USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 22. 5. 2024 o dovolání obviněného L. Z., proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 10. 1. 2024 č. j. 14 To 307/2023-520, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Chrudimi pod sp. zn. 2 T 71/2022, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného L. Z. odmítá.
1. V předmětné trestní věci byl obviněný L. Z. (dále také jen „obviněný“ nebo „dovolatel“) rozsudkem Okresního v Chrudimi ze dne 16. 8. 2023 č. j. 2 T 71/2022-493 uznán vinným zločinem týrání osoby žijící ve společném obydlí podle § 199 odst. 1, odst. 2 písm. d) tr. zákoníku na skutkovém základě, že
„v období nejméně od 1. 5. 2016 do 30. 6. 2020 v XY, v domě čp. XY, okres XY, převážně o víkendech po svých návratech z pracovních cest do zahraničí a v období zimních měsíců bez tohoto vymezení, i po předchozím požití alkoholických nápojů opakovaně v přítomnosti nezletilé AAAAA (pseudonym), s vědomím trýznivých vzpomínek své družky P. P. na její dětství a její snazší emoční zranitelnosti z toho vyplývající, se vzrůstající intenzitou a s četností několikrát v měsíci, zle se svou družkou P. P. nakládal tak, že ji i v reakci na její výčitky týkající se jeho časté konzumace alkoholických nápojů a navazujícího nezájmu o rodinu hrubými, vulgárními výrazy napadal, vyčítal jí, že ji musí finančně podporovat, že utrácí za zbytečnosti, že řádně neuklízí dům, který společně obývali, kdy takto kontroloval i pořádek v zásuvkách či zjišťoval dobu trvanlivosti zakoupených potravin, ponižoval ji tím, že neumí vařit, že v životě nic nedokázala, že je nula, že funguje pouze díky jeho péči, neboť ji zachránil před její rodinou, po déle trvající absenci pohlavního styku s ní ji bezdůvodně podezíral z nevěry, při odmítnutí pohlavního styku s ním jmenovanou častoval hrubými, vulgárními výrazy, v nočních hodinách ji vyzval, aby vstala a šla si s ním promluvit, přičemž po zjištění, že se jmenovaná klepe, se jí dotázal, zda se ho bojí, pak ji vyzval, ať se podívá, jak vypadá, že je nula, zda chce takto vychovávat dítě, a uchopením za zápěstí, natlačením na skříň a uchopením pod krkem ji přiměl, aby neodcházela z pokoje, když s ní mluví, což po ní požadoval opakovaně, vyhrožoval jí, že ji zničí, pokud od něho odejde, zdůrazňoval jí, že je schopná dělat pouze šlapku a že si jiné chování od něho nezaslouží, na žádost jmenované o pohlídání jejich nezletilé dcery z důvodu setkání se s jejími přáteli reagoval tak, že jí sdělil, že se jde zase s někým kurvit, házel po jmenované předměty a talíři o zeď pokoje, z malicherných důvodů na jmenovanou zvyšoval hlas a křičel na ni, o vánočních svátcích 2018 ji chytil pod krkem, 13. 6. 2020 jmenovanou po slovní rozepři fyzicky napadl tak, že ji pravým loktem natlačil na dveře pergoly, kde ji chytil oběma rukama za zápěstí a takto ji omezoval v pohybu po dobu, než mu sdělila jím požadované údaje, a tímto jednáním jí způsobil zranění spočívající v hematomu na levém lokti a zhmoždění krční páteře, které si vyžádalo lékařské vyšetření, chytáním pod krkem reagoval na výčitky jmenované směřující k jeho chování vůči ní, přičemž při jejích projevech souvisejících s jeho jednáním vůči ní ji zesměšňoval tím, že jí říkal, že je v „prdeli“, a tímto svým jednáním vyvolal u P. P. přechodnou poruchu přizpůsobení anxiózně depresivního typu“.
