4 Tdo 279/2023-429
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 19. 4. 2023 o dovolání obviněného T. H. nar. XY v XY, trvale bytem XY, proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 16. 8. 2022 č. j. 5 To 31/2022-378, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 63 T 61/2019, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného T. H. odmítá.
1. Rozsudkem Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 30. 11. 2021 č. j. 63 T 61/2019-310 byl obviněný T. H. (dále též jen „obviněný“ nebo „dovolatel“) uznán vinným přečinem neoprávněného přístupu k počítačovému systému a nosiči informací podle § 230 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, kterého se dopustil tím, že
jako obchodní ředitel společnosti C. E. z přesně nezjištěného místa, prostřednictvím služebního počítače označeného číslem XY a osobního účtu h.@c.cz v rozporu s vnitřními předpisy připojil k počítačovému systému společnosti prostřednictvím rozhraní USB svůj soukromý externí disk zn. Toshiba, výrobní číslo XY, na který:
- dne 30. 11. 2017 ve 21:33 hodin z adresáře zkopíroval dokumenty týkající se výběrových řízení, jichž se společnost zúčastnila v roce 2016 spolu s informacemi o jejich zadavatelích, výší provize odměn obchodníků, sumářů nabídek společnosti a jejich obchodních výsledků, - dne 30. 11. 2017 ve 21:42 hodin, z adresáře zkopíroval informace o reportu provizí interních obchodníků, kde jsou mimo jiné uvedena rodná čísla a identifikační čísla zákazníků, produkt který je poskytován, kód elektroměru a informace o spotřebě, - dne 19. 12. 2017 v 02:13 hodin, z adresáře zkopíroval data obsahující dokumenty s identifikačními údaji zákazníků, popřípadě potenciálních zákazníků, dále data o spotřebě, obchodní analýzy a interní obchodní prezentace, - dne 27. 12. 2017 v 9:36 hodin zkopíroval soubory XY.xlsx o velikosti 61 KB a XY.csv o velikosti 304 KB, obsahující veškeré kontakty z aplikace MS Outlook.
Za to byl podle § 230 odst. 2 tr. zákoníku, za užití § 67 odst. 2 písm. b), odst. 3 tr. zákoníku a § 68 odst. 1, 2, 3, 5 tr. zákoníku, odsouzen k peněžitému trestu ve výměře 100 (jedno sto) denních sazeb, přičemž jedna denní sazba činila 1 500 Kč (jeden tisíc pět set korun českých), tj. v úhrnné výši 150 000 Kč (jedno sto padesát tisíc korun českých).
2. Proti výše uvedenému rozsudku Okresního soudu v Ústí nad Labem podal obviněný odvolání do výroků o vině i trestu, o němž rozhodl Krajský soud v Ústí nad Labem usnesením ze dne 16. 8. 2022 č. j. 5 To 31/2022-378 tak, že je podle § 256 tr. ř. zamítl.
3. Na toto rozhodnutí odvolacího soudu reagoval obviněný podáním dovolání, v němž označil dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř. Obviněný připustil, že některé námitky vznesl již vůči rozhodnutí soudu prvního stupně, který i přes značný rozsah dokazování hodnotil provedené důkazy zcela jednostranně a v neprospěch dovolatele, k některým argumentům obhajoby vůbec nepřihlédl a v rozporu s § 125 odst. 1 tr. ř. se s nimi v odůvodnění svého rozsudku nevypořádal. Odvolací soud na některé námitky taktéž nereagoval, a pokud ano, pak vesměs neobjektivně, nepřesně nebo zavádějícím způsobem.
Obviněný především zpochybnil porušení Směrnice LZ07 ze dne 4. 1. 2016 – Pokyny pro uživatele ICT vybavení (dále také jen „směrnice“ nebo „směrnice LZ07“), neboť jím užitý externí harddisk nespadá pod pojem ICT zařízení ve smyslu této směrnice, ale jedná se o datové medium. S tím pak souvisela otázka posouzení neoprávněného připojení do informačního systému, neboť zákaz takového přístupu je směrnicí formulován toliko pro ICT zařízení (což podle obviněného externí harddisk není), a nikoliv pro datová media.
