4 Tdo 411/2024

4 Tdo 411/2024-2303

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 12. 6. 2024 o dovolání obviněného L. D., proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 2. 11. 2023 č. j. 1 To 38/2023-2195, v trestní věci vedené Krajským soudem v Ostravě – pobočkou v Olomouci pod sp. zn. 81 T 8/2022, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného L. D. odmítá.

1. Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 15. 3. 2023 č. j. 81 T 8/2022-2144 byl obviněný L. D. (dále jen „obviněný“ nebo “dovolatel“) uznán vinným zvlášť závažným zločinem podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku a zvlášť závažným zločinem padělání a pozměnění veřejné listiny podle § 348 odst. 1 alinea první, odst. 3 písm. c), d) tr. zákoníku, kterých se dopustil zkráceně řečeno tím, že

1) poté, co od dosud neustanovených osob obdržel listiny (rozhodnutí jediného společníka společnosti R., s. r. o., a Smlouvu o převodu obchodního podílu), které ovšem byly opatřeny falešným podpisem jednatele citované obchodní společnosti R., s. r. o., i falešnou notářskou ověřovací doložkou, tyto předložil rejstříkovému soudu k přepisu obchodního podílu společnosti na jeho osobu jako jediného společníka a jednatele, a to aniž by zmíněné dosud neustanovené osoby znal, ověřil si důvod převodu společnosti, její faktický a ekonomický stav, majetek, závazky či účetnictví a zároveň, aniž by si ověřil platnost ověřovací doložky i podpisu stávajícího společníka u smlouvy, za situace, kdy podpisu nebyl osobně přítomen a aniž by se seznámil se samotným obsahem smlouvy, přičemž po převedení společnosti R., s. r. o., na jeho osobu jako jediného společníka a jednatele nechal ve svůj prospěch zřídit dispoziční právo k účtu společnosti vedeném u R., a. s., z něhož obratem vybral hotovost v částce 349 500 EUR (9 443 490 Kč), kterou předal tentýž den před pobočkou banky bez jakéhokoliv potvrzení dosud neustanovené osobě, za což dostal sjednanou odměnu ve výši 5 000 EUR, a dále bezhotovostním příkazem stejného dne převedl z předmětného účtu částku 795 EUR na účet společnosti Das auto Italiano s. r. o., jejímž byl jediným jednatelem s poznámkou „pro mě", kdy všechny tyto kroky činil bez vědomí jediného společníka a jednatele společnosti R., s. r. o., I. L., čímž sebe obohatil o částku 5 795 EUR ( 156 580,90 Kč) a třetí neustanovenou osobu o částku 344 500 EUR (9 308 390 Kč);

2) nabídl dosud neustanovené osobě /totožné s tou v bodě 1)/ krátkodobě převzetí jednatelství a obchodního podílu ve společnosti N., s. r. o., bez toho, aby měl vážně míněný úmysl s touto jakkoliv podnikat či zde vykonávat fakticky funkci jednatele a za tímto účelem obdržel od neustanovené osoby notářský zápis obsahující falešný podpis a ověřovací doložku notáře JUDr. Jiřího Svobody a podle kterého společník a jednatel společnosti N., s. r. o., na něj převádí svůj obchodní podíl v této společnosti, opět ačkoliv osoby znal pouze krátce, aniž by si ověřil důvod převodu společnosti, její faktický a ekonomický stav, ekonomickou činnost, majetek, závazky či účetnictví, a aniž by ověřil platnost notářského zápisu, kdy tomuto přítomen osobně nebyl, přesto následně tento falešný notářský zápis předložil na pobočce společnosti R., a.

s., za účelem zřízení dispozičního práva k účtu společnosti a činil v její neprospěch transakce, kterými během dvou dnů vyvedl ze společnosti veškeré finanční prostředky v celkové výši 12 954 905,20 Kč, a to hotovostními výběry i bezhotovostními převody na společnosti, ve kterých figuroval (blíže popsáno ve výroku rozsudku).

