4 Tdo 507/2018-37
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 22. 5. 2018 o dovolání
obviněného J. D., proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze
dne 12. 12. 2017 sp. zn. 4 To 624/2017, v trestní věci vedené u Okresního soudu
ve Strakonicích pod sp. zn. 3 T 150/2016, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného J. D. odmítá.
Okresní soud ve Strakonicích ve skupinové věci rozsudkem ze dne 29. 6. 2017 sp.
zn. 3 T 150/2016 uznal obviněného J. D. vinným přečinem podvodu podle § 209
odst. 1 tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku a
obviněné L. P., V. P. a M. H. vinnými přečinem podvodu § 209 odst. 1 tr.
zákoníku ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku ve formě účastenství
jako pomocníky podle § 24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku, jichž se dopustili
tím, že J. D. v postavení obchodního zástupce společnosti Českomoravská
stavební spořitelna a. s., IČ: 49241397, se sídlem Vinohradská 3218/169, 100 17
Praha 10, vystupujíce takto na základě smlouvy o obchodním zastoupení ze dne 1.
7. 2011 a jejích dodatků, v podvodném úmyslu, a to neoprávněně vylákat provizi
za sjednání meziúvěru a úvěru ze stavebního spoření s potenciálními klienty
stavební spořitelny, bez jejich vědomí záměrně manipuloval s podklady
přiloženými k jejich návrhům na uzavření smluv o stavebním spoření, kdy za
pomoci dalších osob byly tyto doplněny o nepravdivé písemnosti dokládající
důvodnost k čerpání úvěru, a to tak, že pověřil L. P. k vyhledávání zájemců o
úvěry, přičemž následně:
1) L. P. dne 21. 2. 2014 v Č. B., v nezjištěné ulici, v
kancelářských prostorách sepsal se zájemcem o úvěr O. V., jako žadatelkou
Žádost o poskytnutí meziúvěru ze stavebního spoření číslo 0945711001 s cílovou
částkou 840 000 Kč, tuto však neseznámil s podmínkami čerpání meziúvěru,
zejména se skutečností, že je možno čerpat meziúvěr před plánovanou
rekonstrukcí, a to na základě kalkulace předpokládaných nákladů s tím, že
pokud by požadovala proplacení již provedených prací, musela by tyto doložit
uhrazenými fakturami nebo jinými daňovými doklady, přičemž za této situace ji
nechal v dobré víře podepsat nevyplněné formuláře „Kalkulace nákladů
udržovacích prací“, „Soupisku dokladů o použití prostředků ze stavebního
spoření na bytové účely“, „Plán financování“, „Prohlášení o financování
stavebních prací“, následně tyto podklady od O. V. předal J. D. v jeho
kanceláři ve V., Š., okres S., kde mu J. D. vysvětlil nutnost zajištění
faktur za ve skutečnosti neprovedené práce z důvodů čerpání úvěru, L. P.
využil předchozí informace svého bratra V. P., že zná jistou M. H.,
jednatelku společnosti MV INVESTIC s. r. o., která vystavuje za úplatu ve výši
5 000 Kč falešné faktury a vyzval jej, aby s touto jednatelkou domluvil
vystavení fiktivních faktur, když následně L. P. zaslal po dohodě M. H.
e-mailem instrukce, v jakém rozsahu má daňové doklady vystavit, M. H. pak v
místě svého trvalého bydliště S., okres P., předala V. P. soubor fiktivních
dokladů, a to základní stavební rozpočet na rekonstrukci kuchyně O. V. a
fakturu číslo 2014016 opatřenou razítkem společnosti MV INVESTIC s. r. o.,
Revoluční 1082/8, 110 01 Praha 1 – Nové město, IČ: 24681270, ačkoliv tato
společnost účtované práce nikdy nerealizovala ani realizovat neměla, fakturu
O. V. fakticky nepředala ani jí nezanesla do účetnictví společnosti, tyto
daňové doklady předal V. P. J. D., a to ve V., přičemž J. D. bez vědomí
O. V. tyto dne 7. 4. 2014 doručil do centrály Českomoravské stavební
spořitelny a. s. společně se „Žádostí o poskytnutí meziúvěru“, do které bylo
bez vědomí O. V. připsáno „refinancování vkladu fakturami do výše 340 tisíc
Kč v den čerpání“, „Návrhem na uzavření smlouvy o stavebním spoření“ s
padělaným podpisem O. V. a s dalšími doklady, přičemž M. H. dle dohody po
výzvě Českomoravské stavební spořitelny a. s. dne 29. 4. 2014 v rozporu se
skutečným stavem e-mailem i telefonicky potvrdila pravost přiložené faktury,
avšak poškozená společnost Českomoravská stavební spořitelna, a. s. se sídlem
Vinohradská 3218/169, 100 17 Praha 10, IČ: 49241397, po celkovém vyhodnocení
takových podkladů pojala podezření z podvodného jednání J. D. a meziúvěr O.