Soud prvního stupně a potažmo i soud odvolací tak uvažovaly zcela nesprávně, když namísto kritéria podobných vlastností několika pojmů pro zařazení do téže skupiny pojmů (ICT zařízení, respektive datová media) operovaly existencí společného obecnějšího nadřazeného pojmu. Tento svůj názor pak podepřel citacemi ze znaleckého posudku Ing. Jiřího Bernatíka ze dne 19. 1. 2022, předloženého obhajobou v rámci odvolacího řízení, podle kterého shora uvedená směrnice oba pojmy ICT zařízení a datová media a nakládání s nimi důsledně odděluje.
Odvolací soud však k těmto závěrům znalce nepřihlédl, naopak se s nimi zcela minul, k čemuž obviněný připomněl nález Ústavního soudu ze dne 23. 8. 2000 sp. zn. III. ÚS 77/01, podle kterého nemůže soud závěry znaleckého posudku zcela pominout a sám nahradit odborné názory vlastními laickými úvahami. Obviněný dále namítl flagrantní rozpor mezi provedenými důkazy (směrnicí LZ07 kapitola 8 a 9, usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 8. 1. 2020 č. j. 24 Cm 106/2018-326) a tvrzením nalézacího soudu o tom, že „jiný způsob zálohování dat, než který je ve směrnici uveden, nebyl povolen.“.
Obviněný setrval na názoru, že směrnice nevylučovala jiný způsob zálohování, než jí definovaný základní způsob zálohy na firemní síťový disk. Omezení obsahovala toliko v tom směru, že zálohování nesmělo být mimo „svěřenou pracovní náplň“ a v kategorii dat „důvěrné a tajné“ musely být dodrženy stanovené podmínky zabezpečení. Pokud tedy dovolatel dokumenty zálohoval proto, že je potřeboval pro plnění svých závazků, nečinil tak v rozporu se směrnicí LZ07. Další námitku pak obviněný zaměřil do skutkové věty rozsudku nalézacího soudu, podle které je mu kladeno za vinu i zkopírování souboru XY.xlsx a XY.csv, ačkoliv se jednalo o osobní adresář dovolatele obsahující kontakty přátel, známých a kolegů, nikoliv klientů.
Soudy obou stupňů však rezignovaly na přezkum těchto kontaktů, zda se jedná o data společnosti, jejichž nakládání podléhá režimu směrnice LZ09.
Dále pak obviněný vytkl nalézacímu soudu, že se vůbec nezabýval tím, že zákaznická data, která potřeboval k plnění svých pracovních úkolů a jež byla integrální součástí jednotlivých souborů, byla tzv. uzamčena, takže k nim uživatel neměl přístup. Obviněný však potřeboval data o uskutečněných obchodech a objemu nasmlouvané spotřeby pro vyhodnocení motivační soutěže a vyúčtování provize obchodníků. Tvrzení svědka G., že mohl pro výpočet odměny použít veřejně přístupná data na stránkách operátora trhu s elektřinou (OTE), označil za rozporná s ostatními důkazy a poukázal na svědectví P., podle kterého „OTE je oficiální statistika přístupná, kde jsou odběrná místa, není tam žádná specifikace.“ Takováto data označil obviněný za nedostatečná pro výpočet provizí.
Dále se obviněný věnoval otázce uzavření dohody o analytické činnosti po skončení pracovního závazku uzavřené s G. a s tím související potřebě zkopírovaných dat. K té podrobně uvedl citace emailové komunikace mezi ním a G. a B., ze které dovodil uzavření dohody a tím i oprávněnou potřebu zkopírovaných a dalších požadovaných dat poskytnutých B. Obviněný dále označil za podstatnou otázku, zda zálohování dat na soukromé datové medium, ke kterému byl oprávněn podle směrnice, avšak bez výslovného souhlasu oprávněné osoby, je způsobilé vyvolat ohrožení, tedy následek který je znakem přisouzené skutkové podstaty, neboť podle jeho názoru nedošlo k zde předpokládanému ohrožení integrity dat, ale toliko k porušení pracovní kázně.
