4 Tdo 270/2020-220
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 17. 3. 2020 o dovolání obviněného M. K., nar. XY, bytem XY, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 20. 11. 2019, sp. zn. 9 To 303/2019, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Kladně pod sp. zn. 3 T 2/2018, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.
Rozsudkem Okresního soudu v Kladně ze dne 11. 7. 2019, sp. zn. 3 T 2/2018, byl obviněný M. K. uznán vinným přečinem krádeže podle § 205 odst. 1 písm. d) tr. zákoníku, kterého se podle skutkové věty výroku o vině daného rozsudku dopustil tím, že (včetně pravopisných chyb a překlepů) „dne 26. 2. 2018 v 10.50 hodin, v ulici XY, v XY, před budovou Magistrátu města XY, Odboru sociálního – oddělení sociálně právní ochrany dětí, po předchozím konfliktu ohledně předání nezletilého dítěte AAAAA (pseudonym), odcizil J. H. služební mobilní telefon zn. Samsung Galaxy J3, výr. č. XY, tím způsobem, že jí jej vytrhl z ruky, zatímco se snažila pořídit videozáznam jako důkaz nevhodného chování spočívajícího v tom, že obžalovaný odmítl předat nezletilého AAAAA do péče jeho matky, telefon následně odhodil na sedadlo svého vozidla, odmítl jej i přes výzvy J. H. vydat a odjel s ním a společně s nezletilým AAAAA z místa pryč, přičemž svým jednáním způsobil majiteli mobilního telefonu, poškozené společnosti AVE Kladno s. r. o., IČO 25085221, škodu v celkové výši 3 000 Kč.“
Za uvedené jednání byl obviněný M. K. odsouzen podle § 205 odst. 1 tr. zákoníku za použití § 67 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku k peněžitému trestu ve výměře 15 000 Kč. Podle § 68 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku peněžitý trest sestával ze 30 denních sazeb po 500 Kč. Dle § 69 odst. 1 tr. zákoníku pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, byl stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání 1 měsíce.
Proti rozsudku Okresního soudu v Kladně ze dne 11. 7. 2019, sp. zn. 3 T 2/2018, podal obviněný M. K. odvolání, o kterém rozhodl Krajský soud v Praze usnesením ze dne 20. 11. 2019, sp. zn. 9 To 303/2019, tak, že ho podle § 256 tr. ř. zamítl.
Proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 20. 11. 2019, sp. zn. 9 To 303/2019, podal následně obviněný M. K. prostřednictvím svého obhájce dovolání opírající se o důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V dovolání obviněný namítl, že byl soudy nesprávně právně vyhodnocen důkaz svědeckou výpovědí nezletilého AAAAA, neboť tento nebyl podle jeho názoru neodkladným úkonem ve smyslu § 160 odst. 4 tr. ř. Byl totiž proveden až takřka měsíc po skutku. V této souvislosti dále uvedl, že podle ust. § 160 odst. 4 tr. ř. je policejní orgán povinen uvést konkrétní skutečnosti, které jej vedly k závěru, že jde o neodkladný úkon, avšak konstatování „zachování paměťové stopy nezletilého, který je osobou velmi mladého věku“ je však při konfrontaci s tímto formálním požadavkem naprosto nedostatečné a zcela neodpovídající dikci zákona. Z výše uvedeného obviněný dovodil, že šlo o důkaz procesně nepoužitelný a pokud byl využit v rozporu s jím specifikovanou judikaturou Ústavního soudu jako stěžejní důkaz pro vyslovení jeho viny, došlo k nesprávnému právnímu posouzení věci a současně k porušení jeho ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces. Přestože odvolací soud v rámci odůvodnění napadeného usnesení uvedl, že soudy vycházely i z jiných provedených důkazů, je z dikce napadeného rozhodnutí zřejmé, že stěžejním důkazem pro vyslovení viny obviněného je právě shora napadený protokol o výslechu nezletilého AAAAA. Odhlédne-li obviněný od shora namítané procesní nepoužitelnosti takového důkazu, nelze v souladu s pravidly trestního práva procesního dospět na základě tohoto jediného důkazu k rozhodnutí o vině obviněného, přičemž uvedení i jiných provedených důkazů, které však nemají dostatečnou vypovídací hodnotu, považuje obviněný pouze za pokus rozhodujících soudů vyhnout se zcela zřejmým závěrům ustálené judikatury Ústavního soudu. Dovolatel dále poukázal na skutečnost, že soudy se ani nepokusily o opakovaný výslech jmenovaného nezletilého s tím, že by byl pro něj traumatizující, aniž by si vyžádaly minimálně posudek dětského psychologa.
