4 Tdo 157/2024-523
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 10. 4. 2024 o dovolání obviněného M. T., proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 5. 10. 2023 č. j. 2 To 40/2023-480, v trestní věci vedené Krajským soudem v Hradci Králové – pobočkou v Pardubicích pod sp. zn. 64 T 8/2022, t a k t o :
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného M. T. odmítá.
1. Rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 31. 3. 2023 č. j. 64 T 8/2022-439 byl obviněný M. T. (dále též jen „obviněný“ nebo „dovolatel“) uznán vinným zločinem pohlavního zneužití podle § 187 odst. 1, 2 tr. zákoníku, přečinem šíření pornografie podle § 191 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku a přečinem ohrožování výchovy dítěte podle § 201 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, kterých se dopustil tím, že
v letech 2014 až 2016 v XY, okres XY, v dílně domu čp. XY v ulici XY, kde žil se svojí družkou L. R. a její nezletilou dcerou poškozenou AAAAA (pseudonym),
poškozené AAAAA opakovaně pouštěl pornografická videa zobrazující orální a vaginální pohlavní styk, a dále s ní měl za souhlasu poškozené za účelem svého sexuálního uspokojení opakovaně nejméně jednou za dva týdny anální a později i orální pohlavní styk, poškozené rovněž hladil rukou nahá prsa a genitálie,
uvedeného jednání se dopustil s vědomím nízkého věku poškozené, když využíval její důvěry a vztahu k němu, neboť ho respektovala jako partnera své matky a měla ho ráda, čímž negativně ovlivnil její další citový a mravní vývoj, včetně jejího budoucího sexuálního života.
2. Za shora uvedené jednání byl obviněný podle § 187 odst. 2 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v délce 3 (tří) let, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu 5 (pěti) let. Podle § 67 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku byl vedle tohoto trestu uložen i peněžitý trest 50 denních sazeb po 1.000 Kč, tedy v celkové výši 50.000 Kč.
3. Proti shora uvedenému rozsudku krajského soudu podal obviněný odvolání do všech jeho výroků. Vrchní soud v Praze o něm rozhodl usnesením ze dne 5. 10. 2023 č. j. 2 To 40/2023-480 tak, že je podle § 256 tr. ř. zamítl.
4. Uvedený rozsudek odvolacího soudu následně napadl obviněný dovoláním, neboť má za to, že je naplněn dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
5. Dovolatel v rámci svého mimořádného opravného prostředku nejprve stručně zrekapituloval dosavadní průběh řízení a poukázal na obecné vady rozsudku soudu prvního stupně, jenž byl potvrzen zamítavým usnesením odvolacího soudu – konkrétně na rozpory a zásadní pochybení z pohledu obecné logiky, bagatelizace nesrovnalostí v dokazování, popření zásady in dubio pro reo, neprovedení navrhovaných důkazů bez racionálního odůvodnění, vyplnění mezer vlastními úvahami, porušení povinnosti rozhodovat nestranně.
Dále vytkl předcházejícímu řízení extrémní nesoulad mezi učiněnými zjištěními a obsahem provedených důkazů a nedůvodné neprovedení klíčových důkazů, přičemž upozornil, že pro jeho vinu svědčí pouze tvrzení poškozené a deriváty jejího svědectví (deník, výpověď kamarádky a pedagožky). Konkrétně pak vyčetl soudu prvního stupně, že bez logického odůvodnění přiřadil větší váhu tvrzení poškozené, která sice nebyla znaleckým zkoumáním shledána nevěrohodnou, ale i její blízké osoby tvrdí, že pravidelně lže a má sklony k manipulaci a konfabulaci.
Nadto ze znaleckého posudku vypracovaného na obviněného neplyne manipulativnost, sklon ke konfabulacím a ani sexuální odchylky. Důkazní situaci tedy označil za „tvrzení proti tvrzení“, přičemž soudy ignorovaly nedostatek důkazů a vycházely pouze z výpovědi poškozené a vlastních domněnek, a tím porušily zásadu in dubio pro reo. Konkrétně poukázal na důkaz terapeutickým deníkem, kterému soud přiřkl autentičnost a věrohodnost a nevypořádal se s tím, že poškozená u jeho zápisu měla podle svých slov plakat, avšak chybí jediná známka rozpitého textu nebo roztřeseného písma.
Stejně tak poškozená uvedla, že obviněný jí pouštěl na televizi umístěné v dílně pornografická videa, včetně análních praktik. Až v reakci na obranu obviněného tato tvrzení poškozená modifikovala na počítač či tablet a anální praktiky vynechala. To, že v dílně televize nebyla, tvrdila matka poškozené až do hlavního líčení, kde její přítomnost potvrdila. Naopak ji popřel obviněný i jeho syn. Soud v tomto směru nedoplnil důkazní materiál například fotografiemi. Za klíčové opomenutí pak označil neprovedení vyšetřovacího pokusu k prokázání hlukové propustnosti stěn.
Svědci potvrdili, že v domě bylo vše slyšet a poškozená ve své výpovědi uvedla, že ke zneužívání mělo docházet, když byla matka v domě přítomná. Orgány činné v trestním řízení však přesto neprověřily, zda bylo možné, aby matka nic neslyšela. Tento nedostatek důkazu má za následek důvodné pochybnosti o vině obviněného. Dále pak nebyly doplněny důkazy zdravotními záznamy a lékařskými zprávami, k čemuž připomněl metodiku Ministerstva zdravotnictví a z ní vycházející povinnosti pediatra. Tyto skutečnosti ovšem soudy neprověřovaly, stejně jako záznamy psychologů, ke kterým poškozená docházela.