Obviněný připomněl, že z výpovědi svědků vyplynulo, že kdyby o externí harddisk požádal, dostal by jej od firmy, z čehož dovodil, že používání takových datových médií nebylo výjimečné a pokud by o souhlas požádal, dostal by jej, tudíž za jediné své pochybení označil to, že opomenul o souhlas s užíváním tohoto media požádat. Z hlediska ohrožení integrity dat bylo pak logicky zcela nedůvodné rozlišovat zálohování na „firemní harddisk“ a „soukromý harddisk“, když na vlastnictví tohoto media je pro zmíněnou integritu dat zcela irelevantní.
Těmto námitkám se soud prvního stupně vůbec nevěnoval a zcela je ignoroval. Obviněný vyjádřil nesouhlas i s tím, že již samotným jednáním je ohrožen nebo dokonce porušen zájem na ochraně individuálního objektu. Závěrem pak shrnul, že nejednal protiprávně v rozporu se směrnicí LZ07 a nevyvolal následek v podobě ohrožení integrity dat, jako znaku trestného činu podle § 230 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku. S ohledem na shora uvedené navrhl, aby Nejvyšší soud napadené usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 16.
8. 2022 č. j. 5 To 31/2022-378 podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil a dále buď aby sám podle ustanovení § 265m odst. 1 tr. ř. rozhodl, že jej podle § 226 písm. b) tr. ř. zprostí obžaloby anebo aby podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal Krajskému soudu v Ústí nad Labem, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
4. Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) zaslal k dovolání obviněného své písemné vyjádření (§ 265h odst. 2 tr. ř.). Poukázal na skutečnost, že veškeré námitky vznesené obviněným byly již uplatněny v rámci obhajoby v řízení před soudem prvního stupně i v rámci odvolání. Taková situace by měla podle jeho názoru v zásadě vést k odmítnutí dovolání podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř. Po formální stránce pak vytknul podanému dovolání nesprávné označení dovolacích důvodů, kdy s ohledem na procesní situaci a námitky obviněného měl být uplatněn i dovolací důvod § 265b odst. 1 písm. m) tr.
ř. s odkazem na uplatněné dovolací důvody § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř. Avšak připustil, že tato nedůslednost není sama o sobě důvodem k vyloučení uplatněných námitek z dovolacího přezkumu. Dále připomněl základní premisy dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., přičemž dospěl k závěru, že v posuzované věci nelze shledat žádný, natož pak zjevný nesoulad mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními. Naopak tato mají obsahový podklad v provedených důkazech, které nalézací soud řádně zhodnotil a svůj postup dostatečně vysvětlil v odůvodnění svého rozsudku.
Odvolací soud se s jeho závěry ztotožnil a své úvahy v tomto směru taktéž náležitě zdůvodnil. Státní zástupce dále konstatoval, že o správnosti skutkových zjištění nelze mít žádné důvodné pochybnosti, skutkový stav byl zjištěn v dostatečném rozsahu a hodnocení důkazů nevykazuje žádné znaky libovůle či svévole, nýbrž odpovídá zásadám logiky.
Odůvodnění obou rozhodnutí soudů nižších stupňů shledal v souladu s požadavky § 125 odst. 1 tr. ř., respektive § 134 odst. 2 tr. ř. K druhému dovolacímu důvodu pak taktéž připomněl obecná východiska. Následně zmínil, že veškeré, pod uplatněný dovolací důvod podřaditelné výhrady obviněného byly posouzeny a správně vyhodnoceny již v odůvodnění předcházejících rozhodnutí, přičemž na ně lze pro stručnost plně odkázat. Nepřisvědčil obviněnému v tom, že externí harddisk není soukromým ICT zařízením ve smyslu směrnice LZ07, naopak poukázal na skutečnost, že obviněný zálohoval datové soubory společnosti C.