2. Za shora uvedená jednání byl obviněný podle § 209 odst. 5 tr. zákoníku ve spojení s § 43 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 5 (pěti) roků a 6 (šesti) měsíců, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. mu byla uložena povinnost zaplatit na náhradě škody poškozené R., s. r. o., částku ve výši 350 295 EUR a poškozené R., a. s., částku ve výši 499 751 EUR. Podle § 229 odst. 2 tr. ř. byla pak poškozená obchodní společnost R., s. r. o., se zbytkem uplatněného nároku na náhradu škody v podobě úroků z prodlení odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních.

3. Proti shora uvedenému rozsudku soudu prvního stupně podal obviněný odvolání, o němž rozhodl Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 2. 11. 2023 č. j. 1 To 38/2023-2195 tak, že je podle § 256 tr. ř. zamítl.

4. Uvedený rozsudek odvolacího soudu následně napadl obviněný dovoláním. Má za to, že jsou naplněny dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř., neboť rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku a obviněný byl výrazně zkrácen na svých procesních právech.

5. Dovolatel v rámci svého mimořádného opravného prostředku označil za nejpodstatnější vadu rozhodnutí – neprovedení výslechu L. B. (K.), a to přesto, že jej za organizátora trestné činnosti označili i ostatní svědci a sám soud jej považuje za pravděpodobného pachatele. Soud prvního stupně po konstatování, že se svědek výpovědi vyhýbá, označil tento důkaz po 4 neúspěšných předvoláních za nadbytečný. Obviněný takový postup rozporuje, neboť je toho názoru, že se důkaz nestane nadbytečným tím, že jsou zde zvýšené obtíže s jeho opatřením.

Následně citoval § 211 tr. ř. s poukazem na důležitost svědecké výpovědi. V návaznosti na toto ustanovení má za to, že je nezbytné, aby soud vysvětlil důvody, pro které nepovažuje výslech svědka za nutný. Zároveň zdůraznil, že soud neprovedl ani čtení protokolu o výslechu svědka v přípravném řízení. Toto pochybení nevadilo ani odvolacímu soudu a s takto vznesenou námitkou se dokonce ani nevypořádal. Připomněl, že svědek je zastupován advokátem a ve vlastních trestních věcech se k soudu dostavuje a není proto nedosažitelný.

Jeho výpověď pak považuje za zcela zásadní, přičemž je toho názoru, že měla být provedena konfrontace dovolatele a svědka a také poškozeného a svědka. Obviněný připomněl, že pokud existují dvě verze skutkového děje (obžaloby a obhajoby), musí být postaveno na jisto, proč se tou, kterou verzí soud řídil. Dovolatel je přesvědčen, že by se svědek přiznal, že obviněného zneužil jako tzv. živý nástroj. V této souvislosti vznesl otázku, zda by v případě odsouzení tohoto svědka nebyl dovolatel zproštěn.

Zároveň vyjádřil přesvědčení, že forma zavinění by byla zcela jiná, neboť by bylo prokázáno, že o nepravdivosti listin nevěděl. I pokud by pak soud dospěl k tomu, že je obviněný vinen, musel by zohlednit roli všech spolupachatelů a jejich případné formy účastenství. Soud nemůže rezignovat na zjištění, kdo se a jak na případné činnosti podílel. Tuto argumentaci předestřel dovolatel již v rámci podaného odvolání, avšak soud druhého stupně se s ní nikterak nevypořádal, ani nepředestřel svůj názor na otázku, zda bylo neprovedení důkazů výslechem svědka B.

porušením práva na spravedlivý proces. Role tohoto svědka byla evidentně jiná, než připustil, a přesto soudy na jeho výslech rezignovaly. Další námitkou obviněného pak byla absence zavinění ve výroku rozsudku. Připustil, že toto se nachází v odůvodnění rozsudku, avšak nejasně a stěží pochopitelně, a proto žádá o přezkum, zda je takový postup možný. Připomněl některá východiska pro rozlišení forem úmyslného a nedbalostního zavinění. Zdůraznil rozdíl mezi nepřiměřenými důvody, pro které pachatel spoléhá, že k následku nedojde a skutkovým omylem.

