U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 17. dubna 2014
o dovolání obviněných P. N. a J. N., proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě,
pobočka v Olomouci, ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 68 To 179/2013, v trestní
věci vedené u Okresního soudu ve Vsetíně pod sp. zn. 3 T 207/2011, t a k
t o :
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného P. N. o d
m í t á .
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného J. N. o d
m í t á.
Rozsudkem Okresního soudu ve Vsetíně ze dne 9. 5. 2013, sp. zn. 3 T
207/2011, byl obviněný P. N. uznán vinným ze spáchání zločinu vydírání podle §
175 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku, kterého se podle skutkové věty
výroku o vině daného rozsudku dopustil tím, že „v dopoledních hodinách dne 2.
3. 2011 na různých místech obce Z., okr. V., jako řidič automobilu zn. BMW,
černé barvy, z důvodu předchozího konfliktu s M. Š., za který byl odsouzen,
úmyslně najel do protisměrného jízdního pruhu v době, kdy v protisměru
přijížděl svým osobním motorovým vozidlem zn. Ford Focus, výše označený M. Š.,
nedlouho poté výše označeným vozidlem naznačil najetí na chodník, po kterém v
té době poškozený šel, a následně ve chvíli, kdy se v protisměru míjel s výše
označeným automobilem řízeným M. Š., vjel úmyslně do protisměrné části vozovky
v tak bezprostřední blízkosti, že poškozený byl přinucen, aby zabránil
střetnutí s ním, k prudkému brždění,“
a obviněný J. N. byl uznán vinným ze spáchání jednak zločinu vydírání podle §
175 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku a jednak přečinu maření výkonu
úředního rozhodnutí dle § 337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, kterých se podle
skutkové věty výroku o vině daného rozsudku dopustil tím, že „v dopoledních
hodinách dne 2. 3. 2011 v obci Z., okr. V., jako řidič přesně nezjištěného
osobního motorového vozidla zn. BMW tmavé barvy, z důvodu předchozího konfliktu
s M. Š., za který byl odsouzen, úmyslně prudce zrychlil a vjel do protisměrné
části vozovky v době, kdy ji ve směru ke svému zaparkovanému autu přecházel M.
Š., přičemž jej ohrozil tak, že jej přinutil k rychlému uskočení za dveře
řidiče a jejich přivření a takto jednal přesto, že mu rozsudkem Okresního soudu
v Novém Jičíně ze dne 27. 8. 2010 pod sp. zn. 20 T 38/2010, který téhož dne
nabyl právní moci, byl mimo jiné uložen trest zákazu činnosti řízení motorových
vozidel na dobu dvou let, počínaje dnem právní moci tohoto rozhodnutí, přičemž
v době spáchání skutku tento trest ještě nevykonal.“
Za uvedené jednání byl obviněný P. N. odsouzen podle § 175 odst. 2 tr. zákoníku
k trestu odnětí svobody v trvání 2 roky. Podle § 81 odst. 1, § 82 odst. 1 tr.
zákoníku byl výkon trestu podmíněně odložen na zkušební dobu 3 roky.
Za uvedené jednání byl obviněný J. N. odsouzen podle § 175 odst. 2 tr.
zákoníku za použití § 43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí
svobody v trvání 2 roky. Podle § 81 odst. 1, § 82 odst. 1 tr. zákoníku byl
výkon trestu podmíněně odložen na zkušební dobu 3 roky.
Dále byl obviněný J. N. odsouzen podle § 67 odst. 2 písm. b), § 68 odst. 1,
odst. 2 tr. zákoníku se zřetelem na ustanovení § 337 odst. 1 tr. zákoníku k
peněžitému trestu ve výměře 20.000,- Kč, tj. 100 denních sazeb, kdy denní sazba
je soudem stanovena ve výši 200,- Kč.
Podle § 69 odst. 1 tr. zákoníku byl stanoven pro případ, že peněžitý trest
nebude ve stanovené lhůtě vykonán, náhradní trest odnětí svobody v trvání 5
měsíců.
