USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl dne 6. 11. 2019 v neveřejném zasedání o dovolání
obviněných P. J., nar. XY v XY, bytem XY, okres Břeclav, A. Z., nar. XY v XY,
bytem XY, okres Brno-venkov a D. S., nar. XY v XY, bytem XY, okres Brno-venkov,
proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. 4 To
387/2018, v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 90 T
133/2016, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněných P. J., A.
Z. a D. S. odmítají.
1. Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 16. 10. 2018, č. j. 90 T
133/2016-1646, byli obvinění uznáni vinnými každý přečinem maření úkolu úřední
osoby z nedbalosti podle § 330 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku a
odsouzeni podle § 330 odst. 2, § 67 odst. 2 písm. b), odst. 3 a § 68 odst. 1, 2
a 5 tr. zákoníku k peněžitým trestům, a to obviněný P. J. ve výši 30 denních
sazeb po 1 000 Kč, tedy celkem 30 000 Kč, se stanovením náhradního trestu
odnětí svobody pro případ, že by peněžitý trest nebyl vykonán, podle § 69 odst.
1 tr. zákoníku v trvání 2 měsíců, obviněné A. Z. a D. S. každá ve výši 50
denních sazeb po 1 000 Kč, tedy celkem 50 000 Kč, se stanovením náhradního
trestu odnětí svobody podle § 69 odst. 1 tr. zákoníku v trvání 3 měsíců. Podle
§ 229 odst. 1 tr. ř. bylo rozhodnuto o nárocích na náhradu škody poškozených
České republiky, zastoupené Ministerstvem financí a společnosti GERBEX, s. r.
o., „v likvidaci“.
2. Podle skutkových závěrů soudu prvního stupně se obvinění dopustili
uvedeného přečinu tak, že
obviněný P. J. jako úřední osoba, zaměstnaný jako občanský zaměstnanec C. s. Č.
r., pracovně zařazený na tehdejším C. ú. B., jako referent vymáhání a exekucí,
mající za povinnost podle § 301 písm. d) zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku
práce, v tehdy účinném znění (dále jen „zákoník práce“), nejednat v rozporu s
oprávněnými zájmy zaměstnavatele při výkonu své pravomoci, ač si byl vědom, že
porušení jeho povinností je spojeno s nebezpečím zmaření splnění důležitého
úkolu a s nebezpečím vzniku značné škody na majetku České republiky, v době od
18. 5. 2012 do 3. 10. 2012, kdy se v rámci exekučního řízení opatřovaly
podklady pro vydání dražební vyhlášky, společně s A. Z. z nedbalosti řádně a
důsledně neprovedl veškerá adekvátní opatření a šetření ke zjištění skutečné
tržní hodnoty předmětu dražby, jakož i ke zjištění veškerých potřebných s
exekučním řízením souvisejících okolností, čímž jako zástupce správce daně
porušil důležité povinnosti vyplývající z jeho postavení v zaměstnání u C. s.
Č. r., uložené mu v popisu činností pracovního místa, stanovených a
požadovaných jeho zaměstnavatelem, ve kterém mu byl mimo jiné uložen soustavný
a ucelený výkon prací při vymáhání peněžitých plnění (exekuce) prodejem
movitých věcí a nemovitostí a provádění právních úkonů směřujících k vymáhání
nedoplatků cla, daní a poplatků, a dále porušil jako zástupce správce daně
podle § 1 odst. 2 zákona č. 280/2009 Sb., daňového řádu, v tehdy účinném znění
(dále jen „daňový řád“), mu uloženou důležitou povinnost správného zjištění a
stanovení daní a zabezpečení jejich úhrady, a následně, poté, kdy na základě
takto jím porušených povinností v souvislosti s daňovou exekucí nařízenou
exekučním příkazem C. ú. B. pod č. j. 32599-2/2012-016200-021 ze dne 18. 5.
2012, kterým byla nařízena dražba movité věci – deseti kusů cisternových
třínápravových návěsů typu LAG 0-3-39T/3-Axle Fuel Tank, všechny o obsahu 36
000 litrů, pracovnice C. ú. B. A. Z. vyhotovila dražební vyhlášku pod č. j.
32599-242/2012-016200-021 ze dne 3. 10. 2012, jako daňový exekutor a licitátor
za současného porušení výše uvedených povinností dne 24. 10. 2012 v XY na ulici
XY na C. ú. B. v rámci dražby prodal těchto deset kusů cisternových
třínápravových návěsů, ač si byl vědom, že nejnižší dražební podání u devíti
cisteren bylo v uvedené dražební vyhlášce stanoveno v rozporu s § 211 odst. 5
daňového řádu, vždy u každé z nich ve výši mírně nad jednou třetinou z ceny
stanovené znaleckým posudkem namísto dvou třetin z ceny stanovené znaleckým
posudkem, tedy za nižší cenu, než prodány být měly a reálně mohly, čímž České
republice zastoupené Ministerstvem financí vznikla škoda minimálně ve výši 1
882 870 Kč,
obviněná A. Z. jako úřední osoba, zaměstnaná jako občanský zaměstnanec C. s. Č.
r., pracovně zařazená na tehdejším C. ú. B., jako referent vymáhání a exekucí,
od 1. 7. 2012 jako vedoucí referátu vymáhání a exekucí, mající za povinnost
podle § 301 písm. d) zákoníku práce nejednat v rozporu s oprávněnými zájmy
zaměstnavatele při výkonu své pravomoci, ač si byla vědoma, že porušení jejích
povinností je spojeno s nebezpečím zmaření splnění důležitého úkolu a s
nebezpečím vzniku značné škody na majetku České republiky, v době od 18. 5.
2012 do 3. 10. 2012, kdy se v rámci exekučního řízení opatřovaly podklady pro
vydání dražební vyhlášky, společně s P. J. řádně a důsledně neprovedla veškerá
adekvátní opatření a šetření ke zjištění skutečné tržní hodnoty předmětu
dražby, jakož i ke zjištění veškerých potřebných s předmětným exekučním řízením
souvisejících okolností, čímž jako zástupce správce daně porušila důležité
povinnosti vyplývající z jejího postavení v zaměstnání u C. s. Č. r., uložené
jí v popisu činností pracovního místa, stanovených a požadovaných jejím
zaměstnavatelem, kde jí byl mimo jiné uložen soustavný a ucelený výkon prací
při vymáhání peněžitých plnění (exekuce) prodejem movitých věcí a nemovitostí a
provádění právních úkonů směřujících k vymáhání nedoplatků cla, daní a
poplatků, a dále porušila jako zástupce správce daně podle § 1 odst. 2 daňového
řádu jí uloženou důležitou povinnost správného zjištění a stanovení daní a
zabezpečení jejich úhrady, a následně na základě takto jí porušených důležitých
povinností v souvislosti s daňovou exekucí nařízenou exekučním příkazem C. ú.
B. pod č. j. 32599-2/2012-016200-021 ze dne 18. 5. 2012, kterým byla nařízena
dražba movité věci – deseti kusů cisternových třínápravových návěsů typu LAG
0-3-39T/3-Axle Fuel Tank, všechny o obsahu 36 000 litrů, vyhotovila dražební
vyhlášku pod č. j. 32599-242/2012-016200-021 ze dne 3. 10. 2012, ve které v
rozporu s § 211 odst. 5 daňového řádu nesprávně stanovila nejnižší dražební
podání u devíti cisteren vždy u každé z nich ve výši mírně nad jednou třetinou
z ceny stanovené znaleckým posudkem namísto dvou třetin z ceny stanovené
znaleckým posudkem, na základě které P. J. jako daňový exekutor a licitátor dne
24. 10. 2012 v XY na ulici XY na C. ú. B. v rámci dražby prodal devět kusů (z
celkem deseti) těchto cisternových třínápravových návěsů za nižší cenu, než
prodány být měly a reálně mohly, čímž České republice zastoupené Ministerstvem
financí vznikla škoda minimálně ve výši 1 882 870 Kč,
a obviněná D. S. jako úřední osoba, příslušnice C. s. Č. r., služebně zařazená
na tehdejším C. ú. B., jako vedoucí oddělení právní podpory a správy příjmů
mající za povinnost podle § 45 odst. 1 písm. a), § 46 odst. 1 zákona č.