V. neposkytla a J. D. nevyplatila provizi ve výši 8 400 Kč,
2) L. P. dne 10. 3. 2014 v Č. B., v rodinném domě v ulici K. Š.,
sepsal se zájemci o úvěr J. K., jako žadatelkou a V. K., jako
spolužadatelem, Žádost o poskytnutí meziúvěru ze stavebního spoření číslo
947228301 s cílovou částkou 840 000 Kč, tyto však neseznámil s podmínkami
čerpání meziúvěru, zejména se skutečností, že je možno čerpat meziúvěr před
plánovanou rekonstrukcí, a to na základě kalkulace předpokládaných nákladů s
tím, že pokud by požadovali proplacení již provedených prací, museli by tyto
doložit uhrazenými fakturami nebo jinými daňovými doklady, přičemž za této
situace je nechal v dobré víře podepsat nevyplněné formuláře, následně tyto
podklady od J. K. a V. K. předal J. D. v jeho kanceláři ve V., Š., okres
S., kde mu J. D. vysvětlil nutnost zajištění faktur za ve skutečnosti
neprovedené práce z důvodů čerpání úvěru, L. P. využil předchozí informace
svého bratra V. P., že zná jistou M. H., jednatelku společnosti MV INVESTIC
s. r. o., která vystavuje za úplatu ve výši 5 000 Kč falešné faktury a vyzval
jej, aby s touto jednatelkou domluvil vystavení fiktivních faktur, když
následně L. P. zaslal po dohodě M. H. e-mailem instrukce, v jakém rozsahu
má daňové doklady vystavit, M. H. pak předala v místě svého trvalého bydliště
S., okres P. V. P. soubor fiktivních dokladů, a to základní stavební
rozpočet na rekonstrukci bytu J. K. a fakturu číslo 2014017 opatřenou
razítkem společnosti MV INVESTIC s. r. o., Revoluční 1082/8, 110 01 Praha 1 –
Nové Město, IČ: 24681270, ačkoliv tato společnost účtované práce nikdy
nerealizovala ani realizovat neměla, fakturu J. K. fakticky nepředala ani ji
nezanesla do účetnictví společnosti, následně tyto daňové doklady předal V. P. J. D., a to ve V., přičemž J. D. bez vědomí J. K. a V. K. dne 7. 4. 2014 tyto doručil do centrály Českomoravské stavební spořitelny a. s. společně
s dodatečně vyplněnými formuláři obsahujícími zčásti pravé a zčásti zfalšované
podpisy manželů K., když v „Žádosti o poskytnutí meziúvěru“ bylo bez vědomí
manželů K. připsáno, že průměrný čistý měsíční příjem J. K. činí 20 000 Kč a
V. K. činí 25 000 Kč, ačkoliv jejich příjmy byly podstatně nižší a dále, že
proběhne „refinancování vkladu fakturami ve výši 340 tisíc Kč“, „Potvrzení o
příjmu“ se zfalšovaným podpisem J. K. a nepravdivým příjmem V. K. ve výši
25 000 Kč, „Kalkulaci nákladů udržovacích prací“, které neproběhly, „Soupisku
dokladů o použití prostředků ze stavebního spoření na bytové účely“ se
zfalšovanými podpisy K., „Plán financování“ se zfalšovanými podpisy K.,
„Prohlášení o financování stavebních prací“, „Návrh na uzavření smlouvy o
stavebním spoření“ s nepravdivě vyplněným povoláním J. K., kde bylo uvedeno, že
je technicko-hospodářským pracovníkem, ačkoliv toto povolání nevykonávala,
opatřený zfalšovaným podpisem V. K., přičemž M. H. dle dohody po výzvě
Českomoravské stavební spořitelny a. s. dne 29. 4. 2014 v rozporu se skutečným
stavem potvrdila e-mailem pravost přiložené faktury, avšak poškozená společnost
Českomoravská stavební spořitelna, a. s.
se sídlem Vinohradská 3218/169, 100 17
Praha 10, IČ: 49241397, po celkovém vyhodnocení takových podkladů pojala
podezření z podvodného jednání J. D. a meziúvěr J. a V. K. neposkytla a J. D. nevyplatila provizi ve výši 8 400 Kč,
3) L. P. v přesně nezjištěné době v měsíci březnu 2014 v Č. B., ulici
M. H., v prostorách benzínové čerpací stanice RoBiN OIL, sepsal se zájemcem o
úvěr J. S., jako žadatelem Žádost o poskytnutí meziúvěru ze stavebního
spoření číslo 0938348001 s cílovou částkou 840 000 Kč, ve které vystupovala
jeho matka H. S., jako přistupitel k úvěru, tohoto však neseznámil s
podmínkami čerpání meziúvěru, zejména se skutečností, že je možno čerpat
meziúvěr před plánovanou rekonstrukcí, a to na základě kalkulace
předpokládaných nákladů s tím, že pokud by požadoval proplacení již provedených
prací, musel by tyto doložit uhrazenými fakturami nebo jinými daňovými doklady,
přičemž podklady od žadatele J. S. předal J. D. v jeho kanceláři ve V., Š.,
okres S., kde mu J. D. vysvětlil nutnost zajištění faktur za ve skutečnosti
neprovedené práce z důvodů čerpání úvěru, L. P. využil předchozí informace
svého bratra V. P., že zná jistou M. H., jednatelku společnosti MV INVESTIC
s. r. o., která vystavuje za úplatu ve výši 5 000 Kč falešné faktury a vyzval
jej, aby s touto jednatelkou domluvil vystavení fiktivních faktur, když
následně L. P. zaslal po dohodě M. H. e-mailem instrukce, v jakém rozsahu má
daňové doklady vystavit, M. H. pak předala v místě svého trvalého bydliště
S., okres P. V. P. soubor fiktivních dokladů, a to základní stavební rozpočet
na rekonstrukci bytu J. S. a fakturu číslo 2014018 opatřenou razítkem
společnosti MV INVESTIC s. r. o., Revoluční 1082/8, 110 01 Praha 1 – Nové
Město, IČ: 24681270, ačkoliv tato společnost účtované práce nikdy nerealizovala
ani realizovat neměla, fakturu J. S. fakticky nepředala ani ji nezanesla do
účetnictví společnosti, tyto daňové doklady předal V. P. J. D., a to ve V.,
přičemž J. D. bez vědomí J. S. dne 7. 4. 2014 tyto doručil do centrály
Českomoravské stavební spořitelny a. s. společně se „Žádostí o poskytnutí
meziúvěru“ s předcházejícím se datem 8. 4. 2014, do které bylo bez vědomí J.
