USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 30. 4. 2025 o dovolání obviněného M. Š., proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 27. 11. 2024, sp. zn. 8 To 99/2024, v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 75 T 5/2024, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.
1. Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 24. 9. 2024, sp. zn. 75 T 5/2024, byl obviněný M. Š. uznán vinným ze spáchání zločinu vraždy podle § 140 odst. 1 tr. zákoníku, ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku, kterého se podle skutkové věty výroku o vině daného rozsudku dopustil tím, že (včetně pravopisných chyb a překlepů):
„dne 12. 1. 2024 v době od 02:09 hodin do 02:12 hodin, v Praze XY, XY, poblíž restaurace „XY“, po předchozí slovní rozepři s poškozeným L. N., která probíhala nejprve uvnitř baru, následně přešla do fyzické potyčky venku před barem, vědom si možnosti způsobení vážných zranění poškozenému, za použití blíže nezjištěného bodnořezného nástroje, použil tento bodnořezný nástroj střední až velkou intenzitou proti poškozenému tak, že mu způsobil řeznou ránu u kořene nosu v nosolícní rýze vlevo délky asi 5 cm s přetětím lícní tepny, bodnořeznou ránu nad ušním boltcem vpravo na hranici vlasové části délky asi 3 cm s přetětím povrchní větve spánkové tepny a vpáčením úlomku části spánkové kosti velikosti asi 8 mm, povrchní řeznou ránu v týlní krajině délky asi 2 cm, povrchní bodnou ránu vpředu na hrudníku nad hrudní kostí nepronikající do hrudní dutiny, 3 bodné rány na levé boční straně hrudníku v pažních čarách nepronikající do hrudní dutiny, a dále se pokusil poškozenému způsobit dvě bodnořezné rány vpředu v oblasti krku, které nepronikly skrz všechny vrstvy bundy poškozeného, a dvě bodnořezné rány ze zadní strany hlavy a krku, které nepronikly skrz všechny vrstvy kapuce bundy poškozeného, a v důsledku napadení poškozený krátce ztratil vědomí, což nasvědčuje pro otřes mozku lehkého stupně, a dalšímu útoku zabránil přítomný svědek T. H., čímž obžalovaný způsobil poškozenému zranění, které bez včasné odborné pomoci spočívající v zastavení krvácení a chirurgickém ošetření ohrožovalo poškozeného na životě z důvodu nadměrných krevních ztrát spojených s pokrvácivým šokem, přičemž obžalovaný směřoval útok proti hlavě a hrudníku poškozeného, kde jsou životně důležité orgány, a dále do oblasti krku, a zejména u bodnořezné rány v pravé spánkové krajině s vpáčeným úlomkem části spánkové kosti by při hlubším vpáčení mohlo dojít k pohmoždění mozku či trhlině tvrdé mozkové pleny s krvácením do mozkových obalů, a při útoku do oblasti přední strany krku mohlo dojít k zasažení hrdelní žíly s krvácením a vznikem vzduchové embolie a následnou zástavou srdce, s čímž byl obžalovaný srozuměn, přičemž ke smrti poškozeného nedošlo díky zásahu svědka, který zabránil obžalovanému v dalším útoku, včasné první pomoci a následné odborné lékařské péči, kdy zranění si vyžádala hospitalizaci poškozeného ve Fakultní nemocnici Královské Vinohrady v době od 12. 1. 2024 do 15. 1. 2024 s následnou pracovní neschopností, přičemž obvyklá doba léčby zranění tohoto typu činí 4 týdny, a v důsledku tohoto jednání vznikla Všeobecné zdravotní pojišťovně České republiky, IČO: 41197518, se sídlem Orlická 2020/4, 130 00 Praha 3 - Vinohrady, škoda spojená s náklady na ošetření a léčení poškozeného ve výši 26 753 Kč.“
2. Za uvedené jednání byl obviněný M. Š. odsouzen podle § 140 odst. 1 tr. zákoníku, za užití § 58 odst. 1, odst. 6 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 7 (sedmi) let. Podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku byl obviněný pro výkon tohoto trestu zařazen do věznice s ostrahou.
3. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost zaplatit na náhradě škody poškozené Všeobecné zdravotní pojišťovně České republiky, IČO: 41197518, se sídlem Orlická 2020/4, Vinohrady, 130 00 Praha 3, zákonný úrok z prodlení ve výši 12,75 % p. a. z částky 26 753 Kč ode dne 20. 7. 2024 do 10. 9. 2024.
4. Podle § 229 odst. 2 tr. ř. byla poškozená Všeobecná zdravotní pojišťovna České republiky, IČO: 41197518, se sídlem Orlická 2020/4, Vinohrady, 130 00 Praha 3, se zbytkem uplatněného nároku odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních.
5. Podle § 229 odst. 1 tr. ř. byl poškozený L. N., s uplatněným nárokem na náhradu nemajetkové újmy odkázán na řízení ve věcech občanskoprávních.
6. Proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24 9. 2024, sp. zn. 75 T 5/2024 podal obviněný M. Š. a poškozený L. N. odvolání, o kterých rozhodl Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 27. 11. 2024, sp. zn. 8 To 99/2024, tak, že podle § 256 tr. ř. odvolání zamítl.
7. Proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 27. 11. 2024, sp. zn. 8 To 99/2024 podal následně obviněný M. Š. prostřednictvím svého obhájce dovolání opírající se o dovolací důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. g), h) a m) tr. ř. Obviněný namítl, že byl odsouzen na základě pouhých dvou důkazů, a to odborného vyjádření z oboru mechanoskopie a znaleckého posudku z oboru soudního lékařství, které však vycházejí z neúplných a nedostatečně zadokumentovaných podkladů. Znaky skutkové podstaty jsou dovozovány pouze na základě závěrů expertů, že zranění a poškození oděvu poškozeného musela být způsobena bodnořeznou zbraní.
Tato bodnořezná zbraň však nebyla dosud nalezena a nebyla zaznamenána ani žádným svědkem. Namítá, že znalecký posudek z oboru soudního lékařství je vypracován pouze na základě nekompletní zdravotnické dokumentace a že zranění poškozeného nebyla fotograficky zadokumentována. V situaci, když nebylo vyhověno důkazním návrhům obhajoby k prokázání správnosti podkladů znalce a nebyla ani zajištěna zdravotnická dokumentace vyhotovená záchrannou službou, která na místě zasahovala, porušily soudy svou povinnost zjistit skutkový stav věci, o kterém nejsou důvodné pochybnosti, vyplývající z § 2 odst. 5 tr.
ř. Ani při zkoumání poškození oděvu poškozeného nebyla poškození detailně fotograficky zadokumentována, přičemž byly tyto oděvní materiály následně zničeny. V situaci, když soudy neprovedly doplňující dokazování k prokázání správnosti podkladů, ze kterých znalci vycházeli, svá rozhodnutí učinily na základě nedostatečně zjištěného skutkového stavu a napadená rozhodnutí jsou – s ohledem na existenci důvodných pochybností o skutkovém stavu věci – založena na pravděpodobnostním zjištění viny a spočívají na nesprávném právním posouzení skutku.
Soudy tak postupovaly v rozporu s § 2 odst. 5 a 6 tr. ř. a porušily zásadu presumpce neviny a základní právo na spravedlivý proces, čímž zatížily svá rozhodnutí vadou, kterou nelze zhojit jinak než kasačním zásahem Nejvyššího soudu. Obviněný má proto za to, že objektivní stránka trestného činu vraždy je dovozována pouze ze závěrů MUDr. Hladíka a P. Subjektivní stránka je pak dovozována pouze ze stránky objektivní. Soud měl proto podle obviněného provést další důkazy, jejichž provedení obhajoba navrhovala, a to výslech lékařů, kteří poškozeného ošetřovali (MUDr.
Iashchenko Nastasia, Ing. MUDr. Ouzký Martin, MUDr. Sychra Tomáš, nebo MUDr. Nikov Andrej), výslech T., který spolu s dalšími členy policejní hlídky přijel na místo incidentu a který zjišťoval bližší informace o zdravotním stavu poškozeného v nemocni a výslech M. K. Soud měl dále provést důkazy výslechem zpracovatele genetické části odborného vyjádření, a to z důvodu, aby se zjistily závěry stran, jaké biologické stopy byly, nebyly, mohly být, nemohly být zjištěny na předmětném klíčovém svazku. Soud dále mohl předvolat zasahující zdravotníky, příp. si minimálně vyžádat jejich zdravotnickou dokumentaci ze zásahu.