Soudy shledaly vinu obviněného na základě neúplného dokazování, kdy nepřímé důkazy neuzavírají kruh neumožňující jinou interpretaci skutečnosti. Obviněný navrhoval provedení následujících důkazů: a) výslech dalších pracovníků P.
k věrohodnosti poškozené, deníku a motivům ohlášení zneužívání; b) výslech či konfrontaci poškozené s obviněným k prokázání případné motivace poškozené; c) lékařské zprávy, výslech třídních učitelů a psychologů poškozené k prokázání, zda existovalo podezření na zneužívání a zda matka s psychology řešila problémy s lhavostí poškozené; d) odborné vyjádření či znalecký posudek k následkům análního zneužívání; e) vyšetřovací pokus k hlukové propustnosti stěn. Opomenuté důkazy a rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními potvrzují, že dokazování nebylo provedeno v souladu se zásadou volného hodnocení důkazu podle § 2 odst. 6 tr.
ř, nebyla respektována zásada oficiality a vyhledávací, stejně jako presumpce neviny a související pravidlo in dubio pro reo. Soudy svůj postup přesvědčivě neodůvodnily, a naopak se dopustily protiprávní selekce důkazů svědčících v neprospěch obviněného. K tomu připomněl konstantní judikaturu – nálezy Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 177/04, sp. zn. IV. ÚS 570/03 a rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 8 Tdo 1561/2016. Závěrem tedy navrhl, aby Nejvyšší soud napadené usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 5.
10. 2023 č. j. 2 To 40/2023-480 podle ustanovení § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil, a aby podle § 265m odst. 1 tr. ř. ve věci sám rozhodl rozsudkem tak, že obviněného podle § 226 písm. a) tr. ř. zprošťuje obžaloby. Pokud by Nejvyšší soud neshledal důvody pro to, aby mohl ve věci sám rozhodnout rozsudkem, navrhl, aby byla věc vrácena podle § 265l odst. 1 tr. ř. Vrchnímu soudu v Praze se závazným právním názorem k novému projednání a rozhodnutí.
6. K podanému dovolání zaslala své vyjádření státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství – § 265h odst. 2 tr. ř. (dále jen „státní zástupkyně“). Po stručné rekapitulaci řízení a dovolací argumentace obviněného uvedla, že tyto námitky uplatňuje obviněný prakticky do samého počátku řízení a již se jimi zabývaly jak soud nalézací, tak soud odvolací. K věrohodnosti poškozené připomněla, že byla potvrzena znaleckými posudky i svědeckými výpověďmi. Právní kvalifikaci pak označila za velmi mírnou, neboť stíhané jednání bylo možné kvalifikovat i jako zločin znásilnění, protože poškozená byla ve stavu bezbrannosti. S ohledem na zásadu zákazu reformatio in peius však nelze do právní kvalifikace nikterak zasáhnout. Napadené rozhodnutí tedy není zatíženo vadou, kterou by bylo nutno a možno napravit cestou dovolání, když deklarovaný dovolací důvod naplněn nebyl. Proto státní zástupkyně navrhla, aby bylo dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnuto jako zjevně neopodstatněné. Současně podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. navrhla, aby tak dovolací senát učinil v neveřejném zasedání, přičemž vyjádřila s takovým postupem souhlas i pro případ jiného než navrhované rozhodnutí /§ 265r odst. 1 písm. c) tr. ř./.
7. Obviněný je podle § 265d odst. 1 písm. c) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroků rozhodnutí soudu, které se ho bezprostředně dotýkají. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční lhůtě (§ 265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce (§ 265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňovalo formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení § 265f odst. 1 tr. ř. Jeho přípustnost je dána podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., neboť směřuje proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek proti odsuzujícímu rozsudku.
8. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní námitky, o které je obviněný opřel, lze podřadit pod dovolací důvod, na který odkázal. Toto zjištění mělo zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. § 265i odst. 1, 3 tr. ř.).
9. Na tomto místě je třeba ponejprv uvést, že obviněný v rámci uplatněného dovolacího důvodu vznesl výtky vůči závěrům učiněným soudem prvního stupně a soudu odvolacímu pak vyčítal jejich aprobaci. V takovém případě ale opomněl v rámci svého mimořádného opravného prostředku označit i odpovídající dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř., který jediný připouští ve spojení s některým z předchozích dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 tr. ř. zásah i vůči rozsudku soudu prvního stupně. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř., ve znění účinném od 1. 1. 2022, totiž dopadá na případy, kdy došlo buď k zamítnutí anebo k odmítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci, anebo byl řádný opravný prostředek zamítnut, ačkoliv již předcházející řízení bylo zatíženo některou z vad předpokládaných v ustanoveních § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. Procesní situaci v nyní projednávané věci odpovídala druhá alternativa, neboť odvolací soud řádný opravný prostředek obviněného zamítl, avšak ten setrval na názoru, že tak učinit neměl, neboť řízení předcházející napadenému rozhodnutí bylo zatíženo vadami podřaditelnými pod uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Tento zjevný nedostatek podaného dovolání ale Nejvyšší soud nevyhodnotil jako překážku, která by zabraňovala provedení dovolacího řízení, neboť se jedná o zcela obvyklou (pro některé subjekty zřejmě málo seznatelnou) a tudíž běžně se vyskytující chybu v podávaných dovoláních.
10. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ve znění účinném od 1. 1. 2022, pak explicitně postihuje situace, kdy rozhodná skutková zjištění soudů, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů, nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Daný dovolací důvod tedy cílí na závažné procesní vady, jež v konečném důsledku zakládají neústavnost pravomocného rozhodnutí. Z dikce tohoto zákonného ustanovení vyplývá, že mezi taková flagrantní pochybení spadají zejména případy opomenutých důkazů, důkazů získaných a posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy a konečně případy svévolného hodnocení důkazů, provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu, jež má za následek existenci tzv. extrémního rozporu mezi jejich obsahem na straně jedné a skutkovým stavem věci v soudy dovozované podobě na straně druhé. Předpokladem relevantního uplatnění daného dovolacího důvodu je však zároveň zjištění, že tvrzené vady řízení skutečně měly nebo alespoň mohly mít podstatný význam pro skutkové závěry soudů a tím i pro
konečné hmotněprávní posouzení stíhaného jednání. To současně znamená, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ve znění účinném od 1. 1. 2022, nebyl do trestního řádu zaveden proto, aby se jím dovolatel zaštiťoval v naději, že neustálým opakováním verze svojí obhajoby dosáhne u Nejvyššího soudu přehodnocení provedených důkazů a změny učiněných skutkových zjištění, pokud v předchozím řízení k hodnocení těchto důkazů ze strany soudů nižších stupňů došlo za dodržení zásad vyplývajících z ustanovení § 2 odst. 6 tr. ř. a jimi zjištěný skutkový stav respektoval požadavky zakotvené v ustanovení § 2 odst. 5 tr. ř. V uvedené souvislosti je proto třeba zdůraznit, že Nejvyšší soud jako soud dovolací se rozhodně od 1. 1. 2022 nestal odvolacím soudem č. 2.
