4 Tdo 175/2026

Judikát 4 Tdo 175/2026

Soud:Nejvyšší soud

Datum rozhodnutí:25.03.2026

Spisová značka:4 Tdo 175/2026

ECLI:ECLI:CZ:NS:2026:4.TDO.175.2026.1

Typ rozhodnutí:USNESENÍ

Heslo:Obchodování s lidmi

Dotčené předpisy:§ 168 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku § 168 odst. 3 písm. d) tr. zákoníku

Kategorie rozhodnutí:C

4 Tdo 175/2026-1380

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 25. 3. 2026 o dovolání nejvyšší státní zástupkyně podaném v neprospěch obviněných N. B., t. č. ve Věznici Světlá nad Sázavou a S. P., nyní ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Oráčov a o dovolání obviněného S. P., proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 13. 5. 2025, sp. zn. 10 To 26/2025, v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 2 T 3/2024, takto:

I. Z podnětu dovolání nejvyšší státní zástupkyně se podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušuje rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 13. 5. 2025, sp. zn. 10 To 26/2025. Podle § 265k odst. 2 tr. ř. se zrušují také další rozhodnutí na zrušený rozsudek obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle § 265l odst. 1 tr. ř. se Vrchnímu soudu v Praze přikazuje, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Podle § 265l odst. 4 tr. ř. se obvinění N. B. a S. P. berou do vazby z důvodu uvedeného v § 67 písm. a) tr. ř.

II. Dovolání obviněného S. P. se podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítá.

Odůvodnění:

1. Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 11. 2. 2025, sp. zn. 2 T 3/2024, byli obvinění N. B. a S. P. uznáni vinnými zločinem obchodování s lidmi podle § 168 odst. 1 alinea první písm. a), odst. 3 písm. d), odst. 4 písm. a) tr. zákoníku spáchaným ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku, kterého se podle skutkové věty výroku o vině daného rozsudku dopustili tím, že (včetně pravopisných chyb a překlepů):

„v době od října 2022 do 17. 4. 2023 obž. N. B. pod příslibem vyšších částek peněz zlákala poškozenou C. T., k provozování prostituce s neznámými osobami, kontakt s těmito osobami poškozené sjednávala zejména prostřednictvím webových stránek www.amateri.com a sociální sítě Telegram, a společně s obž. S. P. poškozenou dopravovali jak jeho osobním vozidlem zn. Alfa Romeo, RZ XY, tak služebním vozidlem obžalovaného, patřícího společnosti Dáme jídlo (nyní Foodora) na různá místa v Praze, např. do hotelu XY v Praze XY, XY, kde poškozená poskytovala sexuální služby předem domluvené obž. N. B., a nejméně v době od 30. 3. 2023 do 17. 4. 2023 oba obžalovaní poškozenou udržovali v provozování prostituce pod pohrůžkou zbitím a pohrůžkou, že pokud si poškozená nevydělá prostitucí částku 20 000 Kč, tak jeden z jejích klientů jménem V.

vyzradí vše otci poškozené a nevrátí jí občanský průkaz, který ale poškozené zadržovali oba obžalovaní, následkem čehož poškozená z obavy z fyzického napadení obžalovanými a z obavy z prozrazení její činnosti před její rodinou poskytla sexuální služby nejméně 35 klientům a obžalovaným postupně předala takto vydělanou částku ve výši nejméně 60 000 Kč, z toho částku 4 500 Kč obžalovaní postupně vyplatili poškozené jako její odměnu a zbývající částku 55 500 Kč si ponechali pro vlastní potřebu, tohoto jednání se oba obžalovaní dopustili, přesto, že věděli, že poškozená dosud nedovršila věku osmnácti let, svým jednáním způsobili poškozené středně těžkou posttraumatickou stresovou poruchu mající charakter těžké újmy na zdraví, projevující se úzkostnými příznaky, panickými ataky, depresivní náladou, somatickými úzkostnými příznaky, derealizací, poruchami spánku, iniciální insomnií, flashbacky ve dne i v noci, hypervigilitou (nadměrnou úlekovou reaktivitou) a ostražitostí, nižší frustrační tolerancí, dále způsobili, že poškozená se vyhýbá sociálním kontaktům i některým místům v Praze, má obavy a je omezena v navázání kontaktu s muži, není schopna intimního vztahu, je u ní přítomna extrémní nejistota, intenzívnější vyhýbavé chování, pokles chuti k jídlu, váhový úbytek a nebyla schopna pečovat o domácnost a uvařit, když tyto psychické obtíže poškozená do té doby neměla, a je v psychoterapeutické péči, to vše pro poškozenou představuje velmi citelnou újmu v obvyklém způsobu jejího života, do něhož jí vážně zasahuje tak, že se nemůže projevovat a chovat podle svých zvyklostí“.

2. Za uvedené jednání byl obviněný S. P. odsouzen podle § 168 odst. 4 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 8 let. Podle § 56 odst. 3 tr. zákoníku byl obviněný pro výkon trestu zařazen do věznice s ostrahou. Obviněná N. B. byla podle § 168 odst. 4 tr. zákoníku odsouzena k trestu odnětí svobody v trvání 10 let se zařazením do věznice s ostrahou a k trestu propadnutí věci.

3. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněným uložena povinnost společně a nerozdílně nahradit majetkovou škodu poškozené Všeobecné zdravotní pojišťovně České republiky, IČO: 41197518, ve výši 19 866 Kč s úrokem z prodlení z této částky ve výši 12,75 % ode dne 22. 11. 2024, a to ročně do zaplacení.

4. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla dále obviněným uložena povinnost společně a nerozdílně nahradit poškozené C. T., nemajetkovou újmu ve výši 150 000 Kč s úrokem z prodlení z této částky ve výši 12,75 % ode dne 22. 11. 2024, a to ročně do zaplacení.

5. Podle § 229 odst. 2 tr. ř. byli poškození Všeobecná zdravotní pojišťovna České republiky, IČO: 41197518 a C. T., odkázáni se zbytkem svého nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

6. Proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. 2. 2025, sp. zn. 2 T 3/2024, podali obvinění N. B. a S. P. a poškozená C. T. odvolání, o kterých rozhodl Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 13. 5. 2025, sp. zn. 10 To 26/2025, tak, že podle § 258 odst. 1 písm. d) tr. ř. napadený rozsudek z podnětu odvolání obviněných zrušil v celém rozsahu. Podle § 259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obvinění N. B. a S. P.

byli uznáni vinnými zločinem obchodování s lidmi podle § 168 odst. 1 alinea první písm. a), odst. 3 písm. d) tr. zákoníku, spáchaným ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku, kterého se podle skutkové věty výroku o vině daného rozsudku dopustili tím, že (včetně pravopisných chyb a překlepů):

„v době od října 2022 do 17. 4. 2023 obž. N. B. pod příslibem vyšších částek peněz zlákala poškozenou C. T., k provozování prostituce s neznámými osobami, kontakt s těmito osobami poškozené sjednávala zejména prostřednictvím webových stránek www.amateri.com a sociální sítě Telegram, a společně s obž. S. P. poškozenou dopravovali jak jeho osobním vozidlem zn. Alfa Romeo, RZ XY, tak služebním vozidlem obžalovaného, patřícího společnosti Dáme jídlo (nyní Foodora) na různá místa v Praze, např. do hotelu XY v Praze XY, XY, kde poškozená poskytovala sexuální služby předem domluvené obž.

