4 Tdo 207/2024

4 Tdo 207/2024-218

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 17. 4. 2024 o dovolání obviněného P. V., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Vazební věznici a ÚpVZD Praha Pankrác, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. 8. 2023 č. j. 44 To 199/2023-158, v trestní věci vedené Obvodním soudem pro Prahu 3 pod sp. zn. 15 T 112/2022, t a k t o :

I. Podle § 265k odst. 1 tr. ř. se zrušuje rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 23. 8. 2023 č. j. 44 To 199/2023-158, jakož i rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 5. 5. 2023 č. j. 15 T 112/2022-123 v jeho odsuzující části.

Podle § 265k odst. 2 věty druhé tr. ř. se zrušují i všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí, respektive jejich část obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

II. Podle § 265l odst. 1 tr. ř. se Obvodnímu soudu pro Prahu 3 přikazuje , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

III. Podle § 265l odst. 4 tr. ř. se obviněný P. V. nebere do vazby.

1. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 5. 5. 2023 č. j. 15 T 112/2022-123 byl obviněný P. V. (dále též jen „obviněný“ nebo „dovolatel“) uznán vinným zločinem podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku, kterého se dopustil následujícími skutky (zkráceno)

1) v blíže nezjištěné době od 23. 10. 2020 do ledna 2021, v XY případně i na dalších místech hlavního města Prahy, se nejprve vetřel do přízně T. K., které se záměrně představil smyšleným jménem P. N. a později R. N., v úmyslu se obohatit pak od poškozené postupně vylákal (ve více než dvaceti platbách) celkovou částku 1.167.767 Kč přičemž tyto finanční prostředky od poškozené požadoval a převzal pod záminkou, že potřebuje umořit své dluhy, vytvářel iluzi romantického citu a sliboval poškozené společný život, avšak žádné soužití s poškozenou K. nezamýšlel, peníze ve skutečnosti ve většině případů prohrál v hazardních hrách, případně je užil pro svou potřebu, poškozené je do dnešního dne nevrátil a ani to neměl od prvopočátku v úmyslu

2) v blíže nezjištěné době na začátku měsíce září 2020, v XY, se v úmyslu obohatit nejprve vetřel do přízně T. K., které se záměrně představil smyšleným jménem P. N. a následně R. N., aby od poškozené později vylákal náhrdelník s přívěskem ve tvaru kosočtverce ze žlutého kovu se zeleným safírem v hodnotě 12.000 Kč a náhrdelník s přívěskem s motivem čarodějnice ze žlutého kovu v hodnotě 5.000 Kč pod smyšlenou legendou, že podobné šperky by chtěl nechat zhotovit jako dárek své matce, na základě čehož mu šperky poškozená zapůjčila, P. V. si je převzal, tyto však neměl v úmyslu vůbec vrátit, když je hned dne 3. 9. 2020 zastavil v provozovně Profipohotovost, s. r. o., v XY, kde mu byla za zástavu šperků vyplacena částka 1.500 Kč, přičemž později zastavené šperky již nevykoupil, peníze utržené za jejich zástavu použil pro svou potřebu a poškozené T. K. je nevrátil a svým jednáním jí způsobil škodu ve výši 17.000 Kč.

2. Za shora uvedené jednání a za sbíhající se trestnou činnost z trestního příkazu Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 20. 1. 2022 sp. zn. 4 T 3/2022 (v právní moci dne 5. 3. 2022) a z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 9. 11. 2022 sp. zn. 15 T 126/2021 (v právní moci dne 9. 11. 2022) byl obviněný podle § 209 odst. 4 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 2 tr. zákoníku a § 58 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 16 (šestnácti) měsíců, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 73 odst. 1, 3 tr. zákoníku mu byl dále uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel v trvání 2 (dvou) let. Zároveň byl podle § 43 odst. 2 tr. zákoníku zrušen výrok o trestu z trestního příkazu Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 20. 1. 2022 sp. zn. 4 T 3/2022 a z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 9. 11. 2022 sp. zn. 15 T 126/2021, jakož i všechna další rozhodnutí na tyto výroky obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost zaplatit poškozené T. K. na náhradě škody částku ve výši 1.167.767 Kč. Se zbytkem svého nároku byla poškozená podle § 229 odst. 2 tr. ř. odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních.