Podle § 73 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku byl obviněnému uložen trest zákazu
činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na 2 roky.
Současně byl zrušen výrok o trestu, který mu byl uložen rozsudkem Okresního
soudu ve Vsetíně ze dne 1. 11. 2012, sp. zn. 4 T 96/2011, který nabyl právní
moci dne 11. 2. 2013, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově
navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Proti rozsudku Okresního soudu ve Vsetíně ze dne 9. 5. 2013, sp. zn. 3 T
207/2011, podali obvinění P. N. a J. N. odvolání, o kterých rozhodl Krajský
soud v Ostravě, pobočka v Olomouci rozsudkem ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 68 To
179/2013, tak, že podle § 258 odst. 1 písm. b), d) tr. ř. napadený rozsudek
zrušil v celém rozsahu ohledně obou obviněných.
Podle § 259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněný P. N. byl uznán
vinným ze spáchání přečinu výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku,
kterého se podle skutkové věty výroku o vině daného rozsudku dopustil tím, že
„v dopoledních hodinách dne 2. 3. 2011 na různých místech obce Z., okr. V.,
jako řidič automobilu zn. BMW, černé barvy, z důvodu předchozího konfliktu s
M. Š., za který byl odsouzen, úmyslně najel do protisměrného jízdního pruhu v
době, kdy v protisměru přijížděl svým osobním motorovým vozidlem zn. Ford
Focus, výše označený M. Š., nedlouho poté výše označeným vozidlem naznačil
najetí na chodník, po kterém v té době poškozený šel, a následně ve chvíli, kdy
se v protisměru míjel s výše označeným automobilem řízeným M. Š., vjel úmyslně
do protisměrné části vozovky v tak bezprostřední blízkosti, že poškozený byl
přinucen, aby zabránil střetnutí s ním, k prudkému brždění“
a obviněný J. N. byl uznán vinným ze spáchání jednak přečinu výtržnictví podle
§ 358 odst. 1 tr. zákoníku a jednak přečinu maření výkonu úředního rozhodnutí
dle § 337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, kterých se podle skutkové věty výroku
o vině daného rozsudku dopustil tím, že „v dopoledních hodinách dne 2. 3. 2011
v obci Z., okr. V., jako řidič přesně nezjištěného osobního motorového vozidla
zn. BMW tmavé barvy, z důvodu předchozího konfliktu s M. Š., za který byl
odsouzen, úmyslně prudce zrychlil a vjel do protisměrné části vozovky v době,
kdy ji ve směru ke svému zaparkovanému autu přecházel M. Š., přičemž jej
ohrozil tak, že jej přinutil k rychlému uskočení za dveře řidiče a jejich
přivření a takto jednal přesto, že mu rozsudkem Okresního soudu v Novém Jičíně
ze dne 27. 8. 2010 pod sp. zn. 20 T 38/2010, který téhož dne nabyl právní moci,
byl mimo jiné uložen trest zákazu činnosti řízení motorových vozidel na dobu
dvou let, počínaje dnem právní moci tohoto rozhodnutí, přičemž v době spáchání
skutku tento trest ještě nevykonal.“
Za uvedené jednání byl obviněný P. N. odsouzen podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku
k trestu odnětí svobody v trvání 8 měsíců. Podle § 81 odst. 1, § 82 odst. 1 tr.
zákoníku byl výkon trestu podmíněně odložen na zkušební dobu 2 let.
Za uvedené jednání byl obviněný J. N. odsouzen podle § 358 odst. 1 tr.
zákoníku za použití § 43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí
svobody v trvání 8 měsíců. Podle § 81 odst. 1, § 82 odst. 1 tr. zákoníku byl
výkon trestu podmíněně odložen na zkušební dobu 2 let.
Dále byl obviněný J. N. odsouzen podle § 67 odst. 2 písm. b), § 68 odst. 1,
odst. 2 tr. zákoníku k peněžitému trestu ve výměře 20.000,- Kč, který se skládá
ze 100 denních sazeb po 200,- Kč.