Následně velice obšírně parafrázoval judikaturu Ústavního soudu a Evropského soudu pro lidská práva jako obecných východisek pro zajištění práv obviněného na spravedlivý proces a obhajobu a z nich vyplývajících zásad zákazu deformace důkazů, kontradiktornosti řízení a rovnosti stran a taktéž institutu opomenutého důkazu.

Připomněl obecné důvody, pro které je možné důkazní návrh neakceptovat, k čemuž připomněl nález Ústavního soudu ze dne 15. 5. 1997 sp. zn. III. ÚS 51/1996. Závěrem pak předložil Nejvyššímu soudu k posouzení následující otázky- „a) Bylo neprovedení svědecké výpovědi svědka B. v hlavním líčení porušením práva na spravedlivý proces? b) Bylo neprovedení konfrontace obžalovaného a svědka B. porušením práva na spravedlivý proces, které mohlo mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci? c) Byl popis skutku ve skutkové větě soudem prvního stupně jasným a srozumitelným popisem skutku, kterého se měl obžalovaný dopustit? d) Bylo neprovedení důkazu v podobě čtení protokolu o výslechu svědka B.

v přípravném řízení porušením práva na spravedlivý proces, které mohlo mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci? e) Bylo nevypořádání se s odvolací argumentací obžalovaného v podobě námitek proti neprovedení svědecké výpovědi svědka B. v odvolacím řízení, respektive v rozhodnutí odvolacího soudu porušením práva na spravedlivý proces, které mohlo mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci?“. S ohledem na vše uvedené pak navrhnul, aby byla napadená rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 15.

3. 2023 č. j. 81 T 8/2022-2144 a usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 2. 11. 2023 č. j. 1 To 38/2023-2195 zrušena.¨.

6. K podanému dovolání zaslal své vyjádření státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství – § 265h odst. 2 tr. ř. (dále jen „státní zástupce“). Po stručné rekapitulaci dosavadního průběhu a výsledku řízení a dovolací argumentace obviněného uvedl nejprve obecná východiska k uplatněnému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., pod který zahrnul námitky vůči neprovedení výslechu svědka L. B. pro jeho nadbytečnost, a to v kategorii námitek směřující vůči opomenutému důkazu.

Tyto ovšem nepovažuje za důvodné. Připomněl, že o rozsahu dokazování rozhoduje soud a důvody neprovedení výslechu svědka L. B. uvedl soud prvního stupně v bodě 72 odůvodnění rozsudku a soud druhého stupně v bodě 20 odůvodnění usnesení. Ačkoliv připustil, že v obecné rovině lze výpověď osoby podílející se na stíhané trestné činnosti považovat za důkaz podstatný ve smyslu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ztotožnil se se soudy, pokud při odůvodnění neprovedení tohoto důkazu poukázaly na způsob, jakým svědek vypovídal v přípravném řízení.

Svědek se totiž v této fázi řízení od celé věci distancoval a neuvedl žádné skutečnosti, které by dovolatele usvědčovaly nebo naopak jeho vinu vyvracely. Jestliže důkaz není způsobilý potvrdit ani vyvrátit rozhodnou okolnost, jde o důkaz nadbytečný. Pokud se pak svědek s různými omluvami opakovaně nedostavil k hlavnímu líčení, svědčí to o jeho záměru ve věci nevypovídat vůbec. Státní zástupce je toho názoru, že není vyloučeno, aby soud s ohledem na vývoj důkazní situace, změnil své stanovisko k nutnosti výslechu svědka.

Dodal, že předmětem řízení bylo rozhodnout o vině obviněného či jej zprostit obžaloby, ale nikoliv usvědčovat další osoby. Trestní odpovědnost dovolatele není vyloučena tím, že byl při páchání trestné činnosti řízen a instruován. Zároveň připomněl i to, že tvrzení obviněného ohledně organizátora trestného jednání byla v průběhu řízení variabilní. Státní zástupce tedy uzavřel, že důkaz výpovědí svědka L. B. byl skutečně nadbytečný a řízení není zatíženo vadou opomenutého důkazu. Nedůvodnými shledal i námitky vůči neprovedení důkazu protokolem o výpovědi svědka v přípravném řízení podle § 211 tr.