361/2003 Sb., o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů, v tehdy
účinném znění, dodržovat služební kázeň, která spočívá v nestranném, řádném a
svědomitém plnění služebních povinností příslušníka, které pro ni vyplývaly z
právních předpisů, služebních předpisů a rozkazů, ač si byla vědoma, že
porušení jejích povinností je spojeno s nebezpečím zmaření splnění důležitého
úkolu a s nebezpečím vzniku značné škody na majetku České republiky, v době od
18. 5. 2012 do 3. 10. 2012, kdy se opatřovaly v rámci exekučního řízení
podklady pro vydání dražební vyhlášky a kdy se tato vyhláška vyhotovovala, z
nedbalosti řádně a důsledně neprováděla kontrolní činnost svých podřízených A.
Z. a P. J. provádějících šetření ke zjištění skutečné tržní hodnoty předmětu
dražby, jakož i ke zjištění veškerých potřebných s exekučním řízením
souvisejících okolností, čímž porušila povinnosti vyplývající z jejího
postavení v zaměstnání a jako zástupci správce daně C. ú. B. uložené jí v
popisu činností služebního místa, stanovených a požadovaných jejím
zaměstnavatelem, kde jí mimo jiné byl uložen soustavný výkon činností v
právních agendách celního úřadu spojených s rozhodováním v daňovém nebo
správním řízení a zabezpečení řádného chodu oddělení tak, aby činnosti oddělení
a jeho pracovníků byla v souladu s právními předpisy a vnitřními akty řízení, a
dále řízení a kontrola činnosti podřízeného útvaru, kdy byla odpovědna za
správnost obsahu předkládaných materiálů, a dále porušila jako zástupce správce
daně podle § 1 odst. 2 daňového řádu jí uloženou důležitou povinnost správného
zjištění a stanovení daní a zabezpečení jejich úhrady, a následně na základě
takto jí porušených důležitých povinností v souvislosti s daňovou exekucí
nařízenou exekučním příkazem C. ú. B. pod č. j. 32599-2/2012-016200-021 ze dne
18. 5. 2012, kterým byla nařízena dražba movité věci – deseti kusů cisternových
třínápravových návěsů typu LAG 0-3-39T/3-Axle Fuel Tank, všechny o obsahu 36
000 litrů, jako vedoucí oddělení právní podpory a správy příjmů předem
odsouhlasila A. Z., která vyhotovila dražební vyhlášku pod č. j.
32599-242/2012-016200-021 ze dne 3. 10. 2012, obsahové vymezení této vyhlášky v
rozsahu, ve kterém, v rozporu s § 211 odst. 5 daňového řádu, A. Z. nesprávně
stanovila nejnižší dražební podání u devíti cisteren vždy u každé z nich ve
výši mírně nad jednou třetinou z ceny stanovené znaleckým posudkem namísto dvou
třetin z ceny stanovené znaleckým posudkem, na základě které P. J. jako daňový
exekutor a licitátor dne 24. 10. 2012 v XY na ulici XY na C. ú. B. v rámci
dražby prodal devět kusů (z celkem deseti) těchto cisternových třínápravových
návěsů za nižší cenu, než prodány být měly a reálně mohly, čímž České republice
zastoupené Ministerstvem financí vznikla škoda minimálně ve výši 1 882 870 Kč.
3. Rozsudek soudu prvního stupně napadli všichni tři obvinění a
poškozená Česká republika, zastoupená Ministerstvem financí, odvoláními, která
Krajský soud v Brně usnesením ze dne 26. 2. 2019, č. j. 4 To 387/2018-1724,
podle § 256 tr. ř. zamítl.
4. Proti usnesení soudu druhého stupně podali všichni tři obvinění
prostřednictvím obhájců dovolání.
5. Obviněný P. J. je opřel o dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm.
g), k) a l) tr. ř., přičemž uvedl, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm.
g) tr. ř. může být naplněn i v případě vady v podobě extrémního nesouladu, tedy
kardinálního rozporu ve skutkových zjištěních a z nich vyvozených právních
závěrech. Nesprávné právní posouzení shledal ve vadné aplikaci kvalifikované
skutkové podstaty podle § 330 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku, která je vázána na
způsobení značné škody. Soud prvního stupně ji vyčíslil na 1 882 870 Kč, aniž
by měl tento závěr oporu v provedeném dokazování. Tato částka totiž byla
převzata od Ministerstva financí a soudní rozhodnutí jsou proto zatížena
svévolí. Nebyl brán zřetel na důkazy předkládané obhajobou, a rovněž absentoval
kauzální nexus mezi uvedením nejnižšího dražebního podání ve vyhlášce a vznikem
škody. Absurdní bylo tvrzení obžaloby, podle něhož by se cisterny údajně
prodaly v dražbě za 2/3 znalcem stanovené ceny. Nesouhlasí se znaleckým
posudkem. Účelem § 211 daňového řádu bylo stanovit povinnost vycházet ze
znaleckého posudku z důvodu nutnosti aplikace přísnějších pravidel. V daném
případě však znalecký posudek stanovené náležitosti neměl a byl proto
nezákonný. Dále namítl, že v pozici řadového zaměstnance si nemusel být vědom
rozporu stanovení nejnižšího dražebního podání s § 211 odst. 5 daňového řádu.
Nebyl seznámen ani s příslušným metodickým předpisem a jeho odpovědnost byla
pouze presumována z předpokladu, že disponoval souvisejícími vědomostmi. Navíc
nejnižší dražební podání není konečnou cenou. Zmínil svoji snahu ověřit tržní
cenu cisteren v systému Tax Expert, byť byl výsledek negativní. Pokud byl
pověřen provedením licitace, postupoval v souladu s již pravomocnou vyhláškou,
která tak byla závazná. Nebylo prokázáno, že by v době přípravy dražby, ani v
době jejího konání věděl o vadnosti vyhlášky, přičemž s přihlédnutím k jeho
vzdělání nebylo možné požadovat, aby analyzoval právní texty. I z toho důvodu
byla zřízena funkce nadřízených pracovníků. K dovolacímu důvodu podle § 265b
odst. 1 písm. k) tr. ř. namítl, že řízení bylo vedeno pro dva skutky a pokud
jedna kvalifikace nebyla aplikována, nemohly se s tím soudy vypořádat pouze v
odůvodnění. O druhém přečinu, kterým mělo být porušení povinnosti při správě
cizího majetku z nedbalosti podle § 221 odst. 1 tr. zákoníku, tak nebylo
rozhodnuto. Bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces, a konečně vytkl
soudům, že při ukládání trestu nezohlednily dobu, jež uplynula od spáchání
deliktu. K poslednímu uplatněnému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm.
l) tr. ř. nic bližšího v dovolání neuvedl.
6. Závěrem obviněný P. J. navrhl, aby Nevyšší soud zrušil rozhodnutí
soudů obou stupňů a přikázal soudu prvního stupně, aby věc v potřebném rozsahu
znovu projednal a rozhodl.
7. Obviněná A. Z. své dovolání opřela o dovolací důvody podle § 265b
odst. 1 písm. g), l) tr. ř. Namítla, že nebyly naplněny všechny znaky
kvalifikované skutkové podstaty ve smyslu § 330 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku,
konkrétně znak způsobení značné škody. Při absenci skutkových zjištění soudy
dovodily škodu ve výši 1 882 870 Kč, která ale není v souladu s provedenými
důkazy, což založilo extrémní rozpor mezi nimi a skutkovými zjištěními. Soud
prvního stupně rezignoval na zjišťování škody s tím, že je vázán právním
názorem odvolacího soudu, jenž rovněž nečinil vlastní skutková zjištění, ale
převzal výši škody uváděnou Ministerstvem financí, resp. opírající se o
znalecký posudek Ing. Vlastimila Trávníka. Způsob stanovení škody tak nemá
oporu v trestním řízení. Takto zjištěná výše škody pak nemohla obstát i s
ohledem na aktuální soudní praxi, podle níž nejnižší podání uvedené v dražební
vyhlášce není cenou konečnou, ale pouze nejnižším podáním s tím, že výslednou
cenu určuje až samotná dražba. Soudy neuvedly, jaké úkony z nedbalosti
opomenula, když její postup byl dozorován Generálním ředitelstvím cel ČR.