Za to byl obviněný podle 199 odst. 2 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody ve výměře třiceti měsíců, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tří let. Výrokem podle § 228 odst. 1 tr. ř. mu byla uložena povinnost zaplatit poškozené P. P. na náhradě nemajetkové újmy částku 200.000 Kč a Všeobecné zdravotní pojišťovně ČR na náhradě škody částku 2.033 Kč.
2. Následné odvolání obviněného proti shora citovanému rozsudku Krajský v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích usnesením ze dne 10. 1. 2024 č. j. 14 To 307/2023-520 podle § 256 tr. ř. zamítl jako nedůvodné.
3. Na předmětné rozhodnutí soudu druhého stupně reagoval obviněný L. Z. dovoláním s odkazem na důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř. V jeho odůvodnění předně setrval na tom, že se trestné činnosti, která je mu kladena za vinu, nedopustil. Namítl, že odsuzující rozsudek soudu prvního stupně, který odvolací soud posléze aproboval jako správný, vzešel z nedostatečně a nesprávně zjištěného skutkového stavu. Podle jeho mínění bylo bez důvodných pochybností prokázáno pouze to, že po dobu společného bydlení, které však z důvodů jeho pravidelných týdenních pracovních cest nebylo „setrvalé“, nežil s poškozenou právě v harmonickém vztahu a docházelo mezi nimi k občasným hádkám.
V průběhu těchto verbálních konfliktů nicméně své jednání vůči ní korigoval, a i když se občas mohl vyjádřit i nevhodně a neslušně, nejednalo se nikdy o žádné vyhrožování nebo spontánní hrubost, které by u poškozené mohly vyvolat strach z jeho projevů. Dovolatel se pak konkrétně neztotožnil s názorem krajského soudu, podle nějž nebylo zapotřebí doplňovat důkazní řízení o jím navržený výslech svědkyně L. M. v hlavním líčení. V uvedené souvislosti připomněl, že jmenovaná byla k jednání soudu prvního stupně předvolávána hned dvakrát, a přesto se k němu bez řádné omluvy nedostavila.
Předseda senátu chtěl poté v zájmu urychlení řízení absenci jejího osobního výslechu překlenout tím, že jej k souhlasu procesních stran nahradí čtením protokolu o výpovědi svědkyně z přípravného řízení, který však obhajoba neudělila. Dále tedy okresní soud postupoval tak, že na provedení původně plánovaného důkazu rezignoval a celé dokazování prohlásil za skončené. Podle dovolatele jde o natolik zásadní vadu řízení, pro niž napadená rozhodnutí nemohou obstát a musí být zrušena. Zdůraznil, že v přípravném řízení byly jako svědkyně k věci vyslechnuty dvě nejbližší sousedky, a sice K.
D. a právě L. M. Zatímco první jmenovaná v některých ohledech vypovídala v jeho neprospěch, sousedka M., kterou soud v hlavním líčení nakonec nevyslechl, vypovídala v zásadě v jeho prospěch, nejméně v tom smyslu, že ho nikdy neviděla pít alkohol a v jeho soužití s poškozenou nezaznamenala nic problematického. Ve výpovědích obou žen byl tedy zásadní rozpor, který bylo nutno odstranit. Evidentně to tak původně vnímal i okresní soud, neboť v opačném případě by svědkyni M. nepředvolával opakovaně. Poté však postoj k důležitosti její výpovědi nepochopitelně změnil, přestože mezi oběma hlavními líčeními, k nimž se svědkyně nedostavila, nedošlo prakticky k žádnému posunu v důkazní situaci.
