4 Tdo 426/2025-144
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 24. 6. 2025 o dovolání obviněného R. P. proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 5. 2. 2025, sp. zn. 12 To 166/2024, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Náchodě pod sp. zn. 1 T 138/2024, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.
1. Rozsudkem Okresního soudu v Náchodě ze dne 23. 9. 2024, sp. zn. 1 T 138/2024 (dále jen „soud prvního stupně“, popř. „nalézací soud“), byl obviněný R. P. (dále jen „obviněný“, popř. „dovolatel“) uznán vinným přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Podle skutkových zjištění se trestné činnosti dopustil tím, že
„dne 22. 6. 2024 v době kolem 14.30 hodin v XY v ulici XY, kde byl při jízdě u domu čp. XY zastaven a kontrolován hlídkou Policie ČR, Obvodní oddělení Police nad Metují, řídil osobní motorové vozidlo zn. BMW, rz XY, a vozidlo řídil přesto, že si byl vědom, že mu byl rozsudkem Okresního soudu v Náchodě sp. zn. 2 T 204/2014 ze dne 22. 9. 2016, který nabyl právní moci dne 22. 9. 2016, uložen mimo jiné i trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu 4 let, který s ohledem na výkony uložených trestů odnětí svobody ke dni jednání nevykonal a měl jej vykonat dne 26. 6. 2024, a dále mu byl trestním příkazem Okresního soudu v Náchodě sp. zn. 11 T 8/2024 ze dne 25. 1. 2024, který nabyl právní moci dne 12. 3. 2024, uložen mimo jiné i trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu 4 let“.
2. Za tento trestný čin byl obviněnému podle § 337 odst. 1 tr. zákoníku uložen nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání 6 (šesti) měsíců. Pro výkon trestu byl zařazen podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku do věznice s ostrahou. Dále byl podle § 73 odst. 1, 4 tr. zákoníku obviněnému uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu 2 (dvou) let.
3. Proti rozsudku soudu prvního stupně podala odvolání státní zástupkyně v neprospěch obviněného, přičemž jej směřovala výlučně do výroku o trestu. Odvolání podal také obviněný, a to do výroků o uložených trestech. O podaných odvoláních rozhodl Krajský soud v Hradci Králové (dále také jako „soud druhého stupně“, popř. „odvolací soud“) usnesením ze dne 5. 2. 2025, sp. zn. 12 To 166/2024, tak, že obě odvolání zamítl podle § 256 tr. ř.
II. Dovolání a vyjádření k němu
4. Proti rozhodnutí soudu druhého stupně ze dne 5. 2. 2025, sp. zn. 12 To 166/2024, podal obviněný prostřednictvím obhájce dovolání z důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř., neboť mu byl nalézacím soudem uložen trest, který zákon nepřipouští (tedy první varianta dovolacího důvodu). Následně obviněný zrekapituloval dosavadní průběh řízení a poté označil rozsah dovolání.
5. Obviněný předně namítá, že za skutek, kterým byl nalézacím soudem uznán vinným a odsouzen, mu byl uložen trest, který zákon nepřipouští. Akcentuje, že v případě přečinu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku není trest zákazu činnosti trestem obligatorním, a tudíž má za to, že se tak jedná o uložení takového trestu, který zákon nepřipouští.
6. Dále v rámci své dovolací argumentace konstatuje, že vzhledem k jeho osobě a k okolnostem spáchaného skutku, se v případě uloženého trestu odnětí svobody jedná též o trest uložený mimo trestní sazbu, jelikož se jedná o trest zcela nepřiměřený, tedy nepřiměřeně přísný.
7. V závěru podaného dovolání proto navrhuje, aby Nejvyšší soud zrušil usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 5. 2. 2025, sp. zn. 12 To 166/2024, jakož i jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Náchodě ze dne 23. 9. 2024, sp. zn. 1 T 138/2024, a dále aby věc vrátil zpět k rozhodnutí soudu prvního stupně.
8. K dovolání obviněného se vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) ve vyjádření ze dne 5. 5. 2025, sp. zn. 1 NZO 331/2025. Nejprve stručně zrekapituloval dosavadní průběh řízení a obsah podaného dovolání obviněného. Akcentoval zejména to, že obviněný přes poněkud navzájem si odporující a zavádějící formulace proti rozhodnutí prvoinstančního soudu, podává dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, ačkoli odvolací soud rozhodoval usnesením. Nicméně z předloženého spisu lze vydedukovat, že uvedené rozhodnutí odvolacího soudu nyní napadá obviněný dovoláním opírající se o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř, konkrétně v jeho první variantě, tedy že se jednalo o uložení takového druhu trestu, který zákon nepřipouští.