Z uvedených důvodů obviněný závěrem svého mimořádného opravného prostředku navrhl, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a aby sám rozhodl tak, že obviněného zprostí obžaloby, případně aby napadené rozhodnutí zrušil, aby zrušil také rozsudek Okresního soudu v Kladně ze dne 11. 7. 2019, sp. zn. 3 T 2/2018 a aby věc přikázal Okresnímu soudu v Kladně k novému projednání a rozhodnutí.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství využil svého práva a k dovolání obviněné se vyjádřil. Ve svém vyjádření stručně shrnul dosavadní průběh trestního řízení a dále uvedl, že zmíněné námitky uplatněnému dovolacímu důvodu neodpovídají. Ve věci nelze shledat žádný, natož extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními. Naopak lze konstatovat, že soudy obou stupňů v dané věci řádně zjistily skutkový stav bez důvodných pochybností, a to v rozsahu potřebném pro rozhodnutí (§ 2 odst. 5 tr. ř.). Zároveň řádně provedené důkazy pečlivě hodnotily přihlížejíce ke všem skutečnostem jak jednotlivě, tak i v jejich vzájemných souvislostech a v souladu s pravidly formální logiky, tj. zcela v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů (§ 2 odst. 6 tr. ř.). V tomto případě se soudy obou stupňů neodkladností svědecké výpovědi AAAAA ve smyslu § 160 odst. 4 tr. ř. zabývaly a správně dospěly k závěru o naplnění podmínek pro takto provedený úkon. Pokud byl výslech nezletilého dítěte, k němuž musel být při jeho organizačním zabezpečování kromě soudce přibrán podle § 102 odst. 1 tr. ř. též orgán sociálněprávní ochrany dětí, prováděn po 24 dnech od skutku, pak to nemůže na závěru o jeho neodkladnosti nic změnit. Je vhodné taktéž zdůraznit, že v této trestní věci nebyl přes nepochybnou důležitost tohoto důkazu závěr o vině obviněného vyvozen výlučně ani v převážné míře pouze z výpovědi nezletilého svědka AAAAA. Soudy ji v tomto směru hodnotily v kontextu dalších důkazů, a to především usvědčující výpovědí J. H., výpovědí dalších svědkyň V. U. a M. K. podporujících pravdivost jejich sdělení, jakož i důkazů listinné povahy, zatímco verze obviněného o jeho neodcizení mobilního telefonu zůstala důkazně naprosto osamocena.
Závěrem svého vyjádření proto státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř., jako dovolání, jež bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce, tedy podle § 265d odst. 1 písm. c) tr. ř. a v souladu s § 265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu § 265e tr. ř. zachována.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.
Ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr.
ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr.
ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy.
Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).
Obviněný ve svém dovolání uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., podle kterého lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle § 2 odst. 5 tr. ř. ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.
Nejvyšší soud po prostudování předmětného spisového materiálu zjistil, že obviněný M. K. sice podal dovolání z důvodu podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., v dovolání však ve skutečnosti nenamítá nesprávnost právního posouzení skutku, ale pouze napadá soudy učiněná skutková zjištění.
