4 Tdo 237/2026

Judikát 4 Tdo 237/2026

Soud:Nejvyšší soud

Datum rozhodnutí:25.03.2026

Spisová značka:4 Tdo 237/2026

ECLI:ECLI:CZ:NS:2026:4.TDO.237.2026.1

Typ rozhodnutí:USNESENÍ

Heslo:Šíření pornografie

Dotčené předpisy:§ 191 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku § 201 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku § 201 odst. 3 písm. c) tr. zákoníku

Kategorie rozhodnutí:C

4 Tdo 237/2026-380

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 25. 3. 2026 o dovolání obviněného R. Č. proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 22. 10. 2025, sp. zn. 3 To 185/2025, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Bruntále pod sp. zn. 66 T 138/2024, takto: Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá. O d ů v o d n ě n í :

1. Rozsudkem Okresního soudu v Bruntále ze dne 18. 3. 2025, sp. zn. 66 T 138/2024, byl obviněný R. Č. uznán vinným ze spáchání přečinu šíření pornografie podle § 191 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku a přečinu ohrožování výchovy dítěte podle § 201 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. c) tr. zákoníku, kterých se podle skutkové věty výroku o vině daného rozsudku dopustil tím, že (včetně pravopisných chyb a překlepů)

„dne 12. 5. 2024 v době okolo 21.26 hodin z nezjištěného místa prostřednictvím aplikace Messenger pod profilem "Mikuláš Anděl" s nezletilou AAAAA (pseudonym) dcerou své bývalé družky T. B., o níž věděl, že má teprve 12 let, vedl konverzaci nevhodnou jejímu věku, v jejímž rámci znevažoval její matku, co do vzhledu i morálních vlastností, tuto v rámci konverzace označoval hrubými vulgárními výrazy, odkazoval na některé okolnosti z jejich intimního života a zaslal nezletilé intimní fotografii jeho osoby a její matky, zobrazující je při sexuální praktice anilingus, při níž T. B. ústy stimulovala konečník obžalovaného, doplněnou o textovou zprávu ve znění "hezky si zalízala tady", přičemž fotografii poté, co ji nezletilá shlédla, z komunikace vymazal, přičemž za přečin dle § 201 odstavec 1 písmeno a) trestního zákoníku byl odsouzen rozsudkem Okresního soudu v Olomouci, sp. zn. 7 T 209/2023, ze dne 22. 2. 2024, který nabyl právní moci dne 12. 3. 2024“.

2. Za uvedené jednání byl obviněný R. Č. odsouzen podle § 201 odst. 3 tr. zákoníku, za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 16 (šestnácti) měsíců. Podle § 56 odstavec 2 písm. a) tr. zákoníku byl pro výkon uloženého trestu zařazen do věznice s ostrahou.

3. Podle § 229 odst. 1 tr. ř. byla poškozená nezletilá AAAAA odkázána s nárokem na náhradu nemajetkové újmy, uplatněným zákonnou zástupkyní T. B., na řízení ve věcech občanskoprávních.

4. Proti rozsudku Okresního soudu v Bruntále ze dne 18. 3. 2025, sp. zn. 66 T 138/2024, podal obviněný R. Č. odvolání, o kterém rozhodl Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 22. 10. 2025, sp. zn. 3 To 185/2025, tak, že podle § 258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. zrušil napadený rozsudek ve výroku o trestu a podle § 259 odst. 3 tr. ř. obviněného R. Č. nově odsoudil podle § 201 odst. 3 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 12 (dvanácti) měsíců. Podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku, § 82 odst. 1 tr.

zákoníku byl výkon trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 24 (dvaceti čtyř) měsíců. Jinak zůstal napadený rozsudek nezměněn.

5. Proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 22. 10. 2025, sp. zn. 3 To 185/2025, podal obviněný R. Č. prostřednictvím svého obhájce dovolání, opírající se o dovolací důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř. K přečinu šíření pornografie podle § 191 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku namítá absenci průkazného důkazu o zaslání fotografie. Soudy založily svůj závěr výlučně na výpovědi poškozené nezletilé a její matky T. B., avšak z elektronické komunikace vyplývá pouze to, že byl odstraněn nějaký příspěvek, aniž by však existoval důkaz o tom, co obsahoval.