S. připsáno „refinancování vkladu fakturami ve výši 340 tisíc Kč v den
čerpání“, fiktivní nájemní smlouvu s padělanými podpisy J. S., jako nájemce a
pronajímatelů J. K., a V. K., a další formuláře údajně vystavené dne 8.
4. 2014, přičemž M. H. dle dohody po výzvě Českomoravské stavební spořitelny
a. s. dne 29. 4. 2014 v rozporu se skutečným stavem potvrdila e-mailem i
telefonicky pravost přiložené faktury, avšak poškozená společnost Českomoravská
stavební spořitelna, a. s. se sídlem Vinohradská 3218/169, 100 17 Praha 10, IČ:
49241397, po celkovém vyhodnocení takových podkladů pojala podezření z
podvodného jednání J. D. a meziúvěr J. S. neposkytla a J. D. nevyplatila
provizi ve výši 8 400 Kč.
Za to byl obviněnému J. D. podle § 209 odst. 1 tr. zákoníku uložen trest
odnětí svobody v trvání šesti měsíců. Podle § 82 odst. 1 tr. zákoníku mu výkon
tohoto trestu byl podmíněně odložen na zkušební dobu v délce osmnácti měsíců.
Podle § 73 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku byl tomuto obviněnému současně uložen
i trest zákazu činnosti spočívající v zákazu sjednávání a poskytování
zprostředkovatelských úvěrů a jiných finančních produktů a pojištění na dobu
třiceti šesti měsíců.
Zároveň byly uloženy podmíněné tresty odnětí svobody i obviněným L. P. (tomuto
obviněnému i trest zákazu činnosti, stejný jako obviněnému D.), V. P. a M.
H.
Citovaný rozsudek soudu prvního stupně napadl odvoláním pouze obviněný J. D.,
které Krajský soud v Českých Budějovicích usnesením ze dne 12. 12. 2017 sp. zn.
4 To 624/2017 podle § 256 tr. ř. zamítl.
Proti tomuto usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích podal obviněný J.
D. dovolání z důvodu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V něm nejprve rekapituloval znění rozhodnutí nižších soudů v předchozím řízení
a posléze obsahově vymezil uplatněný dovolací důvod. Obviněný je toho názoru,
že jeho jednání popsané ve výrokové části rozsudku, jež zůstalo odvolacím
soudem beze změn, nenaplňuje skutkovou podstatu pokusu přečinu podvodu, pro
který byl odsouzen a není tedy trestným činem. Obviněný v důsledku toho má za
to, že ve věci došlo k nesprávnému právnímu posouzení skutku a zároveň k
nesprávnému hmotněprávnímu posouzení, neboť skutek, kterého se měl dopustit,
nenaplňuje skutkovou podstatu § 209 odst. 1 tr. zákoníku, ve stadiu pokusu
podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku.
Podle jeho názoru byla subjektivní stránka trestného činu v popisu skutku
vyjádřena nedostatečně, kdy tato nezahrnovala podvodné jednání – konkrétně
údajnou vědomost obviněného o fiktivnosti podkladů předtím, než tyto předal
bance. Pokud je v úvodu popisu skutku uvedeno, že obviněný měl údajně záměrně
manipulovat s podklady přiloženými k návrhům na uzavření smluv o stavebním
spoření, pak nic takového nevyplynulo z obsahu žádného důkazu a je to i v
rozporu s odůvodněním rozsudku i usnesením odvolacího soudu. Popis jednání,
které podle odůvodnění rozhodnutí obou soudů mělo naplnit subjektivní stránku –
tedy vědomost obviněného o fiktivnosti předaných dokladů, však v popisu skutku
zcela absentuje.
Prvoinstanční soud dovodil naplnění subjektivní stránky z toho, že obviněný měl
vědět o fiktivnosti jemu dodaných listin a že to měl vědět údajně proto, že
byly vyhotoveny za účelem, aby získal od poškozené společnosti provizi. Žádné
takové jednání však ve výroku rozsudku uvedeno není.