Poukázala na § 211 odst. 5 daňového řádu, který užívá pojem přiměřeně, v jiných
ustanoveních zase pojem obdobně, a to bez výkladu jejich významů. Tento výklad
je přitom zásadní pro závěr, zda nejnižší dražební podání mělo být určeno ve
výši alespoň 2/3 znalcem stanovené ceny cisteren, či zda mohlo být stanoveno i
pod touto hranicí. K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. nic
bližšího neuvedla, pouze z dovolání vyplývá, že jej uplatnila v jeho druhé
variantě tedy, že odvolací soud zamítl její odvolání, ačkoli v řízení před
soudem prvního stupně byl dán dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr.
ř.
8. Závěrem obviněná A. Z. navrhla, aby Nevyšší soud zrušil rozhodnutí
soudů obou stupňů a přikázal soudu prvního stupně, aby věc v potřebném rozsahu
znovu projednal a rozhodl.
9. Obviněná D. S. své dovolání opřela o dovolací důvod podle § 265b
odst. 1 písm. g) tr. ř. Vytkla odvolacímu soudu, že se nezabýval jejími
odvolacími námitkami. Nebyla užita přiléhavá právní kvalifikace. Byla úřední
osobou ve smyslu § 127 odst. 1 písm. e) tr. zákoníku, nicméně k trestní
odpovědnosti je nutné, aby se činu dopustila v souvislosti s její pravomocí a
odpovědností. Za akt veřejné moci se ovšem podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 505/98 nepovažuje řízení podřízených, ve vztahu k nimž není v pozici
úřední osoby. Při provádění dražby jí přitom ani nebyly svěřeny žádné úkony či
pravomoc. Pokud jde o aplikaci § 211 odst. 1 a 5 daňového řádu, resp. pojem
přiměřeně, nebyla v době spáchání jednání, avšak ani nyní, k dispozici
relevantní judikatura, ani v rámci celní správy ucelená metodika vykládající
postup. Ve věci je důkazní nouze, a bez bližšího odůvodnění byly odmítnuty
návrhy na doplnění dokazování. Nebylo prokázáno, že by předem odsouhlasila
dražební vyhlášku vyhotovenou spoluobviněnou A. Z. Související výpověď svědkyně
M. S. je pro svědectví z druhé ruky nepoužitelná a jedná se o tvrzení proti
tvrzení. Ze soudních rozhodnutí není zřejmé a ani dostatečně odůvodněno, proč
soud uvěřil spoluobviněné A. Z. a nikoli jí. Měl přitom postupovat v souladu se
zásadou in dubio pro reo. K tomuto předložila svoji emailovou komunikaci se
spoluobviněnou, která pro ně byla běžným komunikačním prostředkem, a je z ní
zřejmé, že v ní konzultace ohledně výše dražebního podání v předmětné dražbě
nebyla. Její pochybení tak zůstalo pouze v obecné rovině, že důsledně
neprováděla kontrolní činnost podřízených. Výše škody, byla stanovena nepřesně,
neboť vyvolávací cena nebyla určena ve výši 1/3 ceny, ale mírně nad touto
hranicí, navíc zmíněná hranice byla pouze východiskem pro nejnižší podání,
skutečná cena se mohla projevit až v dražbě. Soudem stanovená výše škody je
tedy hypotetická, neboť nelze prokazatelně určit, že by cisterny byly vydraženy
i za cenu vyšší. Na tom ničeho nemění ani jejich pozdější prodej po značných
opravách. Odvolací soud v této souvislosti uvedl, že žádné velké investice
provedeny nebyly, což však svědčí o ignoranci části trestního spisu. K náhradě
škody se přihlásily dva subjekty, a to Česká republika a společnost GERBEX, s. r. o., „v likvidaci“, přičemž druhé jmenované společnosti nebyla státem žádná
škoda za nesprávný úřední postup přiznána. V tomto řízení pak byla určena škoda
pro trestněprávní účely, přestože soudy konstatovaly, že ji nelze dovodit v
civilněprávní rovině, což je flagrantním zásahem do jejích práv. Ke znaleckým
posudkům zpracovaným ve věci namítla, že se vycházelo z posudku Ing. Zdeňka
Musila, který vycházel z posudku Ing. Pavla Čadka, jenž se opíral o prohlídku
cisteren provedenou Ing. Vlastimilem Trávníkem, což bylo zjištěno až následně. Z posudku Ing. Pavla Čadka vůbec nevyplývá, že by se na jeho zpracování
účastnila jiná osoba. Primární znalecký posudek Ing. Pavla Čadka nenaplnil
formální náležitosti a proto je nezákonný, stejně pak, s ohledem na zásadu
ovoce z otráveného stromu, i důkazy na něj navazující.
Konečně poukázala na
zásadu subsidiarity trestní represe a dovodila, že pokud by bylo shledáno, že
se dopustila tvrzeného jednání, mělo by být hodnoceno v kontextu její osobnosti
a pracovního zařazení.
10. Závěrem obviněná D. S. navrhla, aby Nevyšší soud zrušil ve vztahu k
ní rozhodnutí soudů obou stupňů a přikázal soudu druhého či prvního stupně, aby
věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
11. Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství ve svém
vyjádření k dovolání P. J. uvedla, že nelze přisvědčit jeho námitkám, týkajícím
se kvality znaleckého posudku, stejně jako přiměřenosti mu uloženého trestu.
Opodstatněným neshledala ani tvrzení o porušení práva na spravedlivý proces v
důsledku nerozhodnutí o přečinu porušení povinnosti při správě cizího majetku z
nedbalosti podle § 221 odst. 1 tr. zákoníku, uvedeného v obžalobě, neboť se
jednalo o právní kvalifikaci téhož skutku, kterou nebyl soud vázán. Důvodnou
však shledala argumentaci obviněného, kterou napadl posouzení subjektivní
stránky jeho jednání, neboť v popisu skutkového děje absentuje vyjádření
skutkových okolností, podkládajících závěr o naplnění § 16 odst. 1 písm. b) tr.
zákoníku, což platí pro všechny obviněné. Vyslovila souhlas se zjištěním viny
obviněných stran přečinu maření úkolu úřední osoby z nedbalosti podle § 330
odst. 1 tr. zákoníku, tedy včetně subjektivní stránky a správně byl zjištěn
postup v rozporu s § 211 odst. 5 daňového řádu. V provedeném dokazování nemá
podle jejího názoru oporu zjištění výše škody, nutné pro aplikaci kvalifikované
skutkové podstaty. Jednak nejnižší dražební podání bylo stanoveno mírně nad 1/3
znalcem zjištěné ceny, což mělo být zohledněno, a současně nebyla prokázána
potencialita prodeje cisteren za 2/3 takové ceny. Je možné přisvědčit soudům,
že nabyvatelé předmětů dražby je prodali za cenu vyšší, avšak v průběhu dražby
nebyla cena příhozy zvyšována a vydražitelé tak využili nízkého nejnižšího
dražebního podání, které by nemuseli využít při jeho stanovení v jiné výši a
mohlo by dojít k opakované dražbě za cenu nižší (§ 225 daňového řádu). Výslech
vydražitelů k této otázce proveden nebyl. Poukázala rovněž na investice,
konkrétně u prvních dvou cisteren podle pořadí v dražbě. Dále doplnila, že s
ohledem na nedbalostní charakter činu není možná jeho kvalifikace jako pokusu.
K ostatním námitkám obviněné A. Z. uvedla, že nejsou důvodné, zejména pokud jde
o její vědomí odlišného výkladu předmětných ustanovení daňového řádu, proto by
v případě absence jiných námitek bylo namístě toto dovolání podle § 265i odst.
1 písm. e) tr. ř. odmítnout. Opodstatnění neshledala ani v části tvrzení
obviněné D. S., pokud namítala absenci upozornění na odlišný výklad § 211 odst.
5 daňového řádu, resp. že se nenacházela v postavení úřední osoby, a to ani s
přihlédnutím k usnesení Ústavního soudu ve věci sp. zn. I. ÚS 505/98. Jisté
opodstatnění lze shledat v argumentaci, jíž se obviněná domáhala aplikace
subsidiarity trestní represe podle § 12 odst. 2 tr. zákoníku, neboť se jednalo
o jinak bezúhonné pracovníky celní správy, kteří pochybili jen z nedbalosti.
Uvedené by však mělo zásadní význam pouze za předpokladu dovození naplnění
znaků i kvalifikované skutkové podstaty ve smyslu § 330 odst. 1, odst. 2 písm.
c) tr. zákoníku, což se nestalo.
