4 Tdo 270/2025

4 Tdo 270/2025-345

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 30. 4. 2025 o dovolání, které podal obviněný J. R. H., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Jiřice, proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 1. 10. 2024, sp. zn. 55 To 220/2024, jenž rozhodoval jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v České Lípě pod sp. zn. 3 T 160/2023,

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného J. R. H. odmítá.

I. Rozhodnutí soudů nižších stupňů a dosavadní průběh řízení

1. Rozsudkem Okresního soudu v České Lípě ze dne 7. 5. 2024, sp. zn. 3 T 160/2023, byl obviněný J. R. H. uznán vinným zločinem znásilnění podle § 185 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku a byl podle § 185 odst. 2 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody na tři roky. Podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku byl pro výkon tohoto trestu zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. bylo obviněnému uloženo nahradit poškozené M. K., nemajetkovou újmu ve výši 100 000 Kč a podle § 229 odst. 2 tr. ř. soud prvního stupně poškozenou se zbytkem nároku na náhradu nemajetkové újmy odkázal na řízení ve věcech občanskoprávních.

2. Skutková zjištění soud prvního stupně lze shrnout následovně. Obviněný dne 10. 9. 2022 kolem 02:30 hod. na cestě při okraji lesního porostu u diskotéky v areálu kempu XY v XY přistoupil k poškozené M. K., a po krátké seznamovací konverzaci se ji snažil líbat a žádal ji, aby se s ním šla projít. Poté, co poškozená jeho návrh odmítla, chytil ji silou za ruku a táhnul do lesa, přestože mu dávala najevo verbálně i tím, že jej odstrkávala, že nic takového nechce. Snažila se i křičet, ale nešlo to, byla si vědoma toho, že obviněný má větší sílu. Obviněný poškozenou zatáhl do lesa na malou mýtinu několik desítek metrů od lesní cesty, kde po ní požadoval, aby si klekla a orálně jej uspokojila, což poškozená odmítla a dále se bránila slovně a odstrkováním obviněného. Obviněný přesto poškozenou povalil na zem na záda, roztrhl zavazovací šňůrky u jejích kalhot, kalhoty jí stáhl, přitom ji jednou rukou držel pod krkem. Poté jí vnikl penisem do vagíny a vykonal na ní soulož, přičemž na konec aktu vyvrcholil na její oděv.

3. Proti rozsudku soudu prvního stupně podal obviněný odvolání, kterým brojil proti všem výrokům a argumentoval nevěrohodností poškozené i rozpory mezi důkazy a skutkovými závěry soudu prvního stupně. Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci usnesením ze dne 1. 10. 2024, sp. zn. 55 To 220/2024, odvolání obviněného podle § 256 tr. ř. zamítl s odůvodněním, že se ztotožnil se skutkovými i právními závěry soudu prvního stupně.

II. Dovolání obviněného

4. Proti usnesení odvolacího soudu podal v zákonné lhůtě obviněný dovolání prostřednictvím své obhájkyně Mgr. Markéty Pekařové (plná moc na č. l. 7 tr. spisu). Opřel ho výslovně o dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), a h) tr. ř. [(byť s písařskou chybou v označení druhého z nich – viz návětí na druhé straně dovolání, kde je za slovním vyjádřením obsahu druhého z uvedených dovolacích důvodů vadně uvedeno písmeno g) namísto h)], Současně uplatnil i dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. v jeho druhé alternativě, přestože explicitně na něj neodkázal.

5. V dovolání obviněný v podstatě doslova zopakoval odvolací výhrady dříve uplatněné proti výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně s tím, že nesouhlasí se způsobem, jakým se s nimi odvolací soud vyrovnal v usnesení, kterým řádný opravný prostředek obviněného jako nedůvodný zamítl, a současně napadl i výroky o trestu a náhradě nemajetkové újmy. Některé části dovolání obviněného jsou doslovnou kopií odvolání, a to včetně označení soudu, ke kterému se obviněný obrací, jako k soudu odvolacímu.

6. Konkrétně obviněný znovu namítl nesprávné zhodnocení výpovědi poškozené jako věrohodného důkazu, vyjmenoval a podrobně rozebral rozpory v jejích výpovědích z hlavního líčení a přípravného řízení, kterými se podle jeho mínění soud prvního stupně dostatečně nezabýval. Připomněl i zjevnou opilost poškozené v době činu, která mohla ovlivnit její schopnost si správně skutkový děj zapamatovat a následně ho reprodukovat. K závěru soudů, že měl nad poškozenou jasnou silovou převahu, obviněný připomněl vysokou postavu poškozené.