9. Ve vztahu k dovolací argumentaci obviněného státní zástupce konstatuje, že se jedná o poměrně nekonzistentní dovolání, jelikož si obviněný neuvědomil, do jakého rozhodnutí dovolání směřuje. Jednak není možno napadat rozhodnutí soudu prvního stupně, a také nelze označovat dovolací důvody neurčitě s použitím slov „především“, což obviněný učinil. Současně státní zástupce vytýká návrh dovolatele Nejvyššímu soudu týkající se zrušení usnesení odvolacího soudu i zrušení rozhodnutí nalézacího soudu v celém jeho rozsahu, aniž by uvedl dovolací argumentaci v souvislosti s výrokem o vině tohoto rozhodnutí.
10. Státní zástupce ovšem následně konstatuje, že rozhodující je, že obviněný uvádí argumenty, jež vylučují opodstatněnost uplatněného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř. Z hlediska naplnění tohoto dovolacího důvodu konstatuje, že by musel být obviněnému uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu jemu stanovenou za spáchaný trestný čin, jímž byl uznán vinným. Poté uvádí, že obviněnému byl uložen trest, který je explicitně stanoven u trestného činu podle § 337 odst. 1 písm. i) tr. ř., a tím je trest odnětí svobody až na dvě léta. Obviněnému byl uložen tento trest v trvání 6 (šesti) měsíců. Jde-li o trest zákazu činnosti, který byl obviněnému také uložen, ten lze podle § 73 odst. 1 tr. zákoníku uložit na jeden rok až deset let. Obviněnému byl tento druh trestu uložen na dobu dvou let. Z výše uvedeného tedy vyplývá, že se vylučuje závěr týkající se uložení trestů mimo trestní sazbu stanovenou v tr. zákoníku ve smyslu druhé varianty uplatněného dovolacího důvodu.
11. Státní zástupce ve vztahu k námitce obviněného ohledně nepřípustnosti trestu zákazu činnosti konstatuje, že dovolatel v podstatě žádnou smysluplnou argumentaci nepředkládá. Vyjadřuje souhlas s obviněným v tom směru, že nemusí být tento druh trestu uložen obligatorně u trestného činu podle § 337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, nicméně to nevylučuje fakultativní možnost uložení tohoto druhu trestu v případě, že uvedený trestný čin spáchal v souvislosti s řízením motorového vozidla. Shrnuje tedy, že fakultativnost určitého druhu trestu se nerovná nepřípustnosti či celkovému vyloučení uložení takového druhu trestu. Nadto dodává, že právě trest spočívající v zákazu činnosti je v praxi nejčastěji ukládán při sankcionování trestné činnosti v silniční dopravě. Z uvedených skutečností tedy dovozuje, že obviněnému nebyl uložen takový druh trestu, který by zákon nepřipouštěl a ani mu nebyl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v tr. zákoníku.
12. Státní zástupce se vyjádřil k dovolání jako celku tak, že fakticky cílí na přiměřenost uloženého trestu. Zde ovšem ale upozorňuje na skutečnost, že žádným dovolacím důvodem nelze namítat případná pochybení soudů spočívající v tvrzeném nesprávném druhu či výměře uloženého trestu. Přes tento závěr státní zástupce odkazuje na rozhodovací praxi Ústavního soudu (i Nejvyššího soudu), kdy je v některých situacích možné zasáhnout dovolacím soudem do výroku o trestu i bez podmínek výslovně uvedených v § 265 odst. 1 písm. i) tr. ř., to znamená i v těch případech, kdy nebyl uložen ani takový druh trestu, který zákon nepřipouští, ani nebyl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v tr. zákoníku na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Zdůrazňuje, že takový zásah ale přichází v úvahu pouze ve výjimečných situacích, pokud by soud shledal extrémní rozpor s povahou a závažností spáchaného trestného činu a s dalšími relevantními hledisky, která by zakládala neslučitelnost s ústavním principem proporcionality trestní represe, příp. subsidiarity přísnější trestní sankce. K zásadě proporcionality pak státní zástupce uvádí, že se tato zásada neomezuje jenom na výměru trestu v rozmezí spodní a horní hranice trestní sazby, ale váže obecné soudy též k tomu, aby i uvnitř tohoto rozmezí zachovávaly maximu trestat obdobné případy podobně a rozdílné případy rozdílně. Odkazuje na rozhodovací praxi Nejvyššího soudu, který uvedl, že tresty ukládané pachatelům za konkrétní trestnou činnost jsou tresty individuálními, protože nikdy nelze dva případy porovnávat shodně natolik, aby bylo možné dojít ke zcela stejným kritériím. Soud musí povahu a závažnost spáchaného trestného činu posuzovat na základě 4 základních kritérií: 1. proporcionality trestu, 2. individuální prognózy neboli možnosti nápravy pachatele, 3. poměrů pachatele a 4. prognózy rizika ohrožení bezpečnosti lidí, majetku nebo jiného obecného zájmu.
