4 Tdo 187/2025-230
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 26. 3. 2025 o dovolání obviněného J. P., proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 3. 10. 2024, sp. zn. 11 To 291/2024, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Příbrami pod sp. zn. 3 T 58/2024, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.
1. Rozsudkem Okresního soudu v Příbrami ze dne 9. 7. 2024, sp. zn. 3 T 58/2024, byl obviněný J. P. uznán vinným ze spáchání přečinu křivé výpovědi a nepravdivého znaleckého posudku podle § 346 odstavec 2 písmeno a) tr. zákoníku, kterého se podle skutkové věty výroku o vině daného rozsudku dopustil tím, že (včetně pravopisných chyb a překlepů)
„jako svědek vyslýchaný dožádaným policejním orgánem Krajského ředitelství policie Středočeského kraje, Oddělením hospodářské kriminality, Služby kriminální policie a vyšetřování XY dne 3. 5. 2021 pod spisovou značkou KRPS-309086/ČJ-2020-011181-DOŽ v rámci trestního řízení vedeného Policií České republiky, Krajského ředitelství policie Ústeckého kraje, Služby kriminální policie a vyšetřování XY pod spisovou značkou KRPU-204338/TČ-2019-040281 ve věci zkušebních komisařů Městského úřadu XY R. Š. a K. G. - obviněných mimo jiné ze zločinu zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329 odstavec 1 písmeno a.), odstavec 2 písmeno c.) trestního zákoníku po řádném procesním poučení o následcích úmyslného uvádění nepravdy o okolnosti, která má podstatný význam pro rozhodnutí a povinnosti vypovídat pravdu uvedl, že při zkouškách k rozšíření řidičského oprávnění na skupinu C+E konaných dne 26. 2. 2020 na Městském úřadě XY na otázku, z jakého důvodu k němu zkušební komisař přistoupil a kolik otázek mu opravil, že zkušební komisař učebnou jen procházel a nic mu neopravil, ačkoliv věděl, že toto není pravda, protože z kamerového záznamu policejního orgánu ze dne 26. 2. 2020 vyplynulo, že při skládání zkoušky k rozšíření řidičského oprávnění na skupiny C+E na Městském úřadu ve XY v čase 09:04 hodin až 09:39 hodin je patrná aktivita zkušebních komisařů ve snaze žadatelům zištně pomáhat v testech, kdy ukazovali na obrazovku počítače, dávali rukou znamení či naznačovali správnou odpověď prsty na ruce a kontrolovali odpovědi, kdy v čase 09:12 hodin přistoupil zkušební komisař Š. i k obžalovanému J. P., několik desítek sekund stál za ním, ukázal mu na horní roh monitoru, kde lze spustit otázky od první, poté mu kontroloval test tak, že mu dával pravou rukou znamení, u 2.otázky mu naznačil správnou odpověď, ostatní odpovědi odmávnul jako správné, u jedné z otázek se s ním o něčem bavil a následně v čase 09:13:55 od něj odešel a to právě ve chvíli, kdy zkušební komisař test ukončil, kdy toto je zcela evidentně v rozporu s jeho svědeckou výpovědí učiněnou dne 3. 5. 2021 na Oddělení hospodářské kriminality, Služby kriminální policie a vyšetřování v XY, kdy úmyslně uvedl nepravdu o okolnosti mající podstatný význam pro rozhodování o trestném činu zneužití pravomoci úřední osoby obviněných zkušebních komisařů Městského úřadu ve XY R. Š. a K. G.“.
2. Za uvedené jednání byl obviněný J. P. odsouzen podle § 346 odst. 2 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 8 (osmi) měsíců. Podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku byl výkon trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 1 (jednoho) roku a 2 (dvou) měsíců.
3. Podle § 67 odst. 2 písm. b) a § 68 odst. 1, 2 tr. zákoníku byl obviněnému dále uložen peněžitý trest ve výměře 60denních sazeb po 583 Kč, celkem 34 980 (třicet čtyři tisíc devět set osmdesát) Kč.
