6 Tdo 778/2017-28
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 26. června 2017 o
dovolání, které podala obviněná N. P., proti rozsudku Krajského soudu v
Ostravě ze dne 14. 11. 2016, č. j. 3 To 59/2016-615, jako soudu odvolacího v
trestní věci vedené u Okresního soudu v Novém Jičíně pod sp. zn. 5 T 45/2015,
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. s e dovolání obviněné o d m í t á .
1. Rozsudkem Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 15. 12. 2015, č. j. 5
T 45/2015-515, byla obviněná N. P. (dále jen „obviněná“, příp. „dovolatelka“)
uznána vinnou zločinem úvěrového podvodu podle § 211 odst. 1, odst. 5 písm. c)
tr. zákoníku, jehož se podle jeho skutkových zjištění dopustila tím, že
dne 10. 6. 2013 v N. J., okr. N. J., se záměrem získat pro svou potřebu část
peněžních prostředků vyplacených na základě smlouvy reg. č. 63352/2013/01 o
překlenovacím úvěru a úvěru ze stavebního spoření ve výši 800.000 Kč uzavřené
mezi společností Raiffeisen stavební spořitelnou, a. s., a J. K., bytem v J.
n. O., jako osoba vystupující v postavení faktického zprostředkovatele úvěrové
smlouvy a zařizující pro J. K. čerpání úvěru, využila toho, že jí J. K. v
důsledku předchozího jednání s ní důvěřoval a důvěřoval i v zákonnost jí
navrhovaného postupu, a sdělila mu, že úvěr bude čerpán prostřednictvím
společnosti Reality Dražby Obchod, s. r. o., ve které ona působí, a která poté,
co úvěrové prostředky obdrží, mu je bude vyplácet, a to tak, že mu k 30. 6.
2013 vyplatí 125.000 Kč, k 30. 7. 2013 dalších 125.000 Kč, k 30. 8. 2015
250.000 Kč a zbytek dle rozhodnutí J. K., zda bude úvěr dále čerpat či zda je
bude prostřednictvím společnosti Reality Dražby Obchod, s. r. o. investovat, a
při tom, když s J. K. jednala o podmínkách čerpání úvěrových prostředků,
vyvolala situaci časové tísně a využila jeho nepozornosti a nezkušenosti, toho,
že si předkládané listiny řádně nečetl, a předložila mu k podpisu listinu
označenou jako „Pokyn k čerpání úvěru“, na základě které měla jmenovaná
stavební spořitelna na základě uvedené úvěrové smlouvy poukázat částku ve výši
751.500 Kč na účet č. ....., a zálohovou fakturu datovanou dnem 3. 6. 2013, na
které jako příjemce byl uveden J. K. a jako výstavce byl uveden podnikatel P.
B., a která obsahovala soupis prací a materiálu v celkové ceně 751.500 Kč,
přičemž dne 11. 6. 2013 předložila jménem J. K. jmenované stavební spořitelně
prostřednictvím další osoby uvedený „Pokyn k čerpání úvěru“ a k němu i uvedenou
zálohovou fakturu, která měla ve vztahu ke stavební spořitelně dokladovat
budoucí účelové použití úvěrových prostředků, přičemž od počátku věděla, že
práce deklarované uvedenou zálohou fakturou P. B. provedeny nebudou a že
peněžní částka ve výši 751.500 Kč nebude použita za účelem, pro který byl úvěr
poskytnut, ale tuto částku získá ona, přičemž poté, co byla dne 13. 6. 2013
peněžní částka ve výši 751.500 Kč jmenovanou stavební spořitelnou poukázána na
účet č. ........ vedený Českou spořitelnou pro jejího známého J. B. a další
osoby získala ke svým rukám a takto získané prostředky následně využila pro
vlastní potřebu, čímž společnosti Raiffeisen stavební spořitelna, a. s., se
sídlem Praha 3, ul. Koněvova 2747, způsobila škodu ve výši 751.500 Kč, přičemž
aby svou trestnou činnost zakryla, vyplatila J. K., který uvedený úvěr řádně
splácel, od července 2013 do ledna 2014 celkem 294.935 Kč.