13. Státní zástupce tedy shrnuje, že v tomto případě nelze hovořit o nějakém zjevně neodpovídajícím potrestání pachatele, naopak akcentuje skutečnost, že všechna kritéria byla soudy nižších stupňů zohledněna a respektována. Zdůrazňuje, že obviněnému značně přitěžovalo, že se předmětného přečinu dopustil coby osoba s bohatým trestním rejstříkem, a navíc recidivně spáchal totožnou trestnou činnost v době jeho podmíněného odsouzení. Z toho plyne, že obecné soudy měly dostatečný podklad pro závěr, že podmíněné či alternativní tresty již nebudou dostatečnou cestou k nápravě obviněného, ale že je nutné přistoupit již k uložení těch druhů trestů a v těch výměrách, jež byly soudy v posuzované věci zvoleny. Dovolání obviněného považuje tedy za neopodstatněné.
14. Závěrem státní zástupce s ohledem na uvedené navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jakožto zjevně neopodstatněné. Současně vyjadřuje svůj souhlas s tím, aby bylo o dovolání rozhodnuto ve smyslu § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. v neveřejném zasedání, a to i pro případ jiného rozhodnutí nežli jím navrhovaného.
15. Vyjádření státního zástupce bylo zasláno k případné replice obhájci obviněného, který do doby rozhodování Nejvyššího soudu možnosti repliky nevyužil.
III. Přípustnost dovolání
16. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§ 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce, tedy podle § 265d odst. 1 písm. c) tr. ř. a v souladu s § 265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu § 265e tr. ř. zachována, přičemž splňuje i obsahové náležitosti dovolání (§ 265f tr. ř.).
IV. Důvodnost dovolání
17. Protože dovolání lze podat jen z některého z důvodů taxativně vymezených v § 265b tr. ř., musel dále Nejvyšší soud posoudit, zda lze obviněným uplatněnou argumentaci podřadit pod některý z dovolacích důvodů, jejichž existence je – mimo jiné – podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (§ 265i odst. 3 tr. ř.).
18. Ve smyslu ustanovení §, 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě.
19. Nejvyšší soud proto připomíná, že není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem–advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).
20. Obviněný ve svém dovolání uplatňuje dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř., který může být dán ve dvou alternativách spočívajících v tom, že obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl obviněný uznán vinným. Druhem trestu, který zákon nepřipouští, se rozumí zejména případy, v nichž byl obviněnému uložen některý z trestů uvedených v § 52 tr. zákoníku bez splnění těch podmínek, které zákon předpokládá, tj. pokud v konkrétním případě určitému pachateli za určitý trestný čin nebylo možno uložit některý druh trestu. Druhá alternativa tohoto dovolacího důvodu se týká jen těch odstupňovaných druhů trestů, které mají takovou sazbu vymezenu přesně definovaným rozpětím. Tak je tomu u trestu odnětí svobody, trestu domácího vězení, trestu obecně prospěšných prací, trestu zákazu činnosti, peněžitého trestu, náhradního trestu odnětí svobody za peněžitý trest, trestu vyhoštění na dobu určitou a trestu zákazu pobytu a trestu zákazu vstupu na sportovní, kulturní a jiné společenské akce. Trest je přitom uložen mimo zákonnou sazbu jak při nedůvodném překročení horní hranice trestní sazby, tak i při nezákonném prolomení její dolní hranice.
