U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne
25. dubna 2012 o dovolání obviněného MUDr. P. H., proti usnesení Krajského
soudu v Ostravě ze dne 17. 10. 2011, sp. zn. 5 To 182/2011, v trestní věci
vedené u Okresního soudu v Karviné pod sp. zn. 1 T 47/2007, t a k t o :
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného o d m í t
á .
Rozsudkem Okresního soudu v Karviné ze dne 25. 1. 2011, sp. zn. 1 T
47/2007, byl obviněný MUDr. P. H. uznán vinným ze spáchání trestného činu
ublížení na zdraví podle § 224 odst. 1, 2 zák. č. 140/1961 Sb., ve znění
účinném do 31. 12. 2009 (dále jen tr. zák.), kterého se podle skutkové věty
výroku o vině uvedeného rozsudku dopustil tím, že dne 4. 12. 2004 v době od
8.50 hodin do 15.55 hodin v K.-R., okres K., v Nemocnici s poliklinikou, jako
lékař konající službu na oddělení gynekologické JIP u pacientky D. Š., předtím
dne 3. 12. 2004 kolem 22.20 hodin operativně ošetřené pro tržná hluboká
poranění pohlavních orgánů způsobená jinou osobou za pomocí nezjištěného
předmětu, přestože měl dostatečné lékařské odborné znalosti, lékařskou praxi a
nebránila mu v tom žádná vážná překážka, řádně nevyhodnotil její vitální údaje,
kdy tato měla v 8.50 hodin tepovou frekvenci 180 tepů/minutu a tlak krve 60/28,
byla v bezvědomí a od 11.00 hodin se u ní projevovaly objektivní známky
hypoxie, nezabezpečil, v rozporu s ustaveními § 55 odst. 1, 2 zákona č. 20/1966
Sb., o péči o zdraví lidu v platném znění, § 9 odst. 2 písm. a) zákona č.
220/1991 Sb., o České lékařské komoře, České stomatologické komoře a České
lékárnické komoře, ve znění pozdějších předpisů a v souladu se základními
medicínskými vědomostmi uvedenými v učebnicích medicíny, zjištění příčiny
šokového stavu provedením sonografického vyšetření nebo zajištěním CT vyšetření
dutiny břišní či její případnou revizi, dále nezajistil razantnější náhradu
krevních ztrát a zabránění hypoventilaci s hypoxií intubací a umělou plicní
ventilací, tedy na zdravotní stav pacientky ve shora uvedené době adekvátně
nereagoval, přičemž pacientka D. Š. dne 4. 12. 2004 v 16.00 hodin zemřela.
Za uvedené jednání byl obviněný MUDr. P. H. odsouzen podle § 224 odst. 2 tr.
zák. k trestu odnětí svobody v trvání 8 měsíců a podle § 58 odst. 1 a § 59
odst. 1 tr. zák. mu byl výkon uloženého trestu podmíněně odložen na zkušební
dobu 1 roku.
Proti rozsudku Okresního soudu v Karviné ze dne 25. 1. 2011, sp. zn. 1 T
47/2007, podal obviněný MUDr. P. H. odvolání, o kterém rozhodl Krajský soud v
Ostravě usnesením ze dne 17. 10. 2011, sp. zn. 5 To 182/2011, tak, že ho podle
§ 256 tr. ř. zamítl.
Proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 17. 10. 2011, sp. zn. 5
To 182/2011, podal následně obviněný MUDr. P. H. prostřednictvím své obhájkyně
dovolání opírající se o důvody dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) a l) tr.