N. B., a nejméně v době od 30. 3. 2023 do 17. 4. 2023 oba obžalovaní poškozenou udržovali v provozování prostituce pod pohrůžkou zbitím a pohrůžkou, že pokud si poškozená nevydělá prostitucí částku 20 000 Kč, tak jeden z jejích klientů jménem V. vyzradí vše otci poškozené a nevrátí jí občanský průkaz, který ale poškozené zadržovali oba obžalovaní, následkem čehož poškozená z obavy z fyzického napadení obžalovanými a z obavy z prozrazení její činnosti před její rodinou poskytla sexuální služby nejméně 35 klientům a obžalovaným postupně předala takto vydělanou částku ve výši nejméně 60 000 Kč, z toho částku 4 500 Kč obžalovaní postupně vyplatili poškozené jako její odměnu a zbývající částku 55 500 Kč si ponechali pro vlastní potřebu, tohoto jednání se oba obžalovaní dopustili, přesto, že věděli, že poškozená dosud nedovršila věku osmnácti let, svým jednáním způsobili poškozené středně těžkou posttraumatickou stresovou poruchu, projevující se úzkostnými příznaky, panickými ataky, depresivní náladou, somatickými úzkostnými příznaky, derealizací, poruchami spánku, iniciální insomnií, flashbacky ve dne i v noci, hypervigilitou (nadměrnou úlekovou reaktivitou) a ostražitostí, nižší frustrační tolerancí, dále způsobili, že poškozená se vyhýbá sociálním kontaktům i některým místům v Praze, má obavy a je omezena v navázání kontaktu s muži, není schopna intimního vztahu, je u ní přítomna extrémní nejistota, intenzívnější vyhýbavé chování, pokles chuti k jídlu, váhový úbytek a nebyla schopna pečovat o domácnost a uvařit, když tyto psychické obtíže poškozená do té doby neměla, a je v psychoterapeutické péči, to vše pro poškozenou představuje velmi citelnou újmu v obvyklém způsobu jejího života, do něhož jí vážně zasahuje tak, že se nemůže projevovat a chovat podle svých zvyklostí“.

7. Za uvedené jednání byl obviněný S. P. odsouzen podle § 168 odst. 3 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 5 let a 6 měsíců. Podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku byl obviněný pro výkon trestu zařazen do věznice s ostrahou.

8. Za uvedené jednání byla obviněná N. B. odsouzena podle § 168 odst. 3 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody na dobu 7 let. Podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku byla pro výkon tohoto trestu zařazena do věznice s ostrahou. Podle § 70 odst. 2 písm. a) tr.

zákoníku jí byl dále uložen trest propadnutí věci, a to: mobilního telefonu zn. Realme 7, IMEI1: 863747053892818, IMEI2: 863747053892800, mobilního telefonu zn. Xiaomi Redmi Note 9, IMEI1: 867678058770384, IMEI2: 867678058770392.

9. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněným uložena povinnost společně a nerozdílně nahradit majetkovou škodu poškozené Všeobecné zdravotní pojišťovně České republiky, IČO: 41197518, ve výši 19 866 Kč s úrokem z prodlení z této částky ve výši 12,75 % ode dne 22. 11. 2024, a to ročně do zaplacení.

10. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla dále obviněným uložena povinnost společně a nerozdílně nahradit poškozené C. T., nemajetkovou újmu ve výši 150 000 Kč s úrokem z prodlení z této částky ve výši 12,75 % ode dne 22. 11. 2024, a to ročně do zaplacení.

11. Podle § 229 odst. 2 tr. ř. byli poškození Všeobecná zdravotní pojišťovna České republiky, IČO: 41197518 a C. T., odkázáni se zbytkem svého nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

12. Podle § 256 tr. ř. bylo odvolání poškozené C. T. zamítnuto.

13. Proti rozsudku Vrchního soudu v Praze podali dovolání nejvyšší státní zástupkyně a obviněný S. P.

14. Nejvyšší státní zástupkyně podala dovolání v neprospěch obviněných N. B. a S. P. Dovolání podala z důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Projevila nesouhlas s tím, že skutek byl v napadeném rozsudku posouzen jako zločin obchodování s lidmi podle § 168 odst. 1 alinea první písm. a), odst. 3 písm. d) tr. zákoníku. Poukázala na to, že Vrchní soud v Praze považoval obhajobu obviněných, že poškozené posttraumatickou stresovou poruchu nezpůsobili, za vyvrácenou znaleckým posudkem z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a psychologie, který tento soud označil za dostatečný nejen ohledně diagnózy, ale i ohledně prokázání důvodnosti následné léčby poškozené.

Další dokazování proto nepovažoval odvolací soud za potřebné. Dále konstatovala, že Vrchní soud v Praze označil za zásadní překážku užití této přísnější právní kvalifikace skutečnost, že délku trvání oné posttraumatické stresové poruchy obsahuje pouze odůvodnění rozsudku nalézacího soudu, nikoliv popis skutku obsažený v jeho výroku. Odvolací soud rovněž uvedl, že uvedenou vadu popisu skutku sám napravit nemůže, neboť pokud by do popisu skutku onu dobu trvání doplnil, takovým postupem by porušil zákaz reformace in peius, neboť takové doplnění by bylo postupem, který „zpřísňuje popis skutkového děje“.

S uvedenou argumentací odvolacího soudu se však nelze ztotožnit. Správnému přísnějšímu právnímu posouzení skutku nebrání ani jeho nynější ne zcela dokonalý popis. Navíc neexistuje ani odvolacím soudem tvrzená procesní překážka údajně bránící přiléhavějšímu popisu skutku – doplněním popisu skutku by nedošlo k porušení zákazu reformace in peius.

15. V prvé řadě je třeba dát odvolacímu soudu za pravdu, že ohledně doby trvání posttraumatické stresové poruchy je popis skutku skutečně neúplný, neboť v něm není výslovně uveden ani její počátek, ani její konec, ani čas, po který tato porucha trvala. Na druhé straně však formulace v popisu skutku obsažené jisté časové údaje obsahují. Je z nich patrno, že obvinění nutili pokaženou k prostituci od října 2022 do 17.

4. 2023 a že většinu projevů posttraumatické stresové poruchy (vyjma neschopnosti pečovat o domácnost a uvařit) pociťovala poškozená až do doby vypracování toho kterého rozsudku. To je jednoznačně vyjádřeno přítomným časem užitým nalézacím i odvolacím soudem v těch částech popisu skutku, které jsou shora zvýrazněny podtržením. Pokud tedy nalézací soud uvedl, že tato zdravotní omezení u poškozené trvají v čase přítomném, musel trvat nejméně od dokončení jednání obviněných 17. 4. 2023 do doby vynesení rozsudku dne 11. 2. 2025. Totéž platí pro přítomný čas užitý v této souvislosti soudem odvolacím v jeho rozsudku ze dne 13. 5. 2025.

