4 Tdo 266/2021-
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 22. 4. 2021 o dovolání obviněného V. P., nar. XY v XY, trvale bytem XY, t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Vazební věznici Brno-Bohunice, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 15. 10. 2020 č. j. 1 To 92/2020-328, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 46 T 10/2018, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného V. P. odmítá.
Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 6. 8. 2020 č. j. 46 T 10/2018-256 byl podle § 45 odst. 1 tr. zákoníku ohledně obviněného V. P. zrušen výrok o vině zločinem dotačního podvodu podle § 212 odst. 1, odst. 6 písm. a) tr. zákoníku (bod I.) z rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 13. 9. 2018 č. j. 46 T 7/2015-3967, ve znění rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 7. 10. 2019 č. j. 1 To 42/2019-4180, jakož i výrok o trestu, který mu byl uložen výše citovanými rozhodnutími, a další výroky, které měly ve zrušeném výroku o vině svůj podklad.
Zároveň byl tento obviněný nově uznán vinným pokračujícím zločinem dotačního podvodu podle § 212 odst. 1, odst. 6 písm. a) tr. zákoníku, dílem dokonaným a dílem ukončeným ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku, za jednání popsané v bodě I. a II. výroku o vině a dále zločinem poškození finančních zájmů Evropské unie podle § 260 odst. 1, odst. 4 písm. c) tr. zákoníku, ve znění účinném do 31. 5. 2015, dílem dokonaným a dílem ukončeným ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku, na skutkovém základě popsaném v bodě II.
výroku o vině. Za tyto trestné činy a za sbíhající se zločin legalizace výnosů z trestné činnosti podle § 216 odst. 1 písm. b), odst. 3 písm. b), c), d) tr. zákoníku, ve znění účinném do 31. 5. 2015, z rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 13. 9. 2018 č. j. 46 T 7/2015-3967, ve znění rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 7. 10. 2019 č. j. 1 To 42/2019-4180, jenž zůstal zrušením nedotčen, byl obviněný podle § 212 odst. 6 tr. zákoníku, za použití § 45 odst. 1 tr. zákoníku a § 43 odst. 2 tr. zákoníku, nově odsouzen ke společnému a souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání sedmi let a šesti měsíců, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) tr.
zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 73 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku mu dále byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu podnikatelské činnosti v oboru hostinská činnost a výroba a obchod a služby neuvedené v přílohách 1 a 3 živnostenského zákona na dobu pěti let a podle § 71 odst. 1 tr. zákoníku trest propadnutí náhradní hodnoty, konkrétně nemovitosti a spoluvlastnických podílů k nemovitostem označeným ve výroku rozsudku. Výrokem podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost zaplatit na náhradě škody poškozené České republice, zastoupené Úřadem práce České republiky, Krajskou pobočkou v Brně, částku 14.520.074 Kč a poškozenému Ministerstvu práce a sociálních věcí ČR, se sídlem Na Poříčním právu 1, Praha 2, částku 1.275.561,38 Kč, přičemž podle § 229 odst. 2 tr.
ř. byla poškozená Česká republika, zastoupená Úřadem práce České republiky, Krajskou pobočkou v Brně, se zbytkem uplatněného nároku na náhradu škody odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních. Podle § 101 odst. 2 písm. e) tr. zákoníku bylo vysloveno zabrání finančních prostředků na účtu společnosti C. T., IČ: XY, č. XY, vedeném původně u Volksbank CZ, a. s., se sídlem Na Pankráci 1724/129, 140 00 Praha 4 (nyní Sperbank CZ, a.
s., se sídlem U Trezorky 921/2, Jinonice, Praha 5) ve výši 619.166,57 Kč, včetně případného příslušenství, zajištěné podle § 79a odst. 1 tr. ř. usnesením policejního orgánu ze dne 3. 10. 2012, až do výše 1.050.000 Kč.
