4 Tdo 433/2025

4 Tdo 433/2025-815

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 4. 6. 2025 o dovolání obviněného V. K., proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 9. 12. 2024, sp. zn. 6 To 64/2024, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 6 T 44/2024, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.

1. Rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 21. 8. 2024, sp. zn. 6 T 44/2024, byl obviněný V. K. uznán vinným ze spáchání zvlášť závažného zločinu znásilnění podle § 185 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku, přečinu ohrožování výchovy dítěte podle § 201 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. b) tr. zákoníku a přečinu šíření pornografie podle § 191 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, kterých se podle skutkové věty výroku o vině daného rozsudku dopustil tím, že (včetně pravopisných chyb a překlepů)

„v přesně nezjištěné době nejméně od září roku 2022 do 15. října 2023, v obci XY v okrese XY, ulici XY, opakovaně v rodinném domě, kde bydlel nebo v karavanu během letních prázdnin a v jednom případě v XY na parkovišti před prodejnou Kaufland ve vozidle Renault Megane Scenic, registrační značky XY na předních sedadlech, za účelem vzrušení a uspokojení pohlavního pudu, nezletilé AAAAA (pseudonym), na jejíž výchově se společně s její babičkou podílel a znal tedy její věk, přes slovní protesty, aby to nedělal, po ní vyžadoval provádění a strpění orálních praktik a přes její verbální i fyzický odpor spočívající v odstrkávání jí zasouval prsty a penis do vaginy a vykonával na ní anální pohlavní styk, přitom jí opakovaně pouštěl na svém mobilním telefonu nebo prostřednictvím DVD filmy s pornografickou tématikou obsahující soulož mezi mužem a ženou, aby touto formou získala znalosti k uspokojení jeho sexuálních potřeb, přičemž si musel být vědom, že jeho jednání ovlivní mravní vývoj nezletilé ve smyslu vytvoření postojů, návyků a vzorců chování, jež mohou vést k nežádoucím projevům a způsobu života nezletilé poškozené, osvojením si praktik neodpovídajícím jejímu věku, ohrožující její další mravní vývoj nevhodným způsobem a předčasným zájmem o sexualitu“.

2. Za uvedené jednání byl obviněný V. K. odsouzen podle § 185 odst. 3 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 7 (sedmi) roků a 6 (šesti) měsíců. Podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku byl pro výkon tohoto trestu zařazen do věznice s ostrahou.

3. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost nahradit poškozené AAAAA, k rukám poručníka poškozené, statutárního města Kladna, se sídlem nám. Starosty Pavla 44, 272 01 Kladno, nemajetkovou újmu ve výši 400.000 Kč společně se zákonným úrokem z prodlení ve výši 14,75 % p. a. z částky 400.000 Kč, jdoucím od právní moci tohoto rozsudku do zaplacení.

4. Podle § 229 odst. 2 tr. ř. byla poškozená AAAAA, odkázána se zbývající částí svého nároku na náhradu nemajetkové újmy na řízení ve věcech občanskoprávních.

5. Proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 21. 8. 2024, sp. zn. 6 T 44/2024, podal obviněný V. K. odvolání, o kterém rozhodl Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 9. 12. 2024, sp. zn. 6 To 64/2024, tak, že odvolání podle § 256 tr. ř. zamítl.

6. Proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 9. 12. 2024, sp. zn. 6 To 64/2024, podal obviněný V. K. prostřednictvím svého obhájce dovolání, opírající se o dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Obviněný spatřuje tento důvod dovolání jednak v tom, že rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů, a také, že ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Obviněný poukazuje na jednotlivé rozpory rozhodných skutkových tvrzení a provedených důkazů, zejména na skutečnost, že poškozená od počátku tvrdila, že měla mít sex jen s obviněným, resp. uváděla, že vlastně ani neví, zda to byl sex, jelikož neví, co sex znamená.