ř., neboť dovolatel neudělil souhlas s takovým postupem. Nelze proto soudu vytýkat, že nepostupoval v rozporu s trestním řádem. Za bezpředmětné a mimoběžné pak označil výklady obviněného o právu testovat důvěryhodnost svědecké výpovědi, která je hlavním či jediným důkazem, neboť nebyla v řízení provedena. Podle státního zástupce nedošlo k porušení práva na spravedlivý proces. K druhému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je možné podle názoru státního zástupce podřadit výtky vůči subjektivní stránce trestného činu, které ovšem neshledal důvodnými.

Připomněl, že úmyslné zavinění obviněného minimálně ve formě srozumění vyplynulo především z nestandartních okolností převodů společností R., s. r. o., a N., s. r. o., které příkladmo uvedl – nezájem o ekonomickou situaci společností, bezúplatnost plnění a odměna za vyzvednutí peněz, předání bez potvrzení cizí osobě.

Proti existenci dobré víry dovolatele svědčí i skutečnost, že jednání vůči společnosti N., s. r. o., se dopustil poté, co byl podat vysvětlení ve věci převodu společnosti R., s. r. o. Stejně tak ani skutečnost, že jednal podle instrukcí jiných osob nemění nic na závěru o úmyslném zavinění. Všechny námitky obviněného proto shledal nedůvodnými a proto navrhnul, aby Nejvyšší soud toto dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné. Současně navrhnul, aby tak učinil v neveřejném zasedání podle § 265r odst. 1 písm. a), případně c) tr. ř.

7. Obviněný je podle § 265d odst. 1 písm. c) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroků rozhodnutí soudu, které se ho bezprostředně dotýkají. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční lhůtě (§ 265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce (§ 265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňovalo formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení § 265f odst. 1 tr. ř. Jeho přípustnost je dána podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., neboť směřuje proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut žádný opravný prostředek proti odsuzujícímu rozsudku.

8. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., bylo zapotřebí i zjistit, zda konkrétní námitky, o které je obviněný opřel, lze podřadit pod dovolací důvody, na které odkázal. Toto zjištění mělo zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. § 265i odst. 1, 3 tr. ř.).

9. Na tomto místě je třeba ponejprv uvést, že obviněný v rámci uplatněných dovolacích důvodů vznesl výtky vůči závěrům učiněným soudem prvního stupně a soudu odvolacímu pak vyčítal jejich aprobaci, avšak přesto opomněl v rámci svého mimořádného opravného prostředku označit i odpovídající dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř., který jediný připouští ve spojení s některým z předchozích dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 tr. ř. zásah i vůči rozhodnutí soudu prvního stupně. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř., ve znění účinném od 1. 1. 2022, totiž dopadá na případy, kdy došlo buď k zamítnutí anebo k odmítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci, anebo byl řádný opravný prostředek zamítnut, ačkoliv již předcházející řízení bylo zatíženo některou z vad předpokládaných v ustanoveních § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. Procesní situaci v nyní projednávané věci odpovídá druhá alternativa, neboť odvolací soud řádný opravný prostředek obviněného zamítl, avšak ten setrval na názoru, že tak učinit neměl, když řízení předcházející napadenému rozhodnutí soudu druhého stupně bylo zatíženo vadami podřaditelnými pod uplatněné dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř. Tento zjevný nedostatek podaného dovolání ale Nejvyšší soud nevyhodnotil jako překážku, která by zabraňovala provedení dovolacího řízení, neboť se jedná o zcela obvyklou (pro některé subjekty zřejmě málo seznatelnou) a tudíž běžně se vyskytující chybu v podávaných dovoláních, jíž tak lze označit za formální.