2. Obviněná byla za toto jednání odsouzena podle § 211 odst. 5 tr.
zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání dvou let a šesti měsíců, jehož výkon
jí byl podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně
odložen na zkušební dobu v trvání čtyř let. Podle § 82 odst. 2 tr. zákoníku jí
bylo uloženo omezení spočívající v povinnosti dle svých sil uhradit během
zkušební doby škodu trestným činem způsobenou. Podle § 73 odst. 1, odst. 3 tr.
zákoníku jí byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu
zprostředkování úvěrových smluv na dobu čtyř let. Podle § 229 odst. 1 tr. ř.
byl J. K. a Raiffeisen stavební spořitelna, a. s., odkázáni s nároky na
náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
3. O odvolání obviněné a státního zástupce Okresního státního
zastupitelství v Novém Jičíně rozhodl Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne
14. 11. 2016, č. j. 3 To 59/2016-615, tak, že podle § 258 odst. 1 písm. f),
odst. 2 tr. ř. z podnětu odvolání státního zástupce napadený rozsudek zrušil ve
výroku o náhradě škody učiněném podle § 229 odst. 1 tr. ř. ohledně poškozené
Raiffesisen stavební spořitelny, a. s. a za podmínek § 259 odst. 3 písm. a) tr.
ř. nově rozhodl tak, že podle § 228 odst. 1 tr. ř. uložil obviněné povinnost
zaplatit na náhradě škody poškozené Raiffeisen stavební spořitelně, a. s.
částku 751.500 Kč. Týmž rozsudkem podle § 256 tr. ř. odvolání obviněné zamítl
jako nedůvodné.
II.
Dovolání a vyjádření k němu
4. Citovaný rozsudek Krajského soudu v Ostravě napadla obviněná
prostřednictvím obhájkyně JUDr. Hany Hučkové dovoláním, jež opřela o dovolací
důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., když namítla, že napadené
rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném
nesprávném hmotně právním posouzení. Nesprávné právní posouzení spatřuje
dovolatelka v tom (část III.), že součástí skutkového stavu zjištěného soudem
není zjištění odpovídající skutkové okolnosti, která by naplňovala zákonný znak
zločinu úvěrového podvodu podle § 211 odst. 5 tr. zákoníku. Současně má za to,
že mezi skutkovými zjištěními odvolacího soudu a provedenými důkazy existuje
extrémní rozpor, protože skutková zjištění jsou pravým opakem toho, co je
obsahem důkazů.
5. Obviněná poukazuje na judikaturu Nejvyššího soudu k otázce tzv.
speciálního subjektu a konstatuje, že podle soudů měla sehrát úlohu „faktického
zprostředkovatele úvěrové smlouvy“, který předkládal nepravdivé podklady.
Nejednala ani jako zástupce účastníka smlouvy, ani poskytovatele úvěru, nýbrž
měla vystupovat „jako samozvaný prostředník“ mezi klientem stavební spořitelny
a zprostředkovatelem a osoba zprostředkovávající úvěr s klientem s ní měla
jednat a podklady od obviněné přebírat. Obviněná uvádí, že za sjednávání
úvěrové smlouvy je třeba považovat postup při uzavírání smlouvy včetně všech
souvisejících jednání, která uzavírání smlouvy doprovázejí. Tvrdí, že v
posuzované věci došlo k uzavření smlouvy, aniž by byly předkládány nepravdivé
doklady. Podle skutkové věty mělo dojít k předání nepravdivých dokladů až při
čerpání úvěru, tj. až v průběhu plnění, které bylo poskytnuto v rozporu se
smlouvou jinému subjektu. Podle jejího názoru musí být evidentní vztah, který
má pachatel k některému účastníku smlouvy. V této věci žádný takový vztah není.
Pokud s obviněnou jednala zprostředkovatelka úvěru a přijímala od ní doklady,
činila tak s vědomím, že není osobou oprávněnou cokoli předkládat a že nemá
jakoukoli souvislost s úvěrovým vztahem. Podle jejího názoru není možné, aby
subjekt stojící mimo úvěrový vztah mohl být pachatelem trestného činu úvěrového
podvodu. Nauka o tzv. speciálním subjektu (odkazuje na usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 12. 2. 2003, sp. zn. 6 Tdo 120/2003) by ztratila smysl, pokud by
tímto subjektem mohl být kdokoli. Z toho důvodu má za to, že skutek nebyl
správně právně kvalifikován.