3. Týmž rozsudkem pak bylo též rozhodnuto, že se obviněný podle § 226 písm. c) tr. ř. zprošťuje obžaloby pro skutek kvalifikovaný jako přečin krádeže podle § 205 odst. 1 písm. a), odst. 2 tr. zákoníku, kterého se měl dopustit v rozsudku popsaným jednáním.

4. Proti shora uvedenému rozsudku (jeho odsuzující části) podal odvolání obviněný do všech výroků a dále státní zástupce v neprospěch obviněného pouze do výroku o trestu. Městský soud v Praze rozhodl o těchto opravných prostředcích rozsudkem ze dne 23. 8. 2023 č. j. 44 To 199/2023-158 tak, že podle § 258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř. zrušil (z podnětu odvolání státního zástupce) napadený rozsudek ve výroku o trestu a podle § 259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněnému při nezměněném výroku o vině (podvod § 209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku) a za sbíhající trestnou činnost z trestního příkazu Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 20. 1. 2022 sp. zn. 4 T 3/2022 (v právní moci dne 5. 3. 2022) a z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 9. 11. 2022 sp. zn. 15 T 126/2021 (v právní moci dne 9. 11. 2022) uložil podle § 209 odst. 4 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 2 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání 24 (dvacet čtyři) měsíců, pro jehož výkon jej podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou. Podle § 73 odst. 1, 3 tr. zákoníku mu byl dále uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel v trvání 2 (dvou) let. Zároveň byl podle § 43 odst. 2 tr. zákoníku zrušen výrok o trestu z trestního příkazu Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 20. 1. 2022 sp. zn. 4 T 3/2022 a z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 9. 11. 2022 sp. zn. 15 T 126/2021, jakož i všechna další rozhodnutí na tyto výroky obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Jinak zůstal napadený rozsudek nezměněn. Současně podle § 256 tr. ř. odvolání obviněného zamítl.

5. Uvedený rozsudek odvolacího soudu následně napadl obviněný dovoláním. Má za to, že je naplněn dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř., neboť bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku soudu prvního stupně, jímž byl obviněný shledán vinným a uložen mu trest, přestože v předcházejícím řízení byl dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až l). Konkrétně uvedl, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení /§ 265b odst. 1 písm. h) tr. ř./, a dále že rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů a současně některé z navržených důkazů nebyly provedeny /§ 265b odst. 1 písm. g) tr. ř./.

6. Dovolatel se v rámci svého mimořádného opravného prostředku nejprve ohradil vůči nesprávným skutkovým zjištěním stran výše finančních prostředků, které měl obdržet od poškozené. Podle něj tak nebylo prokázáno, že by způsobil značnou škodu a dopustil se trestného činu podvodu podle § 209 odst. 4 písm. d) tr. zákoníku. Nalézacímu soudu dále vytkl, že z odůvodnění rozhodnutí není zřejmé, jak k ve výroku uvedeným částkám dospěl, ani z jakých důkazů vycházel. Částka 250.000 Kč není doložena výpisy z účtu ani jinými důkazy.

Zároveň nebylo prokázáno, že poškozená všechny vybrané finanční prostředky vždy předala obviněnému. Sám nepopíral, že od poškozené získal peníze, ale neztotožnil se s částkou uvedenou v obžalobě a odsuzujícím rozsudku. Podle jeho tvrzení mělo jít o peněžní prostředky v celkové výši 400.000 Kč až 450.000 Kč a šperky, což koresponduje i s výpovědí svědkyně S. Sumy obsažené v odsuzujícím rozsudku neodpovídají ani částce uvedené na směnce, kterou nadto podepsal pod výhružkou ve výši nekorespondující s realitou.

Dále konstatoval, že výše obdržených finančních prostředků, ke které dospěl soud prvního stupně, vychází pouze z výpovědi poškozené. Tu je ovšem třeba považovat za nevěrohodnou, neboť je v rozporu s výpovědí obviněného i dalších svědků. Poškozená opakovaně před orgány činnými v trestním řízení lhala, křivě dovolatele obviňovala a nabádala svědky ke křivé výpovědi. Především zdůraznil snahu poškozené ovlivňovat svědky, konkrétně svědka V., kterého požádala, aby v řízení vypovídal, že byl u předání peněz obviněnému a také, že jej viděl napadnout poškozenou (k tomu mu ukázala i fotografii, aby jej mohl identifikovat), za což mu slíbila finanční odměnu.