12. Státní zástupkyně proto navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí
soudů obou stupňů a přikázal soudu prvního stupně, aby věc v potřebném rozsahu
znovu projednal a rozhodl.
13. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že
dovolání jsou přípustná [§ 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.], byla podána
osobami oprávněnými [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě
a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.), a splňují i
obligatorní náležitosti stanovené v § 265f odst. 1 tr. ř. Dále Nejvyšší soud
shledal, že dovolání obviněných jsou zjevně neopodstatněná.
14. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán, jestliže
rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném
hmotně právním posouzení.
15. Z dikce uvedeného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému
skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady hmotně právní. Zpochybnění
správnosti skutkových zjištění do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů
podle § 265b tr. ř. zahrnout nelze. Soudy zjištěný skutkový stav je pro
dovolací soud východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva.
Dovolací soud tedy vychází ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn soudy
prvního a druhého stupně.
16. V mezích dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze
namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován
jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo že jde o jiný trestný čin,
než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního
posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“.
Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci
skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z
hlediska hmotného práva.
17. Na podkladě dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
nelze ovšem namítat a ani přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost
skutkového stavu ve smyslu § 2 odst. 5 tr. ř. ani prověřovat úplnost
provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 tr. ř.,
poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv
hmotně právních. Dovolání lze opírat jen o námitky hmotně právní povahy, nikoli
o námitky skutkové.
18. Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se
opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému
vymezení takového dovolacího důvodu podle § 265b tr. ř., nestačí jen formální
odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
19. Námitky, kterými obvinění polemizují se skutkovými zjištěními soudů,
popřípadě vznáší výhrady proti hodnocení a rozsahu provedených důkazů, nelze s
ohledem na výše uvedené podřadit pod uplatněný, ale ani pod jiný dovolací důvod
podle § 265b odst. 1 tr. ř. Ačkoli tedy obvinění především odmítají odpovědnost
za vadný postup při prodeji cisteren, činí tak primárně s odkazem na odlišné
skutkové závěry, resp. s odkazem na údajná procesní pochybení soudů obou
stupňů. Formálně by tedy zmíněné námitky byly s to naplnit uplatněný dovolací
důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., avšak materiálně se s jeho obsahem
zcela míjí, a proto je nelze pod tento, ani pod jiný dovolací důvod podle §
265b tr. ř., podřadit.
20. Nejvyšší soud připomíná, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr.
ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně
uvedených procesních a hmotně právních vad, nikoli k revizi skutkových zjištění
učiněných soudy prvního a druhého stupně, ani k přezkoumávání jimi provedeného
dokazování. Do skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně může Nejvyšší
soud zasáhnout jen zcela výjimečně, pokud to odůvodňuje extrémní rozpor mezi
provedenými důkazy a skutkovými zjištěními z nich učiněnými. V takovém případě
je dotčeno ústavně garantované základní právo obviněného na spravedlivý proces
a zásah Nejvyššího soudu má podklad v čl. 4 a 90 Ústavy (srov. např. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2010, sp. zn. 7 Tdo 448/2010). Nejvyšší soud
však mezi skutkovými zjištěními soudů obou stupňů a provedenými důkazy
neshledal žádný rozpor, natož extrémní. Soudy si vytvořily dostatečný skutkový
podklad pro svá rozhodnutí v souladu s § 2 odst. 5 tr. ř. a nijak nevybočily z
mezí volného hodnocení důkazů v souladu s § 2 odst. 6 tr. ř. Všechny důkazy
soudy hodnotily podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém
uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu, v souladu s
pravidly formální logiky a zásadou volného hodnocení důkazů, čímž dospěly ke
správným skutkovým závěrům odpovídajícím výsledkům dokazování. Obhajoba
obviněných byla vyvrácena především svědeckými výpověďmi M. S., J. R. a B. T.,
dále znaleckými vyjádřeními Ing. Pavla Čadka, Ing. Zdeňka Musila a Ing.
Vlastimila Trávníka, znalců z oboru ekonomika, odvětví ceny a odhady motorových
vozidel, a dále listinnými důkazy týkajícími se provádění dražby a dalších
úkonů provedených ve vztahu k cisternám. Protože Nejvyšší soud ve věci
neshledal ani jiné porušení práva na spravedlivý proces, není zde tedy důvodu k
zásahu Nejvyššího soudu do skutkového stavu zjištěného soudy.
21. Přesto je namístě k tvrzením obviněných konstatovat následující.
Především dokazování bylo provedeno v dostatečném rozsahu, tedy nebyl důvod k
jeho doplnění výslechem osob, které následně s cisternami nakládaly. Jak
konstatoval odvolací soud (bod 28. jeho usnesení), ke stavu cisteren v době
exekuce, resp. dražby, byla provedena rozsáhlá fotodokumentace a rovněž bylo
podrobně listinnými důkazy (zejména fakturami) podloženo jejich další užívání,
opravy, změny vlastníků i sjednané ceny. K související námitce obviněné D. S.
lze proto konstatovat, že nebyl důvod k prokazování téhož dalšími důkazy,
přičemž s ohledem na zmíněné vyjádření soudu nebyl předmětný důkazní návrh ani
opomenut.
22. S ohledem na námitky obviněných P. J. a D. S. stran znaleckého
zkoumání cisteren lze poukázat na písemné a poté i ústní vyjádření znalců.
První znalecké vyjádření bylo vypracováno Ing. Pavlem Čadkem, a to na základě
vyžádání C. ú. B. k postupu v daňové exekuci. Byť vyžádání původně směřovalo k
dalšímu znalci z téhož oboru a odvětví, Ing. Vlastimilu Trávníkovi, za
akceptace všech stran, a to i C. ú. B., následně došlo k naznačené změně.
Znalec Ing. Pavel Čadek pak sice neprovedl osobně prohlídku předmětů ocenění –
cisteren, nicméně vycházel z dostatečné fotodokumentace, zajištěné Ing.
Vlastimilem Trávníkem. Relevanci jeho závěrů proto není důvodu nijak
zpochybňovat (když tak nečinili obvinění ani celní úřad v době jeho písemného
předložení), a to ani z pohledu souladu posudku se zákonem.
23. Na tento úkon pak navazuje posudek znalce Ing. Zdeňka Musila. Rovněž
jím podanému posudku není namístě vytýkat jakoukoli vadu, a už vůbec ne s
odkazem na teorii plodů z otráveného stromu, především z toho důvodu, že tuto
teorii české trestní právo nepřijalo (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7.
6. 2017, sp. zn. 6 Tz 3/2017). Navíc je nutné doplnit, že Ing. Zdeněk Musil
zpracoval svůj posudek samostatně, byť vycházel z obdobných podkladů jako
znalec shora uvedený, a také ceny cisteren dovodil srovnatelné, i když nikoli
zcela shodné.
24. Jednání obviněné D. S. bylo prokázáno mimo jiné svědeckou výpovědí
M. S., která vypovídala o tom, co svými smysly vnímala, tedy jak probíhal
postup ve věci a konzultace s obviněnou A. Z., resp. co jí bylo v rámci nich
sděleno. Její výpověď je současně zcela v souladu s výpovědí obviněné A. Z.
Soudy obou stupňů tak o důkazně podloženém průběhu jednání neměly pochybnosti,
které nezaložila ani předložená emailová korespondence mezi obviněnou D. S. a
spoluobviněnou A. Z., týkající se jiného předmětu dražby. Nebylo tedy namístě
postupovat ve smyslu zásady in dubio pro reo. Navíc je opět nutné doplnit, že
námitka opírající se o uvedenou zásadu nemůže naplňovat dovolací důvod podle §
265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ani jiný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 tr.
ř., neboť rovněž směřuje výlučně do skutkových zjištění soudů a proti způsobu
hodnocení provedených důkazů. Je tudíž zjevné, že tato zásada má procesní
charakter, týká se jen otázek skutkových a jako taková není způsobilá naplnit
dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ani žádný jiný (srov.
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 4 Tdo 1572/2016).
25. V daném rozsahu Nejvyšší soud shledal, že se dovolání obviněných
opírají o námitky napadající skutková zjištění, tedy o námitky, jež se míjí s
možnostmi § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., přičemž na jejich podkladě není ani
namístě jakkoli zpochybnit tyto závěry vyslovené soudy obou stupňů.