Podle § 69 odst. 1 tr. zákoníku byl stanoven pro případ, že by peněžitý trest
nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, náhradní trest odnětí svobody v trvání 5
měsíců.
Podle § 73 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku byl obviněnému uložen trest zákazu
činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na 3 roky.
Současně byl zrušen výrok o trestu, který mu byl uložen rozsudkem Okresního
soudu ve Vsetíně ze dne 1. 11. 2012, sp. zn. 4 T 96/2011, který nabyl právní
moci dne 11. 2. 2013 ve spojení s usnesením Krajského soudu v Ostravě, pobočka
v Olomouci, ze dne 11. 2. 2013, sp. zn. 68 To 500/2012, jakož i všechna další
rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž
došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci, ze dne 29. 8.
2013, sp. zn. 68 To 179/2013, podali následně obvinění P. N. a J. N.
prostřednictvím obhájce dovolání opírající se o důvod dovolání podle § 265b
odst. 1 písm. g) tr. ř.
Obvinění P. N. a J. N. v dovolání uvedli, že právní kvalifikace skutku se jeví
jako nepřiléhavá, když celý skutek je postaven pouze na subjektivních pocitech
poškozeného a není opřen o znalecké posudky z oboru silniční doprava ani další
objektivní důkazy. Tak, jak je skutek popsán ve skutkové větě napadeného
rozhodnutí, by dle názoru obviněných mohl být kvalifikován pouze jako přestupek
v dopravě nebo jako přestupek proti občanskému soužití, tudíž právní
kvalifikace skutku zvolená odvolacím soudem je zjevně nesprávná.
Obviněný J. N. ve svém dovolání dále uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst.
1 písm. h) tr. ř. Obviněný v dovolání namítl, že mu odvolací soud uložil trest
zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na 3 roky, avšak
soud prvního stupně mu tento trest uložil ve výměře 2 let. Dle názoru
obviněného je odvolacím soudem uložený trest zákazu činnosti trestem
nepřípustným ve smyslu § 259 odst. 4 tr. ř., neboť odvolací soud nesmí z
podnětu odvolání obviněného změnit rozsudek soudu prvního stupně tak, aby to
bylo v neprospěch obviněného.
Z uvedených důvodů závěrem svých dovolání obvinění navrhli, aby Nejvyšší soud
zrušil napadené rozhodnutí odvolacího soudu a přikázal Krajskému soudu v
Ostravě, pobočka v Olomouci, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a
rozhodl.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství k dovolání ve smyslu § 265h
odst. 2 tr. ř. uvedl, že trest uložený obviněnému J. N. odvolacím soudem je ve
svém souhrnu mírnější než trest uložený soudem prvního stupně, navrhl dovolání
obou obviněných odmítnout podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně
neopodstatněná.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání
jsou přípustná [§ 265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], byla podána obviněnými jako
osobami oprávněnými prostřednictvím obhájců [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2
tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2
tr. ř.). Dovolání obsahují i obligatorní náležitosti stanovené v § 265f odst.
1 tr. ř.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále
nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněnými naplňují jimi uplatněné zákonem
stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou
provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3
tr. ř.
Ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným
prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních
vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého
stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je
totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může
doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném
opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno
základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve
smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen
„Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou
třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a
samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho
důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je
mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět
(srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr.
ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň
plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání
dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní
pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne
27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými
dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k
revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci
má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§ 265d
odst. 2 tr. ř.).
Dovolacím důvodem, který ve svých dovoláních uplatnili oba obvinění, je
dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Podle § 265b odst. 1 písm.
g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním
posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích
tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl
nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin
nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak
byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak
vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo
provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci
dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je
takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS
760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít
námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či
takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného
dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve
výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do
pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným
způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení
založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich
souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu
soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost
zjištěného skutkového stavu věci podle § 2 odst. 5 tr. ř. ani přezkoumávání
úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve
smyslu § 2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj.
hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních
námitek.