Dovolatel vyjádřil nesouhlas s procesním postupem nalézacího soudu, který nepřipustil svědeckou výpověď svědka P. stran jeho zkušenosti s poškozenou – lhaní, tendenční převrácení informace, odplata obviněnému. Svědek P. vedl vyšetřování dvou skutků, ze kterých byl dovolatel poškozenou obviněn a které se nestaly. Nalézací soud tuto výpověď nepřipustil, avšak obviněný má za to, že tak učinit měl. Připomněl výpověď svědka O., který uvedl, že mu poškozená slíbila odměnu, pokud přinutí dovolatele k podpisu směnky.

Část odměny obdržel a zbytek mu nedoplatila. Dovolatel poukázal na paralelu mezi jeho vlastním vztahem a vztahem svědka s poškozenou, kdy s ní oba měli intimní poměr, za který jim poškozená dávala peníze. Když jej ukončili, požadovala poškozená peněžní prostředky zpět a neváhala za účelem jejich dosažení muže křivě obvinit z trestné činnosti. Obviněný nesouhlasí ani se závěrem, že měl od poškozené finance vylákat pod příslibem společné budoucnosti, neboť podle něj si jej poškozená vydržovala, aby s ní měl sex.

Konečně pak vytkl nalézacímu soudu i opomenuté podstatné důkazy – výslech svědků L. a H. Soud prvního stupně neprovedl tyto důkazy s tím, že si má přítomnost těchto osob zajistit obviněný sám. Ten však nedisponuje takovými prostředky ani autoritou, aby je přiměl k účasti na hlavním líčení.

Naopak se domnívá, že je povinností soudu předvolat svědky a je nepřípustné, aby byla tato povinnost přenášená na obviněného. Shrnul, že stíhané jednání je namístě posoudit jako soukromoprávní vztah, neboť poškozená mu finanční prostředky částečně darovala a částečně půjčila. Na tomto základě tedy navrhl, aby Nejvyšší soud vyhověl dovolání a podle § 265k odst. 1 tr. ř. napadené rozhodnutí zrušil a podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal Městskému soudu v Praze, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

7. K podanému dovolání zaslala své vyjádření státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství – § 265h odst. 2 tr. ř. (dále jen „státní zástupkyně“). Po stručné rekapitulaci řízení a dovolací argumentace obviněného uvedla, že dovolatel založil své námitky na vlastní, od soudů odlišné, interpretaci výsledků dokazování. Soudy přitom hodnotily všechny provedené důkazy v souladu s jejich obsahem a nevybočily z mezí § 2 odst. 6 tr. ř. Připustila, že se soudy mohly pečlivěji vypořádat s okolnostmi tvrzenými obviněným ohledně nevěrohodnosti poškozené.

Z výpovědi svědků (V., O. a F.) vyplynuly nestandardní postupy poškozené, kterými se snažila sjednat spravedlnost. Negativní skutečnosti o poškozené sdělil i svědek P., k jehož výpovědi ovšem soudy správně nepřihlédly. K tomu připomněla usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 3. 2011 sp. zn. 8 Tdo 238/2011, podle kterého lze výpověď policistů provádějících úkony na místě činu připustit jen pokud vypovídají o skutečnostech, které se nedozvěděli z podaných vysvětlení. V tomto případě se svědek P. vyjadřoval o skutečnostech získaných v příbuzné trestní věci, kde vystupoval jako vyšetřovatel.

Vůbec se nemohl vyjadřovat k osobě poškozené a okolnostem, jak na něj působila, neboť to bylo předmětem dokazování a oprávněn k tomu byl pouze soud, který si za tím účelem nechal vypracovat znalecký posudek. Dále připomněla, že výpovědi ostatních svědků paradoxně dokládají pravdivost tvrzení poškozené, která trpí vážnou psychickou poruchou, ze které vyplývá snadná manipulativnost zhoršená orientace v sociálních vztazích. Dokladem toho je skutečnost, že uvěřila slibům obviněného, který se jí představil pod smyšleným jménem, domnívala se, že je s ním v partnerském vztahu.

Obviněný u ní ovšem pouze doptával finanční prostředky v nemalé výši, které nezamýšlel vrátit. To bylo předmětem dokazování a bylo nade vší pochybnost prokázáno, mimo jiné i jinými důkazy než výpovědí poškozené. Obviněný poškozenou udržoval v iluzi vážného partnerského vztahu a cíleně jí manipuloval tak, aby získal finanční prostředky. Jeho vina je prokázána řetězcem na sebe navazujících důkazů, které nenabízí jiné logické vysvětlení. K námitce opomenutých důkazů se pak státní zástupkyně taktéž vyjádřila nesouhlasně a připomněla, že je to soud, kdo určuje rozsah dokazování tak, aby se nestalo bezbřehým.

