4 Tdo 1580/2014-29
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 29. prosince 2014 o
dovolání obviněného L. K. proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze
dne 27. 8. 2014, sp. zn. 12 To 228/2014, který rozhodl jako soud odvolací v
trestní věci vedené u Okresního soudu v Semilech pod sp. zn. 4 T 117/2013, t a
k t o:
Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. řádu se dovolání obviněného odmítá.
Rozsudkem Okresního soudu v Semilech ze dne 16. 6. 2014, sp. zn. 4 T 117/2013,
byl obviněný L. K. (dále jen „obviněný“, příp. „dovolatel“) uznán vinným
zločinem podvodu podle § 209 odst. 1, 4 písm. d) tr. zákoníku, dílem dokonaným,
dílem nedokonaným ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku, kterého se
podle skutkové věty výroku o vině uvedeného rozsudku dopustil tím, že:
„1.) jako kupující dne 10. 4. 2012 v R. u J. předložil poškozené MUDr. A. E.
jako prodávající k podpisu kupní smlouvu na rodinný dům stojící na pozemku
označeném jako stavební parcela, vše v k. ú. V. n. J., přičemž nedodržel článek
III. této smlouvy a dohodnutou kupní cenu ve výši 2.000.000,- Kč ve smyslu
tohoto článku smlouvy před podpisem nezaplatil, přesto došlo k podpisu smlouvy
oběma stranami, neboť zneužil důvěry prodávající příslibem složení peněz téhož
dne, což ale neučinil, a dne 17. 4. 2012 podal na Katastrální úřad pro L. kraj,
katastrální pracoviště S. návrh na zahájení řízení o povolení vkladu
vlastnického práva do katastru nemovitostí, přičemž pro neurčitost a
nesrozumitelnost právního úkonu týkajícího se převodu vlastnického práva k
tomuto nedošlo, proto dne 30. 4. 2012 opětovně v R. u J. předložil poškozené
novou kupní smlouvu na rodinný dům stojící na pozemku označeném jako stavební
parcela, včetně pozemku označeného jako stavební parcela, vše v k. ú. V. n. J.,
přičemž opět nedodržel čl. III. této smlouvy a dohodnutou kupní cenu ve výši
2.000.000,- Kč ve smyslu tohoto článku smlouvy před podpisem opět neuhradil, a
to ani později, přesto však využiv důvěry poškozené došlo k podpisu smlouvy
oběma stranami a dne 4. 5. 2012 znovu podal na Katastrální úřad pro L. kraj,
Katastrální pracoviště S. návrh na zahájení řízení o povolení vkladu
vlastnického práva do katastru nemovitostí, čímž by poškozené MUDr. E. dle
znaleckého posudku způsobil škodu ve výši 1.950.000,-Kč, když však ke vkladu
jeho vlastnického práva nedošlo, neboť toto řízení bylo na základě iniciativy
poškozené pozastaveno, neboť ani později neuhradil kupní cenu, navíc v blíže
neurčené době, rozhodně však po 6. 5. 2012 a dříve než 10. 5. 2012, vyměnil u
uvedeného domu zámek, aby s domem mohl volně nakládat, k jeho předání však dle
čl. IV. uvedené smlouvy mělo dojít až po uhrazení kupní ceny, přičemž již od
počátku neměl v úmyslu kupní cenu uhradit, neboť nedisponoval a ani nemohl
disponovat dostatečnými finančními prostředky, když stav jeho běžného i
spořícího účtu byl v té době nulový, proti jeho osobě bylo nařízeno několik
exekucí, resp. vydáno několik platebních rozkazů a mimo to nedisponoval ani
žádným nemovitým majetkem,
2.) dne 27. 9. 2011 v L. nabídl poškozené B. V. své služby spočívající ve
vymožení částky ve výši přibližně 1.000.000,- Kč, kterou poškozená již dříve
zaslala blíže nespecifikované spol. ve V. B., včetně zastupování před tamějšími
soudy, kdy k tomuto účelu jako vyhotovitel dne 27. 9. 2011 v L. vydávaje se za
z. spol. DK Holding s. r. o., , se sídlem O., P. uzavřel s poškozenou B. V. jako z. Dohodu o provedení práce, jejímž předmětem byly poradenské a právní
služby související s vymožením dané finanční částky ve V. B., přičemž ještě