K obsahu podaného dovolání lze předně poznamenat, že obviněný obdobné námitky vznesl již ve svém odvolání. V této souvislosti lze poukázat na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, z něhož vyplývá, že opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudy prvního a druhého stupně, se kterými se soudy obou stupňů v dostatečné míře a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání, které je zjevně neopodstatněné ve smyslu § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Pokud dále Nejvyšší soud konfrontoval tyto jeho námitky se skutkovými a právními závěry napadených rozhodnutí, pak mohl konstatovat, že uvedené námitky obviněného nebylo možné podřadit pod uplatněný dovolací důvod. Námitky obviněného, v jejichž rámci namítal nesprávné hodnocení důkazů (konkrétně výpověď svědka AAAAA) a vytýkal nedostatečně zjištěný skutkový stav věci, je nutno považovat za námitky skutkového charakteru týkající se úplnosti a hodnocení provedeného dokazování. V podaném dovolání obviněný nenamítal nic v tom smyslu, že by uvedený skutkový stav nevykazoval znaky přečinu krádeže podle § 205 odst. 1 písm. d) tr. zákoníku. Pouze takto koncipované námitky by obsahově odpovídaly dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Pokud tedy obviněný deklarovaný dovolací důvod odůvodňuje v zásadě toliko námitkami skutkové povahy, pak tyto jeho námitky nebylo možné podřadit pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. K těmto námitkám se dovolací soud vyjadřuje jen stručně a ve své podstatě nad rámec nezbytného zdůvodnění, neboť nevyhovuje-li dovolací argumentace uplatněnému dovolacímu důvodu, nemůže ani vyvolat přezkumnou povinnost dovolacího soudu. Ten proto k důkladnějšímu rozboru přistupuje jen za situace, kdy dovolatel výraznějším způsobem argumentačně podepře své tvrzení, že postupem soudů nižších stupňů a vydáním odsuzujících rozhodnutí došlo k porušení jeho práva na spravedlivý proces. Reakce dovolacího soudu by byla nezbytná zejména tehdy, pokud by byla napadená rozhodnutí zatížena vadami v podobě extrémních rozporů mezi obsahem provedených důkazů a učiněnými skutkovými zjištěními, v důsledku čehož by se výsledek dokazování jevil jako naprosto nespravedlivý a věcně neudržitelný, neboť by se skutková zjištění, o které by se opírala vydaná rozhodnutí, nacházela v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy (viz nález Ústavního soudu ze dne 10. 7. 2014 sp. zn. III. ÚS 888/2014 publikovaný pod č. 140/2014 Sb. nál. a usn. ÚS).
Dovolací námitky obviněného se s deklarovaným dovolacím důvodem míjí, neboť jejich obsahem jsou výhrady vůči skutkovým zjištěním, případně procesnímu postupu soudu či obsahu odůvodnění napadených rozhodnutí. Obviněný sice namítl, že soudy obou stupňů věc po právní stránce nesprávně posoudily, avšak takovému tvrzení nelze přisvědčit. Obsah odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, v němž uvedený soud transparentním způsobem (str. 2-5) vyložil, z jakých důkazů při vyvození svých skutkových zjištění vyšel, jak právně posuzoval učiněná skutková zjištění (str.
5-6) a k jakým skutečnostem přihlédl při ukládání trestu (str. 7), zcela vyhovuje požadavku § 125 tr. ř., dle něhož „z odůvodnění musí být patrno, jak se soud vypořádal s obhajobou, proč nevyhověl návrhům na provedení dalších důkazů a jakými právními úvahami se řídil, když posuzoval prokázané skutečnosti podle příslušných ustanovení zákona v otázce viny a trestu.“ Rovněž navazující usnesení odvolacího soudu, jímž došlo k zamítnutí odvolání obviněného, ve svém odůvodnění dostatečně jasně vyložilo, proč odvolací námitky obviněného neshledal krajský soud způsobilými odůvodnit zrušení napadeného rozsudku, a proč je nezbytné skutková zjištění nalézacího soudu (str.
2-3) a z nich dovozené závěry právní (str. 2) považovat za správná. I rozhodnutí soudu druhého stupně tak plně vyhovuje požadavkům, které zákon (§ 134 tr. ř.) stanoví. Z obsahu odůvodnění obou rozhodnutí je patrno, že výrok o vině obviněného je budován na celém řetězci důkazů, a že se tudíž nejedná o situaci, kdy by vyslovení viny obviněného trestnými činy byl budován na důkazu, při jehož provedení nebyla respektována kontradiktorní povaha trestního řízení.