Nikdo z obviněných neuvedl, že by obviněný věděl o fiktivnosti dodaných listin
– naopak. Rovněž ve výrocích rozsudku absentuje popis subjektivní stránky. Šlo
o prokázání vědomosti obviněného o fiktivnosti dodaných listin, což ale nelze
odůvodňovat tím, že to měl vědět, jelikož někdo druhý chtěl získat provizi. Ve
skutkové větě chybí vyjádření „podvodného“ jednání. Právní věta je tak v
rozporu i s větou skutkovou a znamená vadné právní hodnocení.
Ze všech provedených důkazů jednoznačně vyplynulo, že obviněný obdržel veškeré
podklady od druhé osoby, přičemž nevěděl, že by nebyly v souladu s reálným
stavem a tyto tedy předal bankovnímu ústavu. Je zcela nerozhodné, co uvedl v
rámci svého vyjádření před zahájením trestního stíhání bankovnímu ústavu. Je
pak i zcela nerozhodné, co uvedl v emailové komunikaci ze dne 17. 3. 2014,
neboť tato se netýkala skutků, pro něž byl odsouzen a nelze z ní ničeho k těmto
skutkům dovozovat.
V extrémním rozporu s provedenými důkazy je také tvrzení, že L. P. nebyl
orientován v produktech České stavební spořitelny, a. s., proto je obviněný J.
D. konstruktérem celé kauzy. Z vyjádření jednotlivých osob vyplývá, že L. P.
tuto znalost měl, nehledě na to, že sám několik let vykonával obdobnou činnost
a že postupoval podle svěřeného manuálu, ze kterého zjistil nutnost opatření
faktur na provedené stavební práce. Tedy byli to naopak bratři P., kteří
„objevili skulinu v systému“, což prokazuje i jejich výlučné jednání s nyní
odsouzenou H.
Pokud je tedy zjištěno, že soud uvádí některé závěry, které nevyplývají z
žádného důkazu – jak je tomu u výše zmiňovaných skutečností, pak se podle
názoru obviněného jedná o situaci, kdy soud vychází z nesprávně zjištěného
skutkového stavu, který je však předpokladem pro následné určení správné právní
kvalifikace. Dovolatel je toho názoru, že nesprávné zjištění skutkového stavu
nelze striktně oddělovat od nesprávné právní kvalifikace skutku, jelikož tyto
dvě kategorie se jeví být v podstatě neoddělitelné, protože každé skutkové
zjištění má totiž bezpochyby vliv na právní posouzení skutku. S výše uvedenými
názory nestojí obviněný osamoceně, ale zastává je i Ústavní soud ČR (viz např.
nález I. ÚS 4/04). Proto dále obviněný tvrdí, že pokud nebyla soudem spolehlivě
zjištěna míra jeho účasti na souzeném skutku, nemohla být učiněna ani jeho
správná právní kvalifikace. Přitom ze všech provedených důkazů vyplývá, že
dovolatel obdržel podklady od spoluobviněného (sám ničeho neobstarával, ani
nezajišťoval – tedy nemohl s ničím ani manipulovat) a o fiktivnosti dokladů
nevěděl – nikdo nic takového neuvedl, naopak z provedených důkazů vyplývá, že
se jednalo o ryze samostatné jednání ostatních spoluobviněných, kteří na
shromáždění a zajišťování podkladů spolupracovali.
Obviněný D. z výše uvedených důvodů navrhl, aby Nejvyšší soud, jako soud
dovolací, napadené usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 12.
12. 2017 sp. zn. 4 To 624/2017 zrušil a současně zrušil i jemu předcházející
rozhodnutí Okresního soudu ve Strakonicích ze dne 29. 6. 2017 sp. zn. 3 T
150/2016, jako rozhodnutí vydané ve vadném předcházejícím řízení.
K podanému dovolání se písemně vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího
státního zastupitelství (§ 265h odst. 2 tr. ř.). Konstatoval, že výtky
obviněného s tím, jak soudy hodnotily důkazy, resp. s tím, k jakým skutkovým
závěrům dospěly, přičemž zároveň prosazuje své vlastní hodnocení důkazů, nelze
pod uplatněný dovolací důvod přiřadit. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu
nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž
je napadené rozhodnutí založeno. Tato skutková zjištění, prezentovaná v tzv.
skutkové větě odsuzujícího rozsudku a dále rozvedená v odůvodnění dotčených
rozhodnutí, přitom vyznívají jednoznačně – obviněný s cílem neoprávněně vylákat
od poškozené společnosti provizi, manipuloval bez vědomí potenciálních klientů
s příslušnými podklady přiloženými k návrhům na uzavření smluv o stavebním
spoření, ty byly doplněny i o další nepravdivé písemnosti, avšak k výplatě
provize díky obezřetnosti poškozené společnosti nedošlo.
Z odůvodnění příslušných soudních rozhodnutí nelze dovodit ani existenci
extrémního nesouladu mezi obsahem provedených důkazů a učiněnými skutkovými
zjištěními.