Není jeho povinností vyhovět všem návrhům stran na doplnění dokazování, pokud takový postup zdůvodní. V závěru svého vyjádření pak konstatovala, že posuzovaný čin z hlediska své závažnosti, povahy i způsobu provedení překročil rámec běžných občanskoprávních vztahů, neboť poškozená zjevně jednala v obviněným úmyslně vyvolaném omylu. Trestněprávní rovina jeho jednání je zde tedy jasně dána. Vzhledem ke všemu shora uvedenému proto navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. e) tr.

ř. odmítl. Současně navrhla, aby rozhodl v neveřejném zasedání podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř., eventuálně písm. c) téhož ustanovení.

8. K podanému dovolání byla dána možnost se vyjádřit i poškozené T. K. prostřednictvím jejího zmocněnce. Ten v písemném vyjádření zaujal názor, že jak soud prvého stupně, tak soud odvolací ve věci obviněného rozhodly správně a jeho námitky obsažené v dovolání lze označit za účelové, irelevantní a nepatřičné. Navrhl proto, aby podané dovolání bylo odmítnuto, případně zamítnuto.

9. Obviněný je podle § 265d odst. 1 písm. c) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroků rozhodnutí soudu, které se ho bezprostředně dotýkají. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční lhůtě (§ 265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce (§ 265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňovalo formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení § 265f odst. 1 tr. ř. Jeho přípustnost je dána podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., neboť směřuje proti rozsudku, kterým byl zamítnuto odvolání obviněného.

10. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní námitky, o které je obviněný opřel, lze podřadit pod dovolací důvody, na které odkázal. Toto zjištění mělo zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. § 265i odst. 1, 3 tr. ř.).

11. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř., ve znění účinném od 1. 1. 2022, který obviněný uplatnil, dopadá na případy, kdy došlo buď k zamítnutí anebo k odmítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci, anebo byl řádný opravný prostředek zamítnut, ačkoliv již předcházející řízení bylo zatíženo některou z vad předpokládaných v ustanoveních § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. Procesní situaci v nyní projednávané věci odpovídala druhá alternativa, neboť odvolací soud řádný opravný prostředek obviněného zamítl, avšak ten setrval na názoru, že tak učinit neměl, když řízení předcházející napadenému rozhodnutí soudu druhého stupně bylo zatíženo vadami podřaditelnými pod uplatněné dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř.

12. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ve znění účinném od 1. 1. 2022, explicitně postihuje situace, kdy rozhodná skutková zjištění soudů, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů, nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Daný dovolací důvod tedy cílí na závažné procesní vady, jež v konečném důsledku zakládají neústavnost pravomocného rozhodnutí.

Z dikce tohoto zákonného ustanovení vyplývá, že mezi taková flagrantní pochybení spadají zejména případy opomenutých důkazů, důkazů získaných a posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy a konečně případy svévolného hodnocení důkazů, provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu, jež má za následek existenci tzv. extrémního rozporu mezi jejich obsahem na straně jedné a skutkovým stavem věci v soudy dovozované podobě na straně druhé. Předpokladem relevantního uplatnění daného dovolacího důvodu je však zároveň zjištění, že tvrzené vady řízení skutečně měly nebo alespoň mohly mít podstatný význam pro skutkové závěry soudů a tím i pro

13. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., ve znění účinném od 1. 1. 2022, je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že předmětný dovolací důvod je určen k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva. S poukazem na něj se naopak nelze domáhat přezkumu skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je zde při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. To znamená, že dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.

14. Podstatná část dovolacích námitek obviněného je zaměřena do skutkových zjištění. Dovolatel sice nezpochybnil obdržení určité sumy peněžních prostředků od poškozené, ale uvedl odlišný důvod, proč tak poškozená činila a dále i celkovou výši převzatých peněžních prostředků. V tomto kontextu obšírně rozváděl i proč není její výpověď hodnověrná. Zároveň pak nebyl spokojen ani s rozsahem provedeného dokazování, neboť měl za to, že ve věci měla být připuštěna výpověď svědka P. a zároveň měly být provedeny i výslechy svědků L. a H.

