4 Tdo 209/2024

4 Tdo 209/2024-135

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 10. 4. 2024 o dovolání nejvyššího státního zástupce podaném v neprospěch obviněného L. M., proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 30. 10. 2023, sp. zn. 44 To 337/2023, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 4 T 86/2023, t a k t o :

I. Podle § 265k odst. 1 tr. ř. se zrušuje usnesení Městského soudu v Praze ze dne 30. 10. 2023, sp. zn. 44 To 337/2023, v celém rozsahu.

II. Podle § 265k odst. 2 tr. ř. se zrušují také všechna další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

III. Podle § 265l odst. 1 tr. ř. se věc vrací Městskému soudu v Praze, aby ji v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

1. Usnesením Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 29. 8. 2023, sp. zn. 4 T 86/2023 (dále jen „soud prvního stupně“), bylo podle § 307 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. ř. podmíněně zastaveno trestní stíhání obviněného L. M. (dále jen „obviněný“) pro přečin nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1 tr. zákoníku. Podle skutkových zjištění se trestné činnosti dopustil tím, že:

dne 3. 3. 2023 nezákonně dovezl do České republiky z Velké Británie v poštovní zásilce s podacím číslem XY a skladovým číslem XY s uvedením odesílatele S. P., kde jako příjemce byl uveden L. M., která byla odhalena a zajištěna v Praze 10, ve skladu České pošty, s. p., 100 kusů potahovaných tablet Valia s obsahem účinné látky diazepam rozdělených do 10 blistrů po 10 tabletách, přičemž diazepam je uveden v příloze číslo 7 nařízení vlády číslo 463/2013 Sbírky, o seznamech návykových látek jako psychotropní látka.

2. Trestní stíhání ve věci obviněného bylo podmíněně zastaveno, neboť se obviněný k činu doznal a zároveň složil na účet soudu částku 40 000 Kč na peněžitou pomoc obětem trestné činnosti. Podle § 307 odst. 4 tr. ř. byla stanovena zkušební doba podmíněného zastavení trestního stíhání v trvání 3 (tří) let. Současně bylo podle § 307 odst. 8 tr. ř. obviněnému uloženo, aby se ve zkušební době podmíněného zastavení trestního stíhání podrobil léčení závislosti na návykových látkách, které není ochranným léčením.

3. Proti usnesení soudu prvního stupně podala státní zástupkyně Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 10 stížnost. Městský soud v Praze (dále také jako „soud druhého stupně“, popř. „stížnostní soud“) o podané stížnosti rozhodl usnesením ze dne 30. 10. 2023, sp. zn. 44 To 337/2023, tak, že ji podle § 148 odst. 1 písm. b) tr. ř. zamítl jakožto podanou opožděně.

II. Dovolání a vyjádření k němu

4. Proti usnesení stížnostního soudu ze dne 30. 10. 2023, sp. zn. 44 To 337/2023, podal nejvyšší státní zástupce v neprospěch obviněného dovolání směřující proti celému usnesení. nejvyšší státní zástupce uplatnil dovolací důvod uvedený v § 265 odst. 1 písm. m) tr. ř., neboť podle něj bylo předmětným usnesením rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku proti usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. f) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí.

5. V podaném dovolání nejvyšší státní zástupce předně zrekapituloval dosavadní průběh řízení. Konstatoval, že státní zástupkyně Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 10 byla po vyhlášení shora uvedeného usnesení soudu prvního stupně v rámci hlavního líčení dne 29. 8. 2023 poučena o právu podat stížnost, přičemž k opravnému prostředku se nevyjádřila a ponechala si lhůtu na rozmyšlenou.

6. Následně dne 12. 9. 2023 byl opis tohoto usnesení soudu prvního stupně doručen prostřednictvím datové schránky Obvodnímu státnímu zastupitelství pro Prahu 10 s poučením, že lze proti tomuto rozhodnutí podat do 3 dnů ode dne jeho doručení stížnost prostřednictvím soudu prvního stupně k Městskému soudu v Praze, tzn. stížnostnímu soudu, s tím, že stížnost má odkladný účinek. Státní zástupkyně v reakci na doručený opis usnesení proti němu podala dne 14. 9. 2023 stížnost, neboť dospěla k závěru, že v předmětné věci nebyly splněny podmínky pro podmíněné zastavení trestního stíhání ve věci obviněného. Usnesením stížnostního soudu ze dne 30. 10. 2023, sp. zn. 44 To 337/2023, byla její stížnost zamítnuta podle § 148 odst. 1 písm. b) tr. ř. jakožto podaná opožděně. Stížnostní soud své rozhodnutí odůvodnil tak, že státní zástupkyně byla při vyhlášení usnesení poučena, že je stížnost nutno podat do tří dnů od vyhlášení usnesení, nikoliv od doručení jeho opisu. Lhůta pro podání stížnosti jí tak podle stížnostního soudu marně uplynula již 1. 9. 2023. Stížnostní soud uvedl také to, že všechny skutečnosti, o něž státní zástupkyně stížnost opřela, znala již v době podání obžaloby, a tudíž měla svou stížnost podat včas.