6. V další části dovolatelka poukazuje na svoji obhajobu v odvolacím
řízení a připomíná, že se poškozená nechovala obezřetně, pokud vyplatila úvěr v
rozporu se smluvními podmínkami na základě pokynu klienta, který neměl ověřený
podpis. Podle jejího názoru nelze uvádět v omyl někoho, kdo má vědomost o
skutku, a v rozporu s principy právního státu dovozovat trestní postih jednoho
účastníka soukromoprávních vztahů a nahrazovat takto nezbytnou míru opatrnosti
druhého účastníka při ochraně vlastních práv a majetkových zájmů.
7. Závěrem dovolání obviněná navrhla (část IV.), aby Nejvyšší soud z
důvodu § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadený rozsudek Krajského soudu v Ostravě
a současně i jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Novém Jičíně.
8. Nejvyšší státní zástupce se k dovolání obviněné vyjádřil
prostřednictvím státní zástupkyně činné u Nejvyššího státního zastupitelství
(dále jen „státní zástupce“), jež k námitkám obviněné předně uvedla, že nesdílí
hodnocení dovolatelky, že by napadená rozhodnutí byla zatížena vadou
spočívající v tzv. extrémním nesouladu mezi provedenými důkazy a z nich
vyvozenými skutkovými, potažmo právními závěry. Obviněná podle názoru státní
zástupkyně v podstatě opakuje svoji obhajobu, kterou uplatnila již v rámci
odůvodnění svého řádného opravného prostředku. Pokud v dovolání zjištěný
skutkový stav zpochybnila, její argumentaci nelze shledat relevantní, a to i
pokud v konečném důsledku napadla hmotně právní posouzení, konkrétně v otázce
subjektu trestného činu, neboť přitom vycházela z odlišných skutkových úvah,
než jaké vyslovily soudy obou stupňů.
9. Pokud jde o právní kvalifikaci, státní zástupkyně nejprve
konstatovala, že přečinu úvěrového podvodu se dopustí i ten, kdo až při čerpání
úvěru uvede nepravdivé nebo hrubě zkreslené údaje nebo podstatné údaje zamlčí.
Čerpání úvěru dlužníkem je jak jednorázové vybrání poskytnutých peněžních
prostředků v hotovosti nebo převodem na účet dlužníka, tak i postupné vybírání
těchto peněžních prostředků zpravidla z úvěrového účtu za tím účelem
vytvořeného bankou nebo jiným věřitelem. S tím je v některých případech spojeno
uvádění konkrétních informací bance nebo jinému věřiteli, a právě pravdivost
těchto údajů je ustanovením § 211 tr. zákoníku vyžadována a chráněna.
Nepravdivé jsou pak údaje, jejichž obsah vůbec neodpovídá skutečnému stavu, o
němž je podávána informace, a to byť jen o některé skutečnosti důležité pro
sjednání úvěrové smlouvy nebo pro čerpání úvěru. U nepravdivých nebo hrubě
zkreslených údajů přitom zákon nevyžaduje, aby šlo o údaje podstatné, neboť v
tomto směru jakýkoli nepravdivý nebo hrubě zkreslený údaj, který je sdělován, a
to v souvislosti s čerpáním úvěru, může podstatně ovlivnit rozhodování druhé
strany. Poukázala na komentářovou literaturu (Šámal, P. a kol., Trestní
zákoník, 2. vydání, Praha: C. H. Beck, 2012, str. 2111), z níž se podává, že
pachatelem při sjednávání úvěrové smlouvy i při čerpání úvěru může být
především kterýkoli z účastníků úvěrové smlouvy, může to však být i jiná osoba,
která se bezprostředně, ale i zprostředkovaně podílí na sjednávání úvěrové
smlouvy a v souvislosti s tím uvede nepravdivé nebo hrubě zkreslené údaje nebo
podstatné údaje zamlčí.