8. K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. následně obviněný uvedl, že soud prvního stupně ve vyhodnocení aplikovatelnosti nutné obrany své rozhodnutí opět staví na nedostatečně zjištěném skutkovém stavu, tedy na skutečnosti, že obviněný použil bodnořeznou zbraň, ačkoli použití bodnořezné zbraně nebylo prokázáno mimo jakoukoliv rozumnou pochybnost. I kdyby obviněný použil nějaký blíže nezjištěný bodnořezný nástroj, není to automaticky důvodem pro vyloučení aplikace institutu nutné obrany.
Pochybnosti měly být vykládány ku prospěchu obviněného. Závěrem svého dovolání proto shrnul, že vzhledem k důvodným pochybnostem o tom, že nějakou zbraň vůbec použil, resp. v případě, že toto soudy vzaly za prokázané, tak s ohledem na nejistotu, o jaký bodnořezný nástroj se mělo jednat a dále s ohledem na řadu okolností skutkového děje (pronásledování obviněného poškozeným, defenzivní pozice obviněného při roztržení rvačky, pověst poškozeného, obviněný při potyčce ztratil brýle) lze shledat, že byly všechny tyto pochybnosti vyhodnoceny v neprospěch obviněného, resp. že se soudy v napadených rozhodnutí dopustily skutkových závěrů, které jsou v extrémním rozporu s provedeným dokazováním, a to minimálně ve vztahu k subjektivní stránce trestného činu, čímž založily dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr.
ř., resp. § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. Navrhl proto, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 27. 11. 2024, č. j. 8 To 99/2024-746, a rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 24. 9. 2024, č. j. 75 T 5/2024-683 a aby přikázal Městskému soud v Praze, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
9. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství využil svého práva a k dovolání obviněného se vyjádřil. Ve svém vyjádření stručně shrnul dosavadní průběh trestního řízení a po přezkoumání obsahu předloženého mimořádného opravného prostředku uvedl, že za zjevně neopodstatněnou lze považovat námitku stran znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví soudní lékařství, zpracovaného MUDr. Jiřím Hladíkem, který konstatoval, že poškozený utrpěl rány řezného a bodnořezného charakteru. Znalec se v rámci svého výslechu mimo jiné vyjádřil i k námitkám obhajoby, že poškozeného sám nevyšetřil, když logicky vysvětlil, že na již ošetřených (sešitých) ranách by jejich charakter zkoumat nemohl, a proto při zpracování posudku vycházel z předložených lékařských zpráv.
Za zcela neopodstatněnou pak státní zástupce považuje i tu námitku, že policejní orgán nezajistil fotodokumentaci zranění poškozeného. Jak vyplývá z úředního záznamu policejního orgánu, tak po příjezdu hlídky PČR do předmětného baru se na místě již nacházela rychlá záchranná služba, která poškozenému poskytovala první pomoc, následně byl poškozený převezen do nemocnice. V tomto ohledu je třeba připomenout závěry ze znaleckého posudku MUDr. Jiřího Hladíka, který uvedl, že kvůli přetětí lícní tepny a povrchní větve spánkové tepny docházelo u poškozeného ke značnému krvácení, které v případě, že by nebylo zastaveno a chirurgicky ošetřeno, hrozily by poškozenému nadměrné krevní ztráty spojené s pokrvácivým šokem a poté se smrtí.
Z předešle uvedeného je zřejmé, že zranění utrpěná poškozeným si vyžadovala poskytnutí okamžité život zachraňující lékařské péče, přičemž v takové situaci si lze jen stěží představit, že by policejní hlídka, která se dostavila na místo činu, měla přerušit poskytnutí této péče jenom kvůli tomu, aby fotograficky zdokumentovala zranění poškozeného. Za pochybení pak nelze považovat ani tu skutečnost, že policejní orgán neprovedl fotografické zdokumentování zranění poškozeného po jeho ošetření, když tato fotografická dokumentace by stran charakteru poškozeným utrpěných ran neměla žádný důkazní význam, neboť jak konstatoval znalec MUDr.
