4 Tdo 214/2015-33
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání konaném dne 26.
února 2015 dovolání obviněného J. B., proti usnesení Vrchního soudu v Praze
ze dne 20. 8. 2014, sp. zn. 9 To 19/2014, v trestní věci vedené u Krajského
soudu v Plzni pod sp. zn. 4 T 13/2012, a rozhodl t a k t o :
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání obviněného o d m í
t á .
Rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 10. 2. 2014, sp. zn. 4 T
13/2012, byl obviněný J. B. uznán vinným zvlášť závažným zločinem úvěrového
podvodu podle § 211 odst. 1, 6 písm. a) tr. zákoníku ve stádiu pokusu podle §
21 odst. 1 tr. zákoníku, kterého se podle skutkové věty výroku o vině uvedeného
rozsudku dopustil tím, že
dne 13. 11. 2009 v P., v pobočce tehdejší banky B. P. Č., v úmyslu získat
finanční prostředky, požádal jménem společnosti CDC Mnichovo Hradiště, s. r.
o., IČ 26164469, o poskytnutí úvěru ve výši 5.000.000,- Kč, přičemž svoji
žádost při sjednávání úvěru doložil záměrně nepravdivými údaji uvedenými v
přiznáních k dani z příjmů právnických osob za rok 2007 a 2008, nepravdivými
údaji uvedenými v přílohách k účetním uzávěrkám za rok 2007 a 2008, výkazy
(rozvaha a výsledovka) za roku 2007, 2008 a 2009, fiktivním seznamem kontraktů
na odběr zboží se společnostmi uvedenými v podnikatelském záměru, rámcovými
kupními smlouvami se společnostmi Metrostav, a. s., Dopon, s. r. o., Skanska
CZ, a. s., fiktivními výpisy č. 3, 4, 5 z roku 2009 z účtu vedeného u
Raiffeisenbank im Stiftland, pobočky v Chebu; ze strany banky mu úvěr poskytnut
nebyl a svým jednáním tak mohl způsobit bance Banco Popolare ČR škodu ve výši
5.000.000,- Kč.
Za to byl odsouzen podle § 211 odst. 6 tr. zákoníku za použití § 43
odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání pěti roků, a
to za současného zrušení výroku o trestu odnětí svobody z rozsudku Okresního
soudu v Karlových Varech sp. zn. 4 T 144/2012 ze dne 24. 1. 2013, jakož i
všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke
změně, k níž došlo tímto zrušením, pozbyla podkladu. Podle § 56 odst. 3 tr.
zákoníku byl obviněný pro výkon uloženého trestu odnětí svobody zařazen do
věznice s dozorem.
Proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 10. 2. 2014, sp. zn. 4 T
13/2012, podal obviněný odvolání, které Vrchní soud v Praze usnesením ze dne
20. 8. 2014, sp. zn. 9 To 19/2014, podle § 256 tr. řádu zamítl jako nedůvodné.
Proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 20. 8. 2014, sp. zn. 9 To
19/2014, podal obviněný prostřednictvím svého obhájce dovolání, v němž uplatnil
dovolací důvod vymezený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. V rámci
dovolací argumentace namítl, že se vytýkaného jednání, jímž byl uznán vinným,
nedopustil. Neztotožňuje se se závěrem soudu, že pro jeho odsouzení postačují
důkazy spočívající výhradně v listinných důkazech a výpovědi svědka M. M.
Soudy se nezabývaly věrohodností jmenovaného svědka, nevyhodnotily dostatečně
jeho trestní minulost, a to v situaci, kdy sám byl odsouzen pro křivé svědectví
a rovněž byl vzat do vazby, kde spáchal sebevraždu. Podle názoru dovolatele
jsou skutkové pochybnosti logickým vyústěním stavu důkazní nouze, ve kterém se
ocitla obžaloba. Má za to, že na závěr o jeho vině nelze usuzovat ze žádného
přímého, věrohodného a současně procesně použitelného důkazu, přičemž nepřímé
důkazy nezapadají do rámce ostatního provedeného dokazování. Má taktéž za to,
že zcela bezdůvodně byla zpochybněna hodnota jeho obhajoby a naproti tomu byl
bezdůvodně přikládán zásadní význam výpovědi svědka M. M. Obviněný poukázal
také na to, že od počátku trestního řízení odmítal, že by uvedl úmyslně
nepravdivé údaje. Nezpochybňuje, že jednal na základě plné moci za třetí
osobu, nejednal však jako jednatel, ale pouze jako zmocněnec bez možnosti
zkoumat účetnictví (tzn. že nemůže být odpovědný za obsah listin). Podle jeho
názoru nebylo prokázáno, že by věděl, že předkládá listiny obsahující
nepravdivé údaje. Domnívá se také, že povinností odvolacího sodu bylo provést
obhajobou navrhované doplnění dokazování výpověďmi svědkyň V. a M., nesouhlasí
rovněž se způsobem, jímž soud hodnotil výpověď svědkyně W., která jediná mohla
v inkriminované době uzavírat smlouvy a činit právní úkony za společnost.