11. Námitky obviněného jsou v zásadě shodné s jeho obhajobou v předchozích fázích řízení a Nejvyšší soud proto připomíná, že v situaci, kdy obviněný v rámci dovolání opakuje shodné výhrady, které vznesl již v řízení před soudy nižších stupňů a tyto se s nimi řádně a náležitě vypořádaly, jedná se zpravidla o dovolání neopodstatněné (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002 sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publ. v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu pod č. TR NS 17/2002-T 408). O takovou situaci se v dané věci jedná, neboť jak Krajský soud v Hradci králové – pobočka v Pardubicích, tak i Vrchní soud v Praze se podstatou všech nyní vznesených dovolacích námitek pečlivě zabývaly v rámci svých rozhodnutí, přičemž své závěry náležitě odůvodnily. Nejvyšší soud přesto uvede ke konkrétním námitkám krátký a stručný komentář.
12. Dovolací výtky vznesené obviněným lze rozdělit do tří logických celků – zaprvé na ty směřující vůči věrohodnosti poškozené, zadruhé námitky opomenutých důkazů a zatřetí porušení pravidla in dubio pro reo.
13. K prvnímu okruhu námitek obviněného je nutno zopakovat, že věrohodností poškozené se nadmíru pečlivě zabýval již soud prvého stupně (obecně viz body 38–46 a 49 in fine odůvodnění rozsudku krajského soudu, ke konkrétním rozporům pak viz body 35–41 téhož). Obdobný postoj pak zaujal i soud odvolací (viz odůvodnění usnesení vrchního soudu str. 4 a 5). Se závěry soudů obou stupňů se Nejvyšší soud zcela ztotožňuje a nepovažuje za účelné je zde obšírně opakovat. Pouze v kontextu námitek obviněného lze uvést, že nebyly pochybnosti o pravdivosti tvrzení poškozené – viz výpovědi kamarádek poškozené BBBBB (pseudonym) a CCCCC (pseudonym) ale i E. Š. Zmínky o lhaní se ve všech svědeckých výpovědích objevovaly v kontextu školního prospěchu poškozené nebo psa, přičemž svědci (s výjimkou M. T.) však vždy uvedli i to, že poškozené věří a lež by poznali (protokol o hlavním líčení ze dne 2. 2. 2023 – svědci E. Š., D. R., L. R., protokol o hlavním líčení ze dne 3. 3. 2023 – svědci BBBBB, CCCCC). Pokud pak výpověď poškozené doznala v průběhu řízení změn, pak se tyto týkaly spíše okrajových okolností a časového zařazení. Podstata výpovědi zůstala konzistentní a hodnotící soud proto zcela správně dospěl k závěru, že poškozená reprodukuje prožité události. Nepřesnosti v určení času (frekvence styku, svěření se matce), stejně jako v objektech (televize či tablet) jsou s ohledem na časový odstup konání trestního stíhání i věk poškozené v době skutku přirozené, pochopitelné a nutno konstatovat, že v kontextu stíhaného jednání marginální. Nadto například frekvence styku doznala v souladu s pravidlem „v pochybnostech ve prospěch pachatele“ úpravy oproti obžalobě.
14. Co se pak týče nesrovnalostí specifikovaných obviněným v dovolání, těmito se také pečlivě zabýval soud nalézací. Tomu lze zcela přisvědčit, jestliže shledal nepodstatným typ zařízení použitých ke sledování porna (viz bod 38 odůvodnění rozsudku krajského soudu). Nadto přítomnost malé televize v dílně potvrdila při svém výslechu u hlavního líčení i matka poškozené (protokol z hlavního líčení ze dne 2. 2. 2023, str. 16 dole). Stejně tak námitka vůči autentičnosti deníku je zcela lichá a byla již vypořádána nalézacím, potažmo odvolacím soudem (viz bod 41 odůvodnění rozsudku krajského soudu). Ani v tomto případě nalézací soud při hodnocení věrohodnosti zápisu nevybočil z mezí hodnotících pravidel a obecné logiky. Lze tedy shrnout, že ani konkrétní namítané rozpory ve výpovědi poškozené neunikly pozornosti nalézacího soudu, který se jimi pečlivě zabýval a vypořádal je. V podrobnostech lze proto na toto rozhodnutí odkázat (viz shora).
15. Obecně lze k tomuto okruhu námitek uvést, že vyplývají z nespokojenosti obviněného s výsledkem řízení. Obhajoba obviněného je vedena snahou rozmělnit pozornost posuzujícího soudu vlastním a opětovným selektivním hodnocením marginálních okolností případu, ve snaze diskvalifikovat učiněná skutková zjištění způsobem, kdy se zaměřuje na některé detailní okolnosti, kterým přisuzuje neúměrně vysokou závažnost v naději, že tím zpochybní ucelený řetězec důkazů svědčících o jeho vině. Takovéto námitky ovšem nemohou vyvolat vlastní dovolací přezkum Nejvyššího soudu v situaci, kdy jim zjevně nelze přiznat dostatečnou relevanci.