4. Proti rozsudku Okresního soudu v Příbrami ze dne 9. 7. 2024, sp. zn. 3 T 58/2024 podal obviněný J. P. odvolání, o kterém rozhodl Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 3. 10. 2024, sp. zn. 11 To 291/2024, tak, že k odvolání obviněného podle § 258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušil ve výroku o trestu a při nezměněném výroku o vině podle § 259 odst. 3 písm. b) tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněný J. P. byl podle § 346 odst. 2 tr. zákoníku za použití § 67 odst. 2 písm. b) a § 68 odst. 1, 2, 3 tr. zákoníku odsouzen k peněžitému trestu ve výměře 60 (šedesáti) denních sazeb po 500 (pět set) Kč, celkem 30 000 (třicet tisíc) Kč.
5. Proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 3. 10. 2024, sp. zn. 11 To 291/2024, podal obviněný J. P. prostřednictvím svého obhájce dovolání opírající se o dovolací důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. g), a h) tr. ř. Obviněný namítl, že soudy nesprávně právně vyhodnotily důkazy a skutkový stav podle popsaného skutkového stavu a nesprávně kvalifikovaly skutek. Dodává, že pokud obecné soudy nedostály požadavkům plynoucím ze zásady in dubio pro reo, porušily základní právo stěžovatele na presumpci neviny dle ustanovení čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Obviněný byl odsouzen za křivou výpověď, aniž by to bylo jakkoliv prokázáno. Soudem I stupně bylo sice odkazováno na videozáznam z probíhající zkoušky na řidičské oprávnění, jedná se ovšem o video, na kterém není dle obviněného ničeho vidět, a tedy jím není prokázána jeho vina. Pokud je na videu vidět v přítomnosti obviněného komisař, neprokazuje to, že by jakkoliv podváděl tím, že by mu komisař radil. Jiný důkaz zde není, jelikož soud zamítl další důkazy. Konstatuje proto, že nebyla naplněna skutková podstata trestného činu. Obviněný všechno řádně vysvětlil a obhájil a má proto za to, že se obžalobě nepodařilo prokázat, že by se dopustil daného skutku.
6. Obviněný dne 20. 1. 2025 doplnil své dovolání. V rámci tohoto doplnění uvedl, že soudem I stupně byly zamítnuty veškeré návrhy na doplnění dokazování, zejména zjištění stavu trestního řízení ve věci pana Š. a pana G., výslech pana Š., výslech pana L. K. a zajištění napadeného testu obviněného. Zamítnutí těchto důkazů považuje obviněný za nekompletní dokazování k prokázání viny. Poukazuje dále na stáří daného případu, kdy napadený test vykonal dne 26. 2. 2020 a následně výslech na Policii ČR proběhl až 3.
5. 2021. Je tedy zjevné, že v případě, kdyby měl obviněný uvést jakoukoliv nepravdu, s čímž nesouhlasí, tak by to mohlo být způsobeno dlouhou dobou mezi vykonáním testu a výslechem na PČR. K samotnému videu, o který se opírá soud I. stupně, uvádí, že z daného videa není absolutně zřejmé, kdo na videu je, v jaké části místnosti sedí či u jakého PC monitoru test vyplňuje. Dále poukazuje na skutečnost, že monitor obviněného je zcela nezřetelný a není vidět absolutně nic. Není vidět co vyplňuje, zda se jedná o test či nějaké počáteční či závěrečné otázky – jméno, příjmení atd.
Není ani vidět, že by se měl vracet k jakékoliv otázce, aby ji opravil, či zda by si vůbec otázky kontroloval. Z daného videa je na počátku slyšet, že komisař řekne, že je možné zahájit test a následně na videu hraje hudba. Nic jiného slyšet není, tudíž není možné dle tohoto usuzovat, že komisař jakkoliv radil obviněnému. Dále je zřejmé, že komisař prochází celou místností, vždy se u účastníka vyplňující test zastaví a následně odejde. Pokud tedy komisař prochází celou místností, a vždy se někde zastaví, dokonce i za zády obviněného, je z logiky věci jasné, že obviněný, zahleděn do testu, soustředící se na jeho správné absolvování, absolutně nevnímá, kdo stojí za jeho zády.