Následně však bylo zjištěno, že poškozená měla provozovat sexuální praktiky v dané době se svým mladším bratrem BBBBB a následně i v dětském domově s jistým V. J. Poškozená znalkyni uvedla, že to, co měla dělat s obviněným, už dělat nechce, že jí to nebylo příjemné a že vlastně ani neví, zda to byl sex. Jak přitom vyplynulo z výslechu svědkyně S. a taktéž ze zprávy dětského domova, poškozená měla naopak sexuální styk sama vyžadovat a měla se o sexu vyjadřovat jako zkušená žena. Těmito rozpory se pak soud prvního stupně ani odvolací soud vůbec nezabýval.

Poškozená dále při svém výslechu uvedla, že se vše mělo začít dít před dvěma, třemi měsíci. K dalšímu dotazu však uvedla, že to mělo začít už ve čtvrté třídě, tj. dva roky před zjištěním. Spolužákům pak tvrdila, že to vše mělo začít v páté třídě, tj. rok před zjištěním. Obviněný tak má za to, že i v tomto směru je tvrzení poškozené rozporné, kdy poškozená nejprve uvedla, že to trvalo jen několik měsíců, aby následně uvedla, že to vlastně trvalo od čtvrté třídy, nicméně spolužákům tvrdila, že od páté třídy.

Provedeným důkazem v podobě znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví dětská gynekologie, bylo dále zjištěno, že poškozená je z gynekologického pohledu stále panna, přičemž na jejím hymenu byly nalezeny jen dvě trhliny. Obviněný má pak za to, že pokud by poškozenou skutečně pravidelně znásilňoval, jak je mu kladeno za vinu, pak by u poškozené byla zjištěna deflorace, popř. by hymen poškozené vykazoval více trhlin. Obviněný má tak za to, že tyto zjištěné skutečnosti spíše nasvědčují nahodilé sexuální aktivitě poškozené než pravidelnému pohlavnímu styku.

Obviněný dále uvedl, že se domnívá, že si poškozená sex s ním vymyslela, aby byla zajímavá v třídním kolektivu. Jak přitom vyplynulo i z provedeného dokazování, poškozená v několika případech vědomě lhala, a to právě z toho důvodu, že chtěla někoho zaujmout, získat si něčí pozornost či obdiv. Ve svém mimořádném opravném prostředku dále blíže rozebírá jednotlivé rozpory mezi tvrzením poškozené a zjištěnými důkazy v podobě výslechu svědků K., P., K., kterými se dle jeho názoru soudy obou stupňů nezabývaly, resp. se s nimi dostatečně nevypořádaly.

7. K nedůvodnému neprovedení navrhovaných důkazů obviněný namítl, že poškozená uvedla, že si na své hodinky měla nahrát údajný styk. Předmětné hodinky byly zkoumány znalcem, přičemž skutečně obsahovaly jedno krátké video. Obviněný pak k tomuto navrhoval, aby soud prvního stupně zadal vypracování znaleckého posudku z odvětví fonoskopie, aby bylo potvrzeno, popř. vyvráceno, zda hlas zachycený na videu patří jemu, resp. poškozené. Soud prvního stupně i soud odvolací však tento návrh na doplnění dokazování zamítly jako nadbytečný.

Obviněný uvedl, že provedeným důkazem mohlo být vyvráceno, že mužský hlas na nahrávce je obviněného. Dodal, že tato nahrávka prokazatelně nevznikla v jeho domácnosti, kde mělo dle tvrzení poškozené ke styku docházet, ale v dosud neznámé místnosti. Obviněný má za to, že takové hodnocení důkazů soudy, resp. zamítnutí bez dalšího návrhu na provedení důkazu soudem je nepřípustné, jelikož zasahuje do jeho práva na spravedlivý proces. Obviněný dále navrhl provést jako důkaz před odvolacím soudem znovu výslech poškozené a BBBBB.

K tomu dodal, že až po výslechu poškozené a nezl. BBBBB byly zjištěny zcela nové skutečnosti, které byly relevantní pro toto trestní řízení, a to především ta skutečnost, že poškozená měla mít v dané době intimní poměr se svým bratrem nezl. BBBBB. S ohledem na shora uvedené skutečnosti proto obviněný navrhl, aby dovolací soud napadené usnesení a příp. taktéž rozsudek soudu prvního stupně v souladu s § 265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu, resp. soudu prvního stupně k novému rozhodnutí.

8. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství využil svého práva a k dovolání obviněného se vyjádřil. Ve svém vyjádření stručně shrnul dosavadní průběh trestního řízení a po přezkoumání obsahu předloženého mimořádného opravného prostředku k uplatněnému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. uvedl, že obviněný primárně brojí vůči hodnocení důkazů, potažmo proti skutkovým zjištěním. S ohledem na to v prvé řadě upozorňuje, že zásah dovolacího soudu do oblasti dokazování a skutkových zjištění by přicházel v úvahu jen v případech uvedených v § 265b odst. 1 písm. g) tr.

ř. V řešené kauze tedy především na základě obviněným tvrzeného „zjevného rozporu“. Avšak zjevný rozpor rozhodných skutkových zjištění s obsahem provedených důkazů by mohl být shledán jen tehdy, pokud by skutková zjištění soudů vůbec neměla v důkazech obsahový podklad, případně pokud by byla dokonce opakem toho, co je obsahem důkazů, anebo pokud by nevyplývala z obsahu důkazů při žádném logicky přijatelném způsobu jejich hodnocení (srov. již citované rozhodnutí Nejvyššího soudu). O takový případ se však v posuzované věci nejedná.

Existence skutečně závažného, extrémního rozporu, která by předmětný dovolací důvod naplnit mohla, není v řešeném případě dána. Z odůvodnění přezkoumávaných rozhodnutí naopak vyplývá, že soudy postupovaly v souladu s pravidly stanovenými v § 2 odst. 5, 6 tr. ř., přičemž odůvodnění rozhodnutí splňují požadavky zakotvené v § 125 odst. 1 tr. ř., resp. § 134 odst. 2 tr. ř., a jako taková jsou rozhodnutí plně přezkoumatelná. Není chybou, pokud soudy považují trestnou činnost obviněného po skutkové stránce za spolehlivě prokázanou.

Lze odkázat zejména na výpověď přímé svědkyně, resp. poškozené. Současně platí, že nebyly zjištěny žádné okolnosti, které by podstatným způsobem snižovaly věrohodnost poškozené. Zároveň v řešeném případě nejde o důkazně komplikovanou situaci „tvrzení proti tvrzení“, neboť výpověď poškozené nestojí osamoceně, nýbrž koresponduje s dalšími důkazy. Pakliže obviněný označuje některé důkazy, které dle jeho názoru vinu neprokazují, pak je třeba konstatovat, že jej současně ani neospravedlňují a viny nezbavují, zároveň nikterak podstatně nesnižují věrohodnost poškozené.

Vzhledem k tomu je proto možno na základě soudy označených usvědčujících důkazů označit obhajobu obviněného, že se protiprávního jednání nedopustil, za vyvrácenou provedeným dokazováním. Pakliže je obsah soudy zmíněných usvědčujících důkazů porovnán s učiněnými skutkovými zjištěními, je zřejmé, že mezi nimi zjevný rozpor ve shora naznačeném smyslu neexistuje.

9. Z hlediska námitky opomenutých důkazů pak státní zástupce uvádí, že dovolací důvod ve smyslu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. by mohla naplnit v zásadě jen tehdy, pokud by „nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy“. V řešeném případě je přitom zřejmé, že důkazní návrhy obviněného byly nadbytečné, neboť skutkový stav byl zjištěn spolehlivě, úplně a v rozsahu nezbytném pro spravedlivé rozhodnutí. Nadbytečné důkazy z povahy věci nemohou být důkazy podstatnými, a proto ustálená soudní praxe nepovažuje neprovedení nadbytečných důkazů za vadu důkazů opomenutých. V řešeném případě přitom ze strany soudů nedošlo ani k formálnímu pochybení – soudy důkazní návrhy nepřehlédly, ale naopak na ně řádně reagovaly, vypořádaly se s nimi a důvodně je označily za nadbytečné, srov. body 18, 29–31 usnesení vrchního soudu v návaznosti na rozhodnutí soudu krajského. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství proto shrnul, že namítanou vadu zjevných rozporů či opomenutých důkazů neshledal. S ohledem na to navrhl dovolání odmítnout podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. Současně souhlasil, aby Nejvyšší soud učinil rozhodnutí za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Pro případ odlišného stanoviska Nejvyššího soudu rovněž souhlasil podle § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. s tím, aby i jiné rozhodnutí bylo učiněno v neveřejném zasedání.

10. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§ 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce, tedy podle § 265d odst. 1 písm. c) tr. ř. a v souladu s § 265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu § 265e tr. ř. zachována.

11. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.

12. Ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem–advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).

13. Nejvyšší soud po prostudování předmětného spisového materiálu shledal, že námitky uplatněné obviněným v dovolání byly již uplatňovány v předchozích stadiích trestního řízení i v odvolání, jak soud prvního stupně, tak i odvolací soud se s nimi přesvědčivě vypořádaly v odůvodnění svých rozhodnutí. Judikatura vychází z toho, že jestliže obviněný v dovolání opakuje v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. (viz rozhodnutí publikované v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. BECK, svazek 17/2002, č. 408). K tomuto závěru dospěl Nejvyšší soud i v případě obviněného V. K.

14. Obviněný ve svém dovolání uplatnil dovolací důvod podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Tento dovolací důvod je dán tehdy, pokud rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Zakotvením uvedeného dovolacího důvodu do trestního řádu však nedošlo k rozšíření rozsahu dovolacího přezkumu též na otázky skutkové.

Smyslem jeho zakotvení byla totiž pouze výslovná kodifikace již dříve judikaturou Ústavního a Nejvyššího soudu vymezených nejtěžších vad důkazního řízení, pro něž se obecně vžil pojem tzv. extrémního nesouladu. Pod uvedený dovolací důvod lze podřadit tři skupiny vad důkazního řízení. Do první skupiny takových vad patří tzv. opomenuté důkazy, pokud soudy odmítly provést důkaz navržený účastníkem řízení, aniž by svůj postup věcně a adekvátně stavu věci odůvodnily. Patří sem taktéž případy, pokud soudy sice provedly důkaz, avšak v odůvodnění svého rozhodnutí jej vůbec nezhodnotily.

Druhou skupinu vadné realizace důkazního řízení tvoří případy, kdy důkaz, resp. jeho obsah, není získán procesně přípustným způsobem a jako takový neměl být vůbec pojat do hodnotících úvah soudů. Třetí oblast pak zahrnuje případy svévolného hodnocení důkazů, tj. pokud odůvodnění soudních rozhodnutí nerespektuje obsah provedeného dokazování, dochází k tzv. deformaci důkazů a svévoli při interpretaci výsledků důkazního řízení. Jedná se tedy o tzv. stav extrémního nesouladu mezi skutkovým zjištěním a skutečnostmi, jež vyplývají z provedených důkazů a v důsledku toho pak i konečným hmotněprávním posouzením (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5.

1. 2022 sp. zn. 7 Tdo 1315/2021).

15. Ve vztahu k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněný namítl jeho první alternativu, tedy zjevný rozpor rozhodných skutkových tvrzení a provedených důkazů, když předně zpochybňuje věrohodnost výpovědi poškozené. Nejvyšší soud však uvádí, že nebyly zjištěny žádné okolnosti, které by podstatným způsobem snižovaly věrohodnost poškozené AAAAA. Soudy naopak v tomto směru poukazují na závěry znaleckého zkoumání, které vyznívají ohledně věrohodnosti poškozené pozitivně, věrohodnost poškozené zkoumaly i z hlediska obsahu dalších důkazů či z hlediska místních a časových souvislostí trestné činnosti.

Ze znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví dětská a dorostová psychiatrie a oboru školství a kultura, odvětví psychologie dále plyne, že u poškozené nebyla zjištěna motivace ani kompetence pro účelovou, intencionální, nepravdivou výpověď o sexuálním násilí. Nebyl u ní zjištěn motiv ke křivé výpovědi, oznámení událostí na policii sama neiniciovala a nebyly zjištěny ani žádné skutečnosti svědčící o zkreslení její výpovědi ani ovlivňování. Nejvyšší soud navíc dodává, že pravdivost výpovědi poškozené potvrzují výpovědi nezletilých svědků P.