7. Nejvyšší státní zástupce se vyjádřil v tom smyslu, že se nelze ztotožnit se závěrem stížnostního soudu, že třídenní lhůta pro podání stížnosti počala plynout již vyhlášením napadeného usnesení ze dne 29. 8. 2023 a uplynula již dne 1. 9. 2023. Zdůrazňuje, že řešení takto nastolené procesní otázky má zcela zásadní judikaturní význam. Následně odkazuje na četnou judikaturu především Ústavního soudu, ale okrajově rovněž i Nejvyššího soudu, kde se tyto soudy zabývaly otázkou počátku běhu lhůty pro podání opravného prostředku, konkrétně pak stížnosti proti usnesení v trestním řízení, a to ve stadiu řízení před soudem.

8. Nejvyšší státní zástupce poté přehledně popisuje vývoj v judikatuře Ústavního soudu k otázce běhu lhůty pro podání opravného prostředku proti usnesení. Poukazuje na skutečnost, že Ústavní soud ve svých rozhodnutích vydávaných až do března 2020 opakovaně vyjadřoval názor, že v případě vyhlášení usnesení v přítomnosti obviněného a jeho obhájce běží ve všech věcech stížnostní lhůta již od okamžiku vyhlášení stížností napadeného usnesení a že následné doručení písemného vyhotovení takového usnesení je pro běh stížnostní lhůty nerozhodné. Za takové poslední rozhodnutí vyjadřující tento názor lze považovat usnesení Ústavního soudu ze dne 10. 3. 2020, sp. zn. II. ÚS 2633/19. Poté se od této své judikatury významně odchýlil, respektive zaujal názor opačný. Současně nejvyšší státní zástupce připomíná, že ovšem ani v době do března 2020 nebyl názor Ústavního soudu na počítání lhůty k podání stížnosti zcela ustálený (viz odkaz na bod 16 odůvodnění nálezu Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2020, sp. zn. III. ÚS 2511/19).

9. Poukazuje na to, že v novější judikatuře Ústavního soudu byl vysloven názor, že v závažných věcech běží stížnostní lhůta až od doručení opisu stížností napadeného rozhodnutí. Podle Ústavního soudu je tomu tak mimo jiné proto, že je potřeba zajistit, aby se stěžovatel mohl seznámit se všemi důvody, o něž se opírá napadené rozhodnutí. V případě ústního vyhlášení usnesení by tak muselo být vyhlášeno plné znění včetně odůvodnění tohoto rozhodnutí, které by pak muselo být buď zapsáno v protokolu, nebo podchyceno zvukovým záznamem. Stejně tak Ústavní soud dovozuje, že ani podání stížnosti do protokolu bezprostředně po vyhlášení usnesení nesmí této osobě znemožnit reagovat v rámci opravného prostředku na právní a skutkovou argumentaci uvedenou v odůvodnění usnesení, jež je teprve posléze vyhotoveno a jež svou stížností napadá.

10. Dovolatel zdůrazňuje, že Ústavní soud následně zaujal stanovisko, že v případě rozhodování o omezení osobní svobody obviněného či jiné závažné otázce běží lhůta k podání stížnosti až po doručení opisu takového rozhodnutí, a nikoliv již od podání jeho ústního vyhlášení (viz např. nález ze dne 8. 3. 2022, sp. zn. I. ÚS 47/22, nebo nález ze dne 2. 11. 2022, sp. zn. III. ÚS 1946/22).

11. Nejvyšší státní zástupce dále akcentuje, že v nejnovějších rozhodnutích Ústavního soudu, přičemž odkazuje na jeho nález ze dne 12. 7. 2023, sp. zn. I. ÚS 1301/23, dospívá tento soud k názoru, že obecně každé usnesení, včetně jeho odůvodnění, musí být dotčené osobě, tj. stěžovateli, prokazatelně oznámeno takovým způsobem, aby z obsahu oznámení byly seznatelné všechny důvody, o něž opírá výrok rozhodnutí. Podle bodu 23 tohoto citovaného rozhodnutí „Obecně každé takové usnesení (včetně jeho odůvodnění) musí být dotčené osobě (stěžovateli) prokazatelně oznámeno takovým způsobem, aby z obsahu oznámení byly seznatelné všechny důvody, o něž se opírá výrok rozhodnutí. Jak již bylo shora zmíněno, těmto požadavkům lze alternativně vyhovět několika způsoby uvedenými v trestním řádu, a to doručením opisu usnesení, ústním vyhlášením usnesení, jehož plné znění (včetně odůvodnění) bude zapsáno v protokolu o úkonu, případně ústním vyhlášením, jehož plné znění (včetně odůvodnění) bude podchyceno zvukovým záznamem (§ 136, § 137, § 55a, § 55b trestního řádu), přičemž takto lze postupovat i v případech, kdy se ve smyslu § 137 trestního řádu usnesení nedoručuje a stačí jeho oznámení vyhlášením v přítomnosti toho, jemuž je třeba usnesení oznámit.“ Lze mít za to, že nyní proto Ústavní soud zastává již ten názor, že tento požadavek musí být naplněn nejen v případě věcí závažné povahy, nýbrž i v případě „mimo závažné věci“.