26. Pod uplatněný dovolací důvod však lze podřadit námitky obviněných,
jimiž v podstatě shodně namítli pochybení při výkladu § 211 odst. 5 daňového
řádu (které je sice ustanovením procesním a nikoli hmotně právním, nicméně na
jeho výklad navazuje trestní odpovědnost obviněných), a dále napadli existenci
znaku škody, tedy kvalifikované skutkové podstaty podle § 330 odst. 2 písm. c)
tr. zákoníku. Tyto námitky jsou však zjevně neopodstatněné.
27. Pokud jde o první část této dovolací argumentace obviněných, je
možné v podstatě odkázat na úvahy soudů obou stupňů. Je zjevné, že jestliže
daňový řád v citovaném ustanovení zakotvil pravidlo, podle něhož se při dražbě
(mimo jiné) movité věci, jejíž ocenění provedené znalcem přesahuje částku 500
000 Kč, uplatní přiměřeně postup stanovený pro ocenění a prodej v dražbě při
daňové exekuci prodejem nemovitých věcí a postup pro rozvrhové řízení, je v
případě úkonů podle něj nutné při naplnění definované podmínky zohlednit
pravidla stanovená pro jiný postup (mimo jiné pro prodej v dražbě při daňové
exekuci prodejem nemovitých věcí, viz § 222 odst. 1 daňového řádu) a úměrně je
aplikovat. Základní podstata tohoto ustanovení tak byla zřejmá a navíc všichni
obvinění na ni byli upozorněni svědkyní M. S., jejíž výpověď byla shledána
věrohodnou a která přiměřený postup užila a připravovala od toho se odvíjející
dražební vyhlášku. Svědkyně ovšem byla po poradě svých nadřízených, obviněných
A. Z. a D. S., z úkonů v této věci odvolána a její místo zaujal obviněný P. J.
Následně všichni obvinění znění citovaného ustanovení i upozornění svědkyně
zcela ignorovali a namísto výchozí ceny pro nejnižší nabídku ve výši 2/3
znalcem stanovené hodnoty ji určili na cca 1/3, tedy ve výši určené nikoli
přiměřeným postupem ve vztahu k ocenění a prodeji v dražbě při daňové exekuci
prodejem nemovitých věcí, ale naprosto jinak, bez vztahu k tomuto pravidlu.
Stalo se tak současně bez jakéhokoli přijatelného důvodu, resp. pouze s odkazem
na nedobrý technický stav cisteren a potřebu změny jejich pravostranného
ventilu pro možnost užívání v České republice, což však byly okolnosti, které
znalec výslovně při stanovení ceny cisteren zohlednil, a tudíž nebyl důvod k
tomu je promítnout do nejnižšího dražebního podání v podstatě dvakrát.
Pochybení obviněných je tak zcela zřejmé.
28. Jestliže dále obvinění napadli výši způsobené škody, je namístě
konstatovat, že soud prvního stupně se tímto momentem zaobíral spíše stručně,
patrně v návaznosti jeho podrobné řešení v dříve vydaných rozhodnutích v této
věci (rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 4. 5. 2017, č. j. 90 T
133/2016-1420, usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 17. 10. 2017, č. j. 4 To
189/2017-1464, usnesení v Městského soudu v Brně ze dne 15. 3. 2018, č. j. 90 T
133/2016-1508 a usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 12. 6. 2018, č. j. 4 To
176/2018-1540), z nichž v daném ohledu vyplynul zásadní názor krajského soudu,
podle něhož je za výši škody nutné považovat rozdíl mezi cca 1/3 ceny cisteren,
vypočítané z ceny stanovené znalcem, užité jako nejnižší dražební podání, což
také byla konečná prodejní cena vozidel, a 2/3 ceny, která měla být podle
stanovených zákonných pravidel pro určení nejnižšího dražebního podání
aplikována.
29. S tímto názorem se Nejvyšší soud ztotožňuje. Obecně je namístě ke
znaku škody uvést, že jde o újmu majetkové povahy na cizím majetku. Jedná se
nejen o zmenšení majetku (damnum emergens), tedy úbytek hospodářské hodnoty,
ale i o ušlý zisk (lucrum cessans), tedy o to, o co by jinak byl majetek
oprávněně zvětšen. Obsahem škody tu může být peněžitá částka, nějaká věc, ale i
konání nebo opomenutí, které má určitou majetkovou hodnotu.
30. K námitkám obviněných lze doplnit následující. Především není
podstatné, zda byl výše popsaný postup (určení způsobené škody) v řízení
původně navržen oznamovatelem trestné činnosti, tedy Ministerstvem financí či
kýmkoli jiným, zásadní je jeho správnost a dokazování provedené v tomto směru v
průběhu hlavního líčení či veřejného zasedání. Výše škody je potom jistě v
určitém smyslu hypotézou, což je ovšem v případě dovozování ušlého zisku (tedy
jeho rozdílu v případě řádného běhu věcí a běhu protiprávně ovlivněného) běžné.
V trestním právu přitom není vyloučené a ani neobvyklé zohlednění určitých
hypotéz ani v jiných případech (srov. např. stanovení výše nebo rozsahu
hrozících škod u pokusů trestných činů), jsou-li takové závěry dostatečně
podloženy provedenými důkazy. V posuzované věci tomu tak bylo, neboť bylo
důvodně vycházeno zejména ze znaleckých závěrů a současně i z reálného
nakládání s cisternami, kdy tyto byly nejprve počátkem roku 2012 nakoupeny
(jako ojeté) za cenu (celkem) 13 750 000 Kč bez DPH, následně v říjnu 2012
prodány v dražbě za celkovou cenu 2 480 000 Kč včetně DPH, poté byly provedeny
určité opravy ve zjištěném rozsahu cca 2 760 000 Kč, následně byly v průběhu
krátké doby prodány za celkovou cenu cca 11 360 000 Kč, tedy se ziskem více než
stoprocentním. Výhodnost zjevně byla dána nejen pro případ jejich zobchodování
(dalšího prodeje), ale současně i pro jejich případné další užívání v podobě
nižších nákladů na dosažení, zajištění a udržení příjmů.
31. Nelze také přehlédnout, že pokud daňový řád stanoví pro dané případy
určení nejnižšího dražebního podání ve výši 2/3 ceny určené znalcem, připouští
již takto jeho určení do jisté míry výhodně, tzv. pod cenou, protože příliš
vysoké nejnižší dražební podání by omezovalo zájem o dražbu (srov. Lichnovský,
O., Ondrýsek, R. a kol. Daňový řád. Komentář. 3. vydání. Praha: C. H. Beck,
2016, str. 792). Již za takto určených podmínek je tudíž předpokládáno vyvážení
mezi požadavkem ekonomiky řízení a získání dostatečného výtěžku bez
prodlužování řízení, tedy za prodejnosti předmětu dražby, na straně jedné a
zájmy dlužníka i věřitele na straně druhé.
32. Nejvyšší soud v návaznosti na vyjádření státní zástupkyně Nejvyššího
státního zastupitelství dodává, že neshledává podstatnou absenci výslechu
vydražitelů, neboť z jejich pohledu a zejména s přihlédnutím k velmi
nadstandardnímu zisku za podmínek protiprávně nastavených obviněnými se
pochopitelně zisk za řádně určeného nejnižšího dražebního podání může jevit
jako méně výhodný, byť reálně tomu tak není. Navíc vzhledem k tomu, že tyto
osoby v prověřování formou podání vysvětlení neuvedly významnější skutečnosti,
nebyl jejich výslech požadován a proveden. Tvrzená potřeba doplnění dokazování
by pak ve svém důsledku mohla být vyložena až jako nutnost (pro dovození
zmíněné škody) nalezení konkrétní osoby, jež by prohlásila, že by bývala v
řádně konané dražbě cisterny koupila, což by ovšem bylo požadavkem
nepřiměřeným, nereflektujícím logické závěry, vyplývající z doposud učiněných
zjištění.
33. Pokud pak byla v témže vyjádření zmíněna možnost konání opakované
dražby pro případ, že by řádná nemohla pro nezájem úspěšně proběhnout, lze na
okraj připomenout, že opakovaná dražba je realizována za stanovení nejnižšího
dražebního podání ve výši 1/2 znalcem určené ceny (§ 225 odst. 2 daňového
řádu). I prodej při takovém úkonu by značil dosažení vyšší prodejní ceny, jejíž
rozdíl oproti ceně dosažené dražbou konanou v návaznosti na protiprávní jednání
obviněných by rovněž zakládal shodnou kvalifikaci jako nyní užitou.