21. Jelikož obviněný vztahuje jím tvrzené vady a nedostatky i k rozsudku soudu prvního stupně, lze rovněž dovodit, že chtěl ve svém dovolání uplatnit i dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř., neboť právě prostřednictvím tohoto dovolacího důvodu se lze v dovolacím řízení zásadně domoci přezkumu rozhodnutí soudu prvního stupně. Jelikož tento dovolací důvod explicitně neoznačil, jedná se o jistý nedostatek předmětného dovolání, když právě povinnost podat dovolání prostřednictvím obhájce (§ 265d odst. 2 tr. ř.), by měla tomuto pochybení zabránit, tj. uvést všechny dovolací důvody nejen obsahově, nýbrž námitky i správně podřadit pod zákonem vymezený taxativně určený dovolací důvod. Naznačené nedostatky ovšem nejsou takového rázu, že by to bránilo věcnému projednání podaného dovolání.
22. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. je dán tehdy, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí (první alternativa) nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až l) tr. ř. (druhá alternativa). Jestliže v posuzované věci odvolací soud rozhodl tak, že podle § 256 tr. ř. odvolání obviněného zamítl, tj. rozhodl po věcném přezkoumání, je zjevné, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. přichází v úvahu pouze v té jeho variantě, jež předpokládá spojení s některým z dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. (druhá alternativa).
23. Vzhledem ke konkrétnímu obsahu uplatněných dovolacích námitek považuje Nejvyšší soud především za vhodné uvést, že obviněný v rámci podaného dovolání uplatňuje obdobné námitky jako v řízení předcházejícím, přičemž soudy nižších stupňů na jeho obhajobu dostatečně reagovaly, tedy zabývaly se jí. V souvislosti s námitkami, které obviněný uplatnil v rámci podaného dovolání a jež jsou shodné s námitkami uplatněnými v podaném odvolání, je třeba uvést, že v situaci, kdy obviněný v rámci dovolání opakuje shodné námitky, které uplatnil před soudy nižších stupňů a tyto se s nimi řádně a náležitě vypořádaly, se jedná zpravidla o dovolání neopodstatněné [viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu (C. H. BECK), ročník 2002, svazek 17, pod T 408)]. O takovou situaci se v dané věci jedná také.
24. Nejvyšší soud dále připomíná, že se může zabývat jen těmi skutečnostmi, které jsou v obsahu dovolání uplatněny v souladu s obsahovými náležitostmi podle § 265f odst. 1 tr. ř. tak, aby byly uvedeny konkrétně přímo v textu dovolání (srovnej přim. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2012, sp. zn. 8 Tdo 587/2012). Proto se Nejvyšší soud mohl zabývat pouze těmi námitkami, které obviněný uplatnil v textu svého dovolání. Je tomu tak proto, že Nejvyšší soud si nemůže dovolací argumentaci domýšlet či dotvářet, právně fundovanou argumentaci v rámci dovolacího řízení zajišťuje právě povinnost podat dovolání prostřednictvím obhájce.
25. Na podkladě těchto východisek přistoupil Nejvyšší soud k posouzení důvodnosti dovolání obviněného ohledně námitek směřujících do uložených trestů. Předně je třeba uvést, že uplatněná dovolací argumentace je velmi strohá a kusá, když dovolatel nějakou bližší právní argumentaci, kterou by své tvrzení o naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř. rozvedl, fakticky neuvádí. Za takové situace se může Nejvyšší soud s uplatněnou argumentací vypořádat toliko obecně, neboť obecné námitky nemohou být předmětem podrobného přezkumu ze strany Nejvyššího soudu a Nejvyšší soud se s nimi vypořádá jen v obecné rovině (viz prim. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2015, sp. zn. 4 Tdo 330/2015).
26. Jak již bylo naznačeno, obviněný výslovně uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř., byť i tento jistým způsobem poněkud rozporuplně, když výslovně uvedl, že se jedná především o to, že mu byl uložen trest, který zákon nepřipouští a trest nepřiměřeně přísný. Z velmi kusé argumentace obviněného lze mít za to, že námitky stran toho, že mu byl uložen trest, který zákon nepřipouští vztahuje k uloženému trestu zákazu činnosti a námitku, že mu byl uložen trest mimo trestní sazbu vztahuje k uloženému trestu odnětí svobody.
27. Z pohledu této argumentace je nutno uvést, že námitky vztahující se k uloženému trestu odnětí svobody nenaplňují nejen zvolený dovolací důvod, ale ani žádný dovolací důvod, neboť v dané věci byl obviněnému v případě uloženého trestu odnětí svobody uložen trest v rámci zákonné trestní sazby stanovené v § 337 odst. 1 tr. zákoníku, když za uvedený přečin lze uložit trest odnětí svobody až na dvě léta. Protože obviněný fakticky namítá, že tento trest je nepřiměřeně přísný, když odkazuje na svoji osobu a okolnosti případu, ovšem bez nějakého bližšího odůvodnění, tak lze mít za to, že podle něho soudy při ukládání trestu nerespektovaly § 39 tr. zákoníku. Zde ovšem považuje Nejvyšší soud za potřebné uvést, že „jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených zejména v § 39 tr. zákoníku a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 tr. ř. (viz rozhodnutí č. 22/2003 Sb. rozh. tr.)“.
