4 Tdo 514/2020-247
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 27. 5. 2020 o dovolání
obviněného T. B., nar. XY, bytem XY, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě
– pobočky v Olomouci ze dne 21. 1. 2020, sp. zn. 2 To 4/2020, v trestní věci
vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 5 T 205/2019, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.
Rozsudkem Okresního soudu v Olomouci ze dne 10. 12. 2019, sp. zn. 5 T
205/2019, byl obviněný T. B. uznán vinným přečinem krádeže podle § 205 odst.
1 písm. b), odst. 2 tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr.
zákoníku, kterého se podle skutkové věty výroku o vině daného rozsudku dopustil
tím, že (včetně pravopisných chyb a překlepů)
„dne 16. 11. 2019 v době kolem 23:45 hodin v XY, na ulici XY, se zištným
úmyslem, vnikl přes otvor v oplocení do venkovních prostor areálu firem, kde
rozbil za užití kovového vytahovače hřebíků trojúhelníkovou skleněnou výplň
okna u levých zadních dveří a následně stáhl skleněnou výplň okna levých
zadních dveří u zde odstaveného, uzavřeného a uzamčeného osobního motorového
vozidla tov. zn. Škoda Fabia Combi, RZ: XY, barvy bílá, kdy během tohoto byl
vyrušen projíždějící policejní hlídkou, která jej následně zadržela a čin tak
nedokonal, čímž způsobil majiteli vozidla poškozenému K. H. škodu poškozením
ve výši 4 840 Kč, a takto jednal, ačkoliv byl trestním příkazem Okresního soudu
v Olomouci ze dne 10. 7. 2019 č. j. 6 T 9/2019-84, který nabyl právní moci dne
7. 11. 2019, odsouzen pro přečin krádeže podle § 205 odstavec 1 písmeno d),
odstavec 2 trestního zákoníku k trestu obecně prospěšných prací ve výměře 250
hodin, které ještě nezačal vykonávat.“
Za uvedené jednání byl obviněný T. B. odsouzen podle § 205 odst. 2
tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 11 měsíců. Podle § 56 odst. 2
písm. a) tr. zákoníku byl obviněný pro výkon tohoto trestu zařazen do věznice s
ostrahou. Podle § 70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku byl obviněnému uložen trest
propadnutí věci a to kovového vytahovače hřebíků červené barvy.
Proti rozsudku Okresního soudu v Olomouci ze dne 10. 12. 2019, sp. zn. 5 T
205/2019, podali obviněný T. B. a státní zástupce Okresního státního
zastupitelství v Olomouci odvolání, o kterých rozhodl Krajský soud v Ostravě –
pobočka v Olomouci rozsudkem ze dne 21. 1. 2020, sp. zn. 2 To 4/2020, tak, že z
podnětu odvolání státního zástupce podle § 259 odst. 2 per analogiam, odst. 3
tr. ř. napadený rozsudek Okresního soudu v Olomouci doplnil o chybějící výrok o
náhradě škody, když podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému T. B. uložena
povinnost zaplatit poškozenému K. H., narozenému XY, trvale bytem XY, na
náhradě škody částku 2 340 Kč. Podle § 229 odst. 2 tr. ř. byl poškozený K. H.
odkázán se zbytkem svého nároku na náhradu škody na řízení ve věcech
občanskoprávních. Jinak zůstal napadený rozsudek nezměněn. Podle § 256 tr. ř.
bylo odvolání obviněného T. B. zamítnuto.
Proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci ze dne 21. 1.
2020, sp. zn. 2 To 4/2020, podal následně obviněný T. B. prostřednictvím
svého obhájce dovolání opírající se o důvody dovolání podle § 265b odst. 1
písm. g) a l) tr. ř. Obviněný T. B. ve svém dovolání uvedl, že sice poškodil
vozidlo způsobem popsaným v obžalobě, nebylo však „jednoznačně prokázáno, že by
tam šel s úmyslem krást“. V této souvislosti namítl nesprávné právní posouzení
skutku, přičemž uvedl, že popis skutku obsažený ve výroku o vině rozsudku
Okresního soudu v Olomouci odpovídá spíše přečinu poškození cizí věci ve smyslu
§ 228 tr. zákoníku. Dále obviněný namítl, že absentují skutkové okolnosti,
které by odůvodňovaly závěr o naplnění skutkové podstaty přečinu krádeže –
předmět útoku, když není obsažena žádná úvaha ohledně věcí, které si obviněný
snad chtěl přisvojit, a není ani označena představa pachatele o předmětu útoku
a jeho záměru. Dále v rámci dovolání rozebral jednotlivé dílčí „položky
jednání“ obsažené ve skutkové větě, následek popsaný ve skutkové větě a rovněž
zmínil slovní spojení „se zištným úmyslem“. Z uvedeného dovodil, že skutkový
stav zjištěný soudy nenaplňuje znaky přečinu krádeže podle § 205 odst. 1 písm.
b), odst. 2 tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku.
