4 Tdo 513/2025

4 Tdo 513/2025-596

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 24. 6. 2025 o dovolání obviněného P. J., proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 25. 2. 2025, sp. zn. 9 To 29/2025, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 3 T 139/2024, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.

1. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 26. 11. 2024, sp. zn. 3 T 139/2024, byl obviněný P. J. uznán vinným ze spáchání zločinu ublížení na zdraví z omluvitelné pohnutky podle § 146a odst. 3,. 5 tr. zákoníku, kterého se podle skutkové věty výroku o vině daného rozsudku dopustil tím, že (včetně pravopisných chyb a překlepů)

„dne 22. 7. 2023 v době kolem 18:35 hodin v Praze XY, ul. XY, v prostoru restaurace XY, pod vlivem vystupňovaného nezvládnutého úzkostného afektu způsobeného intenzivním strachem o život, poté, co v době od 18:25 hodin v prostoru restaurace a terasy XY, aniž k tomu měli důvod, slovně i fyzicky napadali poškozený P. M., D. D., M. D. a posléze i J. D. a J. D. obžalovaného, jeho tři kamarády, jakož i další návštěvníky autodromu a zaměstnance, kteří se jim snažili v napadání zabránit, a technik motokár mu v prostoru restaurace, kde v té době stál a pozoroval situaci na terase, dal do ruky dřevěnou baseballovou pálku, kterou přinesl za účelem obrany, a on se následně dostal do verbálního konfliktu s útočníky, kteří se nacházeli na terase, což vyústilo ve fyzický útok ze strany D.

D. a poškozeného P. M., kteří na něj postupně zaútočili z prostoru terasy tak, že ve dveřích restaurace se na něj sápal a chtěl ho udeřit nejprve D. D., kterého odstrčil pomocí baseballové pálky, a když na něj opět zaútočil, udeřil ho do ramene a následně odkopnul, a v témže okamžiku na něj zaútočil poškozený P. M., který odstrčil D. D. a úderem vedeným pravou rukou velkou silou obžalovaného zasáhl do pravé strany obličeje, a on zvedl levou ruku k hlavě a snažil se úder zablokovat, držíc přitom pálku v pravé ruce a poškozený P.

M. se snažil levou rukou uchopit baseballovou pálku, čemuž zabránil tím, že za ni zatáhl směrem ke svému levému rameni, v důsledku čehož poškozený P. M. ztratil rovnováhu a upadnul na levé koleno a do sedu, souběžně s pádem poškozeného uchopil baseballovou pálku oběma rukama a úderem vedeným shora dolů velkou silou ho pálkou zasáhnul do temene hlavy, načež na něj opětovně zaútočil D. D., před kterým ustupoval, a po zásahu zaměstnance arény, který se před něj postavil, baseballovou pálku odhodil a z prostoru restaurace i s kamarády utekl, a čekal na příjezd PČR, přičemž úderem baseballovou pálkou způsobil poškozenému P.

M. mozkolebeční poranění, a to tržně zhmožděnou ránu na hlavě v týlní krajině, dosahující ke klenbě lební; zlomeninu čelní, temenní a spánkové kosti vlevo bez posunu úlomků; objemný akutní krevní výron pod tvrdou plenou lební vlevo nad čelním, temenním a spánkovým lalokem mozku šíře do 18,0 mm, šířící se podél tvrdé pleny do oblasti mozečkového stanu, jehož zdrojem byly přemosťující a korové žíly a objemné ložisko pohmoždění spánkového a temenního laloku mozku; drobný krevní výron pod tvrdou plenou lební nad pravým čelním a spánkovým lalokem mozku šíře do 7,0 mm; krevní výron pod omozečnicemi levého čelního, temenního a spánkového laloku mozku a rozsáhlé krvácející ložisko pohmoždění levého spánkového a temenního laloku mozku, tj. poranění, které vedlo od doby krátce po jeho vzniku k podstatnému omezení poškozeného v obvyklém způsobu jeho života v důsledku trvalé ztráty volního jednání, tj.

možnosti jakéhokoliv aktivního zapojení mozkových funkcí ve smyslu kontaktu s okolím a neschopnosti aktivních pohybových aktivit a na které je třeba z hlediska soudně lékařského pohlížet jako na těžkou újmu na zdraví pro poškození životně důležitého orgánu — mozku, přičemž toho poranění vedlo u poškozeného po uplynutí dvanácti dnů od jeho vzniku k úmrtí poškozeného, ke kterému došlo dne 3. 8. 2023“.

