4 Tdo 510/2025-148
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 24. 6. 2025 o dovolání obviněného J. S., proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. 2. 2025, sp. zn. 44 To 30/2025, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 4 T 81/2024, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.
1. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 3. 12. 2024, sp. zn. 4 T 81/2024, byl obviněný J. S. uznán vinným přečinem ohrožení pod vlivem návykové látky podle § 274 odst. 1 tr. zákoníku, kterého se podle skutkové věty výroku o vině daného rozsudku dopustil tím, že (včetně pravopisných chyb a překlepů)
„dne 23. 6. 2024 nejméně kolem 23:45 hodin v Praze XY, ulicí XY, kde byl na úrovni domu č. p. XY / č. o. XY kontrolován hlídkou Policie České republiky, řídil osobní automobil tovární značky Volkswagen Sharan, registrační značky XY, přestože věděl, že se předchozím užitím omamné a psychotropní látky přivedl do stavu vylučujícího bezpečné řízení motorového vozidla, přičemž v jeho krvi, odebrané dne 24. 6. 2024 v 01:14 hodin, bylo toxikologickým vyšetřením zjištěno 226 ng/ml metamfetaminu a 23,2 ng/ml amfetaminu“.
2. Za uvedené jednání byl obviněný odsouzen podle § 274 odst. 1 tr. zákoníku za použití § 67 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku a § 68 odst. 1, 2 tr. zákoníku k peněžitému trestu ve výměře 50denních sazeb, přičemž 1denní sazba činí 3 000 Kč, tedy celkem ve výši 150 000 Kč. Podle § 68 odst. 5 tr. zákoníku bylo stanoveno, že peněžitý trest bude zaplacen ve 12měsíčních splátkách po částce 12 500 Kč, a určeno, že výhoda splátek peněžitého trestu odpadá, jestliže obviněný nezaplatí dílčí splátku včas. Podle § 73 odst. 1, 4 tr. zákoníku byl obviněnému uložen trest zákaz činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu na dobu 18 měsíců.
3. Proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 3. 12. 2024, sp. zn. 4 T 81/2024, podal obviněný J. S. odvolání, o kterém rozhodl Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 19. 2. 2025, sp. zn. 44 To 30/2025, tak, že podle § 258 odst. l písm. e), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek částečně zrušil ve výroku o peněžitém trestu. Podle § 259 odst. 3 tr. ř. ve věci znovu rozhodl tak, že při nezměněném výroku o vině přečinem ohrožení pod vlivem návykové látky podle § 274 odst. 1 tr. zákoníku byl obviněný J. S. odsouzen podle § 274 odst. 1 tr. zákoníku za použití § 67 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku a § 68 odst. 1, 2 tr. zákoníku k peněžitému trestu ve výměře 40denních sazeb, přičemž 1denní sazba činí 2 500 Kč, tedy celkem ve výši 100 000 Kč. Podle § 68 odst. 5 tr. zákoníku bylo stanoveno, že peněžitý trest bude zaplacen v 10měsíčních splátkách po částce 10 000 Kč a současně určeno, že výhoda splátek peněžitého trestu odpadá, jestliže obviněný nezaplatí dílčí splátku včas.
4. Proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. 2. 2025, sp. zn. 44 To 30/2025, podal následně obviněný prostřednictvím obhájce dovolání opírající se o dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř.
5. Obviněný v dovolání zrekapituloval dosavadní vývoj věci a uvedl, že rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů, nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy a rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Dále obviněný namítl, že nebylo vyhověno jeho důkazním návrhům na výslech „kamarádky” obviněného z XY, na opatření znaleckých posudků z oboru zdravotnictví, odvětví toxikologie a odvětví psychiatrie, k posouzení jeho ovlivnění zakázanými látkami, ani návrhům na opatření záznamů z průjezdových kamer k posouzení způsobu jeho jízdy před dopravní kontrolou a kamerových záznamů z uniforem policistů. Dále uvedl, že mu nebyl prokázán úmysl ve smyslu § 274 odst. 1 tr. zákoníku, tedy úmyslné požití předmětných látek před jízdou a že se jedná o důkazy opomenuté.
6. Z uvedených důvodů obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil, aby zrušil také rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 3. 12. 2024, sp. zn. 4 T 81/2024, a aby věc vrátil Obvodnímu soudu pro Prahu 10 k novému projednání a rozhodnutí.
7. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství využil svého práva a k dovolání obviněného se vyjádřil. Ve svém vyjádření stručně shrnul dosavadní průběh trestního řízení a dále uvedl, že k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. obviněný neuvedl žádnou bližší argumentaci. Neodůvodnil ani první variantu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V uvedených částech proto námitky dovolatele žádnému z dovolacích důvodů neodpovídají. Námitky proti odmítnutí důkazních návrhů obhajoby odpovídají třetí variantě dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Nalézací soud se s těmito důkazními návrhy vypořádal v bodu 8 odůvodnění svého rozsudku. Neprovedení těchto důkazů odůvodnil jejich nadbytečností. Odvolací soud se s důkazními návrhy obhajoby vypořádal v bodech 10–12 odůvodnění svého rozsudku napadeného tímto dovoláním. Je zřejmé, že ohledně opomenutých důkazů se ze strany dovolatele jedná o opakování námitek, uplatněných obviněným již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se soudy obou stupňů již dostatečně a správně vypořádaly. Takové dovolání je zjevně neopodstatněné – srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002 a ze dne 27. 6. 2002, sp. zn. 5 Tdo 219/2002.
8. Závěrem svého vyjádření proto státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.
9. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§ 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce, tedy podle § 265d odst. 1 písm. c) tr. ř. a v souladu s § 265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu § 265e tr. ř. zachována.
10. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.
11. Ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem–advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).
12. Obviněný v podaném dovolání uplatnil dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř.
13. Pokud jde o důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ten je naplněn tehdy, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy.
14. O dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. pak jde tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.
15. Z hlediska rozhodování dovolacího soudu je vhodné připomenout, že Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozhodnutí z vlastní iniciativy.
16. Na podkladě obviněným uplatněných důvodů dovolání a uvedených východisek mezí dovolacího přezkumu pak mohl Nejvyšší soud přistoupit k posouzení jednotlivých dovolacích námitek obviněného.
17. Pokud jde o samotnou dovolací argumentaci obviněného, je tuto nutno označit za převážně skutkové povahy. Obviněný v zásadě vyjadřuje přesvědčení, že před jízdou úmyslně žádné návykové látky nepožil a že jeho vina nebyla bez důvodných pochybností prokázána.
18. Nejvyšší soud se tak zabýval otázkou, zda je vůbec takto koncipovanou argumentaci možno podřadit pod některý ze zákonem stanovených dovolacích důvodů. Dospěl přitom k závěru, že ačkoliv obviněný svůj mimořádný opravný prostředek opřel o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je třeba ve vztahu k první alternativě tohoto dovolacího důvodu uvést, že obviněný ve svém dovolání nevymezil, která skutková zjištění, jež jsou rozhodná pro právní kvalifikaci skutku, pokládá za zjevně rozporná s obsahem provedených důkazů, resp. konkrétně s jakým důkazem.
19. Námitky dovolatele se s touto alternativou dovolacího důvodu míjejí, neboť představují pouze polemiku s hodnotícími úvahami soudu. Aniž by obviněný označoval zjevný rozpor rozhodných skutkových zjištění s provedenými důkazy, předkládá vlastní názor na to, jak měly soudy důkazy hodnotit. Netvrdí však, že by z důkazů, které vzaly za věrohodné soudy nižších stupňů, nebylo možno činit skutkový závěr, jaký učinily. Ve své podstatě pouze namítá, že při jiném náhledu na opatřené důkazy by takový skutkový závěr možný nebyl. Uplatňuje však vlastní verzi, která soudy nižších stupňů akceptována nebyla. Jinak řečeno, domáhá se toho, aby se vyšlo z jím předkládané verze události, opomíjí však fakt, že hodnocení důkazů je doménou soudů, před nimiž je důkaz proveden. Pokud je jejich posouzení všech aspektů důkazního řízení komplexní a nevykazující trhlinu v logice úvah, nelze takové hodnocení označovat za vadné jen proto, že nevyhovuje představě dovolatele a jím uplatňované logice.
20. Jak již bylo zmíněno, výhrady dovolatele ve vztahu ke skutkovým zjištěním soudů neodpovídají požadavkům, které lze z litery zákona dovodit a již z toho důvodu na ně nelze ze strany dovolacího soudu reagovat.