Obviněný zdůraznil, že ačkoli několikrát upozorňoval na důležitost výslechu svědkyně pro jeho obhajobu, okresní soud jeho požadavek na provedení tohoto důkazu ignoroval, aniž by v odůvodnění rozsudku řádným způsobem vysvětlil, proč mu nevyhověl. Tímto postupem se však odchýlil od ustálené judikatury Ústavního i Nejvyššího soudu a navržený důkaz opomněl, tak jak má na mysli ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Jeho závažné pochybení nemohl žádným způsobem zhojit ani odvolací soud, tím méně pak prostou domněnkou nahrazující požadavek na transparentní zdůvodnění odmítnutí důkazního návrhu jedné z procesních stran v odsuzujícím rozsudku. Obviněný dále projevil nevoli nad způsobem, jakým jmenovitě krajský soud hodnotil obsah psychiatrického znaleckého posudku, který k jeho sobě zpracovala Mgr. Denisa Dokulilová. Podle jeho mínění odvolací soud záměrně čerpal jen z těch závěrů znalkyně, které vyzněly v jeho neprospěch, zatímco definici jeho osobnostního profilu, která spíše vylučovala možnost, že by se mohl dopouštět žalovaného kriminálního jednání, ponechal zcela stranou a nezohlednil ji ani při hodnocení věrohodnosti jeho výpovědi.
V uvedené souvislosti připomněl, že byl znalkyní popsán jako sdílný, přizpůsobivý, klidný, opatrný, konvenční a realistický člověk, který preferuje jistotu a stabilitu, má tendenci vyhýbat se konfliktům a dokáže navazovat adekvátní mezilidské vztahy, včetně vztahů partnerských. Zcela nekriticky pak bylo podle jeho názoru nahlíženo na závěry psychologického posudku zpracovaného k osobnosti P. P. a jejímu duševnímu stavu znalkyní Mgr. Lenkou Čermákovou, která jako věrohodnou vyhodnotila právě poškozenou.
Podle dovolatele je nepřípustné, aby soudy vzaly za prokázané, že se na své bývalé partnerce dopouštěl domácího násilí, jestliže takový scénář znalkyně předestřela jen jako vysoce pravděpodobný. Právní kategorie „vysoké pravděpodobnosti“ může být nanejvýš důvodem k zahájení trestního stíhání, nikoli však k pravomocnému odsouzení. Rozhodné skutečnosti musejí být při respektu k zásadě in dubio pro reo zjištěny „zcela najisto“. K vlastnímu odůvodnění usnesení odvolacího soudu obviněný podotkl, že veškerá tvrzení poškozené byla striktně vzata za pravdivá, zatímco ta jeho za lživá s odůvodněním, že se navenek snaží působit lepším dojmem, než jaký ve skutečnosti je.
Z toho dovolatel usoudil, že poškozená vůči němu mohla vznést prakticky jakékoli obvinění a on by byl při takovém přístupu soudu k hodnocení důkazů fakticky zbaven možnosti její tvrzení vyvrátit. Stávající důkazní situaci pak ze svého pohledu prezentoval tak, že soudy měly k dispozici pouze dva přímé a z hlediska relevance rovnocenné důkazy, a sice jeho výpověď a výpověď poškozené, a dále důkazy nepřímé (znalecké posudky), které k jeho usvědčení nepostačovaly. Ty navíc netvořily ucelený řetězec, tak aby bylo možno dojít k závěru, že se na poškozené v době jejich společného soužití skutečně dopouštěl týrání, které u ní bylo spojeno s pocitem těžkého příkoří.
Pokud by poškozená vnímala jejich konfliktní soužití právě takovým způsobem, neposílala by mu v kritické době choulostivé snímky a zamilované texty s erotickým nádechem, které svědčily spíše o jejich vzájemné „milostné provázanosti“ doprovázené z její strany vášnivými a temperamentními projevy. Soustavu oněch nepřímých důkazů nadto narušují i bezvadné hodnocení jeho osoby jako zaměstnance a kladně vyznívající svědecká výpověď jeho současné manželky P. Z.
k jejich rodinnému soužití, kterou soudy nesprávně odbyly s konstatováním, že pouze vyjádřila své názory. I proto měla být podle dovolatele jako důkaz provedena i „whatsapp komunikace“ mezi ním a poškozenou, z níž vyplývá, že P. P. ho jako partnera vnímala úplně jinak, než jak je líčeno v soudních rozhodnutích. Závěrem dovolatel zmínil, že v předchozích fázích trestního řízení poukazoval i na další nedostatky dokazování, které krajský soud k jeho odvolání neodstranil, ač tak učinit mohl a měl. V důsledku výše rekapitulovaných procesních pochybení pak podle jeho přesvědčení došlo i k nesprávnému právnímu posouzení skutku ve smyslu § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Proto navrhl, aby Nejvyšší soud napadené usnesení odvolacího soudu i jemu předcházející rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc přikázal okresnímu soudu k novému projednání a rozhodnutí.
4. Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) ve vyjádření k dovolání rámci řízení podle § 265h odst. 2 tr. ř. úvodem podotkl, že jde o značně formalizovaný opravný prostředek a Nejvyšší soud se v dovolacím řízení může zabývat jen těmi skutečnostmi, které jsou v souladu s obsahovými náležitostmi podle § 265f odst. 1 tr. ř. uvedeny přímo v jeho textu. Dovolatel tedy nemůže své námitky opírat jen o odkaz na výhrady uplatněné v odvolání. Pro řešený případ to znamená, že Nejvyšší soud by neměl přihlížet k té části dovolání, v níž obviněný pouze nekonkrétně poukázal na „další nedostatky dokazování“, k nimž směřoval své výhrady v řádném opravném prostředku a s nimiž se po jeho výtce soud druhého stupně nevypořádal.
K námitce obhajoby, že okresní soud neprovedl výslech svědkyně M., státní zástupce nejprve zdůraznil, že o rozsahu dokazování zásadně rozhoduje soud, který není povinen vyhovět všem návrhům stran na jeho doplnění. Pokud jde o nyní posuzovanou trestní věc, připustil, že odůvodnění odsuzujícího rozsudku skutečně postrádá nezbytné vysvětlení, proč okresní soud nevyhověl návrhu na výslech zmíněné svědkyně, ovšem zároveň se plně ztotožnil s argumenty odvolacího soudu, který byl s řešeným důkazním návrhem rovněž konfrontován a zamítl jej pro nadbytečnost.
O opomenutí důkazu „v pravém slova smyslu“ se tak podle názoru státního zástupce nejednalo, a to ani z věcného ani z formálního hlediska. Podle jeho mínění postačovalo, že nepotřebnost provedení požadovaného výslechu v hlavním líčení dovodil alespoň soud druhého stupně, zvláště pokud nešlo o důkaz, který by se vztahoval ke skutkovým zjištěním podstatným pro závěr o naplnění znaků přisouzeného trestného činu v jednání obviněného. K jeho verbálním a fyzickým útokům na poškozenou totiž docházelo beze svědků, a proto je ani svědkyně M.
nemohla vnímat vlastními smysly. Ve své výpovědi v přípravném řízení se ostatně vyjadřovala pouze k tomu, co jí sdělili obviněný a poškozená. V žádném případě tak nemohla potvrdit či vyvrátit skutečnosti tvrzené v obžalobě a následně i ve skutkové větě výroku o vině. Podle státního zástupce nebylo nezbytné ani provedení důkazu celou elektronickou komunikací obviněného s poškozenou v rozhodném období, k jehož nadbytečnosti se v odůvodnění rozsudku jednoznačně vyjádřil již soud prvního stupně. Skutkové závěry soudů vycházely z dostatečného množství řádně provedených a logicky hodnocených důkazů, takže v napadených rozhodnutích nelze spatřovat ani vadu „zjevného rozporu“ ve smyslu uplatněného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr.
ř. Ten navíc obviněný ani relevantně nenamítal, když pouze prosazoval vlastní skutkovou verzi, podle které se vytýkané trestné činnosti nedopustil, a přitom polemizoval právě se soudy učiněnými skutkovými zjištěními. Tato zjištění přitom důvodně vycházela především z hodnověrné výpovědi poškozené jako přímého usvědčujícího důkazu, a nikoli pouze ze znaleckých posudků či „řetězu nepřímých důkazů“, jak tvrdí obhajoba.