16. I ze stávajícího popisu skutku je zřejmé, že posttraumatická stresová porucha trvala u poškozené po řadu měsíců. Takové skutkové zjištění soudů je zcela zřejmé z odůvodnění jejich rozsudků, podle nichž se jednalo o dobu 9,5 měsíců. Tedy o dobu, která s velkou rezervou přesahovala judikaturou požadovaných 6 týdnů. Obvinění tedy způsobili svým jednáním poškozené těžkou újmu na zdraví ve smyslu § 122 odst. 2 písm. i) tr. zákoníku a jejich jednání proto mělo být posouzeno také podle odst. 4 písm. a) předmětného ustanovení § 168 tr. zákoníku. Tedy tak, jak je posoudil nalézací soud. Jestliže soud odvolací posoudil skutek obviněných mírněji, je takové právní posouzení nesprávné ve smyslu první varianty dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Uvedený hmotněprávní dovolací důvod se jeví jako dané věci nejpřiléhavější.

17. Ve věci ovšem vyvstaly i vady procesní, které mohou mít z hlediska dovolání úlohu pomocnou. Je třeba v prvé řadě konstatovat, že neexistovala odvolacím soudem tvrzená procesní překážka bránící doplnění popisu skutku. Popis mohl být v neprospěch obviněných doplněn i při absenci odvolání státního zástupce. V této souvislosti odkazuje na shodné názory nauky i judikatury obsažené například v bodech 65 a násl. odůvodnění nálezu Ústavního soudu ze dne 29. 3. 2023, sp. zn. IV. ÚS 3470/22, nebo v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 1. 2006, sp. zn. 11 Tdo 1158/2005, přičemž doplnění dříve zjištěných okolností do popisu skutku odvolacím soudem bez odvolání státního zástupce připustil Nejvyšší soud i ve věci, o níž rozhodl svým usnesením ze dne 13. 12. 2023, sp. zn. 3 Tdo 509/2023. Odvolací soud měl tedy skutek doplnit o nesporné skutkové zjištění soudu prvního stupně, s nímž se obecně ztotožnil, že posttraumatická stresová porucha poškozené trvala po dobu nejméně 9,5 měsíců.

18. Nejvyšší státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek, aby zrušil také další obsahově navazující rozhodnutí a aby přikázal Vrchnímu soudu v Praze věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.

19. Obviněná N. B. ve vyjádření k dovolání nejvyšší státní zástupkyně uvedla, že se ztotožňuje s názorem odvolacího soudu, že z podnětu odvolání obviněných a poškozené nelze do skutkového závěru soudu prvního stupně, který je uveden ve výroku rozhodnutí, zasáhnout. V této souvislosti vyjádřila názor, že přestože dovolatelka cituje z odůvodnění napadeného rozsudku, zásadní je znění výroku, který neobsahuje časové vymezení doby poruchy zdraví poškozené.

Pokud by se dalo v odvolacím řízení jakkoli měnit znění skutku ve výroku rozhodnutí, a přes to, že se příslušný účastník řízení neodvolal, tak by to připouštělo právní nejistotu všech účastníků řízení doslova do posledního dne dovolací lhůty některého z nich. Dovolatelka připouští, že tato vada byla založena již obžalobou a soudy poté popis skutku beze změn převzaly, to však skutečně nemůže jít k tíži, že obžaloba a ani soudy nedostály zákonnému požadavku a nevymezily konkrétní dobu trvání těžké újmy na zdraví, která nutně musí trvat po dobu 6 týdnů.

Pokud tedy vymezení skutku ve výroku rozhodnutí tato zásadní informace chybí, není možné po právní moci rozhodnutí napadat vadu ze strany dovolatelky, když vada byla způsobena právě obžalobou. Obviněná je tedy názoru, že pokud by byly údaje doplněny, potom, co se státní zástupce neodvolal, porušil by takovým postupem zákaz reformace in peius. Popis skutkového děje by byl skutečně zpřísněný a takovou situaci si lze představit pouze za předpokladu, že by došlo k odvolání státního zástupce v neprospěch odsouzených.

Státní zástupce odvolání nepodal a z pohledu obviněné tak odvolací soud postupoval zcela správně a v souladu se zákonnou úpravou, protože je nezbytně nutné definovat posttraumatickou stresovou poruchu, která byla prokázána, jako těžkou újmu na zdraví. Obviněný S. P. ve vyjádření k dovolání nejvyšší státní zástupkyně uvedl, že postup Vrchního soudu v Praze spočívající ve zrušení rozsudku Městského soudu v Praze a zmírnění právní kvalifikace byl zcela namístě a částečně napravil (byť jedno) z pochybení Městského soudu v Praze.

20. Obviněný S. P. napadl rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 13. 5. 2025, sp. zn. 10 To 26/2025, dovoláním směřujícím proti výroku o vině a dalším navazujícím výrokům, a to s odkazem na důvody dovolání uvedené v § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř.

21. S dovolacími důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř. obviněný spojil jednak rozsáhlý komplex námitek zaměřených proti zjištěním soudů, jednak námitku nesprávného právního posouzení skutku. V rámci těchto námitek zdůraznil ve vztahu k rozhodným skutkovým zjištěním soudů obou stupňů, která jsou určující pro naplnění znaků vytýkaného trestného činu, že tato skutková zjištění jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů, v důsledku čehož došlo k porušení ústavně garantovaných práv dovolatele uvedených v čl.

36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (právo na spravedlivý proces) a v čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (princip presumpce neviny a související princip in dubio pro reo). Namítá, že nebylo prokázáno, že by věděl, že poškozená provozovala prostituci a že by znal její věk. Dále se vyjádřil k provedeným důkazům a jejich hodnocení, zejména k výpovědi poškozené, kterou označil za nevěrohodnou, ke komunikaci s poškozenou přes mobilní aplikace, k výpovědi spoluobviněné B. Obviněný rovněž namítl, že návrh na doplnění dokazování úředními záznamy Policie ČR, zachycující kontroly dovolatele při společných cestách, byl soudy zamítnut jako nadbytečný.

Zamítl-li již soud prvního stupně tyto důkazy, pak připravil dovolatele o jednu z možností, jak prokázat, že si oprávněně myslel, že je poškozená starší 18 let.

22. Dále uvedl, že v řízení před soudem byla poškozená vyslechnuta v rozporu s § 101b tr. ř., tedy obhajobě bylo nezákonným postupem soudu prvního stupně zamezeno pokládat otázky poškozené, což v podstatě soudu prvního stupně umožnilo, pokládat otázky podle vlastního uvážení a vybrat si z výpovědi poškozené pouze to, co se mu tzv. hodí, aniž by mohla být poškozená s nesouladem v její výpovědi ze strany obhajoby konfrontována. Proto obviněný vyjádřil názor, že v rámci řízení bylo porušeno jeho právo na obhajobu a spravedlivý proces.

