USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 22. 3. 2023 o
dovolání obviněného L. P., nar. XY, bytem XY, XY, proti usnesení Krajského
soudu v Brně ze dne 10. 11. 2022, sp. zn. 9 To 364/2022, v trestní věci vedené
u Okresního soudu v Jihlavě pod sp. zn. 1 T 102/2022, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.
Rozsudkem Okresního soudu v Jihlavě ze dne 26. 9. 2022, sp. zn. 1 T
102/2022, byl obviněný L. P. uznán vinným ze spáchání přečinu krádeže dle § 205
odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, kterého se podle skutkové věty výroku o vině
daného rozsudku dopustil tím, že (včetně pravopisných chyb a překlepů):
„v blíže nezjištěné době okolo dne 15. 10.2021 na parcelách č. XY, XY, XY a XY
v k.ú. XY, XY, okres XY, bez souhlasu majitele D. B. nechal pokácet lesní
porost o výměře 0,45 hektaru s celkovým množstvím 48 (m3) dřevní hmoty, tím
způsobem, že těžařům vytýčil pozemek, na kterém mají těžit a dal pokyn k těžbě
lesního porostu, kdy následně s vytěženou dřevní hmotou nakládal jako s
vlastním majetkem, čímž tak poškozenému D. B., narozenému XY, způsobil škodu ve
výši 39 816 Kč, a jednání se dopustil, ačkoliv věděl, že sám není majitelem
předmětných pozemků a ani není oprávněn k takovému jednání.“.
Za uvedené jednání byl obviněný L. P. odsouzen podle § 205 odst. 1 tr. zákoníku
s užitím § 67 odst. 2 písm. b) a 68 odst. 1, 2 tr. zákoníku k peněžitému trestu
ve výši 70 (sedmdesáti) denních sazeb, přičemž jedna denní sazba činí 690 Kč
(šest set devadesát korun českých). Celkový peněžitý trest byl tedy uložen ve
výměře 48.300 Kč (čtyřicet osm tisíc tři sta korun českých).
Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost zaplatit
poškozenému D. B., nar. XY, bytem XY, XY, škodu (majetkovou újmu) ve výši
39.816 Kč.
Proti rozsudku Okresního soudu v Jihlavě ze dne 26. 9. 2022, sp. zn. 1 T
102/2022, podal obviněný L. P. odvolání, o kterém rozhodl Krajský soud v Brně
usnesením ze dne 10. 11. 2022, sp. zn. 9 To 364/2022, tak, že podle § 256 tr.
ř. odvolání zamítl.
Proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 10. 11. 2022, sp. zn. 9 To
364/2022, podal následně obviněný L. P. prostřednictvím své obhájkyně dovolání
opírající se o důvody dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g), h) a m) tr. ř.
Podle přesvědčení obviněného jsou rozhodnutí soudu prvního stupně i odvolacího
soudu věcně nesprávná, neboť jsou zatížena nesprávným právním posouzením
skutku. Obviněný ve svém dovolání namítl, že nedošlo k naplnění znaků skutkové
podstaty přečinu, jímž byl uznán vinným, a to z důvodu nenaplnění subjektivní
stránky a zároveň, že v napadených rozhodnutích zcela absentuje hodnocení
otázky zavinění jakožto pojmového znaku trestného činu. Z provedeného
dokazování nikterak nevyplývá, že by obviněný věděl, že došlo ke změně
vlastníka vyznačeného lesního pozemku, a že tedy novým vlastníkem je D. B. Měl
za to, že došlo k vytyčení hranice pozemku pana Č., který chtěl daný pozemek
vytěžit. I pokud měl tedy soud prvního stupně za to, že to byl obviněný, kdo
dal pokyn k těžbě dřeva, zcela ignoroval, že tak učinil na základě požadavku
pana Č., u kterého měl za to, že je stále vlastníkem daného pozemku, a to na
základě jeho dohody (pana Č.) s panem R. Za daného stavu věci je tedy zřejmé,
že by v takovém případě došlo k negativnímu skutkovému omylu, u kterého dotyčný
nejedná úmyslně a nemohla by tak být naplněna subjektivní stránka trestného
činu krádeže dle § 205 odst. 1 tr. zákoníku vyžadujícího úmysl. Obviněný dále
podotkl, že z důvodu existence okolností vylučujících protiprávnost nemůže být
jeho jednání považováno za protiprávní a není tudíž trestné. Závěrem dodal, že
rozhodná skutková zjištění jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených
důkazů, a že nedůvodně nebyly provedeny navrhované podstatné důkazy, zejména
výslech pana M. S ohledem na shora uvedené skutečnosti navrhl, aby Nejvyšší
soud shledal toto dovolání důvodným a zrušil napadené usnesení Krajského soudu
v Brně ze dne 10. listopadu 2022, sp. zn. 9 To 364/2022, a rozsudek Okresního
soudu v Jihlavě ze dne 26. 9. 2022, sp. zn. 1 T 102/2022 a sám ve věci
rozhodnul tak, že obviněného zprošťuje obžaloby.
Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství využila svého práva a k
dovolání obviněného se vyjádřila. Ve svém vyjádření stručně shrnula dosavadní
průběh trestního řízení a dále uvedla, že přestože jsou námitky dovolatele
formálně podřaditelné pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř.
ve spojení s § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř., nelze je shledávat
opodstatněnými. Z hlediska uplatněných námitek, směřujících proti rozhodným
skutkovým zjištěním soudů, je na tomto místě třeba především zdůraznit, že
těžiště dokazování leží v řízení před nalézacím soudem. Nalézací soud totiž v
hlavním líčení představuje subjekt trestního řízení nejvhodněji vybavený
prostředky pro zjišťování skutkového stavu s ohledem na plné uplatnění zásad
bezprostřednosti a ústnosti. Tyto zásady přitom hrají o to větší roli, jedná-li
se o hodnocení výpovědi obviněného či svědka. Korigovat skutková zjištění
nalézacího soudu z pohledu soudu odvolacího či dovolacího přitom lze pouze
výjimečně, přičemž nesmí docházet k nahrazování procesního významu hlavního
líčení. Postupoval-li nalézací soud důsledně podle § 2 odst. 6 tr. ř., a tedy
důkazy hodnotil podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém
uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu, přičemž učinil
logicky odůvodněná úplná skutková zjištění, pak nemůže odvolací ani dovolací
soud sám napadený rozsudek zrušit pouze z toho důvodu,
že na základě svého přesvědčení hodnotí tytéž důkazy s jiným výsledkem – musí
se jednat o zcela závažné vybočení z logiky projednávané věci [srov. nález
Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2726/14 ze dne 1. 4. 2015 (N 67/77 SbNU 31), body
33-34]. O takový případ se však v dané věci nejedná. Z provedeného dokazování,
a to zejména z výpovědí F. Č., L. R. a poškozeného D. B., jež tvoří logický a
ucelený řetězec vzájemně se doplňujících důkazů, vyplývá, že dovolatel nehledě
na aktuální negativní vztahy s F. Č., vyznačil i jeho lesní pozemek v domnění,
že patří stále jemu, a nechal jej vytěžit. Pokud se jedná o zjištění skutkového
stavu, odkazuje státní zástupkyně na zcela výstižné odůvodnění nalézacího soudu
v bodě 2. jeho odůvodnění, jež z hlediska předepsaných parametrů své
přezkoumatelnosti rozhodně nelze spojovat se závěrem, že by bylo založeno na
tzv. souhrnném zjištění. Namítá-li dovolatel dále, že nalézací soud zatížil
důkazní řízení vadou opomenutého důkazu, spočívající v neprovedení výslechu
těžaře M., pak se státní zástupkyně plně ztotožňuje s důvody, kterými byl nejen
tento soud veden z hlediska svého závěru o nadbytečnosti takového důkazu.