ř. s tím, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo
jiném nesprávném hmotně právním posouzení a bylo rozhodnuto o zamítnutí
odvolání. Obviněný v dovolání namítl, že ve věci byl vypracován ústavní
znalecký posudek Fakultní nemocnice Na Bulovce ze dne 27. 1. 2006 včetně jeho
dodatku č. 1, ze kterého údajně vyplývají nedostatky. Obviněný má za to, že
daný posudek je osamocen a že je vyvrácen dalšími posudky. Dle obviněného měl
být přibrán znalec z oboru zdravotnictví, odvětví interny, dále odvětví
psychiatrie, odvětví toxikologie, dále i neurolog s ohledem na závěry pitevního
protokolu, aby se mohlo dojít k jednoznačným závěrům v dané věci. Pitevní
protokol poškozené nebyl podle přesvědčení dovolatele ze strany rozhodujících
soudů řádně vyhodnocen. V pitevním protokolu se uvádí, že v oblasti stropu
poševního byly nalezeny 2 ranky ošetření chirurgickými stehy, přičemž vpravo
lokalizovaná trhlina byla ošetřena pouze částečně při zevním okraji a proto
byla tato štěrbina prostupná do tzv. Douglasova prostoru. Lékař, který prováděl
zákrok, se tedy měl přesvědčit, zda nejde o další krvácení do dutiny břišní.
Obviněný rovněž poukázal na usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne
22. 8. 2005, sp. zn. 7 Tdo 219/2005, ze kterého mimo jiné vyplývá, že správnost
postupu lékaře by měl být posuzována se zřetelem na celkovou situaci, ve které
se lékař nacházel a ve které rozhodoval o postupu při léčbě. Vzhledem ke
skutečnosti, že odvolací soud zamítl návrh obviněného na doplnění dokazování,
obrátil se obviněný na soudního znalce z oboru zdravotnictví, odvětví interny,
MUDr. Radoslava Goldmanna, z jehož znaleckého posudku vyplynulo, že u poškozené
byl zjištěn jednak hemoragický šok, ale i edém mozku, proto lze tvrdit, že po
zákroku již ke krvácení nedošlo, ale krev se dostala do dutiny břišní již před
zákrokem a množství krve, které bylo v dutině břišní poškozené zjištěno (800
ml), ji žádným způsobem neohrožovalo na životě. Z posudku je zřejmé, že na
příčině smrti poškozené se podílel i edém mozku (spolu s prokázanou intoxikací
alkoholem a užitému množství psychofarmak). Obviněný se domnívá, že postupoval
správně a nemohl nic jiného dělat. U veřejného zasedání byl proveden důkaz
odborným vyjádřením přednosty oddělení ARO Fakultní nemocnice Ostrava, ze
kterého bylo zjištěno, že postup MUDr. P. byl špatný, pacientka měla ležet na
oddělení ARO, dále že postup internisty MUDr. M. byl také špatný, když
pacientce aplikoval léky na snížení krevního tlaku, ale naopak u ní mělo dojít
ke zvýšení tlaku.
Obviněný si nechal vypracovat také odborné psychiatrické vyjádření MUDr.
Břetislava Bureše, ze kterého zejména vyšlo najevo, že použití alkoholu a
benzodiazepinů a ataraktiv může způsobit těžké poruchy vědomí a může mít i
letální zakončení. K edému mozku MUDr. Bureš sdělil, že se může jednat o
celkové selhání metabolismu poškozené s tím, že je evidentní, že kombinace
intoxikace alkohol - benzodiazepiny a ztráta krve by k tomu mohly výrazně
přispět, ovšem že z hlediska psychiatra se může zodpovědně vyjádřit pouze ke
kombinaci alkohol a léčiva.
Dále se obviněný obrátil na profesorku MUDr. Danuši Táborskou, soudní znalkyni
z oboru anesteziologie a resuscitace, která ohledně projednávané věci
vypracovala odborné vyjádření, ve kterém zkráceně uvedla, že pacientka byla
přivezena v šokovém stavu, MUDr. K. zašil pouze jednu tržnou ránu v horní
klenbě pochvy, revize poranění byla provedena nedostatečně a operatér nezašil
celou ránu. Dále poukázala na okolnost, že při soudní pitvě byly konstatovány
průkazné příznaky edému mozku, což může vysvětlit náhlé zvýšení krevního tlaku
1 hodinu před úmrtím s vysokou pravděpodobností spoluúčasti na náhlém úmrtí
pacientky. Dle přesvědčení znalkyně vyžadoval kritický stav pacientky od
počátku hospitalizaci na oddělení ARO.
