na předchozí chování poškozeného a
intenzitu jeho opakovaných ataků vůči obviněnému lze dovodit, že obviněný
jednal vůči poškozenému z omluvitelné pohnutky právě pro předchozí
zavrženíhodného jednání poškozeného“. Ze shora uvedeného pak dovodil, že
jednání obviněného naplňuje znaky kvalifikované skutkové podstaty přečinu
ublížení na zdraví z omluvitelné pohnutky podle § 146a odst. 3 tr. zákoníku.
Způsobení těžké újmy na zdraví je důsledkem předchozího zavrženíhodného jednání
poškozeného, jestliže pachatel jedná pod vlivem takového zavrženíhodného
jednání poškozeného, které je obecně považováno za chování v příkrém rozporu s
morálkou a svědčí o morální zvrhlosti, bezcitnosti, bezohledném sobectví a o
neúctě poškozeného k ostatním osobám nebo společnosti. Zásadně jím však není
každý spor nebo běžné verbální útoky ve formě nadávek, spílání apod. nebo každé
fyzické napadení, běžná potyčka, strkanice apod., neboť musí jít o skutečně
intenzivní předchozí zavrženíhodné jednání. Musí tedy jít o jednání zlé,
zraňující, ponižující nebo hrozící způsobením závažné újmy na právech. Může se
tak jednat o závažné útoky na lidský život, zdraví, svobodu a důstojnost. Je
však třeba zdůraznit, že míra závažnosti, resp. negativní charakter
provokujícího chování poškozeného musí být v odpovídajícím poměru k mimořádnému
významu objektu přečinu ublížení na zdraví z omluvitelné pohnutky, jímž je
lidské zdraví. Z důvodu zachování potřebné míry proporcionality by tedy
ustanovení § 146a odst. 3 tr. zákoníku ve své provokující variantě mělo být
vykládáno spíše restriktivně (srov. Šámal a kol. Trestní zákoník II, Zvláštní
část, s. 1555 – 1556). I když se obviněný dopustil trestné činnosti po
provokacích poškozeného fyzickým ohrožováním, nemohou tyto skutečnosti podle
názoru Nejvyššího soudu České republiky odůvodnit posouzení jednání poškozeného
jako zavrženíhodného ve smyslu ustanovení § 146a odst. 3 tr. zákoníku, když se
musí jednat o jednání poškozeného, které je obecně považováno za chování v
příkrém rozporu s morálkou a svědčí o morální zvrhlosti, bezcitnosti,
bezohledném sobectví a o neúctě poškozeného k ostatním osobám nebo společnosti.
Musí se tedy jednat v případě jednorázového jednání o natolik intenzivní
předchozí jednání poškozeného, že se stane omluvitelnou pohnutkou jednání
pachatele a důvodem pro použití privilegované skutkové podstaty § 146a odst. 3
tr. zákoníku (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky ze dne 27. 4.
2011, sp. zn. 7 Tdo 416/2011).
V posuzovaném případě šlo o běžnou „hospodskou“ potyčku, ke které došlo poté,
co si poškozený počínal vůči obviněnému P. D. nevhodně a snažil se „přes stůl“
atakovat obviněného, a kdy obviněný reagoval na jednání poškozeného tak, že mu
vylil obsah sklenice do obličeje a pak ho dvakrát rychle za sebou udeřil
sklenicí od piva do levé části obličeje a následně poškozeného povalil na zem a
opakovaně ho tloukl, v důsledku čehož mu způsobil zranění popsaná ve výroku
napadeného rozhodnutí. Z uvedeného je zřejmé, že obviněný se dopustil
předmětného skutku po provokacích poškozeného fyzickým ohrožováním a že jednání
poškozeného bylo jistě v rozporu s morálkou, avšak provokující jednání
poškozeného by mělo být v určitém poměru k jednání obviněného, který v daném
případě značně překročil míru proporcionality. Vzhledem k výše uvedenému tak
dle názoru Nejvyššího soudu České republiky tyto skutečnosti nemohou odůvodnit
posouzení jednání poškozeného jako zavrženíhodného ve smyslu ustanovení § 146a
odst. 3 tr. zákoníku.
