4 Tdo 475/2025-158
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 24. 6. 2025 o dovolání, které podal obviněný J. Ř., proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 11. 2. 2025, sp. zn. 8 To 53/2025, jenž rozhodoval jako soud odvolací v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 5 T 7/2025, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného J. Ř. odmítá.
1. Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 11. 1. 2025, sp. zn. 5 T 7/2025, byl obviněný J. Ř. uznán vinným přečinem krádeže podle § 205 odst. 2 tr. zákoníku a podle téhož ustanovení odsouzen k trestu odnětí svobody na jeden rok. Pro výkon tohoto trestu byl podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou.
2. Uvedený přečin obviněný spáchal tím, že dne 9. 1. 2025, okolo 10:40 hod. v prodejně BILLA v Brně na XY vložil do nákupního košíku osm balení kávy Tchibo v celkové hodnotě 4 511,20 Kč a poté bez zaplacení prošel pokladní zónou, a tohoto jednání se dopustil, přestože byl v posledních třech letech za přečin krádeže podle § 205 odst. 2 tr. zákoníku opakovaně odsouzen a potrestán. Konkrétně rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 14. 5. 2022, sp. zn. 5 T 76/2022, k trestu odnětí svobody na 8 měsíců, který vykonal dne 12. 1. 2023; trestním příkazem Městského soudu v Brně ze dne 23. 11. 2024, sp. zn. 12 T 168/2024, k trestu obecně prospěšných prací ve výměře 300 hodin, které dosud nevykonal; trestním příkazem, Městského soudu v Brně ze dne 22. 12. 2024, sp. zn. 88 T 162/2024, k podmíněnému trestu odnětí svobody na 7 měsíců, v jehož zkušební době se v době činu nacházel.
3. Proti rozsudku soudu prvního stupně podal obviněný odvolání, kterým brojil výlučně proti výroku o trestu. Namítal nepřiměřenou přísnost uloženého trestu odnětí svobody a žádal o podmíněné odložení jeho výkonu nebo alespoň o zmírnění jeho výměry s odkazem na polehčující okolnosti, kterými jsou jeho doznání a snaha vést v budoucnu řádný život. Krajský soud v Brně odvolání obviněného usnesením ze dne 11. 2. 2025, sp. zn. 8 To 53/2025, zamítl podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné.
II. Dovolání obviněného
4. Obviněný napadl usnesení odvolacího soudu a jemu předcházející rozsudek soudu prvního stupně prostřednictvím svého obhájce Mgr. Tomáše Bučka v zákonné lhůtě dovoláním, které směřoval proti výroku o trestu a výslovně ho opřel o dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř., ke kterým ovšem přiřadil slovní citaci dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. h) a i) tr. ř., protože výslovně namítal, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiné nesprávnosti v hmotně právním posouzení a že byl uložen trest mimo zákonnou trestní sazbu nebo byl uložen druh trestu, který zákon nepřipouští.
5. Námitky obviněného spočívaly v tom, že mu byl sice uložen nepodmíněný trest odnětí svobody v mezích zákonné trestní sazby, ovšem soudy nižších stupňů tuto trestní sankci uložily zcela mechanicky, přecenily škodlivost recidivy a dostatečně nezohlednily individuální okolnosti případu. Uložením nepodmíněného trestu odnětí svobody namísto některého z alternativních trestů soudy podle mínění obviněného porušily zásadu subsidiarity trestní represe zakotvenou v § 12 odst. 2 tr. zákoníku a z ní vyplývající princip ultima ratio i zásadu přiměřenosti trestu uvedenou v § 38 odst. 1 tr. zákoníku. Postupovaly také v rozporu s účelem trestu vyplývajícím z § 39 tr. zákoníku. Soudům obou stupňů obviněný vytknul i to, že neprovedly analýzu účinnosti trestu a jeho přiměřenosti k osobě pachatele.