23. V rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. dovolatel namítá, že napadený rozsudek spočívá na nesprávném právním posouzení skutku, neboť jeho jednání nenaplňuje skutkovou podstatu zločinu obchodování s lidmi podle § 168 odst. 1 alinea první písm. a), odst. 3 písm. d) tr. zákoníku z důvodu nenaplnění subjektivní stránky trestného činu. V této souvislosti vyjádřil názor, že celý průběh dokazování před soudy směřoval spíše k prokázání případné viny ve vztahu k trestnému činu kuplířství podle § 189 tr. zákoníku, nikoli zločinu obchodování s lidmi podle § 168 tr. zákoníku.

24. Obviněný se dovoláním domáhal toho, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek, aby zrušil také rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 11. 2. 2025, sp. zn. 2 T 3/2024, a aby přikázal odvolacímu (zde měl zřejmě namysli soud prvního stupně) soudu, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

25. K dovolání obviněného S. P. se písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství. Ve svém vyjádření uvedl, že s námitkami obsaženými v dovolání obviněného se vypořádaly soudy v odůvodnění svých rozhodnutí, když soud prvního stupně tak učinil v bodech 39–58 odůvodnění svého rozsudku a odvolací soud v bodech 11–14 odůvodnění svého rozhodnutí. Státní zástupce se s argumentací soudů ztotožňuje a v podrobnostech na ni pro stručnost odkazuje.

26. Dále uvedl, že ohledně prostituce a věku poškozené namítá dovolatel nesprávné skutkové zjištění. Pokud by měl být nesprávnými skutkovými zjištěními založen některý z dovolacích důvodů, muselo by se jednat o rozhodná skutková zjištění (pro naplnění znaků trestného činu určující), která by byla ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo by byla založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nimž by nedůvodně nebyly provedeny navrhované podstatné důkazy – viz § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Dovolatel tímto způsobem vymezil své dovolání pouze pokud namítal opomenutí navrhovaných důkazů – záznamů o policejních kontrolách. Soudy odůvodnily odmítnutí tohoto důkazního návrhu jeho nadbytečností. Je zřejmé, že ohledně opomenutých důkazů se ze strany dovolatele jedná o opakování námitek, uplatněných obviněným již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se soudy obou stupňů již dostatečně a správně vypořádaly.

27. Pokud dovolatel namítá nesprávné právní posouzení skutku podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., jeho dovolání neobsahuje žádnou tomu odpovídající argumentaci.

A to ani v části II. b dovolání, kde dovolatel opakuje jen své námitky proti učiněným skutkovým zjištěním. V případě takové absence argumentace nelze učinit závěr, že by takové námitky uvedenému dovolacímu důvodu odpovídaly.

28. Závěrem uvedl, že jen tvrzení o opomenutých důkazech odpovídá třetí variantě dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V ostatních částech dovolání žádnému dovolacímu důvodu neodpovídá. Obviněný v dovolání neuplatnil ani žádnou námitku, která by obsahově odpovídala dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.

29. Z uvedených důvodů navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.

30. Obviněný S. P. v replice učiněné prostřednictvím obhájce k vyjádření státního zástupce v podstatě uvedl, že závěr státního zástupce, že dovolání je zjevně neopodstatněné, přehlíží podstatu dovolací argumentace. Dále uvedl, že v projednávané věci nelze navržený důkaz považovat za nadbytečný, neboť jde o důkaz, který mohl přinést objektivní skutečnosti významné pro posouzení subjektivní stránky jednání dovolatele. Neprovedení navrženého důkazu mohlo zásadním způsobem ovlivnit hodnocení důkazní situace a vytvořit pochybnosti o správnosti skutkových závěrů soudů. Tyto pochybnosti přitom měly být v souladu se zásadou in dubio pro reo vyloženy ve prospěch obviněného.

31. Nejvyšší soud shledal, že obě dovolání jsou přípustná podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř., byla podána nejvyšší státní zástupkyní jako oprávněnou osobou podle § 265d odst. 1 písm. a) tr. ř. a obviněným jako oprávněnou osobou prostřednictvím obhájce podle § 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř., ve lhůtě a na místě podle § 265e tr. ř., s obsahovými náležitostmi podle § 265f odst. 1 tr. ř. Dále shledal, že dovolání nejvyšší státní zástupkyně nelze odmítnout podle § 265i odst. 1 tr. ř., zatímco dovolání obviněného je namístě odmítnout pro zjevnou neopodstatněnost podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Poté Nejvyšší soud z podnětu dovolání nejvyšší státní zástupkyně přezkoumal podle § 265i odst. 3 tr. ř. napadený rozsudek i předcházející řízení a dospěl k závěru, že toto dovolání je důvodné. K dovolání nejvyšší státní zástupkyně

32. Podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.

33. Nejvyšší státní zástupkyně namítla nesprávnost právního posouzení skutku, pokud byl napadeným rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 13. 5. 2025, sp. zn. 10 To 26/2025, kvalifikován jako zločin obchodování s lidmi podle § 168 odst. 1 alinea první písm. a), odst. 3 písm. d) tr. zákoníku spáchaný ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku. Zároveň nejvyšší státní zástupkyně vyjádřila názor, že šlo o zločin obchodování s lidmi podle § 168 odst. 1 alinea první písm. a), odst. 3 písm. d), odst. 4 písm. a) tr. zákoníku, spáchaný ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku. Z hlediska vztahu napadeného rozsudku a podaného dovolání je spornou právní otázkou subjektivní stránka trestného činu, tj. zavinění, v dané věci otázka, k jakému následku směřoval úmysl obviněného. 34.

Nejvyšší státní zástupkyně ve svém dovolání sice přisvědčila názoru odvolacího soudu, podle něhož délku trvání posttraumatické stresové poruchy obsahuje pouze odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, nikoliv popis skutku obsažený v jeho výroku, vyjádřila však zásadní výhrady vůči jeho závěru o nemožnosti doplnit v tomto směru skutkovou větu z důvodu existujícího zákazu reformationis in peius. Stran uvedeného totiž nejvyšší státní zástupkyně odkázala na rozhodnutí Nejvyššího soudu, podle nichž mohl i odvolací soud doplnit skutkovou větu, aniž by zasáhl do zmíněné zásady.

35. Nejvyšší soud se zřetelem k daným relevantním námitkám zvažoval, zda úvahy a závěry odvolacího soudu, jež našly svůj výraz ve výroku o vině zločinem obchodování s lidmi podle § 168 odst. 1 alinea první písm. a), odst. 3 písm. d) tr. zákoníku, spáchaným ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku, mohou obstát.

36. Předně je třeba uvést, že pokud ve výrokové části rozsudku, jímž byl obviněný uznán vinným trestným činem, absentuje popis některého z typových znaků skutkové podstaty, pak se jedná o závažnou vadu rozsudku, a to i tehdy, jsou-li všechny skutečnosti potřebné k naplnění zákonných znaků takového trestného činu obsaženy v odůvodnění rozsudku. Nicméně, zákaz změny k horšímu ve smyslu § 259 odst. 4 tr. ř. nebrání odvolacímu soudu v tom, aby z podnětu odvolání podaného výlučně ve prospěch obviněného doplnil ve výroku svého rozsudku (§ 259 odst. 3 tr.