Nejvyšší soud po prostudování předmětného spisového materiálu shledal, že
obvinění P. N. a J. N. sice podali dovolání z důvodu podle ustanovení § 265b
odst. 1 písm. g) tr. ř., v části dovolání však ve skutečnosti nenamítají
nesprávnost právního posouzení skutku, ale pouze napadají soudy učiněná
skutková zjištění. Námitky obviněných, v jejichž rámci namítali nesprávné
hodnocení důkazů (konkrétně výpovědi poškozeného) a vytýkali nedostatečně
zjištěný skutkový stav věci (absence znaleckého posudku z oboru silniční
doprava), je nutno považovat za námitky skutkového charakteru týkající se
úplnosti a hodnocení provedeného dokazování. Je třeba konstatovat, že obvinění
se svým dovoláním pouze domáhají, aby na základě jiného hodnocení důkazů byl
jiným způsobem posouzen skutek, pro který byli stíháni. Uvedenou skutečnost
však nelze podřadit pod dovolací důvod vymezený v § 265b odst. 1 písm. g) tr.
ř., dle kterého je dovolání možno podat, spočívá-li rozhodnutí na nesprávném
právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Nejvyšší soud zásadně nezasahuje do skutkových zjištění soudů prvního a
druhého stupně. Učinit tak může jen zcela výjimečně, pokud to odůvodňuje
extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. V
takovém případě je zásah Nejvyššího soudu namístě proto, aby byl dán průchod
ústavně garantovanému právu na spravedlivý proces. Extrémní rozpor mezi
skutkovými zjištěními a provedenými důkazy je dán zejména tehdy, když skutková
zjištění soudů nemají obsahovou spojitost s důkazy, když skutková zjištění
soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich
hodnocení, když skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem důkazů,
na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna, apod.
V posuzované věci se o žádný extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními
Okresního soudu ve Vsetíně, s nimiž se v napadeném rozsudku ztotožnil také
Krajský soud v Ostravě, pobočka v Olomouci, na straně jedné a provedenými
důkazy na straně druhé rozhodně nejedná. Skutková zjištění uvedená ve výroku o
vině mají jasné obsahové zakotvení ve svědecké výpovědi poškozeného a ve
výpovědi svědka A. S., který v kritickou dobu jel svým vozidlem za automobilem
poškozeného, a dále v listinných důkazech. Soudy zaznamenaly, že proti verzi
vyplývající z těchto důkazů tu stály výpovědi obviněných, že předmětné vozidlo
bylo v inkriminované době nepojízdné a že vzhledem k zatmavení skel na oknech
vozidla nemohlo být do automobilu vidět, a výpověď svědka J. P. podporující
obviněné v jejich tvrzení. Protichůdnost obou skupin důkazů soudy překlenuly
logickými a přesvědčivě zdůvodněnými úvahami, v jejichž rámci přijatelným
způsobem vysvětlily, proč své skutkové závěry opřely o první z obou uvedených
skupin důkazů. Při svém hodnotícím postupu se soudy nedopustily žádné deformace
důkazů ani jiného vybočení z mezí volného hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6
tr. ř. To, že obviněný nesouhlasí s hodnocením důkazů, jak ho podaly soudy, a
že se neztotožňuje se skutkovými zjištěními soudů, není dovolacím důvodem.
Trestný čin výtržnictví podle § 358 odst. l tr. zákoníku spáchá mimo jiné ten,
kdo se dopustí veřejně nebo na místě veřejnosti přístupném výtržnosti tím, že
napadne jiného.
Zde je namístě zmínit rozhodnutí publikované pod č. 43/1996 Sb. rozh. tr.,
podle kterého již stanovením formálních znaků určité skutkové podstaty zákon
předpokládá, že při jejich naplnění v běžně se vyskytujících případech bude
stupeň nebezpečnosti činu pro společnost (resp. společenská škodlivost dle § 12
odst. 2 tr. zákoníku) zpravidla vyšší než nepatrný. Úvaha o tom, že nejde o
jednání společensky škodlivé, i když jinak vykazuje znaky trestného činu, se
uplatní jen tehdy, když stupeň společenské škodlivosti v konkrétním případě ani
při naplnění formálních znaků určité skutkové podstaty nedosáhne potřebného
stupně odpovídajícího dolní hranici typové škodlivosti pro společnost a nebude
tak odpovídat ani nejlehčím, běžně se vyskytujícím případům trestného činu
označené skutkové podstaty.