Obviněný navrhl provedení důkazu vyžádáním zprávy od společnosti Meta Platforms, Inc., zda byla odstraněná zpráva přečtena, tento však okresní soud zamítl. Krajský soud dále uvedl, že předmětná fotografie zachycuje poškozenou B. při sexuální praktice anilingus s obviněným. Tento závěr je však dle obviněného dovozený pouze z výpovědi poškozené, nikoliv z objektivního posouzení znalcem. Obviněný proto navrhl provedení znaleckého posudku z oboru sexuologie (či psychiatrie), který by objektivně posoudil, zda předmětná fotografie splňuje všechna kritéria pornografického díla.

Obviněný dále namítl nezjištění subjektivní stránky přečinu podle § 191 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, kdy se podle něj okresní soud v odůvodnění svého rozsudku vůbec nezabýval subjektivní stránkou zmíněného přečinu. Krajský soud tento nedostatek uznal v bodě 35 odůvodnění napadeného rozsudku a doplnil, že obviněný jednal v úmyslu přímém podle § 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Obviněný má však za to, že tento závěr není dostatečně odůvodněn a je v rozporu se zjištěným skutkovým stavem. Ke spáchanému přečinu ohrožování výchovy dítěte podle § 201 odst. 1 písm. a), odst.3 písm. c) tr.

zákoníku namítl, že jednorázové jednání nesplňuje znak svádění podle § 201 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Dále uvedl, že nebylo prokázáno ohrožení rozumového, citového nebo mravního vývoje nezletilé. Jak totiž vyplynulo z výpovědi poškozené T. B., její dcery braly celou záležitost tzv. sportovně a neměly z této události žádné problémy, z čehož je zřejmé, že k ohrožení rozumového, citového nebo mravního vývoje nedošlo. Soudy pouze abstraktně konstatovaly, že jednání obviněného bylo způsobilé ohrozit vývoj nezletilé, aniž by toto tvrzení podpořily konkrétními zjištěními.

Proto obviněný navrhl provedení znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychologie, který by objektivně posoudil, zda jednání bylo způsobilé ohrozit rozumový, citový nebo mravní vývoj poškozené nezletilé, který byl však také zamítnut. Obviněný dále dodal že nebylo prokázáno zpochybnění autority matky jako rodiče. Posledně také poukázal na pravé motivy poškozené T. B.

6. Závěrem svého dovolání namítl porušení zásady subsidiarity trestní represe podle § 12 odst. 2 tr. zákoníku, kdy má za to, že soudy nesprávně posoudily materiální stránku trestného činu ve smyslu § 12 odst. 2 tr. zákoníku a § 13 odst. 1 tr. zákoníku. S ohledem na vše uvedené navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř.

zrušil rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 22. října 2025, č. j. 3 To 185/2025-351, jakož i rozsudek Okresního soudu v Bruntále ze dne 18. března 2025, č. j. 66 T 138/2024-242, a to v celém rozsahu a podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal Okresnímu soudu v Bruntále, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl nebo aby podle § 265m odst. 1 tr. ř. sám ve věci rozhodl a obviněného podle § 226 písm. b) tr. ř. zprostil obžaloby, neboť skutek, pro který byl stíhán, není trestným činem.

7. Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství využila svého práva a k dovolání obviněného se vyjádřila. Ve svém vyjádření stručně shrnula dosavadní průběh trestního řízení a po přezkoumání obsahu předloženého mimořádného opravného prostředku uvedla, že na všechny námitky totožné s těmi, jež byly uplatněny v podaném dovolání, již bylo ze strany soudů adekvátně reagováno. V této souvislosti uvádí, že Okresní soud v Bruntále realizoval v podstatě komplexní a bezvadné dokazování, a to nejen pokud jde o jeho rozsah, ale rovněž co do problematiky navazujícího formování skutkových závěrů.

Svým povinnostem současně dostál taktéž Krajský soud v Ostravě, který podané odvolání řádně přezkoumal, s uplatněnými námitkami se přiléhavě vypořádal. Obviněný především sám připustil, že znal věk poškozené nezletilé AAAAA i to, že s ní vedl předmětnou komunikaci, ve které použil vulgarismy. Připustil také, že během soužití s její matkou T. B. pořídili intimní fotografie, které měl k dispozici. Popřel, že by v rámci komunikace zaslal předmětnou fotografii nezletilé. Pokud jde o obviněným namítané skutečnosti, že nemohlo jít o přečin z důvodu, že nebyl naplněn znak skutkové podstaty, ato charakter pornografického díla, správně poukázal odvolací soud na to, že daná fotografie zachytila poškozenou T.