2. Za uvedené jednání byl obviněný P. J. odsouzen podle § 146a odst. 5 tr. zákoníku k samostatnému trestu odnětí svobody ve výměře 24 (dvacet čtyři) měsíců. Podle § 81 odst. 1, § 84 a § 85 odst. 1 tr. zákoníku byl pro výkon tohoto trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 42 (čtyřicet dva) měsíců za současného uložení dohledu.

3. Podle § 228 odst. l tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost zaplatit na náhradě škody poškozené Vojenské zdravotní pojišťovně České republiky, IČ: 471 14 975, se sídlem Drahobejlova 1404/4, 190 03 Praha, částku ve výši 239 656,50 Kč.

4. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost zaplatit na náhradě nemajetkové újmy poškozeným V. M. částku ve výši 425 000 Kč a P. M., částku ve výši 425 000 Kč.

5. Podle § 85 odst. 3 tr. zákoníku byla obviněnému uložena přiměřená povinnost, aby ve zkušební době podmíněného odsouzení s dohledem podle svých sil nahradil škodu a nemajetkovou újmu, kterou trestným činem způsobil.

6. Podle § 229 odst. 1 tr. ř. byli poškození B. S. a N. Š. odkázáni se svým nárokem na náhradu nemajetkové újmy na řízení ve věcech občanskoprávních.

7. Podle § 229 odst. 2 tr. ř. byli poškození V. M. a P. M., odkázáni se zbytkem svého nároku na náhradu nemajetkové újmy na řízení ve věcech občanskoprávních.

8. Podle § 229 odst. 2 tr. ř. byla poškozená Vojenská zdravotní pojišťovna České republiky, IČ: 471 14 975, odkázána se zbytkem svého nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávní.

9. Proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 26. 11. 2024, sp. zn. 3 T 139/2024, podal obviněný P. J., poškození V. M., P. M. a N. Š., odvolání, o kterých rozhodl Městský soud v Praze usnesením ze dne 25. 2. 2025, sp. zn. 9 To 29/2025, tak, že odvolání podle § 256 tr. ř. zamítl.

10. Proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 25. 2. 2025, sp. zn. 9 To 29/2025, podal obviněný P. J. prostřednictvím svého obhájce dovolání opírající se o dovolací důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř. Obviněný poukazuje na znalecký posudek znaleckého ústavu ÚVN Praha z oboru psychiatrie a klinické psychologie, prezentované MUDr. Navrátilem a znalecký posudek PhDr. Jaroslava Matouška, MBA, LL.M z oboru sport, specializace sebeobrana, bojová umění, bojové sporty, neboť oba tyto znalecké posudky jsou dle jeho názoru perfektně zpracovány a nelze jim absolutně ničeho vytknout, když v případě správné interpretace jejich závěrů, se jedná o zásadní důkazní prostředky.

Dodává však, že důkazy provedené těmito znaleckými posudky absolutně neodpovídají skutkovým zjištěním jak soudu prvního stupně, tak i soudu odvolacího. Druhou stěžejní linii svého dovolání spatřuje v tom, že obě rozhodnutí, tedy jak soudu prvního stupně, tak rovněž soudu odvolacího, spočívají na nesprávném právním posouzení projednávaného skutku, když ve světle všech důkazů a při současném akcentu na ucelenou dějovou linii inkriminovaného dne mělo dle přesvědčení obviněného v daném případě dojít k podřazení tohoto skutku pod ustanovení § 29 tr.

zákoníku a mělo dojít ke zproštění obžaloby, a to v celém jejím rozsahu.

11. Obviněný považuje za zcela nesprávnou argumentaci soudu prvního stupně, že se těsně před úderem pálkou nacházel v situaci, kterou měl údajně sám vyprovokovat svými vulgaritami směřujícími údajně k osobě D. Takovýto závěr soudu prvního stupně je absolutně nepochopitelný. Z rozboru slov obviněného: „Běž do hajzlu ty štětko! Mrdko černá!“ je nanejvýše patrné, že směr těchto slov je veden nikoliv k osobě mužského rodu, nýbrž k osobě rodu ženského. Obviněný tak výše uvedené nesměřoval k osobě M. nebo D., nýbrž k osobě J.