K., N. K., N. I., T. P., D. R. a V. Š., a zástupkyně základní školy I. S., kterým se svěřila se společnými sexuálními aktivitami s obviněným. Pravdivost výpovědi nezletilé poškozené dále dílem potvrzuje i výpověď nezletilého bratra BBBBB v části, v níž popsal, že se zhruba třikrát do měsíce stávalo, že poškozená zůstávala s obviněným sama doma a že zhruba dvakrát týdně býval obviněný s poškozenou sám v ložnici. Dodal, že obviněný si poškozenou zavolal do ložnice a poškozená se ho ptala, jestli má zamknout, načež svědek slyšel zamykání dveří.

16. Nejvyšší soud k obviněným namítaným rozporům mezi zjištěnými skutečnostmi a provedenými důkazy dále dodává, že v posuzovaném případě se v poměru mezi skutkovými zjištěními Krajského soudu v Praze, z nichž v napadeném usnesení vycházel také Vrchní soud v Praze na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé rozhodně nejedná o rozpor, spadající pod tento dovolací důvod. Soud prvního stupně se dostatečně vypořádal s obsahem jednotlivých důkazů, podrobně a dostatečně přesvědčivě vyložil svoje úvahy, jimiž se řídil při hodnocení důkazů a rozporů mezi nimi a při posuzování obhajoby obviněného.

Soud prvního stupně získal bezpečný základ pro svá skutková zjištění a pro závěr o vině obviněného po logickém zhodnocení před ním provedených důkazů. Obviněný je usvědčován zejména výpovědí poškozené, která netrpí závažnějšími rozpory a koresponduje s celou řadou dalších provedených důkazů, jak přesvědčivě vysvětlily ve věci činné soudy (srov. bod 33 a násl. usnesení odvolacího soudu), zejména s výpověďmi spolužáků, a to svědků K., K., I., P., Š. Na podkladě provedených a nalézacím soudem řádně vyhodnocených důkazů bylo proto v souladu se zásadami formální logiky nepochybně možné učinit skutkové závěry vyjádřené následně ve skutkové větě a v odůvodnění odsuzujícího rozsudku.

Lze doplnit, že se obviněný svými námitkami pouze domáhá toho, aby soudy hodnotily důkazy jiným způsobem, resp. aby akceptovaly jeho tvrzení. Existenci zjevného rozporu skutkových zjištění s provedenými důkazy však v žádném případě nelze dovozovat pouze z toho, že soudy hodnotily důkazy jiným způsobem, než jaký by odpovídal představám obviněného o správném hodnocení důkazů.

17. Pokud obviněný poukázal na skutečnost, že poškozená od počátku tvrdila, že měla mít sex jen s obviněným, resp. uváděla, že vlastně ani neví, zda to byl sex, jelikož neví, co sex znamená, přitom z výpovědí svědkyně S. a taktéž ze zprávy dětského domova, vyplynulo, že poškozená měla naopak sexuální styk sama vyžadovat a měla se o sexu vyjadřovat jako zkušená žena, lze odkázat na závěry znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví dětská a dorostová psychiatrie a oboru školství a kultura, odvětví psychologie, v němž znalkyně konstatovaly, že nebylo v možnostech poškozené si popisované události vymyslet, jelikož ještě při svém vyšetření v lednu 2024 poškozená nerozuměla tomu, co je to sex.

Když byla dotázána na první sex, uvedla, že proběhl možná s dědou, ale neví, zda šlo o sex. Poškozená tedy neznala přesný význam pojmu sex, nebyla si jeho obsahem jistá, nicméně dokázala popsat, co jí obviněný dělal. Obviněný považuje i další tvrzení poškozené na rozporné, kdy poškozená nejprve uvedla, že vytýkané jednání trvalo jen několik měsíců, následně uvedla, že to vlastně trvalo od čtvrté třídy, nicméně spolužákům tvrdila, že od páté třídy. Zde Nejvyšší soud uvádí, že provedeným dokazováním bylo nade vší pochybnost prokázáno, že k popisovanému jednání zcela jistě docházelo a pokud poškozená uvedla, že se tak mělo začít dít v době, kdy chodila do čtvrté třídy, ale její spolužáci vypověděli, že se jim poškozená začala svěřovat v páté třídě, bylo správně postupováno ve prospěch obviněného, kdy bylo do výroku uvedeno, že se tak dělo nejméně od září roku 2022, kdy poškozená nastoupila do páté třídy.