21. Pouze nad rámec uvedeného konstatování nicméně Nejvyšší soud ve stručnosti uvádí, že závěr o vině obviněného žalovaným skutkem je opřen zejména o výslech svědků K. A. H. a R. Š., kteří jako policisté prováděli silniční kontrolu a kteří při výkonu této kontroly pojali podezření, že by obviněný mohl být pod vlivem návykových látek, což se orientačním vyšetřením testovací sadou také potvrdilo. V řízení před soudem prvního stupně byly provedeny i další důkazy, které podporují výpovědi svědků, především zpráva z Fakultní nemocnice Bulovka ze dne 24. 6. 2024, ze které vyplývá, že toxikologický screening moči a odběry krve byly pozitivní na amfetamin a metamfetamin, přičemž byly zjištěny hodnoty metamfetaminu 226 ng/ml a amfetaminu 23,2 ng/ml. Z výsledkového listu toxikologického vyšetření tedy vyplývá, že koncentrace metamfetaminu v krevním séru a moči obviněného přesáhla hodnotu, při které se řidič již nachází ve stavu vylučujícím způsobilost k řízení motorových vozidel ve smyslu § 274 odst. 1 tr. zákoníku. Tyto všeobecně uznávané hranice, které pro obě zmíněné návykové látky činí 150 ng/ml, vycházejí ze stanoviska trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 2020, sp. zn. Tpjn 300/2020, publikovaného pod č. 2/2020 Sb. rozh. tr. Závěr o tom, že obviněný se v době, kdy řídil motorové vozidlo, nacházel ve stavu vylučujícím způsobilost k této činnosti, tak bylo možno učinit již na podkladě zjištění o výši koncentrace příslušné návykové látky vyjádřené ve zmíněném výsledkovém listu.
22. K třetí alternativě tohoto dovolacího důvodu (ve vztahu k rozhodným skutkovým zjištěním, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy) dostačuje konstatovat, že obviněným označené důkazy nemohou být pokládány za důkazy opomenuté, resp. za důkazy, o nichž by bylo možno říci, že ač jsou důkazy podstatnými, nebyly soudem nedůvodně provedeny. Ve shodě s tím, co zmínil ve svém vyjádření státní zástupce, dovolací soud konstatuje následující skutečnosti.
23. V obecné rovině lze v této souvislosti poznamenat, že ani podle judikatury Ústavního soudu není soud povinen vyhovět každému vznesenému důkaznímu návrhu (viz např. nález ze dne 20. 5. 1997, sp. zn. I. ÚS 362/96, usnesení ze dne 25. 5. 2005, sp. zn. I. ÚS 152/05). Právu stran navrhnout důkazy, jejichž provedení považují za potřebné, odpovídá povinnost soudu nejen o důkazních návrzích rozhodnout, ale také, pokud jim nevyhoví, vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl. Za opomenutý důkaz tedy nelze považovat jakýkoli stranami navržený a soudem neprovedený důkaz, ale pouze takový důkazní návrh, který byl soudem bez věcně adekvátního odůvodnění zamítnut, event. zcela opomenut případně může jít o situace, kdy v řízení řádně provedené důkazy nebyly v odůvodnění meritorního rozhodnutí, ať již negativně či pozitivně, zohledněny při ustálení skutkového závěru, tj. soud je neučinil předmětem svých úvah a hodnocení.
24. V tomto případě byly návrhy obviněného na doplnění dokazování vyžádáním znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví toxikologie a odvětví psychiatrie k posouzení jeho ovlivnění zakázanými látkami a na opatření záznamů z průjezdových kamer k posouzení způsobu jeho jízdy před dopravní kontrolou, uplatněny již v hlavním líčení před soudem prvního stupně, který je zamítl, přičemž neprovedení těchto důkazů odůvodnil jejich nadbytečností (bod 8 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně). Rovněž odvolací soud se s důkazními návrhy obhajoby vypořádal a důvody zamítnutí popsal v bodech 10 až 12 odůvodnění svého rozsudku. Soudy se tedy dostatečně vypořádaly s uvedeným důkazními návrhy v souladu s požadavky vyplývajícími z judikatury Ústavního soudu. Tato dovolací námitka obviněného proto není opodstatněná.
25. S ohledem na uvedené je třeba uzavřít, že soudy nižších stupňů učinily správný závěr o tom, že se obviněný dopustil popsaného skutku, k čemuž měly dostatek důkazů. Učiněná skutková zjištění odůvodňují závěr o naplnění všech znaků skutkové podstaty trestného činu ohrožení pod vlivem návykové látky podle § 274 odst. 1 tr. zákoníku. Pro úplnost lze dodat, že žádná námitka, kterou by bylo možno podřadit pod obviněným uplatněný důvod také podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., v dovolání obsažena není.
26. Z rozvedených důvodů Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné, přičemž tak za splnění podmínky uvedené v § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje se na ustanovení § 265i odst. 2 tr. ř., podle něhož [v] odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 24. 6. 2025
JUDr. Jiří Pácal předseda senátu