12. Nejvyšší státní zástupce tedy uzavírá, že Ústavní soud rozumí oznámením usnesení jeho vyhlášení nebo doručení jeho plného znění včetně odůvodnění. V posuzované věci je tak podle nejvyššího státního zástupce zřejmé, že ve vztahu ke státní zástupkyni bylo takové oznámení učiněno teprve doručením opisu usnesení do datové schránky státního zastupitelství dne 12. 9. 2023, neboť v příslušném protokolu o hlavním líčení ze dne 29. 8. 2023 důvody předmětného usnesení zaznamenány nejsou. Zvukový záznam z hlavního líčení pak podle nejvyššího státního zástupce zdaleka neobsahuje tak podrobnou argumentaci, jaká je obsažena v písemném odůvodnění usnesení soudu prvního stupně.

13. Nejvyšší státní zástupce poté předestírá otázku, zda právo na přístup k opravným prostředkům je u obou stran trestního řízení stejné, nebo zda se u obviněného jedná o jedno z práv favor defensionis, tj. o jedno z práv sloužících k vyvážení jeho postavení a vyplývajících z jeho postavení jednotlivce disponujícího ústavně zaručenými právy a svobodami, vč. práva na spravedlivý proces (typicky možnost navrácení lhůty obviněnému podle § 61 odst. 1 tr. ř.). I zde však podle něj odpověď nabízí judikatura, neboť podle Ústavního soudu závěr o doručení opisu usnesení coby okamžiku rozhodném pro počátek běhu stížnostní lhůty neplyne z charakteru práva na spravedlivý proces, respektive práva na obhajobu, nýbrž z výkladu ustanovení trestního řádu (body 16 a 18 odůvodnění nálezu Ústavního soudu ze dne 24. 1. 2023, sp. zn. I. ÚS 3218/22). Tato pravidla proto neprospívají jen obviněnému, nýbrž i státní zástupkyni. K závěru, že v přístupu k opravnému prostředku existuje procesní rovnost mezi obhajobou a státním zástupcem, pak odkazuje také na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 9. 2023, sp. zn. 6 Tz 65/2023, konkrétně na bod 18 jeho odůvodnění.

14. Nejvyšší státní zástupce proto uzavírá, že v posuzované věci byl porušen princip rovnosti zbraní ve prospěch obviněného a právo státní zástupkyně na rovný přístup k opravným prostředkům. Stížnostní soud tak podle nejvyššího státního zástupce zamítl stížnost státní zástupkyně jako opožděnou, přestože byla v duchu citované judikatury podána včas. Tímto pochybením tak stížnostní soud své rozhodnutí podle nejvyššího státního zástupce zatížil vadou ve smyslu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř.

15. Závěrem nejvyšší státní zástupce navrhuje, aby Nejvyšší soud zrušil podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. za podmínek § 265p odst. 1 tr. ř. napadené usnesení stížnostního soudu, jakož i všechna další rozhodnutí na něj obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a dále aby podle 265l odst. 1 tr. ř. přikázal stížnostnímu soudu, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Dále vyjadřuje svůj souhlas s tím, aby bylo o dovolání rozhodnuto ve smyslu § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. v neveřejném zasedání, a to i pro případ jiného rozhodnutí nežli jím navrhovaného.

16. Dovolání nejvyššího státního zástupce Nejvyšší soud zaslal obhájci obviněného k případnému vyjádření, které však do dnešního dne neobdržel.

III. Přípustnost dovolání

17. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že je dovolání nejvyššího státního zástupce přípustné [§ 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou, tedy podle § 265d odst. 1 písm. a) tr. ř. a přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu § 265e tr. ř. zachována, přičemž splňuje i obsahové náležitosti dovolání (§ 265f tr. ř.).

IV. Důvodnost dovolání

18. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené nejvyšším státním zástupcem naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.

19. Ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.).