6. Obviněný připomněl, že se k činu spontánně doznal a spolupracoval s orgány činnými v trestním řízení, že nad svým činem projevil lítost a deklaroval, že si chce najít zaměstnání a žít řádným životem. Jeho trestní minulost je krátká a fakticky zatím neměl možnost své předchozí skutky odčinit. Poukázal na judikaturu Ústavního soudu, který opakovaně konstatoval, že uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody je krajním prostředkem a nemělo by být voleno automaticky s odkazem na předchozí odsouzení pachatele. Příkladem obviněný uvedl nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 3097/18 (pozn. nález této spisové značky, který by se týkal trestněprávní problematiky, se ale Nejvyššímu soudu nepodařilo na stránkách Ústavního soudu https://nalus.usoud.cz/, kde jsou dostupná všechna jeho rozhodnutí, dohledat).
7. Nejvyššímu soudu obviněný navrhl, aby podle § 265b odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 11. 2. 2025, sp. zn. 8 To 53/2025, jakož i rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 11. 1. 2025, sp. zn. 5 T 7/2025, a věc podle § 265l odst. 1 tr. ř. vrátil Městskému soudu v Brně k novému projednání a rozhodnutí, případně, aby Nejvyšší soud sám ve věci rozhodl a uložil obviněnému alternativní trest, např. trest podmíněného odnětí svobody, domácí vězení nebo „přeměnu neodpracovaných obecně prospěšných prací podle § 63 tr. zákoníku“.
III. Vyjádření státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství
8. K dovolání obviněného se vyjádřila státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství. Konstatovala, že otázka přiměřenosti trestu, včetně otázky podmíněného odložení trestu odnětí svobody, žádnému z dovolacích důvodů neodpovídá. Prostřednictvím § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř. lze totiž námitky vůči uloženému trestu v dovolání uplatnit zásadně jen v případě, že byl obviněnému uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl uznán vinným.
Na podporu svého názoru státní zástupkyně zmínila rozhodnutí publikované pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr. a usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 5. 2008, sp. zn. III. ÚS 2866/07, podle kterých se dovoláním nelze domáhat zrušení napadeného rozhodnutí pouze pro nepřiměřenou přísnost uloženého trestu, a to ani za situace, kdy nebyla důsledně respektována ustanovení trestního zákoníku, která definují účel trestu a stanoví obecné zásady pro jeho ukládání. Připomněla i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 2.
2018, sp. zn. 6 Tdo 182/2018, ve kterém Nejvyšší soud striktně odmítl možnost podřadit otázku přiměřenosti trestu odnětí svobody z hlediska jeho podmíněného odkladu pod některý z dovolacích důvodů, a nález Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2018, sp. zn. II. ÚS 492/17, který byl publikován pod č. 75/2018 Sb. nál. a usn. Ústavního soudu, ve kterém Ústavní soud mimo jiné uvedl, že uplatnění diskrece při ukládání trestu, děje-li se v zákonných mezích, nelze považovat za
9. Přiměřeností trestu se Nejvyšší soud podle státní zástupkyně může v dovolání zabývat jen zcela výjimečně. Jednak v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., pokud by rozhodnutí o trestu bylo nepřezkoumatelné v důsledku absence odůvodnění, nacházelo-li by se mimo zákonná kritéria pro volbu druhu a stanovení výměry trestu nebo by bylo založeno na skutkovém stavu stiženém stejnou vadou, která by zakládala dovolací důvod k otázce viny (viz už výše zmíněný nález publikovaný pod č. 75/2018 Sb. nál. a usn. Ústavního soudu). Jednak mimo dovolací důvody, pokud by se jednalo o porušení ústavní zásady proporcionality trestních sankcí (např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 1. 2017, sp. zn. 8 Tdo 1404/2016, publikované pod č. 37/2017 Sb. rozh. tr.) K proporcionalitě trestních sankcí pak státní zástupkyně poukázala na již obsáhlou judikaturu Nejvyššího soudu, ze které je možné dovodit, že zásah dovolacího soudu přichází do úvahy jen tam, kde shledá, že uložený trest je trestem extrémně přísným, zjevně nespravedlivým a natolik nepřiměřeným povaze a závažností trestného činu, že je neslučitelný s ústavním principem proporcionality trestní represe.