D. nebo k osobě N. D. Obviněný tímto způsobem pouze ventiloval úzkost způsobenou D. a M., jejichž jednání obviněného do zmíněné úzkosti dostalo. Druhou zcela evidentní nesprávností, které se dopustil soud prvního stupně, je nedostatek pečlivého výkladu dvou zcela zásadních znaleckých posudků ve spojení s dovysvětlením závěrů těchto znaleckých posudků slyšením znalců v průběhu dokazování v hlavním líčení. Obviněný cituje odpověď na otázku č. 9 znaleckého posudku z oboru psychiatrie a psychologie, zpracovaného znaleckým ústavem ÚVN – Vojenská fakultní nemocnice, který byl v řízení obhajován MUDr.

Petrem Navrátilem. Ústav zde vyhodnotil motivaci obviněného jako sebeobranu, která byla podmíněna vystupňovaným úzkostným afektem. Jako zásadní uvádí obviněný také odpověď ústavu na otázku č. 14, tedy jaký vliv na chování osoby může mít útok prováděný dvěma osobami. Ústav odpovídá, že dochází k zesílení úzkosti, a to až do panického charakteru. Pro osobu účastnící se konfliktu, která prožívá vystupňovaný afekt je poté extrémně složité rozpoznat, že se již nebrání, ale útočí. Obviněný poukázal i na odpověď na otázku č. 20, kde ústav odpovídá, že obviněný vnímal situaci jako intenzivní a bezprostřední ohrožení života.

Znalec se navíc vyjádřil k výše uvedeným nadávkám tak, že se jednalo o ventilaci úzkosti, způsobené D. a M. Obviněný se proto ohrazuje proti slovnímu spojení soudu prvního stupně „obžalovaný měl vyprovokovat“, protože vyprovokování situace vyžaduje jisté úmyslné jednání, ale obviněný se nacházel v panickém vystupňovaném afektu, kdy jediným jeho cílem bylo uchránit si svůj život. V rámci hodnocení druhého znaleckého posudku PhDr. Jaroslava Matouška, MBA, LL.M., z oboru sport, specializace sebeobrana, bojová umění, bojové sporty, soud prvního stupně zcela nepochopitelně nezmiňuje téměř vůbec argumentaci znalce ve prospěch obviněného, nýbrž vytrhuje jednotlivé závěry z kontextu a bohužel někde závěry znalce i překrucuje.

Znalec konstatoval, že jednání obviněného nebylo vybočením z obvyklých jednání v obdobných případech, dostal do ruky pálku, kterou použil. To, že ji použil tímto způsobem, je shoda nešťastných okolností. Dodal, dále, že obviněný útok odvrátit mohl, ale je těžké chtít to po člověku, který takovou situaci nezažil. Pravděpodobně se bál, že to bude eskalovat dál, když ve finální fázi na něj útočili dva lidé nepřetržitě a velmi pravděpodobně by ty útoky stupňovaly a dál by to nikam nevedlo.

12. Obviněný je přesvědčen, že na jeho osobu a jeho jednání je z hlediska právního posouzení nezbytné nahlížet v dikci ustanovení § 29 tr. zákoníku. V projednávaném případě je jasné, že obviněný byl celou dobu v jasné defenzivě, a to i těsně před osudnou vteřinou, při které máchl onou pálkou před sebe, a to tak nešťastně, že následky tohoto máchnutí byly a jsou fatální. Z prostor v blízkosti kulečníku je patrno, že obviněný se do těchto prostor přišel ve své podstatě schovat před neustálým napadáním.

Ze záznamu je patrno, že onu pálku mu za zády předával pracovník XY a v prvních chvílích ani obviněný nevěděl, co mu do ruky tato osoba dává. Uvádí, že M. s D. vtrhli do zmiňovaných prostor, kde začali okamžitě útočit na obviněného pěstním útokem. Ono máchnutí pálkou bylo potom jakousi afektovou reakcí na pokračující útok. Sám obviněný o oné osudné ráně touto pálkou hovoří jako o máchnutí před sebe a v žádném případě cíleně nemířil na hlavu. Jeho snahou bylo ve své podstatě od sebe pana M. odehnat a odvrátit přímo hrozící útok vůči jeho osobě.