20. Nejvyšší soud připomíná, že není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy.

21. Nejvyšší státní zástupce v podaném dovolání explicitně uplatnil, a to výlučně, dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř., jehož prostřednictvím se lze v dovolacím řízení zásadně domoci přezkumu rozhodnutí soudu prvního stupně. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. je dán tehdy, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí (první alternativa) nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až l) tr. ř. (druhá alternativa). Jestliže v posuzované věci stížnostní soud rozhodl tak, že podle § 148 písm. b) tr. ř. stížnost státní zástupkyně zamítl, neboť byla podána opožděně, je zjevné, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. přichází v úvahu v jeho první alternativě. Ostatně i sám nejvyšší státní zástupce uvádí, že jej uplatňuje v jeho první alternativě, neboť usnesením Městského soudu v Praze (tzn. stížnostního soudu) bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku proti usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. f) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí.

22. Na základě výše zmíněných východisek přistoupil Nejvyšší soud k posouzení důvodnosti dovolání nejvyššího státního zástupce. Poté, co se Nejvyšší soud seznámil s obsahem napadeného usnesení stížnostního soudu, jakož i s obsahem usnesení soudu prvního stupně a rovněž s průběhem řízení, které předcházelo jeho vydání, konstatuje, že dovolací námitky nejvyššího státního zástupce, jejichž prostřednictvím namítá, že bylo usnesením stížnostního soudu rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku proti usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. f) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí, dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. odpovídají a jsou i důvodné. K jednotlivým dovolacím argumentům – v souladu s dikcí § 265k tr. ř. – uvádí Nejvyšší soud následující.

23. Při podání stížnosti proti usnesení v trestním řízení obecně platí, že se podává u orgánu, proti jehož usnesení stížnost směřuje, a to do tří dnů od oznámení tohoto usnesení (§ 143 odst. 1 tr. ř.). Oznámením je přitom míněno buď vyhlášení usnesení v přítomnosti toho, jemuž je třeba usnesení oznámit, anebo doručení opisu usnesení (§ 137 odst. 1 věta za středníkem tr. ř.).

24. Z pohledu dikce § 137 odst. 1 věta za středníkem tr. ř. je třeba ovšem konstatovat, že Ústavní soud ovšem již ve svém nálezu ze dne 10. 3. 2005, sp. zn. III. ÚS 303/04, ve vztahu k doručování usnesení v trestním řízení uvedl následující: „[n]ení-li účelem a smyslem doručování toliko naplnění jeho informační funkce, povinnost doručovat dle § 137 odst. 4 tr. řádu ve spojení s ustanovením § 143 odst. 1 a § 140 odst. 1 písm. b), aa) tr. řádu vylučuje právní účinky oznámení usnesení vyhlášením (argumentum reductionis ad absurdum). Na důsledky z tohoto ustanovení plynoucí potom v plném rozsahu dopadá kautela vyjádřená v § 143 odst. 1 tr. řádu, dle něhož jestliže se usnesení oznamuje jak obviněnému, tak i jeho zákonnému zástupci nebo obhájci, běží lhůta (k podání stížnosti) od toho oznámení, které bylo provedeno nejpozději.“.

25. Současně je třeba zdůraznit, že Ústavní soud zároveň ve své judikatuře dospěl k závěru, že ani podání stížnosti do protokolu bezprostředně po vyhlášení usnesení nesmí této osobě znemožnit později reagovat v rámci svého (písemného) opravného prostředku na veškerou právní a skutkovou argumentaci uvedenou v odůvodnění usnesení, které je teprve poté vyhotoveno a které svou stížností napadá (k tomu viz jeho nález ze dne 23. 9. 2010, sp. zn. III. ÚS 1542/09). Jinak vyjádřeno, i pokud byla stížnost podána ihned po vyhlášení napadeného usnesení, nemělo by být o podané stížnosti rozhodováno dříve, než je doručen opis předmětného usnesení stěžovateli, a tomuto by měla být poskytnuta přiměřená lhůta k odůvodnění stížnosti po doručení opisu usnesení.

26. Zároveň Nejvyšší soud z pohledu uplatněné dovolací argumentace považuje za vhodné připomenout určitý vývoj judikatury Ústavního soudu, popř. i Nejvyššího soudu, k otázce běhu lhůty pro podání opravného prostředku proti usnesení. Předně lze připustit, že Ústavní soud ve svých rozhodnutích vydávaných až do března 2020, skutečně opakovaně vyslovoval názor, že v případě vyhlášení usnesení v přítomnosti obviněného a jeho obhájce běží ve všech věcech stížnostní lhůta již od okamžiku vyhlášení stížností napadeného usnesení a že následné doručení písemného vyhotovení takového usnesení je pro běh stížnostní lhůty nerozhodné (k tomu srov. například usnesení Ústavního soudu ze dne 10. 3. 2020, sp. zn. II. ÚS 2633/19).