ř.) popis rozhodných skutkových zjištění tak, aby v něm byly obsaženy též skutečnosti vyjadřující zákonem požadované znaky skutkové podstaty toho trestného činu, jímž byl obviněný uznán vinným již rozsudkem soudu prvního stupně, které soud prvního stupně sice vzal za prokázané, avšak výslovně je neuvedl ve výrokové části rozsudku. Jestliže se v takovém případě doplnění popisu skutku neprojeví zpřísněním jeho právní kvalifikace, zvětšením rozsahu a závažnosti následků apod., pak se tím nijak nezhoršuje postavení obviněného (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18.

1. 2006, sp. zn. 11 Tdo 1158/2005, publikované pod č. 38/2006 Sb. rozh. tr.).

37. Je nepochybné, že zákaz změny k horšímu je uplatňován proto, aby mohl obviněný a v jeho prospěch oprávněné osoby v co nejširší míře napadnout rozsudek odvoláním a podrobit ho tak přezkumu soudem druhého stupně bez obavy z rizika zhoršení jeho situace. Je proto třeba za změnu v neprospěch považovat podstatnou změnu výroku, pokud zhoršuje postavení obviněného a přímo se ho dotýká, zejména když dojde oproti napadenému rozsudku ke změně rozsahu a závažnosti jednání, zpřísnění právní kvalifikace nebo v dalších zásadních otázkách. Tuto otázku je třeba posuzovat konkrétně v každém jednotlivém případě, neboť jde o otázku míry akceptovatelného doplnění skutkových zjištění. Je rovněž nutno přihlížet k odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně a ve spojení s ním posuzovat výrok rozsudku (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 5. 2017, sp. zn. 7 Tdo 401/2017). 38.

Vrchní soud v Praze se ztotožnil se skutkovými zjištěními Městského soudu v Praze, považoval je za správná a nevytkl jim žádný nedostatek, s výjimkou výhrady, že ve výroku napadeného rozsudku absentuje přesné vymezení doby trvání definované posttraumatické stresové poruchy.

39. V prvé řadě lze konstatovat, že ohledně doby trvání posttraumatické stresové poruchy je popis skutku skutečně neúplný, neboť v něm není výslovně uveden ani počátek, ani konec, ani čas, po který tato porucha trvala.

40. Pokud jde o zákonný znak zločinu obchodování s lidmi podle § 168 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. d), odst. 4 písm. a) tr. zákoníku spočívající ve způsobení těžké újmy na zdraví, v návaznosti na shora uvedené obecné závěry o možnosti doplňování výroku rozhodnutí je třeba konstatovat, že z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně se podává, že jednáním obviněných …. se u poškozené od 17. 4. 2023, tedy po ukončení prostituce, rozvinula posttraumatická stresová porucha, jak je zřejmé ze znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie … Od data ukončení provozování prostituce byla přitom poškozená významným způsobem omezena v obvyklém způsobu života.

V době vyšetření u poškozené porucha trvala 9,5 měsíce a znalkyní byla tato porucha popsána jako středně těžká (bod 59 rozsudku soudu prvního stupně). Dále je v odůvodnění rozsudku uvedeno, že … je zjevné, že v daném případě skutečně došlo ke způsobení těžké újmy u poškozené ve formě středně těžké posttraumatické stresové poruchy trvající nejméně 9,5 měsíce a projevující se úzkostnými příznaky, panickými ataky, depresivní náladou, somatickými úzkostnými příznaky, derealizací, iniciální insomnií, flashbacky ve dne i v noci, poruchami spánku, hypervigilitou a ostražitostí, nižší frustrační tolerancí a též neschopností poškozené navštěvovat určitá místa v Praze, omezením jejích sociálních kontaktů, extrémní nejistotou a vyhýbavým chováním (bod 72 rozsudku soudu prvního stupně).

41. Jak správně uvedla nejvyšší státní zástupkyně, formulace v popisu skutku jisté časové údaje obsahují. Z nich lze dovodit, že obvinění nutili poškozenou k prostituci od října 2022 do 17. 4. 2023 a že většinu projevů posttraumatické stresové poruchy (mimo neschopnosti pečovat o domácnost a uvařit) pociťovala poškozená až do doby vypracování rozsudků soudů obou stupňů. Nejvyšší soud souhlasí s názorem nejvyšší státní zástupkyně, že uvedené je vyjádřeno přítomným časem užitým soudem prvního stupně i odvolacím soudem v popisu skutku tak, že … poškozená se vyhýbá sociálním kontaktům i některým místům v Praze, má obavy a je omezena v navázání kontaktu s muži, není schopna intimního vztahu, je u ní přítomna extrémní nejistota, … a je v psychoterapeutické péči, to vše pro poškozenou představuje velmi citelnou újmu v obvyklém způsobu jejího života, do něhož jí vážně zasahuje tak, že se nemůže projevovat a chovat podle svých zvyklostí.

42. Z výše uvedeného je zřejmé, že v rozsudku soudu prvního stupně je na několika místech doplněno a konkretizováno to, co se implicitně naznačuje již ve skutkové větě výroku, tj.

že jednáním obviněných se u poškozené rozvinula posttraumatická stresová porucha, která trvala nejméně 9,5 měsíce, když projevy takové poruchy byly popisovány jako projevy stále aktuální i v době rozhodování soudů. Odvoláním napadený rozsudek soudu prvního stupně – pokud na něj nahlížíme jako na celek (tj. s přihlédnutím k jeho výrokové části a odůvodnění, jež si vzájemně neodporují), nebyl vadný co do vlastního hmotněprávního posouzení jednání obviněných, ale pouze z toho hlediska, že popis skutku obsažený ve výrokové části rozsudku nevyjadřoval zcela jasně a výstižně učiněná skutková zjištění soudu prvního stupně způsobem, který by odstranil jakékoli pochybnosti o důvodnosti hmotněprávní subsumpce učiněných skutkových zjištění pod příslušné zákonné znaky skutkové podstaty zločinu obchodování s lidmi podle § 168 odst. 1 alinea první písm. a), odst. 3 písm. d), odst. 4 písm. a) tr. zákoníku spáchaným ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku, jímž byli obvinění uznáni vinnými.

43. Vrchní soud pochybil, pokud s odkazem na zásadu zákazu reformationis in peius shledal, že v projednávaném případě nemůže doplnit skutkovou větu výroku rozsudku o dobu trvání posttraumatické stresové poruchy. Nic mu totiž se zřetelem k výše uvedeným teoretickým východiskům nebránilo, aby zjištěnou vadu městského soudu napravil a popis skutku doplnil v souladu s jeho skutkovými zjištěními. Doplnění popisu skutku by se totiž neprojevilo zpřísněním jeho právní kvalifikace, zvětšením rozsahu, závažnosti následků apod., neboť i tuto skutečnost (posttraumatická stresová porucha trvající nejméně 9,5 měsíce) soud prvního stupně vyjádřil v odůvodnění svého rozsudku (srov. body 59 a 72). V návaznosti na uvedené pochybení odvolací soud skutek obviněného nesprávně právně posoudil, a to jako zločin obchodování s lidmi podle § 168 odst. 1 alinea první písm. a), odst. 3 písm. d) tr. zákoníku spáchaným ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku.