téhož dne od poškozené obdržel za tyto služby dle svého požadavku částku ve
výši 30.000,- Kč a v lednu 2012 pak poškozenou požádal o další platbu na soudní
výdaje ve V. B., a to na účet, načež mu poškozená na základě této žádosti,
zaslala na uvedený účet částku ve výši 62.000,- Kč, přičemž poškozené B. V. žádné poradenské ani právní služby neposkytl a uvedenou částku, resp. ani její
část ve V. B. nevymohl, když se o to ani žádným kvalifikovaným způsobem
nepokusil, a dále jako kupující dne 31. 10. 2011 v Liberci předložil poškozené
B. V. k podpisu několik písemností a to tak, že poodkryl vždy jen část listu s
podpisovou doložkou poškozené, mezi nimi i kupní smlouvu o koupi vlastnictví
družstevní bytové jednotky, spoluvlastnického podílu na pozemku, kdy předmětem
smlouvy byla poškozenou užívaná bytová jednotka nacházející se v bytovém domě,
stojícím na pozemku označeném jako parcela, včetně spoluvlastnického podílu o
velikosti 6712/260552 na společných částech domu, stojícího na pozemku
označeném jako parcela a spoluvlastnického podílu o velikosti 6712/260552 na
pozemku označeném jako parcela, vše v k. ú. F. u L., přičemž poškozená v dobré
víře tuto smlouvu podepsala, včetně návrhu na zahájení řízení o povolení vkladu
vlastnického práva k bytové jednotce, spoluvlastnického podílu na společných
částech domu a spoluvlastnického podílu na pozemku rovněž ze dne 31. 10. 2011,
a svým podpisem na uvedené kupní smlouvě stvrdila převzetí kupní ceny ve výši
1.300.000,- Kč, přestože danou částku neobdržela při podpisu smlouvy ani
později, neboť se domnívala, že podepisuje dokumenty a písemnosti v souvislosti
s výše uvedenou Dohodou o provedení práce, přičemž následně podal na
Katastrální úřad pro L. kraj, Katastrální pracoviště L. návrh na zahájení
řízení o povolení vkladu vlastnického práva do katastru nemovitostí, kdy již
dne 2. 11. 2011 nastaly právní účinky vkladu a kdy se tak bez vědomí poškozené
stal vlastníkem uvedených nemovitostí v celkové hodnotě 1.300.000,- Kč přičemž
uvedené nemovitosti obratem prodal za částku 630.000,- Kč V. P. na základě
kupní smlouvy o převodu vlastnictví bytové jednotky ze dne 18. 11. 2011 s
právními účinky vkladu téhož dne, přičemž mu V. P. dle dohody uhradil v
hotovosti ve dvou splátkách částku ve výši 500.000,- Kč, neboť podstatou
uvedeného právního úkonu měla být půjčka peněz ve výši 500.000,- Kč a
krátkodobá zástava uvedených nemovitostí, tj. zbylých 130.000,- Kč měla být
odměna pro V. P. za poskytnutí půjčky, přičemž poškozená B. V. se skutečnost,
že není vlastníkem bytu dozvěděla až dne 15. 3.
Za výše uvedený zločin, jakož i za přečiny krádeže dle § 205 odst. 1 písm. b)
odst. 2, 3 tr. zákoníku a porušování domovní svobody dle § 178 odst. 1, 2 tr.
zákoníku, jimiž byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Jablonci nad Nisou
ze dne 15. 2. 2013, sp. zn. 1 T 69/2011, ve spojení s usnesením Krajského soudu
v Ústí nad Labem ? pobočka Liberec ze dne 10. 7. 2013, sp. zn. 31 To 161/2013,
byl obviněný podle § 209 odst. 4 za použití § 43 odst. 2 tr. zákoníku odsouzen
k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání pěti let. Podle § 56 odst. 2 písm.
c) tr. zákoníku byl obviněný pro výkon tohoto trestu zařazen do věznice s
ostrahou. Podle § 43 odst. 2 tr. zákoníku byl současně zrušen výrok o trestu z
rozsudku Okresního soudu v Jablonci nad Nisou ze dne 15. 2. 2013, sp. zn. 1 T
69/2011, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující,
pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle § 228
odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost nahradit V. P., bytem L., V.