Podle státního zástupce nelze označit za odpovídající uplatněnému dovolacímu
důvodu ani námitku spočívající v tom, že se obviněný domnívá, že jednání
zachycené v tzv. skutkové větě odsuzujícího rozsudku nevykazuje zákonné znaky
přečinu podvodu podle § 209 odst. 1 tr. zákoníku. Příčinou je to, že vychází z
vlastní verze průběhu skutkového děje tak, jak si jej představuje a prosazuje
on sám, kdy ke změně právního posouzení by mohlo dojít až sekundárně po takto
dosažené změně skutkových zjištění. Skutková zjištění, vyjádřená především v
tzv. skutkové větě rozsudku okresního soudu, jsou přitom taková, že obviněný s
cílem neoprávněně vylákat od poškozené společnosti provizi manipuloval bez
vědomí potenciálních klientů s příslušnými podklady přiloženými k návrhům na
uzavření smlouvy o stavebním spoření. Tato skutková zjištění jsou následně
dostatečným a odpovídajícím podkladem právní kvalifikace užité soudy, neboť i
obviněným zpochybňovaný podvodný úmysl z nich lze dovodit bezpečně (nelze s
podklady manipulovat z nedbalosti, taktéž je nelze z nedbalosti předkládat,
rovněž vylákat provizi nelze z nedbalosti – naopak všechny tyto dílčí akty
jasně implikují zlý úmysl na straně obviněného).
Státní zástupce proto navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. b)
tr. ř. dovolání obviněného odmítl, neboť bylo podáno z jiného důvodu, než je
uveden v § 265b tr. ř. Současně vyslovil souhlas s projednáním dovolání v
neveřejném zasedání i pro případ uvedený v § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
Nejvyšší soud nejprve konstatoval, že dovolání obviněného proti usnesení
Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 12. 12. 2017 sp. zn. 4 To
624/2017 je přípustné z hlediska ustanovení § 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.
Obviněný je podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání
dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně
dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle § 265f odst.
1 tr. ř., obviněný podal prostřednictvím své obhájkyně, tedy v souladu s
ustanovením § 265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v ustanovení § 265e odst. 1
tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. uplatněný obviněným je
naplněn v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení
skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon
vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci
samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných
skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů.
Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale
výlučně proti nesprávnému hmotněprávnímu posouzení (viz usnesení Ústavního
soudu ze dne 1. 9. 2004 sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při
rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná
okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně
kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem
na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost
zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a
správnost hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení
Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004 sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není
povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz
usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004 sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na
které dopadá ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat
od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění.
Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu
trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a
je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením
způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na
zjištěný skutkový stav.
Nejvyšší soud zároveň upozorňuje, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř.
je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně
uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových
zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi
provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem
prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen
soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263
odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout
přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně
lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu
č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na
přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a
úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není
oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle
zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov.
omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.).
Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného
přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání
jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí
dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5.
2004 sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Formulace dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jak již bylo
uvedeno výše, znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace
hmotného práva, ať již jde o hmotněprávní posouzení skutku nebo o hmotněprávní
posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a
vyvozování skutkových závěrů z důkazů, ovšem neupravuje hmotné právo, ale
předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení § 2 odst. 5, 6, §
89 a násl., § 207 a násl. a § 263 odst. 6, 7 tr. ř. Jestliže tedy obviněný
namítal nesprávné právní posouzení skutku, resp. jiné nesprávné hmotněprávní
posouzení, ale tento svůj názor ve skutečnosti dovozoval výhradně z tvrzeného
nesprávného hodnocení důkazů, pak soudům nižších stupňů nevytýkal vady při
aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení.
Nejvyšší soud po prostudování předmětného spisového materiálu shledal, že
obviněný sice podal dovolání z důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., v
dovolání však ve skutečnosti nenamítá nesprávnost právního posouzení skutku,
ale pouze napadá soudy učiněná skutková zjištění. Námitky obviněného je nutno
považovat za námitky skutkového a procesního charakteru, týkající se především
úplnosti dokazování a hodnocení provedených důkazů. V podaném dovolání tedy
obviněný neuplatnil žádnou námitku v tom smyslu, že by uvedená skutková
zjištění nenaplňovala znaky přečinu podvodu podle § 209 odst. 1 tr. zákoníku ve
stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku. Je třeba konstatovat, že
obviněný se svým dovoláním pouze domáhá, aby na základě jím předloženého
hodnocení důkazů a v důsledku toho i odlišného skutkového stavu od toho, který
byl zjištěn předchozími soudy, byl tento ve svém výsledku i jiným způsobem
právně posouzen. Takové námitky však nelze podřadit pod dovolací důvod vymezený
v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., podle kterého je dovolání možno podat pouze
tehdy, spočívá-li rozhodnutí na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném
nesprávném hmotněprávním posouzení.