16. Do druhé skupiny dovolacích výtek se řadí opomenuté důkazy – fotografie dílny ze stíhaného období, vyšetřovací pokus, zdravotní záznamy a lékařské zprávy, výslechy pedagogů a odborné vyjádření k následkům análního zneužívání. Na tomto místě se jeví vhodným připomenout, že za opomenuté důkazy jako kategorie procesních pochybení zakládajících dovolací přezkum podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou považovány pouze nedůvodně neprovedené podstatné důkazy. Jde tedy o případy, kdy soud bez řádného důvodu neprovede navrhované důkazy, které měl k dispozici a které jsou podstatné pro skutkové závěry v dané věci. Nejedná se tudíž o jakékoliv procesní pochybení ve vztahu k důkazním návrhům, ale pouze o takové, které jsou způsobilé podstatně zasáhnout do skutkových zjištění. Zároveň toto kritérium nesplňuje ani pouhá nespokojenost s odůvodněním zamítavého rozhodnutí o navržených důkazech. Ve světle těchto premis je nutno nahlížet i na obviněným označené opomenuté důkazy.
17. Obviněný vznesl tyto důkazní návrhy až v řízení před odvolacím soudem, který ovšem konstatoval, že v řízení o odvolání nebude dokazování doplněno (protokol o veřejném zasedání ze dne 5. 10. 2023, č. l. 477). Obviněný své návrhy na doplnění dokazování odůvodnil jednak prokázáním věrohodnosti poškozené (výslech dalších pracovníků P. a konfrontaci obviněného a poškozené), existence podezření na zneužívání (lékařské zprávy poškozené, výslech pedagogů a psychologů) či toho, zda se skutek stal (odborné vyjádření či znalecký posudek k následkům zneužívání).
Veškeré tyto návrhy byly vzneseny v návaznosti na nesouhlas se skutkovými zjištěními učiněnými nalézacím soudem, aniž by je však mohly ze své podstaty, jakkoliv narušit či zpochybnit. Jednalo se tedy o důkazy nadbytečné. Otázka věrohodnosti poškozené byla pečlivě zkoumána soudem nalézacím (viz shora bod 13 a 14 tohoto usnesení). Je třeba zdůraznit, že z pracovníků střediska P. byla vyslechnuta E. Š., která byla poškozené přiřazena jako psycholog. Z této pozice tedy bezpochyby pracovala s poškozenou intenzivně, a právě jí se poškozená svěřila.
Svědkyně neměla pochyby o upřímnosti tohoto sdělení (viz bod 33 odůvodnění rozsudku krajského soudu či protokol o hlavním líčení ze dne 2. 2. 2023 str. 10). Výslech jiných pracovníků by ve světle této svědecké výpovědi, a především pak v kontextu plné šíře provedeného dokazování, nemohl přinést žádné nové hledisko. Co se týče navrhované konfrontace poškozené s obviněným, ta je vyloučena ze zákona podle § 104a odst. 5 poslední věta tr. ř. Toto ustanovení explicitně stanovuje, že nelze postavit tváří v tvář poškozeného mladšího osmnácti let s obviněným v případě trestných činů proti důstojnosti v sexuální oblasti.
Poškozené bylo v době konání veřejného zasedání před odvolacím soudem (a doposud je) šestnáct let. O zařazení stíhaného jednání mezi trestné činy uvedené v hlavě III trestního zákoníku není taktéž pochyb, neboť právní kvalifikace nedoznala od podání obžaloby změny (blíže Šámal, P. a?kol.: Trestní řád I. §1 až 156. Komentář.7. vydání. Praha: C. H. Beck, str.1535). Dále pak ani nastolená otázka ohledně uskutečnění zneužívání nebyla s ohledem na výsledky provedeného dokazování jakkoli relevantní. Zároveň nebylo a není pochyb o tom, že podstata navrhovaných důkazů (lékařské zprávy poškozené, výslech pedagogů a psychologů) nebyla způsobilá vnést do celé věci obviněným vytoužený zvrat, neboť by muselo dojít k naprosté změně výsledné důkazní situace a tím i skutkových zjištění, k čemuž ale neexistoval žádný racionální předpoklad.
18. K tvrzenému porušení pravidla in dubio pro reo je nutno připomenout obecná východiska aplikace tohoto pravidla. Předpoklad uplatnění zásady in dubio pro reo nastává až v případě, jsou-li přítomny důvodné pochybnosti ve vztahu ke skutku či osobě pachatele, jež nelze odstranit ani provedením dalšího důkazu; rozhodnout ve prospěch obviněného je nutno pokud ani vysoký stupeň podezření sám o sobě ještě není s to vytvořit zákonný podklad pro odsuzující výrok. Trestní řízení totiž vyžaduje ten nejvyšší možný stupeň jistoty, který lze od lidského poznání požadovat, alespoň na úrovni obecného pravidla „prokázání mimo jakoukoliv rozumnou pochybnost“ (nález Ústavního soudu ze dne 27.
3.2017 sp. zn. II ÚS 4266/16-1). Jak je z uvedené citace patrno, důvodné pochybnosti by se měly vztahovat ke skutkovým zjištěním, a nikoliv k hodnocení každého důkazu zvlášť (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 6. 2017 sp. zn. 11 Tdo 1451/2016, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 2. 2017 sp. zn. 11 Tdo 1475/2016). Naopak důkazy je nutno hodnotit v souladu s požadavky uvedenými v § 2 odst. 6 tr. ř., tedy ve vzájemných souvislostech, přičemž právě tímto procesem lze pochybnosti odstranit. Zásadu in dubio pro reo je tudíž namístě použít jen tehdy, jsou-li pochybnosti o vině důvodné, takže v konfrontaci s nimi by výrok o spáchání trestného činu nemohl obstát.