B. při sexuální praktice s obviněným, což ostatně svědkyně potvrdila. Rovněž z výpovědi poškozené nezletilé bylo patrno, že jí bylo zřejmé, co se na fotografii odehrávalo. Jednání obviněného tak bylo provedenými důkazy zcela prokázáno s tím, že použitá právní kvalifikace je přiléhavá. V zásadní shodě s názorem soudu druhého stupně má proto státní zástupkyně za to, že meritorní rozhodnutí v této věci není zatíženo takovou vadou, kterou by bylo nutno a možno napravit cestou dovolání, přičemž deklarovaný důvod dovolání naplněn nebyl.

Proto navrhla, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, protože je zjevně neopodstatněné. Navrhla dále, aby Nejvyšší soud o tomto dovolání rozhodl v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Pro případ, že by Nejvyšší soud shledal podmínky pro jiné než navrhované rozhodnutí, vyjádřila ve smyslu § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. výslovný souhlas s rozhodnutím věci v neveřejném zasedání i jiným než navrženým způsobem.

8. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§ 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce, tedy podle § 265d odst. 1 písm. c) tr. ř. a v souladu s § 265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu § 265e tr. ř. zachována. 9.

Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.

10. Ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr.

ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr.

ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy.

Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem–advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).

11. Nejvyšší soud po prostudování předmětného spisového materiálu shledal, že námitky uplatněné obviněným v dovolání byly již uplatňovány v předchozích stadiích trestního řízení i v odvolání, a jak soud prvního stupně, tak i odvolací soud se s nimi přesvědčivě vypořádaly v odůvodnění svých rozhodnutí. Judikatura vychází z toho, že jestliže obviněný v dovolání opakuje v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. (viz rozhodnutí publikované v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. BECK, svazek 17/2002, č. 408). K tomuto závěru dospěl Nejvyšší soud i v případě obviněného R. Č.

12. Obviněný ve svém dovolání uplatnil dovolací důvod podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

Tento dovolací důvod je dán tehdy, pokud rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Zakotvením uvedeného dovolacího důvodu do trestního řádu však nedošlo k rozšíření rozsahu dovolacího přezkumu též na otázky skutkové. Smyslem jeho zakotvení byla totiž pouze výslovná kodifikace již dříve judikaturou Ústavního a Nejvyššího soudu vymezených nejtěžších vad důkazního řízení, pro něž se obecně vžil pojem tzv. extrémního nesouladu.

Pod uvedený dovolací důvod lze podřadit tři skupiny vad důkazního řízení. Do první skupiny takových vad patří tzv. opomenuté důkazy, pokud soudy odmítly provést důkaz navržený účastníkem řízení, aniž by svůj postup věcně a adekvátně stavu věci odůvodnily. Patří sem taktéž případy, pokud soudy sice provedly důkaz, avšak v odůvodnění svého rozhodnutí jej vůbec nezhodnotily. Druhou skupinu vadné realizace důkazního řízení tvoří případy, kdy důkaz, resp. jeho obsah, není získán procesně přípustným způsobem a jako takový neměl být vůbec pojat do hodnotících úvah soudů.

Třetí oblast pak zahrnuje případy svévolného hodnocení důkazů, tj. pokud odůvodnění soudních rozhodnutí nerespektuje obsah provedeného dokazování, dochází k tzv. deformaci důkazů a svévoli při interpretaci výsledků důkazního řízení. Jedná se tedy o tzv. stav extrémního nesouladu mezi skutkovým zjištěním a skutečnostmi, jež vyplývají z provedených důkazů a v důsledku toho pak i konečným hmotněprávním posouzením (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 1. 2022, sp. zn. 7 Tdo 1315/2021).

13. Ve vztahu k uvedenému dovolacímu důvodu obviněný namítl, že neexistuje žádný přímý důkaz o tom, že nezletilé skutečně zaslal předmětnou fotografii. Na podporu závěrů učiněných oběma soudy nižších stupňů považuje Nejvyšší soud za vhodné uvést, že soud prvního stupně se zcela dostatečně vypořádal s obsahem jednotlivých důkazů, podrobně a dostatečně přesvědčivě vyložil svoje úvahy, jimiž se řídil při hodnocení důkazů a rozporů mezi nimi a při posuzování obhajoby obviněného. Soud prvního stupně získal bezpečný základ pro svá skutková zjištění a pro závěr o vině obviněného po logickém zhodnocení před ním provedených důkazů, a to zejména z výpovědí svědkyň T.