44. Tento závěr plyne ze zjištění, že odvoláním napadený rozsudek (hodnocený jako celek, tj. s přihlédnutím k jeho výrokové části a odůvodnění, jež si vzájemně neodporují) nebyl vadný co do hmotněprávního posouzení jednání obviněného, ale jen z hlediska procesního, a to v tom, že vlastní popis skutku obsažený ve výrokové části rozsudku nevyjádřil zcela jasně vlastní skutková zjištění soudu prvního stupně způsobem, který by odstranil jakékoli pochybnosti o důvodnosti hmotněprávní subsumpce učiněných zjištění pod příslušné zákonné znaky skutkové podstaty zločinu obchodování s lidmi podle § 168 odst. 1 alinea první písm. a), odst. 3 písm. d), odst. 4 písm. a) tr.

zákoníku spáchaným ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku, jímž byli obvinění uznáni vinnými. Vlastní skutek, jak byl soudem zjištěn, však soudem prvního stupně užitou právní kvalifikaci odůvodňoval. S přihlédnutím k těmto skutečnostem mohl popsaný nedostatek odvoláním napadeného rozsudku odstranit odvolací soud tím, že by při jeho zrušení a novém vyslovení viny doplnil popis skutku o ta zjištění vyjádřená v odůvodnění rozsudku (posttraumatická stresová porucha trvající nejméně 9,5 měsíce), z nichž plynula právní kvalifikace jednání obviněných podle § 168 odst.

1 alinea první písm. a), odst. 3 písm. d), odst. 4 písm. a) tr. zákoníku.

45. Lze tak uzavřít, že odvolací soud své rozhodnutí zatížil vadou, jež naplnily dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. K dovolání obviněného S. P.

46. Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy.

47. V rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněný namítá zjevný rozpor rozhodných skutkových zjištění s obsahem provedených důkazů, konkrétně brojí proti vyvození rozhodných skutkových zjištění soudů o vědomosti obviněného o činnosti provozované poškozenou a o věku poškozené. Obviněný vylučuje, že by se jednání, kterým byl uznán vinným, dopustil. Současně namítá, že byly bezdůvodně zamítnuty jeho návrhy na dokazování, čímž byl zkrácen na právu na spravedlivý proces.

48. Nejvyšší soud považuje za nutné k takto koncipovaným námitkám obviněného v rámci uplatněného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nejprve v obecné rovině uvést, že tento dovolací důvod je naplněn ve třech různých alternativách. První alternativa uvedeného důvodu dovolání je určována zjevným rozporem mezi obsahem provedených důkazních prostředků a rozhodnými skutkovými zjištěními. V případě procesně nepoužitelných důkazů (druhá alternativa důvodu dovolání) se jedná o situaci, kdy důkazní prostředek, který je podstatný pro rozhodný skutkový závěr, byl opatřen v rozporu se zákonem. Třetí varianta pak spočívá v neprovedení podstatného důkazu, to však opět ve vztahu k rozhodným skutkovým zjištěním.

49. Jakkoliv tedy lze v rámci uvedeného dovolacího důvodu uplatnit námitky skutkové povahy, platí, že Nejvyšší soud jako soud dovolací není jakousi třetí instancí plného skutkového přezkumu. Dovolání je určeno především k nápravě závažných právních vad pravomocných rozhodnutí, a nikoli k tomu, aby skutková zjištění soudů prvního a druhého stupně byla detailně přezkoumávána ještě třetí instancí. Není smyslem řízení o dovolání a úkolem Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu podrobně reprodukoval, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Podstatné je, zda soudy prvního a druhého stupně hodnotily důkazy v souladu s jejich obsahem, nedopustily se žádné zásadní deformace důkazů a ani jinak zjevně nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 tr. ř. a své hodnotící úvahy srozumitelně a logicky přijatelně vysvětlily (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 1. 2022, sp. zn. 7 Tdo 1368/2021).

50. S ohledem na výše uvedená východiska dovolacího přezkumu na podkladě dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. musí Nejvyšší soud konstatovat, že dovolací námitky obviněného žádné z variant uvedeného dovolacího důvodu neodpovídají.

51. Námitky obviněného lze s větší mírou tolerance podřadit pod první alternativu dovolacího důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

V obecné rovině lze předně uvést, že o zjevný rozpor mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními se jedná tehdy, když skutková zjištění postrádají obsahovou spojitost s důkazy, nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, a nebo když skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem provedených důkazů (přiměřeně viz nález Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04, nález Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, a další).

52. Tato obecná východiska je pak nutno konfrontovat s podstatou dovolacích námitek obviněného. Ty se totiž ve skutečnosti vztahují ke způsobu hodnocení provedených důkazů askutkovým závěrům, které z nich soudy učinily, neboť s nimi obviněný nesouhlasí a předestírá vlastní hodnocení a závěry. V této souvislosti považuje výpověď poškozené za nedůvěryhodnou, protože poškozená výpovědi měnila a mezi jejími výpověďmi z přípravného řízení a z hlavního líčení jsou podstatné rozpory. Domnívá se, že soud prvního stupně svým postupem rozpory ve výpovědi poškozené neodstranil a o skutkovém stavu věci zůstaly po provedeném dokazování pochybnosti.

53. Soud prvního stupně provedl řadu důkazů, které byly dostatečné ke zjištění skutkového stavu bez důvodných pochybností, jak mu ukládá ustanovení § 2 odst. 5 tr. ř. Všechny důkazy byly řádně obstarány a provedeny, tedy jsou procesně použitelné. Rozsah dokazování určuje soud v souladu se zákonným požadavkem nezbytnosti pro rozhodnutí, který „vede ke správné koncentraci na otázky, které jsou pro rozhodnutí podstatné a zásadní povahy, aniž by orgány činné v trestním řízení byly rozptylovány pro dané rozhodnutí nepodstatnými skutečnostmi“ [ŠÁMAL, Pavel a kol. Trestní řád. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 35]. Rozsah dokazování tedy není neomezený a není určován návrhy a požadavky stran a pouze soud určí na základě své úvahy, které důkazy provede a které naopak považuje za nadbytečné. Veškeré úvahy ohledně důkazů pak uvede v odůvodnění svého rozhodnutí, včetně důvodů, pro které odmítl provést navržené důkazy.

54. V návaznosti na výše uvedené pak lze také konstatovat, že soud prvního stupně provedené důkazy následně hodnotil ve smyslu ustanovení § 2 odst. 6 tr. ř., tedy jednotlivě i v jejich souhrnu, na základě svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu. Důkazy a jejich hodnocení jsou podrobně popsány v odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně tak, aby bylo zřejmé, které skutečnosti vzal soud za prokázané, o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se řídil při hodnocení provedených důkazů (srov. body 39 až 73 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně).

