4 Tdo 385/2025

4 Tdo 385/2025-692

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 28. 5. 2025 o dovolání obviněného M. L., proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 16. 12. 2024, sp. zn. 6 To 62/2024, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 97 T 10/2023, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.

1. Rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 28. 8. 2024, sp. zn. 97 T 10/2023, byl obviněný M. L. uznán vinným ze spáchání zločinu znásilnění podle § 185 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku, zločinu znásilnění podle § 185 odst. 1, odst. 2 písm. a), písm. b) tr. zákoníku, přečinu šíření pornografie dle § 191 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku a přečinu ohrožování výchovy dítěte podle § 201 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. a), písm. b) tr. zákoníku, kterých se podle skutkové věty výroku o vině daného rozsudku dopustil tím, že (včetně pravopisných chyb a překlepů)

„v přesněji nezjištěné době od měsíce ledna 2019 do 23. 5. 2021 v bytě na adrese XY, XY, okres XY, s autoritou dospělého a otce, v úmyslu uspokojit své sexuální potřeby, v přesněji nezjištěném množství případů, v době, kdy byl u něho poškozený AAAAA (pseudonym), na návštěvě či na tzv. dlouhodobém pobytu z Dětského domova v XY a také v době, kdy byl poškozený svěřen zpět do výchovy obžalovaného, po poškozeném požadoval, aby společně sledovali pornografické audiovizuální snímky, kde byly zobrazovány sexuální aktivity mezi mužem a ženou, přičemž v průběhu jejich shlédnutí obžalovaný před poškozeným masturboval až do ejakulace, požadoval po poškozeném, aby mu penis masturboval až do ejakulace, jakož i sám masturboval penis poškozeného až do ejakulace, dále po poškozeném obžalovaný požadoval, aby s ním spal ve společné posteli, osahával jej po těle a na penisu, rovněž masturboval penis poškozeného až do ejakulace, dále mu zasouval penis do análního otvoru, kdy na poškozeném vykonal anální styk až do ejakulace, požadoval po poškozeném felaci, čemuž poškozený vyhověl a dále po poškozeném požadoval, aby poškozený na obžalovaném vykonal anální styk a podrobil se felaci, což poškozený odmítal, a takto činil se znalostí matrikového věku poškozeného, který je jeho synem, přičemž poškozený s ohledem na stupeň rozumové vyspělosti, když se jedná o chlapce se sníženým intelektem k hranici lehké mentální retardace, s přihlédnutím k jeho sexuální nezkušenosti, nebyl schopen popsané situace adekvátně vyhodnotit a následně se důrazněji bránit, , a shora popsaného jednání se obžalovaný dopouštěl s vědomím, že toto může mít negativní přesah do budoucího života poškozeného, který zažíval psychický diskomfort a je do budoucna ohrožen tím, že si osvojí negativní životní návyky související s předčasným vedením sexuálního života a s vystavením vlivu zkušenostem, které dětem mladším patnácti, respektive osmnácti let nepřísluší“.

2. Za uvedené jednání byl obviněný M. L. odsouzen podle § 185 odst. 3 tr. zákoníku, za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 7 (sedmi) let. Podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku byl pro výkon uloženého trestu zařazen do věznice s ostrahou.

3. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost zaplatit na náhradě nemajetkové újmy za způsobené duševní útrapy poškozenému AAAAA, k rukám opatrovníka Město Bílina, IČ 00266 230, sídlem: Břežánská 50/4, 418 36 Bílina, částku ve výši 200 000 Kč.

4. Podle § 229 odst. 2 tr. ř. byl poškozený AAAAA, odkázán se zbytkem svého uplatněného nároku na náhradu nemajetkové újmy na řízení ve věcech občanskoprávních.

5. Proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 28. 8. 2024, sp. zn. 97 T 10/2023, podali obviněný M. L. a poškozený AAAAA odvolání, o kterých rozhodl Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 16. 12. 2024, sp. zn. 6 To 62/2024, tak, že z podnětu odvolání poškozeného AAAAA, napadený rozsudek podle § 258 odst. 1 písm. f), odst. 2 tr. ř. částečně zrušil, a to v celém výroku o povinnosti obviněného k náhradě škody za podmínek § 259 odst. 3 písm. a), b) tr. ř. nově rozhodl tak, že podle § 228 odst. 1 tr. ř. uložil obviněnému povinnost nahradit poškozenému AAAAA, k rukám opatrovníka Město Bílina, IČ 00266 230, sídlem: Břežanská 50/4, 418 36 Bílina, nemajetkovou újmu ve výši 300 000 Kč. Podle § 229 odst. 2 tr. ř. byl poškozený AAAAA, odkázán se zbytkem svého nároku na náhradu nemajetkové újmy na řízení ve věcech občanskoprávních. Odvolání obviněného M. L. bylo podle § 256 tr. ř. zamítnuto.

6. Proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 16. 12. 2024, sp. zn. 6 To 62/2024, podal obviněný M. L. prostřednictvím svého obhájce dovolání, opírající se o dovolací důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř. Obviněný má za to, že došlo k porušení ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř. a že byla porušena zásada „in dubio pro reo“. V předmětném případě totiž nebylo bez důvodných pochybností zjištěno, zda skutek spáchal právě on. Obviněný namítl, že poškozený v průběhu trestního řízení rozšiřoval podstatu obvinění.

Soudy při odůvodňování této skutečnosti, která sama o sobě nutně vyvolává pochybnosti o tom, proč poškozený nesdělil veškerou podstatu domnělého protiprávního jednání napoprvé sociálním pracovnicím, anebo alespoň napodruhé při výslechu v přípravném řízení, ve shodě uvádějí, že poškozený je stižen lehkou mentální retardací a jeho výpověď je rovněž ovlivněna pocity studu. Lehká mentální retardace není však dle závěrů soudů jeho věrohodnosti na překážku. Naproti tomu obviněný se domnívá, že postup poškozeného vyvolává pochybnosti, a je-li odůvodňován právě lehkou mentální retardací poškozeného, pocity studu či způsobem kladení otázek, pak pro takový závěr neexistuje žádný podklad, neboť ani ze znaleckých posudků takové závěry nevyplývají.

Má proto za to, že v dalším řízení bude nutné provést dokazování, které takové závěry buď potvrdí, anebo vyvrátí. S tím pak velmi úzce souvisí základní námitka obviněného spočívající v tom, že u jeho osoby nebyla zjištěna ani žádná patologie ani žádná deviace. Soud pouze dodal, že když to na obviněného přišlo, nezdráhal se k uspokojení svých potřeb použít první objekt, kterým byl poškozený. Obviněný má za to, že musí být prokázáno, že patří do této soudem tvrzení skupiny osob, která je natolik nezdrženlivá, že „použije“ k ukojení svých sexuálních potřeb v podstatě kohokoli, kdo se namane, konkrétně pak poškozeného.

Dále bude dle názoru obviněného nutné provést dokazování výslechem jeho manželky, aby bylo zřejmé, jak četný byl pohlavní styk mezi ní a obviněným, aby bylo prokázáno, zda potřeboval jakýkoli náhražkový objekt v podobě poškozeného. Obviněný dále podotkl, že dle tvrzení poškozeného se mělo vytýkané jednání odehrávat i za střízlivosti heterosexuálního obviněného. Tuto skutečnost dovozuje z věty poškozeného, která zněla: To se dělo jen, když jsme měli odpolední klid, v noci se to dělo také, když jsme přišli z hospody … Obviněný uvádí, že výpověď poškozeného bude třeba doplnit, pokud dovolací soud bude mít za to, že je to nutné s ohledem na výše uvedené.

Obviněný totiž setrvává na tom, že mělo-li se vytýkané jednání odehrávat za jeho střízlivosti, je jen velmi těžko představitelné, že docházelo k homosexuálnímu styku, když obviněný je prokazatelně heterosexuální osobou bez patologií a deviací. S ohledem na vše výše uvedené shledal obviněný, že se soudy nevypořádaly s hodnocením dokazování tak, aby odstranily veškeré pochybnosti o jeho vině. Navrhl proto, aby Nejvyšší soud jako soud dovolací rozsudek Vrchního soudu v Praze č. j. 6 To 62/2024-655 ze dne 16.