10. K námitce obviněné týkající se tzv. speciálního subjektu státní
zástupkyně konstatovala, že v usnesení ze dne 26. 2. 2015, sp. zn. 4 Tdo
214/2015 Nejvyšší soud dospěl k závěru, že k vyvození trestní odpovědnosti
obviněného za trestný čin úvěrového podvodu, není třeba postavení speciálního
subjektu ve smyslu zákonných znaků trestného činu úvěrového podvodu. Dále v
usnesení ze dne 21. 4. 2016, sp. zn. 4 Tdo 489/2016 také dovodil, že naplněním
znaku uvedení nepravdivých nebo hrubě zkreslených údajů u trestného činu
úvěrového podvodu může být i situace, kdy do úvěrové smlouvy obviněný jako
obchodní zástupce poškozené společnosti sice vepsal pravdivé údaje žadatele o
úvěr, avšak tento nebyl přítomen u sjednávání smlouvy, smlouvu nepodepsal a
neměl v úmyslu úvěr splácet. Tyto skutečnosti by totiž měly vliv na rozhodnutí
poškozené společnosti, zda úvěr žadateli poskytne či nikoli. Z usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 14. 8. 2013, sp. zn. 3 Tdo 787/2013 dále plyne, že
poškozenou osobou může být u trestného činu úvěrového podvodu nejen
poskytovatel úvěru, ale i dlužník, a to v případě, že pachatel sjedná úvěrovou
smlouvu bez vědomí a souhlasu úvěrových dlužníků jejich jménem. Na tomto
základě dospívá k závěru, že pachatelem trestného činu úvěrového podvodu nemusí
být nutně pouze přímý účastník úvěrové smlouvy, kdy okruh pachatelů tohoto
trestného činu není žádným způsobem omezen. Názoru obviněné, že je nemožné, aby
subjekt stojící zcela mimo úvěrový vztah, který nemá žádné zákonné či smluvní
vazby na některého z účastníků úvěrového vztahu, mohl být pachatelem tohoto
trestného činu, proto nepřisvědčila.
11. V předmětné trestní věci se podle státní zástupkyně ze zjištěného
skutkového stavu podává, že to byla právě obviněná, kdo participoval na čerpání
úvěru. Fakticky z její strany došlo k předložení pokynu k čerpání úvěru a
zálohové faktury bance. Obviněná po celou dobu fakticky vystupovala jako
zástupkyně J. K., za něhož činila veškeré kroky, včetně předkládání potřebných
listin, na jejichž podkladě došlo k čerpání úvěru, a to vše bez vědomí J. K.
Bezpochyby přitom věděla, že tyto doklady obsahují nepravdivé údaje. Obviněná
komunikovala přímo s pracovnicí předmětné banky i samotným panem K. Celé
jednání probíhalo z jejího podnětu, za její aktivní účasti a na základě jejího
jednání také došlo k plnění ze strany poškozené společnosti, kdy vyplacenou
částku v konečném důsledku získala obviněná ke svým rukám. Shrnula proto, že o
správnosti a úplnosti skutkových zjištění nevznikly pochybnosti. Pokud tedy
obviněná v dovolání takto zjištěný skutkový stav a z něho vyvozené právní
závěry zpochybnila, její argumentaci neshledává relevantní.
12. Závěrem státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl
podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné a učinil tak za
podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání, a to i pro
případ jiného rozhodnutí Nejvyššího soudu [§ 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.].
III.
Přípustnost dovolání
13. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) nejprve zkoumal,
zda v této trestní věci je dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě
a na místě, kde lze takové podání učinit, a zda je podala osoba oprávněná.
Shledal přitom, že dovolání obviněné je přípustné podle § 265a odst. 1, 2 písm.
a) tr. ř. Dále zjistil, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou [§ 265d odst.
1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit
(§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.), přičemž splňuje i obsahové náležitosti dovolání (§
265f tr. ř.).
IV.
Důvodnost dovolání
a) obecná východiska
14. Protože dovolání lze podat jen z důvodů taxativně vyjádřených v §
265b tr. ř., Nejvyšší soud posuzoval, zda obviněnou vznesené námitky naplňují
jí uplatněný dovolací důvod.
15. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v
případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo
jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje,
že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud
tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle
norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je
při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek
nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou
právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva.
Dovolací soud musí – s výjimkou případu tzv. extrémního nesouladu – vycházet ze
skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je
vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda
je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné
skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
16. Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení § 265b odst.
1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně
uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových
zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi
provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem
prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen
soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263
odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout
přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy a čl. 2 odst.
1 Protokolu č. 7 k Úmluvě.
17. Ze skutečností výše uvedených vyplývá, že východiskem pro existenci
dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně
ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu
skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem
(soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva
(trestního, ale i jiných právních odvětví).