T., škodu ve výši 630.000,- Kč.
Proti citovanému rozsudku podal obviněný odvolání, o němž rozhodl Krajský soud
v Hradci Králové usnesením ze dne 27. 8. 2014, sp. zn. 12 To 228/2014, tak, že
z podnětu odvolání obviněného napadený rozsudek zrušil podle § 258 odst. 1
písm. f), odst. 2 tr. ř. ve výroku o povinnosti obviněného k náhradě škody V.
P. a podle § 265 tr. ř. nově rozhodl tak, že poškozeného V. P. odkázal s
nárokem na náhradu škody podle § 229 odst. 1 tr. ř. na řízení občanskoprávní.
Proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 27. 8. 2014, sp. zn. 12
To 228/2014, podal obviněný prostřednictvím svého obhájce dovolání, v němž
uplatnil dovolací důvod vymezený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V
rámci své dovolací argumentace namítl, že napadené rozhodnutí spočívá na
nesprávném právním posouzení skutku resp. nesprávném hmotně právním posouzení,
přičemž své dovolání zaměřil proti oběma jeho výrokům, týkajícím se převodů
nemovitostí prodávajících MUDr. A. E. a B. V. V dovolání obviněný setrval na
své obhajobě, že se jednání, za které byl odsouzen, nedopustil. Současně uvedl,
že odvolací soud nenapravil právní vady ve věci samé spočívající v nesprávném
právním posouzení obou výše popsaných skutků podle norem hmotného práva.
Současně namítl, že právní posouzení skutků je v extrémním nesouladu se
skutkovým zjištěním, tedy i s provedenými důkazy.
V další části svého mimořádného opravného prostředku obviněný v podrobnostech
zrekapituloval obsah svého odvolání proti rozhodnutí soudu prvého stupně, a to
zejména z pohledu skutkových zjištění, přičemž zopakoval argumentaci, kterou
uvedl již v rámci odvolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně a opakovaně
namítl, že nesouhlasí se skutkovými závěry, k nimž po provedeném dokazování
dospěly soudy obou stupňů. Poukázal, že v případě poškozené MUDr. E. provedené
důkazy jednoznačně svědčí o občanskoprávním charakteru provedených úkonů. V
obou případech skutečnosti vedoucí ke zmaření kupní smlouvy stály mimo
kupujícího a nezaplacení kupní ceny ještě před její splatností není v příčinné
souvislosti s následky předvídanými obsahem trestného činu podvodu, a to ani ve
stadiu pokusu. Pokud oba soudy dovozují jeho trestní odpovědnost toliko s
poukazem na jeho nemajetnost, jde o závěr vymykající se důkazní
předvídatelnosti chování kupujícího ke dni splatnosti kupní ceny. Obdobná
situace nastala i v případě prodávající B. V., k jejíž osobě uvedl, že
jmenovaná je osobou vitální a zcela rozumově konformní, o čemž svědčí i její
snaha získat finance z nabídky mimo republiku. Její tvrzení, že byt prodat
nechtěla a že kupní cenu 1.300.000 Kč neobdržela, jsou podle jeho názoru v
rozporu s listinnými důkazy, zejm. kupní smlouvou a výpovědí kupujícího. Rovněž
následný prodej bytu V. P., včetně důvodů, proč tak učinil, nezakládají důvod,
aby důkazy stran prodeje bytu B. V. byly vyloženy mimo důkazní rámec týkající
se tohoto právního úkonu. Vytkl, že odvolací soud se v obou případech kupních
smluv zcela ztotožnil se závěry nalézacího soudu, který svůj závěr o trestní
odpovědnosti podpořil úvahami, které neměly oporu v provedených důkazech.