Skutky, jimiž byli obvinění uznáni vinnými, evidentně naplňují zákonné znaky
uvedeného přečinu. Jednání spočívající v tom, že obviněný P. N. najel do
protisměrného jízdního pruhu v době, kdy v protisměru přijížděl svým vozidlem
poškozený, naznačil najetí na chodník, po kterém v té době poškozený šel, vjel
úmyslně do protisměrné části vozovky, když míjel poškozeného a obviněný J. N.
prudce zrychlil a vjel do protisměrné části vozovky v době, kdy ji ve směru ke
svému zaparkovanému autu přecházel poškozený, bylo napadením jiného. K
objektivní stránce činu je třeba dodat, že povaha místa, kde k incidentu došlo,
tj. v prostoru pozemní komunikace, odůvodňují závěr, že šlo o výtržnost, které
se obvinění dopustili na místě veřejnosti přístupném. Pokud jde o subjektivní
stránku činu, je podmínkou jeho trestnosti úmyslné zavinění obviněného. To, že
obvinění jednali úmyslně, jasně vyplývá již ze samotného způsobu posuzovaného
jednání, jehož podstatou bylo najíždění na poškozeného. Z výše uvedeného lze
dovodit, že jednání obviněných se ve svém kontextu zcela zřetelně vymyká z
rámce správních deliktů (přestupků) a užití trestního práva jako prostředku
ultima ratio bylo v daném případě zcela namístě.
Právně relevantní je rovněž námitka obviněného J. N., že došlo k porušení
zásady zákazu reformace in peius, neboť Krajský soud v Ostravě, pobočka v
Olomouci, uložil v odvolacím řízení trest přísnější, když obviněnému byl uložen
trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na 3 roky.
Nejvyšší soud konstatuje, že uložení trestu zákazu činnosti není v rozporu s
ustanovením § 259 odst. 4 tr. ř., které vyjadřuje tzv. zákaz reformace in
peius, to znamená, že bez odvolání státního zástupce podaného v neprospěch
obviněného nelze obviněnému uložit přísnější trest, než jaký mu byl uložen
soudem prvního stupně. Přísnějším trestem porušujícím zákaz reformace in peius
by byl jen takový trest, který by zhoršoval postavení obviněného vzhledem k
trestu uloženému Okresním soudem ve Vsetíně. V posuzovaném případě byl
obviněnému snížen trest odnětí svobody o dvě třetiny, z původních 24 měsíců na
8 měsíců, přičemž byl trest podmíněně odložen na zkušební dobu 2 let (oproti
původní tříleté zkušební době). Při tak podstatném snížení výměry trestu odnětí
svobody bylo možno i z podnětu odvolání obviněného uložit trest zákazu činnosti
spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na dobu 3 roků, tedy o 1 rok
delší, než uložil soud prvního stupně, aniž by to odporovalo zákazu reformace
in peius, neboť tresty uložené odvolacím soudem ve svém souhrnu nejsou
přísnější než tresty uložené soudem prvního stupně, celkově tedy ke zhoršení
postavení obviněného v otázce trestu nedošlo (viz rozhodnutí č. 42/1994 Sb.
rozh. tr. a rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 5 Tdo 570/2006).
Z důvodů, které byly vyloženy v předcházejících částech tohoto usnesení,
Nejvyšší soud:
- dovolání obviněného P. N. odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako
zjevně neopodstatněné,
- dovolání obviněného J. N. odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako
zjevně neopodstatněné.
O dovoláních rozhodl za podmínek ustanovení § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v
neveřejném zasedání.
P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení
opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 17. dubna 2014
Předseda senátu
JUDr.
Jiří Pácal