18. Z hlediska rozhodování dovolacího soudu je vhodné připomenout, že
Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§
265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozhodnutí z vlastní
iniciativy. Fundovanou argumentaci tohoto mimořádného opravného prostředku má
zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem – advokátem (§ 265d odst. 2 tr.
ř.).
19. Na podkladě těchto východisek přistoupil Nejvyšší soud k posouzení
dovolání obviněné.
b) vlastní posouzení
20. Obviněná v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr.
ř. vznesla jedinou právně relevantní námitku, kterou lze podřadit pod jí
zvolený dovolací důvod, a to že se – s poukazem na nauku o tzv. speciálním
subjektu – nemohla dopustit zločinu úvěrového podvodu, jelikož stála mimo
úvěrový vztah, a proto ani nemohla být pachatelkou zločinu úvěrového podvodu. V
ostatních částech se její dovolací argumentace ocitla mimo obsahový rámec jí
uplatněného dovolacího důvodu, neboť spočívá v polemice s vykonanými skutkovými
zjištěními, jejichž uplatnění v rámci dovolacího řízení je zásadně bezúspěšné.
Výjimku představuje případ tzv. extrémního nesouladu, který odůvodňuje
mimořádný zásah do skutkových zjištění za účelem prosazení práva obviněného na
spravedlivý proces. V posuzované věci, jakkoli se jeho existence obviněná
dovolává, takový rozpor nenastal.
21. V obecné rovině by se o tzv. extrémní nesoulad mezi obsahem důkazů a
z nich vyvozenými závěry skutkovými, potažmo právními ve smyslu jeho výkladu
jednalo tehdy, pokud by bylo možno důvodně učinit závěr, že skutková zjištění
soudů postrádají obsahovou spojitost s provedenými důkazy, že tedy tato
skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných
způsobů jejich hodnocení, popřípadě jsou přímo opakem obsahu důkazů, na jejichž
podkladě tato zjištění byla učiněna, apod. Extrémní nesoulad je tak dán v
případě očividného nesouladu skutkových a právních závěrů s provedenými důkazy,
tedy tehdy, kdy skutek, který se stal předmětem právního posouzení, nebyl
zjištěn způsobem slučitelným s právem obviněného na spravedlivý proces. Za
případ extrémního nesouladu naopak nelze považovat tu situaci, kdy hodnotící
úvahy soudů splňující požadavky formulované zněním § 2 odst. 6 tr. ř. ústí do
skutkových (a potažmo) právních závěrů, které jsou odlišné od pohledu
obviněného, leč z obsahu provedených důkazů odvoditelné postupy nepříčícími se
zásadám logiky a požadavku pečlivého uvážení všech okolností případu jednotlivě
i v jejich souhrnu.
22. O takový případ se v posuzované věci evidentně nejedná, protože
skutková zjištění, k nimž dospěl odvolací soud, potažmo soudu prvostupňový,
mají plné ukotvení v provedeném dokazování. Současně je třeba zdůraznit, že z
podaného dovolání není výslovně zřejmé, z čeho obviněná existenci tzv.
extrémního nesouladu vyvozuje a v čem jeho existenci spatřuje. V této
souvislosti se pro úplnost dodává, že není úkolem Nejvyššího soudu, aby za
dovolatelku uvedené souvislosti domýšlel a dotvářel tak její dovolací
argumentaci.
23. V posuzované věci je evidentní, že obviněná jednala jako obchodní
zástupkyně a jako faktický zprostředkovatel úvěru mezi Raiffeisen stavební
spořitelnou, a. s. a J. K. Poškozené organizaci předkládala prostřednictvím M.
J. listiny, mj. „Pokyny k čerpání“ a zálohovou fakturu, dokladující budoucí
využití finančních prostředků, které byly určeny výhradně „k modernizaci domu
č. p. .... na pozemku st. p. č. .... , k. ú. J. n. O., LV č. ..“ (účel
poskytnutého úvěru ze smlouvy o překlenovacím úvěru a úvěru ze stavebního
spoření na č. l. 114), ačkoli si byla vědoma toho, že práce touto fakturou
(vystavenou P. B.) deklarované provedeny nebudou a rozhodující část úvěru
(částka 751.500 Kč) nebude použita k účelu, který byl ve smlouvě sjednán. Tyto
skutečnosti soudy opřely o adekvátní listinné důkazy dokumentující sjednávání
smlouvy o úvěru a jejího čerpání, dokladů, na jejichž základě byl úvěr čerpán a
z výpovědí svědků K., B., S., J.