Posuzovaný mimořádný opravný prostředek podle státního zástupce konečně neobsahoval ani žádnou námitku, která by byla podřaditelná pod další uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Veškeré výhrady obviněného totiž směřovaly pouze do oblasti skutkových zjištění, zatímco proti samotné aplikaci hmotněprávních ustanovení na posuzovaný skutek, tak jak byl popsán ve výroku o vině odsuzujícího rozsudku, obhajoba žádný kvalifikovaný argument nepředložila. Své vyjádření tedy státní zástupce uzavřel návrhem, aby Nejvyšší soud předložené dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné a aby tak v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl v neveřejném zasedání. Souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání současně projevil i pro případ jiného rozhodnutí dovolacího soudu ve smyslu § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
5. Obviněný L. Z. je podle § 265d odst. 1 písm. c) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroků rozhodnutí soudu, které se ho bezprostředně dotýkají. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§ 265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce (§ 265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňovalo formální a obsahové náležitosti předpokládané v § 265f odst. 1 tr. ř. Jeho přípustnost se odvíjela od ustanovení § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., neboť směřovalo proti pravomocnému rozhodnutí soudu druhého stupně ve věci samé, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek (odvolání) obviněného proti rozsudku, kterým byl uznán vinným a byl mu uložen trest.
6. Nejvyšší soud dále zkoumal, zda jednotlivé námitky obviněného lze podřadit pod dovolací důvody, na které odkázal. Toto zjištění mělo zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí v dovolacím řízení (srov. § 265i odst. 1, 3 tr. ř.).
7. Úvodem k této části je nutno poznamenat, že vzhledem k existující procesní situaci měla obhajoba ve vztahu k usnesení odvolacího soudu uplatnit především dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř., a to v jeho druhé alternativě, která dopadá na případy, kdy bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení soudu prvního stupně uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., přestože v řízení mu předcházejícím byl dán některý z důvodů dovolání podle § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. Tuto nedůslednost však dovolací senát nepovažoval za do té míry závažnou, aby trval na předchozím formálním upřesnění náležitostí předloženého mimořádného opravného prostředku dříve, než přistoupí k vlastnímu posouzení v něm obsažených námitek. Zaměřil se proto na posouzení, zda řízení předcházející rozhodnutí odvolacího soudu bylo vskutku zatíženo některou z vad ve smyslu deklarovaných dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř., jak tvrdí obviněný.
8. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodná skutková zjištění soudů, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů, nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech anebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Postihuje tedy závažné procesní vady, jež v konečném důsledku mohou vést k porušení principů „fair procesu“ a ústavně garantovaného práva obviněného na obhajobu a zakládají tak neústavnost pravomocného rozhodnutí.
Z dikce zákonného ustanovení vyplývá, že mezi taková flagrantní pochybení zákonodárce zařadil případy tzv. opomenutých důkazů, dále důkazů získaných a posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy a konečně případy svévolného hodnocení důkazů, provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu, jež má za následek existenci tzv. extrémního rozporu mezi jejich obsahem na straně jedné a skutkovým stavem věci v soudy dovozované podobě na straně druhé. K tomu, aby byl daný dovolací důvod uplatněn nejen právně relevantně ale zároveň také důvodně, však musí být podle výkladové praxe Nejvyššího soudu splněn i nezbytný předpoklad, že tvrzené vady řízení skutečně měly nebo alespoň mohly mít podstatný význam pro skutkové závěry soudů, v návaznosti na nich i pro
9. Optikou výše rozvedených interpretačních východisek nahlížel Nejvyšší soud také na konkrétní procesní námitky obviněného L. Z. a přitom dospěl k závěru, že buď postrádají právní relevanci, nebo nemají věcné opodstatnění.