27. Posléze se od této judikatury Ústavní soud významně odchýlil, potažmo zaujal názor opačný. Zde je třeba odkázat na novější rozhodnutí Ústavního soudu, tj. po březnu 2020, ve kterých Ústavní soud vyslovil názor, že v závažných věcech běží stížnostní lhůta až od doručení opisu stížností napadeného rozhodnutí [k tomu viz nález Ústavního soudu ze dne 2. 11. 2022, sp. zn. III. ÚS 1946/22, nebo také nález ze dne 2. 6. 2020, III. ÚS 2511/19, kde odkazuje v dílčích otázkách mimo jiné na své starší nálezy ze dne 5. 1. 2006, sp. zn. III. ÚS 457/05 (N 4/40 SbNU 39), ze dne 23. 9. 2010, sp. zn. III. ÚS 1542/09 (N 201/58 SbNU 787), ze dne 31. 5. 2018, sp. zn. I. ÚS 3842/17 (N 106/89 SbNU 573), ze dne 5. 2. 2019, sp. zn. IV. ÚS 3780/18 (N 21/92 SbNU 214), či ze dne 10. 12. 2019, sp. zn. IV. ÚS 3003/19 (N 210/97 SbNU 258)]. Důvodem tohoto postupu je skutečnost, že je potřeba zajistit, aby se mohl stěžovatel seznámit se všemi důvody, o které opírá svůj opravný prostředek (k tomuto závěru viz již nález Ústavního soudu ze dne 9. 6. 2009, sp. zn. IV. ÚS 426/09, bod 15).

28. Podle Ústavního soudu pro případ, aby se lhůta pro podání opravného prostředku (tzn. stížnosti) počítala již od vyhlášení usnesení, by totiž u tohoto usnesení muselo být vyhlášeno jeho úplné znění, včetně odůvodnění, aby bylo prokazatelně oznámeno takovým způsobem, aby z něj byly seznatelné všechny důvody, o něž soud opírá výrok rozhodnutí (k tomu viz nálezy Ústavního soudu ze dne 3. 3. 2020, sp. zn. III. ÚS 329/20, bod 14, nebo ze dne 12. 7. 2023, sp. zn. I. ÚS 1301/23, bod 23). Tato úplnost a prokazatelnost oznámení má podle judikatury Ústavního soudu význam nejen pro realizaci práva obviněného na obhajobu, ale také pro reálnou kontrolu zákonnosti řízení ze strany druhoinstančního orgánu. Těmto požadavkům lze vyhovět alternativně tak, že bude v případě ústního vyhlášení celého usnesení buď toto celé znění, vč. odůvodnění, zapsáno poté v protokolu o úkonu, nebo bude případně podchyceno zvukovým záznamem z tohoto úkonu.

29. Z pohledu shora naznačených závěrů je také třeba poukázat na nález Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2020, sp. zn. III. ÚS 2511/19, publikovaný pod č. 288/2020 Sb. nál. a usn. ÚS, podle kterého: „Počátek běhu lhůty pro podání instanční stížnosti v trestních věcech při rozhodování o osobní svobodě (zejména o vazbě, podmíněném propuštění z výkonu trestu odnětí svobody, přeměně alternativních trestů v nepodmíněný trest odnětí svobody a rozhodnutí o výkonu původně podmíněně odloženého trestu odnětí svobody) nebo meritu věci (zamítnutí návrhu na povolení obnovy řízení) je třeba odvíjet až od doručení písemného vyhotovení soudního rozhodnutí.“. V tomto nálezu tedy Ústavní soud stanovil počátek běhu lhůty pro podání stížnosti v trestních věcech při rozhodování o osobní svobodě (zejména o vazbě, podmíněném propuštění z výkonu trestu odnětí svobody, přeměně alternativních trestů v nepodmíněný trest odnětí svobody) nebo meritu věci (zamítnutí návrhu na povolení obnovy řízení) od okamžiku doručení písemného vyhotovení soudního rozhodnutí.

30. V nálezu ze dne 12. 7. 2023, sp. zn. I. ÚS 1301/23, pak dále Ústavní soud vyjádřil názor, že obecně každé usnesení, vč. jeho odůvodnění, musí být dotčené osobě, tj. stěžovateli, prokazatelně oznámeno takovým způsobem, aby z obsahu oznámení byly seznatelné všechny důvody, o něž opírá výrok rozhodnutí. Ústavní soud tedy vyjádřil již ten názor, že tento požadavek musí být naplněn nejen v případě věcí závažné povahy, nýbrž i v případě mimo tyto „závažné věci“ (viz bod 23 tohoto citovaného nálezu). Lze tedy uzavřít, že Ústavní soud dospěl k názoru, že požadavek oznámení usnesením jeho vyhlášením či doručením jeho plného znění včetně odůvodnění se vztahuje ke všem usnesením, které se musí oznamovat.