Nejvyšší soud zásadně nezasahuje do skutkových zjištění soudů prvního a druhého
stupně. Učinit tak může jen zcela výjimečně, pokud to odůvodňuje extrémní
rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. V takovém případě
je zásah Nejvyššího soudu namístě proto, aby byl dán průchod ústavně
garantovanému právu na spravedlivý proces. Extrémní rozpor mezi skutkovými
zjištěními a provedenými důkazy je dán zejména tehdy, když skutková zjištění
soudů nemají obsahovou spojitost s důkazy, případně když skutková zjištění
soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich
hodnocení, nebo pokud skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem
důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna, apod. Nutno zdůraznit,
že v posuzovaném případě se v poměru mezi skutkovými zjištěními učiněnými
Okresním soudem ve Strakonicích v jeho rozhodnutí, z nichž následně vycházel
také Krajský soud v Českých Budějovicích, který dokazování doplnil, na straně
jedné a provedenými důkazy na straně druhé, rozhodně o žádný extrémní rozpor
nejedná. Jak vyplyne mj. z níže uvedeného, Nejvyšší soud musel tyto výhrady
dovolatele jednoznačně odmítnout.
Nelze přistoupit ani na námitku obviněného týkající se toho, že skutková věta
nevykazuje znaky trestného činu podvodu podle § 209 odst. 1 tr. zákoníku, resp.
nevykazuje znaky subjektivní stránky tohoto trestného činu. Z provedeného
dokazování je zřejmé, že obviněný si musel být vědom falešných faktur, které
poté předal Českomoravské stavební spořitelně, a. s. Nelze se domnívat, že by
obviněný, jakožto obchodní zástupce společnosti Českomoravská stavební
spořitelna, a. s., předal této společnosti smlouvy, které byly doloženy
nepravdivými písemnostmi dokládajícími důvodnost k čerpání úvěru, aniž by si
neověřil jejich pravost, jelikož vystupoval jako obchodní zástupce této
společnosti a byl tak odpovědný za uvedení pravdivých a úplných informací do
žádostí o úvěr.
Taktéž není možné akceptovat jeho námitku, že bratři P. jednali „na vlastní
pěst“, jelikož není zřejmé, jaký profit by z takovéhoto jednání měli. V. P.
sloužil pouze jako kurýr, který přivezl L. P. falešné dokumenty, které poté
L. P. předal obviněnému. L. P. vystupoval v celé kauze toliko jako pouhý
tipař, kdy jeho úkolem bylo hledat potenciální klienty pro obviněného, kterému
poté předal podepsané smlouvy, dokumenty či nevyplněné podepsané další listiny,
které měly sloužit jako podklad pro přiznání úvěru těmto klientům peněžním
ústavem, se kterým měl obviněný uzavřenou smlouvu o obchodním zastoupení. L.
P. nebyl v žádném vztahu s Českomoravskou stavební spořitelnou, a. s., proto
zde nevyvstává jediný důvod, proč by měl samostatně, bez spolupráce s obviněným
jednat podvodně. Naopak v určitém smluvním vztahu byl právě obviněný, který z
každé uzavřené smlouvy o úvěru profitoval určitou provizi od Českomoravské
stavební spořitelny, a. s. Z výpisu z živnostenského rejstříku je zřejmé, že
L. P. i V. P. mají živnostenské oprávnění na zprostředkování obchodu a
služeb, nikoli na poskytování nebo zprostředkování spotřebitelského úvěru, jako
má obviněný. Sám L. P. ve své výpovědi uvedl, že nemá zkušenosti s finančním
poradenstvím a proto kontaktoval obviněného, aby mu poskytl nějaké informace,
přičemž on sám s obchodními podmínkami Českomoravské stavební spořitelny, a.
s., seznámen nebyl. Ze sdělení Českomoravské stavební spořitelny, a. s., navíc
plyne, že je velice nepravděpodobné, že by se osoba, která nebyla v žádném
vztahu k ní, vyznala v systému uzavírání smluv o úvěru a v podmínkách pro
jejich uzavírání. Podle ní je k takovému jednání potřeba podrobná znalost
produktů, které nabízí. Tudíž úvaha, že by bratři P. objevili skulinu v
systému, jak tvrdí obviněný v dovolání, je zcela nepravděpodobná. Obzvláště v
kontextu s tím, kdy měl L. P. k dispozici pouze manuál a v oblasti
sjednávání úvěrových smluv byl téměř bez zkušeností. Je tudíž zřejmé, že to byl
obviněný, kdo L. P. pouze nastínil, jaké veškeré podklady a dokumenty jsou
potřeba dodat k žádosti o úvěr a co v nich má být uvedeno. L. P. měl po
dohodě s obviněným s klienty řešit pouze otázku pojištění jakožto pojišťovací
makléř. Ze samotného uzavření smlouvy o úvěru by žádný profit oproti obviněnému
neměl.
Nadto všichni svědci shodně uvedli, že obviněného neznají a nikdy se s ním
nesetkali, což je v rozporu s písemným vyjádřením obviněného adresovaném
Českomoravské stavební spořitelně, a. s., kde uvedl, že se s klienty setkal
dvakrát, přičemž na první schůzce je informoval o podmínkách získání úvěru či
meziúvěru a na druhé mu poté donesli příslušné faktury, které měly sloužit jako
podklad pro přiznání úvěru. Toto jednání obviněného je tudíž v rozporu s jeho
písemným vyjádřením adresovaným peněžnímu ústavu i výpověďmi všech svědků, a
není tak žádného rozumného důvodu vycházet z jeho skutkové verze, která není
podpořena žádnými dalšími nezávislými důkazy, což dříve deklaroval i odvolací
soud.