10. V této věci se ale o takový extrémní případ rozhodně nejedná, naopak uložený trest je přiměřený všem rozhodným hlediskům pro jeho ukládání uvedeným v § 37 až 42 tr. zákoníku. Soudy řádně zohlednily polehčující okolnosti případu, tedy doznání obviněného a skutečnost, že prohlásil vinu, tím, že obviněnému trest odnětí svobody vyměřily ještě v dolní polovině trestní sazby, ačkoli se recidivní krádeže dopustil v minulosti už opakovaně. Podmíněné odložení výkonu trestu podle státní zástupkyně nepřicházelo do úvahy s ohledem na to, že obviněný spáchal projednávanou krádež dne 11. 1. 2025, tedy pouhé tři týdny poté, co mu byl trestním příkazem z 22. 12. 2024, sp. zn. 88 T 162/2024, uložen podmíněný trest odnětí svobody na 7 měsíců se zkušební dobou 24 měsíců, z čehož je zřejmé, že výchovný aspekt tohoto druhu trestu u obviněného zcela selhal.
11. Nejvyššímu soudu státní zástupkyně navrhla, aby dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, protože je zjevně neopodstatněné. Projevila rovněž souhlas s tím, aby Nejvyšší soud věc projednal podle §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání, a aby v něm případně učinil odlišené než jí navrhované rozhodnutí.
IV. Důvodnost dovolání
12. Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání je podle § 265a tr. ř. přípustné, že je podala včas oprávněná osoba a že splňuje náležitosti obsahu dovolání ve smyslu § 265f odst. 1 tr. ř. Protože dovolání lze podat jen z důvodů taxativně vyjádřených v § 265b tr. ř., Nejvyšší soud dále posuzoval, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněné dovolací důvody podle § 256b odst. 1 písm. h) a i) tr. ř. [vychází-li Nejvyšší soud z citace obsahu dovolacího důvodu a nikoli z paragrafového označení, které dovolatel použil, protože evidentně nezaznamenal změnu trestního řádu zákonem č. 220/2021 Sb.] a zjistil, že nikoli.
13. Obviněný prostřednictvím námitky vadné aplikace § 12 odst. 2, § 38 odst. 1 a § 39 tr. zákoníku a rovněž prostřednictvím výhrady, že soudy nižších stupňů dostatečně nezohlednily jeho doznání a skutečnost, že prohlásil vinu, ani jeho snahu po nápravě a po vedení řádného života a naopak přecenily škodlivost recidivního chování, protestoval proti uloženému trestu odnětí svobody jako trestu nepodmíněnému a domáhal se toho, aby Nejvyšší soud rozhodnutí soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k nového posouzení nebo aby sám obviněnému uložil alternativní trest přímo nespojený s odnětím svobody. Nejvyšší soud k tomu považuje za podstatné připomenout, že za jiné nesprávné hmotněprávní posouzení ve smyslu důvodu dovolání uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je možné, pokud jde o výrok o trestu, považovat jen jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu, apod. Uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu v důsledku nesprávného vyhodnocení kritérií podle § 39, § 41 a § 42 tr. zákoníku nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 tr. ř. (viz rozhodnutí publikované pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr.).
14. Nejvyšší soud pro úplnost dodává, že námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu (s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí) lze v dovolání úspěšně uplatnit jen v rámci zákonného důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř., který je v soustavě dovolacích důvodů § 265b odst. 1 tr. ř. dovolacím důvodem speciálním vůči důvodu uvedenému v § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. S odkazem na tento dovolací důvod musí být obsahem námitek, že buď byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo že byl uložen trest co do druhu přípustný, avšak mimo zákonnou trestní sazbu. Takové pochybení však dovolatel soudům nižších stupňů nevytýkal.