10. Zároveň nelze přehlédnout, že námitky obviněného jsou v zásadě shodné s jeho obhajobou v předchozích fázích řízení, včetně odvolací argumentace. Jeví se tedy nutným připomenout, že v situaci, kdy obviněný v rámci dovolání opakuje shodné výhrady, které vznesl již v řízení před soudy nižších stupňů a tyto se s nimi řádně a náležitě vypořádaly, jedná se zpravidla o dovolání neopodstatněné (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002 sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publ. v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu pod č. TR NS 17/2002-T 408). O takovou situaci se v dané věci jedná, neboť jak Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci, tak i Vrchní soud v Olomouci se podstatou všech nyní vznesených dovolacích námitek pečlivě zabývaly v rámci svých rozhodnutí, přičemž své závěry náležitě odůvodnily. Nejvyšší soud přesto uvede ke konkrétním námitkám obsaženým v jednotlivých dovolacích podáních stručný komentář.

11. K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ve znění účinném od 1. 1. 2022, lze stručně v obecnosti uvést, že explicitně postihuje situace, kdy rozhodná skutková zjištění soudů, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů, nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Daný dovolací důvod tedy cílí na závažné procesní vady, jež v konečném důsledku zakládají neústavnost pravomocného rozhodnutí. Z dikce tohoto zákonného ustanovení vyplývá, že mezi taková flagrantní pochybení spadají zejména případy opomenutých důkazů, důkazů získaných a posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy a konečně případy svévolného hodnocení důkazů, provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu, jež má za následek existenci tzv. extrémního rozporu mezi jejich obsahem na straně jedné a skutkovým stavem věci v soudy dovozované podobě na straně druhé. Předpokladem relevantního uplatnění daného dovolacího důvodu je však zároveň zjištění, že tvrzené vady řízení skutečně měly nebo alespoň mohly mít podstatný význam pro

skutkové závěry soudů a tím i pro konečné hmotněprávní posouzení stíhaného jednání. To současně znamená, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ve znění účinném od 1. 1. 2022, nebyl do trestního řádu zaveden proto, aby se jím dovolatel zaštiťoval v naději, že neustálým opakováním verze svojí obhajoby dosáhne u Nejvyššího soudu přehodnocení provedených důkazů a změny učiněných skutkových zjištění, když v předchozím řízení k hodnocení těchto důkazů ze strany soudů nižších stupňů došlo za dodržení zásad vyplývajících z ustanovení § 2 odst. 6 tr. ř. a jimi zjištěný skutkový stav respektoval požadavky zakotvené v ustanovení § 2 odst. 5 tr. ř. V uvedené souvislosti je proto třeba zdůraznit, že Nejvyšší soud jako soud dovolací se rozhodně od 1. 1. 2022 nestal odvolacím soudem č. 2.

12. Pod tímto dovolacím důvodem vznesl obviněný námitku neprovedení důkazu výslechem svědka L. B. (nyní K.). Podstata takto vznesených námitek tkví v tom, že obviněný považuje tento důkaz za stěžejní a nepominutelný. Nutno však uzavřít, že v tomto směru s ním nelze zcela souhlasit. Je pravdou, že svědek L. B. hrál v kontextu obou skutků, které jsou dovolateli kladeny za vinu, významnou roli. To ovšem apriori neznamená, že jednání, kterého se dopustil obviněný, nelze bez jeho výpovědi dostatečně prokázat, respektive, že by dokonce bylo vyvráceno. Již z dovolání samotného je zřejmé, že byl dán podnět k prošetření role tohoto svědka v souvislostech s nyní stíhanými skutky. Soud prvního stupně však byl povinen rozhodnout o podané obžalobě, bez možnosti jejího rozšiřování o jiné subjekty. Nebylo tedy jeho úkolem rozkrýt či objasnit případnou trestnou činnost jmenovaného svědka.

13. Zároveň je nutné kategoricky odmítnout teze obviněného, že by mohl být v případě přiznání svědka zproštěn obžaloby, protože byl využit jako živý nástroj nebo, že by mělo být jinak pohlíženo na jeho formu zavinění. Všechny tyto námitky je nutno označit za zcela spekulativní, bez jakékoliv opory v realitě, obecné logice a v uskutečněném trestním procesu. Opětovně je nutno zdůraznit, že soud rozhodoval o skutcích popsaných v obžalobě, provedl důkazy ve prospěch i v neprospěch obviněného (§ 2 odst. 5 tr.