Hladík, na ošetřených ranách již nelze zkoumat charakter zranění. Charakter poškozeným utrpěných ran, jakožto ran řezných a bodnořezných, byl navíc potvrzen i odborným vyjádřením z oboru kriminalistika, odvětví mechanoskopie, a to na základě charakteru poškození oblečení poškozeného. K námitce obviněného, že poškození oděvu nebylo fotograficky nebo jinak zadokumentováno, což má mít za následek nepřezkoumatelnost předmětného odborného vyjádření, lze uvést, že zpracovatel odborného vyjádření Ing. Michal Pakosta, Ph.D., logicky popsal, jakým způsobem dospěl ke svým závěrům.
Své závěry pak podpořil i fotografiemi pořízenými v rámci pokusu, na kterém demonstroval odlišnosti poškození oděvu způsobené klíči a bodnořezným nástrojem. Státní zástupce se stejně tak ztotožňuje s názorem soudů, které považovaly doplňující návrhy obhajoby na provedení důkazů za nadbytečné a všechny námitky, které obviněný uplatnil ve smyslu dovolacího důvodu dle § 265b odst. 1 písm. g) tr.
10. Obviněný ve svém dovolání též namítl dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., když konkrétně uvedl, že i kdyby použil nějaký blíže nezjištěný bodnořezný nástroj, není to automaticky důvodem pro vyloučení aplikace institutu nutné obrany. Otázkou aplikovatelnosti institutu nutné obrany se přitom již podrobně zabýval soud prvého stupně v odst. 127. odůvodnění rozsudku. Podle názoru státního zástupce v tomto ohledu nelze odhlédnout od té skutečnosti, že zatímco poškozený vůči obviněnému „útočil“ beze zbraně, jen za pomoci své fyzické síly, čemuž nakonec odpovídají i minimální zranění obviněného, který dle protokolu o prohlídce těla utrpěl drobné oděrky na pravém ukazováku a hřbetu levé ruky a drobné zranění na hlavě ve formě oděrek škrábanců na temeni, tak naproti tomu obviněný vůči poškozenému použil bodnořezný nástroj, tedy zbraň ve smyslu § 118 tr. zákoníku, kterou poškozenému zasadil celkem 7 řezných či bodnořezných ran, z toho ve třech případech v oblasti hlavy. Po zvážení shora uvedených skutečností proto státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství dospěl k závěru, že dovolání obviněného je jako celek zjevně neopodstatněné. Navrhl, aby jej Nejvyšší soud v neveřejném zasedání, k jehož konání může přistoupit podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř., odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. a současně podle § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. souhlasil s tím, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání učinil i jiné než navrhované rozhodnutí.
11. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce, tedy podle § 265d odst. 1 písm. c) tr. ř. a v souladu s § 265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu § 265e tr. ř. zachována.
12. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.
13. Ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).
14. Nejvyšší soud po prostudování předmětného spisového materiálu shledal, že námitky uplatněné obviněným v dovolání byly již uplatňovány v předchozích stadiích trestního řízení i v odvolání, a jak soud prvního stupně, tak i odvolací soud se s nimi přesvědčivě vypořádaly v odůvodnění svých rozhodnutí. Judikatura vychází z toho, že jestliže obviněný v dovolání opakuje v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. (viz rozhodnutí publikované v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. BECK, svazek 17/2002, č. 408). K tomuto závěru dospěl Nejvyšší soud i v případě obviněného M. Š.
15. Obviněný ve svém dovolání uplatnil dovolací důvod podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Tento dovolací důvod je dán tehdy, pokud rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Zakotvením uvedeného dovolacího důvodu do trestního řádu však nedošlo k rozšíření rozsahu dovolacího přezkumu též na otázky skutkové.
Smyslem jeho zakotvení byla totiž pouze výslovná kodifikace již dříve judikaturou Ústavního a Nejvyššího soudu vymezených nejtěžších vad důkazního řízení, pro něž se obecně vžil pojem tzv. extrémního nesouladu. Pod uvedený dovolací důvod lze podřadit tři skupiny vad důkazního řízení. Do první skupiny takových vad patří tzv. opomenuté důkazy, pokud soudy odmítly provést důkaz navržený účastníkem řízení, aniž by svůj postup věcně a adekvátně stavu věci odůvodnily. Patří sem taktéž případy, pokud soudy sice provedly důkaz, avšak v odůvodnění svého rozhodnutí jej vůbec nezhodnotily.