Trestná činnost obviněného podle výroku o vině rozsudku spočívala (zkráceně) v tom, že:
I. jako osoba samostatně výdělečně činná podnikající pod IČ: XY, se sídlem XY (dále jen „V. P.“), v úmyslu předložením nepravdivých dokladů a zamlčením podstatných skutečností neoprávněně vylákat finanční prostředky od Úřadu práce Brno-město a od Úřadu práce Brno-venkov, podal v době od 29. 11. 2006 do 27. 7. 2011 u Úřadu práce Brno-město žádosti o příspěvek na vytvoření chráněné pracovní dílny podle § 76 zákona č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti (dále jen „zákon o zaměstnanosti“), žádosti o příspěvek na částečnou úhradu provozních nákladů chráněné pracovní dílny podle téhož ustanovení a žádosti o příspěvek na podporu zaměstnání osob se zdravotním postižením podle § 78 zákona o zaměstnanosti, a u Úřadu práce Brno-venkov žádost o příspěvek na společensky účelná pracovní místa vyhrazená pro uchazeče o zaměstnání podle § 113 zákona o zaměstnanosti, v nichž uvedl, že zřídí chráněné pracovní dílny ve svých dvou provozovnách, v nichž bude zaměstnávat osoby se zdravotním postižením, a následně předkládal pracovní smlouvy s těmito osobami a doklady o nákladech, které mu vznikají v souvislosti s jejich mzdami a provozem chráněných pracovních dílen, přičemž zamlčel, že nevytvoří všechna uváděná pracovní místa, někteří zaměstnanci nebudou na provozovnách ve skutečnosti pracovat, případně nebudou pracovat v uváděném rozsahu a rovněž mu nebudou vznikat všechny náklady na provoz, a k jednotlivým žádostem předkládal různé nepravdivé a zfalšované doklady, zejména nájemní smlouvy a doklady o platbách nájemného, faktury a pokladní doklady za nákup vybavení dílen a za opravu a údržbu zařízení a fiktivní pracovní smlouvy s údajnými zaměstnanci, přičemž takto si počínal konkrétně v 39 případech popsaných ve výroku o vině a svým jednáním způsobil České republice, zastoupené nyní Úřadem práce České republiky, Krajskou pobočkou v Brně, se sídlem Brno, Polní 1011/37, škodu ve výši 14.520.074 Kč,
II. se záměrem vylákat od Ministerstva práce a sociálních věcí ČR (dále také jen „ministerstvo“) dotační prostředky, pocházející jednak z Evropského sociálního fondu a jednak ze státního rozpočtu České republiky a neoprávněně se tak obohatit, se svojí tehdejší družkou N. V. (stíhanou samostatně) společně vytvořili a následně dne 16. 11. 2010 podali u ministerstva konečnou verzi Žádosti o finanční podporu z Operačního programu Lidské zdroje a zaměstnanost na projekt „Profesní vzdělávání je jediné řešení pro udržení kvality řemesla“, financovaný z prostředků Evropského sociálního fondu v rozsahu 85 % a z prostředků státního rozpočtu České republiky v rozsahu 15 %, s tím, že obsahem projektu bude realizace vzdělávacího programu pro 20 zaměstnanců firmy V.
P., který bude trvat po dobu 15 měsíců, bude se skládat ze 4 modulů (Komunikace a obchodní dovednosti, Informační a komunikační technologie, Anglický jazyk a Marketing v oboru pohostinství) a při jeho realizaci budou vynaloženy prostředky v předpokládané výši 1.454.660 Kč, ačkoli věděl, že zmíněný projekt ve skutečnosti nebude realizován, firmě V. P. v souvislosti s ním žádné z uváděných nákladů reálně nevzniknou a tyto budou dokládány různými nepravdivými nebo zfalšovanými smlouvami a doklady, přičemž na podkladě výše uvedené žádosti ministerstvo vydalo dne 23.
12. 2010 Rozhodnutí o poskytnutí dotace č. OPLZZ/3.1/35/1/01724, na základě kterého obviněnému poskytlo dotační prostředky v celkové maximální výši 1.275.561,38 Kč, z toho maximálně 1.084.227,17 Kč z prostředků Evropského sociálního fondu a maximálně 191.334,21 Kč z prostředků ze státního rozpočtu České republiky, a následně obviněný jako manažer projektu a N. V. jako jeho asistentka předkládali k formuláři zprávy o zahájení realizace projektu, k jednotlivým monitorovacím zprávám a k žádostem o platbu nepravdivé a zfalšované listiny, jimiž dokládali údajné náklady projektu, zejména dohody o pracovní činnosti s údajnými lektory a doklady o jejich mzdových nákladech, výpisy z účtů a doklady o nákupu vybavení, nájemní smlouvy a pokladní doklady k pronájmu školící místnosti, dohody o odborném rozvoji zaměstnanců v projektu „Školení je šance!“, uzavřené údajně s jednotlivými zaměstnanci firmy V.