ř.) a tyto náležitě hodnotil jednotlivě i ve vzájemných souvislostech (§ 2 odst. 6 tr. ř.), přičemž dospěl ke skutkovým zjištěním uvedeným ve výroku rozsudku. Námitky obviněného naopak tuto fázi vytváření skutkových zjištění zcela pomíjejí a k prosazení vlastní verze se snaží zavést pozornost právě k jednání svědka B. Ačkoli oba předchozí soudy zastávají přesvědčení, že je třeba prošetřit jeho úlohu v celé záležitosti, nemůže to současně obviněného zbavit trestní odpovědnosti za jednání, které prokazatelně spáchal.

Jinak řečeno, skutky kladené mu za vinu byly provedenými důkazy dostatečně prokázány a argumenty, kterými se je snaží zvrátit, jsou pouze hypotetickými úvahami o obsahu možného svědectví L. B. I kdyby snad svědek doznal vše, co dovolatel ve své obhajobě předestřel, nic by to nezměnilo na tom, čeho se sám dopustil. Ve skutečnosti ani dovolatel nikterak nerozporuje své konání, pouze bagatelizuje své poznatky a úsudek ohledně celé věci, avšak činí tak zcela v rozporu s provedenými objektivními důkazy a obecnou logikou.

Z toho důvodu nelze přisvědčit ani námitce požadující posouzení jiné formy zavinění v kontextu potenciální výpovědi svědka B. Ani jeho svědecká výpověď totiž nemůže jakkoliv vyvrátit tu skutečnost, že obviněný nikdy nejednal (s výjimkou jediného setkání s osobou, která se měla představit jako L.) se skutečnými jednateli převáděných společností, nikdy s nimi nikterak nekomunikoval, a to ani v případě, kdy byla zjištěna chyba ve jménu převodce. Nebyl ani přítomen notářskému zápisu o takovém převodu a nezajímal se o ekonomickou kondici společností.

V případě prvého skutku důvody uváděné k nanejvýš podezřelým okolnostem (společnost zadarmo a bez závazků) nikterak neverifikoval a ani nepátral, jak je možné, je-li důvodem převodu neshoda mezi společníky, proč je v obchodním rejstříku uveden toliko společník jediný. Jediný jeho zájem tkvěl v zřízení dispozičního práva a vyvedení finančních prostředků. V druhém případě jej pak taktéž nezarazila okolnost, že společnost má být převáděna na řeckého občana, kterého nezná a který nemá v pořádku doklady.

Pokud pak připustil jisté pochybnosti, i přes to obratem a v rychlém časovém sledu, hotovostně v několika pobočkách a bezhotovostně převodem na účty společností v nichž sám figuroval, vyvedl opět všechny peněžní prostředky z účtu společnosti. V obou případech pak opět předal vysoké finanční částky osobě bez vazby na společnost a bez jakéhokoliv pověření od původních společníků.

Toto jednání je prokázáno nade vší pochybnost svědeckými výpověďmi, listinnými důkazy i výpovědí samotného obviněného, který nerozporuje, že tak konal, toliko bagatelizuje vlastní vědomost a mlží o své motivaci a pohnutkách. Svědecká výpověď svědka B. by tudíž ve vztahu k jednání i zavinění obviněného měla nikoli rozhodující výpovědní hodnotu, i kdyby se jí podařilo v řízení před soudem opatřit.

14. Stejně tak nelze přiznat opodstatnění námitce obviněného, že byl použit jako živý nástroj. Obecně se v trestním právu za živý nástroj označuje osoba, která není trestně odpovědná (z důvodu věku, příčetnosti) a jíž pachatel použije ke spáchání trestného činu, respektive jej spáchá jejím prostřednictvím. V tomto případě ovšem není splněna tato základní podmínka, neboť obviněný je plně trestně odpovědný. Nejvyšší soud proto tezi o živém nástroji nemohl než označit za nesmyslnou. Jejím cílem ve skutečnosti byla snaha přenést vlastní odpovědnost za spáchané jednání výhradně na jiné osoby.