Není také možné přehlédnout e-mailovou komunikaci ze dne 17. 3. 2014, která se
sice vztahuje k jinému případu, jasně ale poukazuje na osobnost obviněného,
který věděl o falešných fakturách v těchto jiných případech, když se o nich sám
zmiňoval a plánoval jejich využití. Nelze tak v této souvislosti uvěřit jeho
tvrzení, že celé jednání bylo iniciováno L. P., a on o něm nevěděl. Poukázat
lze v dané souvislosti na již zmíněný jiný případ užitých falešných faktur, o
nichž prokazatelně obviněný věděl a aktivně se o nich bavil se zcela odlišnou
osobou od L. P. V obou případech je modus operandi totožný, a osoba L. P. v
tomto jiném případě vůbec nevystupovala. Bez významu také není časová
posloupnost, kdy obviněný trestnou činnost páchal od 21. 2. 2014 do konce
března 2014, přičemž do tohoto období spadá i e-mailová komunikace mezi
obviněným a P. J. ohledně využití falešných faktur v tomto jiném případě.
Předmětné tvrzení obviněného bylo proto zcela důvodně označeno za nevěrohodné a
důkazy vyvrácené.
Lze proto prohlásit, že obviněný je usvědčován veškerými provedenými důkazy,
které soudy hodnotily jednotlivě i v jejich souhrnu a ve vzájemných
souvislostech. Ve svém výsledku se tak jedná bez jakékoli pochybnosti o
hodnocení důkazů, které zcela konvenuje zákonným požadavkům stanoveným v § 2
odst. 6 tr. ř., a je plně v souladu se zásadami formální logiky a nelze z něj v
žádném případě dovodit případný projev libovůle nalézacího ani odvolacího
soudu. Nejvyšší soud tak konstatuje, že rozhodnutí soudů obou stupňů plně
odrážejí úplná skutková zjištění, adekvátní hodnocení důkazů a z toho vyvozené
hmotněprávní posouzení skutku, přičemž v žádném případě nedošlo k porušení
práva obviněného na spravedlivý proces ani práva rovnosti účastníků soudních
sporů.
Ze skutkové věty bez nejmenších pochybností vyplývá, že obviněný, v podvodném
úmyslu získat pro svoji potřebu provizi od Českomoravské stavební spořitelny,
a. s., bez jejího vědomí manipuloval s nepravdivými podklady přiloženými k
návrhům na uzavření smluv o stavebním spoření. Tyto závěry soudy obou stupňů
dostatečně rozvádějí v odůvodnění jednotlivých rozhodnutí. Nelze tak mít za to,
že by ze skutkové věty nevyplývaly všechny potřebné znaky skutkové podstaty
přečinu podvodu ve stadiu pokusu včetně jeho subjektivní stránky. Závěr soudů o
vině obviněného tak byl učiněn zcela opodstatněně a dovolací soud k němu nemá
žádných výhrad.
Z výše uvedeného je ale též jednoznačné, že obviněným uplatněné námitky ve svém
výsledku nejsou podřaditelné pod uvedený zákonný dovolací důvod podle § 265b
odst. 1 písm. g) tr. ř. a stojí mimo jeho rámec. Jmenovaný totiž deklaroval
tento dovolací důvod, avšak uplatnil pouze námitky, které ho svým obsahem
nenaplňují, nespadají pod něj a nijak mu neodpovídají. K uvedenému lze též
dodat, že k problematice formálně uplatněného dovolacího důvodu se vyjádřil i
Ústavní soud, a to v rozhodnutí ze dne 2. 6. 2005 sp. zn. III. ÚS 78/05, kde
tento mj. uvedl, že označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v
ustanovení § 265b tr. ř. nemůže být pouze formální. Nejvyšší soud je povinen
vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i
podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů
uvedených v 265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího
důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň podmínkou i rámcem, v němž dochází
k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.