P., a prezenční listiny, které měly dokládat jejich účast na různých vzdělávacích aktivitách, přičemž k vytváření části padělaných dokladů dávala pokyny N.
V. M. H. (také stíhané samostatně), a M. H. podepsala dohodu o pracovní činnosti, podle níž měla v rámci projektu vykonávat činnost lektora v oboru informační a komunikační technologie a vést vzdělávací kurzy pro zaměstnance, a podepisovala pokladní doklady potvrzující, že za tuto činnost pobírala mzdu, ačkoliv ve skutečnosti jako lektor vůbec nepůsobila, žádná školení neprováděla a od V. P. žádné finanční prostředky nepřebírala, a na pokyn N. V.
vystavovala pokladní doklady potvrzující výplaty mezd lektorů a jednotlivých zaměstnanců, na nichž falšovala podpisy, a vyplňovala jednotlivé prezenční listiny dokládající účast zaměstnanců na vzdělávacích aktivitách, na kterých rovněž falšovala jejich podpisy, kdy uvedené doklady byly připojovány k jednotlivým monitorovacím zprávám a žádostem o platbu jako potvrzení údajně vynaložených nákladů projektu, přičemž na podkladě žádostí o platbu, podpořených nepravdivými doklady, byly ministerstvem ve dnech 2. 3. 2011, 12. 4. 2011, 16. 3. 2012 a 11. 12. 2012 poukázány V. P. na jeho bankovní účty dotační prostředky v úhrnné výši 1.275.561,38 Kč,
a dne 30. 10. 2013 podal V. P. u Ministerstva práce a sociálních věcí ČR další žádost o platbu, v níž požadoval na podkladě uvedených nepravdivých dokladů vyplacení dotačních prostředků ve výši 122.153,60 Kč, přičemž k jejich poskytnutí nedošlo díky zásahu pracovníků ministerstva, kteří byli informováni o uvádění nepravdivých informací a předkládaní falšovaných dokladů,
a tímto jednáním V. P. způsobil České republice, zastoupené Ministerstvem práce a sociálních věcí, se sídlem na Poříčním právu 1, Praha 2, škodu ve výši 1.275.561,38 Kč, přičemž částka ve výši 1.084.227,17 Kč pocházela z prostředků Evropského sociálního fondu a částka ve výši 191.334,21 Kč ze státního rozpočtu České republiky, a dále se pokusil způsobit škodu ve výši 112.153,60 Kč, přičemž částka ve výši 95.330,56 Kč pocházela z prostředků Evropského sociálního fondu a částka ve výši 16.823,04 Kč ze státního rozpočtu České republiky.
Proti shora citovanému rozsudku podali odvolání jednak obviněný a jednak zúčastněná osoba C. T. Vrchní soud v Olomouci o těchto řádných opravných prostředcích rozhodl usnesením ze dne 15. 10. 2020 č. j. 1 To 92/2020-328, jímž podle § 258 odst. 1 písm. a), odst. 2 tr. ř. z podnětu odvolání C. T. napadený rozsudek zrušil toliko ve výroku o zabrání věci a podle § 259 odst. 1 tr. ř. v tomto rozsahu vrátil věc soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí. Odvolání obviněného pak podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl.