Vzhledem k výše uvedenému obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení Městského soudu v Praze ze dne 25. 2. 2025, sp. zn. 9 To 29/2025 a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 26. 11. 2024, sp. zn. 3 T 139/2024 a aby podle § 265l odst. 1 tr. ř. Obvodnímu soudu pro Prahu 9 přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

13. Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství využila svého práva a k dovolání obviněného se vyjádřila. Ve svém vyjádření stručně shrnula dosavadní průběh trestního řízení a po přezkoumání obsahu předloženého mimořádného opravného prostředku k uplatněným dovolacím důvodům podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř. uvedla, že součástí skutkového popisu projednávané události je fakt o přímo hrozícím či trvajícím útoku na tělesnou integritu obviněného ze strany poškozeného a dalších osob, který byl obviněný nucen adekvátním způsobem odvrátit, tj. za přiměřeně intenzivních postupů a v bezprostřední návaznosti na hrozící či trvající útok.

Uvádí, že to byl zejména poškozený a další osoby útočníků kolem něj, kteří vystupovali jako hybatelé konfliktu, který od slovní rozepře nabral fyzický rozměr a neustále se vůči obviněnému stupňoval. Námitky obviněného po formální i materiální stránce proto podle státní zástupkyně naplňují oba správně uplatněné dovolací důvody. S ohledem na odůvodnění rozhodnutí obou soudů je zjevné, že neshledaly pro posouzení podmínek samotného útoku naplněné zejména časové hledisko. Soudy dospěly po provedeném dokazování k závěru, že útok na obviněného v době užití baseballové pálky ze strany poškozeného již nehrozil, byl dokonce ukončen, a obviněný měl možnost, jak zareagovat a vybral si tu možnost nejhorší.

Dále soudy akcentují, že předmětný konflikt vyprovokoval svými vulgárními výrazy poškozený, což rovněž vylučuje možnost posouzení jeho jednání ve smyslu § 29 tr. zákoníku. V neposlední řadě i kdyby byla připuštěna soudy možnost o trvajícím či hrozícím útoku, tak jednání obviněného bylo excesivní, jelikož proti útokům svědka D. a zejména proti poškozenému M., jejichž intenzita nebyla natolik vysoká, že by mohla ohrozit zdraví či život obviněného, použil obviněný zcela nepřiměřeně baseballovou pálku, kterou o vysoké intenzitě zasáhl poškozeného do hlavy, čímž mu způsobil zranění, která se ukázala jako smrtelná.

14. Státní zástupkyně má za to, že uvedená argumentace soudů nemůže obstát a má za to, že útok na obviněného trval. Prokazatelně hlavním aktérem konfliktu byl zejména poškozený, který od počátku vyvolával verbální a poté fyzické konflikty nejen s obviněným. Obviněný do doby, než se dostal k pálce, kterou si sám na místo nepřinesl a ani ji po nikom nevyžadoval, tak v první situaci popsané ve znaleckém posudku pomáhal kamarádovi. Druhý konflikt byl se ženou, která ho napadala verbálně a následně i fyzicky.

Obviněný tento konflikt vyřešil tím, že ze zahrádky utekl. Teprve v momentě, kdy dostal do ruky baseballovou pálku, znalec připouští, že obviněný možná trochu získal sebedůvěru, což lze seznat právě ve verbální komunikaci vůči lidem na zahrádce. Tuto verbální komunikaci obviněného ve směru k útočníkům podle názoru státní zástupkyně považují oba soudy nesprávně a v rozporu s provedenými důkazy za vyprovokování útoku ze strany obviněného. Obviněný tímto způsobem pouze ventiloval panickou úzkost způsobenou jednáním právě osobami D.

a poškozeným M. Následně při napadání údery rukou nejdříve svědkem D. a následně poškozeným pálku použil k vystrkování, k bodnutí a v momentě, kdy došlo k opakovanému útoku, tak pálku použil způsobem popsaným ve skutkové větě. Je tedy zjevné, že konflikt trval a stupňoval se. Pakliže soud namítá, že poškozený byl v momentě před úderem pálkou do hlavy již „zpacifikován“, neboť byl v pozici vsedě, nelze rozhodně takový moment označit za ukončení konfliktu. Poškozený se do uvedené pozice dostal ztrátou stability po předchozím přidržování se pálky obviněného, kterou se mu tento snažil vytrhnout.