10. Obviněnému předně nebylo možno přisvědčit v názoru, že dosavadní řízení před obecnými soudy bylo zatíženo vadou spočívající v opomenutí podstatného důkazu, pro něž napadená pravomocná rozhodnutí nemohou obstát. V obecné rovině se na dané téma sluší uvést, že doktrína opomenutých důkazů, která má úzkou vazbu na ústavně garantované právo na obhajobu, našla své konkrétní vyjádření ve čtyřech základních povinnostech soudu, jimiž jsou 1) povinnost umožnit účastníkovi řízení navrhovat důkazy, 2) povinnost o případných důkazních návrzích řádně rozhodnout, 3) povinnost ústavně konformním způsobem vysvětlit případné důvody, pro které konkrétnímu návrhu na doplnění dokazování nebylo vyhověno a 4) povinnost zaujmout k obsahu jednotlivých provedených důkazů adresné a dostatečně transparentní stanovisko při jejich hodnocení.
Jestliže soud některou z těchto povinností nesplní, pak je třeba v každém individuálním případě zkoumat, zda vůbec a nakolik se reklamované formální pochybení negativně dotklo samotné podstaty a kruciálních zásad spravedlivého procesu i v rovině materiální. Dovolací senát nijak nezpochybňuje fakt, že písemné vyhotovení odsuzujícího rozsudku v nynější trestní věci je částečně devalvováno určitou nedůsledností, když v něm skutečně nejsou konkrétně zmíněny důvody, pro které okresní soud nakonec neprovedl osobní výslech svědkyně M., jakkoli na něm obhajoba trvala a tento svůj požadavek k dotazu předsedy senátu dokonce „povýšila“ na kvalifikovaný návrh na doplnění dokazování.
Na straně druhé však nebylo možno přehlédnout, že otázka nezbytnosti výslechu této svědkyně byla předmětem poměrně dlouhé a podrobné debaty mezi soudem a obhájcem obviněného v průběhu hlavního líčení konaného dne 16. 8. 2023, která vyústila v jasně deklarované stanovisko senátu, podle nějž lze s ohledem na dosavadní stav dokazování ve věci spolehlivě rozhodnout i bez provedení požadovaného úkonu. Své procesní usnesení o zamítnutí příslušného důkazního návrhu tedy okresní soud odůvodnil alespoň ústně, když dal zřetelně najevo, že jej považuje za nadbytečný (viz protokol na č. l.
472 a násl. spisu). Krajský soud již postupoval vůči opakovanému požadavku obhajoby na výslech svědkyně M. formálně bezchybně. Spolu s dalšími návrhy jej zamítl přímo ve veřejném zasedání procesním usnesením, které samo o sobě není třeba písemně odůvodňovat (viz protokol na č. l. 517 a násl. spisu), aby poté důvody svého odmítavého postoje obsáhle vyložil na str. 11 svého rozhodnutí ve věci samé. Oběma soudy konstatovaná nadbytečnost a minimální vypovídací potence požadovaného důkazu k meritu věci jsou přitom skutečnosti, pro něž lze odmítnutí důkazního návrhu akceptovat i z ústavněprávního hlediska (k tomu srov. např. nálezy Ústavního soudu ze dne 18.
3. 2010 sp. zn. III. ÚS 3320/09, ze dne 24. 2. 2004 sp. zn. I. ÚS 733/01 nebo jeho usnesení ze dne 23. 9. 2005 sp. zn. III. ÚS 359/05 aj.).
V rovině materiální pak Nejvyšší soud akceptoval věcnou úvahu státního zástupce, podle níž k verbálnímu ponižování a fyzickým útokům obviněného na poškozenou docházelo takříkajíc za „zavřenými dveřmi“, takže eventuální výpověď sousedky M., která nebyla jejich přímým svědkem a o patologickém soužití páru měla jen útržkovité a zprostředkované informace od obou aktérů, sotva mohla mít pro rekonstrukci skutkového stavu relevantní význam.