Soud prvního stupně se pečlivě věnoval jednotlivým důkazům tak, aby jeho rozhodnutí bylo srozumitelné a přezkoumatelné. Důkazy soud hodnotil z hlediska závažnosti, věrohodnosti a pravdivosti, učinil právní a skutkovou analýzu výstupů a zjištění z jednotlivých důkazních prostředků, které hodnotil ve vztahu k dalším důkazům, přičemž taková analýza je postavena na logice, právních znalostech, souvislostech a okolnostech případu.

Nelze tedy dojít k závěru, že jde o svévolné hodnocení důkazů, které nemá oporu v provedeném dokazování, což ve svém důsledku potvrdil i soud odvolací (srov. body 13 až 14 rozsudku odvolacího soudu). Pouhý nesouhlas dovolatele se způsobem hodnocení důkazů a závěry z toho vzešlými nemůže znamenat nesprávnost takového rozhodnutí, popřípadě nezakládá tvrzené rozpory skutkových zjištění a provedených důkazů. Spíše se jedná o subjektivní náhled dovolatele, který je však vyvrácen zákonně provedeným dokazováním a z něj ustáleným skutkovým stavem, o němž nejsou důvodné pochybnosti.

55. Vina dovolatele tak byla spolehlivě prokázána na základě výpovědi poškozené C. T., znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, znalkyně MUDr. Lucie Závěšické, Ph. D., výpovědi svědků S. T., V. Č. a K. K., obsah uživatelského účtu S. T. na sociální síti Facebook, elektronická komunikace.

56. Nejvyšší soud proto uzavírá, že nebylo porušeno ustanovení § 2 odst. 5 tr. ř., neboť rozsah dokazování je dostačující, stejně tak způsob hodnocení provedených důkazů odpovídá požadavkům uvedeným v § 2 odst. 6 tr. ř. a odůvodnění rozsudku naplňuje podmínky uvedené v ustanovení § 125 odst. 1 tr. ř. Dovolací námitky ke skutkovým zjištěním soudu prvního stupně, které byly navíc dovolatelem uplatněny již v dřívějších fázích trestního řízení a byly již soudy pečlivě vypořádány, jsou neopodstatněné a spolehlivě vyvrácené (Nejvyšší soud odkazuje na odůvodnění rozhodnutí soudů prvního a druhého stupně).

57. K další námitce obviněného, kterou lze podřadit pod třetí alternativu dovolacího důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tedy že nebyly nedůvodně provedeny podstatné důkazy (opomenuté důkazy), a to úředními záznamy Policie ČR, zachycující kontroly dovolatele při společných cestách, uvádí Nejvyšší soud následující.

58. O neprovedení podstatného důkazu ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. se jedná zejména v případě, kdy soudy opomněly provést důkazní prostředek navržený některou ze stran trestního řízení, přičemž neprovedení takového důkazního prostředku nebylo odůvodněno. I v případě této alternativy se vada musí vztahovat k rozhodným skutkovým zjištěním, tedy takovým, jež mají bezprostřední význam z hlediska právního posouzení skutku jako trestného činu, jímž byl obviněný uznán vinným.

59. Nejvyšší soud upozorňuje, že nelze ztotožňovat procesní postup spočívající v odmítnutí provedení důkazu, který považuje soud za nadbytečný, se situací, kdy nejsou nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Obviněný nad rámec důkazů, které byly provedeny v hlavním líčení, navrhl důkaz úředními záznamy Policie ČR, zachycující kontroly dovolatele při společných cestách.

60. Soud prvního stupně dostatečně odůvodnil, proč odmítl tyto obhajobou navrhované důkazy (srov. bod 36 rozsudku soudu prvního stupně), resp. v čem spatřoval nadbytečnost jejich provedení. Nadbytečnost je argument, podle něhož určité tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, bylo již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností (s praktickou jistotou) ověřeno nebo vyvráceno.

Jestliže soud v této věci vyložil důvody, pro které návrhu obviněného nevyhověl, a jeho argumenty odrážejí stav provedeného dokazování a zajištění dané problematiky jinými důkazy, nezatížil své rozhodnutí vadami spočívajícími v porušení obecných procesních předpisů a postupoval v souladu se zásadami vyjádřenými v hlavě páté, především čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (srov. přiměřeně nález Ústavního soudu ze dne 8. 12. 2009, sp. zn. I. ÚS 118/09, aj.). Odvolací soud se plně ztotožnil s odůvodněním odmítnutí provedení nadbytečných důkazů soudem prvního stupně. Ani námitka opomenutých důkazů tedy není důvodná.

61. Soudy v projednávaném případě respektovaly princip presumpce neviny, protože orgány činné v trestním řízení vinu obviněného dokazovaly, v potřebné míře ji zjistily (srov. nález Ústavního soudu ze dne 29. 4. 2009, sp. zn. I. ÚS 3094/2008) a soudy se s náležitou pečlivostí zabývaly obhajobou obviněného, jíž neuvěřily z důvodů, které vysvětlily (srov. nález Ústavního soudu ze dne 22. 5. 2012, sp. zn. I. ÚS 564/2008).

62. Nejvyšší soud tedy uzavírá, že ve věci neshledal žádné nedostatky, které by svědčily o porušení pravidel spravedlivého procesu, neboť z odůvodnění přezkoumávaných rozhodnutí plyne dodržení pravidel stanovených v § 125 odst. 1 tr. ř. (srov. zejména nález Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03). Nejedná se ani o případnou existenci tzv. deformace důkazů, tj. vyvozování skutkových zjištění, která v žádném smyslu nevyplývají z provedeného dokazování (srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 14. 7. 2010, sp. zn. IV. ÚS 1235/09, či ze dne 4. 6. 1998, sp. zn. III. ÚS 398/97). Stejně tak se nejedná o případ opomenutých důkazů, když soudy odmítly provést navrhované důkazy pro jejich nadbytečnost. Nejvyšší soud proto dovolání obviněného v části týkající se skutkových zjištění neshledal opodstatněným.

63. Dále obviněný uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. V mezích tohoto dovolacího důvodu se nelze domáhat přezkoumání skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů. Nejvyšší soud konstatuje, že námitky dovolatele nespadají pod zvolený dovolací důvod, neboť ve skutečnosti brojí proti skutkovým závěrům soudů, a to s tvrzením, že se posuzovaného skutku nedopustil, respektive, že skutečný věk poškozené ani činnost, kterou vykonávala, neznal. K rozhodnutí o vazbě

64. Podle § 265l odst. 4 tr. ř. vykonává-li se na obviněném trest odnětí svobody uložený mu původním rozsudkem a Nejvyšší soud k dovolání výrok o tomto trestu zruší, rozhodne zároveň o vazbě. Nejvyšší soud rozhodl o podaných dovoláních kasačním (zrušovacím) rozhodnutím, jak uvedeno shora. Protože obvinění vykonávají trest odnětí svobody, který jim byl uložen uvedeným rozsudkem Vrchního soudu v Praze a který byl nyní zrušen, stal se další výkon tohoto trestu nepřípustným. Nejvyšší soud tak ve smyslu § 265l odst. 4 tr. ř. musel rozhodnout zároveň o vazbě.