Pochybnosti tedy musí být z hlediska rozhodnutí o vině závažné a již neodstranitelné provedením dalších či vyhodnocením stávajících důkazů. Podaří-li se pochybnosti odstranit, není důvodu rozhodovat ve prospěch obviněného, svědčí-li důkazy o jeho vině, třebaže jsou mezi nimi určité rozpory (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2017 sp. zn. 11 Tdo 1509/2016). V nyní posuzovaném případě zde však žádné takové pochybnosti nevyvstaly, neboť soudy provedly pečlivé dokazovaní, jak co do rozsahu provedených důkazů, tak jeho kvality (§ 2 odst. 5 tr.
ř.), tyto důkazy hodnotily jednotlivě i ve vzájemných souvislostech (§ 2 odst. 6 t. ř.) Z tohoto procesu vzešlým skutkovým zjištěním proto nelze nic vytknout. Nalézací soud podrobně odůvodnil veškeré své myšlenkové postupy a hodnotící úvahy, které jsou pečlivé a odpovídají obecné logice a běžnému vnímání a z tohoto pohledu jim tedy nelze taktéž ničeho vytknout. Pokud obviněný uvedl, že se jedná o situaci „tvrzení proti tvrzení,“ nelze se s jeho názorem ztotožnit. Právě tvrzení uvedená oběma (obviněným i poškozenou) byla předmětem dokazování, ze kterého bylo možné rekonstruovat skutek tak, jak je popsán ve výroku odsuzujícího rozsudku.
Těmito výhradami tedy obviněný opětovně spíše ventiluje svoji nespokojenost s výsledky hodnocení důkazů a selektivně pak zveličuje marginální nesrovnalosti tak, aby do řízení vnesl zdánlivé pochybnosti, avšak bez zjevného důvodu. Tedy i jeho námitku o porušení pravidla in dubio pro reo bylo tedy třeba odmítnout jako zjevně neopodstatněnou.
19. Pokud jde o obecné proklamace ohledně nespokojenosti obviněného s prací a postupem soudů v úvodu jeho dovolání, nelze jim pro jejich abstraktnost přiznat statut dovolacích námitek. Obviněný vyčetl soudům obou stupňů, že vyložily mezery v celém příběhu vlastními úvahami a že se podílely na prokazování viny dovolatele, což přímo odporuje jejich povinnosti rozhodovat nestranně. Nejvyšší soud považuje za nutné připomenout obviněnému, že pokud z dokazování provedeného před soudem vyplynulo, že se skutek stal a že jej spáchal, tedy „byla prokázána jeho vina,“ neznamená to, že by se soudy zpronevěřily imperativu nestrannosti. Obviněný měl stejná práva jako strana obžaloby a hojně je i využíval. Soud prováděl důkazy ve prospěch i v neprospěch obviněného, tyto patřičně hodnotil a precizně odůvodnil i své hodnotící úvahy (viz shora). Tyto výhrady (spíš úvahy) tak mají povahu vyjádření nesouhlasu obviněného s postupem a výsledným rozhodnutím soudů, ale bez jakéhokoli relevantního opodstatnění.
20. Závěrem tak lze prohlásit, že veškeré dovolací námitky obviněného, vesměs stále se opakující, shledal Nejvyšší soud jako zjevně neopodstatněné a zároveň již byly vypořádány soudy v předcházejících stadiích trestního řízení. Na tomto místě nelze přehlédnout, že i struktura rozsudku soudu prvního stupně byla pečlivá a precizní, což značnou měrou přispělo k přehlednosti a srozumitelnosti všech skutkových závěrů, s jedinou výjimkou, o níž bude pojednáno následně.
21. Nejvyšší soud v daných souvislostech nemohl nezareagovat na jedinou, avšak podstatnou nesrovnalost obsaženou ve skutkové větě rozsudku soudu prvního stupně a tou je zde uvedený souhlas poškozené se sexuálními praktikami obviněného. Z napadeného rozhodnutí se ale nepodává, z jakých důkazů dospěl soud k takovému skutkovému závěru, neboť sama poškozená toto negovala. Uvedla (stručně parafrázováno), že se obviněnému v obavě z jeho reakce poddávala, ale nikoli, že s uvedenými praktikami souhlasila. Zároveň nelze odhlédnout ani od toho, že právě souhlas poškozené byl stěžejním argumentem, o který nalézací soud opřel svoji právní kvalifikaci činu (o níž též bude pojednáno níže). Již zde je ale nutno uvést, že podle § 265p odst. 1 tr. ř. může Nejvyšší soud v neprospěch obviněného změnit napadené rozhodnutí jen na podkladě dovolání nejvyššího státního zástupce podaného v jeho neprospěch. Toto ustanovení je normativním vyjádřením zásady prohibito reformatio in peius, která zakazuje změnu postavení obviněného k horšímu v případě, kdy iniciátorem přezkumu byl on sám. K podání takového dovolání ze strany nejvyššího státního zástupce nedošlo, a proto se Nejvyšší soud omezil toliko na pouhé konstatování, že ve věci existuje rozpor mezi skutkovým závěrem ohledně souhlasu poškozené s jednáním obviněného a obsahem provedených důkazů. Jde ovšem o rozpor, který v rozhodnutí soudu vyznívá výlučně ve prospěch dovolatele, a proto jej již v této fázi řízení nelze jakkoli odstranit, natož napravit.
22. Přesto nebylo přijatelné předmětnou okolnost přejít bez jakékoli reakce, a to i v návaznosti na vyjádření státní zástupkyně k podanému dovolání stran užité právní kvalifikace. Byť je soudu prvního stupně možno přiznat, že se zabýval jednotlivými znaky v úvahu přicházejícího trestného činu, které skutek obsahoval a správně detekoval i variantu bezbrannosti jako základního znaku skutkové podstaty trestného činu znásilnění podle § 185 odst. 1 tr. zákoníku a uvedl i obšírný výklad ohledně tohoto pojmu a jeho výkladu v odborné literatuře i judikatuře Nejvyššího soudu, jeho následná aplikace na prokazatelná skutková zjištění se s takto vymezenými obecnými východisky minula, ba v určitých pasážích jim přímo odporuje. Pro větší transparentnost Nejvyšší soud některé stěžejní premisy stručně připomene.