E. v době, kdy si uvědomoval konec svého působení v této společnosti, a bylo dokázáno, že tak činil v rozporu s obsahem a smyslem uvedené směrnice a bez souhlasu kohokoliv odpovědného z poškozené společnosti. Dále uvedl, že tzv. zjevný rozpor není možno shledávat za situace, pokud přijatý skutkový závěr lze z provedeného dokazování dovodit logicky přijatelnými postupy a smysluplnými úvahami, neodpovídá ovšem tomu zhodnocení důkazů, které si přeje účastník řízení. Stejně jako soudy dospěl i on k závěru, že obviněný nebyl oprávněn ke zkopírování datových souborů společností C.
E. vymezených v bodě 4 skutkové věty odsuzujícího rozsudku. Konečně pak shrnul, že obviněný zneužil svého oprávnění k přístupu k počítačovému systému společnosti C. E. a se zde uloženými daty neoprávněně naložil tak, že je bez svolení oprávněné osoby a v rozporu s interními předpisy zkopíroval na svůj osobní nosič informací mimo dosah a kontrolu poškozeného.
Po zvážení všech těchto skutečností státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné a současně vyjádřil souhlas s tím, aby Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání i pro případ jiného rozhodnutí.
5. Obviněný T. H. je podle § 265d odst. 1 písm. c) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroků rozhodnutí soudu, které se ho bezprostředně dotýkají. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční lhůtě (§ 265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce (§ 265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňovalo formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení § 265f odst. 1 tr. ř. Jeho přípustnost je dána podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní námitky, o které je obviněný opřel, lze podřadit pod dovolací důvody, na které odkázal. Toto zjištění mělo zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. § 265i odst. 1, 3 tr. ř.).
Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ve znění účinném od 1. 1. 2022, explicitně postihuje situace, kdy rozhodná skutková zjištění soudů, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů, nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Daný dovolací důvod tedy cílí na závažné procesní vady, jež v konečném důsledku zakládají neústavnost pravomocného rozhodnutí. Z dikce tohoto zákonného ustanovení vyplývá, že mezi taková flagrantní pochybení spadají zejména případy opomenutých důkazů, důkazů získaných a posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy a konečně případy svévolného hodnocení důkazů, provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu, jež má za následek existenci tzv. extrémního rozporu mezi jejich obsahem na straně jedné a skutkovým stavem věci v soudy dovozované podobě na straně druhé. Předpokladem relevantního uplatnění daného dovolacího důvodu je však zároveň zjištění, že tvrzené vady řízení skutečně měly nebo alespoň mohly mít podstatný význam pro skutkové závěry soudů a tím i pro
konečné hmotněprávní posouzení stíhaného jednání. To současně znamená, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ve znění účinném od 1. 1. 2022, nebyl do trestního řádu zaveden proto, aby se jím dovolatel zaštiťoval v naději, že neustálým opakováním verze svojí obhajoby dosáhne u Nejvyššího soudu přehodnocení provedených důkazů a změny učiněných skutkových zjištění, když v předchozím řízení k hodnocení těchto důkazů ze strany soudů nižších stupňů došlo za dodržení zásad vyplývajících z ustanovení § 2 odst. 6 tr. ř. a jimi zjištěný skutkový stav respektoval požadavky zakotvené v ustanovení § 2 odst. 5 tr. ř. V uvedené souvislosti je proto třeba zdůraznit, že Nejvyšší soud jako soud dovolací se rozhodně od 1. 1. 2022 nestal odvolacím soudem č. 2.
Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., ve znění účinném od 1. 1. 2022, je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že předmětný dovolací důvod je určen k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva. S poukazem na něj se naopak nelze domáhat přezkumu skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je zde při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. To znamená, že dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Z argumentace obviněného T. H. vyplynulo, že jeho výtky směřovaly vůči závěrům Okresního soudu v Ústí nad Labem, tedy nalézacího soudu, ačkoliv formálně napadaly usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem, jakožto soudu odvolacího. Takto formulované námitky by správně měly být uplatněny pod dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř., ve spojení s dovolacími důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2022, totiž dopadá na případy, kdy došlo buď k zamítnutí anebo k odmítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci, anebo byl řádný opravný prostředek zamítnut, ačkoliv již předcházející řízení bylo zatíženo některou z vad předpokládaných v ustanoveních § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. Procesní situaci v nyní projednávané věci odpovídala druhá alternativa, neboť odvolací soud rozhodl tak, že odvolání obviněného zamítl, avšak obviněný setrval na názoru, že tak učinit neměl, když řízení předcházející napadenému rozhodnutí soudu druhého stupně bylo zatíženo vadami podřaditelnými pod uplatněné dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. v jeho druhé variantě - ačkoliv nebylo sporu o tom, že jeho neuplatnění je formálním pochybením – jako jediný dovolací důvod umožňuje v řízení před dovolacím soudem napadnout i rozhodnutí prvostupňového soudu, a to právě ve spojení s jiným dovolacím důvodem jakožto nositelem samotné dovolací argumentace určující rozsah dovolacího přezkumu. Odmítnutí projednání takto podaného dovolání by bylo přepjatým formalismem s potencionálním dopadem do právního postavení obviněného a proto s ohledem na výše uvedené Nejvyšší soud i přes toto pochybení přistoupil k posouzení napadeného usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem a potažmo i prvostupňového rozsudku Okresního soudu v Ústí nad Labem v rozsahu dovolacích důvodů uvedených v § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř.
6. K dovolacím výtkám obviněného lze nejprve souhrnně konstatovat, že všechny bez výjimky již byly uplatněny v průběhu řízení před soudy obou stupňů a tyto se s nimi náležitě vypořádaly. Obviněný T. H. založil svoji argumentaci především na odlišném výkladu směrnice LZ07 a na dílčích částech výpovědí svědků. Takovýmto námitkám však nelze přiznat validitu. Naopak z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů vyplývá, že rozsah dokazování (včetně důkazních návrhů obhajoby) v rámci řízení před nimi byl dostatečný pro přijaté závěry, přičemž všechny takto řádně provedené důkazy soudy náležitě vyhodnotily v souladu s § 2 odst. 6 tr. ř. a své hodnotící úvahy přesvědčivě a logicky vyložily v odůvodnění svých rozhodnutí podle § 125 odst. 1 tr. ř. respektive § 134 odst. 2 tr. ř.
Základem celé dovolací argumentace obviněného je tvrzení, že externí harddisk není „ICT zařízením“ ve smyslu směrnice LZ07, ale „datovým médiem“, což opřel i o závěr znaleckého posudku a následně vytknul odvolacímu soudu, že se tímto posudkem dostatečně nezabýval. Této výtce nelze přisvědčit. Znalecký posudek je důkazním prostředkem, který podléhá hodnocení jako každý jiný důkaz (nález Ústavního soudu ze dne 30. 4. 2007 sp. zn. III. ÚS 299/06). Z odůvodnění usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem je patrno, že tento znalecký posudek vypracovaný Ing.
