4 Tdo 489/2016-28
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 21. 4. 2016 o
dovolání obviněného J. Ch., proti usnesení Krajského soudu v Českých
Budějovicích ze dne 9. 12. 2015, sp. zn. 3 To 584/2015, v trestní věci
vedené u Okresního soudu v Českém Krumlově pod sp. zn. 10 T 205/2014,
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.
Rozsudkem Okresního soudu v Českém Krumlově ze dne 27. 7. 2015, sp. zn.
10 T 205/2014, byl obviněný J. Ch. uznán vinným přečinem úvěrového podvodu
podle § 211 odst. 1, odst. 4 tr. zákoníku ve spolupachatelství podle § 23 tr.
zákoníku, kterého se podle skutkové věty výroku o vině uvedeného rozsudku
dopustil tím, že „obviněný J. Ch. a obviněný M. Š. jako obchodní zástupci
poškozené Profi Credit Czech, a. s., IČ 61860069 se sídlem P., K. dne 27. 6.
2013 v bydlišti obviněného M. Š. v D. T., okres Č. K., sjednali úvěrovou
smlouvu na částku 150.000 Kč mezi společností Profi Credit Czech, a.s., jako
věřitelem a P. K. jako dlužníkem, ačkoli P. K. ve skutečnosti nebyl přítomen,
smlouvu nepodepisoval a neměl v úmyslu úvěr splácet, do smlouvy nepravdivě
uvedli jako telefonní kontakt na dlužníka číslo mobilního telefonu obviněného
J. Ch., obviněný M. Š. dne 27. 6. 2013 v odpoledních hodinách předal obviněnému
J. Ch. písemné vyhotovení smlouvy o úvěru, obviněný J. Ch. odjel a později
téhož dne na stejném místě obviněnému M. Š. vrátil smlouvu o úvěru s nečitelným
podpisem dlužníka a předal mu kopie dokladů obviněného P. K. nezbytné pro
schválení úvěru – kopii řidičského průkazu, daňového přiznání a dokladu o
existenci účtu v bance; obviněný M. Š. pak smlouvu o úvěru postoupil
společnosti Profi Credit Czech, a. s., která mu za uzavření smlouvy vyplatila
provizi ve výši 11.706,24 Kč a dne 1. 7. 2013 bezhotovostně převedla na účet
obviněného P. K. částku 150.000 Kč; obviněný P. K., ačkoli věděl, že jde o
finanční prostředky získané trestným činem úvěrového podvodu spáchaným jinou
osobou, dne 1. 7. 2013 z účtu vybral částku 100.000 Kč, z níž 80.000 Kč předal
obviněnému J. Ch. a zbytek poskytnutých úvěrových prostředků ve výši 70.000 Kč
si ponechal a užil pro svoji potřebu“.
Za uvedené jednání byl obviněný J. Ch. odsouzen podle § 211 odst. 4 tr.
zákoníku za použití § 43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí
svobody v trvání 2,5 roku. Podle § 56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku byl pro
výkon trestu zařazen do věznice s ostrahou.
Podle § 43 odst. 2 tr. zákoníku byl současně zrušen výrok o společném trestu z
rozsudku Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 14. 4. 2015, sp. zn. 24 T
127/2013, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 2. 7.
2015, sp. zn. 7 To 214/2015, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok
obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo, pozbyla podkladu.
Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému J. Ch. uložena povinnost zaplatit na
náhradě škody poškozené Profi Credit Czech, a. s., částku ve výši 82.921 Kč.
Podle § 229 odst. 2 tr. ř. byla poškozená Profi Credit Czech, a. s., odkázána
se zbytkem uplatněného nároku na náhradu škody na řízení ve věcech
občanskoprávních.
Tímto rozsudkem bylo rovněž rozhodnuto o vině a trestu obviněných M. Š. a P. K.
Proti rozsudku Okresního soudu v Českém Krumlově ze dne 27. 7. 2015, sp. zn. 10
T 205/2014, podal obviněný J. Ch. odvolání, o kterém rozhodl Krajský soud v
Českých Budějovicích usnesením ze dne 9. 12. 2015, sp. zn. 3 To 584/2015, tak,
že ho podle § 256 tr. ř. zamítl.
Proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 9. 12. 2015, sp.
zn. 3 To 584/2015, podal následně obviněný J. Ch. prostřednictvím svého obhájce
dovolání opírající se o důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Obviněný v dovolání namítl, že jednání tak, jak je popsáno ve výroku rozsudku
soudu prvního stupně, není a nemůže být trestným činem, neboť v něm absentují
základní znaky skutkové podstaty přečinu úvěrového podvodu, a sice subjektivní
a objektivní stránka trestného činu. Dále uvedl, že ani on ani nikdo z
obviněných žádné nepravdivé či hrubě zkreslené údaje při sjednávání úvěrové
smlouvy neuvedl ani nezamlčel. V této souvislosti odkázal na výpověď obviněného
P. K. a na výpověď T. K. Z rozsudku soudu prvního stupně není jasné, z čeho
soud vyvodil fakt, že obviněný P. K. neměl v úmyslu úvěr splácet, rovněž
nespatřuje nic contra legem na tom, že ve smlouvě byl uveden telefonní kontakt
na obviněného J. Ch. a nikoli na obviněného P. K. Dále uvedl, že v dané věci
nebyl důvod pro to, aby byla použita trestněprávní represe, protože se jedná
maximálně o civilněprávní spor dvou subjektů. Rovněž konstatoval, že trestní
právo je ovládáno mimo jiné také zásadou tzv. ultima ratio, což znamená, že na
protiprávní jednání je třeba reagovat prostředky trestního práva až v krajních
případech v souladu s pomocnou (subsidiární) úlohou trestního práva v právním
řádu a ve společnosti. Proto obviněný vyjádřil názor, že ze strany soudů obou
stupňů byla nesprávně uplatněna zásada subsidiarity trestní represe.
Z uvedených důvodů obviněný závěrem svého mimořádného opravného prostředku
navrhl, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí Krajského soudu v Českých
Budějovicích zrušil, aby zrušil rovněž rozsudek Okresního soudu v Českém
Krumlově ze dne 27. 7. 2015, sp. zn. 10 T 205/2014 a aby věc přikázal k novému
projednání a rozhodnutí.
Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství navrhla odmítnout dovolání
podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř., neboť obviněný svým jednáním naplnil
znaky skutkové podstaty přečinu úvěrového podvodu podle § 211 odst. 1, 4 tr.
zákoníku.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání
obviněného je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou
oprávněnou prostřednictvím obhájce, tedy podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř.
a v souladu s § 265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve
smyslu § 265e tr. ř. zachována.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále
nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněné zákonem
stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou
provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3
tr. ř.
Ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným
prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních
vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého
stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je
totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může
doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném
opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno
základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve
smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen
„Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou
třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a
samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho
důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je
mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět
(srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr.
ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň
plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání
dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní
pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne
27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými
dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k
revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci
má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§ 265d
odst. 2 tr. ř.).
Obviněný ve svém dovolání uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g)
tr. ř., podle kterého lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na
nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním
posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek
zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže
nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace
neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto
skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového
zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není
oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost
nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí
Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních
námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění,
hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost
provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr
obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně
spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve
zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního
přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i
v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci.
Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a
úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle § 2 odst. 5 tr. ř. ani
přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení
důkazů ve smyslu § 2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění,
tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně
relevantních námitek.
Nejvyšší soud po prostudování předloženého spisového materiálu shledal, že
většina námitek uváděných obviněným v dovolání byla již uplatňována v
předchozích stádiích trestního řízení i v odvolání, a jak soud prvního stupně,
tak i odvolací soud se s nimi přesvědčivě vypořádaly v odůvodnění svých
rozhodnutí. Judikatura vychází z toho, že jestliže obviněný v dovolání opakuje
v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v
odvolacím řízení, se kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně
vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu § 265i
odst. 1 písm. e) tr. ř. (viz rozhodnutí publikované v Souboru rozhodnutí
Nejvyššího soudu, C. H. BECK, svazek 17/2002, č. 408). K tomuto závěru dospěl
Nejvyšší soud i v případě obviněného J. Ch.
Námitky obviněného, že ze skutkových zjištění uvedených ve výroku o vině
nevyplývá, že by byl naplněn zákonný znak „uvedení nepravdivých nebo hrubě
zkreslených údajů“ a že by u něho bylo dáno úmyslné zavinění, jsou z hlediska
uplatněného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. námitkami
právně relevantními.
Přečinu úvěrového podvodu podle § 211 odst. 1, odst. 4 tr. zákoníku se dopustí
ten, kdo mimo jiné při sjednávání úvěrové smlouvy uvede nepravdivé údaje nebo
hrubě zkreslené údaje nebo podstatné údaje zamlčí, způsobí-li takovým činem
větší škodu. Větší škodou se podle § 138 odst. l tr. zákoníku rozumí škoda
dosahující částky nejméně 50 000 Kč.
Skutek uvedený ve výroku o vině evidentně odpovídá zákonným znakům tohoto
trestného činu, a to i z hlediska naplnění znaku „uvedení nepravdivých nebo
hrubě zkreslených údajů“ a z hlediska subjektivní stránky, která spočívá v
úmyslném zavinění.
Přečin úvěrového podvodu podle § 211 odst. 1 tr. zákoníku je dokonán
již tím, že pachatel při sjednávání úvěrové smlouvy uvede nepravdivé údaje.