Závěr o naplnění subjektivní stránky posuzovaného jednání je podle názoru
obviněného spíše automaticky predikován, aniž by byl podpořen relevantními
závěry. Dále uvedl, že existuje více variant, resp. že se jako důvodná a reálná
nabízí varianta, že si obviněný skutečně pouze „vybil vztek“ prostřednictvím
poškození daného vozidla, přičemž tato varianta je přinejmenším stejně
pravděpodobná jako varianta uváděná soudem. Rovněž uvedl, že soud prvního
stupně nevyhověl jeho důkaznímu návrhu na výslech třetího zasahujícího
policisty a odvolací soud nevyhověl jeho novému důkaznímu návrhu vyšetřit jeho
duševní stav za účelem prověření věrohodnosti jeho doznání zištného úmyslu,
které učinil ve svých výpovědích před policejním orgánem a ve vazebním řízení.
Ve svém dovolání trvá dovolatel na tom, že mu nebylo prokázáno, že by jednal v
úmyslu přisvojit si z napadeného vozidla nějaké věci a že popis skutku ani
takové tvrzení neobsahuje.
Z uvedených důvodů obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí
odvolacího soudu zrušil, aby zrušil také rozsudek Okresního soudu v Olomouci ze
dne 10. 12. 2019, sp. zn. 5 T 205/2019, a aby věc přikázal Okresnímu soudu v
Olomouci k novému projednání a rozhodnutí.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství využil svého práva a k
dovolání obviněného se vyjádřil. Ve svém vyjádření stručně shrnul dosavadní
průběh trestního řízení a dále uvedl, že s uvedenými námitkami se již
vypořádaly soudy v odůvodnění svých rozhodnutí. Nalézací soud tak učinil v
odstavcích 6 - 7 odůvodnění svého rozsudku a odvolací soud v odstavcích 11 - 17
odůvodnění svého usnesení napadeného předmětným dovoláním. S argumentací soudů
se ztotožňuje a v podrobnostech na ni pro stručnost odkazuje. Z hlediska
dovolání považuje za podstatné následující skutečnosti. V části 3. svého
dovolání napadá dovolatel právní posouzení skutku, pokud uvádí, že v popisu
skutku není definován předmět útoku ani představa dovolatele o něm ani záměr
dovolatele. Dovolatel připouští, že jeho úmysl mohl být popsán nalézacím soudem
použitým slovním spojením „se zištným úmyslem“, avšak má za to, že jeho
konkrétní představu o předmětu útoku neuvedl tento soud ani v odůvodnění
rozsudku. Dovolání v této části odpovídá tvrzenému dovolacímu důvodu podle §
265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je však zjevně neopodstatněné. Dovolateli je
třeba dát za pravdu, že jeho konkrétní představa o tom, jaké jednotlivé věci z
napadeného automobilu odcizí, nebyla popsána ani ve výroku ani v odůvodnění
rozsudku nalézacího soudu. Onen „zištný úmysl“ z výroku rozsudku je nalézacím
soudem rozveden v odstavci 7 odůvodnění rozsudku jako úmysl „do automobilu
vniknout a něco z něho odcizit“. Takový popis ovšem považuje za plně
postačující pro naplnění znaku pokusu krádeže vloupáním. Požadavek dovolatele,
aby bylo pachatelům vloupání prokazováno, zda a jakou konkrétní představu tito
měli co do předmětu útoku i o konkrétních věcech, které v napadeném prostoru
odcizí, považuje za nereálný a ve svých konečných důsledcích za absurdní. V
následné 4. části svého dovolání namítá dovolatel, že ani onen „zištný úmysl“
mu nebyl prokázán, neboť nebyla vyvrácena jím dodatečně uvedená varianta, že si
na vozidle možná chtěl jen vybít vztek po předchozí hádce s manželkou. Nad
rámec již shora zmíněného a velmi výstižného vyrovnání se soudů s touto
námitkou jen shrnuje, že dovolatel ve zkráceném přípravném řízení i v řízení
vazebním uvedl svůj úmysl „z vozidla něco ukrást“ jako jediný motiv svého
jednání. U hlavního líčení uvedl, že neví, zda „šel krást nebo si vybít vztek
na autě“ s tím, že obojí je možné. Soudy velmi pečlivě odůvodnily, proč nemají
pochybnosti o variantě první. V tomto směru považuji za zcela nejprůkaznější
nikým nezpochybňovanou skutečnost, že dovolatel po rozbití malého okénka
částečně stáhl vnitřní kličkou velké okno napadených dveří. V případě vybíjení
vzteku je vysvětlitelné rozbití malého okna a bylo by vysvětlitelné i rozbití
velkého okna. Jestliže dovolatel, namísto aby velké okno rozbil, toto pracně
stahoval, přičemž musel zezadu potmě nahmatat poměrně vzdálenou kličku a
neodřít se přitom o střepy rozbitého okna, jednalo se o promyšlené jednání
sloužící k nepozorovatelnému vniknutí do vozidla a nikoliv k vybití vzteku.