Další námitkou, kterou nejvyšší státní zástupce uplatnil ve svém dovolání, je
námitka, že se nelze ztotožnit se závěrem odvolacího soudu, dle kterého jednání
obviněného nenaplňuje znaky skutkové podstaty přečinu výtržnictví podle § 358
odst. 1 tr. zákoníku.
Přečin výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku spáchá ten, kdo se dopustí
veřejně nebo na místě veřejnosti přístupném hrubé neslušnosti nebo výtržnosti
zejména tím, že napadne jiného, hanobí hrob, historickou nebo kulturní památku,
anebo hrubým způsobem ruší přípravu nebo průběh organizovaného sportovního
utkání, shromáždění nebo obřadu lidí.
Nejvyšší soud České republiky konstatuje, že při posuzování činů výtržnické
povahy je nutné z hlediska § 358 tr. zákoníku zejména:
a) uvážit intenzitu, rysy, průběh útoku (slovní či jiné, nebezpečnější
projevy),
b) posoudit okolnosti, za nichž byl čin spáchán (na pracovišti, na
ulici, v restauraci apod.),
c) zjišťovat pohnutku činu (arogance vůči ostatním občanům,
vyprovokování),
d) zhodnotit následky (poranění osob, poškození věcí),
e) zhodnotit osobu pachatele (dosavadní způsob života, povahové
vlastnosti, kriminální minulost).
V posuzovaném případě krajský soud v odůvodnění napadeného rozhodnutí uvedl, že
není na místě posuzovat jednání obviněného i jako přečin výtržnictví podle §
358 odst. 1 tr. zákoníku, neboť jednáním vybočujícím z pravidel občanského
soužití bylo od počátku chování poškozeného, které následně přerostlo v jednání
výtržnické. Z uvedeného je zřejmé, že se krajský soud při svém rozhodování
zaměřil pouze na jeden z aspektů činu obviněného, přičemž zcela pominul další
okolnosti případu, zejména pak jednání obviněného – fyzické napadání
poškozeného. Podle názoru Nejvyššího soudu České republiky argumentace uvedená
v odůvodnění napadeného rozsudku nevylučuje uplatnění právní kvalifikace podle
§ 358 odst. 1 tr. zákoníku a nelze tedy uvést, že jednání obviněného nenaplňuje
znaky skutkové podstaty přečinu výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku,
pokud se krajský soud při hodnocení předmětného skutku omezil pouze na zjištění
pohnutky činu obviněného.
Po zjištění, že dovolání nejvyššího státního zástupce je v uvedeném směru
opodstatněné, Nejvyšší soud České republiky podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil
napadený rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 19. 9. 2012, sp. zn. 50 To
326/2012 a podle § 265k odst. 2 tr. ř. zrušil také všechna další rozhodnutí na
zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo
zrušením, pozbyla podkladu.
Podle § 265l odst. 1 tr. ř. pak Nejvyšší soud České republiky přikázal
Krajskému soudu v Plzni, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl,
přičemž v tomto novém řízení je Krajský soud v Plzni vázán právním názorem,
který ve věci vyslovil Nejvyšší soud České republiky (§ 265s odst. 1 tr. ř.).
Vzhledem k tomu, že napadené rozhodnutí bylo zrušeno z podnětu dovolání
podaného nejvyšším státním zástupcem v neprospěch obviněného, není odvolací
soud povinen aplikovat ustanovení § 265s odst. 2 tr. ř., podle kterého nemůže v
novém řízení dojít ke změně rozhodnutí v neprospěch obviněného (zákaz reformace
in peius).
Toto rozhodnutí přijal dovolací soud v neveřejném zasedání, neboť je zřejmé, že
vady nelze odstranit v zasedání veřejném /§ 265r odst. 1 písm. b) tr. ř./.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný
prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 18. prosince 2012
Předseda senátu:
JUDr. Jiří Pácal