Na základě uvedených skutečností má obviněný za to, že bylo prokázáno, že
postupoval lege artis a neporušil žádnou povinnost, která by byla v příčinné
souvislosti se vznikem trestně právně relevantního následku. Dle jeho názoru ze
závěrů znaleckých posudků vyplynulo, že revize dutiny břišní by v daném případě
nebyla opodstatněná a nebylo prokázáno, že poškozená zemřela v souvislosti s
hemoragickým šokem. Soud se také řádně nevypořádal se znaleckým posudkem MUDr.
Petra Čepického, MUDr. Fargaše a nevyrovnal se ani s odborným vyjádřením MUDr.
Jahody. V projednávané věci nebyla tedy, dle mínění dovolatele, splněna
podmínka zavinění alespoň ve formě nedbalosti a nebyla prokázána příčinná
souvislost mezi jednáním obviněného a následkem v podobě smrti poškozené.
Odvolací soud ve svém rozhodnutí neuvedl, čím se při svých úvahách řídil a proč
se některými důkazy nezabýval, nebyl akceptován návrh obviněného na znalecký
posudek z oboru toxikologie, z oboru anesteziologie, což obviněný označil za
opomenuté důkazy, neboť tyto návrhy byly zamítnuty bez jakéhokoliv odůvodnění.
Závěrem svého dovolání obviněný uvedl, že pokud soudy obou stupňů řádným
způsobem neodůvodnily neprovedení důkazu znaleckými posudky z oboru
toxikologie, z oboru anesteziologie a pokud sice byly provedeny důkazy
znaleckými posudky MUDr. Čepického a MUDr. Fargaše a odborné vyjádření MUDr.
Jahody, ale tyto důkazy soudy neučinily předmětem svých úvah, resp.
neodůvodnily, proč je předmětem svých úvah nečiní a proč se jejich závěry o
tyto důkazy neopírají, jedná se o vadu, která mohla mít vliv na správnost
skutkových zjištění a v důsledku toho i na hmotně právní posouzení skutku. Dále
otázka příčinné souvislosti mezi jednáním a následkem je otázkou právní a v
daném případě tedy otázkou špatné aplikace hmotného práva. Z uvedených důvodů
obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky dovoláním napadené usnesení
zrušil a Okresnímu soudu v Karviné přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu
projednal a rozhodl.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že
dovolání obviněného je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo
podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce, tedy podle § 265d odst. 1
písm. b) tr. ř. a v souladu s § 265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání
dovolání byla ve smyslu § 265e tr. ř. zachována.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále
nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněné zákonem
stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou
provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3
tr. ř.
Ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným
prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních
vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého
stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je
totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může
doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném
opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno
základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve
smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen
„Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou
třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a
samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho
důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je
mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět
(srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr.
ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň
plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání
dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní
pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne
27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými
dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k
revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci
má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§ 265d
odst. 2 tr. ř.).
Obviněný v podaném dovolání uplatnil dva dovolací důvody, a to důvod
dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a důvod dovolání podle § 265b
odst. 1 písm. l) tr. ř.
Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí
spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně
právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že
skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin,
třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní
kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině
popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud České republiky se
nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících
řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem
nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán
(srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně
relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti
skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel
vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále
vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu.
Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu
soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle
svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností
případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění
skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu České republiky tedy v rámci dovolacího
řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci
podle § 2 odst. 5 tr. ř. ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či
se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 6 tr. ř. Námitky
týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování
apod. nemají povahu právně relevantních námitek.
Nejvyšší soud České republiky pro úplnost poznamenává, že rozsudek
Okresního soudu v Karviné ze dne 25. 1. 2011, sp. zn. 1 T 47/2007 (spolu s
dovoláním napadeným usnesením), je již třetím rozhodnutím soudu ve věci samé,
kdy první rozsudek ze dne 15. 5. 2008, sp. zn. 1 T 47/2007, byl usnesením
odvolacího soudu ze dne 3. 3. 2009, sp. zn. 5 To 468/2008, podle § 258 odst. 1
písm. b), c) r. ř. k odvolání státního zástupce zrušen a podle § 259 odst. 1
tr. ř. byla věc vrácena soudu prvního stupně a na něj navazující druhý
rozsudkem ze dne 15. 5. 2008, sp. zn. 1 T 47/2007, byl opět usnesením
odvolacího soudu ze dne 18. 8. 2010, sp. zn. 5 To 121/2010, podle § 258 odst. 1
písm. b), d) tr. ř. k odvolání státního zástupce rušen a podle § 259 odst. 1
tr. ř. byla znovu věc vrácena soudu prvního stupně.