Závěrem proto navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek Krajského soudu v Praze č. j. 11 To 291/2024-200 ze dne 3. 10. 2024 a rozsudek Okresního soudu v Příbrami pod č. j. 3 T 58/2024-179 ze dne 9. 7. 2024 a zprostil obviněného viny v plném rozsahu.
7. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství využil svého práva a k dovolání obviněného se vyjádřil. Ve svém vyjádření stručně shrnul dosavadní průběh trestního řízení a po přezkoumání obsahu předloženého mimořádného opravného prostředku uvedl, že soudy obou stupňů v dané věci řádně zjistily skutkový stav bez důvodných pochybností, a to v rozsahu potřebném pro rozhodnutí v souladu s § 2 odst. 5 tr. ř. Zároveň řádně provedené důkazy pečlivě hodnotily přihlížejíce ke všem skutečnostem jak jednotlivě, tak i v jejich vzájemných souvislostech a v souladu s pravidly formální logiky, tj. zcela v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů, jak stanoví § 2 odst. 6 tr.
ř. Ve věci přitom nelze shledat žádný, natož extrémní, rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními. Státní zástupce proto nepovažuje za nutné se těmito námitkami obviněného blíže podrobněji zabývat, přičemž lze v úplnosti odkázat na dostatečná skutková zjištění soudů obou stupňů. K důkazům, které soud prvního stupně odmítl provést, je poté v rozhodnutí soudu dostačující odůvodnění, ze kterého je patrné, proč k danému návrhu obhajoby soud nepřistoupil. Obsahově relevantní námitky by bylo možné spatřovat v namítaném nesprávném hodnocení důkazů promítajícím se do porušení práva na spravedlivý proces, jak uvádí obviněný, nicméně obviněný i v tomto bodě toliko rozporuje učiněná skutková zjištění ze strany soudů prvního a druhého stupně.
Navíc se jedná o zcela totožné námitky, které obviněný uplatňoval již v rámci řízení před soudy obou stupňů, přičemž soudy se těmito námitkami podrobně zabývaly a v odůvodnění svých rozhodnutí se s nimi vypořádaly. Přestože ve věci jako stěžejní důkaz svědčící proti obviněnému figuruje videonahrávka z průběhu zkušebního testu, tak z odůvodnění rozhodnutí soudů prvního i druhého stupně je patrné, že velmi citlivě zjištění plynoucí z této nahrávky zasadily do celého kontextu věci a přezkoumatelným způsobem rozvedly, jaké okolnosti předmětnou nahrávku doplňují, aby z ní mohl být dovozován proběhlý děj během testu, na který navazuje výpověď obviněného před policejním orgánem, kde došlo ke spáchání trestného činu ve formě naplnění objektivní i subjektivní stránky přečinu křivé výpovědi a nepravdivého znaleckého posudku podle § 346 odst. 2 písm. a) tr.
zákoníku. Po zvážení shora uvedených skutečností státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství proto dospěl k závěru, že dovolání obviněného obsahově nenaplňuje žádný z dovolacích důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř. Proto navrhl, aby jej Nejvyšší soud v neveřejném zasedání, k jehož konání může přistoupit podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř., odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Současně podle § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. souhlasil s tím, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání učinil i jiné než navrhované rozhodnutí.
8. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§ 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce, tedy podle § 265d odst. 1 písm. c) tr. ř. a v souladu s § 265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu § 265e tr. ř. zachována.
9. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.
10. Ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem–advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).
11. Nejvyšší soud po prostudování předmětného spisového materiálu shledal, že námitky uplatněné obviněným v dovolání byly již uplatňovány v předchozích stadiích trestního řízení i v odvolání, a jak soud prvního stupně, tak i odvolací soud se s nimi přesvědčivě vypořádaly v odůvodnění svých rozhodnutí. Judikatura vychází z toho, že jestliže obviněný v dovolání opakuje v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. (viz rozhodnutí publikované v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. BECK, svazek 17/2002, č. 408). K tomuto závěru dospěl Nejvyšší soud i v případě obviněného J. P.