Rozhodnutí vrchního soudu napadl obviněný V. P. následně dovoláním s odkazem na ustanovení § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. V jeho odůvodnění obecně namítl, že mu byl uložen trest odporující zákonu. Míní, že nalézací soud neměl žádný rozumný důvod k tomu, aby mu v rámci ukládání společného a souhrnného trestu zpřísnil trest odnětí svobody na výměru sedmi let a šesti měsíců. Podle jeho názoru byl trest uložený předchozími rozhodnutími ve věci (a sice rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 13. 9. 2018 č. j. 46 T 7/2015-3967, ve znění rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 7. 10. 2019 č. j. 1 To 42/2019-4180) z hlediska jeho účelu naprosto dostačující. Soud prvního stupně i soud odvolací však po jeho výtce odmítly do svých aktuálních závěrů promítnout jeho plné doznání k trestné činnosti. Vedle této obecné polehčující okolnosti nepřihlédly ani ke skutečnosti, že v důsledku postupu OČTŘ došlo k nedůvodnému rozdělení trestního řízení, čímž se celá věc stala nepřehlednou a především nebyla projednána bez zbytečných průtahů. Daný postup pak měl negativní dopad na jeho konečné postavení v podobě uložení „dvojího trestu“. Soudy si přitom dovolatele zcela nedůvodně zařadily do kategorie „kriminálně nenapravitelného jedince“, když ignorovaly i jeho kladné hodnocení z dosavadního výkonu trestu, který trvá již rok a v jehož rámci si bezezbytku plní své povinnosti odsouzeného. K navýšení trestu přistoupily dokonce za situace, kdy sám státní zástupce v závěrečné řeči u hlavního líčení takový postup nenavrhoval. Dovolatel také podotkl, že vedle trestu odnětí svobody mu byl uložen ještě trest zákazu činnosti a především trest propadnutí náhradní hodnoty týkající se jeho nemovitostí s prodejní hodnotou přesahující 15 milionů Kč a tedy i výši samotné škody, kterou měl způsobit trestnou činností a k jejíž úhradě byl zavázán adhezním výrokem pravomocného rozsudku. Za zjevně nepřiměřenou okolnostem případu pokládá reklamovanou sankci i v kontextu novely trestního zákoníku č. 333/2020 Sb. Proto navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1, odst. 2 tr. ř. napadené usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 15. 10. 2020 č. j. 1 To 92/2020-328 zrušil v části, v níž bylo zamítnuto jeho odvolání proti výroku o trestu, a zároveň zrušil i případná další rozhodnutí na tuto část obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Pověřená státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“) ve vyjádření k dovolání v rámci řízení podle § 265h odst. 2 tr. ř. konstatovala, že námitky obviněného vůči nepřiměřené přísnosti uloženého trestu odnětí svobody žádnému z dovolacích důvodů podle § 265b tr. ř. neodpovídají. Obviněný totiž v tomto směru soudům nevytkl ani tzv. jiné
nesprávné hmotněprávní posouzení v rámci postupu podle § 45 odst. 1 tr. zákoníku a § 43 odst. 2 tr. zákoníku, tedy vadu předpokládanou v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ani uložení nepřípustného druhu trestu či trestu mimo trestní sazbu stanovenou v § 212 odst. 6 tr. zákoníku, kterou by bylo nutno zhojit prostřednictvím uplatněného důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Pokud snad soudům vytkl, že v jeho případě neaplikovaly ustanovení § 44 tr. zákoníku a neupustily od uložení souhrnného trestu, ocitl se rovněž mimo katalog zákonných dovolacích důvodů, neboť i zde platí, že základem jeho argumentace je tvrzení o nepřiměřené přísnosti uloženého trestu.
K věcnému projednání není podle názoru státní zástupkyně způsobilá ani námitka dovolatele směřující proti dílčímu adheznímu výroku, kterým byl v rámci napadeného rozsudku zavázán k povinnosti zaplatit České republice, zastoupené Úřadem práce České republiky, Krajskou pobočkou v Brně, na náhradě škody částku 14.520.074 Kč. Související výhrada absence zohlednění vynaložených nákladů na povinné odvody státu, hrazené již z vylákaných dotačních prostředků, totiž opět nespadá pod žádný z dovolacích důvodů, neboť se fakticky týkala údajně vadné aplikace procesního ustanovení § 228 odst. 1 tr.
ř. Nad rámec uvedeného k ní státní zástupkyně podotkla pouze tolik, že tento dílčí výrok o náhradě škody se stal předmětem odvolacího přezkumu vrchního soudu jen potud, že vycházel z původního rozhodnutí o vině dovolatele ve vztahu k pokračující trestné činnosti, jakož i z adhezního výroku, který na něj navazoval. Při aplikaci § 45 odst. 1 tr. zákoníku tedy musel být povinně zahrnut do výrokové části rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 6. 8. 2020 sp. zn. 46 T 10/2018, ve znění usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 15.