Podle § 224 odst. 1 tr. zák. kdo jinému z nedbalosti způsobí těžkou újmu na
zdraví nebo smrt, bude potrestán odnětím svobody až na dvě léta nebo zákazem
činnosti.
Podle § 224 odst. 2 tr. zák. odnětím svobody na šest měsíců až pět let nebo
peněžitým trestem bude pachatel potrestán, spáchá-li čin uvedený v odstavci 1
proto, že porušil důležitou povinnost vyplývající z jeho zaměstnání, povolání,
postavení nebo funkce nebo uloženou mu podle zákona.
Daný trestný čin lze spáchat z hlediska jednání jako znaku objektivní stránky
jeho skutkové podstaty jak konáním, tak i opomenutím ve smyslu § 89 odst. 2 tr.
zák. Např. opomenutím lékaře, záležejícím v nedostatečném vyšetření
poškozeného, který zemřel na následky zranění, jež v důsledku tohoto pochybení
v poskytnuté péči nebylo zajištěno a léčeno (srov. Šámal, P., Púry, F., Rizman,
S. Trestní zákon. Komentář. II. díl. 6., doplněné a přepracované vydání. Praha
: C. H. Beck, 2004, 1331, 1332 s.).
V trestněprávní nauce se běžně považuje za porušení „lege artis“, pokud lékař
při výkonu svého povolání nedodrží rámec pravidel vědy a medicínských způsobů a
to v mezích daných rozsahem svých úkolů podle pracovního zařazení i
konkrétních podmínek a objektivních možností. Chyba v diagnóze sama o sobě
ještě nemusí mít charakter nedbalosti ani jednání „non lege artis“. Může tomu
tak být v případě, je-li nesprávná diagnóza důsledkem závažného porušení
postupů pro její určování, například v případě bezdůvodného nevyužití
dostupných diagnostických metod. Postup lékaře je ovšem vždy nutno hodnotit
tzv. „ex ante“, tj. na základě informací, které měl lékař v době rozhodování k
dispozici. Vznik trestněprávní odpovědnosti lékaře lze proto obecně, ve shodě
s trestněprávní naukou a ustálenou rozhodovací praxí soudů, dovodit, pokud
jeho jednání je v rozporu s povinnostmi lékaře poskytovat účelnou a hodnotnou
péči, takové jednání musí být lékařem zaviněné nejméně z nedbalosti a zároveň
následek v podobě těžké újmy na zdraví, popř. smrti musí být v příčinné
souvislosti s tímto jednáním (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu České
republiky ze dne 22. 3. 2005, sp. zn. 7 Tdo 219/2005).
Podle § 55 odst. 1 zákona č. 20/1966 Sb., o péči o zdraví lidu, ve znění
pozdějších předpisů, je každý zdravotnický pracovník (tedy i lékař) povinen
vykonávat zdravotnické povolání svědomitě, poctivě, s hluboce lidským vztahem k
občanům a s vědomím odpovědnosti ke společnosti. Podle § 55 odst. 2 citovaného
zákona je každý zdravotnický pracovník povinen zejména vykonávat své povolání
v rozsahu a způsobem, pro něž zásady určuje ministerstvo zdravotnictví ČR ve
spolupráci s profesními organizacemi (zde se odkazuje mimo jiné na zákon č.
220/1991 Sb. o České lékařské komoře, České stomatologické komoře a České
lékarnické komoře). Podle § 11 odst. 1 cit. zák. jsou zdravotnická zařízení
povinna poskytovat zdravotní péči v souladu se současnými dostupnými poznatky
lékařské vědy (tzv. povinnost vykonávat své povolání „lege artis“).