12. 2024 zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu.

7. Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství využila svého práva a k dovolání obviněného se vyjádřila. Ve svém vyjádření stručně shrnula dosavadní průběh trestního řízení a po přezkoumání obsahu předloženého mimořádného opravného prostředku k uplatněnému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. uvedla, že obviněný extrémní nesoulad skutkových zjištění s výsledky provedeného dokazování spatřuje zejména v soudy nesprávném posouzení věrohodnosti výpovědí poškozeného, které se staly klíčovým podkladem pro rozhodnutí soudů o jeho vině.

Naznačenou argumentaci obviněného je však nutno vyhodnotit jako čistě skutkovou polemiku se závěry soudů nižších stupňů, a nikoliv jako argumentaci projednatelnou v rozsahu první alternativy dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Nad rámec tohoto závěru státní zástupkyně konstatuje nejprve v obecné rovině, že skutková zjištění, ze kterých soudy nižších stupňů vycházely, nejsou v žádném, natož ve zjevném (extrémním) rozporu s provedenými důkazy. Oba soudy se dostatečně vypořádaly se všemi námitkami obviněného uvedenými nyní opakovaně v jeho dovolání a důkladně, logicky a přesvědčivě odůvodnily, proč na základě zjištěných skutkových okolností došly k závěru, že jeho jednání po objektivní i subjektivní stránce naplňuje všechny zákonné znaky posuzovaných trestných činů.

Zaměřeno na konkrétní námitky obviněného týkající se věrohodnosti výpovědí poškozeného je nejdříve nutno zopakovat, že k obdobným případům jako v nyní posuzované věci se opakovaně vyjádřil Ústavní soud, na jehož ustálenou rozhodovací praxi lze odkázat, a z níž vyplývá, že z hlediska dodržení zásady in dubio pro reo nelze v situaci „tvrzení proti tvrzení" a priori vyloučit uznání obviněného vinným trestným činem, pokud obecné soudy náležitě prověří věrohodnost usvědčující výpovědi svědka. Rovněž je na tomto místě s ohledem na argumentaci obviněného nutno zdůraznit, že konečné hodnocení věrohodnosti poškozeného (svědka) přísluší soudu, který je povinen postupovat podle zásad uvedených v § 2 odst. 6 tr.

ř. Soudy v nyní posuzovaném případě zcela respektovaly i to, že znalecké posudky, ať už jakkoliv relevantní pro posouzení odborné stránky věci, jsou vždy toliko podkladem pro rozhodnutí soudu, který je v konečném důsledku nad všemi znalci. Současně obecné soudy hodnotily znalecké posudky na podkladě pečlivého uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu s ostatními důkazy. Prizmatem shora nastíněných východisek lze uzavřít, že oba soudy dostály své povinnosti a důkladně, logicky a přesvědčivě odůvodnily, proč uvěřily tvrzení poškozeného.

K věrohodnosti poškozeného se mimo jiné vyjádřili znalci MUDr. Jiří Koutek, Ph.D., a znalkyně doc. PhDr. Jana Kocourková, kteří uvedli, že v projevu poškozeného nebyly zjištěny znaky, které by podstatným způsobem snižovaly věrohodnost jeho výpovědi. Závěr o věrohodnosti poškozeného soud prvního stupně založil rovněž na výpovědích slyšených svědků, které jsou s výpovědí poškozeného souladné.

Soud dospěl k jednoznačnému závěru o věrohodnosti poškozeného i na základě vlastních poznatků nabytých z bezprostředního vnímání jeho osoby při hlavním líčení. Ke stejnému závěru dospěl i soud odvolací (pod bodem 19 odůvodnění), který nad rámec již řečeného zdůraznil, že poškozený nebyl oznamovatelem trestné činnosti obviněného, jestliže se svěřil v zátěžové situaci sociálním pracovníkům, kterým důvěřoval.