11. K další námitce obviněného, že soudy prvního a druhého stupně měly provést „důkaz celou whatsapp komunikací“ mezi ním a poškozenou, dovolací senát připomíná, že trestní řád zásadně neurčuje žádná pravidla určující rozsah důkazů potřebných k objasnění té či oné významné skutkové okolnosti. Je tedy výhradně na soudu, aby v každé fázi procesu zvažoval, jaké důkazy je třeba provést, resp. zda je nezbytné dosavadní důkazní stav ještě dále rozšiřovat. S přihlédnutím k obsahu již provedených důkazů pak posuzuje, nakolik se jeví případné další důkazní návrhy procesních stran důvodnými anebo naopak mají z hlediska zjišťování skutkového stavu věci jen marginální, nepodstatný význam. Nadále platí, že účelem dokazování v trestním řízení je zjistit skutkový stav, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí (§ 2 odst. 5 tr. ř.). Ten v posuzované trestní věci naplněn byl. Jestliže dovolatel spojil předmětnou výtku s vlastním tendenčním výkladem části obsahu inkriminované elektronické komunikace, jejíž erotický ráz měl zpochybnit závěr, že poškozená jeho panovačné a citově zraňující jednání dlouhodobě vnímala úkorně, pak je nutno připomenout, že danou specifickou otázku ve svém posudku věrohodně a fundovaně zodpověděla již znalkyně Mgr. Čermáková. Z jejího odborného závěru zřetelně vyplynulo, že poškozená se snažila dovolateli „za každou cenu“ zavděčit, zalíbit se mu, chovat se maximálně podle jeho představ a mimo jiné i za použití tohoto svérázného „obranného prvku“ předejít dalším konfliktním situacím a dehonestujícím projevům z jeho strany, ze kterých vnitřně vinila sama sebe, což u obětí domácího násilí, resp. psychického týrání nebývá nic výjimečného. Výše uvedená zjištění pak vedla odvolací soud ke zcela odůvodněnému závěru, že ani posledně zmíněný návrh obhajoby na doplnění dokazování nemohl do stávající důkazní situace vnést nic podstatného.
12. Dovolací senát zároveň nemá zato, že by finální skutková zjištění soudů byla produktem předpojatého, selektivního a deformativního hodnocení provedených důkazů. Nesdílí přesvědčení obviněného, že ustálený skutkový stav v nich nemá potřebnou oporu, či je s nimi dokonce ve zjevném rozporu ve smyslu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Takový nesoulad nelze kvalifikovaně namítat prostým popíráním nebo bagatelizací trestné činnosti, předkládáním jiných hypotetických verzí skutkového děje a už vůbec ne vlastními spekulativními úvahami o „patřičném“ chování oběti týrání (jak by mělo či nemělo vypadat), tak jak obviněný činil právě s poukazem na vybraný lechtivý obsah dálkové komunikace mezi ním a poškozenou, jemuž tendenčně přičítá povahu jasného důkazu svědčícího o jeho nevině žalovaným trestným činem.
13. Dovolatel v průběhu trestního řízení v podstatě setrvale argumentoval tím, že při společném soužití s poškozenou tu a tam došlo i na hádku, ovšem jejich vztah rozhodně nebyl asymetrický. Nevystupoval v něm jako dominantní partner, který by poškozenou prostřednictvím výčitek, zraňujících kritických poznámek a hodnotících soudů na její adresu nebo dokonce vyhrožováním či fyzickým násilím záměrně a systematicky udržoval v podřízeném postavení a nutil ji podrobovat se jeho vůli. Jinými slovy, oba tomu druhému vyčítali nedostatky a verbálně se napadali navzájem, přičemž poškozená byla při těchto konfrontacích nejméně stejně iniciativní, ne-li aktivnější než on sám. Fyzicky ji pak nikdy úmyslně neublížil, když ji pouze v jednom případě chytil za ruce v momentě, když ho k tomu cíleně vyprovokovala a strčila do něho. S touto jeho obhajobou se však přesvědčivě vypořádaly již soudy obou stupňů, které v odůvodněních meritorních rozhodnutí v souladu se zákonnými požadavky (§ 125 odst. 1 tr. ř. resp. § 134 odst. 2 tr. ř.) i pravidly formální logiky vysvětlily, proč ji měly za bezpečně vyvrácenou a jeho vinu za prokázanou bez důvodných pochybností. Kritickému a komplexnímu hodnocení v souladu s ustanovením § 2 odst. 6 tr. ř. podrobily jak usvědčující výpověď poškozené, tak také ve věci opatřené znalecké posudky, doplněné o výslechy jejich zpracovatelek v hlavním líčení, dále výpovědi slyšených svědků D., Z., P. a Z. (současné manželky obviněného) a konečně i opatřené listinné důkazy vyjmenované postupně v bodech 7 až 10 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně. Ani jedno z napadených meritorních rozhodnutí tedy znaky nepřípustné a neakceptovatelné libovůle nenese.