Po prostudování předloženého spisového materiálu Nejvyšší soud České republiky
shledal, že obviněný námitkami, v jejichž rámci poukázal na extrémní rozpor
mezi skutkovými zjištěními soudů obou stupňů a provedenými důkazy s tím, že
mezi jeho jednáním a následkem v podobě smrti poškozené D. Š. nebyla prokázána
příčinná souvislost, právně relevantně naplnil uplatněný dovolací důvod podle §
265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V obecné rovině je nejprve třeba uvést, že příčinný vztah, který spojuje
jednání s následkem, je nezbytným obligatorním znakem tzv. objektivní stránky
trestného činu. Samotná příčinná souvislost mezi protiprávním jednáním
pachatele a způsobeným relevantním trestněprávním následkem (účinkem) ovšem
zakládá trestní odpovědnost pachatele jen za předpokladu, je-li vývoj příčinné
souvislosti alespoň v hrubých rysech zahrnut jeho zaviněním. Určitá skutečnost
(okolnost) neztrácí svůj charakter příčiny jen proto, že mimo ni byl následek
způsobem ještě dalšími příčinami (okolnostmi, podmínkami). To znamená, že
příčinná souvislosti mezi jednáním pachatele a následkem se nepřerušuje,
jestliže k jednání pachatele přistoupí ještě další skutečnost, jež spolupůsobí
ke vzniku následku, ovšem za předpokladu, že jednání pachatele zůstává takovou
skutečností, bez níž by k následku nebylo došlo (srov. R 37/1975 Sb. r. tr.).
V předmětné věci bylo prokázáno, že poškozenou D. Š. převzal dne 3. 12. 2004
kolem 22.00 hod. lékař MUDr. M. K. v šokovém stavu, s velkou krevní ztrátou cca
1500 ml a s poraněním a krvácením z rodidel. Pacientka byla v době přijetí pod
vlivem alkoholu a léků tlumících nervový systém. Ve 23.00 hod. byly v moči
pacientky zjištěny fenotiaziny a benzodiazepiny a alkohol nad 3 promile.
Krvácivé poranění pacientky bylo MUDr. K. adekvátně operativně ošetřeno,
pacientka se po anestézii probrala a byla při vědomí. Kolem 6.00 hod. dne 4.
12. 2004 byl přivolán lékař internista MUDr. K. M., a to vzhledem ke zjištěné
zrychlené srdeční činnosti a arytmii poškozené, následně byla nasazena léčba
antiarytmiky. S nárůstem tepové frekvence došlo poté ke značnému poklesu
krevního tlaku poškozené. Při převzetí pacientky obviněným kolem 7.00 hod. byl
tento MUDr. K. upozorněn, že pacientka je na hranici šokového stavu a že je po
aplikaci léku na poruchu srdečního rytmu. V 8.50 hodin byl obviněný přivolán k
pacientce pro vysokou tepovou frekvenci a pokles krevního tlaku. S přivolaným
MUDr. M. P. poté situaci vyhodnotili tak, že příčinou zjištěného stavu
pacientky je její intoxikace alkoholu s léky a dohodli se, že potřebuje
zavodnit vzhledem k vyšším hodnotám krevního obrazu a krevního barviva. Od 8.50
do 15.55 hod. není potom v dokumentaci od obviněného žádný záznam, z čehož je
nutno usuzovat, že minimálně od 8.50 hod. již léčba pacientky ze strany
obviněného korigována nebyla.
Zásadní námitkou, kterou obviněný uplatnil v podaném dovolání, je námitka, že
na příčině smrti u poškozené se podílel i edém mozku, resp. že nebylo
prokázáno, že by pacientka zemřela v souvislosti s hemoragickým šokem. Je třeba
uvést, že je pravdou, že dle pitevního protokolu byl u poškozené otok mozku
zjištěn, avšak dle závěrů znaleckých zkoumání není možno edém mozku považovat
za hlavní příčinu smrti poškozené. Z ústavního znaleckého posudku vyplynulo, že
péče ošetřujícího personálu na oddělení JIP nebyla dostatečná, neboť klinický
stav poškozené D. Š. a zvlášť pooperační průběh svědčil pro pokračující šokový
stav hemoragického krvácivého charakteru, proto bylo na místě provést
sonografické či CT vyšetření břicha, popř. revizi dutiny břišní, a to přesto,
že laboratorní známky pro rozsáhlé krvácení nesvědčily. Uvedená vyšetření by
vedla k urgentní operaci, která mohla, ale samozřejmě také nemusela zamezit
smrti pacientky.