V souvislosti s uvedeným soudy zcela opomenuly, že útoku poškozeného na obviněného předcházel útok svědka D., který navíc pokračoval ze strany D. i po poklesnutí poškozeného k zemi a úderu pálkou. Státní zástupkyně má dále za to, že rovněž tělesná konstituce obou útočníků, navíc nacházejících se v podnapilém stavu, za přítomnosti dalších k nim náležejících agresivních podnapilých osob, které opakovaně verbálně i fyzicky napadaly de facto všechny přítomné v uvedených prostorách, o nepřiměřenosti použití zbraně, respektive pálky, nesvědčí.

Státní zástupkyně má proto za to, že obecné soudy dospěly k závěru o naplnění skutkové podstaty zločinu ublížení na zdraví z omluvitelné pohnutky podle § 146a odst. 3, 5 tr. zákoníku v rozporu s tím, co vyplynulo z provedeného dokazování a co požaduje ustálená soudní praxe. Navrhla proto, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil jak shora zmíněné usnesení Městského soudu v Praze ze dne 25. 2. 2025, č. j. 9 To 29/2025, tak i další rozhodnutí na ně obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu a podle § 265l odst. 1 tr.

ř. věc přikázal tomuto soudu k novému projednání a rozhodnutí. Současně vyjádřila souhlas s tím, aby Nejvyšší soud rozhodoval podle § 265r odst. 1 tr. ř. v neveřejném zasedání.

15. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§ 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce, tedy podle § 265d odst. 1 písm. c) tr. ř. a v souladu s § 265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu § 265e tr. ř. zachována.

16. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.

17. Ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).

18. Nejvyšší soud po prostudování předmětného spisového materiálu shledal, že námitky uplatněné obviněným v dovolání byly již uplatňovány v předchozích stadiích trestního řízení i v odvolání, a jak soud prvního stupně, tak i odvolací soud se s nimi přesvědčivě vypořádaly v odůvodnění svých rozhodnutí. Judikatura vychází z toho, že jestliže obviněný v dovolání opakuje v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. (viz rozhodnutí publikované v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. BECK, svazek 17/2002, č. 408). K tomuto závěru dospěl Nejvyšší soud i v případě obviněného P. J.

19. Obviněný ve svém dovolání uplatnil dovolací důvod podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Tento dovolací důvod je dán tehdy, pokud rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Zakotvením uvedeného dovolacího důvodu do trestního řádu však nedošlo k rozšíření rozsahu dovolacího přezkumu též na otázky skutkové. Smyslem jeho zakotvení byla totiž pouze výslovná kodifikace již dříve judikaturou Ústavního a Nejvyššího soudu vymezených nejtěžších vad důkazního řízení, pro něž se obecně vžil pojem tzv. extrémního nesouladu. Pod uvedený dovolací důvod lze podřadit tři skupiny vad důkazního řízení. Do první skupiny takových vad patří tzv. opomenuté důkazy, pokud soudy odmítly provést důkaz navržený účastníkem řízení, aniž by svůj postup věcně a adekvátně stavu věci odůvodnily. Patří sem taktéž případy, pokud soudy sice provedly důkaz, avšak v odůvodnění svého rozhodnutí jej vůbec nezhodnotily. Druhou skupinu vadné realizace důkazního řízení tvoří případy, kdy důkaz, resp. jeho obsah, není získán procesně přípustným způsobem a jako takový neměl být vůbec pojat do hodnotících úvah soudů. Třetí oblast pak zahrnuje případy svévolného hodnocení důkazů, tj. pokud odůvodnění soudních rozhodnutí nerespektuje obsah provedeného dokazování, dochází k tzv. deformaci důkazů a svévoli při interpretaci výsledků důkazního řízení. Jedná se tedy o tzv. stav extrémního nesouladu mezi skutkovým zjištěním a skutečnostmi, jež vyplývají z provedených důkazů a v důsledku toho pak i konečným hmotněprávním posouzením (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 1. 2022, sp. zn. 7 Tdo 1315/2021).

20. Obviněný k uvedenému dovolacímu důvodu namítl, že důkazy, provedené znaleckými posudky znaleckého ústavu ÚVN Praha z oboru psychiatrie a klinické psychologie, prezentované MUDr. Navrátilem a posudku PhDr. Jaroslava Matouška, MBA, LL.M., z oboru sport, specializace sebeobrana, bojová umění, bojové sporty, absolutně neodpovídají skutkovým zjištěním jak soudu prvního stupně, tak soudu odvolacího.