34. K námitkám obviněné D. S. je namístě doplnit, že opravy cisteren
byly dostatečně zadokumentovány (viz č. l. 646 a násl.) a celý průběh nakládání
s jednotlivými vozidly včetně cen byl sepsán do tabulky (č. l. 517), z čehož
soudy vycházely, nejméně při určení škody, tedy tuto část spisu nemohly
ignorovat. Vytýkané vyjádření odvolacího soudu (že žádné velké investice
provedeny nebyly) je potom třeba vnímat v tom smyslu, že cisterny nebyly
podrobeny žádné významné přestavbě, která by naprosto zásadně zasáhla do jejich
cenových poměrů.
35. Z uvedených skutečností především vyplývá, že nejnižší dražební
podání bylo obviněnými stanoveno zcela neadekvátně nízko, bez respektu ke
zjištěným a podloženým cenám. Současně je zřejmé, že i při stanovení ceny ve
výši 2/3 z ceny určené znalcem, tj. celkově o 1 882 870 Kč vyšší, by stále
zůstával značný prostor pro zisk vydražitelů, tedy ani taková nabídka by
neztrácela na podnikatelské atraktivnosti a je tudíž zjevně odůvodněný
předpoklad, že by vozidla byla i za řádně a v souladu se zákonnými pravidly
stanoveným nejnižším dražebním podáním prodána. Závěr o výši způsobené škody je
tedy správný.
36. K námitce obviněného P. J. ohledně absence příčinné souvislosti mezi
stanovením nejnižšího dražebního podání a vznikem škody je nutné uvést, že
příčinný vztah (nexus causalis) je obligatorním znakem objektivní stránky
trestného činu, a proto pachatel může být trestně odpovědný za trestný čin jen
tehdy, pokud svým jednáním skutečně způsobil trestněprávně relevantní následek.
Není-li zde příčinný vztah, nelze mu k tíži přičítat následek, což pak vede k
tomu, že odpadá i jeho trestní odpovědnost. Základem příčinného vztahu je
teorie podmínky (conditio sine qua non), podle níž je příčinou každý jev, bez
něhož by jiný jev buď vůbec nenastal, anebo nenastal způsobem, jakým nastal (co
do rozsahu poruchy či ohrožení, místa, času apod.). V moderní české nauce je
teorie podmínky, zakládající v samotném pojetí conditio sine qua non příliš
širokou odpovědnost, korigována především za použití zásad umělé izolace jevů a
gradace příčinné souvislosti (konkrétního zkoumání příčinných vztahů), jakož i
zkoumáním vztahu kauzality a zavinění a s ním souvisejícím tzv. přerušením
příčinné souvislosti (srov. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník I. § 1 až 139.
Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 162 a 163).
37. V návaznosti na uvedený teoretický výklad a s ohledem na učiněná
skutková zjištění je třeba uvést, že vznik škody je ve zřejmé příčinné
souvislosti s jednáním obviněných, kteří zajistili vydání vyhlášky se
stanoveným nepřiměřeně nízkým nejnižším dražebním podáním, což umožnilo prodej
cisteren za nepřiměřeně nízkou cenu. Bez právě takového protiprávního jednání
obviněných by přitom zmíněný následek zjevně možný nebyl, resp. za řádného běhu
věcí by nejnižší dražební podání bylo vyšší (souladné se stanovenými pravidly)
a ke vzniku škody by nemohlo dojít.
38. Všichni obvinění pak poukazují na skutečnost, že nejnižší podání
uvedené v dražební vyhlášce není konečnou cenou, kterou určuje až samotná
dražba, resp. její průběh. Tomu je sice namístě přisvědčit, ale s tím, že
přesto je význam nejnižšího dražebního podání značný, neboť byť konečná cena
může být zásadně vyšší (tato možnost, tedy zvýšení konečné ceny v důsledku
příhozů, však obviněným nijak v jejich neprospěch přičítána nebyla), vytváří
(při tzv. anglickém způsobu licitace) dolní hranici, kterou v dané nařízené
dražbě nelze snížit. Zmíněná dolní hranice v dražbě realizované obviněnými
ovšem byla, jak již bylo řečeno, nepřiměřeně nízká.
39. Obviněná D. S. v dovolání namítla, že výše škody byla určena
nepřesně, neboť nejnižší dražební podání jednotlivých předmětů (cisteren)
nebyly stanoveny přímo na 1/3 jejich cen, zjištěných znalcem, ale mírně nad
touto hranicí. Tato skutečnost však nebyla přehlédnuta a skutková věta výroku o
vině ji zřetelně zmiňuje, a k jejímu zohlednění došlo i v rámci stanovení výše
škody, která nebyla vyčíslena jako rozdíl mezi 2/3 a 1/3 znalcem stanovených
cen, ale jako rozdíl mezi ve vyhláškách stanovenými nejnižšími dražebními
podáními, která také ve svém souhrnu vytvořila celkovou prodejní cenu všech
cisteren a 2/3 znalcem zjištěných cen (tedy jedná se o hodnotu nižší, než by
byl matematicky přesný rozdíl mezi 2/3 a 1/3 ze stanovených cen).
40. Obviněný P. J. namítl, že si nemusel být vědom rozporu stanovení
nejnižšího dražebního podání s § 211 odst. 5 daňového řádu, nebyl seznámen s
metodikou upravující tento postup, přičemž měl snahu ověřit cenu cisteren v Tax
Expert, avšak neúspěšně a do celého procesu vstoupil, když již vyhláška nabyla
právní moci a byla závazná. Jak ovšem vyplývá ze skutkových zjištění soudů,
před obviněným vykonávala přípravné práce pro provedení dražby v rámci daňové
exekuce svědkyně M. S., která však vyjádřila pochybnosti o správnosti stanovení
nejnižšího dražebního podání ve výši 1/3 z ceny stanovené znalcem s tím, že
záležitost konzultovala s kolegy. Proto také byla z případu odvolána. Obviněný
byl současně o jejích pochybnostech informován, neboť zásadní komunikace
probíhala za jeho přítomnosti. Zároveň pak i sám sdělil, že prováděl určité
přípravné práce, pokoušel se, byť se negativním výsledkem, ověřit cenu vozidel
a vyhledával znalce (viz jeho výpověď u hlavního líčení na č. l. 1256). V
konečné fázi celého procesu, na základě již skutečně dříve vydané pravomocné
dražení vyhlášky, v pozici licitátora provedl dražbu za takto nesprávně
nastavených podmínek.
41. V návaznosti na to je nutné konstatovat, že obviněný jako
zaměstnanec celní správy s povinnostmi uvedenými v popisu skutkového děje se
podílel na přípravě předmětné dražby i na její konečné realizaci, za situace,
kdy byl informován i o zásadní nesrovnalosti tohoto procesu, spočívajícím v
nesouladu s § 211 odst. 5 daňového řádu.
42. Rovněž je v této souvislosti namístě připomenout, že úřední osobou
je podle § 127 odst. 1 písm. d) tr. zákoníku i odpovědný úředník orgánu státní
správy nebo jiného orgánu veřejné moci, pokud plní úkoly státu nebo společnosti
a používá při tom svěřené pravomoci pro plnění těchto úkolů. Pravomoc spočívá v
oprávnění orgánu vykonávat veřejnou moc, přičemž veřejnou mocí se rozumí taková
moc, která autoritativně rozhoduje o právech a povinnostech jiných osob
(subjektů), ať již přímo nebo zprostředkovaně. Osoba, která nedisponuje
rozhodovací pravomocí nebo pravomocí bezprostředně s takovou rozhodovací
pravomocí související, nemůže být úřední osobou (srov. R 17/1967 a R 50/1974).
Úřední osobou je však nejen osoba, která přímo vydává nebo učiní konkrétní
rozhodnutí, ale i úřední osoba, která věcně připravuje takové rozhodnutí za
podmínky, že bez této přípravy by předmětné rozhodnutí nemohlo být učiněno,
anebo která takové rozhodnutí vykonává, tedy zabezpečuje výkon rozhodnutí, a to
bez ohledu na to, zda se jedná o rozhodnutí věcně správné či nesprávné. V tomto
smyslu rozhodl Ústavní soud např. v případě (ÚS 49/2000-n), ve kterém šlo o
zodpovězení otázky, zda daňový kontrolor finančního úřadu je při provádění
daňové kontroly ve fázi přípravy podkladů pro vydání rozhodnutí úřední osobou,
která disponovala k tomu svěřenou pravomocí. Ústavní soud k tomu uvedl, že
„proces rozhodování zahrnuje fázi přípravnou, fázi vlastního přijetí rozhodnutí
(jeho učinění) a konečně fázi výkonu tohoto rozhodnutí…“ (srov. Šámal, P. a
kol. Trestní zákoník I. § 1 až 139. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck,
2012, s. 1362).