12. Obviněný ve svém dovolání uplatnil dovolací důvod podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Tento dovolací důvod je dán tehdy, pokud rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Zakotvením uvedeného dovolacího důvodu do trestního řádu však nedošlo k rozšíření rozsahu dovolacího přezkumu též na otázky skutkové. Smyslem jeho zakotvení byla totiž pouze výslovná kodifikace již dříve judikaturou Ústavního a Nejvyššího soudu vymezených nejtěžších vad důkazního řízení, pro něž se obecně vžil pojem tzv. extrémního nesouladu. Pod uvedený dovolací důvod lze podřadit tři skupiny vad důkazního řízení. Do první skupiny takových vad patří tzv. opomenuté důkazy, pokud soudy odmítly provést důkaz navržený účastníkem řízení, aniž by svůj postup věcně a adekvátně stavu věci odůvodnily. Patří sem taktéž případy, pokud soudy sice provedly důkaz, avšak v odůvodnění svého rozhodnutí jej vůbec nezhodnotily. Druhou skupinu vadné realizace důkazního řízení tvoří případy, kdy důkaz, resp. jeho obsah, není získán procesně přípustným způsobem a jako takový neměl být vůbec pojat do hodnotících úvah soudů. Třetí oblast pak zahrnuje případy svévolného hodnocení důkazů, tj. pokud odůvodnění soudních rozhodnutí nerespektuje obsah provedeného dokazování, dochází k tzv. deformaci důkazů a svévoli při interpretaci výsledků důkazního řízení. Jedná se tedy o tzv. stav extrémního nesouladu mezi skutkovým zjištěním a skutečnostmi, jež vyplývají z provedených důkazů a v důsledku toho pak i konečným hmotněprávním posouzením (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 1. 2022, sp. zn. 7 Tdo 1315/2021).
13. K uvedenému dovolacímu důvodu obviněný namítl, že soudy nesprávně právně vyhodnotily důkazy a skutkový stav podle popsaného skutkového stavu a nesprávně kvalifikovaly skutek. Obviněný byl tak odsouzen za křivou výpověď, aniž by to bylo jakkoliv prokázáno.
14. Nejvyšší soud k námitkám obviněného, které podřadil pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., uvádí, že v posuzovaném případě se v poměru mezi skutkovými zjištěními Okresního soudu v Příbrami, z nichž v napadeném rozsudku vycházel také Krajský soud v Praze na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé nejedná o rozpor, spadající pod tento dovolací důvod. Soud prvního stupně se dostatečně vypořádal s obsahem jednotlivých důkazů, podrobně a dostatečně přesvědčivě vyložil svoje úvahy, jimiž se řídil při hodnocení důkazů a rozporů mezi nimi a při posuzování obhajoby obviněného. Soud prvního stupně získal bezpečný základ pro svá skutková zjištění a pro závěr o vině obviněného po logickém zhodnocení před ním provedených důkazů, zejména z videonahrávky z průběhu zkušebního testu a z výpovědi obviněného, kterou soud posoudil jako nevěrohodnou pro rozpory v ní. Na podkladě provedených a nalézacím soudem řádně vyhodnocených důkazů bylo proto v souladu se zásadami formální logiky nepochybně možné učinit skutkové závěry vyjádřené následně ve skutkové větě a v odůvodnění odsuzujícího rozsudku. Lze doplnit, že se obviněný svými námitkami pouze domáhá toho, aby soudy hodnotily důkazy jiným způsobem, resp. aby akceptovaly jeho tvrzení. Existenci zjevného rozporu skutkových zjištění s provedenými důkazy však v žádném případě nelze dovozovat pouze z toho, že soudy hodnotily důkazy jiným způsobem, než jaký by odpovídal představám obviněného o správném hodnocení důkazů.