23. V kontextu nyní posuzovaného případu je nutno zdůraznit, že ve stavu bezbrannosti se vedle absolutní bezbrannosti (spánek, bezvědomí, aj.) nacházejí i osoby, jejichž duševní a rozumové schopnosti nejsou na takové úrovni, aby si dokázaly ve své mysli situaci ve všech souvislostech vyhodnotit a přiměřeně, logicky a účinně na ni reagovat. Oběť tedy často nechápe smysl jednání pachatele, a důsledky takového jednání /blíže Šámal, P. a?kol.: Trestní zákoník II Zvláštní část (§ 140-421). Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, str.1837/. Znak bezbrannosti může být naplněn i v důsledku velmi nízkého věku oběti (například pět let), vzhledem k němuž oběť nebyla schopna adekvátně projevit svou vůli, pochopit jednání pachatele a bránit se mu, i když netrpěla duševní poruchou, měla pozitivní vztah k pachateli a jeho jednání nevnímala jako něco, co by jí ubližovalo (NS 7 Tdo 833/2021). /Ščerba, F. a kol. Trestní zákoník. Komentář. 1. vydání (2. aktualizace). Praha: C. H. Beck, 2022, str. 1520–1521/. Dále komentářová literatura uvádí, že za stav bezbrannosti je nutno považovat situaci, kdy je oběť vzhledem k nízké fyzické a duševní vyspělosti výrazně omezena v projevu odporu například i tím, že pachatel využívá svého rodičovského či obdobného postavení (tamtéž). Ačkoliv nelze stanovit absolutní hranici, jejíž dosažení by znamenalo, že dítě není bezbranné, lze usuzovat, že pokud je cílem sexuálně motivovaného jednání pachatele dítě mladší deseti let, zpravidla bývá na základě výše uvedených kritérií dovozován závěr o tom, že takové dítě bylo bezbranné ve smyslu § 185 odst. 1 tr. zákoníku alinea druhá (tamtéž).
24. Zároveň nelze nechat zcela bez povšimnutí i společenský kontext vnímání této problematiky, kdy sexuální trestné činy a jejich postih jsou tématem celospolečenské diskuze odrážející se v připravovaných legislativních změnách. V této souvislosti je vhodné upozornit především na připravovanou novelu trestního zákoníku obsahující redefinici znásilnění. Ačkoliv se jedná o právní úpravu de lege ferenda, pokládá Nejvyšší soud za nutné zmínit skutečnost, že připravovaná novela trestního zákoníku by měla obsahovat definici bezbrannosti (§ 119a navrhovaného znění) včetně ustanovení obecné hranice bezbrannosti z důvodů nízkého věku u dětí mladších dvanácti let (viz sněmovní tisk č. 616/0 dostupný na: psp.cz). V budoucnu by tedy měly být jako trestný čin znásilnění či nově sexuálního útoku (který ovšem na tento případ nedopadá) posuzovány všechny sexuální praktiky, a to i za situace, kdy s nimi dítě mladší 12 let souhlasí (strana 12 tamtéž).
25. V posuzované věci však nalézací soud dospěl v rozporu s již platnými a též shora uvedenými premisami k závěru, že znak bezbrannosti nebyl v případě poškozené naplněn. To odůvodnil stručně řečeno tím, že sexuální aktivity byly pro poškozenou znakem zájmu o ni a společně stráveným časem, obviněný ji chválil v porovnání s její matkou, což ji těšilo. Uvedl, že v rozhodné době „nebyla útlého věku“, chodila do druhé až čtvrté třídy, bylo jí sedm až devět let a částečný nesouhlas (s polykáním spermatu) vyjádřila a obviněný jej respektoval. Dále soud uvedl, že byla zvědavá a měla za to, že je „to normální“. V rámci téhož odstavce však zároveň nalézací soud uvedl i to, že poškozená měla obavy z reakce obviněného, pokud by odmítla a nadto jí obviněný sdělil, že by mohli jít oba do vězení, „čili jednalo se o hrozbu“. Následně soud dospěl k závěru, že „nebylo zjištěno, že by obžalovaný na poškozenou vyvíjel jakýkoliv zjevný tlak, aby mu vyhověla.“ (To vše v bodu 63 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně). V následujícím bodě pak své závěry shrnul tak, že u poškozené byl dominantní její souhlas a částečný zájem, dostala informaci, že by mohli jít do vězení, tedy že se jedná o něco utajovaného, nedovoleného a trestuhodného, a přesto měla možnost vyjádřit svůj nesouhlas a ten i částečně vyjádřila. „Obžalovaný poškozené nijak nevyhrožoval, nebylo zjištěno, že by na ni vyvíjel nátlak fyzický či psychický.“. Podle soudu prvého stupně tedy nebylo možné učinit spolehlivý závěr o psychické bezbrannosti poškozené (bod 64 odůvodnění rozsudku krajského soudu).
26. Již ze shora uvedené rekapitulace odůvodnění nalézacího soudu je zcela zřejmá vnitřní rozpornost této argumentace. Soud sice připustil, že obviněný sdělil poškozené, že by za to mohli jít oba (i poškozená ve věku 7 až 9 let!) do vězení, tedy vyřkl hrozbu, a že poškozená měla obavu z jeho reakce, pokud by odmítla. Zároveň však dospěl k závěru, že u poškozené převažoval souhlas se sexuálními praktikami iniciovanými obviněným. Takovéto odůvodnění je zcela nepřesvědčivé již v tomto ohledu, neboť samotná hrozba tak těžkým následkem jako je omezení osobní svobody je možné považovat za hrozbu jinou těžkou újmou jako znaku skutkové podstaty trestného činu znásilnění podle § 185 odst. 1 tr. zákoníku /blíže Šámal, P. a?kol.: Trestní zákoník II Zvláštní část (§ 140–421). Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, str.1838/.