Z uvedených důvodů obviněný závěrem svého mimořádného opravného
prostředku navrhl, aby Nejvyšší soud dovoláním napadené rozhodnutí zrušil a sám
obviněného předmětné obžaloby zprostil. Pro případ, že Nejvyšší soud shledá
důvody pro zrušení napadeného rozhodnutí a neshledá důvody pro rozhodnutí ve
věci samé, obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud přikázal věc Vrchnímu soudu v
Praze k novému projednání a rozhodnutí.
Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství využila svého zákonného
práva a k dovolání obviněného se vyjádřila. Ve svém vyjádření stručně shrnula
dosavadní průběh trestního řízení a dále uvedla, že námitky obviněného jsou
převážně námitkami skutkovými, které nelze podřadit pod uplatněný dovolací
důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Důkazy vztahující se k okolnostem
a zejména k reálnému důvodu dovolatelova zplnomocnění v úvěrové věci obchodní
společnosti CDC Mnichovo Hradiště, s. r. o., hodnotily soudy dle státní
zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství v souladu s jejich skutečným
obsahem a nedopustily se přitom žádné deformace důkazů ani jiného vybočení z
mezí jejich volného hodnocení tak, jak jim zákon předepisuje v ustanovení § 2
odst. 6 tr. řádu. Své hodnotící úvahy jasně, srozumitelně a logicky vysvětlily
a také odůvodnily, proč nevyhověly důkazním návrhům na doplnění dokazování
výslechy svědkyň V. a M. Dodala, že s jistou mírou tolerance lze za
kvalifikovanou námitku považovat tu, jejímž prostřednictvím dovolatel vyjadřuje
přesvědčení, že pokud jednal za třetí osobu, pak to samo o sobě nezakládá jeho
trestní odpovědnost. Nelze mu však dle jejího mínění přisvědčit, pokud v
uvedeném směru považuje za podstatné, že nejednal jako jednatel, ale pouze jako
zmocněnec, který nemá legitimní možnost zkoumat účetnictví a neměl by tak
odpovídat za obsah listin a za jejich pravost. Z opatřených skutkových zjištění
vyplynulo, že jednatel žadatelské obchodní společnosti mu poskytl toliko
formálně právní pokrytí k jednání jejím jménem, a to v zájmu poskytnutí
úvěrových peněz nikoliv k realizaci jejího podnikatelského záměru, ale za
účelem řešení dovolatelových finančních závazků z podnikání v rámci zcela
odlišného obchodního subjektu. Dovolatel za tímto účelem předložil oslovenému
bankovnímu ústavu vědomě nepravdivé účetní podklady. V takovém případě pak k
vyvození jeho trestní odpovědnosti za trestný čin úvěrového podvodu, resp. jeho
pokusu, není třeba postavení speciálního subjektu, jak správně uvedl již
odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí. K námitce obviněného, že převodem
společnosti na Mgr. R. W. mělo dojít k dokonání trestného činu, státní
zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství podotkla, že skutkové okolnosti,
na jejichž podkladě dospělo jednání obviněného pouze do stadia pokusu, se
vztahují k jinému skutku, než byl předmětem řízení.
Závěrem svého vyjádření proto státní zástupkyně Nejvyššího státního
zastupitelství navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §
265i odst. 1 písm. e) tr. řádu jako zjevně neopodstatněné. Současně navrhla,
aby takto bylo podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. řádu rozhodnuto v neveřejném
zasedání a dále vyjádřila souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání i
pro případ jiných rozhodnutí Nejvyššího soudu, než jsou uvedena v ustanovení §
265r odst. 1 písm. a), b) tr. řádu [§ 265r odst. 1 písm. c) tr. řádu].
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. řádu) shledal, že dovolání je
přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. a) tr. řádu], bylo podáno obviněným jako
osobou oprávněnou, prostřednictvím obhájce [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2
tr. řádu], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2
tr. řádu). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v § 265f
odst. 1 tr. řádu.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. řádu, bylo dále
nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněný zákonem
stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou
provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3
tr. řádu.
Ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. řádu je dovolání mimořádným opravným
prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních
vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého
stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je
totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může
doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném
opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. řádu). Tím je naplněno
základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve
smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen
„Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou
třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a
samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho
důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je
mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět
(srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr.
řádu). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň
plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání
dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní
pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne
27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými
dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. řádu) a není povolán
k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou
argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem –
advokátem (§ 265d odst. 2 tr. řádu).
Obviněný v dovolání deklaroval dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr.
řádu, podle kterého lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na
nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním
posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek
zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže
nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace
neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto
skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového
zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není
oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost
nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí
Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních
námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění,
hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost
provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr
obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně
spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve
zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního
přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i
v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci.
Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a
úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle § 2 odst. 5 tr. řádu ani
přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení
důkazů ve smyslu § 2 odst. 6 tr. řádu. Námitky týkající se skutkového zjištění,
tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně
relevantních námitek.
Vedle případů, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku
nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení, uplatněnému dovolacímu důvodu
ve smyslu ustálené judikatury odpovídají rovněž námitky tzv. extrémního
nesouladu mezi provedenými důkazy a z nich učiněnými skutkovými zjištěními a
námitky týkající se nezákonnosti postupu orgánů činných v trestním řízení v
intenzitě narušující zásady spravedlivého procesu. O extrémní nesoulad mezi
provedenými důkazy a z nich učiněnými skutkovými zjištěními se jedná v
případech objektivně zjištěné a zcela zjevné absence srozumitelného odůvodnění
rozsudku, při zásadních logických rozporech ve skutkových zjištěních a z nich
vyvozených právních závěrech, opomenutí a nehodnocení stěžejních důkazů, apod.
Nejvyšší soud po prostudování předloženého trestního spisu předně shledal, že
většinu námitek deklarovaných v dovolání obviněný uplatnil již v předchozích
stádiích trestního řízení i v odvolání proti rozsudku nalézacího soudu. Jde tak
v podstatě pouze o opakování obhajoby, se kterou se již vypořádaly rozhodující
soudy v odůvodnění svých rozhodnutí. Konstantní judikatura pamatuje na takovýto
případ rozhodnutím Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tdo 86/2002, z něhož vyplývá, že
„opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení
před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se již soudy obou
stupňů v dostatečné míře a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání, které
je zjevně neopodstatněné ve smyslu § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu“ (srov.
rozhodnutí č. 408, Soubor rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek 17, C. H.
Beck).
Navíc v části dovolání obviněný nenamítá nesprávnost právního posouzení skutku,
ale napadá pouze skutková zjištění, které soudy ve věci učinily. Námitky
týkající se údajného nedostatečného dokazování a nesprávného hodnocení v řízení
provedených důkazů, v rámci kterých obviněný brojí proti rozhodnutí
rozhodujících soudů ohledně věrohodnosti svědka M. M., je nutno považovat za
námitky čistě skutkového charakteru týkající se úplnosti a hodnocení
provedeného dokazování. Je třeba konstatovat, že v tomto směru se obviněný
pouze domáhá, aby na základě jiného (jeho vlastního) hodnocení důkazů byl jiným
způsobem posouzen skutek, pro který byl stíhán. Uvedenou skutečnost však nelze
podřadit pod dovolací důvod vymezený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, dle
kterého je dovolání možno podat, spočívá-li rozhodnutí na nesprávném právním
posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Obviněný je ze spáchání posuzovaného jednání usvědčován nejen na
základě výpovědi svědka M. M., kterou se po jeho úmrtí obviněný snaží
znevěrohodnit, ale i na základě výpovědí dalších svědků - Ing. E. L., M. A. a
Mgr. R. W., jakož i listinných důkazů, které byly v řízení provedeny, jež ve
svém celku tvoří ucelený a logický řetězec jednoznačně svědčící o vině
obviněného. Nalézací i odvolací soud v odůvodnění svých rozhodnutí, na která je
v tomto směru možno beze zbytku odkázat, jasně a srozumitelně zdůvodnily, proč
vyhodnotily výpovědi jmenovaných svědků jako věrohodné a z jakých důvodů naopak
obhajobu obviněného považovaly za nevěrohodnou a vyvrácenou, činěnou pouze v
zjevné snaze vyhnout se trestní odpovědnosti.