Obviněný také poukázal na znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví dětská gynekologie, kterým bylo zjištěno, že poškozená je z gynekologického pohledu stále panna. Obviněný proto namítl, že pokud by poškozenou skutečně pravidelně znásilňoval, pak by u poškozené byla zjištěna deflorace. Nejvyšší soud s obviněným nesouhlasí a odkazuje na závěry znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví dětské gynekologie, které nevylučují jako jeden z mechanismů vzniku zjištěných drobných poranění v oblasti hymenu nezletilé poškozené opakovaný pohlavní styk, zvláště pokud se jedná o zavádění penisu za užití lubrikantu a styk je dobrovolný.

Nejvyšší soud dodává, že učiněná skutková zjištění v provedených důkazech podklad mají, přičemž z nich vyplývá, že k pohlavnímu styku mezi obviněným a poškozenou docházelo, a to za okolností popsaných v tzv. skutkové větě odsuzujícího rozsudku, tedy včetně násilného jednání. Vyplývá z nich i to, že v důsledku jednání obviněného byl ohrožen morální vývoj poškozené, a to kvůli nemravnostem, které se odehrávaly po relativně dlouhou dobu, jakož i to, že obviněný nakládal nepřípustným způsobem s pornografickým dílem.

18. Obviněný v rámci svého mimořádného opravného prostředku namítl rovněž i třetí alternativu předmětného dovolacího důvodu, neboť poukázal na nutnost provedení dalších důkazů, jak již činil před oběma soudy a nebylo mu vyhověno. Nejvyšší soud k námitkám obviněného stran neúplného dokazování nejprve v obecné rovině konstatuje, že dokazování není bezbřehé a jeho rozsah není určován přáními a požadavky obviněného v tom smyslu, že by snad byl soud povinen provést každý důkaz, který některá ze stran trestního řízení navrhla.

Tuto skutečnost přitom obviněný zjevně přehlíží a nepřípustně se pasuje do role toho, kdo jediný je oprávněn určovat, jaký důkaz má být proveden, potažmo jak má být posléze hodnocen. Na tom však principy dokazování založeny nejsou. V trestním řízení závisí pouze na úvaze soudu, který z vyhledaných, předložených nebo navržených důkazů provede. Rozhodně není povinností obecného soudu akceptovat jakýkoli důkazní návrh. Jeho povinností je výlučně objasnit skutkový stav v míře nezbytné pro řádné, odůvodněné a spravedlivé rozhodnutí.

Odmítne-li nicméně provést důkaz navržený některou ze stran trestního řízení, musí toto své rozhodnutí přesvědčivě odůvodnit.

19. Nejvyšší soud konstatuje, že soudům nelze vytknout, že by některý podstatný a stěžejní důkaz neprovedly nebo, že by hodnocení důkazů provedly v rozporu se zákonem či pravidly formální logiky. Obviněný navrhl vypracování znaleckého posudku z odvětví fonoskopie, aby bylo potvrzeno, popř. vyvráceno, zda hlas zachycený na videu na chytrých hodinkách, kterými poškozená natočila krátké video, patří jemu, resp. poškozené. Nejvyšší soud v podrobnostech odkazuje především na argumenty shrnuté v odstavci 23 odůvodnění rozsudku prvostupňového soudu a v odstavci 35 odůvodnění rozhodnutí soudu odvolacího.

V posuzované věci se proto nejedná o případ tzv. opomenutých důkazů, neboť soudy vysvětlily, proč neakceptovaly návrhy obviněného na doplnění dokazování. Nadbytečnost požadavku obviněného na doplnění dokazování znaleckým posudkem z oboru fonoskopie plyne podle závěru odvolacího soudu ze zjištění, že se předně jedná o nekvalitní obrazový záznam zjevně neumožňující obrazovou identifikaci osob a místa nahrávky, především o velice krátký a nekvalitní zvukový záznam mužského hlasu, který by jen stěží umožnil jeho individuální identifikaci.