Jiřím Bernatíkem jako důkaz provedl, ale nevyvodil z něj žádná nová skutková zjištění ani informace vedoucí k modifikaci skutkových zjištění nalézacího soudu. Takovému postupu a závěru odvolacího soudu nelze nic vytknout. Nad shora uvedené Nejvyšší soud podotýká, že zpracovatel znaleckého posudku Ing. Jiří Bartík je soudním znalcem mimo jiné v oboru kybernetiky a elektroniky, ale otázky zadání jsou otázkami nikoliv technickými, ale spíše otázkami výkladu směrnice LZ07. Odvolací soud se nikterak neodchýlil od odborných závěrů znalce, ale z předloženého znaleckého posudku nebylo možné pro vlastní výklad této směrnice vyjít, když znalec uzavřel, že externí harddisk je datovým mediem ve smyslu směrnice LZ07, a to bez jakéhokoliv odborného, technického nebo alespoň logického odůvodnění.
Zcela precizní odůvodnění v tomto směru naopak předložil soud prvního stupně, když v bodě 12 klasifikoval externí harddisk jako vstupně – výstupní externí periferii počítače a tím pádem tedy i ICT zařízení ve smyslu směrnice LZ07. Tento výklad je zcela logický, konzistentní odpovídající jak formulaci definice a demonstrativního výčtu ICT zařízení v kapitole 3 směrnice, tak především zcela zřejmě jejímu účelu. Cílem této směrnice byla ochrana dat jako aktiv společnosti před jejich ohrožením či zneužitím.
Za tímto účelem byly proto definovány nejen procesy umožňující bezpečné používání vlastních ICT zařízení, ale též postupy zálohování (kapitola 9 směrnice LZ07), které ovšem obviněný zcela vědomě nedodržel, když zvolil jiný než základní způsob zálohování, a to na soukromý externí harddisk, k čemuž neměl svolení security managera. Své oprávnění dovozuje na základě doslovného znění směrnice LZ07, která zálohování na externí harddisk výslovně nevyloučila. Zcela opomíjí kontext svého jednání i účelu směrnice.
Naopak lze opětovně odkázat na odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, konkrétně bod 12 a připomenout i konstantní judikaturu, která za neoprávněné považuje takové užití, které je v rozporu s právní normou, stanoveným účelem, popřípadě bez vědomí či souhlasu oprávněné osoby (viz. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2015 sp. zn. 7 Tdo 731/2015; usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 9. 2016 sp. zn. 7 Tdo 932/2016; usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 12. 2017 sp. zn. 5 Tdo 1085/2017). Tvrzení obviněného, že se jednalo o zálohu, také neobstojí.
Obviněný neoprávněně užil data v době, kdy si byl vědom ukončení svého působení ve společnosti, jednal tak zcela osamoceně, tzn., nevytvořil z pozice vedoucího pracovníka pravidla pro zálohování elektronických dat na externí zařízení (jak ovšem předpokládá kapitola 9 směrnice LZ07, na kterou se obviněný odvolává), ale učinil tak na svůj soukromý harddisk, ačkoliv by mu byl při požádání poskytnut harddisk firemní (o kterém má společnost vědomost a je schopna jej zkontrolovat a zajistit tím ochranu integrity dat). Tímto svým jednáním tak beze zbytku naplnil všechny znaky přisouzené skutkové podstaty trestného činu.
Obviněný na svoji obhajobu předložil množství citací jak samotné směrnice, tak rozhodnutí soudu v civilním sporu s poškozenou společností nebo výslechu svědků, přičemž však vždy operuje pouze s vytrženou pasáží a tuto vykládá pouze jazykově bez kontextu a zcela účelově ve prospěch svojí obhajoby, která je však často vnitřně rozporná, neboť je založena na vlastním izolovaném výkladu jednotlivých skutkových zjištění. Jako příklad lze uvést citaci prohlášení poškozené obsažené v usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 8.
1. 2020 č. j. 24 Cm 106/2018-326: „žalobce jako obchodní ředitel a člen představenstva byl do 31. 12. 2017 oprávněn […] soubory elektronických informací […] ukládat (zálohovat) na firmení ICT zařízení a do informačního sytému žalované, a to za podmínky ochrany a zabezpečení souborů elektronických informací v souladu s vnitropodnikovým předpisem žalované Směrnice LZ07 ze dne 4. 1. 2016. Z toho jednoznačně plyne, že dovolatel byl oprávněn zálohování dat provádět nejen na standardní uložiště poškozené společnosti (do jejího informačního systému, na sdílený síťový disk), ale rovněž na „jiná datová média, včetně externích (pokud mají povahu zařízení firemních).“.