24. Za tohoto stavu nevzniká žádná potřeba do stabilizovaných skutkových
zjištění soudů jakkoli zasahovat, neboť plně odpovídají provedenému dokazování.
Soudy se při zjišťování skutkového stavu věci nedopustily deformace
usvědčujících důkazů do podoby, která by byla neslučitelná s právem obviněné na
spravedlivý proces. Závěr o nesprávnosti skutkových zjištění nemůže být založen
na pouhém faktu, že výsledky provedeného dokazování nesvědčí ve prospěch
obviněné, která odmítá přijmout závěry, jež soudy na podkladě provedeného
důkazního řízení učinily, a to při respektování požadavků § 2 odst. 5 a 6 tr.
ř.
25. Soudy nižších stupňů založily svá skutková zjištění na souboru
důkazů, z něhož jsou jimi učiněné skutkové závěry dovoditelné. Pokud dospívá
dovolatelka na podkladě hodnocení důkazů jiných k odlišným závěrům, není taková
situace výrazem extrémního nesouladu, neboť z oprávnění soudu plyne oprávnění
hodnotit důkazy podle svého vnitřního přesvědčení, jež ovšem musí být založeno
na uvážení všech relevantních skutečností. Pokud tento požadavek soudy splní,
což se podle názoru soudu dovolacího v posuzované věci stalo, není možné se ani
cestou mimořádného opravného prostředku domáhat hodnocení jiného, spojeného s
jinými skutkovými závěry.
26. Právně relevantním způsobem obviněná vznesla výhradu nesprávného
právního posouzení skutku na základě tvrzení, že se nemohla dopustit zločinu
úvěrového podvodu, protože stála mimo úvěrový vztah. Opodstatněnost této
námitky shledává v úvaze o tzv. speciálním subjektu. Této její námitce však
nelze přisvědčit. Trestného činu úvěrového podvodu podle § 211 odst. 1 tr.
zákoníku se dopustí, [k]do při sjednávání úvěrové smlouvy nebo při čerpání
úvěru uvede nepravdivé nebo hrubě zkreslené údaje nebo podstatné údaje zamlčí,
bude potrestán odnětím svobody až na dvě léta nebo zákazem činnosti. Obviněná
svoji námitku dovozuje z představy, že trestný čin úvěrového podvodu je tzv.
trestným činem s omezeným okruhem pachatelů, neboť tvrdí, že může být spáchán
pouze tzv. speciálním subjektem, potažmo pouze některým z účastníků úvěrové
smlouvy.
27. Této námitce nelze přisvědčit. Obecně platí, že pachatelem trestného
činu je fyzická nebo právnická osoba, která svým jednáním naplnila všechny
znaky trestného činu a v době jeho spáchání byla trestně odpovědná. Obligatorní
znaky tzv. obecného subjektu, tj. zákonem stanovený věk patnácti let (§ 25 tr.
zákoníku) a příčetnost (§ 26 tr. zákoníku a u mladistvého i § 5 odst. 1 z.s.m.)
v případě fyzické osoby, zákon v případě některých trestných činů doplňuje o
fakultativní znaky, jež pak vymezují subjekt konkrétní či speciální. „Trestní
zákoník pro spáchání některých trestných činů vyžaduje mimo tyto obligatorní
znaky subjektu trestného činu i zvláštní vlastnost, způsobilost nebo postavení
pachatele (tzv. trestné činy s omezeným okruhem pachatelů…). U těchto trestných
činů … může být podle § 114 odst. 1 pachatelem trestného činu pouze osoba,
která má požadovanou vlastnost, způsobilost nebo postavení…“ (srov. Šámal, P. a
kol. Trestní právo hmotné. 7. vyd. Praha: Wolters Kluwer, a. s., 2014. S. 155).
Zákon v příslušném ustanovení stanoví, který speciální subjekt se trestného
činu může dopustit - činí tak např. v § 222 odst. 1 tr. zákoníku, podle kterého
se trestného činu poškození věřitele může dopustit pouze osoba, která, byť
částečně, zmaří uspokojení svého věřitele jednáním tam uvedeným a na cizím
majetku způsobí škodu nikoli malou, nebo v § 223 tr. zákoníku, podle kterého se
trestného činu zvýhodnění věřitele může dopustit pouze dlužník, který je v
úpadku a, byť i jen částečně, zmaří uspokojení svého věřitele, a způsobí tím na
cizím majetku škodu nikoli malou.