15. Obviněný dále namítl, že pokud obecné soudy nedostály požadavkům plynoucím ze zásady in dubio pro reo, porušily základní právo stěžovatele na presumpci neviny dle ustanovení čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Vzhledem k obsahu podaného dovolání Nejvyšší soud konstatuje, že námitky, jimiž obviněný rozporuje zjištění vyplývající z jednotlivých důkazů, spojené s tvrzením o porušení zásady presumpce neviny, je možno s vyšší mírou tolerance formálně podřadit pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., nelze je však hodnotit jako námitky důvodné, jež by mohly odůvodnit jím požadovanou kasaci napadených rozhodnutí. Za dané situace nepřichází v úvahu aplikace procesní zásady in dubio pro reo či principu presumpce neviny, neboť o rozhodném skutkovém stavu nebylo důvodných pochybností, soudy zcela správně označily obhajobu obviněného za vyvrácenou provedenými důkazy, které jej jednoznačně usvědčují.
16. Obviněný dále vytkl soudu prvního stupně, že zamítl veškeré návrhy na doplnění dokazování. Vytkl nedostatečné zjištění stavu trestního řízení ve věci pana Š. a pana G., neprovedení výslechu pana Š., neprovedení výslechu pana K. a nezajištění napadeného testu obviněného. Nejvyšší soud konstatuje, že soudům nelze vytknout, že by některý podstatný a stěžejní důkaz neprovedly nebo, že by hodnocení důkazů provedly v rozporu se zákonem či pravidly formální logiky. Soud prvního stupně zamítl návrh na doplnění dokazování zjištěním stavu trestního řízení, ve kterém obviněný vypovídal jako svědek, výslechem Š.
a K. jako svědků a výsledkem testu obviněného, neboť z těchto důkazů by nemohl zjistit žádné skutečnosti pro rozhodování o vině či nevině obviněného podstatné, když bylo bez jakýchkoliv pochybností prokázáno, že obviněný ohledně chování tehdy obviněného Š. mluvil nepravdu. Z obdobných důvodů soud zamítl i doplnění dokazování výsledkem testu obviněného, neboť to, že obviněný v testu případně nezískal plný počet bodů, nijak nesvědčí o tom, že by zkušební komisař test nekontroloval, navíc to, že test obviněného kontroloval jeden ze zkušebních komisařů je evidentní z kamerového záznamu.
Soud prvního stupně provedl procesně správným způsobem všechny důkazy, které pro své rozhodnutí ve věci potřeboval, skutkový stav byl na základě v hlavním líčení provedených důkazů spolehlivě zjištěn a dokazování proto nebylo třeba jakýmkoli způsobem doplňovat. Proto byly návrhy na doplnění dokazování vyhodnoceny jako nadbytečné. V podrobnostech lze odkázat především na argumenty shrnuté na straně sedm odůvodnění rozsudku okresního soudu v Příbrami a v bodu 4 odůvodnění rozsudku Krajského soudu v Praze.
V posuzované věci se proto nejedná o případ tzv. opomenutých důkazů, neboť soudy vysvětlily, proč neakceptovaly návrhy obviněného na doplnění dokazování.
17. Obviněný J. P. ve svém dovolání uplatnil taktéž dovolací důvod podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Podle tohoto dovolacího důvodu lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03).
18. K uvedenému dovolacímu důvodu obviněný namítl, že se křivé výpovědi v žádném případě nedopustil a nenaplnil tak znaky skutkové podstaty spáchaného trestného činu.