31. Současně Nejvyšší soud považuje za vhodné připomenout také nález Ústavního soudu ze dne 24. 1. 2023, sp. zn. I. ÚS 3218/22, podle nějž je nutné shodně přistoupit k počítání běhu stížnostní lhůty nejen ve vztahu k obviněnému, nýbrž i ve vztahu ke státnímu zástupci. V citovaném nálezu byla kromě jiného řešena otázka počítání lhůt k podání stížnosti u státního zástupce, když stěžovatel namítal, že lhůta k podání stížnosti běžela státnímu zástupci už od vyhlášení usnesení, kterému byl přítomen, nikoliv od doručení opisu usnesení. V bodě 13 tohoto nálezu pak Ústavní soud konstatuje, že z ustanovení § 137 odst. 1 a 4 trestního řádu nevyplývá žádný rozdíl v otázce způsobu oznamování usnesení obviněnému a státnímu zástupci. To znamená, že jak obviněnému, tak státnímu zástupci se usnesení oznamuje buď jeho vyhlášením v přítomnosti těchto osob, anebo doručením opisu usnesení. Ústavní soud akcentoval, že předchozí judikatura Ústavního soudu vztahující se k této otázce se z pochopitelných důvodů týkala jen těch případů, kdy šlo o běh stížnostní lhůty obviněného, neboť ten – na rozdíl od státního zástupce – disponuje oprávněním brojit proti rozhodnutím trestních soudů ústavní stížností. Avšak ani z této judikatury však nelze podle Ústavního soudu dovodit, že by z hlediska počátku běhu stížnostní lhůty platil pro obviněného a pro státního zástupce jiný režim.

32. Nejvyšší soud proto odkazuje na body 16 až 18 zmíněného nálezu Ústavního soudu, podle nichž: „[j]e tedy zřejmé, že závěr o doručení opisu usnesení coby okamžiku rozhodného pro počátek běhu stížnostní lhůty Ústavní soud ve své judikatuře nedovodil z charakteru práva na spravedlivý (řádný) proces, resp. práva na obhajobu, nýbrž za použití logického a systematického výkladu výše zmíněných ustanovení trestního řádu. Je pochopitelné, že pokud trestní soudy poruší uvedená pravidla ve vztahu k obviněnému, zasahují tím do jeho práva na spravedlivý (řádný) proces a do práva na obhajobu. To však neznamená, že by tato pravidla prospívala výhradně obviněnému, a neplatila vůči státnímu zástupci. Z nálezů Ústavního soudu ani náznakem nevyplývá, že by počátek běhu stížnostní lhůty odvíjející se od okamžiku doručení opisu usnesením, jímž je rozhodováno o omezení osobní svobody, představoval jedno z tzv. práv favor defensionis, tedy práv sloužících k vyvážení postavení obviněného. Ústavní soud v této souvislosti připomíná, že státní zástupce a obhajoba mají v trestním řízení postavení zásadně rovnoprávných procesních stran. Zmíněná práva favor defensionis představují toliko zákonem předpokládané výjimky z této zásady (srov. k tomu např. FENYK, J., CÍSAŘOVÁ, D., GŘIVNA, T. a kol. Trestní právo procesní. 6. vydání. Praha: C. H. Beck, s. 98 a 194 a 195).“ Podle tohoto nálezu je veřejný zájem na efektivním naplnění účelu trestu v trestním řízení reprezentován státním zástupcem, který tak musí mít k dispozici účinné prostředky pro jeho hájení (viz bod 18 tohoto citovaného nálezu Ústavního soudu), včetně možnosti podávání opravných prostředků proti rozhodnutí trestních soudů.

33. Ústavní soud pak v bodě 21 tohoto zmíněného rozhodnutí dále připomíná, že mezi neopominutelné prvky práva na spravedlivý (řádný) proces patří i zásada audiatur et altera pars (budiž vyslechnuta i druhá strana), jež je chápána jako povinnost soudu vytvořit prostor zaručující účastníkům řízení možnost účinně uplatňovat námitky a argumenty, které jsou způsobilé ovlivnit jeho rozhodování a s nimiž se soud musí v rozhodnutí náležitě vypořádat. Vytvoření prostoru pro účinné vznesení námitek (v kontradiktorním schématu řízení) totiž nejlépe zajišťuje ochranu základních práv; institucionálně garantovaná možnost dotčených osob návrhy a námitkami účinně participovat na soudním procesu přitom patří mezi elementární pravidla soudního řešení sporů (srov. nález sp. zn. III. ÚS 599/14 a judikaturu zde citovanou).