43. Všechny naplněné znaky skutkové podstaty přečinu maření úkolu úřední
osoby z nedbalosti podle § 330 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku, jichž se
obviněný dopustil, jsou pokryty jeho zaviněním, a to (je možno doplnit, že
nejméně) ve formě nedbalosti nevědomé podle § 16 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku,
jak konstatovaly soudy obou stupňů, neboť navzdory zřetelně se nabízejícímu
výkladu jim stanovených pravidel, kterých měl dbát a které byly poměrně
významné pro splnění jemu stanovených úkolů a navzdory rovněž zřetelnému
upozornění svévolně a bez jakéhokoli relevantního podkladu přijal výklad a
navazující postup odlišný a současně chybný, omezující jak příjem státu z
prodeje vydražených věcí, tak ovšem i omezující úhradu dluhu společnosti
GERBEX, s. r. o., „v likvidaci“, tedy ve svém důsledku poškozující i tuto
obchodní korporaci, nikoli jen fiskální zájmy státu. S ohledem na některé výše
uvedené skutečnosti Nejvyšší soud dodává, že obviněný právní posouzení svého
zavinění v podstatě v dovolání ani nenamítl, když v této souvislosti uplatnil
spíše námitky směřující do správnosti zjištěného skutkového stavu, tedy zda v
danou dobu disponoval dostatečnými informacemi (které zjevně měl např. od
svědkyně M. S.). Tyto skutkové okolnosti pak byly dostatečně popsány ve výroku
o vině rozsudku soudu prvního stupně, popřípadě v podrobnostech dále uvedeny v
odůvodnění jeho rozsudku. V obecném smyslu potom popsané závěry platí pro
všechny tři obviněné.
44. Souhrnně řečeno, obviněný jednal ve věci jako člen týmu,
podílejícího se na přípravě a realizaci dražby, byť nebyl jeho vedoucím, a
navzdory vědomosti o nesouladu s právní úpravou a pochybnostmi s tím
souvisejícími, resp. na to navazujícími, tedy se zjevnou možností způsobení
škody, postupoval tak, aby dražba za naznačených nesprávných podmínek proběhla.
S přihlédnutím k dalším shora vysloveným závěrům je tak zřejmé, že obviněný
svým jednáním naplnil všechny znaky přečinu maření úkolu úřední osoby z
nedbalosti podle § 330 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku, jak správně
dovodily soudy obou stupňů a nemohlo tak dojít ani k naplnění dovolacího důvodu
podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Zcela na okraj Nejvyšší soud dodává, že
určitá nižší míra ingerence obviněného do skutkového děje našla odraz v nižším
mu uloženém trestu (v porovnání se spoluobviněnými).
45. Zcela shodný závěr je namístě i stran právní kvalifikace jednání
obviněné A. Z., která v rámci doposud nevypořádané části dovolací argumentace
uvedla, že nebylo v řízení dostatečně vyloženo, jaké úkony z nedbalosti
opomenula, když její postup byl dozorován Generálním ředitelstvím cel ČR. K
tomu Nejvyšší soud konstatuje, že pochybení obviněné v zásadě vyplývá z již
výše řečeného, když přes stanovenou právní úpravu a původně zahájený správný
postup svědkyně M. S. se přičinila o postup jiný, vedoucí ke způsobení škody.
Zmíněného deliktu se pak nedopustila opomenutím určitého úkonu, ale jeho
aktivní realizací v rozporu se zmíněnými předpisy, resp. jejími povinnostmi
zmíněnými ve skutkové větě výroku o vině. Její postup (a nikoli pouze její) pak
byl z podnětu informací likvidátora společnosti GERBEX, s. r. o., „v
likvidaci“, předmětem kontroly, jejíž závěry reprodukoval svědek J. R. (srov.
také č. l. 114) a které také v konečném důsledku vedly k podání trestního
oznámení ze strany Ministerstva financí. Ani právní kvalifikaci jednání
obviněné A. Z. tak nelze ničeho vytknout.
46. Pokud jde o zbývající námitky obviněné D. S., především s odkazem na
usnesení Ústavního soudu ze dne 24. 2. 1999, sp. zn. I. ÚS 505/98, namítla, že
nemohla ve věci vystupovat v pozici úřední osoby, protože pouze řídila
podřízené, stran dražby jí žádné pravomoci nepříslušely. K tomu je nutné
především uvést, že zmíněné usnesení Ústavního soudu se na nyní projednávanou
věc plně nevztahuje. Jeho podstatou totiž bylo hodnocení aktu nadřízeného vůči
podřízenému v rámci bezpečnostního sboru, přičemž bylo konstatováno, že takový
akt charakter vrchnostenského rozhodování o právech a povinnostech jiných osob
nemá. Obviněná D. S. ovšem v posuzované věci nekonala s omezením na interní
vztahy, ale její úkony směřovaly do zajištění a realizace dražby, což je již
problematika obsahově pod výkon pravomoci úřední pravomoci zjevně podřaditelná.
V rámci tohoto jednání pak konzultovala další postup s obviněnou A. Z. a zjevně
jej ovlivňovala v tom smyslu, jak je popsáno ve výroku o vině.
47. Obviněná D. S. dále v dovolání namítla, že o náhradu škody se
přihlásily dva subjekty, a to Česká republika a společnost GERBEX, s. r. o., „v
likvidaci“, tedy si dva subjekty činí nárok na tytéž finanční prostředky,
přičemž společnosti GERBEX, s. r. o., „v likvidaci“, nebyla žádná škoda za
nesprávný úřední postup přiznána. Rovněž poukázala na to, že byla vyčíslena
škoda pro trestněprávní účely, přestože soudy konstatovaly, že ji nelze dovodit
v civilněprávní rovině, což považuje za flagrantní zásah do jejích práv. K tomu
Nejvyšší soud uvádí, že nárok na náhradu škody může v trestním řízení uplatnit
i více subjektů, jejichž nároky se mohou odvíjet od různých skutečností, rovněž
mohou např. působit vedle sebe či se vylučovat. Obdobná situace byla dána v
projednávané věci, ovšem její řešení zásadně nemá bezprostřední vliv na
správnost právního posouzení jednání, resp. je mu v konkrétu spíše vzdálené,
což také vedlo soudy k tomu, že oba subjekty, nárokující si náhradu majetkové
škody, odkázaly podle § 229 odst. 1 tr. ř. na řízení ve věcech
občanskoprávních. Irelevantní je v téže souvislosti také, zda společnost
GERBEX, s. r. o., „v likvidaci“, požadovala či požaduje nějakou náhradu škody s
ohledem na nesprávný úřední postup [viz zákon č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za
škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním
postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a
jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů], či nikoli. Pokud
obviněná namítla, že byla vyčíslena škoda pro trestněprávní účely, avšak nikoli
v civilněprávní rovině, není zřejmé, k čemu má námitka směřovat a v jakém směru
výrok o náhradě škody napadá. Jestliže by totiž byli poškození chybně odkázáni
na náhradu škody na občanskoprávní řízení, ač by jejich nárok mohl být alespoň
zčásti akceptován v adhezním řízení, znamenalo by to změnu vydaného rozhodnutí
v neprospěch obviněné, což z podnětu jejího dovolání činit nelze. Z obecnějšího
pohledu je nicméně možné odkázat na bod 33. usnesení odvolacího soudu, jenž
konstatoval nemožnost rozhodnout o náhradě škody při zohlednění souvisejících
předpisů, zejména zákoníku práce, když pro takové rozhodnutí v tomto trestním
řízení nejsou dodatečné podklady.