Případná okolnost, že následně poskytnutý úvěr je splácen, nemá v této
spojitosti žádný význam. Co do subjektivní stránky postačí, že úmysl pachatele
zahrnuje jen samotnou nepravdivost údajů uváděných při sjednávání úvěrové
smlouvy, a nevyžaduje se úmysl způsobit škodu.
Lze plně souhlasit se závěrem odvolacího soudu, že skutek obviněného, jak byl
popsán ve výroku jeho rozhodnutí, naplňuje znaky trestného činu úvěrového
podvodu, a to včetně znaku „uvedení nepravdivých nebo hrubě zkreslených údajů“.
Nejvyšší soud konstatuje, že okolnost, že byly obviněným J. Ch. předloženy
pravé doklady vztahující se k obviněnému P. K., neznamená, že by v souvislosti
s uzavíráním úvěrové smlouvy nebyly uvedeny nepravdivé údaje. Sjednávání
úvěrové smlouvy nelze totiž chápat zúženě a považovat za ně jen vlastní
uzavření úvěrové smlouvy, neboť za její sjednávání je třeba považovat i
jednání, která uzavření úvěrové smlouvy předchází, v jejichž rámci si strany
úvěrové smlouvy poskytují určité údaje a na základě nich vyjadřují svá
stanoviska. V tomto ohledu je především třeba zvážit dojem, který daná situace
vytvořila na straně poškozené společnosti. Tato vzhledem k výše uvedenému
průběhu uzavření úvěrové smlouvy především vůbec nebyla informována o
skutečnosti, že označený dlužník nebyl přítomen uzavírání předmětné smlouvy, že
ji osobně nepodepsal a nemá zájem na hrazení sjednaných splátek. Pokud by
uvedené skutečnosti byly poškozené společnosti známy (tj. že ve skutečnosti má
splátky hradit jiný subjekt), bezesporu by to ovlivnilo její rozhodnutí v tom
směru, zda skutečně s obviněným P. K. má úvěrovou smlouvu uzavřít. Skutečnost,
že byl nepravdivě uveden telefonní kontakt na dlužníka, pak měla význam z
hlediska následného jednání s dlužníkem v případě nehrazení sjednaných splátek,
přičemž místo dlužníka P. K. zaměstnanci poškozené společnosti komunikovali
opakovaně s obviněným J. Ch., což jim nebylo známo. Takto také odvolací soud
svůj názor ohledně naplnění znaku „uvedení nepravdivých nebo hrubě zkreslených
údajů“ odůvodnil na str. 5 svého usnesení a Nejvyšší soud se s tímto názorem
ztotožňuje.
Zákonné znaky uvedeného trestného činu obviněný J. Ch. evidentně naplnil i z
hlediska subjektivní stránky, která vyžaduje úmyslné zavinění. O tom svědčí
širší okruh výše uvedených objektivně zjištěných okolností, ze kterých lze
dovodit, že obviněnému J. Ch. bylo jasné, že skutečný dlužník uvedený v
předmětné úvěrové smlouvě nebyl při jejím sjednávání vůbec přítomen, smlouvu
nepodepsal a ani neměl v úmyslu úvěr splácet. Naplnění subjektivní stránky
navíc vyplývá již ze samotné skutkové věty výroku o vině rozhodnutí soudu
prvního stupně, kdy celé jednání probíhalo nejen z podnětu a za aktivní účasti
obviněného, ale také za jeho přítomnosti. Nejvyšší soud shledal tuto námitku
zjevně neopodstatněnou.
Dovolatel dále namítal neuplatnění zásady subsidiarity trestní represe.
Nejvyšší soud již opakovaně v návaznosti na judikaturu Ústavního soudu
judikoval, že zásada subsidiarity trestní represe jako jedna ze základních
zásad trestního práva, vyžaduje, aby stát uplatňoval prostředky trestního práva
zdrženlivě, to znamená především tam, kde jiné právní prostředky selhávají nebo
nejsou efektivní, neboť trestní právo a trestněprávní kvalifikaci určitého
jednání jako trestného činu je třeba považovat za ultima ratio, tedy za krajní
prostředek. Z uznávaného principu právního státu, jímž je chápání trestní
represe jako prostředku ultima ratio, vyplývá, že ochrana právních statků má
být v prvé řadě uplatňována prostředky práva občanského, obchodního či
správního, a teprve tam, kde je taková ochrana neúčinná a kde porušení
chráněných vztahů naplňuje znaky konkrétní skutkové podstaty trestného činu, je
namístě uplatňovat trestní odpovědnost. V tomto směru je třeba, aby byla soudy
respektována relevantní judikatura Ústavního soudu, kde je možno např. poukázat
na nález Ústavního soudu pod sp. zn. I. ÚS 541/10, z něhož se podává, že
„umožňuje-li trestní právo realizaci veřejného zájmu na stíhání trestné
činnosti pomocí robustních a osobní integritu jednotlivce omezujících nástrojů,
pak jejich použití musí respektovat ústavněprávní limity, v daném případě
princip proporcionality (způsobilost, nezbytnost a adekvátnost užití
trestněprávního prostředku ochrany). Ústavní soud k tomu např. v nálezu pod sp.