V průběhu řízení bylo prokázáno, že to byl právě obviněný, kdo měl
zájem získat úvěr a že na základě plné moci ze dne 6. 5. 2009 mohl se
společností CDC Mnichovo Hradiště, s. r. o., volně disponovat, a to včetně
jejího prodeje. Svědek M. M. opakovaně a věrohodným způsobem uvedl, z jakých
důvodů udělil obviněnému plnou moc k jednání jménem jeho obchodní společnosti
CDC Mnichovo Hradiště, s. r. o. Obviněný potřeboval peníze nejprve k oddlužení
své společnosti Dopon, s. r. o. a později k uspokojení s tím souvisejících
finančních závazků vůči M. M. Tento svědek se z titulu svého statutárního
postavení účastnil pouze jediného jednání v bance Banco Popolare ČR a z
hlediska dalšího komunikačního kontaktu odkázal její firemní bankéřku Ing. E.
L. na svého zplnomocněného zástupce, tj. na obviněného, který předkládal danému
bankovnímu subjektu veškeré účetní podklady. Jejich správnost přitom stvrzoval
svými podpisy pouze za účelem získání úvěrových peněz, a to při vědomí
nepravdivosti údajů tam uvedených. O tom, že dovolatel zamýšlel na bankovním
ústavu finanční prostředky toliko vylákat, svědčí mimo jiné i rozpory v jeho
tvrzeních k účelu použití těchto prostředků, kdy jeho vysvětlení, že potřeboval
úvěr na rekonstrukci domu ve S., je v příkrém rozporu se žádostí o poskytnutí
úvěru ze dne 13. 11. 2009 (č. l. 71 – 77 spisu). I poté, co svědek M. ze své
statutární pozice společnosti požadavek na podpis předmětné úvěrové smlouvy
odmítl, obviněný setrval ve svém záměru docílit vyplacení požadované výše úvěru
na obchodní společnost CDC Mnichovo Hradiště, s. r. o., a přesvědčil svědkyni
Mgr. R. W., aby na sebe nechala převést obchodní podíl v této společnosti a
jemu aby udělila plnou moc k jednání jejím jménem (stejně tak, jak tomu bylo v
případě svědka M. M.). O vědomosti obviněného o tom, že předkládá listiny
obsahující nepravdivé údaje, nelze dle názoru Nejvyššího soudu ve světle
provedeného dokazování pochybovat.
Pro úplnost je třeba dodat, že okolnosti, za nichž dospělo jednání
obviněného pouze do stádia pokusu, se vztahují k ukončení období projednávání
předmětné žádosti o úvěr, proto jeho tvrzení o tom, že převodem společnosti na
Mgr. R. W. mělo dojít k dokonání trestného činu, je z hlediska projednávané
trestné činnosti zcela irelevantní.
K tíži příslušných soudů nelze přičítat ani to, že v řízení nebyly vyslechnuty
obviněným navrhované svědkyně V. a M. Odvolací soud řádně vysvětlil důvody, z
jakých důvodů nevyhověl návrhu na doplnění dokazování výslechem jmenovaných
svědkyň a proti jeho postupu nelze nic namítat.
Obecně námitky týkající se neprovedení obviněným navrhovaných důkazů nejsou
svojí povahou námitkami hmotně právního charakteru, ale dle soudní judikatury
je třeba zásadu spravedlivého procesu vyplývající z čl. 36 Listiny základních
práv a svobod vykládat tak, že v řízení před obecnými soudy musí být dána jeho
účastníkovi také možnost navrhnout důkazy, jejichž provedení pro prokázání
svých tvrzení pokládá za potřebné. Tomuto procesnímu právu účastníka pak
odpovídá povinnost soudu nejen o navržených důkazech rozhodnout, ale také
(pokud návrhu na jejich provedení nevyhoví) ve svém rozhodnutí vyložit, z
jakých důvodů navržené důkazy neprovedl. Jestliže tak obecný soud neučiní,
zatíží své rozhodnutí nejen vadami spočívajícími v porušení obecných procesních
předpisů, ale současně postupuje v rozporu se zásadami vyjádřenými v Hlavě páté
Listiny základních práv a svobod a v důsledku toho též s čl. 95 Ústavy České
republiky. Takzvané opomenuté důkazy, tedy důkazy, o nichž v řízení nebylo
soudem rozhodnuto, případně důkazy, jimiž se soud podle zásady volného
hodnocení důkazů nezabýval, proto téměř vždy založí nejen nepřezkoumatelnost
vydaného rozhodnutí, ale současně též jeho protiústavnost. Ačkoliv tedy soud
není povinen provést všechny navržené důkazy, z hlediska práva na spravedlivý
proces musí jeho rozhodnutí i v tomto směru respektovat zásadní požadavek na
náležité odůvodnění přijatého rozhodnutí ve smyslu ustanovení § 125 odst. 1 tr.