48. Poslední námitkou obviněné D. S. je, že měla být v jejím případě
aplikována zásada subsidiarity trestní represe. K tomu Nejvyšší soud uvádí, že
trestným činem je podle trestního zákoníku takový protiprávní čin, který
trestní zákon označuje za trestný a který vykazuje znaky uvedené v tomto zákoně
(§ 13 odst. 1 tr. zákoníku). Zásadně tedy platí, že každý protiprávní čin,
který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem a
je třeba vyvodit trestní odpovědnost za jeho spáchání. Tento závěr je pouze v
případě méně závažných trestných činů korigován použitím zásady subsidiarity
trestní represe ve smyslu § 12 odst. 2 tr. zákoníku, podle níž trestní
odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen
v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění
odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Úvaha o tom, zda jde o čin, který
s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe není trestným činem z důvodu
nedostatečné společenské škodlivosti případu, se uplatní za předpokladu, že
posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se
vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty (srov. stanovisko Nejvyššího
soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012, publikované pod č. 26/2013 Sb.
rozh. tr.).
49. S ohledem na popsaná teoretická východiska je třeba uzavřít, že v
posuzované věci předmětnou zásadu aplikovat nelze. Obviněná naplnila všechny
znaky výše uvedeného přečinu, když hranici výše škody, nutnou pro aplikaci dané
kvalifikované skutkové podstaty výrazně překonala, a to téměř čtyřikrát. Nelze
současně dovodit ničeho, co by odůvodňovalo tvrzení o nedosažení spodní hranice
trestnosti běžně se vyskytujících deliktů dané skutkové podstaty, a to ani v
kontextu její osobnosti a pracovního výkonu a zařazení, jak dodala obviněná v
dovolání. Na uvedeném rovněž ničeho nemění, že se obviněná dopustila svého činu
v rámci nedbalostního zavinění, které je u deliktu podle § 330 tr. zákoníku
předpokládáno, tedy je jeho standardní součástí.
50. V právním posouzení jednání obviněné D. S. tak nelze shledat žádné
pochybení.
51. Obviněný P. J. v dovolání uplatnil i dovolací důvod podle § 265b
odst. 1 písm. k) tr. ř., jenž je dán, jestliže v rozhodnutí některý výrok chybí
nebo je neúplný. Jeho naplnění spatřuje v tom, že mu v obžalobě byly za vinu
kladeny údajně dva skutky, posuzované jako přečin maření úkolu úřední osoby z
nedbalosti podle § 330 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku a dále jako
přečin porušení povinnosti při správě cizího majetku z nedbalosti podle § 221
odst. 1 tr. zákoníku. Tato druhá kvalifikace nebyla soudy aplikována, nicméně s
jejím neužitím se vypořádaly pouze v odůvodnění svých rozhodnutí, ač se tak
podle něj mělo stát ve výroku.
52. K tomu Nejvyšší soud odkazuje na výstižné odůvodnění krajského soudu
k odmítnutí shodné námitky, uplatněné v odvolacím řízení, nicméně s ohledem na
konkrétní formulace užité v dovolání doplňuje, že obviněnému nebylo kladeno za
vinu spáchání dvou skutků. Za jeden skutek lze považovat ty projevy vůle
pachatele navenek, které jsou pro tento následek kauzální, pokud jsou zahrnuty
zaviněním. Momentem, který dělí pachatelovo jednání na různé skutky, je
následek závažný z hlediska trestního práva, který pachatel způsobil nebo chtěl
způsobit. Každý skutek pak má být zásadně posouzen podle všech zákonných
ustanovení, která na něj dopadají (srov. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník I. §
1 až 139. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 171 a 172).
Obviněnému byl v dané věci obžalobou kladen za vinu jeden skutek, spočívající v
jednání v rozporu se stanovenými pravidly, s dopadem jak stran zmaření
důležitého úkolu úřední osoby, tak i v majetkové sféře, které tudíž bylo také
hodnoceno jako dva trestné činy, oba následky zohledňující. Protože se však
jednalo o jeden skutek, o kterém je možné rozhodnout pouze jediným způsobem
(srov. čl. 40 odst. 5 Listiny základních práv a svobod), bylo nutné v případě
zjištění nemožnosti aplikace jedné z navrhovaných kvalifikací tuto pouze
vypustit, bez odrazu ve výroku v podobě (v tomto konkrétním případě) zastavení
trestního stíhání pro promlčení. Jinak řečeno, výrok napadeného rozhodnutí je
úplný, nemohl být tedy naplněn dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. k) tr.
ř. a tato námitka je zjevně neopodstatněná.
53. Nakonec lze zmínit, že obviněný ve svém dovolání namítl pochybení ve
výroku o trestu, neboť nebyla zohledněna doba, jež uplynula od spáchání.
54. K tomu je třeba především uvést, že výrok o trestu lze napadnout
především prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr.
ř., který obviněný neuplatnil, a to pouze pokud došlo k uložení takového
trestu, který zákon nepřipouští, anebo k uložení trestu ve výměře mimo trestní
sazbu, stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jiná
pochybení soudu, spočívající v nepřiměřenosti trestu, tedy v nesprávném druhu
či výměře uloženého trestu, zejména v nesprávném vyhodnocení kritérií uvedených
v § 39 až § 42 trestního zákoníku a v důsledku toho uložení nepřiměřeně
přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím
tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 tr. ř. (srov.
rozhodnutí uveřejněné pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr.). Vznesenou námitku tedy
nelze pod uplatněný dovolací důvod podřadit.
55. Zásah dovolacího soudu je ale v daném ohledu výjimečně možný, pokud
je napadeným rozhodnutím uložený trest trestem extrémně přísným, zjevně
nespravedlivým a nepřiměřeným. Zásada přiměřenosti trestních sankcí je totiž
předpokladem zachování obecných principů spravedlnosti a humánnosti sankcí.
Tato zásada má ústavní povahu, její existence je odvozována ze samé podstaty
základních práv, jakými jsou lidská důstojnost a osobní svoboda, a z principu
právního státu, vyjadřujícího vázanost státu zákony. Jde-li o uložení
nepodmíněného trestu odnětí svobody, je třeba zkoumat, zda zásah do osobní
svobody pachatele, obecně ústavním pořádkem předvídaný, je ještě
proporcionálním zásahem či nikoliv (srov. usnesení Nevyššího soudu ze dne 30.
11. 2016, sp. zn. 8 Tdo 1561/2016, jeho závěry jsou tak v souladu s obviněným
zmíněným nálezem Ústavního soudu ze dne 7. 8. 2017, sp. zn. II. ÚS 2027/17).
56. Takové pochybení ovšem ve věci obviněného dovodit nelze, nejedná se
o extrémně přísný trest a tudíž ani z ústavně právní roviny námitky nelze této
námitce přisvědčit, neboť mu byl uložen spíše mírný trest, a to při zohlednění
všech podstatných okolností, byť doba, jež uplynula od spáchání jednání, nebyla
výslovně zmíněna. Obecné principy spravedlnosti a humánnosti sankcí tedy
bezpochyby atakovány nebyly, a proto ani zásada přiměřenosti sankcí.
57. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. je dán, jestliže
bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti
rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž
byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo
přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v § 265b
odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. Obviněný P. J. pod tímto dovolacím důvodem pouze
bez dalšího odůvodnění namítl, že bylo rozhodnuto o zamítnutí odvolání proti
rozsudku soudu prvního stupně. K takto obecně formulované námitce lze rovněž
pouze obecně uvést, že jelikož Nejvyšší soud shledal, že námitky obviněného P.
J. nenaplnily dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) ani k) tr. ř.,
nemohly naplnit ani dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. Obdobně
i v případě obviněné A. Z., která též pouze obecně bez dalšího odůvodnění
namítla, že bylo rozhodnuto o zamítnutí odvolání ačkoliv v řízení
předcházejícím rozhodnutí soudu druhého stupně byl dán dovolací důvod podle §
265b odst. 1 písm. g) tr. ř., lze rovněž pouze obecně uvést, že jelikož
Nejvyšší soud shledal, že námitky obviněné A. Z. nenaplnily dovolací důvod
podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., nemohly naplnit ani dovolací důvod podle
§ 265b odst. 1 písm. l) tr. ř.
58. S ohledem na shora popsané závěry Nejvyšší soud konstatuje, že
námitky uplatněné obviněnými v dovoláních se v části míjí s věcným naplněním
uplatněných dovolacích důvodů, ve zbylé části jsou zjevně neopodstatněné, a
proto dovolání obviněných podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 6. 11. 2019
JUDr. Petr Angyalossy, Ph. D.
předseda senátu
Vypracoval:
JUDr. Radek Doležel