15. Zásah dovolacího soudu by za takové situace přicházel v úvahu toliko výjimečně, a to, pokud by shledal, že uložený trest je v tak extrémním rozporu s povahou a závažností trestného činu a s dalšími relevantními hledisky, že by byl neslučitelný s ústavním principem proporcionality trestní represe (k tomu viz shora v rekapitulaci vyjádření státní zástupkyně uvedená rozhodnutí Ústavního a Nejvyššího soudu). Dovolací řízení se totiž, jak opakovaně připomněl Ústavní soud, v žádném svém stadiu nenachází mimo ústavní rámec pravidel spravedlivého procesu vymezeného Listinou základních práv a svobod a Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod (viz např. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2013, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14, publikované pod č. 40/2014 Sb.). O takový případ se ale v posuzované věci nejedná.
16. Soud prvního stupně, který obviněnému uložil nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání jednoho roku, přesvědčivě vyložil, jakými úvahami se při ukládání tohoto trestu řídil. Uvedl, že obviněný je osobou už osmkrát soudně trestanou, přičemž v minulosti na něj už bylo působeno řadou alternativních trestů, ovšem bez předpokládaného výchovného účinku. Přečinu krádeže podle § 205 odst. 2 tr. zákoníku, za který je nyní sankcionován, se dopustil ve zkušební době předchozího odsouzení k podmíněnému trestu odnětí svobody a uložený trest obecně prospěšných prací nevykonal. Obviněný byl už potrestán i nepodmíněným trestem odnětí svobody, z jehož výkonu byl propuštěn dne 23. 3. 2024, ovšem ani toto odsouzení jej nepřimělo vést řádný život. I nadále se dopouštěl majetkově motivované trestné činnosti, což činí jím deklarovanou snahu po nápravě málo věrohodnou (viz odst. 5 rozsudku). Skutečnost, že obviněný se k činu doznal, prohlásil svou vinu a odcizené zboží v hodnotě nedosahující 5 000 Kč bylo poškozené společnosti vráceno ostrahou prodejny v nepoškozeném stavu, soud prvního stupně zohlednil jako okolnosti obviněnému polehčující, pro které mu trest odnětí svobody vyměřil ještě v dolní polovině trestní sazby, která podle § 205 odst. 2 tr zákoníku činí šest měsíců až tři roky. Odvolací soud pak v souvislosti s námitkou uplatněnou v řádném opravném prostředku konstatoval, že soud prvního stupně postupoval v souladu s § 38 až 42 tr. zákoníku a trest odnětí svobody, který obviněnému uložil v jedné pětině zákonné trestní sazby, rozhodně nelze mít co do jeho výměry za nepřiměřeně přísný vzhledem k trestní minulosti obviněného a skutečnosti, že možnosti jeho nápravy jiným druhem trestu jsou zjevně limitovány. Současně odvolací soud uvedl, že pro podmíněný odklad výkonu trestu odnětí svobody nejsou vzhledem k dosavadnímu způsobu života obviněného a poměrům, ve kterých žije, splněny podmínky dané v § 81 odst. 1 tr. zákoníku (odst. 3 usnesení). Proti takovým závěrům nelze mít žádných výhrad. Argumentace soudů je přiléhavá a nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání jednoho roku, byť je trestem přísným z pohledu hodnoty odcizeného zboží a faktu, že bylo nepoškozené vráceno zpět poškozené společnosti, nelze pokládat za extrémně neodpovídající a zjevně nespravedlivý. K případnému zásahu dovolacího soudu tudíž není dán žádný důvod.
17. Pro úplnost Nejvyšší soud poznamenává, že obviněný měl správně formálně uplatnit i dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř., protože napadal zamítavé usnesení odvolacího soudu. Tato vada by ale sama o sobě věcnému přezkumu nebránila.
V. Závěrečné shrnutí Nejvyššího soudu
18. S ohledem na shora uvedené Nejvyšší soud dovolání obviněného J. Ř. podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, neboť bylo podáno z jiného důvodu, než připouští ustanovení § 265b tr. ř. Své rozhodnutí učinil v neveřejném zasedání v souladu s §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
P o u č e n í: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení žádný opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 24. 6. 2025
JUDr. Jiří Pácal předseda senátu
Vypracovala: JUDr. Pavla Augustinová soudkyně