27. Nutno zdůraznit, že v rozhodné době byla poškozená žákyní druhé až čtvrté třídy, tedy ve věku 7 až 9 let. Již tato okolnost sama o sobě implikuje spíše závěr opačný, než ke kterému dospěl soud prvého stupně. Nalézací soud byl též toho názoru, že poškozená nebyla zcela útlého věku. Nynější právní úprava sice nedefinuje věkovou hranici útlého věku nebo bezbrannosti dítěte, zároveň však nelze bez dalšího tvrdit, že dítě na nižším stupni základní školy již není útlého věku, jak poněkud zavádějícím způsobem učinil soud prvého stupně.
Naopak se z obecné zkušenosti jeví jako přiléhavější (o čemž svědčí i připravovaná novelizace stanovující konkrétní věkovou hranici bezbrannosti) a přesvědčivější opačný názor. Tedy, že u dítěte ve věku sedmi až devíti let nelze očekávat takovou rozumovou a citovou vyspělost a ani informovanost o sexuálních otázkách, která by mu umožňovala se vůči sexuálním praktikám vymezit či účinně vyjádřit nesouhlas. Toto tvrzení není nikterak v rozporu s usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 4. 3. 1994 sp. zn. 3 To 105/93 (č. 43/1994 Sb. rozh.
tr.), které zdůraznilo, že nelze považovat nezletilé apriori za bezbranné, ale je třeba hodnotit jejich rozumovou a citovou vyspělost a s tím související schopnost na účinné vyjádření nesouhlasu. V nyní posuzovaném případě se však soudy vůbec nezabývaly okolnostmi, které by svědčily o závěru, že poškozená takového stupně vyzrálosti dosáhla. Například při svém výslechu v hlavním líčení dne 3. 3. 2023 poškozená uvedla, že si není jistá, zda vůbec věděla, že mezi lidmi k takovým kontaktům dochází, pořádně nevěděla, o co se jedná (strana 9 protokolu o hlavním líčení ze dne 3.
3. 2023, č. l. 404). Tudíž předpoklad, na němž nalézací soud založil svoji právní kvalifikaci, tedy že obviněný nezneužil bezbrannosti poškozené, je tak nepřesvědčivý a důkazně nepodložený. Je nutno důrazně zopakovat, že poškozená byla v době spáchání skutku dítětem ve věku sedmi až devíti let, navštěvující druhou až čtvrtou třídu základní školy a z žádných důkazů nevyplynulo, že by měla povědomí či informace o sexuálních vztazích a praktikách. Dokonce sama uvedla, že nevěděla, o co se jedná. Měla za to, že je to normální.
Nejsou zde tedy žádné indicie, natož důkazy či skutková zjištění, které by mohly vést k závěru o tom, že poškozená byla natolik duševně vyspělou, aby pochopila význam a důsledky jednání obviněného, a aby se vůči nim mohla účinně vymezit či projevit svůj nesouhlas. Skutečnost, že obviněný „respektoval“ neochotu poškozené k polknutí ejakulátu, ještě automaticky neimplikuje, že obviněná byla objektivně schopna projevit nesouhlas se všemi praktikami a jednáním obviněného, jehož se vůči ní dopouštěl (blíže viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6.
8. 2014 sp. zn. 11 Tdo 782/2014- U dětí starších (než kojenci) je přítomnost stavu bezbrannosti třeba posuzovat velmi citlivě, jelikož tyto si již mnohdy uvědomují škodlivost jednání pachatele, přesto nemusí být natolik duševně a fyzicky vyspělé, aby svůj nesouhlas daly dostatečně zřetelně najevo a dokázaly se účinně bránit.
Nelze odhlédnout ani od skutečnosti, že obviněný byl vůči poškozené v postavení obdobném postavení otce, tedy zde nebyla dána plná rovnováha jejich rolí v rámci rodiny /srovnej Ščerba, F. a kol. Trestní zákoník. Komentář. 1. vydání (2. aktualizace). Praha: C. H. Beck, 2022, str. 1520–1521/.
28. Ze všech shora uvedených okolností tak vyplývá jednoznačný závěr, že soud prvého stupně v uvedené otázce pochybil včetně právního posouzení znaku zneužití bezbrannosti, neboť ze všech skutkových zjištění je patrné, že poškozená byla vůči obviněnému bezbrannou osobou. Stíhané jednání tudíž mělo být právně kvalifikováno jako zvlášť závažný zločin znásilnění podle § 185 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku – obviněný zneužil bezbrannosti poškozené dané jejím nízkým věkem a stupněm rozumové a duševní vyspělosti neumožňující dohlédnout významu a důsledků jeho jednání, a to k pohlavnímu styku provedenému způsobem srovnatelným se souloží, přičemž mu bylo známo, že poškozená je dítětem mladším 15 let (7 až devět let).
29. Byť podané dovolání nebrojilo proti výroku o uloženém trestu, a to svým obsahem ani formálním uplatněním příslušného dovolacího důvodu /§ 265b odst. 1 písm. i) tr. ř./, je Nejvyšší soud nucen se vyjádřit nesouhlasně i k němu. Stejně jako u přecházejících výhrad si je plně vědom, že tak může učinit pouze na okraj (obiter dictum). Pokud bude odhlédnuto od nesprávnosti právní kvalifikace (viz shora), tak trest byl obviněnému ukládán podle ustanovení 187 odst. 2 tr. zákoníku – jakožto nejzávažnějšího trestného činu, s rozpětím trestní sazby od dvou do deseti let. Podle § 39 odst. 1 tr. zákoníku přihlédne soud při stanovení druhu a výměry trestu k povaze a závažnosti spáchaného trestného činu, k osobním, rodinným, majetkovým a jiným poměrům pachatele a jeho dosavadnímu způsobu života a k možnosti jeho nápravy. Dále přihlédne k jeho postoji k trestnému činu. Povaha a závažnost trestného činu jsou určovány významem chráněného zájmu, který byl činem dotčen, způsobem provedení činu a jeho následky, okolnostmi, za kterých byl čin spáchán, osobou pachatele, mírou jeho zavinění, a jeho pohnutou, záměrem a cílem (§ 39 odst. 2 tr. zákoníku). Zároveň přihlédne i k polehčujícím a přitěžujícím okolnostem a délce trestního řízení (§ 39 odst. 3 tr. zákoníku).