28. Takovou či podobnou podmínku ustanovení § 211 odst. 1 tr. zákoníku
nestanoví (srov. Kdo – termín vymezující obecný subjekt). Jinými slovy
vyjádřeno pro naplnění skutkové podstaty uvedeného trestného činu dostačuje,
splňuje-li jeho pachatel znaky vymezující obecný subjekt. Není nezbytné, aby
dotyčná osob byla v určitém právně relevantním (např. smlouvou upraveném)
vztahu s poškozeným. Ke stejnému závěru se kloní rovněž komentářová literatura,
podle které pachatelem trestného činu úvěrového podvodu „může být především
kterýkoli z účastníků úvěrové smlouvy. […] Může to být však i jiná osoba
(fyzická i právnická), která se bezprostředně, ale i zprostředkovaně podílí na
sjednávání úvěrové smlouvy a v souvislosti s tím uvede nepravdivé nebo hrubě
zkreslené údaje nebo podstatné údaje zamlčí.“ (srov. Šámal, P. a kol. Trestní
zákoník. 2. vydání. Praha : C. H. Beck, 2012. str. 2110).
29. Přestože se obviněná trestné činnosti nedopustila v postavení
účastníka smlouvy, např. jako dlužník, nemění to nic na faktu, že se z důvodů
vyložených v dovoláním napadených rozhodnutích dopustila jako pachatel zločinu
úvěrového podvodu. Vzhledem k tomu, že se rozhodující měrou podílela na
vyvolání stavu, ve kterém J. K. podepisoval relevantní dokumentaci („Pokyn k
čerpání úvěru“, fakturu deklarující účelové využití finančních prostředků),
kterou následně prostřednictvím další osoby (M. J.) předložila poškozené
organizaci a současně věděla, že k realizaci stavebních prací nikdy ze strany
P. B. nedojde, jednala způsobem naplňujícím znaky skutkové podstaty zločinu
úvěrového podvodu, a to v jeho kvalifikované podobě vymezené ustanovením § 211
odst. 1, odst. 5 písm. c) tr. zákoníku, jelikož svým jednáním způsobila značnou
škodu.
30. Ani úvahy obviněné týkající se nedostatečné obezřetnosti poškozené
organizace nemají své opodstatnění. Obviněná tento závěr vyvozuje ze
skutečnosti, že poškozená společnost vyplatila částku úvěru v rozporu s
podmínkami smlouvy, jelikož pokyn k čerpání úvěru nebyl opatřen ověřeným
podpisem klienta (J. K.). Tato výtka nemůže obstát, k čemuž již dospěl
odvolací soud, neboť orgány společnosti, které rozhodly o uvolnění finančních
prostředků, vycházely z podkladů zpracovaných stran této otázky M. J., jejíž
povinností jako zprostředkovatele úvěru bylo ověřovat totožnost klientů. V
tomto konkrétním případě tak neučinila, což mělo i za následek její následný
pracovněprávní postih, nicméně pouze z toho důvodu jeho kladného vztahu k
obviněné, které – jak plyne z protokolu o hlavním líčení ze dne 1. 10. 2015 na
č. l. 413 – důvěřovala a zneužila její důvěry a postavení M. J.
31. Uvedená konstatování ústí do závěru, že obviněná ve svém dovolání v
rozhodující míře uplatnila námitky, které se s uplatněným dovolacím důvodem
podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. věcně rozešly. Pokud její výhrady byly
posouzeny jako námitky hmotně právního charakteru, byly tyto posouzeny jako
zjevně neopodstatněné. Vzhledem k jejich posouzení bylo Nejvyšším soudem o
celém dovolání obviněné rozhodnuto způsobem uvedeným v § 265i odst. 1 písm. e)
tr. ř. Podle něj Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně
neopodstatněné.
32. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl dovolací soud o
tomto mimořádném opravném prostředku obviněné v neveřejném zasedání. Pokud jde
o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje se na ustanovení § 265i odst. 2
tr. ř., podle něhož v odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud
jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k
zákonnému důvodu odmítnutí.
P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy
řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 26. června 2017
JUDr. Ivo Kouřil
předseda senátu