řádu nebo § 134 odst. 2 tr. řádu (srov. nálezy Ústavního soudu České republiky,
sp. zn. III. ÚS 51/96, sp. zn. III. ÚS 402/05, atd.).
Na základě provedeného dokazování je zřejmé, že v posuzované věci se o případ
tzv. opomenutých důkazů nejedná, neboť za opomenuté byly označeny takové
důkazní návrhy, se kterými se příslušný soud řádně zabýval, avšak rozhodl, že
dalšího dokazování v tomto směru není již třeba, neboť skutkový stav věci byl
náležitě zjištěn ostatními v řízení provedenými důkazy a příslušné obviněným
navrhované důkazy by neměly na posouzení skutkového stavu a jeho viny žádný
vliv. Takové rozhodnutí je zcela v kompetenci rozhodujících soudů a Nejvyšší
soud se s rozsahem provedeného dokazování i s odůvodněním rozhodnutí odvolacího
soudu ztotožnil.
Jedinou námitkou, kterou lze formálně podřadit pod dovolací důvod podle
§ 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, je námitka obviněného, že pokud jednal za
třetí osobu jako zmocněnec, pak to samo o sobě nezakládá jeho trestní
odpovědnost, neboť neměl legitimní možnost zkoumat účetnictví a neměl by tak
odpovídat za obsah listin a za jejich pravost. Tato námitka je však námitkou
zjevně neopodstatněnou.
Dle skutkových zjištění jednatel obchodní společnosti CDC Mnichovo
Hradiště, s. r. o., M. M. sice udělil obviněnému plnou moc k jednání jménem
jeho obchodní společnosti CDC Mnichovo Hradiště, s. r. o., avšak toto učinil v
zájmu poskytnutí úvěru za účelem řešení finančních závazků obviněného z
podnikání v rámci zcela odlišného obchodního subjektu (společnosti Dopon, s. r.
o.). Pokud tedy obviněný s cílem získat úvěr předložil oslovenému bankovnímu
ústavu vědomě nepravdivé účetní podklady, pak k vyvození jeho trestní
odpovědnosti za trestný čin úvěrového podvodu, resp. pokusu o tento trestný
čin, není třeba postavení speciálního subjektu ve smyslu zákonných znaků
trestného činu úvěrového podvodu. Za sjednávání úvěrové smlouvy je totiž podle
ustálené soudní praxe třeba považovat postup při uzavírání úvěrové smlouvy
včetně všech souvisejících jednání, která uzavírání úvěrové smlouvy provázejí.
Sjednávání úvěrové smlouvy nelze totiž chápat zúženě pouze jako vlastní
uzavření úvěrové smlouvy, ale za její sjednávání je třeba považovat i jednání,
které uzavření takové smlouvy předchází (srov. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník
II. § 140 až 421. Komentář. 2. Vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, 2104 s.).
Nejvyšší soud se tak ztotožnil s názorem rozhodujících soudů v tom, že obviněný
svým jednáním naplnil všechny zákonné znaky skutkové podstaty zvlášť závažného
zločinu úvěrového podvodu podle § 211 odst. 1, 6 písm. a) tr. zákoníku ve
stádiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku. Závěr o vině byl učiněn na
podkladě důkazů, které ve svém důsledku jednoznačně prokazují jeho vinu, z
odůvodnění rozhodnutí soudů prvního i druhého stupně vyplývá logická návaznost
mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na
straně jedné a hmotně právními závěry na straně druhé, přičemž dovolací soud
mezi nimi neshledal žádný rozpor.
Z uvedených důvodů Nejvyšší soud shledal, že napadené rozhodnutí ani řízení,
které mu předcházelo, netrpí vytýkanými vadami, proto dovolání obviněného J.
B. odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu jako zjevně neopodstatněné.
O dovolání bylo rozhodnuto za podmínek ustanovení § 265r odst. 1 písm. a) tr.
řádu v neveřejném zasedání.
P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení
opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. řádu).
V Brně dne 26. února 2015
Předsedkyně
senátu:
JUDr. Danuše
Novotná