65. Obviněná N. B. navrhla své propuštění z vazby, byla v trestním řízení dlouhodobě na svobodě, na hlavní líčení se dostavila, matka obviněné přislíbila její ubytování a výživu.

66. Obviněný S. P.

navrhl rozhodnutí o nevzetí do vazby, nejsou u něho vazební důvody, má vazby na Českou republiku, nemá úmysl se skrývat či uprchnout, má stabilní rodinné zázemí, namísto trestu mu lze uložit některé alternativní opatření (záruka, slib).

67. Nejvyšší soud konstatuje, že v důsledku jeho nynějšího kasačního zásahu se trestní stíhání obviněných S. P. a N. B. ocitá znovu ve stadiu odvolacího řízení. Z tohoto důvodu při posuzování existence či neexistence důvodů pro vzetí obviněných do vazby Nejvyšší soud vycházel z následujících poznatků.

68. Obvinění S. P. a N. B. jsou nadále trestně stíháni pro zločin obchodování s lidmi podle § 168 odst. 1 alinea první písm. a), odst. 3 písm. d), odst. 4 písm. a) tr. zákoníku spáchaný ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku. Za uvedený trestný čin soud prvního stupně v záhlaví označeným (nyní nepravomocným) rozsudkem podle § 168 odst. 4 tr. zákoníku uložil obviněnému S. P. trest odnětí svobody v trvání 8 let, pro jehož výkon jej podle § 56 odst. 3 tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou, a obviněné N. B. (mimo jiné) trest odnětí svobody v trvání 10 let, pro jehož výkon ji podle § 56 odst. 3 tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou.

69. Obvinění S. P. a N. B. byli vzati do vazby usnesením Městského soudu v Praze ze dne 11. 2. 2025, sp. zn. 2 T 3/2024, a to z důvodu podle § 67 písm. a) tr. ř. Rozsudkem soudu prvního stupně ze dne 11. 2. 2025, sp. zn. 2 T 3/2024, byli obvinění uznáni vinnými ze spáchání zločinu obchodování s lidmi podle § 168 odst. 1 alinea první písm. a), odst. 3 písm. d), odst. 4 písm. a) tr. zákoníku spáchaným ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku.

70. Nejvyšší soud na podkladě obsahu spisového materiálu nabyl přesvědčení, že – při respektování principu presumpce neviny – je v rovině pravděpodobnosti dostatečně podloženo důvodné podezření, že dosud zjištěné skutečnosti nasvědčují tomu, že skutek, pro který bylo zahájeno trestní stíhání obviněných, byl spáchán, má všechny znaky trestného činu a jsou zřejmé důvody k podezření, že jej spáchali obvinění.

71. Obvinění S. P. a N. B. jsou tedy i nadále ohroženi vysokými tresty odnětí svobody, konkrétně nyní nepravomocně uloženým nepodmíněným trestem odnětí svobody v trvání 8 let, resp. 10 let, když tato skutečnost by již sama o sobě odůvodňovala naplnění důvodu útěkové vazby ve smyslu § 67 písm. a) tr. ř. Nejde však o důvod jediný. Jak Nejvyšší soud zjistil, obvinění v průběhu přípravného řízení odcestovali za zaměstnáním do Nizozemska, kde pobývali na několika různých adresách, na které je soud prvního stupně v případě obviněné N. B. zcela marně a v případě obviněného S. P. opakovaně neúspěšně, obesílal. Navíc obviněný S. P. je státní příslušník Bulharské republiky a má vazby i v této zemi. Oba obvinění byli částečně stíháni vazebně.

72. Nejvyšší soud odkazuje na konstantní judikaturu Ústavního soudu, který v řadě svých rozhodnutí vyslovil názor, že i nepravomocně uložený nepodmíněný trest odnětí svobody může znamenat konkrétní skutečnost odůvodňující obavu z útěku obviněného. V každém případě však platí, že je hrozba útěku za tohoto stavu značně zesílena.

Za výši nepravomocně uloženého trestu odnětí svobody odůvodňující či značně zesilující obavu z útěku přitom Ústavní soud považoval dobu šesti let (srov. např. usnesení ze dne 30. 9. 2010, sp. zn. III. ÚS 2511/10) nebo sedmi let (srov. např. usnesení ze dne 11. 3. 2003, sp. zn. II. ÚS 3/03). Současně Nejvyšší soud považuje za nutné též poukázat na judikaturu Ústavního soudu (srov. např. jeho nález ze dne 10. 4. 2014, sp. zn. I. ÚS 185/14), ale i judikaturu ESLP, podle níž zbavení osobní svobody po prvoinstančním, byť nepravomocném odsuzujícím rozsudku, není již považováno za vazbu, na kterou by měl být aplikován článek 5 odst. 1 písm. c) Úmluvy, ale jde o zákonné uvěznění po odsouzení příslušným soudem podle článku 5 odst. 1 písm. a) Úmluvy [srov. rozsudek ESLP ve věci Wemhoff proti Německu ze dne 27.

6. 1968, č. stížnosti 2122/64]. Úmluva tedy považuje zbavení osobní svobody po prvoinstančním odsuzujícím rozsudku za zásadně odlišné od vazby před nepravomocným odsouzením. Fakticky tak nelze klást na tuto vazbu žádné zvláštní podmínky, které existují při aplikaci článku 5 odst. 1 písm. c) Úmluvy. Evropský soud pro lidská práva v těchto případech tedy vyžaduje pouze splnění obecných podmínek článku 5 Úmluvy pro zbavení osobní svobody, zejména podmínky zákonnosti (viz např. rozsudky ESLP ve věcech Stoichkov proti Bulharsku ze dne 24.

3. 2005, č. stížnosti 9808/02, či Yefimenko proti Rusku ze dne 12. 2. 2013, č. stížnosti 152/04) [blíže k citaci relevantní judikatury srov. body 136 a 137 tohoto usnesení]. Z těchto důvodů Nejvyšší soud dospěl k závěru, že u obviněných je důvodně dáno riziko, že uprchnou nebo se budou skrývat, aby se tak trestnímu stíhání nebo trestu vyhnuli.

73. Z důvodů, které byly vyloženy v předcházejících částech tohoto usnesení, Nejvyšší soud z podnětu dovolání nejvyšší státní zástupkyně zrušil podle § 265k odst. 1 tr. ř. rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 13. 5. 2025, sp. zn. 10 To 26/2025, podle § 265k odst. 2. tr. ř. také další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle § 265l odst. 1 tr. ř. Vrchnímu soudu v Praze přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

74. V návaznosti na to Nejvyšší soud rozhodl o vzetí obviněných S. P. a N. B. do vazby z důvodu uvedeného v § 67 písm. a) tr. ř.

75. Dovolání obviněného S. P. Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné.

76. O obou dovoláních rozhodl Nejvyšší soud v neveřejném zasedání v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a), b) tr. ř.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný. V Brně dne 25. 3. 2026 JUDr. Jiří Pácal předseda senátu