28. Nadto bez ohledu na skutečnost, že předmětné námitky nejsou podřaditelné pod zvolený dovolací důvod, Nejvyšší soud zdůrazňuje, že obviněnému byl uložen v případě trestu odnětí svobody, ale i trestu zákazu činnosti, trest v rámci zákonné trestní sazby stanovené v § 337 odst. 1 tr. zákoníku a v § 73 odst. 1 tr. zákoníku. Navíc je třeba uvést, že otázkou obou uložených trestů se soudy nižších stupňů řádně a dostatečně zabývaly. Soud prvního stupně tak učinil v bodě 6 svého rozhodnutí, když řádně rozvedl polehčující a přitěžující okolnosti, přičemž i zdůvodnil, proč v daném případě je nutno na obviněného působit nepodmíněným trestem odnětí svobody (předchozí odsouzení, záznamy v evidenční kartě řidiče, zkušební doba podmíněného odsouzení pro stejnou trestnou činnost). Rovněž soud druhého stupně se otázkou uložených trestu řádně a dostatečně zabýval (viz body 5 až 7 odůvodnění rozhodnutí soudu druhého stupně) a Nejvyšší soud pro stručnost na jejich závěry zcela odkazuje. Lze tedy uzavřít, že při ukládání trestů obviněnému bylo přihlédnuto k jeho dosavadnímu způsobu života, jeho osobě a trestní minulosti, když nepochybně skutečnost, že obviněný se nyní projednávané trestné činnosti dopustil ve zkušební době podmíněného odsouzení pro stejnou trestnou činnost, a to krátce poté, co předchozí odsouzení nabylo právní moci, vylučovala, že by uložení jiného trestu, než trestu nepodmíněného mohlo vést k nápravě obviněného, ale i zajištění ochrany společnosti. Samotná výměra tohoto nepodmíněného trestu (1/4 zákonné trestní sazby) odpovídá osobě obviněného a jeho předchozím odsouzením.
29. Jak již bylo naznačeno, obviněný zpochybňuje zákonnost uloženého trestu zákazu činnosti, když tvrdí, že v případě přečinu podle § 274 odst. 1 tr. zákoníku není trest zákazu činnosti trestem obligatorním, takže mu byl uložen trest, který zákon nepřipouští. Tato námitka je formálně podřaditelná pod zvolený dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř., v jeho první variantě (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 5. 2. 2014, sp. zn. 8 Tdo 32/2014), ale je zjevně neopodstatněná.
30. Podle § 73 odst. 4 tr. zákoníku trest zákazu činnosti spočívá v tom, že se odsouzenému po dobu výkonu tohoto trestu zakazuje výkon určitého zaměstnání, povolání nebo funkce nebo takové činnosti, ke které je třeba zvláštního povolení, nebo jejíž výkon upravuje jiný právní předpis. Trest zákazu činnosti patří k těm druhům trestu, které mají přímo zabránit pachateli v dalším páchání trestné činnosti. Jeho smyslem je dočasně vyřadit pachatele z možnosti zastávat a vykonávat určité zaměstnání, povolání a funkce nebo vykonávat činnosti, k nimž je zapotřebí zvláštního povolení či oprávnění nebo jejichž výkon upravují zvláštní předpisy. Jde tedy o zamezení toho, aby pachatel mohl vykonávat tyto zvláštní aktivity, k nimž se vyžaduje určitá morální a odborná způsobilost a které využil nebo zneužil ke spáchání trestného činu nebo spáchaným trestným činem vyvolal vážné pochybnosti o své způsobilosti k výkonu těchto činností. (PÚRY, František. § 73 [Zákaz činnosti]. In: ŠÁMAL, Pavel a kol. Trestní zákoník. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, s. 1233, marg. č. 1.). Typické je právě ukládání trestu zákazu činnosti vedle jiného druhu trestu v případě trestné činnosti v dopravě. Platí, že trest zákazu činnosti se nikdy neukládá obligatorně, kdy je ovšem zároveň slučitelný se všemi ostatními druhy trestů uvedenými v § 52 odst. 1 tr. zákoníku, přičemž není vyloučeno ani uložení tohoto trestu jako trestu samostatného (§ 73 odst. 2 tr. zákoníku). Jinak řečeno, trest zákazu činnosti je možno uložit fakultativně vedle dalších druhů trestů, když zákon výslovně nestanoví (viz § 53 tr. zákoníku), že by trest zákazu činnosti nebylo možno uložit vedle některého z druhu trestu uvedeného v § 52 odst. 1 tr. zákoníku. Uložení trestu zákazu činnosti je tedy fakultativní, kdy zákonné meze pro uložení tohoto trestu jsou vymezeny v § 73 odst. 1 tr. zákoníku, podle něhož lze tento druh trestu uložit, pokud se pachatel dopustil trestného činu v souvislosti s touto činností. Proto nelze námitce obviněného, že mu byl v případě uložení trestu zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel uložen trest, který zákon nepřipouští přisvědčit. V dané věci byly pro uložení tohoto druhu trestu splněny zákonné podmínky, když předmětné trestné činnosti se dopustil v přímé souvislosti s řízením motorových vozidel.