10. 2020 sp. zn. 1 To 92/2020. Dovolateli nepřisvědčila státní zástupkyně konečně ani v názoru, že do výměry trestu měl odvolací soud promítnout novelu trestního zákoníku č. 333/2020 Sb., která přinesla změnu při stanovení hranic výší škod a která mimo jiné vyznívá v jeho prospěch v tom smyslu, že svým protiprávním jednáním způsobil škodu o nižším násobku hranice škody velkého rozsahu, než tomu bylo při znění § 138 odst. 1 tr. zákoníku, ve znění účinném do 30. 9. 2020. Zdůraznila, že dovolatel i tak způsobil svým protiprávním jednáním škodu významně převyšující částku 10 milionů Kč a navíc byl trestán nejen za pokračující trestný čin dotačního podvodu podle § 212 odst. 1, odst. 6 písm. a) tr.
zákoníku, dílem dokonaný a dílem ukončený ve stadiu pokusu, ale i za další dva sbíhající se trestné činy, a to zločin poškození finančních zájmů Evropské unie podle § 260 odst. 1, odst. 4 písm. c) tr. zákoníku, ve znění účinném do 31. 5. 2015, dílem dokonaný a dílem ukončený ve stadiu pokusu, a zločin legalizace výnosů z trestné činnosti podle § 216 odst. 1 písm. b), odst. 3 písm. b), c), d) tr. zákoníku, ve znění účinném do 31. 5. 2015 (převzatý z rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 13. 9. 2018 č. j.
46 T 7/2015-3967, ve znění rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 7. 10. 2019 č. j. 1 To 42/2019-4180).
V závěru vyjádření tedy státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné a aby tak podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl v neveřejném zasedání. Souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání vyjádřila i pro případ, že by Nejvyšší soud ve věci rozhodl způsobem předpokládaným v ustanovení § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
Obviněný V. P. je podle § 265d odst. 1 písm. c) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroků rozhodnutí soudu, které se ho bezprostředně dotýkají. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§ 265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce (§ 265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňovalo formální a obsahové náležitosti předpokládané v § 265f odst. 1 tr. ř. Jeho přípustnost byla dána podle ustanovení § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní námitky, o které je obviněný opřel, lze podřadit pod dovolací důvod podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. h), na který odkázal. Toto zjištění mělo zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. § 265i odst. 1, odst. 3 tr. ř.).
Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. výslovně postihuje dvojí pochybení soudů při ukládání trestních sankcí, a sice uložení takového druhu trestu, který zákon nepřipouští, nebo uložení trestu ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl obviněný uznán vinným.
Takové vady nicméně dovolatel výroku o trestu odsuzujícího rozsudku soudu prvního stupně ve skutečnosti nevytkl. Argumentačním pilířem podaného mimořádného opravného prostředku učinil námitku vůči konečné výměře uloženého společného a souhrnného trestu odnětí svobody, který s přihlédnutím ke specifickým okolnostem případu vnímá jako nepřiměřeně přísný. Pokud v dané souvislosti mimo jiné opakovaně zdůraznil, že se k trestné činnosti doznal, bylo nutno takové tvrzení z pohledu přezkumné povinnosti Nejvyššího soudu odmítnout jako právně irelevantní. Pochybení nižších soudů spočívající v nesprávném vyhodnocení kritérií uvedených v § 37 až § 39 tr. zákoníku nebo polehčujících či přitěžujících okolností podle § 41 tr. zákoníku a § 42 tr. zákoníku a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného či naopak mírného trestu totiž podle ustálené judikatury v dovolání obecně namítat nelze. Taková námitka žádnému z dovolacích důvodů podle § 265b tr. ř. neodpovídá (k tomu srov. zejména usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2002 sp. zn. 11 Tdo 530/2002, publ. pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr.). Reklamovaný trest odnětí svobody v trvání sedmi let a šesti měsíců navíc věcně vzato za nezákonnou sankci ve smyslu § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. považovat nelze, a to ani co do druhu ani co do výměry. Při respektu k zásadám trestání souběhu trestných činů (viz § 43 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku) bylo možno dovolatele postihnout trestem odnětí svobody v rozpětí sazby stanovené v § 212 odst. 6 tr. zákoníku, která činí pět až deset let. Z toho limitu předchozí soudy při svém rozhodování zcela zjevně nevybočily.