MUDr. Igor Dvořáček, Ph.D., který se podílel na prohlídce a pitvě zemřelé, na
vypracování pitevního protokolu i znaleckého posudku z oboru zdravotnictví,
odvětví soudního lékařství, u veřejného zasedání konaného dne 7. 9. 2011
sdělil, že bezprostřední příčinou smrti u pacientky D. Š. byl krvácivý šok při
poranění vnitřního genitálu, že příčina smrti byla dovozena sekčně, tzn. byla
tam bledost orgánů, mikroskopicky byl doložen nález, který odpovídá šoku.
Jmenovaný lékař současně připustil, že na nástupu nepříznivého průběhu u
pacientky se mohly podílet pravděpodobně i jiné faktory (včetně alkoholu), ale
závěr, že poškozená zemřela na otravu alkoholem, s určitostí odmítl, neboť
nález byl diametrálně odlišný (č. l. 472 – 473 spisu). Jeho závěry korespondují
se závěry již zmíněného ústavního znaleckého posudku, tj. že základní příčinou
úmrtí poškozené byly nadměrné krevní ztráty, jejichž nahrazení bylo
nedostatečné, což vedlo k šokovému stavu. Klinický stav pacientky svědčil pro
pokračující šokový stav.
Na návrh obviněného byl vypracován znalecký posudek z oboru zdravotnictví,
odvětví soudního lékařství, který vypracoval MUDr. Igor Fargaš. Jmenovaný
znalec u hlavního líčení konaného dne 15. 12. 2010 mimo jiné vypověděl, že
nelze vyloučit, že poškozená nezemřela v souvislosti s toxickým postižením
mozku při alkoholové opilosti, která sice klesala, ovšem v mozku nadále
působila, ale že pochopitelně nemůže opominout, že na nastalé smrti se nemohla
spolupodílet záležitost s krevní ztrátou. Při veřejném zasedání konaném dne 7.
9. 2011 u Krajského soudu v Ostravě jako soudu odvolacího znalec MUDr. Igor
Fargaš na dotaz soudu, zda působí vykrvácení nebo hemoragický šok z vykrvácení
otok mozku, uvedl, že na tuto otázku zcela jednoznačně nemůže odpovědět, že po
této problematice pátral ve všemožné literatuře a nálezy se různí, resp. že je
řada faktorů, které to mohou ovlivňovat. Rovněž uvedl, že otok mozku způsobený
intoxikací se nedá odlišit od otoku mozku způsobeného vykrvácením, neboť otok
mozku v mikroskopických preparátech vypadá stále jako otok mozku.
V průběhu odvolacího řízení (v pořadí již třetího) obviněný navrhl doplnění
dokazování výslechem MUDr. J. J., anesteziologa, přednosty kliniky Fakultní
nemocnice Ostrava, výslechem doc. MUDr. M. G., zástupce přednosty farmakologie
Fakultní nemocnice Ostrava a výslechem znalce MUDr. Igora Dvořáčka, PhD.,
event. navrhl vypracování znaleckých posudků z oboru zdravotnictví, odvětví
anesteziologie a odvětví farmakologie.
Krajský soud v Ostravě jako soud odvolací u veřejného zasedání doplnil
dokazování opětovnými výslechy MUDr. Igora Fargaše a znalce MUDr. Igora
Dvořáčka, Ph.D. Podle MUDr. Fargaše byla příčinou smrti poškozené
nejpravděpodobněji komplikace intoxikace alkoholem spolu s doznívajícími účinky
požitých barbiturátů. Naproti tomu znalec MUDr. Igor Dvořáček, PhD., jak již
bylo shora uvedeno, zdůraznil, že poškozená zemřela na krvácivý šok s tím, že s
určitostí nezemřela na otravu alkoholem v kombinaci s barbituráty, neboť nález
zjištěný pitvou byl diametrálně odlišný.