Z těchto důvodů obviněný v závěru svého podání navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil
usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 27. 8. 2014, a rozsudek
Okresního soudu v Semilech ze dne 16. 6. 2014, a sám rozhodl rozsudkem tak, že
ho ohledně obou skutků zprostí obžaloby; za přečin podvodu podle § 209 odst. 1
tr. zákoníku stran skutku pod bodem 2.) rozsudku okresního soudu a usnesení
krajského soudu, týkajícího se převzetí částky 92.000 Kč od B. V. mu uloží
přiměřený souhrnný trest odnětí svobody a poškozeného V. P. odkáže s nárokem na
náhradu škody na řízení občanskoprávní.
K podanému dovolání se ve smyslu § 265h odst. 2 tr. ř. vyjádřila státní
zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní
zástupkyně“), která k námitkám obviněného uplatněným v rámci dovolacího důvodu
podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. konstatovala, že soudy dříve činné ve věci
na základě důkazů provedených v souladu se zákonem dovodily skutkový stav věci,
který je namístě užít jako výchozí podklad pro hmotněprávní kvalifikaci. Rovněž
uvedla, že není důvod zpochybňovat pravdivost výpovědí svědků, zejména
poškozených osob MUDr. A. E. a B. V., které jsou podpořeny svědeckými výpověďmi
a doplněny dalšími provedenými listinnými důkazy. S těmito se řádně a v
dostatečném rozsahu soudy obou stupňů vypořádaly, když za nevěrohodnou a
nelogickou označily naopak verzi skutkového děje předloženou obviněným. Z
listinných podkladů k majetkové situaci obviněného je zřejmé, že již v době
sjednávání jednotlivých smluv o převodu nemovitostí od poškozených, jakož i
dalších smluvních ujednání a opakovaného převzetí finančních prostředků od
poškozené B. V., resp. i V. P., si byl nesporně vědom toho, že s ohledem na
svou majetkovou a finanční situaci, když bylo prokázáno, že nevlastnil žádný
nemovitý ani movitý majetek a naopak byly proti němu vedeny exekuce pro dluhy
vůči jiným osobám, nebyl objektivně schopen ve sjednaných termínech splatnosti
dostát svým závazkům, neboť pro takový závazek neměl dostatečné finanční krytí.
Státní zástupkyně se rovněž ztotožnila s použitou právní kvalifikací skutku.
Také uložený souhrnný trest podle druhu i jeho výměry shledala za plně
odpovídající a přiměřený. Závěrem shrnula, že dovolání obviněného brojí
výhradně proti způsobu vyhodnocení zjištěných skutkových okolností soudy obou
stupňů, a tedy způsobu hodnocení provedených důkazů s tím, že se snaží prosadit
svou verzi, kterou uplatnil opakovaně již v rámci své obhajoby.
Z těchto důvodů v závěru svého vyjádření státní zástupkyně navrhla, aby
Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř.
jako zjevně neodpovídající uplatněnému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1
písm. g) tr. ř., a aby toto rozhodnutí učinil za podmínek § 265r odst. 1 písm.
a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Pro případ, že by Nejvyšší soud shledal
podmínky pro jiné, než navrhované rozhodnutí, vyjádřila současně ve smyslu §
265r odst. 1 písm. c) tr. ř. výslovný souhlas s rozhodnutím věci v neveřejném
zasedání i jiným, než navrženým způsobem.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že v této trestní
věci je dovolání přípustné [§ 265a odst. 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou
oprávněnou [§ 265d odst. 1 písm. b), 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde
lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.), a splňuje i obligatorní
náležitosti obsahu dovolání uvedené v § 265f odst. 1 tr. ř.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále
nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněný zákonem
stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou
provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3
tr. ř.
Ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným
prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních
vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého
stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je
totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může
doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném
opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno
základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve
smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen
„Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou
třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a
samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho
důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je
mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět
(srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr.
ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň
plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání
dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní
pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne
27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými
dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k
revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci
má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§ 265d
odst. 2 tr. ř.).
Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v
ustanovení § 265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda
obviněným uplatněný dovolací důvod lze považovat za důvod uvedený v citovaném
ustanovení zákona, jehož existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu
napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. Současně je třeba dodat, že z hlediska
§ 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. nepostačuje pouhé formální uvedení některého z
důvodů vymezených v § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. odkazem na toto
zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání
tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v
právním posouzení skutku, jenž je vymezen ve výroku napadeného rozhodnutí.
Vedle případů, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení
skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení, uplatněnému dovolacímu
důvodu ve smyslu ustálené judikatury odpovídají rovněž námitky tzv. extrémního
nesouladu mezi provedenými důkazy a z nich učiněnými skutkovými zjištěními a
námitky týkající se nezákonnosti postupu orgánů činných v trestním řízení v
intenzitě narušující zásady spravedlivého procesu. O extrémní nesoulad mezi
provedenými důkazy a z nich učiněnými skutkovými zjištěními se jedná v
případech objektivně zjištěné a zcela zjevné absence srozumitelného odůvodnění
rozsudku, při zásadních logických rozporech ve skutkových zjištěních a z nich
vyvozených právních závěrech, opomenutí a nehodnocení stěžejních důkazů, apod.
To však Nejvyšší soud nezjistil. Po prostudování předloženého trestního spisu
Nejvyšší soud předně shledal, že námitky deklarované v podaném dovolání
obviněný uplatnil již v předchozích stadiích trestního řízení i v odvolání
proti rozsudku nalézacího soudu. Jde tak v podstatě pouze o opakování obhajoby,
se kterou se již vypořádaly soudy nižších stupňů v odůvodnění svých rozhodnutí.
Konstantní judikatura pamatuje na takovýto případ rozhodnutím Nejvyššího soudu
sp. zn. 5 Tdo 86/2002, z něhož vyplývá, že „opakuje-li obviněný v dovolání v
podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v
odvolacím řízení, se kterými se již soudy obou stupňů v dostatečné míře a
správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání, které je zjevně neopodstatněné ve
smyslu § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu“ (srov. rozhodnutí č. 408, Soubor
rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek 17, C. H. Beck).
Kromě toho, že dovolatel ve svém dovolání uplatnil totožné námitky jako v
podaném odvolání proti rozsudku nalézacího soudu, je třeba zdůraznit, že sice
ve svém mimořádném opravném prostředku deklaroval důvod dovolání podle
ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., v dovolání však ve skutečnosti
nenamítl nesprávnost právního posouzení skutku, ale pouze napadl soudy učiněná
skutková zjištění. Za námitky skutkového charakteru týkající se úplnosti a
hodnocení provedeného dokazování je nutno považovat jak jeho výtky ohledně
nesprávného hodnocení v řízení provedených důkazů, tak i jeho přesvědčení, že
hodnocení důkazů mělo vyznít naopak v jeho prospěch a že se vytýkaného jednání
nedopustil. Je zřejmé, že obviněný se svým dovoláním pouze domáhá, aby byl
jiným způsobem posouzen skutek, pro který je stíhán. Uvedenou skutečnost však
nelze podřadit pod deklarovaný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr.
ř. Obviněný zaměňuje dovolání jako mimořádný opravný prostředek za další
odvolání, přičemž přehlíží, že dovolací soud je oprávněn přezkoumat napadené
rozhodnutí pouze v případě námitek odpovídajících důvodům dovolání taxativně
uvedeným v § 265b tr. ř.
K problematice formálně uplatněného dovolacího důvodu se vyjádřil i Ústavní
soud, a to v rozhodnutí ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05, kde tento
mimo jiné uvedl, že označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v
ustanovení § 265b tr. ř. nemůže být pouze formální. Nejvyšší soud je povinen
vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i
podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů
uvedených v § 265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího
důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň podmínkou i rámcem, v němž dochází
k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.