8. Pakliže se obviněný ve svém dovolání domáhá doplnění dokazování za účelem zjištění, zda náleží do skupiny osob, která se dopouští obdobné sexuálně motivované trestné činnosti bez diagnostikované sexuální deviace, dále doplnění výslechem jeho manželky k otázce, zda v inkriminované době potřeboval tzv. náhražkové jednání, a rovněž požaduje provedení opětovného výslechu poškozeného, uplatňuje tak dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v jeho třetí alternativě, neboť soudy podle něj pro absenci takových důkazů řádně neobjasnily skutkový stav věci a vyvodily tak nesprávné právní závěry. Námitka tzv. opomenutých důkazů však nemůže za daného důkazního stavu obstát. K navrhovanému výslechu manželky obviněného se soud prvního stupně vyjádřil v bodě 31. K otázce návrhu na opakovaný výslech poškozeného a jeho nadbytečnosti lze poté odkázat na vyjádření odvolacího soudu v bodech 15 a 16. Námitka tzv. opomenutých důkazů proto nemůže dle státní zástupkyně za daného důkazního stavu obstát. Pokud jde o obviněným uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., pak je nutno, a to i s ohledem na to, jakým způsobem obviněný v rámci uvedeného dovolacího důvodu argumentuje, nejprve v obecné rovině připomenout, že výchozím předpokladem pro uplatnění tohoto dovolacího důvodu je nesprávná aplikace hmotného práva. Obviněný však ve svém dovolání pouze pokračuje ve své popěrné obhajobě, že se daných trestných činů, jimž byl uznán vinným a pro které byl odsouzen, nedopustil (popírá jednání samotné). Konkrétní námitky obviněného uplatněné v jeho dovolání na podporu uvedeného dovolacího důvodu v jeho první alternativě jsou z podstatné části právě takovými námitkami, které směřují proti zjištěnému skutkovému stavu věci, provedeným důkazům a jejich hodnocení, a to ve snaze prosadit pro sebe příznivější skutková zjištění. Po zvážení shora uvedeného proto státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství dospěla k závěru, že dovolání obviněného z části uplatněným dovolacím důvodům neodpovídá, z části je pak zjevně neopodstatněné. Proto navrhla, aby Nejvyšší soud takto podané dovolání v neveřejném zasedání, k jehož konání může přistoupit podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř., odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Současně podle § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. souhlasila s tím, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání učinil i jiné než navrhované rozhodnutí.

9. Obviněný v replice k vyjádření státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství setrval na svém dovolání s tím, že státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství se mýlí.

10. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§ 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce, tedy podle § 265d odst. 1 písm. c) tr. ř. a v souladu s § 265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu § 265e tr. ř. zachována.

11. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.

12. Ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem–advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).

13. Nejvyšší soud po prostudování předmětného spisového materiálu shledal, že námitky uplatněné obviněným v dovolání byly již uplatňovány v předchozích stadiích trestního řízení i v odvolání, a jak soud prvního stupně, tak i odvolací soud se s nimi přesvědčivě vypořádaly v odůvodnění svých rozhodnutí. Judikatura vychází z toho, že jestliže obviněný v dovolání opakuje v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. (viz rozhodnutí publikované v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. BECK, svazek 17/2002, č. 408). K tomuto závěru dospěl Nejvyšší soud i v případě obviněného M. L.

14. Obviněný ve svém dovolání uplatnil dovolací důvod podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Tento dovolací důvod je dán tehdy, pokud rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Zakotvením uvedeného dovolacího důvodu do trestního řádu však nedošlo k rozšíření rozsahu dovolacího přezkumu též na otázky skutkové. Smyslem jeho zakotvení byla totiž pouze výslovná kodifikace již dříve judikaturou Ústavního a Nejvyššího soudu vymezených nejtěžších vad důkazního řízení, pro něž se obecně vžil pojem tzv. extrémního nesouladu. Pod uvedený dovolací důvod lze podřadit tři skupiny vad důkazního řízení. Do první skupiny takových vad patří tzv. opomenuté důkazy, pokud soudy odmítly provést důkaz navržený účastníkem řízení, aniž by svůj postup věcně a adekvátně stavu věci odůvodnily. Patří sem taktéž případy, pokud soudy sice provedly důkaz, avšak v odůvodnění svého rozhodnutí jej vůbec nezhodnotily. Druhou skupinu vadné realizace důkazního řízení tvoří případy, kdy důkaz, resp. jeho obsah, není získán procesně přípustným způsobem a jako takový neměl být vůbec pojat do hodnotících úvah soudů. Třetí oblast pak zahrnuje případy svévolného hodnocení důkazů, tj. pokud odůvodnění soudních rozhodnutí nerespektuje obsah provedeného dokazování, dochází k tzv. deformaci důkazů a svévoli při interpretaci výsledků důkazního řízení. Jedná se tedy o tzv. stav extrémního nesouladu mezi skutkovým zjištěním a skutečnostmi, jež vyplývají z provedených důkazů a v důsledku toho pak i konečným hmotněprávním posouzením (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 1. 2022 sp. zn. 7 Tdo 1315/2021).