Další výše zmíněné návrhy obviněného na doplnění dokazování odvolací soud
neshledal důvodnými a Nejvyšší soud České republiky se s názorem odvolacího
soudu ztotožnil. Není pochyb o tom, že obviněný za situace, kdy se zdravotní
stav pacientky nezlepšoval, nezabezpečil zjištění příčiny jejího šokového
stavu, a to sonografickým či CT vyšetřením dutiny břišní, neposkytl pacientce
odpovídající lékařskou péči, nesvolal případně další konzilium, důrazně
nepožadoval její přeřazení na oddělení ARO k poskytnutí resuscitační péče.
Zmíněné kroky by patrně mohly zabránit smrti poškozené, i když samozřejmě nelze
s určitostí říct, zda by poškozená přežila či nikoli.
S ohledem na to, že odvolací soud odmítl návrhy obviněného na doplnění
dokazování, předložil obviněný v rámci dovolacího řízení znalecký posudek
znalce z oboru zdravotnictví, odvětví interny, MUDr. Radoslava Goldmanna,
odborné psychiatrické vyjádření MUDr. Břetislava Bureše a odborné vyjádření
prof. MUDr. Danuše Táborské, soudní znalkyně z oboru anesteziologie a
resuscitace. Ani z jednoho z uvedených dokumentů však nevyplývá, že by hlavní
příčinou smrti poškozené byl edém mozku. Jmenovaní lékaři pouze připouští
možnost, že se edém mozku mohl spolupodílet na smrti pacientky. Tato skutečnost
však podle Nejvyššího soudu České republiky nic nemění na tom, že pokud by
obviněný nezanedbal důležitou povinnost vyplývající z jeho zaměstnání, smrti
poškozené D. Š. mohlo být zabráněno (resp. ze strany obviněného jako
ošetřujícího lékaře mohla být alespoň učiněna snaha zachránit pacientce život).
Jak správně uvedl i odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí, ani výpověď
obviněného nesvědčí o tom, že by poškozené věnoval maximální odpovídající péči.
Od MUDr. M. K., od kterého poškozenou na JIP přebíral, měl obviněný informace,
že pacientka je ve velmi vážném stavu na hranici šokového stavu (tj. v život
ohrožujícím stavu). Aniž by však pacientku vyšetřil, šel provádět vizitu a k
poškozené se vrátil až kolem 8.50 hodin, kdy byl přivolán z důvodu její vysoké
tepové frekvence a poklesu krevního tlaku. S MUDr. M. P. vyhodnotili jako
příčinu zjištěného stavu pacientky její intoxikaci alkoholem s léky a dohodli
se na poskytování náhradních roztoků. Od 8.50 hodin již dle dokumentace léčba
pacientky korigována nebyla, až před 16. hodinou byl volán k zástavě srdečního
rytmu poškozené, kterou se však už nepodařilo resuscitovat.
Je třeba zdůraznit, že vyšetření pacientky na alkohol bylo provedeno v době
jejího přijetí a v době úmrtí již neměla v krvi žádný alkohol, z čehož lze
dovodit, že v době převzetí pacientky obviněným byla hladina alkoholu v její
krvi nižší (resp. nešlo o takovou podnapilost, která by mohla zásadním způsobem
ovlivňovat reakce pacientky, jak vyplývá ze závěrů ústavního znaleckého
posudku). Nejvyšší soud České republiky má za to, že v souladu se závěry
znaleckého dokazování je možno uzavřít, že intoxikaci alkoholu s léky není
možno bezvýhradně považovat za příčinu zdravotního stavu poškozené. Obviněný
nepřihlédl ke skutečnosti, že pacientka od přivolání rychlé záchranné služby
žádný alkohol nepožila, navíc neprovedl žádné vyšetření na její aktuální
ovlivnění alkoholem. Nelze nic namítat proti názorům vyjádřeným v ústavním
znaleckém posudku v tom, že obviněný se měl blíže zabývat zjištěním příčiny
šokového stavu poškozené, a to sonografickým nebo CT vyšetřením dutiny břišní a
měl pacientce poskytnou odpovídající lékařskou péči (razantnější náhradu
krevních ztát, intubaci a umělou plicní ventilaci).
