4 Tdo 178/2025-326
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 26. 3. 2025 o dovolání, které podal obviněný M. T., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Plzeň, proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 10. 9. 2024, sp. zn. 7 To 194/2024, jenž rozhodoval jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu Plzeň-město pod sp. zn. 8 T 64/2024, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.
I. Rozhodnutí soudů nižších stupňů a dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Okresního soudu Plzeň-město ze dne 30. 7. 2024, sp. zn. 8 T 64/2024, byl obviněný M. T. uznán vinným přečinem krádeže podle § 205 odst. 1 písm. d) tr. zákoníku dílem dokonaným a dílem ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku v jednočinném souběhu s přečinem porušování domovní svobody podle § 178 odst. 1 tr. zákoníku. Za tyto přečiny byl odsouzen podle § 178 odst. 1 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 8 měsíců, pro jehož výkon byl zařazen podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku do věznice s ostrahou. Vyjma toho mu byl podle § 70 odst. 1 tr. zákoníku uložen trest propadnutí věci, a to finanční hotovosti ve výši 113 indonéských rupií a 145 Kč. (Nejvyšší soud k trestu poznamenává, že tento trest byl zrušen rozsudkem Okresního soudu Plzeň-město ze dne 10. 10. 2024, sp. zn. 6 T 82/2024, v souvislosti s uložením souhrnného trestu nepodmíněného odnětí svobody ve výměře 12 měsíců, který obviněný aktuálně vykonává).
2. Skutek, kterým soud prvního stupně obviněného uznal vinným, lze shrnout takto: Dne 25. 4. 2024 kolem 3 hodiny ranní v Plzni, v ubytovně na XY obviněný se záměrem odcizit zde ubytovaným osobám věci a finanční hotovost, vstoupil dovnitř a vyšel do druhého patra, kde postupně otevřel neuzamčené dveře do celkem šesti pokojů, ve kterých spali cizinci původem z Indonésie, a zmocnil se jejich věcí zanedbatelné hodnoty a malých finančních hotovostí v české a indonéské měně, které volně ležely v bezprostřední blízkosti poškozených nebo je poškození měli uloženy v batozích, které měli u sebe, přičemž z jednoho pokoje odešel, aniž by něco vzal.
3. Rozsudek soudu prvního stupně napadl obviněný odvoláním, ve kterém brojil proti výroku o vině argumentem, že pro chybějící znalecký posudek zkoumající duševní stav obviněného nelze spolehlivě uzavřít otázku jeho příčetnosti v době činu, což je zásadní podmínkou pro dovození jeho trestní odpovědnosti za skutek, jehož spáchání jinak doznává. Nutnost znaleckého zkoumání ovládacích a rozpoznávacích schopností v době činu obviněný spatřoval v tom, že mu byla diagnostikována paranoidní schizofrenie a je dlouhodobě psychiatricky léčen pro toxickou psychózu. K úvahám soudu prvního stupně, proč má za to, že obviněný evidentně nebyl v době činu nepříčetný a není proto potřeba jeho duševní stav zkoumat, zdůraznil, že i zmenšená příčetnost je podstatnou skutečností, ke které musí soud přihlížet při úvahách o vhodných sankcích. Krajský soud v Plzni jako soud odvolací zamítl odvolání obviněného podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné usnesením ze dne 10. 9. 2024, sp. zn. 7 To 194/2024.
II. Dovolání obviněného
4. Obviněný proti usnesení odvolacího soudu podal v zákonné lhůtě prostřednictvím svého obhájce Mgr. Jana Halámka k Nejvyššímu soudu dovolání, které opřel o dovolací důvody podle § 256b odst. 1 písm. h), m) tr. ř.
5. Důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je podle obviněného naplněn tím, že rozsudek soudu prvního stupně spočívá na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. pak obviněný uplatnil v alternativě, že odvolací soud rozhodl o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) tr. ř., přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.