34. Zároveň je namístě připomenout rovněž rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 9. 2023, sp. zn. 6 Tz 65/2023, který v bodě 18 konstatoval, že: „ačkoli Ústavní soud judikoval ve vztahu k obviněným (…) porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jež garantuje ‚každému‘ (člověku) přístup k nezávislému a nestrannému soudu, aby se domáhal stanoveným postupem svého práva, je takové právo třeba přiznat v trestním řízení i státnímu zástupci v postavení orgánu zde činného. V opačném pojetí by pak bylo možno spatřovat porušení principu rovnosti zbraní, jako jednoho z prvků širšího pojetí spravedlivého procesu, které by ve svém důsledku v daném případě mohlo znamenat akceptaci libovůle soudu prvního stupně ve prospěch obviněného a nesplnění základních procesních požadavků na způsob rozhodnutí podle § 83 odst. 1 tr. zákoníku a § 330 tr. ř.“.

35. V posuzované věci není pochyb o tom, že státní zástupkyně Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 10 byla po vyhlášení usnesení soudu prvního stupně v rámci hlavního líčení dne 29. 8. 2023 poučena o právu podat stížnost, kdy k opravnému prostředku se nevyjádřila a ponechala si lhůtu na rozmyšlenou (k tomu srov. protokol o hlavním líčení na č. l. 79 až 83 spisového materiálu, popř. zvukový záznam z hlavního líčení konaného dne 29. 8. 2023, a to v čase 27:05 až 28:26). Dne 12. 9. 2023 pak byl opis tohoto usnesení soudu prvního stupně doručen Obvodnímu státnímu zastupitelství pro Prahu 10 prostřednictvím datové schránky s poučením, že lze proti tomuto rozhodnutí podat do tří dnů ode dne jeho doručení stížnost, a to prostřednictvím soudu prvního stupně k Městskému soudu v Praze, tzn. stížnostnímu soudu, přičemž tato stížnost má odkladný účinek (k tomu srov. č. l. 89 verte). Státní zástupkyně posléze v

reakci na doručený opis usnesení proti němu podala dne 14. 9. 2023 stížnost (ze dne 13. 9. 2023 – pozn. Nejvyššího soudu), neboť dospěla k závěru, že nejsou splněny zákonné podmínky pro podmíněné zastavení trestního stíhání ve věci obviněného L. M. (k tomu srov. č. l. 90 spisového materiálu). Usnesením stížnostního soudu byla její stížnost podle § 148 odst. 1 písm. b) tr. ř. zamítnuta jakožto podaná opožděně. Tento soud pak své rozhodnutí odůvodnil tak, že státní zástupkyně byla při vyhlášení usnesení poučena, že je stížnost nutno podat do tří dnů od vyhlášení usnesení, nikoliv od doručení jeho opisu. Lhůta pro podání stížnosti jí tak podle stížnostního soudu marně uplynula již 1. 9. 2023. Stížnostní soud uvedl také to, že všechny skutečnosti, o něž státní zástupkyně stížnost opřela, znala již v době podání obžaloby, a tudíž měla svou stížnost podat včas.

36. Nejvyšší soud musí konstatovat, že této argumentaci stížnostního soudu nelze s ohledem na shora citované závěry judikatury Ústavního soudu a Nejvyššího soudu přisvědčit. Ze spisového materiálu je totiž očividné, s ohledem na obsah zvukového záznamu z hlavního líčení konaného dne 29. 8. 2023, jakož i z protokolu o hlavním líčení z téhož dne, že ve vztahu ke státní zástupkyni bylo takové oznámení učiněno teprve doručením opisu usnesení do datové schránky státního zastupitelství dne 12. 9. 2023. Ani zvukový záznam, ani protokol z tohoto hlavního líčení totiž neobsahují tak podrobnou argumentaci, jaká je obsažena v písemném odůvodnění předmětného usnesení soudu prvního stupně.

37. Nadto pro případ, že by vznikly pochybnosti o tom, zda lze usnesení o podmíněném zastavení trestního stíhání ve smyslu § 307 tr. ř. považovat za takové usnesení, u nějž je třeba dovozovat, že běh lhůty pro podání opravného prostředku počíná až okamžikem doručení písemného vyhotovení rozhodnutí, tj. že se lze proti němu účinně bránit opravným prostředkem až po seznámení se se všemi důvody tohoto rozhodnutí, je třeba uvést následující. Předně je třeba odkázat na nález Ústavního soudu ze dne 12. 7. 2023, sp. zn. I. ÚS 1301/23, bod 23 jeho odůvodnění. Obiter dictum je třeba zdůraznit, že podmíněné zastavení trestního stíhání ve smyslu § 307 tr. ř. se řadí mezi tzv. odklony, nadto mezi tzv. neodsuzující odklony. Těmi rozumíme „jednotlivé právní normy, které orgány veřejné moci mohou uplatnit s cílem, aby trestní věc, u které jinak lze očekávat vynesení odsuzujícího rozsudku, byla při zachování stanovených podmínek projednána a ukončena bez toho, že by soud rozhodl o vině pachatele trestného činu. Mimo tuto alternativu k trestání deliktů jsou mezi odklon v širším smyslu pojímány též různé druhy zkrácených a sumárních řízení.“ (ZŮBEK, J. Odklony v trestním řízení. Praha: Wolters Kluwer, 2019, s. 24). Institut podmíněného zastavení trestního stíhání tedy představuje způsob skončení trestního stíhání obviněného jinak než rozhodnutím o vině. Trestní řízení nedospěje do svého typického konce, do odsuzujícího rozsudku, ale na cestě k němu se „odkloní“ jinam. Jedná se o takové trestní věci, ve kterých by vzhledem k okolnostem případu a osobě pachatele bylo velmi pravděpodobné, že by případným odsuzujícím rozsudkem byl uložen podmíněný trest odnětí svobody (srov. § 81 a násl. tr. zákoníku) a obviněný by se ve zkušební době podmíněného odsouzení s největší pravděpodobností osvědčil (ŠÁMAL, Pavel. § 307 [Podmínky pro rozhodnutí]. In: ŠÁMAL, Pavel a kol. Trestní řád. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 3478.).