B. a nezletilé AAAAA u hlavního líčení, které potvrdily, že osobně shlédly fotografii, kterou obviněný nezletilé v rámci komunikace s ní zaslal a pod kterou rovněž dodal příspěvek v podobě textu „si hezky zalízala tady“. Obě svědkyně navíc potvrdily, že obviněný zmíněnou fotografii krátce po jejím odeslání odstranil. Výpovědi svědkyň B. a AAAAA pak plně odpovídají i listinnému důkazu v podobě záznamu komunikace obviněného s nezletilou AAAAA prostřednictvím aplikace sociální sítě. Soudy pečlivě zvážily všechny provedené důkazy tak, aby byl zjištěn skutkový stav, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu nezbytném pro rozhodnutí.

Na podkladě takto provedených a nalézacím soudem řádně vyhodnocených důkazů bylo poté v souladu se zásadami formální logiky nepochybně možné učinit skutkové závěry vyjádřené následně ve skutkové větě a v odůvodnění odsuzujícího rozsudku.

14. Obviněný v souvislosti s námitkami výše uvedenými vytkl soudu prvního stupně, že neprovedl důkaz vyžádáním zprávy od společnosti Meta Platforms, Inc., která provozuje aplikaci Messenger, ke zjištění skutečnosti, zda byla zpráva před svým odstraněním přečtena. Nejvyšší soud konstatuje, že soudům nelze v projednávané věci vytknout, že by některý podstatný a stěžejní důkaz neprovedly nebo, že by hodnocení důkazů provedly v rozporu se zákonem či pravidly formální logiky. Soud zvážil možný přínos takto navrhovaného doplňujícího důkazu pro posouzení celé věci, avšak musel jej shledat nadbytečným a návrh na jeho provedení zamítnout (viz bod 22 odůvodnění rozsudku okresního soudu).

Z obdobných důvodů bylo zamítnuto i doplnění dokazování provedením znaleckého posudku z oboru sexuologie, který by objektivně posoudil, zda předmětná fotografie splňuje všechna kritéria pornografického díla. Stejně tak byl zamítnut i znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví psychologie, který by objektivně posoudil, zda jednání obviněného bylo způsobilé ohrozit rozumový, citový nebo mravní vývoj poškozené nezletilé. S těmito dalšími důkazními návrhy se vypořádal krajský soud v bodě 19 napadeného rozsudku, kdy dospěl k závěru, že tyto důkazní návrhy jsou taktéž nadbytečné.

Nejvyšší soud proto uzavírá, že soudy provedly procesně správným způsobem všechny důkazy, které pro své rozhodnutí ve věci potřebovaly, skutkový stav byl na základě v hlavním líčení provedených důkazů spolehlivě zjištěn a dokazování proto nebylo třeba jakýmkoli způsobem doplňovat. V posuzované věci se proto nejedná o případ tzv. opomenutých důkazů, neboť soudy vysvětlily, proč neakceptovaly návrhy obviněného na doplnění dokazování.

15. Obviněný R. Č. svém dovolání uplatnil taktéž dovolací důvod podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Podle tohoto dovolacího důvodu lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03).

16. Obviněný v rámci uvedeného dovolacího důvodu namítl nenaplnění subjektivní stránky přečinu podle § 191 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, kdy má za to, že soudy nezjišťovaly, zda vůbec věděl, že předmětná fotografie je pornografickým dílem ve smyslu § 191 tr. zákoníku, a zda měl úmysl toto dílo nezletilé zpřístupnit. 17.

Přečinu šíření pornografie podle § 191 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku se dopustí ten, kdo písemné, fotografické, filmové, počítačové, elektronické nebo jiné pornografické dílo nabízí, přenechává nebo zpřístupňuje dítěti. Pornografickým dílem je potom takové dílo, jehož jediným či stěžejním účelem je vyvolat nebo zvýšit sexuální vzrušení. Zpravidla se tak děje zobrazováním, popisem či jiným znázorňováním soulože nebo jiného pohlavního styku, masturbace nebo obnažených pohlavních orgánů. Pornografické dílo bývá také charakterizováno tak, že vtíravým způsobem podněcuje sexuální pud, překračuje podle převládajících názorů ve společnosti uznávané hranice sexuální slušnosti, uráží neakceptovatelným způsobem cit pro sexuální slušnost a vyvolává pocit studu.

Při takovém vymezení pak test pornografické povahy díla spočívá na posouzení, zda celkový dojem díla způsobuje morální pohoršení osobě s běžným cítěním (Ščerba, F. a kol. Trestní zákoník. Komentář. 1. vydání (3. aktualizace). Praha: C. H. Beck, 2024).