Podle § 158 odst. 9 tr. ř. má-li výpověď osoby povahu neodkladného nebo neopakovatelného úkonu, policejní orgán ji vyslechne jako svědka za podmínek uvedených v § 158a. Jako svědka vyslechne i osobu mladší patnácti let a osobu, o jejíž schopnosti správně a úplně vnímat, zapamatovat si nebo reprodukovat jsou s ohledem na její psychický stav pochybnosti. Co do povahy úkonu jako úkonu neodkladného a neopakovatelného, z dikce § 160 odst. 4 tr. ř. se podává, že neodkladným úkonem je takový úkon, který vzhledem k nebezpečí jeho zmaření, zničení nebo ztráty důkazu nesnese z hlediska účelu trestního řízení odkladu na dobu, než bude zahájeno trestní stíhání.
Neopakovatelným úkonem je takový úkon, který nebude možno před soudem provést. V protokolu o provedení neodkladného nebo neopakovatelného úkonu je třeba vždy uvést, na základě jakých skutečností byl úkon za neodkladný nebo neopakovatelný považován. Podle § 102 odst. 1 věty první (v části před středníkem) tr. ř. je-li jako svědek vyslýchána osoba mladší než osmnáct let o okolnostech, jejichž oživování v paměti by vzhledem k věku mohlo nepříznivě ovlivňovat její duševní a mravní vývoj, je třeba výslech provádět zvlášť šetrně a po obsahové stránce tak, aby výslech v dalším řízení zpravidla už nebylo třeba opakovat.
Podle § 102 odst. 2 tr. ř. v dalším řízení má být taková osoba vyslechnuta znovu jen v nutných případech. V řízení před soudem je možno na podkladě rozhodnutí soudu provést důkaz přečtením protokolu i bez podmínek uvedených v § 211 odst. 1 a 2 tr. ř. Zde přichází v úvahu § 211 odst. 2 písm. b) tr. ř., podle něhož protokol o výpovědi svědka se přečte také tehdy, byl-li výslech proveden způsobem odpovídajícím ustanovení tohoto zákona a šlo o neodkladný nebo neopakovatelný úkon provedený podle § 158a tr.
ř.
Z trestního spisu plyne, že k zahájení trestního stíhání obviněného došlo dne 25. 6. 2018 (č. l. 6), přičemž podkladem pro tento procesní postup byly i poznatky zjištěné z výslechu nezletilého provedeného podle § 158 odst. 9 tr. ř. za podmínek § 158a tr. ř. Přitom z protokolu sepsaného s nezletilým AAAAA dne 22. 3. 2018 (č. l. 29-31) je zjevné, že „jako neodkladný nebo neopakovatelný je výslech svědka prováděn z důvodu zachování paměťové stopy nezletilého, který je osobou velmi mladého věku“. I s přihlédnutím k uvedenému lze učinit poznatek, že nízký věk vyslýchaného a datum zahájení trestního stíhání obviněného odůvodnily provedení uvedeného výslechu jako úkonu neodkladného ve smyslu § 158 odst. 9 tr. ř. Potřeba procesního zajištění důkazu v podobě údajů sdělených nezletilým je takto potvrzena, tím spíše, že k vlastnímu zahájení trestního stíhání dovolatele došlo s delším časovým odstupem (dne 25. 6. 2018, kdy policejní orgán vydal usnesení podle § 160 odst. 1 tr. ř., resp. dne 31. 7. 2018, kdy jeho opis převzal obviněný). Rovněž lze souhlasit s názorem státního zástupce, že pokud zde byl výslech nezletilého dítěte, k němuž musel být při jeho organizačním zabezpečování kromě soudce přibrán podle § 102 odst. 1 tr. ř. též orgán sociálněprávní ochrany dětí, prováděn po 24 dnech od skutku, pak to nemůže na závěru o jeho neodkladnosti nic změnit. Bez výslechu osoby, jež byla přítomna při činu za situace, když výpovědi obviněného aj. H. byly v diametrálním rozporu, nebylo možno trestní stíhání obviněného zahájit. Protože tento výslech byl proveden při respektování ustanovení § 158a tr. ř., je nezbytné uzavřít, že svědecká výpověď nezletilého, přečtená u hlavního líčení postupem podle § 102 odst. 2 tr. ř., je procesně využitelným důkazem. Ostatní důkazy, o které se soud opřel při dovození viny obviněného, byly (svědecké výpovědi J. H., M. K. a V. U.) provedeny při respektování zásady bezprostřednosti a ústnosti. V důsledku tohoto konstatování je třeba učinit závěr, že k tvrzenému porušení čl. 6 odst. 1 a čl. 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy v posuzované věci nedošlo.
K procesním výhradám obviněného vůči způsobu naložení s výpovědí nezletilého se vyjádřily již oba soudy nižších stupňů, když uvedly, že k opakovanému výslechu svědka mladšího osmnácti let lze přistoupit podle § 102 odst. 2 tr. ř. pouze ve zvláště nutných případech. S ohledem na to, že výslech nezletilého byl proveden jako neodkladný a neopakovatelný úkon a byl mu proto přítomen také soudce a pracovnice OSPOD, a zvláště pak s ohledem na negativní dopady případného opakovaní tohoto úkonu na psychický stav nezletilého (oživování si skutečností a vzpomínek pro dítě v takto nízkém věku bezpochyby nepříjemných i značný časový odstup od celé události), postupoval nalézací soud zcela správně, pokud důkaz provedl způsobem podle § 211 odst. 2 písm. b) tr. ř.
O extrémní nesoulad skutkových zjištění a provedených důkazů se v případě obviněného nejedná, neboť skutková zjištění jsou výsledkem hodnotící činnosti soudů, která není v rozporu s požadavkem formulovaným v § 2 odst. 6 tr. ř. Z důkazů vyvozená skutková zjištění jsou zjištěními učiněnými ve smyslu požadavku § 2 odst. 5 tr. ř.
Zbývá dodat, že o namítaný extrémní nesoulad se nejedná proto, že tímto se rozumí očividný nesoulad skutkových a právních závěrů s provedenými důkazy. O takový rozpor by se ve smyslu jeho výkladu jednalo tehdy, pokud by bylo možno důvodně učinit závěr, že skutková zjištění soudů postrádají obsahovou spojitost s provedenými důkazy, že tedy tato skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, popřípadě jsou přímo opakem obsahu důkazů, na jejichž podkladě tato zjištění byla učiněna, apod., tedy tehdy, kdy skutek, který se stal předmětem právního posouzení, nebyl zjištěn způsobem slučitelným s právem obviněného na spravedlivý proces.
Za případ extrémního nesouladu naopak nelze považovat tu situaci, když hodnotící úvahy soudů splňující požadavky formulované zněním § 2 odst. 6 tr. ř. ústí do skutkových (a potažmo) právních závěrů, které jsou odlišné od pohledu obviněného, avšak takových, které mají podklad v obsahu provedených důkazů a jsou z nich vyvoditelné postupy nepříčícími se zásadám logiky a požadavku pečlivého uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. V dané věci navíc extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními obviněný ani formálně neučinil předmětem svého dovolání tak, jak je to judikaturou vyžadováno.
Z pohledu tohoto nazírání nelze námitky skutkového a procesního charakteru obsažené v dovolací argumentaci obviněného hodnotit jinak, než jako výhrady nedosahující úrovně odůvodňující zásah dovolacího soudu odůvodněný potřebou zajištění realizace práva obviněného na spravedlivý proces. Nejvyšší soud připomíná, že právo na spravedlivý proces ve smyslu § 36 odst. 1 Listiny není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy (srov. usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 681/04).
S ohledem na skutečnosti shora rozvedené Nejvyšší soud dovolání obviněného M. K. odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř., aniž by musel věc meritorně přezkoumávat podle § 265i odst. 3 tr. ř. O odmítnutí dovolání bylo rozhodnuto v neveřejném zasedání v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 17. 3. 2020
JUDr. Jiří Pácal předseda senátu