Skutková zjištění nalézacího soudu tak státní zástupkyně považuje za zcela
udržitelná, což činí dovolatelovy námitky stran učiněných skutkových zjištění
zjevně neopodstatněnými.
Po zvážení všech shora uvedených skutečností proto státní zástupkyně Nejvyššího
státního zastupitelství navrhla, aby Nejvyšší soud o takto podaném dovolání
obviněného L. P. rozhodl v neveřejném zasedání, k jehož konání může přistoupit
podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř., tak, že se odmítá podle § 265i odst. 1
písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. Současně podle § 265r odst. 1 písm.
c) tr. ř. souhlasila s tím, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání učinil i
jiné než navrhované rozhodnutí.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání
obviněného je přípustné [§ 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno
osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce, tedy podle § 265d odst. 1 písm. c)
tr. ř. a v souladu s § 265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání
byla ve smyslu § 265e tr. ř. zachována.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále
nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněné zákonem
stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou
provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3
tr. ř.
Ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným
prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních
vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého
stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je
totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může
doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném
opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno
základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve
smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen
„Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou
třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a
samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho
důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je
mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět
(srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr.
ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň
plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání
dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní
pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne
27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými
dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k
revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci
má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§ 265d
odst. 2 tr. ř.).
Obviněný P. ve svém dovolání uplatnil dovolací důvod podle ustanovení § 265b
odst. 1 písm. g) tr. ř. Tento dovolací důvod je dán tehdy, pokud rozhodná
skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou
ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně
nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny
navrhované podstatné důkazy. Zakotvením uvedeného dovolacího důvodu do
trestního řádu však nedošlo k rozšíření rozsahu dovolacího přezkumu též na
otázky skutkové. Smyslem jeho zakotvení byla totiž pouze výslovná kodifikace
již dříve judikaturou Ústavního a Nejvyššího soudu vymezených nejtěžších vad
důkazního řízení, pro něž se obecně vžil pojem tzv. extrémního nesouladu.
Uvedený nově výslovně zakotvený dovolací důvod je proto třeba vykládat zcela
shodně, jak byl ve smyslu dosavadní bohaté judikatury chápán extenzivní výklad
ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2021. I
nadále tak lze pod uvedený dovolací důvod podřadit tři skupiny vad důkazního
řízení. Do první skupiny takových vad patří tzv. opomenuté důkazy, pokud soudy
odmítly provést důkaz navržený účastníkem řízení, aniž by svůj postup věcně a
adekvátně stavu věci odůvodnily. Patří sem taktéž případy, pokud soudy sice
provedly důkaz, avšak v odůvodnění svého rozhodnutí jej vůbec nezhodnotily.
Druhou skupinu vadné realizace důkazního řízení tvoří případy, kdy důkaz, resp.
jeho obsah, není získán procesně přípustným způsobem a jako takový neměl být
vůbec pojat do hodnotících úvah soudů. Třetí oblast pak zahrnuje případy
svévolného hodnocení důkazů, tj. pokud odůvodnění soudních rozhodnutí
nerespektuje obsah provedeného dokazování, dochází k tzv. deformaci důkazů a
svévoli při interpretaci výsledků důkazního řízení. Jedná se tedy o tzv. stav
extrémního nesouladu mezi skutkovým zjištěním a skutečnostmi, jež vyplývají z
provedených důkazů a v důsledku toho pak i konečným hmotněprávním posouzením (k
tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 1. 2022 sp. zn. 7 Tdo
1315/2021). I nadále však na podkladě uvedeného dovolacího důvodu není možné
domáhat se přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí
založeno. Mimo meze tohoto dovolacího důvodu jsou tedy takové námitky, jimiž se
obviněný snaží dosáhnout jiného hodnocení důkazů oproti tomu, jak je hodnotily
soudy obou stupňů, a tím i změny ve skutkových zjištěních soudu a jejich
nahrazení jinou verzí skutkového stavu, kterou prosazuje, či která více
odpovídá představám obviněného. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g)
tr. ř. tedy není naplněn námitkami, které jsou prostou polemikou se skutkovými
zjištěními soudů, se způsobem hodnocení důkazů nebo s postupem při provádění
důkazů, nejde-li o uvedenou kategorii nejtěžších vad důkazního řízení
odpovídajících kategorii tzv. extrémního nesouladu.
Naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. spatřuje
obviněný v tom, že nebyly provedeny navrhované podstatné důkazy, zejména
výslech pana M., který soud prvního stupně odmítl provést. Nejvyšší soud k této
námitce pouze ve stručnosti uvádí, že v posuzované věci se nejedná o případ
tzv. opomenutých důkazů, neboť odvolací soud se na straně 4 odůvodnění svého
rozhodnutí zabývá právě otázkou, proč neshledal návrh na doplnění dokazování
důvodným. Kromě naznačené vady opomenutých důkazů je obviněný přesvědčen též o
existenci zjevného rozporu mezi skutkovými zjištěními a obsahem provedených
důkazů. Nejvyšší soud ovšem uvádí, že v posuzovaném případě se v poměru mezi
skutkovými zjištěními Okresního soudu v Jihlavě, z nichž v napadeném usnesení
vycházel také Krajský soud v Brně na straně jedné a provedenými důkazy na
straně druhé rozhodně nejedná o obviněným namítaný rozpor. Soud prvního stupně
se dostatečně vypořádal s obsahem jednotlivých důkazů, podrobně a dostatečně
přesvědčivě vyložil svoje úvahy, jimiž se řídil při hodnocení důkazů a rozporů
mezi nimi a při posuzování obhajoby obviněného. Soud prvního stupně získal
bezpečný základ pro svá skutková zjištění a pro závěr o vině obviněného po
logickém zhodnocení před ním provedených důkazů, zejména ze svědecké výpovědi
svědků F. Č., D. B. a L. R. Na podkladě provedených a nalézacím soudem řádně
vyhodnocených důkazů bylo v souladu se zásadami formální logiky nepochybně
možné učinit skutkové závěry vyjádřené následně ve skutkové větě a v odůvodnění
odsuzujícího rozsudku.
Obviněný P. ve svém dovolání uplatnil taktéž dovolací důvod podle ustanovení §
265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Podle tohoto dovolacího důvodu lze dovolání podat,
jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném
nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak
možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako
trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho
právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o
vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže
odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících
řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem
nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán
(srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03).
Nejvyšší soud po prostudování předmětného spisového materiálu shledal, že
námitky uplatněné obviněným v dovolání byly již uplatňovány v předchozích
stadiích trestního řízení i v odvolání, a jak soud prvního stupně, tak i
odvolací soud se s nimi přesvědčivě vypořádaly v odůvodnění svých rozhodnutí.
Judikatura vychází z toho, že jestliže obviněný v dovolání opakuje v podstatě
jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím
řízení, se kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde
zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu § 265i odst. 1 písm. e)
tr. ř. (viz rozhodnutí publikované v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H.
BECK, svazek 17/2002, č. 408). K tomuto závěru dospěl Nejvyšší soud i v případě
obviněného L. P.
Obviněný v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. uvedl,
že nedošlo k naplnění znaků skutkové podstaty přečinu, jímž byl uznán vinným, a
to z důvodu nenaplnění subjektivní stránky. Nejvyšší soud uvádí, že z
provedeného dokazování je zřejmé, že obviněný bez souhlasu a informování
aktuálního vlastníka D. B. nechal vykácet lesní porost s celkovým množstvím 48
metrů krychlových dřevní hmoty, o kterou měl původně zájem, čímž způsobil
majiteli D. B. škodu ve výši nejméně 39.816 Kč. Svědek F. Č., původní majitel
pozemku, údajnou dohodu o vytěžení lesního porostu s L. R. či s obviněným
popřel s tím, že se pouze obecně domlouval s panem R., že až bude těžit
pozemky, má ho kontaktovat. Shodně vypověděl i svědek L. R. Protože ale o žádné
těžbě nebyl svědek Č. informován, prodal pozemky D. B. Nelze tak přihlížet k
tvrzení obviněného, že na vytěžení byl s panem Č. domluven. Je nutné poukázat i
na to, že obviněný před ani po vytěžení lesa jeho domnělého vlastníka F. Č.
nekontaktoval, aby se s ním domluvil, jak s vytěženou dřevní hmotou naložit.