15. Pokud jde o samotný důvod předávání peněžních prostředků obviněnému ze strany poškozené a tím ve své podstatě i o prokázání podvodného záměru obviněného a vyvolání omylu u osoby poškozené, Nejvyšší soud nemohl přehlédnout, že podstatnou částí svých námitek obviněný předestírá toliko na základě vlastní alternativní verze skutkového děje, k jejímuž podpoření pak vyžaduje i další důkazy. Činí tak ovšem izolovaně na základě vlastních tvrzení, aniž by reflektoval skutková zjištění, ke kterým dospěl soud nalézací a akceptoval je i soud odvolací.

Dovolací senát je pak toho názoru, že v této otázce soud prvního stupně provedl náležité dokazování, jak co do rozsahu provedených důkazů, tak jeho kvality (§ 2 odst. 5 tr. ř.), přičemž tyto důkazy hodnotil jednotlivě i ve vzájemných souvislostech (§ 2 odst. 6 tr. ř.). Z tohoto procesu vzešlému skutkovému zjištění proto nelze nic vytknout, včetně hodnocení samotné věrohodnosti poškozené, neboť nalézací soud náležitě zohlednil i její nestandardní chování a řešení vzniklé situace. Nechal vypracovat znalecký posudek, který hodnotil jako ostatní důkazy, a uzavřel, že výpověď poškozené nebyla zpochybněna (bod 25 odůvodnění rozsudku obvodního soudu).

Naopak ji podporují další důkazy, zejména listinné – výběry a převody finančních prostředků, SMS komunikace, ale též okolnosti seznámení s obviněným vedené z jeho strany zřejmým podvodným úmyslem (bod 21 odůvodnění nalézacího soudu). Veškeré námitky obviněného tak v podstatě opakovaně připomínají osobnost poškozené a její vyhrocený způsob řešení problémů, který byl ovšem v řízení vzat v potaz (viz shora) a věrohodnost poškozené byla velice pečlivě zkoumána. Stejně tak soud prověřil i verzi obviněného, neboť si byl vědom skutečnosti, že se jedná o dvě proti sobě stojící výpovědi.

V této situaci pak zcela pečlivě uvedl, proč se přiklonil ke skutku, jak jej vylíčila poškozená a uvedl i důkazy, které jej podporují (na rozdíl od verze obviněného, která je vystavěna prakticky výlučně na zdůrazňování psychických problémů poškozené). Takové námitky obviněného tudíž pouze opakovaně zpochybňují samotné vlastní hodnocení důkazů učiněné soudem prvního stupně a rozhodně nedosáhly kvality vyžadované zněním dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., když jsou toliko ventilací nesouhlasu obviněného se skutkovými a hodnotícími závěry předchozích soudů.

16. Pod zvolený dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze subsumovat ani obviněným reklamované opomenuté důkazy v podobě výslechu svědků L. a H. Do kategorie opomenutých důkazů lze zařadit takové důkazní návrhy, o nichž v řízení nebylo soudem rozhodnuto, případně důkazy, jimiž se soud bez adekvátního odůvodnění nezabýval (nález Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2017 sp. zn. I. ÚS 1135/17). Nutno připomenout, že soud není povinen provést ve věci všechny navrhované důkazy, ale je povinen své případné odmítnutí řádně odůvodnit (nález Ústavního soudu ze dne 21. 4. 2004 sp. zn. IV. ÚS 802/02). Nalézací soud se návrhem obviněného na provedení výslechu těchto svědků zabýval a v hlavním líčení konaném dne 5. 10. 2022 je zamítl jako nadbytečné. Tomuto postupu nelze nic vytknout, neboť i podle vyjádření obhájkyně, která tyto návrhy vznesla, měli být slyšeni ohledně toho, co poškozená uváděla – že je bohatá a že platila za sex (protokol o hlavním líčení ze dne 1. 6. 2022). To jsou ovšem okolnosti vztahující se (opětovně) ve své podstatě k osobnosti poškozené a věrohodnosti její výpovědi, nikoliv ke skutku samotnému. K věrohodnosti poškozené ovšem již bylo provedeno dostatečné množství důkazů, včetně znaleckého zkoumání a specifická věrohodnost její výpovědi byla potvrzena i jinými důkazy (bod 25 odůvodnění rozsudku obvodního soudu). V této konkrétní otázce proto považovaly soudy verzi obviněného o tom, že mu poškozená platila horentní peněžní sumy pouze za sex, zcela důvodně za vyvrácenou již provedeným dokazováním (bod 23 odůvodnění rozsudku nalézacího soudu, bod 7 odůvodnění rozsudku Městského soudu v Praze). K jejich postoji, že výpovědi těchto svědků nemohly ve věci samotné přivodit žádný podstatný zvrat, nelze mít žádné důvodné námitky.