14. K části dovolání, v níž se obviněný pouze nekonkrétně zmínil i o dalších vadách důkazního řízení a v bližším odkázal na argumentaci, kterou k nim uplatnil v odůvodnění svého řádného opravného prostředku (odvolání), Nejvyšší soud nemohl přihlížet. Ve shodě s vyjadřujícím se státním zástupcem zde odkazuje na své usnesení ze dne 27. 5. 2012 sp. zn. 8 Tdo 587/2012, v němž judikoval, že se může zabývat jen těmi skutečnostmi, které jsou uplatněny v souladu s obsahovými náležitostmi podle § 265f odst. 1 tr. ř. přímo v textu dovolání, při jehož zpracování se podatel nemůže opírat jen o odkaz na skutečnosti uplatněné v jiných podáních učiněných v předcházejících fázích trestního řízení.
15. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. míří na situace, kdy rozhodnutí soudu spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Právní posouzení skutku tkví v otázce, zda posuzované jednání, tak jak je vyjádřeno ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozvedeno v jeho odůvodnění, je vůbec trestným činem, a to z hlediska všech podmínek trestnosti stanovených v obecné i zvláštní části trestního zákona a popřípadě též v netrestních předpisech, a pokud ano, o jaký trestný čin se jedná. Přezkumná povinnost dovolacího soudu se zde tedy omezuje na zjištění, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav, kterým je Nejvyšší soud vázán. Je-li namítáno tzv. jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, jeho pozornost se zaměřuje na zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, nýbrž v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
16. V projednávaném případě sice obviněný formálně vytýkal i nesprávnou právní kvalifikaci stíhaného jednání, ovšem tuto námitku zcela nepokrytě založil na výše rozvedených výhradách procesní povahy. Teprve od prioritní reklamace finálních skutkových zjištění soudů se odvíjela jeho snaha zpochybnit i jejich právní závěr o naplnění jednotlivých znaků skutkové podstaty zločinu týrání osoby žijící ve společném obydlí podle § 199 odst. 1, odst. 2 písm. d) tr. ř. v jeho jednání. Podobně koncipované námitky ovšem pod zvolený dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. podřadit nelze. Fakticky totiž nejde o relevantní a kvalifikované výhrady proti chybné aplikaci norem trestního zákoníku na skutkový stav formulovaný ve výroku o vině odsuzujícího rozsudku, nýbrž o pokus dosáhnout nejprve revize skutkových zjištění soudu ve svůj prospěch a teprve v návaznosti na tom i požadovaných změn v jejich právním posouzení.
17. Souborně lze závěrem prohlásit, že obviněný L. Z. v podaném dovolání formuloval buď námitky, které nebylo možné podřadit pod žádný z katalogu dovolacích důvodů podle § 265b tr. ř., anebo námitky, kterým z hlediska deklarovaného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nebylo možno přiznat věcné opodstatnění. Vzhledem k vzájemné podmíněnosti a provázanosti pak nemohl být naplněn ani v úvahu přicházející dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. v jeho druhé alternativě, který obviněný ani výslovně neoznačil. Nejvyšší soud proto předložené dovolání (jako celek) odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. Své rozhodnutí vyhlásil v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání a stručně je odůvodnil dle požadavku zákonodárce zakotveného v § 265i odst. 2 tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 22. 5. 2024
JUDr. František Hrabec předseda senátu