Pro úplnost Nejvyšší soud podotýká, že obviněný, ač spáchání vytýkaného jednání
od počátku trestního řízení popírá, je ze svého jednání usvědčován nejen
výpovědí poškozených MUDr. A. E. a B. V., ale i svědků J. P. a V. P., které
obhajobu obviněného zcela nepochybně vyvrací. Nutno zdůraznit, že jejich
tvrzení nestojí osamoceně, ale jsou podporována i ostatními, zejména v řízení
provedenými listinnými důkazy. Ze znaleckého posudku z oboru ekonomika, odvětví
ceny a odhady nemovitostí, vyplývá, že hodnota nemovitostí, které byly
předmětem kupních smluv uzavřených mezi obviněným a poškozenou MUDr. E., byla
stanovena částkou 1.950.000 Kč. Nejvyšší soud dal rozhodujícím soudům rovněž za
pravdu i v tom, jak se v daném kontextu vypořádaly s tvrzením obviněného, že
ustanovení kupní smlouvy, podle níž se účastníci smlouvy dohodli na kupní ceně
2 miliony Kč, a současně svými podpisy stvrdili, že dohodnutou kupní cenu již
kupující prodávající zaplatil převodem na její účet, aniž by MUDr. E. tuto sumu
ve skutečnosti na svůj účet obdržela. To je zjevné i z výpisu z jejího účtu.
Tvrzení obviněného, že tyto skutečnosti byly do smlouvy vloženy na její přání,
správně vyhodnotily jako nevěrohodné. Nakonec sám fakt, že obviněný této
poškozené neuhradil kupní cenu ani zčásti, i sám potvrdil. S těmito důkazy pak
korespondují i listiny (zejména smlouva o úhradě za nemovitost, dodatek ke
kupní smlouvě, návrhy na vklad do katastru, zprávy peněžních ústavů a další).
Soudy prvního i druhého stupně v odůvodnění svých rozhodnutí, na něž je možno
beze zbytku odkázat, jasně, srozumitelně a přesvědčivě vysvětlily, z jakých
důvodů považovaly výpovědi poškozených, které obviněného z trestné činnosti
jednoznačně usvědčují a ve spojení s důkazy dalšími, na tyto logicky
navazujícími, za věrohodné, a proč naopak obhajobu obviněného vyhodnotily jako
účelovou, učiněnou ve snaze vyhnout se trestní odpovědnosti. Pro posouzení věci
má význam také finanční situace obviněného, když z výpisů z jeho účtů a ze
zprávy o jeho finančních závazcích bylo zjištěno, že nedisponuje žádným movitým
majetkem a neměl rovněž dostatek finančních prostředků, z nichž by sjednanou
kupní cenu v obou případech uhradil. Rovněž z výpisu vylustrovaných věcí
ohledně osoby obviněného je zjevné, že v období let 2003 až 2012 bylo na jeho
majetek nařízeno velké množství výkonů rozhodnutí a exekucí. V průběhu řízení
tak bylo na základě provedených důkazů mimo pochybnost zjištěno, že již v době
uzavírání předmětných kupních smluv s poškozenou MUDr. A. E., resp. s
poškozenou B. V., si byl vědom, že na zaplacení kupní ceny nebude mít dostatek
finančních prostředků, což mimo jiné i sám částečně potvrdil, jak vyplývá i z
jeho vyjádření na č. l. 75.
Důvodnost nelze přiznat ani námitce obviněného, že soudy posoudily jeho jednání
jako trestný čin, ačkoli se o trestný čin nejednalo, a věc proto měla být
řešena cestou občanskoprávní. Předně je nutné zdůraznit, že i tato námitka není
hmotně právní povahy, protože obviněný nenamítá subsidiaritu trestní represe,
ale s ohledem na odůvodnění námitky opět v podstatě namítá nesprávnost
skutkových zjištění. Nejvyšší soud přesto velmi stručně poznamenává, že nová
právní úprava trestního práva hmotného opustila zásadu tzv. materiálního pojetí
trestného činu a vychází z formálního pojetí, takže každý skutek, který lze
podřadit skutkové podstatě některého z trestných činů vyjmenovaných ve zvláštní
části trestního zákoníku, je tímto trestným činem a je nutné z něho vyvodit
trestní odpovědnost toho, kdo jej spáchal. Určitou korekci představuje
ustanovení § 12 odst. 2 tr. zákoníku, podle něhož lze trestní odpovědnost
pachatele a důsledky s ní spojené uplatňovat jen v případech společensky
škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního
předpisu.