15. Ve vztahu k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněný namítl jeho první alternativu, tedy extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními a obsahem provedených důkazů, kdy předně zpochybňuje věrohodnost usvědčujících výpovědí poškozeného a dále nesouhlasí s posouzením jeho sexuální preference a prokázaného období páchané trestné činnosti. Namítá však rovněž i třetí alternativu předmětného dovolacího důvodu, neboť poukazuje na nutnost provedení dalších důkazů, jak již činil před oběma soudy a nebylo mu vyhověno. V reakci na tvrzení soudu, že většinu sexuální trestné činnosti na dětech nepáchají sexuální devianti, ale osoby s obvyklou sexuální preferencí, přičemž se jedná zpravidla o tzv. náhražkové jednání, se domáhá doplnění dokazování za účelem zjištění, zda náleží do této skupiny osob a doplnění dokazování výslechem jeho manželky k otázce, zda by potřeboval tzv. náhražkové jednání. S ohledem na okolnosti, za kterých mělo dojít k vytýkanému jednání navrhuje i doplnění dokazování opakovaným výslechem poškozeného.

16. Nejvyšší soud k námitkám obviněného stran neúplného dokazování nejprve v obecné rovině konstatuje, že dokazování není bezbřehé a jeho rozsah není určován přáními a požadavky obviněného v tom smyslu, že by snad byl soud povinen provést každý důkaz, který některá ze stran trestního řízení navrhla. Tuto skutečnost přitom obviněný zjevně přehlíží a nepřípustně se pasuje do role toho, kdo jediný je oprávněn určovat, jaký důkaz má být proveden, potažmo, jak má být posléze hodnocen. Na tom však principy dokazování založeny nejsou. V trestním řízení závisí pouze na úvaze soudu, který z vyhledaných, předložených nebo navržených důkazů provede. Rozhodně není povinností obecného soudu akceptovat jakýkoli důkazní návrh. Jeho povinností je výlučně objasnit skutkový stav v míře nezbytné pro řádné, odůvodněné a spravedlivé rozhodnutí. Odmítne-li nicméně provést důkaz navržený některou ze stran trestního řízení, musí toto své rozhodnutí přesvědčivě odůvodnit.

17. Nejvyšší soud konstatuje, že soudům nelze vytknout, že by některý podstatný a stěžejní důkaz neprovedly nebo, že by hodnocení důkazů provedly v rozporu se zákonem či pravidly formální logiky. Pokud se jedná o navržený výslech manželky obviněného, či doplnění dokazování za účelem zjištění, zda náleží do skupiny osob, která se dopouští obdobné sexuálně motivované trestné činnosti bez diagnostikované sexuální deviace, lze v podrobnostech odkázat především na argumenty shrnuté v odstavci 31 odůvodnění rozsudku prvostupňového soudu a v odstavcích 16 a 17 odůvodnění rozsudku soudu odvolacího.

V posuzované věci se proto nejedná o případ tzv. opomenutých důkazů, neboť soudy vysvětlily, proč neakceptovaly návrhy obviněného na doplnění dokazování. Rozhodně není třeba ani doplnit dokazování opakovaným výslechem poškozeného. K věrohodnosti poškozeného se vyjádřil znalec z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, specializace psychiatrie dětská a dospělých MUDr. Jiří Koutek, Ph.D., a znalkyně z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, se zvláštní specializací klinická psychologie dětí, mladistvých a dospělých doc.