Dovolatel se zároveň v rámci uplatněného, ale ani žádného jiného důvodu dovolání nemohl relevantně domáhat přezkumu napadeného výroku ani z té pozice, že soud prvního stupně v jeho případě neupustil od uložení souhrnného trestu. Námitka nepoužití ustanovení § 44 tr. zákoníku, které se týká právního následku trestní odpovědnosti pachatele za spáchání sbíhající se trestné činnosti, totiž podle ustálené judikatury Nejvyššího soudu nemůže být založena na tvrzení o nepřiměřenosti jinak správně uloženého trestu, které – jak už bylo rozvedeno výše – nenaplňuje žádný z dovolacích důvodů upravených v § 265b tr. ř. (k tomu viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 4. 2017 sp. zn. 6 Tdo 399/2017 nebo ze dne 9. 9. 2020 sp. zn. 8 Tdo 883/2020).
Dovolateli lze v obecné rovině přisvědčit potud, že Nejvyšší soud může i přes výše rozvedená výkladová východiska k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. za určitých okolností korigovat i jinak zákonné tresty, jež byly obviněnému uloženy. Takový výjimečný postup lze ovšem uplatnit jen tehdy, jestliže by tyto tresty měly povahu extrémně přísných, zjevně nepřiměřených a tudíž nespravedlivých sankcí (k tomu srov. usnesení Nevyššího soudu ze dne 30. 11. 2016 sp. zn. 8 Tdo 1561/2016 nebo ze dne 11. 6. 2019 sp. zn. 7 Tdo 1158/2019, případně též nález Ústavního soudu ze dne 7. 8. 2017 sp. zn. II. ÚS 2027/17). Takové parametry ovšem potrestání dovolatele v nynější trestní věci nenaplňuje. Podle názoru dovolacího senátu soud prvního stupně v rámci uložení nového společného a souhrnného trestu odnětí svobody, který byl oproti dřívějším rozhodnutím ve věci fakticky navýšen pouze o šest měsíců, zcela adekvátně reagoval na skutečnost, že prokázaná pokračující trestná činnost obviněného byla „rozšířena“ o jeho další systematicky páchané protiprávní jednání podvodného charakteru, které směřovalo k neoprávněnému vylákání dotačních prostředků ze státního rozpočtu a Evropského sociálního fondu ve výši přesahující 1.200.000 Kč. Za daných okolností o neadekvátním zpřísnění původního postihu zcela jistě hovořit nelze, když ani obecné principy spravedlnosti a humánnosti trestních sankcí takovým postupem bezpochyby atakovány nebyly.
Ústava České republiky, Listina základních práv a svobod, popř. mezinárodněprávní smlouvy, kterými je Česká republika vázána, nijak neupravují právo na přezkum rozhodnutí o odvolání v rámci dalšího řádného či dokonce mimořádného opravného prostředku. Zákonodárce tak mohl z hlediska požadavků ústavnosti věcné projednání dovolání omezit v rovině jednoduchého práva stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je pro přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná. Není-li existence dovolacího důvodu Nejvyšším soudem zjištěna, není dána ani jeho zákonná povinnost dovolání věcně projednat.
Kromě toho je třeba připomenout, že dovolatel je v souladu s § 265f odst. 1 tr. ř. na jedné straně povinen v dovolání odkázat jednak na zákonné ustanovení § 265b odst. 1 písm. a) – l) tr. ř., přičemž na straně druhé musí obsah konkrétně uplatněných dovolacích důvodů odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle § 265b odst. 1 tr. ř., byť je v něm na příslušné zákonné ustanovení formálně odkazováno.
Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než jsou uvedeny v § 265b tr. ř. Protože ve věci obviněného V. P. dospěl k závěru, že jeho námitky ve skutečnosti nerespektují věcné zaměření deklarovaného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., ani žádného jiného z katalogu zákonných dovolacích důvodů, rozhodl podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o odmítnutí dovolání, aniž by napadené rozhodnutí věcně přezkoumával podle kritérií uvedených v ustanovení § 265i odst. 3 tr. ř. Za splnění podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.). V Brně dne 22. 4. 2021
JUDr. František Hrabec předseda senátu