30. Soud prvého stupně veškerá tato hlediska při ukládání trestu deklaroval a zabýval se konkrétními okolnostmi případu. Zcela důvodně dospěl k závěru, že vzhledem k závažnosti jednání obviněného a jeho dlouhodobosti přicházelo do úvahy uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody. Následně však bez bližší specifikace „rozhodných okolností“ učinil závěr, že již od samotného řízení „lze očekávat faktický preventivní účinek do budoucího života“ obviněného, a proto mu uložil trest odnětí svobody ještě při spodní hranici trestní sazby v délce tří let, který podmíněně odložil na zkušební dobu pěti let. Současně mu s poukazem na sbíhající se přečiny uložil i peněžitý trest ve výši 50.000 Kč, aniž by specifikoval, jakým způsobem k jeho výši dospěl, když neodůvodnil počet denních sazeb ani jejich výši. Pouze odkázal na předchozí odstavce odůvodnění svého rozhodnutí, z nichž se podává, že například podklady pro výpočet denní sazby neměl k dispozici a pouze se spolehnul na prohlášení obviněného o jeho čistém příjmu.
31. Pokud jde o uložený podmíněný trest odnětí svobody, ten se v kontextu všech shora uvedených zákonných pravidel trestání jeví jako nepřiměřeně mírný. Byť byl vyměřen v maximální možné délce umožňující ještě podmíněný odklad, současně s peněžitým trestem nízké výměry, jde nepochybně o trest nedostačující k dosažení cílů a funkcí, které jsou od něj očekávány. Úkolem trestní represe je vedle funkce výchovné, preventivní a satisfakční, též, a to nikoli v poslední řadě, i uspokojení veřejného zájmu na ochraně zvolených právních statků. Jinak řečeno, jedním z cílů uložení trestu je znovunastolení spravedlnosti, která byla daným činem narušena. V nyní posuzovaném případě ovšem nebyla uloženým trestem naplněna ani jedna z těchto funkcí. Obviněnému byl uložen úhrnný trest za tři trestné činy, z čehož jeden bylo nutno klasifikovat jako zvlášť závažný zločin, kterého se pachatel dopustil na dítěti mladším 15 let v blízkém osobním poměru a páchal jej po delší dobu. Zároveň v jeho prospěch hovořila toliko jedna polehčující okolnost – dosavadní řádný život (soudní beztrestnost). Mezi další zohledněné okolnosti patřila doba, která uplynula od spáchání trestného činu, příznivá prognóza resocializace a taktéž vyslovené přání poškozené, která nechtěla pro obviněného trest odnětí svobody spojený s jeho přímým výkonem. Nejvyšší soud plně respektuje právo nalézacího soudu, který vynesl odsuzující rozsudek, na určení druhu a výměry trestu. Zároveň ovšem ani tato volnost není bezbřehá a musí reflektovat vedle zákonných limitů i všechna shora uvedená hlediska a funkce trestání. V případě, kdy je pak soud přesvědčen, že postačuje uložení mírnějšího trestu, než je v typově obdobných případech ukládán a tím pádem i očekáván, musí tento svůj výrok velice pečlivě odůvodnit, jinak nelze zajistit, aby byl takový trest vnímán jako přiměřený a tím i spravedlivý. Z odůvodnění rozsudku nalézacího soudu lze vysledovat toliko sumu okolností, které mohly mít na rozhodnutí o trestu vliv. K samotnému odůvodnění, proč soud prvého stupně nepřistoupil k uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody, ač tuto možnost sám avizoval, je uveden pouze odkaz na „rozhodné okolnosti uvedené výše“ a předpokládaný preventivní účinek trestního řízení. Zároveň je pouze zdůrazněno i uložení dalšího, peněžitého trestu. Nelze než konstatovat, že nalézací soud rezignoval na svou povinnost náležitě objasnit všechny požadované okolnosti a aspekty, které jej vedly k uložení konkrétního trestu (§ 39 tr. zákoníku). V důsledku uvedeného pak nelze uložený trest akceptovat jako přiměřený a spravedlivý, natož pak u něj shledat splnění všech požadovaných funkcí (individuální a generální prevence, satisfakční, restaurativní …).
32. Pokud jde o postup a rozhodnutí odvolacího soudu, tak ty byly bezpochyby limitovány stejnou zásadou, jako je tomu nyní i u soudu dovolacího,
neboť odvolání proti rozsudku soudu prvého stupně podal pouze obviněný. Přesto by ale bylo možno očekávat, že i soud druhého stupně vyjádří vůči vyhlášenému rozsudku v odůvodnění svého usnesení obdobné výhrady, a ne, že jej bude bez dalšího v podstatě akceptovat.
33. Nejvyšší soud však ani přes veškerou zdrženlivost, která mu přináleží a zároveň i vyplývá z konkrétní procesní situace, nemohl shora uvedená pochybení ignorovat a tím je svým způsobem též aprobovat, a proto na ně poněkud rozsáhlejším způsobem ve svém rozhodnutí upozornil. Vědom si současně, že je vázán zásadou zákazu reformationis in peius vyplývající z ustanovení § 265p odst. 1 tr. ř., v důsledku níž nebylo možné celou věc po zrušení napadeného rozhodnutí vrátit k novému projednání a rozhodnutí za účelem jejich napravení, v konečném výsledku podané dovolání obviněného M. T. ze shora uvedených důvodů odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř., neboť jím uplatněné námitky posoudil jako zjevně neopodstatněné. Toto své rozhodnutí Nejvyšší soud vyhlásil v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 10. 4. 2024
JUDr. František Hrabec předseda senátu