Lze mít proto za prokázané, že obviněný vytyčil hranice lesního pozemku D. B. k
vytěžení těžařům, ačkoliv se domníval, že majitelem pozemku je F. Č. Obviněný
si tak přisvojil cizí věc tím, že se jí zmocnil a způsobil tak na cizím majetku
škodu nikoli nepatrnou a nelze proto spatřovat chybu v právní kvalifikaci jeho
jednání jako přečinu krádeže podle § 205 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku.
Pokud poukazuje obviněný na to, že jednal v negativním skutkovém omylu, pak
takovou okolnost vylučující trestnost jeho jednání, nelze dovodit. Z
provedeného dokazování je sice zřejmé, že nevěděl, že se novým majitelem
lesního pozemku stal právě poškozený B., to však na vyvození jeho trestní
odpovědnosti nemá žádný vliv. Podstatným totiž zůstává, že vytěžený pozemek
takovou změnou neztratil vůči němu povahu věci cizí ve smyslu naplnění znaků
skutkové podstaty trestného činu krádeže. Navíc mu ani původní vlastník nedával
žádnou naději, že by měl v záměru předmětný pozemek převést právě na něho,
naopak se v uvedeném směru vyjádřil zcela jasně odmítavým způsobem. V každém
případě tak dovolatel svým jednáním zasáhl do vlastnického práva poškozeného B.
k předmětnému lesnímu pozemku jakožto objektu ochrany skutkové podstaty
trestného činu krádeže podle § 205 tr. zákoníku. Pokud obviněný dále rozvíjí
své úvahy o dalších okolnostech vylučujících protiprávnost jeho jednání a
spočívajících ve výkonu jeho povolání, dovolené činnosti či plnění smluvní
povinnosti, pak jim nelze přisvědčit.
Obviněný konečně uplatnil taktéž dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m)
tr. ř. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. byl v této věci
uplatnitelný ve variantě, podle které lze dovolání podat, jestliže bylo
rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti
rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g), aniž byly
splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože
byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až l).
Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. tu je vázán na další
dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř., v posuzované
věci na dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř. Z této
vázanosti vyplývá, že pokud uplatněné námitky nejsou dovolacím důvodem podle §
265b odst. 1 písm. g) či h) tr. ř., pak nejsou ani dovolacím důvodem podle §
265b odst. 1 písm. m) tr. ř.
Je tak možno učinit závěr, že v průběhu daného trestního řízení bylo prokázáno,
že obviněný L. P. svým předmětným jednáním naplnil všechny zákonné znaky
přečinu krádeže podle § 205 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, příslušný skutek byl
bez jakýchkoliv pochybností objasněn, nalézací soud zvolil odpovídající právní
kvalifikaci a uložený trest odpovídá všem zákonným kritériím. Nejvyšší soud
proto souhlasí se závěry, které učinil v odůvodnění svého rozhodnutí odvolací
soud. Z odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně vyplývá logická návaznost
mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na
straně jedné a hmotněprávními závěry na straně druhé, přičemž dovolací soud
mezi nimi neshledal žádný rozpor.
Nejvyšší soud z výše uvedených důvodů shledal, že napadené rozhodnutí ani
řízení, které mu předcházelo netrpí vytýkanými vadami, a proto dovolání
obviněného L. P. podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně
neopodstatněné odmítl. O dovolání rozhodl za podmínek ustanovení § 265r odst. 1
písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy
řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 22. 3. 2023
JUDr. Jiří Pácal
předseda senátu