6. Jiné nesprávné hmotněprávní posouzení ve smyslu § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. obviněný spatřuje v tom, že nebylo objasněno, zda jeho trestní odpovědnost není vyloučena z důvodu nepříčetnosti, konkrétně zda neměl vymizelé ovládací schopnosti v důsledku toho, že jako dlouhodobý uživatel pervitinu trpí toxickou psychózou a byla u něj diagnostikována duševní porucha – paranoidní schizofrenie. Tuto skutečnost obviněný v hlavním líčení doložil zprávou ošetřující lékařky MUDr. Magdaleny Boháčové a domáhal se znaleckého zkoumání svého duševního stavu znalci z oboru zdravotnictví odvětví psychiatrie a klinické psychologie, soudy ale jeho návrh nedůvodně odmítly a závěr o tom, že měl v době činu zachovány ovládací a rozpoznávací schopnosti, učinily jen na základě toho, že jednal promyšleně a při prohlížení pokojů se pohyboval tiše a obezřetně. Na jeho zjevnou drogovou závislost ovlivňující jeho chování a vzbuzující pochybnost o jeho způsobilosti náležitě se hájit, podle soudů postačilo reagovat tím, že mu byl podle § 36 odst. 2 tr. ř. pro řízení před soudem ustanoven obhájce.
7. Obviněný zdůraznil, že postupem soudů, které rezignovaly na zkoumání otázky příčetnosti, byla a priori vyloučena možnost aplikace § 47 tr. zákoníku zakotvujícího upuštění od potrestání za současného uložení ochranného léčení pachateli, který spáchal trestný čin ve stavu zmenšené příčetnosti nebo ve stavu vyvolaném duševní poruchou. Nepodmíněný trest odnětí svobody, který mu byl uložen, označil obviněný za neúčelný a nevhodný, protože zásadně potřebuje odbornou pomoc. Trest je navíc nepřiměřeně přísný s ohledem na nízkou společenskou škodlivost spáchaného činu a nepatrnou škodu, která jím byla způsobena.
8. Nejvyššímu soudu obviněný navrhl, aby podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil rozhodnutí soudů nižších stupňů a postupem podle § 265l odst. 1 tr. ř. věc přikázal soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí.
III. Vyjádření státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství k dovolání
9. K dovolání obviněného se vyjádřila státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství. Státní zástupkyně rekapitulovala dosavadní průběh trestního řízení, analyzovala dovolací argumentaci obviněného a poté konstatovala, že dovolací námitky obviněného lze podřadit pod jím označené dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. h) a m) tr. ř., jsou však zjevně nedůvodné.
10. Dovolání obviněného je podle státní zástupkyně založeno na doslovném opakování výhrad, které uplatnil již v předchozích fázích řízení a s nimiž se soudy nižších stupňů dostatečně přesvědčivě vypořádaly. K obviněným zpochybňované úplnosti dokazování státní zástupkyně v obecné rovině připomněla, že soud není povinen akceptovat jakýkoli důkazní návrh, protože z ústavního principu nezávislosti soudů podle čl. 82 Ústavy České republiky mimo jiné vyplývá, že jsou to soudy, které v každé fázi řízení, a to i bez návrhů stran, zvažují, které důkazy je třeba provést, zda a na kolik je potřebné dosavadní stav dokazování doplnit a posuzují důvodnost návrhu na doplnění dokazování. Vlastní rozhodování o rozsahu dokazování spadá do výlučné pravomoci obecných soudů (státní zástupkyně k tomu odkázala příkladem na nález Ústavního soudu ze dne 6. 12. 1995, sp. zn. II. ÚS 101/95, publikovaný pod č. 81 ve svazku 4 Sb. n. ú. ÚS). V této věci podle státní zástupkyně soudy obou stupňů podrobně a přesvědčivě zdůvodnily, proč nevyhověly návrhu obhajoby na doplnění dokazování znaleckým posudkem z oboru zdravotnictví odvětví psychiatrie a psychologie. Státní zástupkyně zopakovala jejich nosné argumenty a vyzdvihla, že soudy si byly vědomy psychiatrické diagnózy obviněného i faktu, že pravidelně užívá návykové látky a že se pod jejich vlivem dopustil trestné činnosti. Znalecké zkoumání jeho duševního stavu v době činu však nepokládaly za potřebné s ohledem na to, že z jeho výpovědi zjistily, že obviněný si vybavuje rozhodné události i skutečnosti s nimi související a že v průběhu činu jednal promyšleně a koordinovaně. Z těchto důvodů i podle mínění státní zástupkyně nevznikají pochybnosti o tom, že obviněný byl schopen rozpoznat škodlivost svého jednání a své jednání ovládat. O tom, že i navzdory své diagnóze, která je trvalá, je obviněný dostatečně orientován, vypovídá i fakt, že byl i přes užití návykových látek schopen se dostavit k hlavnímu líčení a správně vnímat realitu kolem sebe.