15. Pokud jde o výtky vůči postupu soudu, který svědka B. opakovaně a neúspěšně předvolával a následně označil tento důkaz za nadbytečný, tak ani s těmi se Nejvyšší soud neztotožnil. Jak již bylo zdůrazněno výše, soud prvního stupně provedl ve věci dokazování v dostatečném rozsahu, a to ke všem rozhodným skutkovým zjištěním. Pokud tedy po takto provedeném procesu dokazování dospěl k názoru, že další důkazy jsou již nadbytečnými a není proto třeba je provádět, nelze mu ničeho podstatného vytýkat, jestliže tento závěr náležitě odůvodnil.

To se v nyní posuzovaném případě stalo (bod 72 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, bod 20 in fine odůvodnění usnesení odvolacího soudu). Zároveň je přitom z provedených důkazů včetně tvrzení obviněného zřejmé, že potenciální výpověď jmenovaného svědka by mohla být nanejvýš dalším důkazem dokreslujícím okolnosti stíhaného jednání obviněného. Nejvyšší soud již výše prohlásil, že ani plné doznání svědka B. ve shodě s představou obviněného by nikterak nenarušilo řetězec všech důkazů svědčících o jeho vině, na čemž ani v daném ohledu není co měnit.

Pokud jde o požadavky na provedení konfrontace svědka a obviněného, resp. svědka a poškozeného, tak je nutno uvést, že tyto jsou zcela mimo limity dovolacího řízení a Nejvyšší soud se k nim nebude konkrétně vyjadřovat. Podle § 104a tr. ř. se totiž konfrontace provádí v případě, kdy výpověď svědka a obviněného (respektive druhého svědka) nesouhlasí v závažných okolnostech. To je ovšem s ohledem na důkazní situaci a neprovedení výpovědi svědecké výpovědi (zcela po právu viz shora) ryzí spekulace dovolatele.

Opětovně je nutno zdůraznit, že ani dovolatel sám v rámci žádného ze svých argumentů nezpochybnil skutková zjištění soudů, ale pouze se snaží přenést pozornost a odpovědnost právě k osobě svědka B. Ačkoliv soudy dospěly k závěru, že role tohoto svědka mohla být ve vztahu k oběma skutkům iniciativní a mohl být i původcem celého záměru, nikterak to nevylučuje vědomé zapojení dovolatele. Nejvyšší soud opakuje, že dovolatel je osobou plně svéprávnou, se zkušenostmi s podnikáním, jemuž musely být zřejmé veškeré nanejvýš podezřelé okolnosti převodu společností, a především pak vyvádění jejich finančních prostředků.

Co se pak týká procesních námitek vůči neprovedení tohoto důkazu, ani tyto neshledal Nejvyšší soud opodstatněnými. Protokol o výslechu svědka z přípravného řízení je možné podle § 211 odst. 1 tr. ř. číst za situace, kdy soud nepokládá osobní výslech svědka za nutný a státní zástupce i obviněný s tím souhlasí. V posuzované situaci však soud v konečném výsledku pro rozhodnutí o vině obviněného shledal výslech svědka B. za nadbytečný. To se pak vztahovalo i na jeho případnou výpověď z přípravného řízení, která navíc do věci nemohla vnést nic zásadně nového, a tudíž ji nebylo nezbytné provádět v jakékoliv jiné formě.

Nelze tak dospět k závěru, že by byla splněna jakákoliv z variant tzv. opomenutého důkazu, v důsledku čehož bylo nutno uzavřít, že námitky podřaditelné pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jsou zjevně neopodstatněnými.

16. Pokud pak obviněný vytkl soudům nejasnost a nesrozumitelnost popisu skutku ve výroku rozsudku, ani v tomto ohledu se Nejvyšší soud s dovolatelem neztotožnil. Ačkoliv lze připustit, že by bylo možné uvažovat o stručnějším a transparentnějším popisu stíhaného jednání, nelze ani v jeho nynější podobě spatřovat jakékoliv zásadní nejasnosti nebo nesrozumitelnosti. Naopak je v něm dostatečně vylíčen běh událostí i vnitřní vztah obviněného ke všem rozhodným okolnostem i vzniklému následku. Proto ani tato námitka nedosáhla intenzity vyžadující zásah dovolacího soudu.

17. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., ve znění účinném od 1. 1. 2022, je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že předmětný dovolací důvod je určen k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva. S poukazem na něj se naopak nelze domáhat přezkumu skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je zde při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. To znamená, že dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.

18. V rámci tohoto dovolacího důvodu obviněný zpochybnil právní posouzení formy jeho zavinění. Při posouzení formy zavinění je třeba vycházet z ustálených skutkových zjištění. K tomu blíže viz shora. Je naprosto evidentní, že obviněnému byly přinejmenším známy všechny okolnosti a indicie pro závěr, že tvrzená vůle převést podíl na obchodní společnosti – bez dluhů, přesto ve chvíli, kdy očekává platbu ve výši milionů korun (bod 1), respektive, kdy je třeba vybrat ze společnosti peníze (bod 2), aniž by tak společník učinil řádně před převedením společnosti, respektive společnost převedl až po finančním vypořádání – neodpovídá realitě nebo je značně zkreslená. To potvrdily i následující finanční operace, kdy byly ze společnosti vyvedeny všechny finance a předány osobě bez pověření či vazeb na tuto právnickou osobu. Za to obviněný obdržel nepřiměřenou odměnu. Není tudíž pochyb, že obviněný věděl, že jeho jednání není v souladu se zákonem a byl přinejmenším srozuměn s tím, že tak způsobí škodu na majetku jiného. V tomto ohledu je zcela irelevantní, zda znal osoby, kterým způsobí majetkovou újmu, nebo zda chtěl tímto způsobem obohatit sebe či jiného. Soud prvého stupně opakovaně v odůvodnění svého rozhodnutí poukazoval na všechna skutková zjištění svědčící o tom, že dovolatel jednal ve vztahu k oběma skutkům vědomě, přičemž ze všech okolností mu muselo být zřejmé, že přinejmenším může způsobit škodlivý následek. Je tedy nutné uzavřít, že byl s takovými konsekvencemi srozuměn a jednal tedy minimálně v úmyslu nepřímém. K tomu lze odkázat zejména (avšak nikoliv výlučně) na body 66, 69 a 71 odůvodnění rozsudku soudu prvého stupně a bod 16 odůvodnění usnesení odvolacího soudu.

19. Pokud obviněný namítl, že jednal v omylu, jedná se o námitku pramenící ryze z jeho vlastní verze běhu událostí a vnitřního postoje obviněného, která však nemá oporu v provedeném dokazování a zcela se tak míjí s dovolacími důvody.

20. Závěrem pak Nejvyšší soud připomíná dovolateli a jeho obhájci, že úkolem dovolání v trestním řízení je napravit případná nejzávažnější pochybení, kterých se dopustil soud druhého stupně (respektive za splnění zákonných podmínek soud prvého stupně), a nikoliv vyřešení všech v úvahu připadajících otázek hmotného nebo procesního práva, jako je tomu v dovolacím řízení civilním. Dovolatel totiž není subjektem, který by byl oprávněn zadávat Nejvyššímu soudu úkoly k vyslovení závazných stanovisek k jím rozličně nastoleným právním problémům. Obecně však lze ke vzneseným otázkám, na které nebyla poskytnuta vyčerpávající odpověď shora, uvést, že dovolací senát žádné zásadní pochybení v postupu a rozhodnutí na straně nižších soudů neshledal, naopak je toho názoru, že tyto soudy postupovaly přiměřeně řádně a pečlivě v rámci svých povinností a s respektem k právům obviněného dbajíce jeho práva na obhajobu a spravedlivý proces.

21. Proto na základě všech výše uvedených úvah a závěrů Nejvyšší soud podané dovolání obviněného L. D. odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř., neboť jím vznesené námitky posoudil dílem jako míjející se s uplatněnými dovolacími důvody a dílem jako zjevně neopodstatněné. Toto své rozhodnutí Nejvyšší soud vyhlásil v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 12. 6. 2024

JUDr. František Hrabec předseda senátu