17. Co se pak týče výslechu, resp. výpovědi svědka P., tak tu nalézací soud nepřipustil zcela důvodně, na což již rovněž poukázaly předchozí soudy. Jmenovaný byl totiž vyšetřovatelem v jiné trestní věci, v níž figurovala poškozená. Již ze sumarizace skutečností vzešlých z tohoto důkazu (bod 12 odůvodnění rozsudku nalézacího soudu) je patrno, že svědek reprodukoval obsah úkonů učiněných v jím šetřené trestní věci, resp. reprodukoval zjištěné poznatky. Takový důkazní prostředek je pochopitelně procesně nepřípustný (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 3. 2011 sp. zn. 8 Tdo 238/2011; usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2023 sp. zn. 3 Tdo 260/2023). Nalézací soud tudíž v této otázce postupoval zcela v intencích zákona.

18. V rámci dovolacího důvodu nesprávného právního posouzení se obviněný omezil na konstatování, že se jednalo o pouhý soukromoprávní vztah mezi ním jako dlužníkem a poškozenou jako věřitelem. K tomu se jeví nutným zopakovat, že skutečnost, že základem stíhaného jednání je civilněprávní vztah (například půjčka), neznamená, že jej nelze sankcionovat trestněprávními prostředky, neboť trestní právo chrání i soukromé zájmy fyzických osob (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 12. 2005 sp. zn. 5 Tdo 1535/2005).

Konečně trestněprávní relevancí jednání obviněného se obšírně zabýval již soud nalézací a Nejvyšší soud se s ním v tomto ohledu plně ztotožňuje a na jeho odůvodnění odkazuje (bod 28 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně). Zároveň není úkolem Nejvyššího soudu domýšlet za obviněného jeho případnou ale nevyslovenou argumentaci. Současně však lze připustit, že se jeho námitky okrajově dotýkají též problematiky uplatnění zásady subsidiarity trestní represe podle § 12 odst. 2 tr. zákoníku. Pro úplnost proto Nejvyšší soud připomíná, že zásadu subsidiarity trestní represe a související princip ultima ratio blíže specifikovalo stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu sp. zn. Tpjn 301/2012 Sb. rozh.

tr., které zcela jasně a srozumitelně definuje předpoklady pro její uplatnění. Zjednodušeně řečeno, najde tato zásada své uplatnění až v případě, kdy je jednoznačně prokázáno, že skutek naplňuje všechny znaky trestného činu a zároveň jsou zde okolnosti svědčící o tom, že společenská škodlivost takového jednání je natolik nízká, že nedosahuje intenzity ani běžně se vyskytujících trestných činů obdobné povahy. V nyní posuzovaném případě ovšem nebyly takové okolnosti shledány, neboť obviněný se dopustil podvodného jednání vůči osobě, o níž musel přinejmenším v průběhu času detekovat její specifické psychické rysy způsobené duševním onemocněním a těch pak plně využil za účelem vlastního obohacení.

Zároveň byl podvodným úmyslem veden již od počátku, neboť se představil pod falešným jménem a živil v poškozené iluzi romantického vztahu. Takovéto jednání nelze považovat za jednání nedosahující intenzity běžně se vyskytujícího trestného činu podvodu, ba právě naopak. Této námitce tedy nebylo možno přiznat žádné opodstatnění.

19. Naproti tomu Nejvyšší soud nemohl přejít bez povšimnutí fakt, že se nalézací soud dostatečně nezabýval prokázáním jednotlivých peněžních částek uvedených ve skutkové větě rozsudku. Způsob spáchání přisouzeného trestného činu byl sice nade vší pochybnost prokázán (viz shora), stejný závěr ovšem nelze vyslovit ve vztahu k jednotlivým podvodně vylákaným částkám a v důsledku toho ani jejich sumě a v konečném výsledku celkově způsobené škodě. Nalézací soud nikterak nespecifikoval, čím jsou jednotlivé platby a data jejich uskutečnění uvedené ve výroku prokázány.