7. Obviněný zopakoval svou verzi skutkového děje, tj. že šlo o oboustranně dobrovolný pohlavní styk, který byl realizován orálně a nikoli souloží, čemuž odpovídá zjištěný ejakulát nalezený na bundě poškozené, ve kterém byla zjištěna směs DNA jeho i poškozené.

8. V navazující části dovolání obviněný obecně konstatoval, že soud prvního stupně redukoval obsah provedených důkazů pouze na tu část, která podporuje verzi obžaloby, a pominul, že v některých směrech tytéž důkazy se skutkovými zjištěními vůbec nekonvenují. Pak jednotlivě rozebral de facto všechny důkazy, které byly v hlavním líčení provedeny, a hodnotil je podle své úvahy. K výpovědi svědka O. N. uvedl, že svědčí v jeho prospěch, protože svědek ho viděl hovořit s poškozenou, což ale soud prvního stupně nevzal v potaz. K výpovědi svědka D. V. zdůraznil, že kromě něj žádný ze svědků vykázání obviněného z diskotéky nepotvrdil a že tento svědek má k obviněnému negativní osobní vztah. Ke svědkyni K. Ch. obviněný uvedl, že soud prvního stupně obsah její výpovědi zúžil na to, o čem svědkyně hovořila s otcem poškozené a poškozenou po skutku. Tato svědkyně přitom podrobně popsala příjezd skupiny kamarádek zahrnující i poškozenou na diskotéku, a to, jak to na diskotéce vypadalo, kolik tam bylo lidí, kdy a za jakých okolností se poškozená od skupiny přátel odpojila, jak ji hledali, kdy byl její telefon dostupný nebo nedostupný. Tato část výpovědi svědkyně podle obviněného zpochybňuje, že poškozená od skupiny přátel odešla až v půl druhé v noci, aby telefonovala se svým známým. K výpovědi svědkyně M. S. obviněný namítl, že nepřináší žádné poznatky k činu samotnému a pouze popisuje, jak poškozená po činu plakala a tvrdila, že byla znásilněna, a že měla utrženou šňůrku od kalhot. K výpovědi D. J. obviněný uvedl, že svědek si sice téměř nic nevybavoval, ale přesto stranil poškozené. Dále obviněný vyjádřil svůj nesouhlas s podhodnocením výpovědí svědků P. a T., kteří byli prvními, kdo se s poškozenou po činu setkal, a shodně vypověděli, že hledala své ztracené věci a že před nimi prohlásila, že si byla „zaprcat“. Až při telefonátu poškozené s policií zaslechli, že měla být znásilněna.

9. Pokud jde o výpověď svědka MUDr. Jakuba Neumayera, obviněný prezentoval požadavek, aby odvolací soud jeho svědeckou výpověď hodnotil v kontextu lékařské zprávy z gynekologického oddělení nemocnice v České Lípě (viz č. l. 57 tr. spisu), kterou o prohlídce poškozené vyhotovil a ve které konstatoval objektivní nález drobného povrchového poranění zevního genitálu bez bližší specifikace místa a pochvu popsal jako klidnou. U hlavního líčení svědek vysvětlil, že k zjištěné drobné laceraci panenské blány mohlo dojít i při dobrovolném sexuálním kontaktu stimulací rukou.

10. K důkazu odborným vyjádřením z oboru kriminalistiky, odvětví biologie a genetiky (viz č. l. 72 tr. spisu) obviněný uvedl, že na černé riflové bundě poškozené byl stanoven profil DNA shodný s profilem obviněného (směs lidského spermatu a slin), což odpovídá výpovědi obviněného, který si sice ejakulaci nevybavil, nicméně sliny musely být poškozené a z její výpovědi neplyne, jakým logickým způsobem se mohly sliny poškozené dostat do směsi se spermatem obviněného, když se nemohly smíchat na shodném místě na bundě tak, že by se tam dostaly odděleně v různý okamžik. K důkazu odborným vyjádřením z téhož odvětví (na č. l. 188 tr. spisu), z něhož vyplývá, že v předložené stopě č. 2 (poševní stěr poškozené) v nalezených lidských slinách a krvi byl stanoven profil DNA shodný s profilem obviněného a poškozené, obviněný namítl, že z odborného hlediska byla jednoznačně identifikována DNA poškozené a u pouze Y halotyp obviněného, což nemůže být hodnoceno jako průkaz jeho individuální DNA (jedná se o průkaz skupinové příslušnosti osob – děd, otec, syn). Provedeným odborným vyjádřením nelze argumentovat pro závěr o vaginálním styku, protože průkaz chromozomem Y halotyp obviněného je průkazem tzv. dotykové DNA, ke které mohlo jednoznačně dojít i jen dotykem rukou obviněného na pohlavním ústrojí poškozené.

11. Obviněný označil za nesprávný postup soudu prvního stupně, který zamítl návrhy obhajoby na doplnění dokazování provedením znaleckého posudku hodnotícího věrohodnost poškozené i obviněného a výslechem zpracovatele odborného vyjádření z oboru kriminalistiky, odvětví biologie a genetiky. Nesouhlasil s odůvodněním, že by šlo o důkazy nadbytečné, neboť podle něj ze stávajících důkazů nelze učinit spolehlivý závěr o věrohodnosti poškozené. Dále argumentoval, že je obecně známo, že v případě smíšených biologických, například slin a krve, není možné spolehlivě rozlišit a jednotlivě identifikovat, která část vzorku náleží konkrétní osobě. Nadto měl být dle jeho názoru proveden rovněž znalecký posudek ohledně toho, do jaké míry mohla opilost poškozené ovlivnit její rozpoznávací schopnosti a schopnost reprodukovat zažitou událost.

12. Vlastní rozbor důkazní situace obviněný uzavřel konstatováním, že skutkové závěry soudu prvního stupně nejsou podepřeny provedeným dokazováním a že soud z dostupných důkazů konstruuje neodpovídající skutkové závěry.

13. Poslední dovolací námitka obviněného spočívala v tom, že soudy k výroku o vině vadně argumentovaly jeho trestní minulostí, ze které vyvodily, že má sklony k násilnému jednání. Tuto skutečnost nelze promítat do skutkových závěrů a lze ji zvažovat jen v rámci právního posouzení skutku, pokud je znakem skutkové podstaty opakovanost činu, což ale není posuzovaný případ. Tvrzení soudů o tendenci obviněného k násilí je navíc zjednodušující, protože v předchozím případě, za který byl odsouzen, použitím násilí bránil dívku před útoky jiných.

14. Závěrem dovolání se obviněný stroze vymezil vůči uloženému trestu a adheznímu výroku s tím, že trest je absolutně nepřiměřený a že přiznaná výše náhrady nemajetkové újmy poškozené neodpovídá tomu, že poškozená se jen na půl roku omezila v navštěvování zábav a požívání alkoholu a neměla potřebu navštívit psychologa či jiného odborníka, což by zajisté učinila, pokud by opravdu byla obětí znásilnění.

15. Nejvyššímu soudu obviněný navrhl, aby napadené rozhodnutí podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil a aby podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal Krajskému soudu v Ústí nad Labem – pobočce v Liberci věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.

III. Vyjádření státní zástupkyně Nejvyššího státního zástupce

16. K dovolání obviněného se vyjádřila státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství.

17. Státní zástupkyně nejprve zrekapitulovala a analyzovala dovolací argumentaci obviněného, načež konstatovala, že dovolání je, až na jisté výjimky, vztahující se především k rozhodnutí odvolacího soudu, doslovným opakováním obhajoby uplatněné v předchozích stadiích trestního řízení, s níž se oba soudy bezezbytku vypořádaly, přičemž poznamenala, že tato „rekapitulační“ povaha dovolání ovlivnila i podobu jejího vyjádření, kdy využila zejména odkazů na pasáže rozhodnutí soudů nižších stupňů, aby nedošlo k opakování již jednou řečeného.

18. Státní zástupkyně vytkla nepřesnosti obviněného z hlediska aplikovaných dovolacích důvodů. Dále podotkla, že obviněný de facto prosazuje vlastní skutkovou verzi, což se projevuje i ve směšování argumentace hmotněprávní a procesněprávní napříč jeho dovoláním. K námitce obviněného směřující proti zjevnému rozporu příslušných skutkových zjištění soudů a provedených důkazů uvedla, že obviněný v zásadě jen pokračuje ve své dosavadní skutkové polemice s hodnocením důkazů soudem prvního stupně, a současně konstatovala, že mezi provedeným dokazováním a skutkovými zjištěními nejsou žádné rozpory, natož pak rozpory extrémní. Naopak je mezi nimi patrná logická návaznost. Skutková zjištění státní zástupkyně označila z pohledu důkazní situace za zcela přesvědčivá.

19. K obviněným namítané nevěrohodnosti poškozené, resp. neshodám mezi jejími jednotlivými výpověďmi státní zástupkyně poznamenala, že tyto rozdíly soudy nepominuly a vysvětlily, že takové drobné nesrovnalosti ve výpovědích poškozených jsou s ohledem na časový odstup běžné, naopak je výjimkou, pokud se postupně učiněné výpovědi v trestním řízení zcela shodují.

20. Podle státní zástupkyně bylo rovněž zásadní, že samotná výpověď poškozené, ačkoli se podle soudů nižších stupňů jednalo o důkaz stěžejní, nestála na poli důkazů prokazujících vinu obviněného osamocena, ale byla podpořena dalšími důkazy, jako např. protokolem o ohledání místa činu, výpověďmi policistů J. a H., nahrávkou oznámení na linku 158, výpovědí lékaře MUDr. Jakuba Neumayera, i dalšími důkazy, které podporují věrohodnost výpovědi poškozené a jednoznačně vyvrací popěrnou obhajobu obviněného. Rozhodnutí obou soudů nižších stupňů proto netrpí vadou podřaditelnou pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v jeho první alternativě.

21. K námitkám uplatněným obviněným pod dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. v jeho první alternativě státní zástupkyně stručně konstatovala, že se týkají jiného než soudy zjištěného skutkového stavu, a proto je nelze podřadit pod citovaný dovolací důvod, ani pod žádný jiný ve smyslu § 265b tr. ř.

22. Nejvyššímu soudu státní zástupkyně navrhla, aby dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné, a aby tak učinil v neveřejném zasedání. Současně souhlasila s tím, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání učinil i jiné než jí navrhované rozhodnutí.

IV. Důvodnost dovolání

23. Nejvyšší soud shledal, že byly splněny všechny formální podmínky pro konání dovolacího řízení, takže se zabýval otázkou povahy a opodstatněnosti uplatněných námitek ve vztahu k označeným dovolacím důvodům, protože dovolání je svou povahou mimořádným opravným prostředkem, který na rozdíl od odvolání nelze podat z jakéhokoli důvodu, ale výhradně na základě některého z těch, které jsou taxativně vymezeny v § 265b tr. ř. Je také nutné, aby konkrétní námitky obviněných uplatněnému dovolacímu důvodu svým obsahem odpovídaly.

24. Obviněný uplatnil dovolací námitky podle § 265b odst. 1 písm. g), h) a m) tr. ř. Pod dovolacím důvodem podle písm. g) obviněný uvedl, že skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy [uplatnil jej tedy ve všech třech jeho variantách]. K dovolacímu důvodu podle písm. h) uvedl, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku, nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Dovolací důvod podle písm. m) obviněný sice odkazem na zákonné ustanovení neoznačil, ale uvedl, že dovolání směřuje proti pravomocnému usnesení soudu, který rozhodl ve druhém stupni, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek obviněného proti rozsudku soudu prvního stupně, jímž byl obviněný uznán vinným a uložen mu trest ve smyslu § 265a odst. 1 a 2 písm. h) tr. ř., lze tedy uzavřít, že i tímto dovolacím důvodem obviněný zamýšlel brojit [a to jeho druhou variantou].

25. Nejvyšší soud po seznámení se s obsahem napadených rozhodnutí a připojeného trestního spisu konstatuje, že dovolací argumentace obviněného je v zásadě doslovným opakováním námitek, které uplatnil v odvolání a povětšinou i dříve v řízení před soudem prvního stupně v souvislosti s prezentací své obhajoby, že pohlavní styk s poškozenou byl oboustranně dobrovolný a že spočíval jen v orálním styku, nikoli v souloži. Obviněný dokonce Nejvyšší soud v dovolání místy oslovuje jako soud odvolací, což nasvědčuje tomu, že jen okopíroval své předchozí odvolací námitky. Obviněný přitom nepoukázal na žádný konkrétní rozpor mezi skutkovými zjištěními určujícími použitou právní kvalifikaci, ke kterým dospěl soud prvního stupně a která odvolací soud shledal úplnými a správnými, a provedenými důkazy, stejně jako neuvedl žádný reálně opomenutý důkaz mající potenciál ovlivnit skutková zjištění. Veškeré námitky obviněného týkající se výroku o vině opětovně směřují jen k otázce věrohodnosti poškozené, která oproti jeho tvrzení vypověděla, že ji k pohlavnímu styku přiměl násilím a že proti její vůli na ní vykonal soulož poté, co odmítla jeho požadavek na orální sex. Poukazem na rozpory v jejích výpovědích a na údaje plynoucí z dalších důkazů se obviněný snaží zvrátit závěr soudů, že poškozená vypovídá pravdivě, a prosadit vlastní skutkovou verzi. Soudy obou stupňů se s těmito námitkami obviněného v odůvodněních svých rozhodnutí přitom zabývaly a přesvědčivě je vypořádaly. Stejně jako se vypořádaly s tím, proč nevyhověly návrhům obhajoby na doplnění dokazování znaleckým zkoumáním věrohodnosti poškozené a toho, nakolik mohla její opilost ovlivnit její schopnost si pamatovat a správně reprodukovat prožitý děj, tudíž nejde o žádný opomenutý důkaz.

26. Pokud jde o obviněným uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je namístě připomenout, že jeho existence nemůže být založena jen na tom, že obviněný předkládá vlastní hodnocení důkazů a dovozuje z toho jiné skutkové, popř. i právní závěry než soudy nižších stupňů (viz přiměřeně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 8 Tdo 1268/2013, obdobně viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2017, sp. zn. 4 Tdo 409/2017). Jinak vyjádřeno, pro naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nestačí pouhé tvrzení o zjevném rozporu obsahu provedených důkazů se zjištěným skutkovým stavem, které je založeno jen na jiném způsobu hodnocení důkazů obviněným, který je pro něj příznivější. Právní námitky obviněný v podstatě neuplatnil, byť dovolání postavil i na § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., a jeho stručné výhrady proti výroku o trestu a adheznímu výroku vycházejí z jiného skutkového děje, než jak byl prokázán, neboť obviněný i zde namítá, že poškozená se nestala obětí znásilnění, případně zpochybňuje důvodnost svého dřívějšího odsouzení za násilnou trestnou činnost poukazem na to, že násilí použil na obranu dívky.

27. S odkazem na shora uvedená zjištění je zřejmé, že není dán ani dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř., konkrétně jeho druhá alternativa, a dovolání obviněného tedy neodpovídá žádnému z dovolacích důvodů uvedených v § 265b odst. 1 tr. ř., takže Nejvyššímu soudu nezbylo, než ho podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítnout.

28. Obiter dictum Nejvyšší soud uvádí, že je výsostným právem soudu, který svědka vyslýchá, aby na základě obsahu jeho výpovědi, ale i způsobu, jakým ji podává, posoudil, zda jde o svědka věrohodného, zda lze z jím poskytnutých informací vycházet při objasnění skutku a v jakém rozsahu. Nadřízený soud, pokud znovu výslech svědka neprovede, může jen zvažovat, zda hodnocení soudu nižšího stupně je logické vzhledem k dalším důkazům, k tomu, jak konzistentně svědek vypovídá, jaký má vztah k projednávané věci apod. V případě poškozené M.

K. soud prvního stupně, který svědkyni osobně vyslechl a vzhledem k tomu, že jde o zvlášť zranitelnou oběť, učinil tak v nepřítomnosti obviněného ve snaze eliminovat riziko její sekundární viktimizace, v odůvodnění odsuzujícího rozsudku jasně konstatoval, že ji má za zcela věrohodnou, i když jsou v jejích postupně učiněných výpovědích drobné rozpory, které padají na vrub časovému odstupu, a přestože svědkům T. P. a R. T. poškozená nejprve řekla, že „byla prcat“, a až následně upřesnila, že nedobrovolně a že byla k sexuálního kontaktu přinucena násilím.

Zvažoval i vysvětlení lékaře MUDr. Jakuba Neumayera, že zjištěné poranění zevního genitálu poškozené mohlo být způsobeno násilným stykem ale i stykem dobrovolným, pokud byl velmi intenzivní (srovnej odst. 18 až 22 odůvodnění jeho rozsudku). Jinak řečeno, už soud prvního stupně se vyrovnal s námitkami, kterými se obhajoba v odvolání a pak v dovolání snažila věrohodnost svědkyně zpochybnit. Odvolací soud se těmito námitkami obhajoby znovu zabýval a ještě podrobněji, než soud prvního stupně vysvětlil, proč nejsou sto ani ve svém souhrnu zvrátit úsudek o věrohodnosti poškozené (viz odst. 10 odůvodnění napadeného usnesení).

K drobným nesrovnalostem ve výpovědích poškozené, jejichž význam obhajoba zjevně nadnáší, uvedl, že jsou snadno vysvětlitelné časovým odstupem, a označil za standardní, že postupně učiněné výpovědi svědků v trestním řízení se ne zcela shodují, a naopak jsou zcela výjimečně identické i co do detailů. K slovnímu vyjádření poškozené směrem ke svědkům T. P. a R. T. zdůraznil, že ho nelze vytrhávat z kontextu toho, že poškozená byla zjevně velmi rozrušená a vzápětí konstatovala, že byla znásilněna. Logicky pak soudy obou stupňů poukázaly na celou řadu dalších důkazů, které s výpovědí poškozené konvenují, takže rozhodně nejde o jediný usvědčující důkaz.

Z nich je vhodné znovu upozornit na výpovědi početných svědků – T. P., R. T., M. S., D. J. a M. H., kteří shodně uvedli, že poškozená vykazovala jasné znaky silného rozrušení, byla uplakaná, hledala své věci. Jejich výpovědi korespondují s obsahem nahrávky telefonického oznámení znásilnění poškozenou na linku 158. K tomu přistupuje objektivní zjištění, že poškozená utrpěla drobné poranění v podobě lacerace zevního genitálu, které lze dobře vysvětlil násilným pohlavním stykem, a fakt, že v poševním stěru poškozené byla zjištěna smíšená, přičemž Y haplotyp je shodný s Y haplotypem obviněného.

Odvolací soud přitom vyložil, že identický Y haplotyp mají všechny osoby mužského pohlaví, které jsou příbuzné po otcovské linii, a protože žádný takový mužský příbuzný obviněného nebyl na místě činu v rozhodné době přítomen, je evidentní, že biologická stopa nalezená stěrem v pochvě poškozené patří obviněnému. Spekulací o tom, že se tam mohla dostat dotykem prstů, se zabýval už odvolací soud a logicky ji vyvrátil. Mimo jiné i poukazem na druhou biologickou stopu se spermatem obviněného, která byla nalezena na bundě poškozené a jejíž lokace koresponduje s tím, co poškozená uvedla, tedy, že obviněný ejakuloval mimo její pochvu, a naopak je v rozporu s výpovědí obviněného, který vypověděl, že neejakuloval vůbec.

Konečně odvolací soud přesvědčivě vyložil, že poškozená neměla žádný důvod si vymýšlet znásilnění obviněným, kterého v podstatě neznala a měla k němu ambivalentní vztah. Vysvětlení obviněného, že se snad jednalo o jakousi uraženou ješitnost, protože poškozená očekávala víc, je zcela nepřesvědčivé právě v kontextu toho, že mezi nimi nebyl žádný vztah, který by nějaká očekávání na straně poškozené odůvodnil.

29. V návaznosti na výše uvedené je zřejmé, proč soudy obou stupňů neshledaly důvod pro znalecké zkoumání věrohodnosti poškozené, jak se toho obviněný domáhal. Vyjma toho je potřeba zdůraznit, že znalci zkoumající něčí duševní stav se mohou vyjádřit jen k obecné věrohodnosti posuzované osoby a nikoli k její věrohodnosti specifické. Pokud jde o ovlivnění poškozené alkoholem v rozhodné době, z provedených důkazů vyšlo najevo, že nedosahovalo takové intenzity, aby neuměla správně vnímat realitu a reprodukovat prožité události [viz výpovědi svědků, např. svědkyně S., která uvedla, že vliv alkoholu na poškozené znát nebyl (srov. č. l. 213 tr. spisu), či výpovědi policistů D. J. (č. l. 214 tr. spisu) a M. H., který poškozenou na místě konfrontoval (č. l. 226 tr. spisu), ze kterých plyne, poškozená byla sice vyděšená a zmatená, ale v důsledku zažitého traumatu, nikoli vlivem požitého alkoholu].

30. K námitce obviněného, že soudy při posuzování spáchaného skutku nesprávně akcentovaly jeho dřívější odsouzení Okresním soudem v Mladé Boleslavi jako soudem pro mladistvé ze dne 30. 3. 2022, sp. zn. 1 Tm 3/2022, za provinění ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1 tr. zákoníku, k úhrnnému trestnímu opatření odnětí svobody v délce 6 měsíců, jehož výkon mu byl podmíněně odložen na zkušební dobu 18 měsíců, ačkoli znakem skutkové podstaty znásilnění podle § 185 tr. zákoníku není opětovné spáchání násilného trestného činu, Nejvyšší soud vysvětluje, že soudy nižších stupňů dřívější odsouzení obviněného nebraly do úvahy při právním posouzení nyní projednávaného skutku, nýbrž až v rámci úvah o přiměřeném trestu, kde zcela důvodně zdůraznily, že obviněnému podle § 42 písm. q) tr.

zákoníku přitěžuje, že se trestného činu znásilnění dopustil ve zkušební době odsouzení za předchozí násilné protiprávní jednání a že z jeho chování je zřejmé, že trest zdůrazňující výchovný aspekt na něj nemá předpokládaný nápravný vliv a je tedy potřeba přistoupit k trestu důraznějšímu (viz odst. 25-26 rozsudku soudu prvního stupně a odst. 12 usnesení odvolacího soudu). Nejvyšší soud k tomu dodává, že s ohledem na nízký věk obviněného je nepodmíněný trest odnětí svobody ve výměře tří let nepochybně trestem přísným, nikoli však trestem nepřiměřeným, vezme-li se do úvahy, že obviněný se dopustil zvlášť závažného zločinu ve zkušební době podmíněného odsouzení za předchozí provinění, které i přes uložené trestní opatření bagatelizuje a omlouvá, a že vyjma jeho věku blížícímu se věku mladistvých u něj absentují polehčující okolnosti, pro které by bylo možné se domnívat, že k jeho nápravě postačí ještě trest podmíněný, protože i bez přímého výkonu odnětí svobody je schopen získat potřebný náhled na své protiprávní jednání a v budoucnu se ho vyvarovat.

Obviněný neprojevil lítost nad svým jednáním, neukázal žádné výčitky svědomí, poškozené se neomluvil, ba naopak po celou dobu trestního stíhání ji osočoval ze lži a tím její duševní útrapy úmyslně navyšoval. Tyto skutečnosti se odrazily i v tom, že nad rámec zadostiučinění, které bylo poškozené poskytnuto samotným odsouzením obviněného, jí byla přiznána s odkazem na § 2951 odst. 2 o. z. a § 2956 o. z. i peněžitá satisfakce ve výši 100 000 Kč za nemajetkovou újmu, kterou poškozená utrpěla zásahem do vysoce osobnostní intimní sféry vlastního rozhodování o pohlavním životě.

Obviněný v dovolání přiznanou výši zpochybnil poukazem na to, že poškozené se už půl roku po skutku opět zapojovala do společenského života. S touto námitkou se přiléhavě vyrovnal odvolací soud v odst. 13 napadeného usnesení, kde s poukazem na konkrétní rozhodnutí vysvětlil, že přiznaná částka odpovídá aktuální judikatuře vyšších soudů, aniž by byla pro obviněného ekonomicky likvidační, a současně uvedl, že ze skutečnosti, že poškozená se po určité době vrátila ke svému dřívějšímu způsobu života mladé dívky, a to včetně komunikace na sociálních sítích, rozhodně nelze dovozovat, že by její duševní újma byla zanedbatelného rázu a není potřeba ji odškodnit.

31. S ohledem na shora uvedené Nejvyšší soud dovolání obviněného, které je v podstatě jen polemikou o věrohodnosti poškozené, odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. jako podané z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř., a učinil tak v neveřejném zasedání v souladu s § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.

P o u č e n í: Proti rozhodnutí o dovolání není, vyjma obnovy řízení, žádný opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 30. 4. 2025

JUDr. Jiří Pácal předseda senátu

Vypracovala: JUDr. Pavla Augustinová soudkyně