Pokud se jedná o obviněným navržený důkaz, a to opětovný výslech poškozené a nezl. BBBBB, ani Nejvyšší soud nepokládá ve shodě se soudy nižších stupňů za nutné provádět další výslechy poškozené a jejího bratra BBBBB, kteří byli důkladně vyslechnuti v přípravném řízení. Jak uvedl Vrchní soud v Praze, neopodstatněným opakováním výslechů nezletilých svědků stále ještě mladších patnácti let cíleně zaměřených na problematiku sexuálních styků s blízkými osobami, z nichž u poškozené se nadto jedná o zvlášť zranitelnou oběť podle § 2 odst. 4 písm. a), d) zákona č. 45/2013 Sb., hrozí již v důsledku samotného opakování výslechu k tzv. sekundární viktimizaci.

Jednalo by se tak o nerespektování zákonných podmínek omezujících opakování výslechů osob mladších osmnácti let v trestním řízení podle § 102 odst. 2 tr. ř., zvláště pokud v souladu s § 102 odst. 1 tr. ř. vedle správného obsahového zaměření a úplnosti výslechů nezletilých v přípravném řízení byly tyto provedeny v přípravném řízení při důsledném respektování zásady kontradiktornosti řízení v přítomnosti obhájkyně obviněného.

20. Nejvyšší soud nad rámec dovolacího důvodu uvádí, že žádný zásah do práva na spravedlivý proces obviněného neshledal. Soudy plně respektovaly veškerá procesní práva obviněného, včetně jeho práva na obhajobu, jejich rozhodnutí přitom odpovídají i právu hmotnému. Je třeba mít na paměti, že právo na spravedlivý proces není možno vykládat tak, že obviněnému garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá jeho představám (srov. nález Ústavního soudu ze dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04). Uvedeným základním právem je pouze zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Pokud obviněný shledává porušení práva na spravedlivý proces z důvodu, že soudy obou stupňů zamítly bez dalšího jeho návrh na provedení důkazu, který mohl hovořit v jeho prospěch, odkazuje Nejvyšší soud na rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ve věci Dorokhov proti Rusku ze dne 14. 2. 2008, stížnost č. 66802/01, z něhož vyplývá, že ani případné zamítnutí důkazního návrhu bez adekvátního odůvodnění by ještě samo o sobě nevedlo k závěru o porušení práva na spravedlivý proces. K porušení tohoto práva totiž nedochází v důsledku samotného nevyhovění důkaznímu návrhu obviněného či nerozvedení podrobných důvodů pro takový postup. Nerespektování uvedeného práva na spravedlivý proces je založeno právě až situací, pokud by neprovedení takového důkazu současně představovalo závažný deficit z hlediska plnění povinnosti zjištění skutkového stavu věci, o němž nevznikají důvodné pochybnosti.

21. Je proto možno učinit závěr, že v průběhu daného trestního řízení bylo prokázáno, že obviněný V. K. svým předmětným jednáním naplnil všechny zákonné znaky zvlášť závažného zločinu znásilnění podle § 185 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku, přečinu ohrožování výchovy dítěte podle § 201 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. b) tr. zákoníku a přečinu šíření pornografie podle § 191 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, příslušné skutky byly bez jakýchkoliv pochybností objasněny, nalézací soud zvolil odpovídající právní kvalifikaci a uložený trest odpovídá všem zákonným kritériím. Nejvyšší soud proto souhlasí se závěry, které učinil v odůvodnění svého rozhodnutí odvolací soud. Z odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně vyplývá logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a hmotněprávními závěry na straně druhé, přičemž dovolací soud mezi nimi neshledal žádný rozpor.

22. Nejvyšší soud z výše uvedených důvodů shledal, že napadené rozhodnutí ani řízení, které mu předcházelo netrpí vytýkanými vadami, a proto dovolání obviněného V. K. podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné odmítl. O dovolání rozhodl za podmínek ustanovení § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

P o u č e n í: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 4. 6. 2025

JUDr. Jiří Pácal předseda senátu