Z výčtu provedených listinných důkazů (bod 17 odůvodnění rozsudku obvodního soudu) lze považovat za prokázanou částku celkovou částku 997.767 Kč. Konkrétně jde o částku 100.000 Kč ze dne 23. 10. 2020, částku 200.000 Kč ze dne 26. 10. 2020, částku 100.000 Kč ze dne 5. 11. 2020, částku 100.000 Kč ze dne 6. 11. 2020, částku 100.000 Kč ze dne 9. 11. 2020, částku 100.000 Kč ze dne 10. 11. 2020, částku 80.000 Kč ze dne 11. 11. 2020 – s poznámkou, že zde došlo ke zjevné chybě v psaní, a to již v přípravném řízení, kdy je uvedeno nesprávné datum 11.

10. 2020, ačkoliv i z chronologického hlediska se má jednat o datum 11. 11. 2020 - částku 100.000 Kč ze dne 16. 11. 2020, částku 10.000 Kč ze dne 30. 12. 2020, částku 65.000 Kč ze dne 20. 11. 2020, částku 4.267 Kč ze dne 31. 12. 2020, částku 20.000 Kč ze dne 4. 1. 2021, částku 5.000 Kč ze dne 6. 1. 2021, částku 5.500 Kč ze dne 8. 1. 2021, částku 8.000 Kč ze dne 11. 1. 2021. Celkový součet takto prokázaných částek však nedosahuje hranice značné škody, tedy nebylo prokázáno naplnění znaku kvalifikované skutkové podstaty podle § 209 odst. 4 písm. d) tr.

zákoníku. Dále bylo při prostudování spisu zjištěno, že ve vztahu k částkám vždy á 20.000 Kč ze dne 14. 11. 2020, 15. 11. 2020 a 17. 11. 2020 byl v hlavním líčení dne 1. 3. 2022 proveden důkaz výpisem z účtu na č. l.

565. Jinak řečeno, byly zkoumány a dokazovány i další peněžní prostředky, které měl obviněný vylákat od poškozené. Avšak v odůvodnění rozsudku těmto částkám odpovídající důkazy nikterak nefigurují, natož jejich samotné hodnocení. Je úkolem soudu, který takové důkazy provedl (nalézacího), aby je podrobil i hodnocení podle zákonných pravidel (§ 2 odst. 5 a 6 tr.ř.) a náležitě odůvodnil skutková zjištění, ke kterým dospěl. Vzhledem k tomu, že prokázaná částka těsně atakuje hranici značné škody, respektive celková částka přisouzená nalézacím soudem (avšak zatížená nyní zmíněnými pochybeními) se jí taktéž blíží, je tento imperativ o to závažnější.

Právě a jen pochyby nevzbuzující odůvodnění jednotlivých vylákaných finančních částek, může být náležitým podkladem pro správné právní posouzení spáchaného skutku. Jak bylo již opakovaně uvedeno vylákané finanční prostředky zcela zjevně oscilují okolo hranice značné škody, tedy mimo jiné znaku kvalifikované skutkové podstaty trestného činu podvodu. Tentýž závěr je pak nutno zopakovat i ve vztahu ke zbývajícím položkám v celkové výši 110.000 Kč (částka 50.000 Kč v průběhu listopadu 2020, částka 49.000 Kč ze dne 1.

12. 2020, částka 5.000 Kč ze dne 3. 1.

2021, částka 3.000

Kč ze dne 3.000 Kč a částka 3.000 Kč z blíže nezjištěné doby začátkem ledna 2021), neboť k těm nebylo vůbec vedeno dokazování a zůstaly tak zcela neobjasněny. Přesto se však promítly do skutkové věty a do celkově způsobené škody, která je určující pro právní posouzení skutku, neboť odůvodňuje užití kvalifikované skutkové podstaty trestného činu podvodu podle § 209 odst. 4 písm. d) tr. zákoníku.