Druhou skupinu vadné realizace důkazního řízení tvoří případy, kdy důkaz, resp. jeho obsah, není získán procesně přípustným způsobem a jako takový neměl být vůbec pojat do hodnotících úvah soudů. Třetí oblast pak zahrnuje případy svévolného hodnocení důkazů, tj. pokud odůvodnění soudních rozhodnutí nerespektuje obsah provedeného dokazování, dochází k tzv. deformaci důkazů a svévoli při interpretaci výsledků důkazního řízení. Jedná se tedy o tzv. stav extrémního nesouladu mezi skutkovým zjištěním a skutečnostmi, jež vyplývají z provedených důkazů a v důsledku toho pak i konečným hmotněprávním posouzením (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5.
1. 2022 sp. zn. 7 Tdo 1315/2021).
16. Nejvyšší soud k námitkám obviněného, že s ohledem na nejistotu, o jaký bodnořezný nástroj se mělo jednat, a dále s ohledem na řadu okolností skutkového děje se soudy v napadených rozhodnutí dopustily skutkových závěrů, které jsou v extrémním rozporu s provedeným dokazováním, uvádí, že v posuzovaném případě se v poměru mezi skutkovými zjištěními Městského soudu v Praze, z nichž v napadeném usnesení vycházel také Vrchní soud v Praze na straně jedné, a provedenými důkazy na straně druhé rozhodně nejedná o rozpor, spadající pod tento dovolací důvod.
Soud prvního stupně se dostatečně vypořádal s obsahem jednotlivých důkazů, podrobně a dostatečně přesvědčivě vyložil svoje úvahy, jimiž se řídil při hodnocení důkazů a rozporů mezi nimi a při posuzování obhajoby obviněného. Soud prvního stupně získal bezpečný základ pro svá skutková zjištění a pro závěr o vině obviněného po logickém zhodnocení před ním provedených důkazů zejména z výpovědi poškozeného L. N., z výpovědí svědkyň K., K. a B., svědka H., znaleckého posudku znalce z oboru zdravotnictví, odvětví soudní lékařství, MUDr.
Jiřího Hladíka, který hodnotil charakter, rozsah a závažnost poranění, a také z odborného vyjádření z oboru kriminalistika, odvětví mechanoskopie, kpt. Ing. Michala Pakosty, Ph.D. Na podkladě provedených a nalézacím soudem řádně vyhodnocených důkazů bylo proto v souladu se zásadami formální logiky nepochybně možné učinit skutkové závěry vyjádřené následně ve skutkové větě a v odůvodnění odsuzujícího rozsudku. Lze doplnit, že se obviněný svými námitkami pouze domáhá toho, aby soudy hodnotily důkazy jiným způsobem, resp. aby akceptovaly jeho tvrzení.
Existenci zjevného rozporu skutkových zjištění s provedenými důkazy však v žádném případě nelze dovozovat pouze z toho, že soudy hodnotily důkazy jiným způsobem, než jaký by odpovídal představám obviněného o správném hodnocení důkazů.
17. Pokud má obviněný za to, že objektivní stránka trestného činu vraždy je dovozována pouze ze závěrů MUDr. Hladíka a kpt. Pakosty, dle kterých musela být zranění a poškození oděvu poškozeného způsobena bodnořeznou zbraní, Nejvyšší soud odkazuje na závěry svědka kpt. Ing. Michala Pakosty, Ph.D., autora odborného vyjádření z oboru kriminalistika, odvětví mechanoskopie, který po svém zkoumání předložených svršků pod mikroskopem uvedl, že poškození bylo vytvořeno bodnořezným nástrojem. Znalec současně vyloučil, že by tyto rány mohly být způsobeny svazkem klíčů, neboť rány byly způsobeny ostrým hrotnatým předmětem, za který klíče nelze považovat.