Nejvyšší soud České republiky dospěl proto, ve shodě s názorem odvolacího soudu
i soudu prvního stupně, k závěru, že ačkoliv laboratorní výsledky rozboru krve
nesvědčily pro rozsáhlé krevní ztráty ani pro nitrobřišní krvácení a takové
podezření nevyslovili ani jiní přivolaní lékaři, obviněný mohl a měl vzhledem
ke svým profesním zkušenostem komplikace v důsledku předchozího ošetření
předpokládat a zvolit odpovídající postup.
S ohledem na výše uvedené skutečnosti je možno uzavřít, že mezi jednáním
obviněného a následkem v podobě smrti poškozené je dána příčinná souvislost.
Obviněný tak svým jednáním naplnil všechny zákonné znaky skutkové podstaty
trestného činu ublížení na zdraví podle § 224 odst. 1, 2 tr. zák., příslušný
skutek byl bez jakýchkoliv pochybností objasněn, nalézací soud zvolil
odpovídající právní kvalifikaci a uložený trest odpovídá všem zákonným
kritériím. Z odůvodnění rozhodnutí soudů prvního i druhého stupně vyplývá
logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými
skutkovými zjištěními na straně jedné a hmotně právními závěry na straně druhé,
přičemž dovolací soud mezi nimi neshledal žádný rozpor.
Dalším dovolacím důvodem, který obviněný MUDr. P. H. uplatnil ve svém dovolání,
je důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř., který spočívá v tom, že
bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti
rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) a g) tr. ř., aniž
byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl
v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k).
K první části dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. Nejvyšší
soud České republiky uvádí, že tento dovolací důvod má zajišťovat nápravu tam,
kde soud druhého stupně měl v řádném opravném řízení přezkoumat určité
rozhodnutí napadené řádným opravným prostředkem po věcné stránce, ale místo
toho, aniž byly splněny procesní podmínky pro takový postup, opravný prostředek
(odvolání nebo stížnost) zamítl nebo odmítl podle § 253 odst. 1 nebo odst. 3
tr. ř. (u odvolání), u stížnosti podle § 148 odst. 1 písm. a), b) tr. ř.
Jinými slovy řečeno, obviněnému nesmí být odepřen přístup k soudu druhého
stupně, jsou-li splněny podmínky pro meritorní přezkum napadeného rozhodnutí.
V dané věci se však o takový případ nejedná. Je zřejmé, že odvolacím soudem
byl rozsudek soudu prvního stupně po věcné stránce přezkoumán. Za této situace
není rozhodující, že při svém rozhodování odvolací soud považoval námitky
obviněné uvedené v odvolání za nedůvodné a podané odvolání podle § 256 tr. ř.
zamítl. Tím, že odvolací soud postupem podle § 254 odst. 1 tr. ř. přezkoumal
zákonnost a odůvodněnost výroků rozsudku, proti nimž bylo podáno odvolání, je
nepochybné, že odvolání obviněného podrobil meritornímu přezkumu. Lze tedy
uzavřít, že obviněnému nebyl přístup k soudu druhého stupně nikterak odepřen. Z
tohoto důvodu Nejvyšší soud České republiky dospěl k závěru, že dovolací důvod
podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. v této první části nemohl obviněný
žádnými námitkami naplnit.
Jde-li o druhou alternativu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr.
ř., Nejvyšší soud České republiky vycházel z toho, že prostřednictvím tohoto
dovolacího důvodu byl uplatněn dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr.
ř. Nejvyšší soud České republiky se s touto částí dovolání tedy výše vypořádal
přímo v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., a proto
na toto odůvodnění (viz. výše) odkazuje.
Nejvyšší soud České republiky z výše uvedených důvodů shledal, že napadené
rozhodnutí, ani řízení, které mu předcházelo, netrpí vytýkanými vadami, a proto
dovolání obviněného MUDr. P. H. podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako
zjevně neopodstatněné odmítl. O dovolání rozhodl za podmínek ustanovení § 265r
odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení
opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 25. dubna 2012
Předseda senátu:
JUDr. Jiří Pácal