O takový případ se však v předmětné trestní věci nejedná, neboť jak již bylo
zdůrazněno, obviněný porušil zájem na ochraně vlastnických práv, resp. na
ochraně svobodného rozhodování vlastníků o nakládání se svým majetkem, a to
způsobem, který trestní zákoník nepochybně považuje za natolik společensky
škodlivý, že jej zamýšlí trestně postihovat. Také podle Nejvyššího soudu
jednání obviněného, který se trestné činnosti dopustil v zištném úmyslu, když
jednak způsobil na cizím majetku značnou škodu, jednak chladnokrevně připravil
o vlastní bydlení a střechu nad hlavou téměř osmdesátiletou ženu, která mu
důvěřovala, a od níž rovněž podvodně vylákal značnou finanční částku, když se
zavrženíhodným způsobem snažil využít jejího stáří, bezbrannosti a zjevně
špatného zdravotního stavu, rozhodně nelze mít za natolik nezávažné a
bagatelní, aby při současném naplnění znaků deliktů popsaných v trestním zákoně
bylo namístě řešit odpovědnost obviněného prostředky jiného právního odvětví
namísto trestní represe. Ostatně touto námitkou se, byť stručně, zabýval i
nalézací soud na straně 10 svého rozsudku.
Na základě shora rozvedených skutečností je tak třeba uzavřít, že v průběhu
řízení bylo na základě provedených důkazů mimo pochybnost prokázáno, že
obviněný se dopustil výše popsaného protiprávního jednání v bodech 1.) a 2.)
rozsudku, a toto bylo soudy rovněž bezvadně právně posouzeno jako zločin
podvodu podle § 209 odst. 1, 4 písm. d) tr. zákoníku, dílem dokonaným, dílem
nedokonaným ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku, přičemž i uložený
trest odpovídá všem zákonným kritériím. Nejvyšší soud zcela přisvědčil závěrům,
které učinil v odůvodnění svého rozhodnutí odvolací soud. Závěr o vině
obviněného byl učiněn na podkladě důkazů, které ve svém souhrnu prokazují jeho
vinu, z odůvodnění rozhodnutí soudů prvního i druhého stupně vyplývá logická
návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými
zjištěními na straně jedné a hmotně právními závěry na straně druhé, přičemž
dovolací soud mezi nimi neshledal žádný rozpor. Lze tak konstatovat, že jejich
rozhodnutí nevybočila z mezí daných ustanovením § 125 odst. 1 tr. ř., tudíž jim
nelze vytýkat svévoli. Činí-li za této situace obviněný kroky ke zpochybnění
skutkových závěrů vyjádřených v uvedených rozhodnutích a pouze z toho vyvozuje
vadnost právního posouzení skutku, resp. jiné nesprávné hmotně právní
posouzení, pak je nutno zdůraznit, že jde o námitky z pohledu uplatněného
dovolacího důvodu irelevantní. Je tedy zřejmé, že se soudy ve smyslu
ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř. náležitě vypořádaly se všemi skutečnostmi
důležitými pro své rozhodnutí a Nejvyšší soud tak v tomto směru neshledal
důvodu k podstatnějším výtkám na jejich adresu.
Z uvedených důvodů Nejvyšší soud shledal, že napadené rozhodnutí ani řízení,
které mu předcházelo, netrpí vytýkanými vadami, proto dovolání obviněného
odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř., aniž by musel věc meritorně
přezkoumávat podle § 265i odst. 3 tr. ř. O odmítnutí dovolání bylo rozhodnuto v
neveřejném zasedání v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Pokud jde o rozsah odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu, odkazuje tento na
znění § 265i odst. 2 tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení
opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 29. prosince 2014
Předseda senátu:
JUDr. Jiří Pácal
Vypracoval:
JUDr. Drahomír Drápal