Stejně tak nelze souhlasit s obviněným stran závěrů MUDr. Hladíka. Tento znalec z oboru zdravotnictví, odvětví soudní lékařství v posudku, zpracovaném ke zranění poškozeného L. N., uvedl, že poškozený utrpěl rány řezného a bodnořezného charakteru. Vycházel přitom z předložených lékařských zpráv. Provedeným dokazováním bylo proto nejen na základě výše uvedených důkazů bez jakýchkoliv pochybností prokázáno, že obviněný použil k útoku na poškozeného bodnořezný nástroj, který opakovaně směřoval střední až velkou silou do citlivých oblastí těla poškozeného.
Obviněný si přitom při směřování pohybu bodnořezným nástrojem do oblastí hlavy, krku a hrudníku musel být vědom možnosti způsobení vážných zranění poškozenému s následkem ve formě smrti.
18. Nejvyšší soud dále konstatuje, že soudům nelze vytknout, že by některý podstatný a stěžejní důkaz neprovedly, nebo že by hodnocení důkazů provedly v rozporu se zákonem či pravidly formální logiky. Pokud obviněný namítal, že nebyly pořízeny fotografie zranění poškozeného, Nejvyšší soud pro úplnost uvádí, že soudy vycházely z jiných provedených důkazů, neboť zranění jsou zdokumentována prostřednictvím lékařských zpráv, výslechů svědků a jejich podoba odpovídá podobě zjištěného poškození oděvu poškozeného.
Stran poškození oděvu poškozeného bylo namítáno, že závěry odborného vyjádření z oboru kriminalistika, odvětví mechanoskopie nelze přezkoumat, neboť oblečení poškozeného bylo po zkoumání zničeno. Zde Nejvyšší soud uvádí, že kpt. Ing. Michal Pakosta, Ph.D., obhájil své závěry v rámci své výpovědi v hlavním líčení, kdy popsal, jakým způsobem dospěl ke svým závěrům. Závěry odborného vyjádření k podobě ran v oblečení poškozeného poté plně odpovídají závěrům zjištěným k podobě ran na těle poškozeného.
Obviněný ve svém dovolání dále navrhl doplnit dokazování, a to výslechem lékařů, kteří poškozeného ošetřovali, výslechem T., který spolu s dalšími členy policejní hlídky přijel na místo incidentu a výslechem M. K. Co se týká lékařů, kteří poškozeného ošetřovali a kteří měli být na návrh obhajoby vyslechnuti k bližšímu popisu zranění poškozeného, zde nelze z jakéhokoliv důvodu předpokládat, že by těmito výslechy byly zjištěny jakékoliv jiné informace než ty, kterými soudy disponují již na základě lékařských zpráv zpracovaných těmito navrhovanými svědky.
Stejně tak lze považovat za nadbytečný navrhovaný výslech M. K., který prováděl prvotní vytěžení poškozeného, neboť poškozený byl v rámci trestního řízení následně opakovaně vyslechnut a soudy se touto výpovědí poškozeného podrobně zabývaly. Výslech svědka K. by tak v tomto ohledu neměl stran důkazní situace žádný přínos. Za nadbytečný lze považovat i návrh obhajoby na výslech M.
V. T. k objasnění zranění poškozeného, neboť otázka zranění poškozeného byla již objasněna jinými ve věci provedenými důkazy. Z těchto důvodů byly návrhy na doplnění dokazování soudy vyhodnoceny jako nadbytečné. V podrobnostech lze odkázat především na argumenty shrnuté v odstavcích 110-116 odůvodnění rozsudku Městského soudu v Praze. V posuzované věci se proto nejedná o případ tzv. opomenutých důkazů, neboť soudy vysvětlily, proč neakceptovaly návrhy obviněného na doplnění dokazování.