18. Obviněný staví svou obhajobu na tvrzení, že nedošlo k zobrazení předmětné fotografie a dále na tom, že zaslaná fotografie není pornografickým dílem ve smyslu § 191 tr. zákoníku. Jak je uvedeno výše, skutečnost, že došlo k zobrazení předmětné fotografie, je prokazována výpovědí poškozené nezletilé i poškozené T. B. Nejvyšší soud dále poukazuje na obsah předmětné konverzace, v jejímž průběhu obviněný poškozené, které v té době bylo pouhých 12 let, zaslal fotografii zachycující jeho osobu a její matku při sexuálním aktu, kterou navíc ještě nevhodně komentoval.

Nejvyšší soud proto nemá pochybnosti, že zaslaná fotografie skutečně zachycovala sexuální akt. Přestože nebyla zcela detailní, bylo z ní jednoznačně patrné, jaká sexuální praktika je na ní zobrazena. Tato praktika současně překračuje uznávané hranice sexuální slušnosti a je způsobilá vyvolat morální pohoršení u osoby s běžným cítěním. Předmětná fotografie proto splňuje všechna kritéria pornografického díla. Při hodnocení fotografie pak nelze přehlédnout ani připojený text „hezky si zalízala“. Závěr, že se jedná o pornografické dílo, pak dokresluje i fakt, že obviněný v rámci své výpovědi u hlavního líčení připustil, že intimní fotografie s T.

B. si pořizoval a již v minulosti zasílal dalším osobám. Popsaným jednáním, kdy obviněný nezletilé, coby dítěti, zpřístupnil prostřednictvím messengeru fotografické pornografické dílo, jednoznačně naplnil znaky přečinu šíření pornografie podle § 191 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku.

19. Obviněný rovněž brojí proti právní kvalifikaci svého jednání jako přečinu ohrožování výchovy dítěte podle § 201 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. c) tr. zákoníku.

20. Přečinu ohrožování výchovy dítěte podle § 201 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. c) tr. zákoníku se dopustí ten, kdo, byť i z nedbalosti ohrozí rozumový, citový nebo mravní vývoj dítěte tím, že ho svádí k zahálčivému nebo nemravnému životu, spáchá-li takový čin opětovně.

Znak svádění u tohoto ustanovení nezahrnuje jen jednání, které má delší dobu trvající nebo opakující se charakter, ale může být naplněn i tehdy, když se pachatel pouze v jednom případě vůči osobě mladší osmnácti let dopustí závažného jednání, které pro ni má do budoucna natolik nepříznivý vliv, že je způsobilé ovlivnit její morálku a vyvolat u ní společensky nežádoucí přístupy k obecně uznávaným společenským pravidlům, posunout její sexuální život mimo obvyklé normy či vytvořit předpoklady pro její závadové chování a nemravný život. Jedná se o ohrožovací trestný čin, což znamená, že k trestnosti činu se nevyžaduje, aby došlo k jeho následku (rozumovému, citovanému nebo morálnímu úpadku). Postačuje, že takové nebezpečí existovalo a bylo způsobilé rozumový, citový nebo mravní vývoj ohrozit.

21. Popsaným jednáním, spočívajícím v zaslání uvedené fotografie nezletilé poškozené spolu s komentářem, obviněný ohrozil přinejmenším její citový a mravní vývoj tím, že ji sváděl k nemravnému životu. Zasílal jí totiž úryvky komunikace s její matkou týkající se intimních okolností soužití, a to navíc hrubým a nevhodným způsobem, matku nezletilé hanil nevybíravými a opakovaně i vulgárními výrazy a současně nezletilou opakovaně přesvědčoval, že její matka krade a lže. S přihlédnutím k celkovému obsahu komunikace vedené s nezletilou má Nejvyšší soud za to, že jednání obviněného bylo způsobilé ovlivnit mravní hodnoty dítěte ve věku pouhých 12 let.

S ohledem na výše uvedené bylo nutno jednání posoudit rovněž jako přečin ohrožování výchovy dítěte podle § 201 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, neboť obviněný zpřístupněním pornografického díla a vedenou konverzací s poškozenou nezletilou ohrozil její rozumový, citový a mravní vývoj tím, že ji sváděl k nemravnému životu, kdy byl přinejmenším srozuměn s tím, jak může na poškozenou předmětná konverzace zapůsobit. Závěrem lze dodat, že za nedůvodnou je třeba považovat námitku obviněného, že v řízení nebylo prokázáno zpochybnění autority matky jako rodiče, či zmíněné motivy poškozené B., neboť taková okolnost není pro naplnění znaků posuzovaného jednání podstatná.

22. Naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. obviněný spatřuje také v tom, že soudy v projednávané věci neuplatnily zásadu subsidiarity trestní represe. Nejvyšší soud zde uvádí, že subsidiarita trestní represe se vztahuje k pojmu trestného činu a týká se otázky viny, takže se jedná o námitku, která z pohledu § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. formálně naplňuje uvedený dovolací důvod. Zásada subsidiarity trestní represe je obsažena v § 12 odst. 2 tr. zákoníku, podle něhož trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Z tohoto vymezení, které navazuje na zásadu zákonnosti vyjádřenou v § 12 odst. 1 tr. zákoníku, podle níž jen trestní zákon vymezuje trestné činy a stanoví trestní sankce, které lze uložit, plyne, že trestní represe, tj.

prostředky trestního práva, je možné v konkrétní věci použít jen tehdy, když jde o společensky škodlivé jednání a uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu nepostačuje.

23. Takto definovaným principem „ultima ratio“ je zajištěno, aby prostředky trestního práva byly použity zdrženlivě, především tam, kde jiné právní prostředky selhávají nebo nejsou efektivní. Tím je vyjádřena funkce trestního práva jako krajního prostředku ve vztahu k ostatní deliktní právní úpravě (správněprávní, občanskoprávní, obchodněprávní apod.). Z uvedeného vyplývá, že trestnými činy mohou být pouze závažnější případy protispolečenských jednání, a to podle zásady, že tam, kde postačí k regulaci prostředky správního nebo civilního práva v širším slova smyslu, jsou trestněprávní prostředky nejen nadbytečné, ale z pohledu principu právního státu také nepřípustné (v podrobnostech k tomu srov. nálezy Ústavního soudu například ve věcech sp. zn. II. ÚS 372/2003, I. ÚS 558/2001, I. ÚS 69/2006, I. ÚS 541/2010, II. ÚS 1098/2010).

24. Trestným činem je podle trestního zákoníku takový protiprávní čin, který trestní zákon označuje za trestný a který vykazuje znaky uvedené v tomto zákoně (§ 13 odst. 1 tr. zákoníku). Zásadně tedy platí, že každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem a je třeba vyvodit trestní odpovědnost za jeho spáchání. Tento závěr je pouze v případě méně závažných trestných činů korigován použitím zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu § 12 odst. 2 tr. zákoníku. Úvaha o tom, zda jde o čin, který s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe není trestným činem z důvodu nedostatečné společenské škodlivosti případu, se uplatní za předpokladu, že posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty.

25. Nejvyšší soud při hodnocení společenské škodlivosti jednání obviněného konstatuje, že především s ohledem na intenzitu jednání, tedy zaslání fotografie zachycující matku poškozené nezletilé při intimní praktice vzbuzující pohoršení, věk 12 let poškozené nezletilé a skutečnost, že se obviněný dopustil dvou trestných činů, je zřejmé, že řešení projednávané věci právními nástroji přestupkového či občanského práva by nepostačovalo. Nejvyšší soud proto uzavírá, že právnímu posouzení učiněnému soudy nižších stupňů nelze nic vytknout a dovolací argumentaci obviněného nebylo možno v daném rozsahu přisvědčit.

26. Je tak možno učinit závěr, že v průběhu daného trestního řízení bylo prokázáno, že obviněný R. Č. svým předmětným jednáním naplnil všechny zákonné znaky přečinu šíření pornografie podle § 191 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku a přečinu ohrožování výchovy dítěte podle § 201 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. c) tr. zákoníku, příslušné skutky byly bez jakýchkoliv pochybností objasněny, nalézací soud zvolil odpovídající právní kvalifikaci a uložený trest odpovídá všem zákonným kritériím. Nejvyšší soud proto souhlasí se závěry, které učinil v odůvodnění svého rozhodnutí odvolací soud.

Z odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně vyplývá logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a hmotněprávními závěry na straně druhé, přičemž dovolací soud mezi nimi neshledal žádný rozpor.

27. Nejvyšší soud z výše uvedených důvodů shledal, že napadené rozhodnutí ani řízení, které mu předcházelo netrpí vytýkanými vadami, a proto dovolání obviněného R. Č. podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné odmítl. O dovolání rozhodl za podmínek ustanovení § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. P o u č e n í: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný. V Brně dne 25. 3. 2026 JUDr. Jiří Pácal předseda senátu