11. Vyjádření státní zástupkyně uzavřela konstatováním, že meritorní rozhodnutí v této věci není zatíženo takovou vadou, kterou by bylo nutné a možné napravit cestou dovolání, a Nejvyššímu soudu navrhla, aby dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné. Současně vyjádřila souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání podle § 265r odst. 1 písm. a) i písm. c) tr. ř., pakliže by Nejvyšší soud zaujal k dovolání obviněného odlišné stanovisko.
12. Obviněný na vyjádření státní zástupkyně, které bylo jeho obhájci s dostatečným předstihem před rozhodnutím Nejvyššího soudu zasláno, replikou nereagoval.
IV. Důvodnost dovolání
13. Nejvyšší soud shledal, že dovolání je podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. přípustné a podle § 265d odst. 1 písm. c) tr. ř. ho podala osoba k tomu oprávněná, a to prostřednictvím obhájce, jak jí to ukládá § 265d odst. 2 věta první tr. ř. Splněny jsou i všechny zbývající formální podmínky pro konání dovolacího řízení zakotvené v § 265e odst. 1 tr. ř. a § 265f odst. 1 tr. ř.
14. Nejvyšší soud se poté zabýval otázkou povahy a opodstatněnosti uplatněných námitek ve vztahu k označeným dovolacím důvodům. Jak bylo shora uvedeno, obviněný v dovolání uplatnil dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. h) a m) tr. ř. Zásadní dovolací námitka, o kterou opírá jejich naplnění, je absence znaleckého posudku z oboru zdravotnictví odvětví psychiatrie a toxikologie, který by vyloučil možnost, že obviněný, u něhož byla ošetřující lékařkou diagnostikována paranoidní schizofrenie a syndrom závislosti na psychoaktivních látkách a který doznal, že čtyři hodiny před skutkem si aplikoval pervitin, byl v době spáchání skutku nepříčetný, a objasnil by, zda a nakolik byly intelektuální a volní schopnosti obviněného v době činu zeslabeny. Od vytýkané vady dokazování se pak na základě spekulací o tom, že obviněný nemusel mít v době činu zachovány ovládací schopnosti, odvíjí dovolací námitka vyloučení trestní odpovědnosti obviněného za skutek, jehož spáchání zcela doznává, pro nepříčetnost a alternativně i dovolací námitka zmenšené příčetnosti v souvislosti s rozhodováním o druhu trestní sankce a případné aplikace § 47 odst. 1 tr. zákoníku (upuštění od potrestání za současného uložení ochranného léčení).
15. Nejvyšší soud k takto koncipovanému dovolání pokládá za vhodné nejprve uvést, že otázka nepříčetnosti či snížené příčetnosti je otázkou právní, kterou soudy posuzují na základě skutečností vyplývajících z provedených důkazů, a obecně lze její posouzení reklamovat prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. V projednávané věci ovšem obviněný fakticky nevznesl relevantní výhrady vůči chybné aplikaci § 26 a 27 tr. zákoníku, případně i § 47 tr. zákoníku na skutkový stav formulovaný ve výroku o vině odsuzujícího rozsudku soudu prvního stupně, nýbrž námitky subsumované pod § 265b odst. 1 písm. h) tr.
ř. založil na absenci znaleckého posudku k posouzení duševního stavu obviněného v době činu. Primárně měl tedy uplatnit dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v jeho třetí alternativě, tj. že ve vztahu k rozhodným skutkovým zjištěním, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy, neboť tomu jeho námitka opomenutí znaleckého posudku odpovídá. Pod obviněným uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. nespadá ani námitka nepřiměřeně přísného trestu nereflektujícího, že v první řadě je potřeba na obviněného působit ochranným léčením.
Proti výroku o trestu je možné v dovolání brojit skrze dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř. Již na tomto místě je ale vhodné uvést, že pouze tehdy, jestliže byl obviněnému uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem za trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v § 39 až 42 tr. zákoníku, a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 tr.
ř. Absenci příslušných odkazů nicméně Nejvyšší soud nepovažoval za natolik zásadní, aby trval na formálním upřesnění dovolání dříve, než přistoupí k vlastnímu posouzení dovolacích námitek.