PhDr. Jana Kocourková, kteří i po přítomnosti u výslechu poškozeného v rámci hlavního líčení stvrdili závěry podaných znaleckých posudků. K poškozenému uvedli, že je z hlediska svých, byť oslabených, kognitivních funkcí schopen vnímat správně prožitou událost, v základní míře si ji zapamatovat a reprodukovat. U poškozeného nebyly zjištěny sklony ke lhavosti, konfabulaci nebo fantazírování, ani vliv sugesce či návodu, stejně tak nebyl zjištěn vědomý sklon ke lži či zkreslování prožitků. V projevu poškozeného nebyly zjištěny znaky, které by podstatným způsobem snižovaly věrohodnost jeho výpovědi.

Znalci dále osvětlili, že prvotní výpovědi mohly být ovlivněny studem, nepříjemnými pocity, a znovu zopakovali, že nezjistili znaky, které by podstatným způsobem snižovaly věrohodnost výpovědi poškozeného. Závěr o věrohodnosti poškozeného ale soud prvního stupně založil rovněž na výpovědích slyšených svědků L. M., V. K., Š. L. a svědka R. K., jakož i na listinných důkazech, které s výpovědí poškozeného korespondují. Lze proto souhlasit s názorem Vrchního soudu v Praze, který odmítl akceptovat návrh na opakování již provedených výslechů poškozeného, neboť nebyly zjištěny pádné důvody pro zpochybnění závěrů soudu prvního stupně týkajících problematiky věrohodnosti usvědčujících výpovědí poškozeného, které byly provedeny zákonným způsobem při důsledném respektování obhajovacích práv obviněného.

18. K dalším výhradám obviněného proti způsobu, jakým soudy provedené důkazy hodnotily, potažmo proti závěrům, k nimž na podkladě takového, z pohledu obviněného vadného hodnocení důkazů, dospěly, Nejvyšší soud uvádí, že v posuzovaném případě se v poměru mezi skutkovými zjištěními Krajského soudu v Ústí nad Labem, z nichž v napadeném rozsudku vycházel také Vrchní soud v Praze, na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé rozhodně nejedná o rozpor, spadající pod tento dovolací důvod. Soud prvního stupně se dostatečně vypořádal s obsahem jednotlivých důkazů, podrobně a dostatečně přesvědčivě vyložil svoje úvahy, jimiž se řídil při hodnocení důkazů a rozporů mezi nimi a při posuzování obhajoby obviněného.

Soud prvního stupně získal bezpečný základ pro svá skutková zjištění a pro závěr o vině obviněného po logickém zhodnocení před ním provedených důkazů. Obviněný je usvědčován výpovědí poškozeného AAAAA, výpověďmi svědků V. K., Š. L., L. M. a R. K., jakož i znaleckými posudky znalce PhDr. Pavla Krále, Ph.D., z oboru zdravotnictví, odvětví klinické psychologie a znalce MUDr. Jana Zbytovského, z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a sexuologie, jakož i znaleckými posudky znalců MUDr. Jiřího Koutka, Ph.D., a Doc.

Phdr. Jany Kocourkové z oboru zdravotnictví, odvětví dětská psychiatrie a klinická psychologie dětí. V neposlední řádě soud rovněž vycházel i z provedených listinných důkazů. Na podkladě provedených a nalézacím soudem řádně vyhodnocených důkazů bylo proto v souladu se zásadami formální logiky nepochybně možné učinit skutkové závěry vyjádřené následně ve skutkové větě a v odůvodnění odsuzujícího rozsudku. Lze doplnit, že se obviněný svými námitkami pouze domáhá toho, aby soudy hodnotily důkazy jiným způsobem, resp. aby akceptovaly jeho tvrzení.

Existenci zjevného rozporu skutkových zjištění s provedenými důkazy však v žádném případě nelze dovozovat pouze z toho, že soudy hodnotily důkazy jiným způsobem, než jaký by odpovídal představám obviněného o správném hodnocení důkazů. Ani námitka obviněného, kdy nesouhlasí s tvrzení poškozeného, že se mělo vytýkané jednání odehrávat i za jeho střízlivosti, pod tzv. extrémní rozpor nespadá, neboť z dokazování, zejména z listinných důkazů, ale i z výpovědí dalších svědků plyne, že obviněný měl k alkoholu velmi blízko v kteroukoliv denní dobu.