31. Nakonec v souvislosti s touto argumentací ještě považuje Nejvyšší soud, přestože to obviněný nenamítá, za vhodné uvést, že soudy nižších stupňů řádně a přesvědčivým způsobem odůvodnily, proč považují za nutné a potřebné dovolateli vedle trestu odnětí svobody uložit i trest zákazu činnosti (viz bod 6 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně a bod 7 odůvodnění rozhodnutí soudu druhého stupně) a Nejvyšší soud na jejich úvahy zcela odkazuje.
32. Na závěr z pohledu uplatněné dovolací argumentace ještě považuje Nejvyšší soud za vhodné toliko obecně uvést, že k určitému průlomu do shora uvedeného závěru stran možnosti přezkumu výroku o uloženém trestu v rámci dovolacího řízení může dojít ve zcela výjimečných případech u trestů extrémně přísných a zjevně nespravedlivých, zasahujících ve svém důsledku do základních práv a svobod obviněného (viz např. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14, publikované pod č. 40/2014 Sb.). Pak by zásah Nejvyššího soudu přicházel v úvahu i v případě trestu uloženého ve výměře v rámci trestní sazby stanovené v trestním zákoně, jestliže by byl neslučitelný s ústavním principem proporcionality trestní represe. Zásada přiměřenosti trestních sankcí je totiž předpokladem zachování obecných principů spravedlnosti a humánnosti sankcí. Tato zásada má ústavní povahu, její existence je odvozována ze samé podstaty základních práv, jakými jsou lidská důstojnost a osobní svoboda, a z principu právního státu, vyjadřujícího vázanost státu zákony. Jde-li o uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody, je třeba zkoumat, zda zásah do osobní svobody pachatele, obecně ústavním pořádkem předvídaný, je ještě proporcionálním zásahem či nikoliv (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 8 Tdo 1561/2016). O takovou naznačenou situaci se v předmětné věci nejednalo a obviněný to ani netvrdí, když toliko považuje uložený trest odnětí svobody za nepřiměřeně přísný.
33. Nejvyšší soud proto shrnuje, že námitky obviněného, jimiž mířil na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř., sice byly pod tento dovolací důvod částečně podřaditelné, byť při jisté míře tolerance, avšak byly zjevně neopodstatněnými.
34. Na závěr musí Nejvyšší soud konstatovat, že jelikož neshledal naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř., nemohl být ani naplněn implicitně uplatněný dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř.
V. Závěrečné zhodnocení Nejvyššího soudu
35. Nejvyšší soud tak uzavírá, že v trestní věci obviněného nezjistil podmínky pro svůj kasační zásah, když dovolací argumentace obviněného zčásti neodpovídala jím uplatněnému dovolacímu důvodu, ani žádnému jinému z dovolacích důvodů uvedených v § 265b odst. 1 tr. ř., a zčásti jim sice odpovídala, avšak jednalo se o argumentaci zjevně neopodstatněnou. Vzhledem k tomu, že na straně orgánů činných v trestním řízení nezjistil ani žádná pochybení, jež by byla s to přivodit závěr o porušení ústavně zaručeného práva obviněného na spravedlivý proces, Nejvyšší soud dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, přičemž tak rozhodl v souladu s § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje se na ustanovení § 265i odst. 2 tr. ř., podle něhož „v odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí“.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 24. 6. 2025
JUDr. Marta Ondrušová předsedkyně senátu