zn. IV. ÚS 469/04 konstatoval, že „z ústavního hlediska žádný soud nemůže
přehlížet zjevnou skutečnost, že nástroje, pomocí nichž se realizuje
trestněprávní ochrana, omezují základní práva či svobody, a jen důsledné
respektování principu ultima ratio (chápaného z ústavního hlediska) zaručuje,
že takové omezení bude možno ještě považovat za proporcionální s účelem
sledovaným trestním řízením (ve smyslu čl. 1 odst. 1 Ústavy a čl. 4 odst. 4
Listiny základních práv a svobod).“ Obdobně již opakovaně judikoval i Nejvyšší
soud (srov. např. rozhodnutí pod sp. zn. 7 Tz 230/2000, 5 Tdo 897/2005 nebo 5
Tdo 563/2008).
Byl-li tedy spáchán trestný čin, jehož skutková podstata byla beze zbytku ve
všech znacích naplněna, jak je tomu v posuzovaném případě, nemůže stát
rezignovat na svou roli při ochraně oprávněných zájmů osob s poukazem na
primární existenci institutů občanského nebo obchodního práva, či jiných
právních odvětví, jimiž lze zajistit náhradu škody, která byla trestným činem
způsobena. Akceptace principu ultima ratio nemůže ve všech případech zcela
znemožnit aplikaci základního účelu trestního řízení, jak je vymezen v
ustanovení § 1 odst. 1 tr. ř. Podle tohoto zákonného ustanovení je účelem
trestního řádu upravit postup orgánů činných v trestním řízení tak, aby trestné
činy byly náležitě zjištěny a jejich pachatelé spravedlivě potrestáni. Řízení
přitom musí působit k upevňování zákonnosti, k předcházení a zamezování trestné
činnosti, k výchově občanů v duchu důsledného zachovávání zákonů a pravidel
občanského soužití i plnění povinností ke státu a společnosti. Z výkladu
citovaného zákonného ustanovení vyplývá, že celé trestní řízení není pojato
jako pouhá saturace případně vzniklé škody poškozenému a není závislé na úvaze
poškozeného, zda se má svého práva domoci jinými soukromoprávními prostředky,
ale že má také rozměr morální, etický a hodnotový. Samotné trestní řízení je
významnou zárukou zachovávání zákonnosti, neboť v jeho rámci jsou stíháni ti,
kteří porušili zákon spácháním trestného činu.
Obviněný shora popsaným jednáním zcela nepochybně vybočil z rámce běžných
soukromoprávních vztahů, a protože se tímto jednáním dotkl zájmů jiných osob
chráněných trestním zákonem, tedy především poškozeného, nezbylo, než na takové
jednání reagovat prostředky trestněprávní represe. Pokud tedy dovolatel svým
jednáním v rámci soukromoprávního vztahu naplnil všechny znaky trestného činu
uvedeného v trestním zákoníku (jeho jednání naplnilo všechny znaky přečinu
úvěrového podvodu podle § 211 odst. 1, odst. 4 tr. zákoníku), čímž poškodil
zájem chráněný tímto trestním zákoníkem, je uplatnění trestního práva a
následné užití trestněprávní sankce namístě. Námitky obviněného jsou tedy
zjevně neopodstatněné.
Je tak možno učinit závěr, že v průběhu daného trestního řízení bylo prokázáno,
že obviněný J. Ch. svým předmětným jednáním naplnil všechny zákonné znaky
skutkové podstaty přečinu úvěrového podvodu podle § 211 odst. 1, odst. 4 tr.
zákoníku ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku, příslušný skutek byl bez
jakýchkoliv pochybností objasněn, nalézací soud zvolil odpovídající právní
kvalifikaci a uložený trest odpovídá všem zákonným kritériím. Nejvyšší soud
proto souhlasí se závěry, které učinil v odůvodnění svého rozhodnutí odvolací
soud. Z odůvodnění rozhodnutí obou soudů vyplývá logická návaznost mezi
provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na
straně jedné a hmotněprávními závěry na straně druhé, přičemž dovolací soud
mezi nimi neshledal žádný rozpor.
Nejvyšší soud z výše uvedených důvodů shledal, že napadené rozhodnutí ani
řízení, které mu předcházelo, netrpí vytýkanými vadami, a proto dovolání
obviněného J. Ch. podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně
neopodstatněné odmítl. O dovolání rozhodl za podmínek ustanovení § 265r odst. 1
písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení
opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 21. 4. 2016
JUDr. Jiří Pácal
předseda senátu