21. Nejvyšší soud k námitkám obviněného, že důkazy provedené znaleckými posudky neodpovídají skutkovým zjištěním, uvádí, že v posuzovaném případě se v poměru mezi skutkovými zjištěními Obvodního soudu pro Prahu 9, z nichž v napadeném usnesení vycházel také Městský soud v Praze na straně jedné, a provedenými důkazy na straně druhé rozhodně nejedná o rozpor, spadající pod tento dovolací důvod. Soud prvního stupně se dostatečně vypořádal s obsahem všech jednotlivých důkazů, podrobně a dostatečně přesvědčivě vyložil svoje úvahy, jimiž se řídil při hodnocení důkazů a rozporů mezi nimi a při posuzování obhajoby obviněného.

Soud prvního stupně získal bezpečný základ pro svá skutková zjištění a pro závěr o vině obviněného po logickém zhodnocení před ním provedených důkazů. Obviněný je usvědčován zejména výpovědí svědků z okruhu kamarádů obviněného (svědkové M. T., T. Č., M. D.), výpovědí svědkyně N. D., která patřila ke skupině osob, které byli v XY s poškozeným P. M., výpovědí svědků z řad jiných návštěvníků XY (D. B., J. M.), výpovědí svědků z řad pracovníků XY (M. B., K. V., J. N., D. C., F. K., A. P.). Skutkový děj je potvrzován i četnými kamerovými záznamy, které měl nalézací soud k dispozici, a to jednak z kamer XY, jednak z nahrávek, které pořídily osoby nacházející se na místě probíhajícího konfliktu.

Pořízené videozáznamy zkoumal znalec z oboru sport, odvětví sport – provozování, specializace sebeobrana, bojové umění, bojové sporty PhDr. Jaroslav Matoušek, který podrobně rozvedl fáze konfliktu, účast jednotlivých aktérů konfliktu, intenzitu fyzických ataků jednotlivých osob, které byly do konfliktu zapojeny, zejména tu část konfliktu, kdy zemřelý poškozený M. ztratil stabilitu a upadl na zem. Uvedl, že v tuto chvíli došlo u obviněného k velmi rychlému a impulsivnímu rozhodnutí použít baseballovou pálku, aby zamezil dalším útokům.

Znalec uvedl, že za této situaci se dalo pokračovat i bez použití basebalové pálky, jelikož v době použití pálky bezprostřední útok od poškozeného M. nehrozil. Obviněný však uchopil baseballovou pálku oběma rukama, napřáhl se s ní nad úroveň hlavy a provedl pálkou úder s velmi vysokou intenzitou do oblasti temene poškozeného P. M. v momentě, kdy útok netrval, ani nepokračoval. Nelze proto souhlasit s tvrzením obviněného, že důkazy provedené znaleckými posudky neodpovídají skutkovým zjištěním soudů.

Soudy na základě nejen těchto znaleckých posudků, ale také dalších provedených důkazů učinily skutkové závěry vyjádřené následně ve skutkové větě a v odůvodnění odsuzujícího rozsudku. Lze konstatovat, že obviněný se svými námitkami, zřejmě domáhá toho, aby soudy hodnotily důkazy provedené znaleckými posudky jiným způsobem, resp. aby akceptovaly jeho tvrzení. Existenci rozporu skutkových zjištění s provedenými důkazy, tedy s provedenými znaleckými posudky, však v žádném případě nelze dovozovat pouze z toho, že soudy hodnotily důkazy jiným způsobem, než jaký by odpovídal představám obviněného o správném hodnocení důkazů.

22. Obviněný P. J. ve svém dovolání uplatnil taktéž dovolací důvod podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Podle tohoto dovolacího důvodu lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 760/02, sp. zn. IV. ÚS 449/03).

23. K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. obviněný uvedl, že na jeho osobu a jeho jednání je z hlediska právního posouzení nezbytné nahlížet v dikci ustanovení § 29 tr. zákoníku. Obviněný podotkl, že v žádném případě cíleně nemířil na hlavu poškozeného, nýbrž se pouze snažil poškozeného odehnat a odvrátit přímo hrozící útok vůči jeho osobě.