16. Po seznámení se s odůvodněním napadeného rozhodnutí odvolacího soudu Nejvyšší soud ve shodě s vyjádřením státní zástupkyně k dovolání obviněného konstatuje, že námitka nedostatečného dokazování k otázce příčetnosti obviněného v době činu i námitky proti trestu jsou doslovným opakováním odvolací argumentace obviněného (viz č. l. 230–233 tr. spisu), se kterou se odvolací soud dostatečně a přesvědčivě vypořádal (viz odst. 6, 7 a 10 odůvodnění napadeného usnesení). K tomu je na místě připomenout, že shledá-li Nejvyšší soud, že vytýkané vady z obsahu napadeného rozhodnutí ani z řízení, které mu předcházelo, nevyplývají, a že dovolací argumentace je jen opakováním námitek, které již v celém rozsahu řešil odvolací soud, lze takové dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnout jako zjevně neopodstatněné (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, uveřejněné pod č. T 408 v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, sv. 17, C. H. Beck, Praha). V takovém případě není zapotřebí provádět přezkum podle § 265i odst. 3 až 5 tr. ř. a postačí stručné odůvodnění (§ 265i odst. 2 tr. ř.).
17. Vycházeje z výše uvedeného Nejvyšší soud bez věcného přezkumu napadených rozhodnutí, jen na základě konfrontace dovolání obviněného s obsahem trestního spisu obiter dictum uvádí následující.
18. Obviněnému lze přisvědčit v tom, že povaha otázky příčetnosti vyžaduje, aby její posouzení bylo založeno na odborných znalostech z oboru psychiatrie (srov. rozhodnutí publikované pod č. 17/1979 Sb. rozh. tr.), avšak nelze zapomínat na to, že příčetnost se u fyzické osoby zásadně presumuje a její objasňování přibráním znalce z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie přichází v úvahu jen v případech, v nichž o ní vzniknou pochybnosti (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 19. 3. 1968, sp. zn. 11 Tz 13/68, uveřejněný pod č. 33/1968 Sb. rozh. tr.). V této souvislosti je nezbytné zdůraznit, že otázka nepříčetnosti je otázkou právní a její posouzení náleží orgánům činným v trestním řízení na základě skutečností vyplývajících z provedených důkazů (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 4. 2014, sp. zn. 4 Tdo 423/2014). V posuzované věci pak nic nenasvědčuje tomu, že obviněný se činu dopustil v duševním stavu vykazujícím odchylky od běžných projevů ve srovnatelných případech. U obviněného sice byla jeho ošetřující psychiatričkou diagnostikována duševní porucha, a to paranoidní schizofrenie, a syndrom závislosti na návykových látkách (viz lékařská zpráva na č. l. 198 tr. spisu), která teoreticky v době činu mohla vylučovat nebo snižovat jeho příčetnost, ale z konkrétních a nutno říci objektivně zjištěných okolností projednávané věci lze dostatečně spolehlivě uzavřít, že rozpoznávací ani ovládací schopnosti obviněného nebyly v době činu zásadním způsobem sníženy.
19. Nejvyšší soud pokládá tu část argumentace soudu nižších stupňů zdůrazňující majetkovou pohnutkou obviněného a jeho dobře promyšlené a koordinované jednání svědčící o tom, že u něj nedošlo ke ztrátě kontaktu s realitou, za přesvědčivou a logickou (viz odst. 1 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně a odst. 6 a 7 odůvodnění usnesení odvolacího soudu). Nad její rámec Nejvyšší soud dodává, že ve věci bylo konáno zkrácené přípravné řízení podle § 179a až 179f tr. ř. a po podání návrhu na potrestání obviněný u hlavního líčení ke skutku nevypovídal, neboť prohlásil v přítomnosti svého obhájce, který mu byl ustanoven z důvodu podle § 36 odst. 2 tr.
ř. s ohledem na jeho chování u prvního jednání před soudem prvního stupně, všechna skutková tvrzení uvedená v žalobním návrhu za nesporná a soud prvního stupně podle § 206d tr. ř. rozhodl o upuštění od jejich dokazování. Za tohoto procesního stavu věci zůstává jediným zdrojem informací, ze kterého mohly soudy čerpat při zvažování toho, zda mají vést dokazování k otázce příčetnosti obviněného v době činu s ohledem na jemu diagnostikované onemocnění schizofrenního okruhu (viz lékařská zpráva MUDr.