19. Nejvyšší soud dále konstatuje, že soudy plně respektovaly veškerá procesní práva obviněného, včetně jeho práva na obhajobu, jejich rozhodnutí přitom odpovídají i právu hmotnému. To, že způsob hodnocení provedených důkazů neodpovídá představám obviněného, není dovolacím důvodem a samo o sobě porušení zásad spravedlivého procesu nezakládá. Nejvyšší soud dále dodává, že v projednávané věci nemohlo dojít ani k porušení zásady presumpce neviny a obviněným zmiňovaného principu in dubio pro reo, neboť podle celé řady respektovaných rozhodnutí Nejvyššího soudu či Ústavního soudu se nelze ztotožnit s názorem, že stojí-li proti sobě dvě odlišná tvrzení, respektive dvě skupiny důkazů, které nabízejí různé varianty průběhu skutkového děje, je třeba vždy a za všech okolností rozhodnout ve prospěch obviněného s odkazem na zásadu in dubio pro reo. Uplatnění této zásady je totiž namístě pouze tehdy, dospěje- li soud po vyhodnocení všech v úvahu přicházejících důkazů k závěru, že nadále zůstávají pochybnosti o tom, jak se skutkový děj odehrál. Pokud však soud po vyhodnocení důkazní situace žádné pochybnosti o průběhu skutkového děje nemá, podmínky pro uplatnění zásady „v pochybnostech ve prospěch“ splněny nejsou. Právě tak tomu bylo i v nyní posuzované trestní věci, neboť žádný ze soudů po vyhodnocení provedených důkazů pochybnosti o průběhu skutkového děje a vině obviněného neměl.
20. Obviněný M. Š., svém dovolání uplatnil taktéž dovolací důvod podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Podle tohoto dovolacího důvodu lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03).
21. Pod problematiku jiného hmotněprávního posouzení lze podřadit otázku aplikovatelnosti institutu nutné obrany dle § 29 tr. zákoníku. Obviněný namítl, že ve vyhodnocení aplikovatelnosti nutné obrany staví prvostupňový soud své rozhodnutí na nedostatečně zjištěném skutkovém stavu, tedy na skutečnosti, že použil bodnořeznou zbraň, ačkoliv podle jeho názoru použití takovéto zbraně nebylo prokázáno mimo jakoukoliv rozumnou pochybnost.
22. Nejvyšší soud zde konstatuje, že obviněný vztahuje nesprávnost hmotněprávního posouzení stran aplikovatelnosti institutu nutné obrany k jím prezentované verzi skutkových událostí, podle které žádnou bodnořeznou zbraň při útoku na poškozeného nepoužil. Soudy přitom došly k jednoznačnému skutkovému závěru, že obviněný při útoku použil blíže neurčenou bodnořeznou zbraň. Pokud je tedy obviněným namítáno, že jednal v nutné obraně, ani Nejvyšší soud naplnění podmínek nutné obrany neshledal, neboť obrana v podobě opakovaných ran bodnořezným nástrojem do citlivých oblastí těla poškozeného byla zcela zjevně nepřiměřená způsobu útoku spočívajícího v použití pouhé fyzické síly. Obrana byla rovněž vedena i v době, kdy poškozený již obviněného reálně neohrožoval, neboť je vyloučeno, že by odvrácení útoku neozbrojeného poškozeného bylo dosaženo teprve 7 bodnořeznými ranami, z nichž dvě poškozenému způsobily tepenné krvácení. O tom vypovídá i skutečnost, že obviněný v útoku neustal v reakci na zneškodnění poškozeného, ale v reakci na vyrušení svědkem H.
23. Obviněný M. Š. konečně uplatnil taktéž dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m). Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. byl v této věci uplatnitelný ve variantě, podle které lze dovolání podat, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g), aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až l). Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. tu je vázán na další dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř., v posuzované věci na dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř. Z této vázanosti vyplývá, že pokud uplatněné námitky nejsou dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. g) či h) tr. ř., pak nejsou ani dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř.
24. Je tak možno učinit závěr, že v průběhu daného trestního řízení bylo prokázáno, že obviněný M. Š. svým předmětným jednáním naplnil všechny zákonné znaky zločinu vraždy podle § 140 odst. 1 tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku, příslušný skutek byl bez jakýchkoliv pochybností objasněn, nalézací soud zvolil odpovídající právní kvalifikaci a uložený trest odpovídá všem zákonným kritériím. Nejvyšší soud proto souhlasí se závěry, které učinil v odůvodnění svého rozhodnutí odvolací soud. Z odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně vyplývá logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a hmotněprávními závěry na straně druhé, přičemž dovolací soud mezi nimi neshledal žádný rozpor.
25. Nejvyšší soud z výše uvedených důvodů shledal, že napadené rozhodnutí ani řízení, které mu předcházelo netrpí vytýkanými vadami, a proto dovolání obviněného M. Š. podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné odmítl. O dovolání rozhodl za podmínek ustanovení § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 30. 4. 2025
JUDr. Jiří Pácal předseda senátu