24. Nejvyšší soud zde uvádí, že z provedených důkazů, zejména z kamerových záznamů lze jednoznačně dovodit, že obviněný směřoval úder baseballovou pálkou na hlavu poškozeného, tedy na část těla, v níž se nachází životně důležitý orgán, a to za situace, kdy útok na obviněného již netrval. Soudy obou stupňů ve svých odůvodněních (usnesení odvolacího soudu v bodech 35–37 a rozsudek soudu nalézacího v bodech 115–121) velmi podrobně rozvedly úvahy, proč se v projednávané věci nejedná o nutnou obranu podle § 29 tr.

zákoníku, a to z důvodu chybějící podmínky přiměřenosti a odvrácení přímo hrozícího či trvajícího útoku. Nejvyšší soud se ztotožňuje se závěry soudů nižších stupňů a odkazuje proto na relevantní pasáže odůvodnění jejich rozhodnutí. Dodává, že v průběhu řízení bylo prokázáno, že celý konflikt vyvolal zemřelý poškozený M. a jeho přátelé. Poškozený M., spolu se svědkem D. D., M. D., J. D. a J. D. se nechovali slušně nejen na trati motokár, ale i v dalších prostorách XY, kde se snažili bezdůvodně vyvolávat konflikty.

Původně verbální agrese posléze přerostla ve fyzický konflikt. Po vyhodnocení všech dostupných svědeckých výpovědí a kamerových záznamů lze dojít k jednoznačnému závěru, že ač prvotní konflikt vyvolala skupina zemřelého poškozeného M., následně situaci eskaloval obviněný, který místo odchodu zvolil zcela zbytečná, vyhrocující a vzhledem k situaci nevhodná slova, na něž zareagoval svědek D. D., který k obviněnému přistoupil. Poté, co obviněný kopem a úderem rukou odstrčil svědka D. D., vyběhl z terasy zemřelý poškozený M., který se napřáhl na obviněného.

Obviněný však úder vykryl, zemřelý poškozený ztratil rovnováhu a spadl na zem, načež obviněný okamžitě zdvihl obouruč baseballovou pálku nad hlavu a velmi rychlým zásahem touto pálkou udeřil zemřelého poškozeného M. do horní části hlavy. Pokud obviněný opakovaně namítá, že na něj útočili poškozený M. a svědek D. nepřetržitě, z kamerových záznamů jednoznačně vyplývá, že útok je zjevně přerušen. Nejvyšší soud dodává, že není pochyb o tom, že před úderem baseballovou pálkou do temene poškozeného M.

proběhlo několik konfliktů. V době předcházející úderu pálkou však bylo útočení ze strany poškozeného M. a D. D. přerušeno, ale obviněný i přesto použil pálku způsobem, který znamenal velmi vysokou intenzitu úderu na hlavu poškozeného, který v té době zjevně neútočil.

25. Podle § 29 odst. 1 trestního zákoníku čin jinak trestný, kterým někdo odvrací přímo hrozící nebo trvající útok na zájem chráněný trestním zákonem, není trestným činem. Podle § 29 odst. 2 tr. zákoníku nejde o nutnou obranu, byla-li obrana zcela zjevně nepřiměřená způsobu útoku. Jinými slovy k tomu, aby bylo možné v konkrétním případě uvažovat o nutné obraně a tedy i o vyloučení protiprávnosti činu osoby, která odvrací přímo hrozící nebo trvající útok na zájem chráněný trestním zákonem, je třeba splnit dva základní předpoklady obsažené v citovaném ustanovení.

Podle prvního z nich musí jít o útok na zájem chráněný trestním zákonem, který v době obranného jednání přímo hrozí nebo trvá. Konkrétní chráněný zájem je pak blíže promítnut do skutkové podstaty příslušného trestného činu, jehož spáchání ze strany útočníka hrozilo, a to v podobě objektu jako zákonného znaku takového trestného činu. Pokud jde o bezprostřední hrozbu nebo trvání útoku, buď je zde důvodný předpoklad útoku následujícího bezprostředně za hrozbou anebo útok již započal a stále probíhá.

Útok tedy ještě nesmí být ukončen ani krátkodobě přerušen, protože nutnou obranu lze použít proti útočníkovi jen do doby, pokud trvá útok na zájem chráněný trestním zákonem. O nutné obraně tudíž nelze uvažovat za situace, kdy útok ještě bezprostředně nehrozí, ani nezačal, nebo pokud je útok již dokončen; nestačí ovšem, jestliže útočník již dokonal některý trestný čin, tedy naplnil všechny zákonné znaky jeho skutkové podstaty, pokud útok nadále trvá. Druhým předpokladem, který musí být současně splněn při závěru o existenci nutné obrany, je zákonný požadavek, aby obrana nebyla zcela zjevně nepřiměřená způsobu útoku.