Magdalény Boháčové na č. l. 198 tr. spisu), protokol o výslechu osoby podezřelé podle § 179b odst. 3 tr. ř. (viz č. l. 5 až 7 tr. spisu). Obviněný dne 25. 4. 2024 v 16:56 hodin, tedy téhož dne, kdy přibližně kolem 2:00 hodin spáchal skutek, za který byl odsouzen, spontánně vypověděl, že pod záminkou, že si zapomněl klíče, přiměl jednoho z ubytovaných, jehož siluetu zahlédl za oknem a jehož pozornost přilákal vhozením kamínku do okna, aby mu otevřel vchodové dveře do ubytovny a pak vystoupal do prvního patra, kde postupně vnikl do několika neuzamčených pokojů, ve kterých spali poškození, a zde, pohybujíc se opatrně, hledal finanční hotovost a vzal i jiné drobné věci, které měli uložené ve své bezprostřední blízkosti.
Uvedl mimo jiné i to, že ve snaze spící osoby nevzbudit zvukem zipu, vynesl tašku, kterou v jednom pokoji nalezl a jejíž obsah chtěl prozkoumat, na chodbu. Odcizené věci i finanční hotovost popsal způsobem odpovídajícím tomu, co poškozeným fakticky vzal. Byl rovněž schopen uvést přesně okolnosti svého zadržení i to, jakým způsobem se zprvu chtěl ze vzniklé situace vylhat. Zmínil také to, že byl následně policisty testován na drogy s pozitivním výsledkem. K tomu upřesnil, že v době, kdy se činu dopustil, účinky pervitinu, který si aplikoval asi deset hodin předtím, nepociťoval.
Z výše uvedeného je dobře patrné, že obviněný byl v době činu správně orientován v realitě a neztratil s ní kontakt ani v následujících hodinách. Je také zřejmé, že nejednal pod vlivem bludů, halucinací či jiných paranoidních myšlenek, tj. nevykazoval symptomy psychotické povahy, které by ovlivňovaly jeho vnímání a vůli. Nevznikají proto pochybnosti o tom, že obviněný, přestože se léčí pro poruchy myšlení, v době činu správně vnímal rozhodné skutečnosti, věděl, že páchá čin nedovolený a právem zakázaný, a byl dostatečně schopen své jednání regulovat.
Při absenci pochybností o příčetnosti obviněného, nelze neopatření znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a toxikologie, kterého se obviněný v řízení před soudy nižších stupňů domáhal a v jehož neobstarání spatřoval zásadní důvod dovolání, pokládat za vadu, která si vyžaduje zásah Nejvyššího soudu do pravomocně skončené trestní věci.
20. K otázce zmenšené příčetnosti, kterou obviněný v dovolání také alternativně argumentoval, Nejvyšší soud připomíná, že podle § 27 tr. zákoníku se zmenšenou příčetností nerozumí jakýkoli stav, v kterém byla v důsledku duševní poruchy v době činu zeslabena schopnost pachatele rozpoznat, že spáchaný čin byl protiprávní, nebo schopnost ovládat své jednání, nýbrž jen takový, kdy některá z těchto schopností byla zeslabena podstatně. Anebo byly obě tyto schopnosti sníženy zároveň (srov. č. 61/1971 Sb. rozh. tr.). Z výše popsaných skutkových zjištění je zřejmé, že nic nesvědčí pro závěr, že k takovému významnému snížení rozpoznávacích či ovládacích schopností obviněného v době činu došlo.
21. Pro úplnost Nejvyšší soud ještě uvádí k dovolací námitce obviněného týkající se aplikace § 47 odst. 1 tr. zákoníku, kterou se domáhal ochranného opatření namísto nepodmíněného trestu odnětí svobody, který mu byl uložen, že stav zmenšené příčetnosti nebo stav vyvolaný duševní poruchou pachatele jsou důvodem k upuštění od potrestání za současného uložení ochranného léčení pouze tehdy, projevil-li se některý z těchto stavů u pachatele v době, kdy páchal trestný čin, a navíc upuštění od potrestání podle § 47 odst. 1 tr. zákoníku je vyloučeno, jestliže si pachatel přivodil stav zmenšené příčetnosti nebo stav vyvolaný duševní poruchou, byť i z nedbalosti, vlivem návykové látky. V. Závěrečné zhodnocení Nejvyššího soudu
22. Nejvyšší soud vzhledem k výše uvedenému konstatuje, že dovolací námitky obviněného M. T. jsou zjevně neopodstatněné, a proto dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Rozhodnutí učinil v souladu s § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. v neveřejném zasedání.
P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 26. 3. 2025
JUDr. Marta Ondrušová předsedkyně senátu
Vypracovala: JUDr. Pavla Augustinová soudkyně