Alkoholová opojení byla u něj zaznamenána opakovaně, což je zachyceno i ve zprávách orgánu sociálně právní ochrany dětí, jakož i ve zprávě, kdy byl poškozený odebrán za asistence policie z péče otce, přičemž mu bylo naměřeno skoro jedno promile alkoholu.

19. Nejvyšší soud dodává, že v projednávané věci nemohlo dojít ani k porušení zásady presumpce neviny a obviněným zmiňovaného principu in dubio pro reo, neboť podle celé řady respektovaných rozhodnutí Nejvyššího soudu či Ústavního soudu se nelze ztotožnit s názorem, že stojí-li proti sobě dvě odlišná tvrzení, respektive dvě skupiny důkazů, které nabízejí různé varianty průběhu skutkového děje, je třeba vždy a za všech okolností rozhodnout ve prospěch obviněného s odkazem na zásadu in dubio pro reo. Uplatnění této zásady je totiž namístě pouze tehdy, dospěje-li soud po vyhodnocení všech v úvahu přicházejících důkazů k závěru, že nadále zůstávají pochybnosti o tom, jak se skutkový děj odehrál. Pokud však soud po vyhodnocení důkazní situace žádné pochybnosti o průběhu skutkového děje nemá, podmínky pro uplatnění zásady „v pochybnostech ve prospěch“ splněny nejsou. Právě tak tomu bylo i v nyní posuzované trestní věci, neboť žádný ze soudů po vyhodnocení provedených důkazů pochybnosti o průběhu skutkového děje a vině obviněného neměl. Nejvyšší soud nad rámec dovolacího důvodu uvádí, že nedošlo ani k porušení ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř. Soudy plně respektovaly veškerá procesní práva, včetně práva obviněného na jeho obhajobu, jejich rozhodnutí přitom odpovídají i právu hmotnému.

20. Obviněný M. L. ve svém dovolání uplatnil taktéž dovolací důvod podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Podle tohoto dovolacího důvodu lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. obviněný pouze uvedl, že se trestné činnosti nedopustil. Obviněný zde svými námitkami pouze směřoval proti zjištěnému skutkovému stavu věci, provedeným důkazům a jejich hodnocení, a to ve snaze prosadit pro sebe příznivější skutková zjištění. Oba soudy se však dostatečně vypořádaly se všemi námitkami obviněného uvedenými nyní opakovaně v jeho dovolání a důkladně, logicky a přesvědčivě odůvodnily, proč na základě zjištěných skutkových okolností došly k závěru, že jeho jednání po objektivní i subjektivní stránce naplňuje všechny zákonné znaky posuzovaných trestných činů.

21. Je tak možno učinit závěr, že v průběhu daného trestního řízení bylo prokázáno, že obviněný M. L. svým předmětným jednáním naplnil všechny zákonné znaky zločinu znásilnění podle § 185 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku, zločinu znásilnění podle § 185 odst. 1, odst. 2 písm. a), b) tr. zákoníku, přečinu šíření pornografie podle § 191 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku a přečinu ohrožování výchovy dítěte dle § 201 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. a), b) tr. zákoníku, příslušné skutky byly bez jakýchkoliv pochybností objasněny, nalézací soud zvolil odpovídající právní kvalifikaci a uložený trest odpovídá všem zákonným kritériím. Nejvyšší soud proto souhlasí se závěry, které učinil v odůvodnění svého rozhodnutí odvolací soud. Z odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně vyplývá logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a hmotněprávními závěry na straně druhé, přičemž dovolací soud mezi nimi neshledal žádný rozpor.

22. Nejvyšší soud z výše uvedených důvodů shledal, že napadené rozhodnutí ani řízení, které mu předcházelo netrpí vytýkanými vadami, a proto dovolání obviněného M. L. podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné odmítl. O dovolání rozhodl za podmínek ustanovení § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

P o u č e n í: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 28. 5. 2025

JUDr. Jiří Pácal předseda senátu