Pojem způsobu útoku v sobě zahrnuje nejen způsob provedení útoku, ale i osobu útočníka, jeho úmysl a vlastnosti a prostředky použité k tomuto útoku apod. O nutnou obranu tedy nepůjde v případech, když nepoměr mezi intenzitou útoku a mírou reakce na něj je naprosto výrazný. Posouzení, kdy je obrana zcela zjevně nepřiměřená způsobu útoku, ovšem vždy závisí na okolnostech konkrétního případu. O zcela zjevně nepřiměřené obraně lze tak uvažovat především za situace, kdy obránce použije proti útočníkovi takové prostředky a tím způsobem, že to zcela jasně, očividně a nepochybně neodpovídá okolnostem charakterizujícím způsob útoku (v podrobnostech viz ŠÁMAL, P.

a kol. Trestní zákoník I. § 1 až 139. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, str. 399 až 408).

26. Z hlediska těchto zásad Nejvyšší soud posuzoval závěry, které soudy v přezkoumávané věci učinily, a zjistil, že se zabývaly všemi zjištěnými a rozhodnými skutečnostmi, a to jak na straně chování obviněného, tak i poškozeného. Podstatou nutné obrany je odvracení nebezpečí, které vzniká útokem směřujícím proti zájmu chráněnému trestním zákoníkem, a to činem, jenž by jinak byl trestným činem namířeným proti útočníkovi. Jak však soudy obou stupňů shledaly, podle výsledků provedeného dokazování žádný takový důrazný útok ze strany poškozeného, který by musel obviněný odvracet, nebyl prokázán a ani nehrozil. Z kamerových záznamů vyplynulo, že obviněnému poté, co odrazil útok poškozeného a tento se nacházel v pokleku na zemi, nehrozil bezprostředně další útok. Ve chvíli, kdy již poškozeného zemřelého obviněný odstrčil a tento upadnul na zem, se obviněný mohl zachovat jinak, mohl z místa odejít či utéci.

27. S ohledem na učiněné závěry soudů nižších stupňů ani podle Nejvyššího soudu nebyla v přezkoumávané věci naplněna základní podmínka nutné obrany ve smyslu § 29 odst. 1 tr. zákoníku, tedy přímo hrozící nebo trvající útok na zájem chráněný trestním zákonem, neboť z provedeného dokazování vyplynulo, že s ohledem na předchozí konflikt a útok skupiny poškozeného proti skupině obviněného lze akceptovat obviněného rozrušení a strach, ale jednoznačně je třeba užití baseballové pálky útočným způsobem, silou vysoké intenzity, na hlavu klečícího poškozeného, považovat za vybočení z mezí nutné obrany. Polemika obviněného stran přiměřenosti jeho obrany je tak zcela bezpředmětná. Z těchto důvodů Nejvyšší soud sdílí závěry soudů, že předpoklady pro aplikaci ustanovení § 29 odst. 1 tr. zákoníku o nutné obraně, resp. pro exces z nutné obrany podle § 29 odst. 2 tr. zákoníku, nebyly splněny a že jednání obviněného odpovídá jednání, které lze právně kvalifikovat jako zločin ublížení na zdraví z omluvitelné pohnutky podle § 146a odst. 3, 5 tr. zákoníku.

28. Je tak možno učinit závěr, že v průběhu daného trestního řízení bylo prokázáno, že obviněný P. J. svým předmětným jednáním naplnil všechny zákonné znaky zločinu ublížení na zdraví z omluvitelné pohnutky podle § 146a odst. 3, 5 tr. zákoníku, příslušný skutek byl bez jakýchkoliv pochybností objasněn, nalézací soud zvolil odpovídající právní kvalifikaci a uložený trest odpovídá všem zákonným kritériím. Nejvyšší soud proto souhlasí se závěry, které učinil v odůvodnění svého rozhodnutí odvolací soud. Z odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně vyplývá logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a hmotněprávními závěry na straně druhé, přičemž dovolací soud mezi nimi neshledal žádný rozpor.

29. Nejvyšší soud z výše uvedených důvodů shledal, že napadené rozhodnutí ani řízení, které mu předcházelo netrpí vytýkanými vadami, a proto dovolání obviněného P. J. podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné odmítl. O dovolání rozhodl za podmínek ustanovení § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

P o u č e n í: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 24. 6. 2025

JUDr. Jiří Pácal předseda senátu