38. Ve vztahu k tomuto odklonu platí, že v případě, že obviněný v průběhu stanovené zkušební doby vedl řádný život a splnil povinnost nahradit způsobenou škodu či vydat bezdůvodné obohacení, popř. jinou povinnost, k jejímuž splnění se zavázal, pakliže vyhoví dalším uloženým omezením, rozhodne podle § 308 odst. 3 tr. ř. soud a v přípravném řízení státní zástupce o tom, že se osvědčil. Ačkoliv se tedy v případě podmíněného zastavení trestního stíhání podle § 307 tr. ř. jedná o rozhodnutí – formálně posuzováno – mezitímní povahy, materiálně nahlíženo se toto rozhodnutí blíží svou povahou rozhodnutí ve věci samé a aplikací tohoto institutu se trestní řízení zpravidla končí, byť po formální stránce tomu tak není, přestože není vyloučeno za určitých stanovených zákonných podmínek pokračování v řízení (§ 308 odst. 3 tr. ř.). Lze tedy mít za to, že i rozhodnutí o podmíněním zastavení splňuje podmínku, že se jedná o rozhodnutí, které se svojí závažností blíží rozhodování o meritu věci (viz nález Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2020, sp. zn. III. ÚS 2511/19).

39. Lze proto ve shodě s nejvyšším státním zástupcem uzavřít, že v posuzované věci byl porušen princip rovnosti zbraní ve prospěch obviněného a že bylo porušeno právo státní zástupkyně na rovný přístup k opravným prostředkům, neboť se lhůta pro podání stížnosti měla v souladu s judikaturou Ústavního soudu a Nejvyššího soudu začít počítat až okamžikem doručení písemného vyhotovení předmětného usnesení státní zástupkyni. Usnesení o podmíněném zastavení trestního stíhání totiž, jak ostatně vyplývá ze shora uvedeného, je možno zařadit mezi usnesení, u nichž je třeba postupovat tak, jak bylo naznačeno (k tomu blíže viz nález Ústavního soudu ze dne 12. 7. 2023, sp. zn. I. ÚS 1301/23). Stížnostní soud se tak dopustil pochybení, když zamítl stížnost státní zástupkyně podle § 148 odst. 1 písm. b) tr. ř. jako opožděnou, neboť při shora uvedeném výkladu příslušných ustanovení trestního řádu v duchu citované judikatury Ústavního soudu a Nejvyššího soudu byla podána včas. Nejvyšší soud proto dospěl k závěru, že stížnostní soud své rozhodnutí zatížil vadou ve smyslu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř.

V. Závěrečné zhodnocení Nejvyššího soudu

40. Nejvyšší soud tak uzavírá, že vzhledem ke shora uvedeným závěrům dospěl ke zjištění, že podané dovolání nejvyššího státního zástupce je důvodné, když ze strany stížnostního soudu, tj. Městského soudu v Praze, bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku proti usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. f) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí, tudíž byl naplněn dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř.

41. Vzhledem ke shora naznačeným závěrům Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil usnesení Městského soudu v Praze ze dne 30. 10. 2023, sp. zn. 44 To 337/2023, jakož i všechna další rozhodnutí na toto rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

42. Podle § 265l odst. 1 tr. ř. se věc vrací Městskému soudu v Praze, aby stížnost státní zástupkyně v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Věc se tak vrací do stadia, kdy Městský soud v Praze bude muset znovu projednat stížnost státní zástupkyně a rozhodnout o ní. V novém řízení bude povinen se v intencích zrušujícího rozhodnutí předmětnou věcí znovu zabývat a postupovat přitom v souladu s právním názorem, který k projednávaným právním otázkám vyslovil Nejvyšší soud (§ 265s odst. 1 tr. ř.).

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 10. 4. 2024

JUDr. Marta Ondrušová předsedkyně senátu