19. Nejvyšší soud připomíná, že obviněný byl předvolán k výslechu dne 3. 5. 2021 jako svědek v trestní věci a bylo mu dáno řádné poučení o možnosti trestního stíhání pro přečin křivé výpovědi, pokud by vypovídal vědomě nepravdivě. Obviněný i přesto vypovídal o rozhodných skutečnostech nepravdivě. Jako svědek tak před policejním orgánem nepravdivě vypověděl, že při zkouškách k rozšíření řidičského oprávnění k němu zkušební komisař nepřistoupil, že zkušební komisař jen mezi nimi procházel, přestože si musel být vědom nezákonného jednání zkušebního komisaře, který ke všem zkoušeným osobám včetně obviněného přistupoval, rozhodně mezi nimi jen neprocházel a odpovědi v testu těmto osobám kontroloval. Nejvyšší soud v návaznosti na zjištění soudů nižších stupňů uvádí, že situace, kdy k osobě skládající zkoušku přistoupí bez vyzvání zkušební komisař a ukáže jí tlačítko pro zpětnou kontrolu testu a pak s ní sleduje kontrolu celého testu a gestikuluje při tom rukou, dokonce s ní v průběhu testu něco verbálně řeší, aby bezprostředně poté, kdy komisař odstoupí, tato osoba test ukončila, je nestandardní situací. Jak uvedly soudy, absence jakékoli přirozené reakce obviněného na nestandardní chování komisaře nasvědčuje tomu, že obviněný byl s takovým postupem komisaře předem srozuměn. Všechny podstatné skutečnosti lze totiž zjistit z provedeného kamerového záznamu, který na rozdíl od výslechu navrhovaných svědků podává o průběhu zkoušky naprosto objektivní obraz. Obviněný tak úmyslně před policejním orgánem, který konal v té době přípravné řízení podle trestního řádu, uvedl nepravdu o okolnosti, která má podstatný význam pro rozhodnutí. Svým jednáním tak naplnil všechny zákonné znaky skutkové podstaty přečinu křivé výpovědi a nepravdivého znaleckého posudku podle § 346 odst. 2 písmeno a) tr. zákoníku.
20. Pokud obviněný poukázal na stáří daného případu, když napadený test vykonal dne 26. 2. 2020 a následně výslech na Policii ČR proběhl až 3. 5. 2021, když je podle něj zjevné, že v případě, kdyby měl uvést jakoukoliv nepravdu, s čímž nesouhlasí, tak by to mohlo být způsobeno dlouhou dobou mezi vykonáním testu a výslechem na PČR, Nejvyšší soud dodává, že této námitce z důvodu nestandartního jednání zkušebního komisaře, prokázaného videozáznamem, rozhodně nelze uvěřit. Naopak je evidentní, že obviněný si byl velmi dobře vědom průběhu předmětné zkoušky, a proto vypovídal i přes poučení svědka o trestněprávních následcích v případě podání křivé výpovědi, nepravdivě. Pokud dále obviněný namítl, že zkušebního komisaře nemohl vidět, neboť tento byl mimo jeho zorné pole, stál mu za zády, lze opět poukázat na kamerový záznam, z něhož je patrné, že zkušební komisař z počátku po velmi krátkou dobu stál více vzadu, kde by si jej obviněný skutečně nemusel všimnout. Avšak ihned poté, kdy postoupil více dopředu, byl již na úrovni obviněného a pravou rukou se chvíli dokonce téměř dotýkal levého horního rohu monitoru počítače, aby následně pohybem pravé ruky opakovaně reagoval na monitor obrazovky. O tom, že obviněný poté test ukončil v návaznosti na pokyn zkušebního komisaře, který mu zjevně celý test překontroloval, netřeba jakkoli pochybovat. Na základě provedených důkazů lze dojít bez jakýchkoliv pochybností k závěru, že obviněný J. P. v předmětnou dobu vypovídal jako svědek nepravdivě ohledně jednání zkušebního komisaře u zkoušky, a tedy o okolnosti pro rozhodnutí o vině či nevině obviněného zkušebního komisaře velice podstatné.
21. Je tak možno učinit závěr, že v průběhu daného trestního řízení bylo prokázáno, že obviněný J. P. svým předmětným jednáním naplnil všechny zákonné znaky přečinu křivé výpovědi a nepravdivého znaleckého posudku podle § 346 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, příslušný skutek byl bez jakýchkoliv pochybností objasněn, nalézací soud zvolil odpovídající právní kvalifikaci a uložený trest odpovídá všem zákonným kritériím. Nejvyšší soud proto souhlasí se závěry, které učinil v odůvodnění svého rozhodnutí odvolací soud. Z odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně vyplývá logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a hmotněprávními závěry na straně druhé, přičemž dovolací soud mezi nimi neshledal žádný rozpor.
22. Nejvyšší soud z výše uvedených důvodů shledal, že napadené rozhodnutí ani řízení, které mu předcházelo netrpí vytýkanými vadami, a proto dovolání obviněného J. P. podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné odmítl. O dovolání rozhodl za podmínek ustanovení § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
P o u č e n í: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 26. 3. 2025
JUDr. Jiří Pácal předseda senátu