Obviněný tedy z uvedené citace dovodil své oprávnění k zálohování, a to na „jiná datová media, včetně externích (mající povahu zařízení firemních)“, přičemž takovýto výklad nejen, že z uvedené citace nevyplývá, ale svojí podstatou odporuje obhajobě obviněného, který externí harddisk v jiné části svého dovolání (a předešlé obhajoby) označuje za datové medium a dožaduje se přísného odlišení od pojmu ICT zařízení, avšak nyní se odkazuje na citaci mluvící o ICT zařízení a oba pojmy libovolně zaměňuje.
Současně je ze skutkových zjištění a i z tvrzení obviněného zcela zřejmé, že předmětný externí harddisk byl jeho soukromým zařízením, a nikoliv zařízením firemním. Stejně tak je zcela mylný výklad části výpovědi svědka A. G. učiněné v hlavním líčení dne 9. 9. 2021. Obviněný pro účely své obhajoby vytrhl toliko část, v níž je uvedeno, že odměna mohla být stanovena na základě veřejně přístupných dat a z tohoto fragmentu dovozuje rozpor s dalšími důkazy (zřejmě ve snaze navodit zdání potřeby stažených souborů včetně zákaznických dat pro plnění pracovních úkolů a tedy - opět na základě pouze izolovaného výkladu konkrétního ustanovení směrnice LZ07- oprávněně).
Z kontextu celé výpovědi jmenovaného svědka zcela jednoznačně a nade vší pochybnost vyplývá, že se hovoří o dodatečné odměně v případě, že by se splnily predikce obviněného, tedy hovořil o odměně obviněného za hospodářský výsledek společnosti, nikoliv o provizích jednotlivých obchodníků. V souvislosti s celou výpovědí A. G. pak tedy nelze shledat žádný rozpor s ostatními důkazy. Potřeba zálohovaných dat nebyla ničím a nikým prokázána, stejně tak uzavření dohody o analytické činnosti, kdy z předložených důkazů vyplývá, že obviněný se seznamoval s výsledky hospodaření společnosti po svém odchodu a tyto analyzoval pro A.
G., avšak i toto plně koresponduje jak s výpovědí tohoto svědka, tak emailovou komunikací mezi nimi.
Takováto dovolací argumentace se tudíž míjí nejen s kontextem citovaného rozhodnutí a ostatními tvrzeními obviněného, ale částečně též s fundamentální logikou. Lze proto prohlásit, že skutková zjištění soudu prvního stupně, potvrzená odvolacím soudem, korespondují s provedenými důkazy a jejich hodnocením a nebyl v nich shledán žádný rozpor, natož rozpor zjevný či extrémní, který by odůvodňoval zásah Nejvyššího soudu v rámci dovolacího řízení.
Co se pak týče námitky nesprávného zahrnutí čtvrtého datového souboru uvedeného ve skutkové větě rozsudku, k tomuto lze odkázat plně na bod 30 odůvodnění usnesení odvolacího soudu, který se s totožnou námitkou vypořádal a Nejvyšší soud se s jeho názorem plně ztotožňuje. Sám obviněný připustil, že tento soubor obsahoval pracovní kontakty, tudíž data, která taktéž souvisí s činností poškozené společnosti.
Stejně tak nelze přisvědčit ani námitce, že citlivá zákaznická data byla v souborech uzamčena a neměl k nim tak přístup. Z podstaty této námitky je zřejmé, že obviněný zcela přesně nepochopil podstatu přisouzeného trestného činu, neboť mu není kladeno za vinu, že by zpřístupnil citlivá data zákazníků, ale „toliko“ to, že neoprávněně zkopíroval data patřící k aktivům společnosti a tím ohrozil jejich integritu.