20. Ve výsledku tedy lze konstatovat, že část shora uvedených položek peněžních prostředků nebyla předmětem dokazování a nelze je tudíž považovat za řádně prokázané. Jinak řečeno, skutková zjištění, ke kterým dospěl soud prvého stupně, nemají ohledně těchto peněžních prostředků oporu v řádně provedených důkazech. Zároveň nebylo možné přehlédnout ani nedostatečné odůvodnění dalších položek skutkové věty, ke kterým sice byly formálně provedeny listinné důkazy podle § 213 tr. ř., ovšem tyto soud nijak ve svém rozhodnutí konkrétně nehodnotil. Takové důkazy pak lze označit tzv. za důkazy opomenuté (viz např. usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 30. 6. 2022 sp. zn. 3 To 7/2022). Nalézací soud tak v tomto ohledu zatížil své rozhodnutí podstatnou vadou vyžadující kasační rozhodnutí Nejvyššího soudu, neboť skutková zjištění rozhodná pro naplnění znaků kvalifikovaného trestného činu, jímž byl obviněný uznán vinným, v daném směru nekorespondují s rozsahem i obsahem provedených důkazů, když současně některé z nich nebyly provedeny, resp. hodnoceny. Jelikož zjištěné pochybení neodstranil v odvolacím řízení ani soud druhého stupně, i on se dopustil porušení zákona, a to ve vztahu k rozsahu své přezkumné povinnosti vyplývající z ustanovení § 254 tr. ř.

21. S ohledem na výše uvedené zjištění a vyslovené závěry tak Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 23. 8. 2023 č. j. 44 To 199/2023-158, jakož i odsuzující část rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 5. 5. 2023 č. j. 15 T 112/2022-123 ve všech jejích výrocích, jelikož pokud v dovolacím řízení neobstál výrok o vině, nemohly obstát ani výroky o trestu a náhradě škody. Podle § 265k odst. 2 věty druhé tr. ř. pak zrušil i všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí, respektive jejich část, obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Věc následně podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal Obvodnímu soudu pro Prahu 3, aby ji v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

22. V rámci nového řízení bude třeba shora naznačeným směrem doplnit dokazování k doposud neobjasněným peněžním položkám obsaženým ve skutkové větě již zrušeného rozsudku soudu prvního stupně a podle výsledků provedeného dokazování opětovně ve věci rozhodnout a zároveň učiněné závěry náležitě odůvodnit (§ 125 odst. 1 tr. ř.), a to i vůči těm peněžním částkám, k nimž sice již bylo dokazování vedeno, avšak nenašlo svůj odraz v odůvodnění vyhlášeného rozsudku. Nová skutková zjištění v daném ohledu pak budou i určující pro závěr, zda obviněný způsobil poškozené značnou škodu a naplnil zákonné znaky trestného činu podvodu podle § 209 odst. 4 písm. d) tr. zákoníku. Tato zjištění budou mít i vliv na ukládání trestu a na rozhodnutí týkající výše náhrady škody, kterou je obviněný povinen poškozené uhradit. Přitom všem bude nutné mít na paměti, že podle § 265s odst. 2 tr. ř. nemůže v novém řízení dojít ke změně rozhodnutí v neprospěch obviněného.

23. Podle § 265l odst. 4 tr. ř. vykonává-li se na obviněném trest odnětí svobody uložený mu původním rozsudkem a Nejvyšší soud k dovolání výrok o tomto trestu zruší, rozhodne zároveň o vazbě. V důsledku shora uvedeného zrušujícího rozhodnutí Nejvyššího soudu pozbyly dovoláním napadené rozsudky Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 3 (v jeho odsuzující části) své existence, a tudíž i vykonatelnosti. To jinými slovy znamená, že ve výkonu trestu odnětí svobody uloženého obviněnému v projednávané trestní věci již nebylo možné pokračovat, a bylo nezbytné zároveň rozhodnout, zda jsou u obviněného dány vazební důvody. Z předloženého trestního spisu ani v rámci dovolacího řízení nevyplynuly žádné aktuálně významné okolnosti, jež by u něj v nynějším stadiu řízení zakládaly kterýkoli z důvodů vazby uvedených v § 67 písm. a) až c) tr. ř. Je sice pravdou, že obviněný byl do výkonu trestu odnětí svobody dodán policií na základě příkazu soudu (viz úřední záznam ze dne 20. 10. 2023, č. j. KRPA-350461-3/ČJ-2023-000065, č. l. 179), avšak současně bylo konstatováno, že obviněnému nebyla výzva k nástupu do výkonu trestu odnětí svobody doručena. Nelze tudíž prohlásit, že by se jeho nástupu a výkonu prokazatelně záměrně vyhýbal, což by jinak evokovalo existenci vazebního důvodu podle § 67 písm. a) tr. ř. V této otázce proto Nejvyšší soud nakonec rozhodl podle § 265l odst. 4 tr. ř. tak, že se obviněný P. V. do vazby nebere.

24. Toto usnesení bylo v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšším soudem vyhlášeno v neveřejném zasedání.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 17. 4. 2024

JUDr. František Hrabec předseda senátu