Pokud dovolatel namítá důkazy opomenuté, tedy výslech třetího policisty
a opatření znaleckého posudku, plně odkazuji na odstavce 14 a 15 odůvodnění
rozsudku odvolacího soudu, kde odvolací soud přiléhavě a vyčerpávajícím
způsobem vysvětlil, proč se jedná o důkazy nadbytečné. Ve své části 4. tedy
dovolání neodpovídá žádnému z dovolacích důvodů.
Závěrem svého vyjádření proto státní zástupce Nejvyššího státního
zastupitelství navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e)
tr. ř. odmítl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání
obviněného je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou
oprávněnou prostřednictvím obhájce, tedy podle § 265d odst. 1 písm. c) tr. ř. a
v souladu s § 265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve
smyslu § 265e tr. ř. zachována.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále
nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněné zákonem
stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou
provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3
tr. ř.
Ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným
prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních
vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého
stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je
totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může
doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném
opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno
základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve
smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen
„Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou
třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a
samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho
důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je
mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět
(srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr.
ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň
plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání
dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní
pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne
27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými
dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k
revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci
má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§ 265d
odst. 2 tr. ř.).
Obviněný ve svém dovolání uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g)
tr. ř., podle kterého lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na
nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním
posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek
zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže
nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace
neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto
skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového
zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není
oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost
nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí
Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních
námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění,
hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost
provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr
obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně
spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve
zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního
přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i
v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci.
Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a
úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle § 2 odst. 5 tr. ř. ani
přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení
důkazů ve smyslu § 2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění,
tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně
relevantních námitek.
Nejvyšší soud po prostudování předmětného spisového materiálu zjistil, že
obviněný T. B. sice podal dovolání z důvodu podle ustanovení § 265b odst. 1
písm. g) tr. ř., v části svého dovolání však ve skutečnosti nenamítá
nesprávnost právního posouzení skutku, ale pouze napadá soudy učiněná skutková
zjištění. Námitky obviněného, v jejichž rámci namítal nesprávné hodnocení
důkazů (konkrétně výpovědi obviněného a některých listinných důkazů) a vytýkal
nedostatečně zjištěný skutkový stav věci, je nutno považovat za námitky
skutkového charakteru týkající se úplnosti a hodnocení provedeného dokazování.
Obviněný založil dovolání v této části výlučně jen na námitkách vyjadřujících
nesouhlas se skutkovými zjištěními Okresního soudu v Olomouci a tím se ocitl
mimo rámec dovolacího důvodu. Lze konstatovat, že obviněný zde sice formálně
deklaroval zákonný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale
jinak uplatnil námitky, které mu z hlediska svého obsahu neodpovídají a nejsou
pod něj podřaditelné. Je zřejmé, že obviněný svými námitkami zpochybňuje způsob
hodnocení provedených důkazů a skutkové závěry, které na jejich podkladě
postupem podle § 2 odst. 6 tr. ř. soudy učinily. Se způsobem hodnocení důkazů
soudy polemizuje, dokazování považuje za neúplné a předestírá svou verzi
průběhu skutkového děje.
Je však třeba uvést, že přestože skutkové námitky nezakládají žádný z důvodů
dovolání podle § 265b tr. ř., a proto ve vztahu k nim neexistuje přezkumná
povinnost dovolacího soudu, tuto zásadu nelze uplatnit na základě judikatury
Ústavního soudu v případě zjištění, že nesprávná realizace důkazního řízení se
dostává do kolize s postuláty spravedlivého procesu. Vadami důkazního řízení se
zde rozumějí případy tzv. opomenutých důkazů (jde o situace, v nichž bylo
procesními stranami navrženo provedení konkrétního důkazu, přičemž tento návrh
byl soudem bez věcně adekvátního odůvodnění zamítnut, eventuálně zcela opomenut
nebo o situace, kdy v řízení provedené důkazy nebyly v odůvodnění meritorního
rozhodnutí, ať již negativně či pozitivně, zohledněny při ustálení jejich
skutkového závěru, tj. soud je neučinil předmětem svých úvah a hodnocení,
ačkoliv byly řádně provedeny – srov. rozhodnutí Ústavního soudu pod sp. zn.
III. ÚS 150/93, III. ÚS 61/94, III. ÚS 51/96, IV. ÚS 185/96, II. ÚS 213/2000,
I. ÚS 549/2000, IV. ÚS 582/01, II. ÚS 182/02, I. US 413/02, IV. ