4 Tdo 273/2015-22
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 24. března 2015 o
dovolání obviněného J. B. proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 3. 11.
2014, sp. zn. 6 To 212/2014, v trestní věci vedené u Okresního soudu Plzeň-
město pod sp. zn. 2 T 34/2014, takto:
I. Podle § 265k odst. 1 tr. ř. se zrušuje napadený rozsudek Krajského
soudu v Plzni ze dne 3. 11. 2014, sp. zn. 6 To 212/2014.
II. Podle § 265k odst. 2 tr. ř. se zrušují také další rozhodnutí na
zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo
zrušením, pozbyla podkladu.
III. Podle § 265l odst. 1 tr. ř. se Krajskému soudu v Plzni přikazuje,
aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Rozsudkem Okresního soudu Plzeň-město ze dne 16. 6. 2014, sp. zn. 2 T
34/2014, byl obviněný J. B. (dále jen „obviněný“ případně „dovolatel“) uznán
vinným ze spáchání přečinu úvěrového podvodu podle § 211 odst. 1, 4 tr.
zákoníku, kterého se podle skutkové věty výroku o vině daného rozsudku dopustil
tím, že:
„dne 6. 10. 2010 při sjednávání úvěrové smlouvy se společností Home Credit, a.
s., IČ 26978636, zastoupené společností FIKR., s. r. o., v P., v provozovně F.,
s. r. o., na ulici J., vystupoval jako jednatel společnosti Daniels Company, s.
r. o., IČ 28463641, doložil výpis z obchodního rejstříku z 22. 3. 2010, dle
kterého byl jednatelem společnosti, přičemž jednatelem uvedené společnosti byl
pouze do 10. 9. 2010, čehož si byl vědom, kdy na základě jím uvedených údajů
byla ještě téhož dne uzavřena úvěrová smlouva na subjekty smlouvy společnost
Home Credit, a. s., a společnost Oaniels Company, s. r. o., na základě které
byl poskytnut spol. Daniels Company, s. r. o. úvěr ve výši 380.000,- Kč na
financování koupě vozidla zn. Subaru Impreza IV 2.0 R Sport, které si J. B.
ihned převzal od prodejce F., s. r. o., měsíční splátky hradil pouze do 14. 11.
2011“.
Za uvedené jednání byl obviněný odsouzen podle § 211 odst. 4 tr. zákoníku k
trestu odnětí svobody v trvání 18 měsíců. Podle § 81 odst. 1, § 82 odst. 1 tr.
zákoníku byl výkon uloženého trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání
tří a půl let. Podle § 82 odst. 2 tr. zákoníku bylo obviněnému uloženo, aby
podle svých sil nahradil škodu, kterou trestným činem způsobil.
Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost zaplatit
společnosti Home Credit, a. s., se sídlem Brno, Nové Sady 996/25, IČ 269 78
636, na náhradě škody částku ve výši 153.505 Kč. Podle § 229 odst. 2 tr. ř.
byla tato společnost odkázána se zbytkem svého nároku na řízení ve věcech
občanskoprávních.
Proti rozsudku Okresního soudu Plzeň-město ze dne 16. 6. 2014, sp. zn. 2 T
34/2014, podal obviněný odvolání, o kterém rozhodl Krajský soud v Plzni
rozsudkem ze dne 3. 11. 2014, sp. zn. 6 To 212/2014, tak, že podle § 258 odst.
1 písm. e), odst. 2 tr. ř. zrušil rozsudek Okresního soudu Plzeň-město ze dne
16. 6. 2014, č. j. 2 T 34/2014-175 ve výroku o trestu a podle § 259 odst. 3 tr.
ř. znovu rozhodl tak, že obviněného odsoudil podle § 211 odst. 4 tr. zákoníku k
trestu odnětí svobody v trvání osmnácti měsíců. Podle § 81 odst. 1, § 82 odst.
1 tr. zákoníku výkon tohoto trestu podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání
dva a půl roku. Podle § 82 odst. 2 tr. zákoníku obviněnému také uložil, aby
podle svých sil nahradil škodu, kterou trestným činem způsobil.
Jinak ponechal napadený rozsudek beze změny.
Proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 3. 11. 2014, sp. zn. 6 To
212/2014, podal následně obviněný prostřednictvím svého obhájce dovolání včetně
jeho doplňku ze dne 19. 1. 2015, opírající se o dovolací důvod podle § 265b
odst. 1 písm. g) tr. ř. tj., že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním
posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.
Ve svých námitkách obviněný uvedl, že ačkoliv v době uzavření předmětné smlouvy
už nebyl jednatelem společnosti Daniels Company, s. r. o., byl však i nadále
zmocněn jednatelem této společnosti k zastupování ve věcech spojených s
podnikatelskými aktivitami společnosti včetně podepisování obchodních listin a
smluv, přičemž odkázal na plnou moc ze dne 15. 9. 2010. Podle jeho názoru
nikoho neuvedl v omyl tvrzením, že byl oprávněn za uvedenou společnost jednat a
uzavírat smlouvy. Ohradil se proti nařčení, že mohl plnou moc vyhotovit a
předložit až následně po spáchání předmětného činu, neboť udělení této plné
moci potvrdil i sám zmocnitel. Vytkl, že byl opakovaně zamítnut jeho návrh na
předvolání svědka, který s ním tento úvěr sjednával. Dále zopakoval svoji
obhajobu, že nebylo jeho úmyslem úvěr nesplácet, když následující rok po
uzavření úvěrové smlouvy hradil sjednané splátky. Rovněž poukázal na
skutečnost, že od 27. 11. 2013 znovu dobrovolně splácí úvěr měsíčními platbami
ve výši 23.000 Kč a snaží se co nejdříve dlužnou částku uhradit. V tomto ohledu
odkázal na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 631/2005. Nesouhlas projevil i s
uloženou výší trestu, když namítl nedostatečné zhodnocení polehčujících
okolností na jeho straně, například když soudy dostatečně nepřihlédly k jeho
osobě a dosavadní bezúhonnosti. Závěrem svého dovolání proto obviněný navrhl,
aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a vrátil k novému
rozhodnutí ev. sám ve věci rozhodl.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen státní
zástupce) se vyjádřil k podanému dovolání a sdělil, že je založeno na důvodu
podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Pokud jde o uplatněné námitky, uvedl, že
je nelze pod uplatněný (ani jiný) dovolací důvod přiřadit, neboť jimi
polemizuje se skutkovými zjištěními soudů dříve ve věci činných a předkládá
svou vlastní představu o skutkovém ději. K těmto námitkám však nelze v
dovolacím řízení zásadně přihlížet, protože dovolací soud je až na výjimky
vázán skutkovými zjištěními, které učinily soudy činné v předchozích fázích
trestního řízení. Z těchto skutkových zjištění přitom mj. vyplývá, že obviněný
při uzavírání úvěrové smlouvy vystupoval jako jednatel společnosti a žádnou
plnou mocí se neprokazoval. Naopak bylo zjištěno, že při sjednávání úvěrové
smlouvy předkládal výpis z obchodního rejstříku, na kterém figuroval jako
jednatel společnosti, ač si byl vědom toho, že jednatelem již není. Právě na
základě těchto zjištění soudy správně dovodily, že obviněný při sjednávání
úvěrové smlouvy uvedl nepravdivý údaj (že je jednatelem společnosti, ač jím ve
skutečnosti již nebyl) a zároveň se náležitě vypořádaly s obhajobou obviněného
spočívající v tvrzení, že jednal na základě plné moci (viz např. str. 4
rozsudku krajského soudu). Tyto námitky obviněného státní zástupce shledal z
hlediska zákonných dovolacích důvodů za irelevantní, přičemž příslušné soudy se
s nimi dostatečně vypořádaly.
Státní zástupce pak konstatuje, že obviněný dále namítl, že nebylo jeho úmyslem
předmětný úvěr nesplácet, přičemž celý rok následující po uzavření úvěrové
smlouvy sjednané splátky hradil, od 27. 11. 2013 předmětný úvěr znovu
dobrovolně splácí měsíčními platbami ve výši 23.000 Kč a snaží se o co možná
nejrychlejší úhradu dlužné částky. Tato obviněným namítaná okolnost hrazení
splátek však nemůže mít zásadně vliv na to, zda naplnil skutkovou podstatu
přečinu úvěrového podvodu ve smyslu § 211 odst. 1 tr. zákoníku, neboť k jejímu
naplnění postačí již to, že obviněný úmyslně uvedl při sjednávání úvěrové
smlouvy nepravdivé údaje. Není třeba, aby věřitele uvedl v omyl, není ani
nutné, aby peněžní prostředky skutečně vylákal, resp. aby věřiteli způsobil
škodu.
Okolnost hrazení splátek však podle státního zástupce může mít vliv na
stanovení výše způsobené škody. Podle jeho názoru soudy pochybily, když
nesprávně ztotožnily výši způsobené škody s výší poskytnutého úvěru (viz
zejména str. 5 rozsudku okresního soudu), neboť obviněný nemohl způsobit škodu
380.000 Kč (výše poskytnutého úvěru), když na splátkách uhradil celkem 226.495
Kč, přičemž tuto skutečnost při úvaze o výši škody oba nižší soudy
nezohlednily, stejně jako další významnou okolnost, kterou je existence
zajištění. Konstatoval, že z úvěrové smlouvy provedené v hlavním líčení jako
důkaz totiž vyplývá, že pohledávka poškozené společnosti byla zajištěna, a to
zajišťovacím převodem práva (bod 5. smlouvy), čímž se však soudy nezabývaly,
ačkoliv má zásadní vliv na stanovení výše škody a v návaznosti na to i na
právní kvalifikaci jednání obviněného. Hodnota zajištění pohledávky musí být
při stanovení výše škody zohledněna.
V tomto směru odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 3 Tdo
460/2010, podle něhož: „Za škodu způsobenou trestným činem úvěrového podvodu
podle § 250b tr. zák. (ve znění účinném do 31. 12. 2009, od 1. 1. 2010 podle §
211 tr. zák.) není možné bez dalšího považovat částku, kterou věřitel poskytl
dlužníkovi na podkladě úvěrové smlouvy. Proto je povinností orgánu činného v
trestním řízení zabývat se i dalšími okolnostmi, které mají význam pro určení
výše škody. Jedná se zejména o zjištění k dosavadnímu průběhu úvěrového vztahu,
jakož i k tomu, jakými prostředky a v jakém rozsahu byl takový vztah zajištěn.
Škodou tak může být toliko částka, která se rovná rozdílu mezi poskytnutými
peněžními prostředky a hodnotou zajištění úvěru, resp. i výší již uhrazených
peněžních prostředků“.
Připomněl, že celková výše úvěru činila 380.000 Kč, uhrazeno bylo do dnešního
dne 226.495 Kč, přičemž pohledávka byla zajištěna zajišťovacím převodem
vlastnického práva k automobilu, jehož cena byla smluvně stanovena na částku
500.000 Kč. Ačkoliv zkoumání reálnosti plnění z tohoto zajišťovacího institutu
mohlo mít zásadní dopad na závěr o naplnění kvalifikované skutkové podstaty
přečinu úvěrového podvodu podle § 211 odst. 1, 4 tr. zákoníku, soudy v tomto
ohledu žádné stanovisko nezaujaly. Tím podle státního zástupce došlo k naplnění
namítaného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Závěrem svého vyjádření proto navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1, 2
tr. ř. napadený rozsudek krajského soudu zrušil a podle § 256l tr. ř. věc
uvedenému soudu přikázal k novému projednání a rozhodnutí a aby tak učinil za
podmínek § 265r odst. 1 písm. b) tr. ř. v neveřejném zasedání. Pro případ
odlišného stanoviska vyjádřil souhlas podle § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. s
tím, aby případně i jiné rozhodnutí bylo učiněno v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání
obviněného je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno osobou
oprávněnou prostřednictvím obhájce, tedy podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř.
a v souladu s § 265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve
smyslu § 265e tr. ř. zachována.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále
nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněné zákonem
stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou
provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3
tr. ř.
Ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným
prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních
vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého
stupně, ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je
totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může
doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném
opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno
základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve
smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen
„Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou
třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a
samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho
důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je
mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět
(srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr.
ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň
plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání
dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní
pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne
27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými
dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k
revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci
má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§ 265d
odst. 2 tr. ř.).
Obviněný ve svém dovolání uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g)
tr. ř., podle kterého lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na
nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním
posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek
zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže
nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace
neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto
skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového
zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není
oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost
nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí
Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních
námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění,
hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost
provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr
obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně
spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve
zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního
přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i
v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci.
Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a
úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle § 2 odst. 5 tr. ř. ani
přezkoumávání úplnost provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení
důkazů ve smyslu § 2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění,
tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně
relevantních námitek.
Nejvyšší soud zásadně nezasahuje do skutkových zjištění soudů prvního a druhého
stupně. Učinit tak může jen zcela výjimečně, pokud to odůvodňuje extrémní
rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. V takovém případě
je zásah Nejvyššího soudu namístě proto, aby byl dán průchod ústavně
garantovanému právu na spravedlivý proces. Extrémní rozpor mezi skutkovými
zjištěními a provedenými důkazy je dán zejména tehdy, když skutková zjištění
soudů nemají obsahovou spojitost s důkazy, když nevyplývají z důkazů při žádném
z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, a když jsou opakem toho, co je
obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna, apod.
Nejvyšší soud po prostudování předmětného spisového materiálu shledal, že
obviněný sice podal dovolání (včetně jeho dodatku) z důvodu podle ustanovení §
265b odst. 1 písm. g) tr. ř., v dovolání však ve skutečnosti nenamítl
nesprávnost právního posouzení skutku, ale pouze napadl soudy učiněná skutková
zjištění. Námitky dovolatele, v jejichž rámci poukazoval na nesprávné hodnocení
důkazů (konkrétně výpovědi P. T., svědka M. R. a listinných důkazů, zejména
plné moci) a vytýkal nedostatečně zjištěný skutkový stav věci (odmítnutí jeho
návrhu na výslech svědka – pracovníka, který s ním uzavíral předmětnou úvěrovou
smlouvu), je nutno považovat za námitky skutkového charakteru, týkající se
úplnosti a hodnocení provedeného dokazování. V podaném dovolání tedy obviněný
neuplatnil žádnou námitku v tom smyslu, že by uvedená skutková zjištění
nenaplňovala znaky přečinu úvěrového podvodu podle § 211 odst. 1, 4 tr.
zákoníku. Je třeba konstatovat, že obviněný se svým dovoláním domáhá, aby na
základě odlišného hodnocení důkazů byl jiným způsobem posouzen skutek, pro
který byl stíhán. Uvedenou skutečnost však nelze podřadit pod dovolací důvod
vymezený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale ani pod žádný jiný.
V posuzovaném případě se v poměru mezi skutkovými zjištěními Okresního soudu
Plzeň-město, z nichž v napadeném rozhodnutí vycházel také Krajský soud v Plzni
na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé, nejedná o žádný extrémní
rozpor. Jeho zjištění mají potřebný obsahový základ ve svědecké výpovědi P. T.,
přičemž tato výpověď byla v souladu i s dalšími provedenými důkazy, kterými
byly především výpověď svědka M. R., jakož i listinnými důkazy, kupř. zprávou
společnosti Home Credit, a. s., úvěrovou smlouvou uzavřenou mezi Home Credit,
a. s., a společností Daniels Company, s. r. o., jejímž předmětem byl úvěr na
financování předmětného motorového vozidla zn. Subaru Impreza. Soudy, které si
byly vědomy tvrzení obviněného, že se předmětného jednání nedopustil, ačkoliv
toto je v rozporu s jeho výpovědí (úplným doznáním) po sdělení podezření, již
proto postupovaly při hodnocení důkazů velmi obezřetně.
To, že obviněný nesouhlasí se způsobem, jímž soudy hodnotily důkazy, a že se
neztotožňuje s jejich skutkovými zjištěními, není dovolacím důvodem. Nad rámec
shora uvedeného je však nutné zmínit výši škody, kterou svým jednáním obviněný
způsobil, neboť je znakem právní kvalifikace, kterou byl uznán vinným. Nakonec
je to jeden z důvodů, pro který státní zástupce navrhuje zrušit napadené
rozhodnutí. Oba soudy nižších stupňů se dopustily pochybení, když do výroku
svých rozhodnutí neuvedly její výši, ač je znakem žalované skutkové podstaty. Z
rozhodnutí je zřejmé (viz např. č. l. 5 rozsudku krajského soudu), že považuje
za škodu jimi dohodnutou částku za předmětné vozidlo, což je 380.000 Kč,
nezohlednily však splátky, které obviněný po převzetí vozidla hradil. Nejvyšší
soud tedy uvádí, že škodou je nikoli částka 380.000 Kč, ale dohodnutá cena
vozidla, od které je nutno odečíst výši splátek, které obviněný dobrovolně
hradil, byť ne zcela pravidelně do 14. 11. 2011, a to ve výši 134. 495 Kč. Výše
škody způsobená jednáním obviněného tedy činí 245.505 Kč, což je větší škoda (§
138 odst. 1 tr. zákoníku). Následně obviněný splátky již neplatil a započal
znovu s hrazením splátek až 28. 11. 2013, kdy do 31. 3. 2014, nepochybně pod
hrozbou trestního stíhání, celkem zaplatil 92. 000 Kč (viz. zpráva Home Credit,
a. s., na č. l. 140). Od té doby poskytnutý úvěr opět není hrazen. Tuto částku
uhrazenou zhruba po dvou letech, je však nutno brát jen jako náhradu škody,
kterou obviněný trestnou činností způsobil, nikoliv jako částku, o kterou by se
mohla dále snížit způsobená škoda trestnou činností. Zmínit je třeba i sdělení
poškozené společnosti, že kdyby jim bylo známo, že obviněný již není jednatelem
společnosti, ale jedná s nimi pouze na základě plné moci, úvěr by poskytnut
nebyl (viz. str. 164 spisu). Jak je již výše uvedeno, obviněný je ze svého
jednání usvědčován i výpovědí svědka T., který stručně řečeno uvedl, že po
převzetí firmy o žádném vozidle nic nevěděl, sdělila mu to až při šetření
policie a nikomu telefonicky neuvedl, že by toto vozidlo odvezl do Š. (viz
zpráva společnosti Cordis, s. r. o. na č. l. 13 spisu). Nabízí se, že tuto
skutečnost sdělil právě obviněný. Nejvyšší soud považuje za nutné se zmínit i o
tzv. dojednané záruce za vozidlo mezi obviněným a společností Home Credit a.
s., v jejímž nezapočtení státní zástupce spatřoval řádně uplatněný dovolací
důvod, se závěrem zrušení napadeného rozhodnutí.
K tomu Nejvyšší soud uvádí, že dohodnutá částka za zástavu vozidla činila
500.000 Kč, což je vlastně celková suma, kterou by obviněný zaplatil za
vozidlo, spolu s dalšími náležitostmi, které měl uhradit za poskytnutý úvěr,
kdyby ovšem řádně platil. Za takové situace by obviněný, i kdyby dokonce nic
neuhradil, nikdy nemohl být stíhán za žalovaný trestný čin, ale pouze za tento
trestný čin v základní skutkové podstatě, která výši škody nestanoví. Obviněný
nakonec, což je podstatné, ani tuto námitku ve svém podání neuplatnil, proto se
jí ani Nejvyšší soud nezabýval, neboť ani v tomto případě neshledal extrémní
rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy.
V dovolání obviněný vznáší rovněž námitku spočívající v tvrzení, že uložený
trest je nepřiměřeně přísný. Nejvyšší soud konstatuje, že proti výroku o trestu
lze zásadně podat dovolání jen z důvodu uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1
písm. h) tr. řádu, který je dán tehdy, jestliže obviněnému byl uložen takový
druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo
trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně za trestný čin, jímž byl uznán
vinným. Má-li tedy dojít k jeho naplnění, musí být v dovolání namítána
existence jedné z jeho dvou alternativ, tedy že došlo buď k uložení
nepřípustného druhu trestu, nebo k uložení druhu trestu sice přípustného, avšak
mimo zákonnou trestní sazbu. Druhem trestu, který zákon nepřipouští, se zde
rozumí zejména případy, v nichž by byl uložen některý z druhů trestů uvedených
v § 52 tr. zákoníku bez splnění těch podmínek, které zákon předpokládá, tj.
pokud v konkrétním případě určitému pachateli za určitý trestný čin nebylo
možno uložit některý druh trestu s ohledem na jeho zvláštní zákonné podmínky.
Trest ve výměře mimo trestní sazbu je pak uložen tehdy, pokud soud při jeho
ukládání nedůvodně překročil horní či dolní hranici trestní sazby uvedené v
příslušném zákonném ustanovení, a to včetně nesprávného použití ustanovení § 58
tr. zákoníku upravujícího mimořádné snížení trestu odnětí svobody.
Samotná nepřiměřenost uloženého trestu (resp. námitky proti druhu a výměře
trestu z důvodu jeho přílišné přísnosti nebo naopak mírnosti v důsledku
nesprávného vyhodnocení polehčujících a přitěžujících okolností, jde-li jinak o
trest podle zákona přípustný a vyměřený v rámci zákonné trestní sazby) nemůže
být relevantně uplatněna v rámci žádného ze zákonem taxativně vymezených
dovolacích důvodů. V rámci obviněným uplatněného důvodu dovolání podle § 265b
odst. 1 písm. g) tr. ř. lze toliko namítat nesprávné hmotně právní posouzení ve
vztahu k některým zvláštním podmínkám při ukládání trestu, např. pochybení
soudu při ukládání souhrnného trestu nebo úhrnného a společného trestu za
pokračování v trestném činu. Vzhledem k rozvedeným teoretickým východiskům
nelze výtku obviněného směřující proti nepřiměřené přísnosti jemu uloženého
trestu pod žádný z dovolacích důvodů podle § 265b tr. ř. podřadit, neboť o
žádný z těchto případů se v posuzované věci nejedná.
Vzhledem k uvedenému Nejvyšší soud v rozhodnutích obou soudů ze všech výše
rozvedených důvodů neshledal dostatečný podklad pro závěr o naplnění zákonných
znaků skutkové podstaty přečinu úvěrového podvodu podle § 211 odst. 1, 4 tr.
zákoníku.
Z tohoto pohledu nemohla rozhodnutí obou soudů obstát, neboť neuvedly do výroku
výši škody, kterou obviněný trestnou činností způsobil, když tím byl úspěšně
naplněn důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tedy, že
rozhodnutí spočívá na jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Nejvyšší soud ze shora uvedených důvodů proto shledal ve smyslu § 265k odst. 1
tr. ř. dovolání obviněného důvodným, a proto podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil
rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 3. 11. 2014, sp. zn. 6 To 212/2014.
Podle § 265k odst. 2 tr. ř. zrušil také další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí
obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla
podkladu. Podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal Krajskému soudu v Plzni, aby
věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl, neboť tento soud může v
řízení o odvolání napravit pochybení, kterého se doposud dopustily soudy obou
stupňů, a to aniž by za současného stavu bylo třeba doplnit dokazování.
Při novém projednání věci bude Krajský soud v Plzni vázán právním názorem,
který Nejvyšší soud zaujal (§ 265s odst. 1 tr. ř.). Musí rovněž respektovat
zákaz změny k horšímu, neboť napadené rozhodnutí bylo zrušeno jen v důsledku
dovolání podaného obviněným (§ 265s odst. 2 tr. ř.).
Shora uvedené rozhodnutí učinil Nejvyšší soud v souladu s ust. § 265r odst. 1
písm. b) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení
opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 24. března 2015
Předseda senátu:
JUDr. Jiří
Pácal
Vypracoval:
JUDr. Drahomír Drápal