Mimo rámec podaného dovolání ale Nejvyšší soud musí poznamenat, že právní názor
soudů prvního a druhého stupně v tom, že obviněný svým jednáním naplnil zákonné
znaky skutkové podstaty pokusu přečinu podvodu, může být sporný. Ne proto, že
by jednání obviněného D. nebylo trestné, ale z toho důvodu, že z provedeného
dokazování je zřejmé, že dovolatel mohl spáchat nikoli pokus přečinu podvodu
podle § 21 odst. 1, § 209 odst. 1 tr. zákoníku, nýbrž přečin úvěrového podvodu
podle § 211 odst. 1 tr. zákoníku. Skutková podstata přečinu úvěrového podvodu
podle § 211 tr. zákoníku je ve vztahu speciality k obecné skutkové podstatě
přečinu podvodu podle § 209 tr. zákoníku. Objektem trestného činu úvěrového
podvodu je podobně jako u podvodu cizí majetek, ale trestněprávní ochrana se tu
poskytuje majetkovým právům a vztahům v užším rozsahu sjednávání úvěrových
smluv, jakož i jejich účelovému určení, a proto v konečném důsledku chrání i
cizí majetek v oblasti úvěrování. Za sjednávání úvěrové smlouvy je třeba
považovat postup při uzavírání úvěrové smlouvy, včetně všech souvisejících
jednání, která uzavírání úvěrové smlouvy provázejí. I kdyby obviněný neměl v
době spáchání činu postavení účastníka smlouvy, nevylučuje to jeho odpovědnost
za trestný čin úvěrového podvodu podle § 211 odst. 1 tr. zákoníku. Z hlediska
posouzení pachatelství podle § 22 tr. zákoníku je totiž podstatné zjištění, že
se rozhodujícím způsobem podílel na způsobení následku (viz např. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2017 sp. zn. 6 Tdo 778/2017). Pachatelem
trestného činu úvěrového podvodu podle § 211 odst. 1 tr. zákoníku totiž může
být i jiná osoba, která se bezprostředně, ale i zprostředkovaně podílí na
sjednávání úvěrové smlouvy a v souvislosti s tím uvede nepravdivé nebo hrubě
zkreslující údaje nebo podstatné údaje zamlčí (srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní
zákoník II. § 140 – 421. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2010, s.
2110). Pro posouzení trestní odpovědnosti je podstatné, zda dotyčný aktivně
participoval na obstarávání fiktivních podkladů pro uzavření úvěrové smlouvy,
přestože byl účastníkem úvěrové smlouvy na straně věřitele. V konkrétním
případě obviněný věděl, že potvrzení o příjmech a další faktury nejsou
pravdivé. Je tudíž zřejmé, že tímto způsobem jednal v rozporu se zájmy věřitele
– Českomoravské stavební spořitelny, a. s., kterou zastupoval, neboť využil
svého postavení zprostředkovatele, čímž jednal proti zájmu chráněnému trestním
zákoníkem (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 9. 2013 sp. zn. 6 Tdo
884/2013). Obviněný se tak jako obchodní zástupce Českomoravské stavební
spořitelny, a. s., zprostředkovaně podílel na sjednávání úvěrové smlouvy mezi
touto společností a klienty. Svým jednáním, kdy (bez vědomí klientů) užil
falsifikáty dokladů jako podkladů žádosti o úvěr a uvedl tím nepravdivé údaje
poskytovateli úvěru, tak mohl naplnit skutkovou podstatu přečinu úvěrového
podvodu podle § 211 odst. 1 tr. zákoníku. Ostatní obvinění by mu potom poskytli
k tomuto trestnému činu pomoc podle § 24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku.
Samotný úmysl obviněného obohatit se takovým jednáním o onu „provizi“ při
právní kvalifikaci jako úvěrového podvodu podle § 211 odst. 1 tr. zákoníku by
pak bylo možno hodnotit pouze jako přitěžující okolnost v podobě
ziskuchtivosti. Způsobení škody ani úmysl obohatit se totiž není znakem
skutkové podstaty trestného činu úvěrového podvodu podle § 211 odst. 1 tr.
zákoníku, oproti skutkové podstatě trestného činu podvodu podle § 209 odst. 1
tr. zákoníku.
Jelikož ale státní zástupce v předchozím řízení nepodal v neprospěch obviněného
odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně z důvodu nesprávné právní
kvalifikace skutku, případné dovolání nejvyššího státního zástupce v daném
směru ani nepřicházelo v úvahu. Nejvyšší soud tak nemohl tuto případnou
nesrovnalost žádným způsobem napravit, resp. vést k této nápravě nižší soudy.
Je tomu proto, že je jednak podle § 265f odst. 1 tr. ř. vázán obsahem podaného
dovolání, jímž bylo usnesení odvolacího soudu napadeno ze zcela jiných důvodů,
byť pod dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., a taktéž mu v
tom bránil zákaz reformationis in peius. Z formálního hlediska je totiž na
dokonaný trestný čin v jeho základní skutkové podstatě nezbytné nahlížet
přísněji, než na nedokonaný trestný čin spáchaný ve stadiu pokusu, navíc když s
ohledem na zákonný výčet možných sankcí je pro obviněného příznivější trestný
čin podvodu, než trestný čin úvěrového podvodu. Ten totiž oproti prvně
uvedenému trestnému činu neumožňuje obviněnému uložit trest propadnutí věci.
Takže z těchto úhlů pohledu by případná překvalifikace jednání obviněného
vyzněla v jeho neprospěch. To ale v procesní situaci, kdy dovolání podal pouze
obviněný, není přípustné.
Vzhledem ke všem výše stručně uvedeným důvodům (§ 265i odst. 2 tr. ř.) tak
Nejvyšší soud odmítl dovolání obviněného J. D. podle § 265i odst. 1 písm. b)
tr. ř., jelikož bylo podáno z jiného důvodu, než jak je uvedeno v § 265b tr.
ř., přičemž tak učinil v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v
neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný
prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 22. 5. 2018
JUDr. František Hrabec
předseda senátu