Nejvyšší soud byl tudíž nucen konstatovat, že užitá argumentace dovolatele je ve své podstatě vedena pouhou urputnou snahou znevěrohodnit jinak konzistentní a logická skutková zjištění soudu prvního stupně, vyplývající z pečlivého hodnocení všech provedených důkazů jednotlivě i v souhrnu (§ 2 odst. 6 tr. ř.), potvrzená soudem odvolacím, přičemž tak obviněný činí na základě vlastních a izolovaných interpretací dílčích částí provedených důkazů, tedy způsobem, který je v rozporu se základními trestněprávními zásadami dokazování, zejména pokud jde o hodnocení důkazů. Takto formulované dovolací námitky ale nejsou způsobilé naplnit namítaný „skutkový“ dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., avšak ani žádný jiný z katalogu dovolacích důvodů a založit tak dovolací přezkum ze strany Nejvyššího soudu.
Co se pak týče námitky nesprávného právního hodnocení, tak tuto obviněný založil částečně na vlastních skutkových zjištěních a výkladu směrnice LZ07, kterým se již Nejvyšší soud zabýval shora a odmítl jej, a zčásti pak na nesouhlasu se závěrem, že již samotným jednáním je ohrožen či dokonce porušen zájem na ochraně individuálního objektu trestného činu. Ačkoliv v jedné části svého dovolání obviněný připouští, že trestný čin neoprávněného přístupu k počítačovému systému a neoprávněný zásah do počítačového sytému nebo nosiče informací podle § 230 tr. zákoníku je formálním deliktem, fakticky se svojí další argumentací vůči tomuto akademickému třídění vymezuje, když má za to, že samotným jednáním (neoprávněným užitím) není objekt trestného činu (integrita informace) ohrožen. S tímto výkladem obviněného však nelze souhlasit. Integrita dat je ohrožena již tím, že s daty je manipulováno v rozporu s právními akty či normami, tedy neoprávněně, neboť právě tím, že jsou data přenesena mimo určená či dovolená úložiště či nosič, dostávají se mimo moc a kontrolu osob oprávněných k nakládání s nimi a ztrácí se tak jakákoliv možnost jejich ochrany před pozměněním. K tomu srovnej GŘIVNA, Tomáš. § 230 [Neoprávněný přístup k počítačovému systému a nosiči informací]. In: ŠÁMAL, Pavel a kol. Trestní zákoník. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 2304 a 2309). Sluší se též připomenout přiléhavou judikaturu – usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 12. 2017 sp. zn. 5 Tdo 1085/2017, podle kterého „Neoprávněným užitím dat“ ve smyslu § 230 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku je i jejich nedovolené zkopírování na jiný nosič informací za účelem pozdějšího využití pro potřeby pachatele nebo jiné osoby, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 8. 2017 sp. zn. 7 Tdo 781/2017 zabývající se rozdílem mezi neoprávněností přístupu do počítačového systému (§ 230 odst. 1 tr. zákoníku) a neoprávněností užití dat (§ 230 odst. 2 tr. zákoníku). Nejvyšší soud se tak v konečném výsledku plně ztotožnil s použitou právní kvalifikací a jejím odůvodněním učiněnou soudem prvního stupně (bod 13 odůvodnění rozsudku), popřípadě soudem odvolacím (bod 32 až 34 odůvodnění usnesení).
7. Nejvyšší soud proto po zvážení všech výše uvedených skutečností a argumentů podané dovolání obviněného T. H. odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř., neboť jím uvedené dovolací námitky zčásti neodpovídaly uplatněnému, ale ani žádnému jinému z dovolacích důvodů a zčásti byly zcela zjevně neopodstatněné. Své rozhodnutí Nejvyšší soud vyhlásil v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 19. 4. 2023
JUDr. František Hrabec předseda senátu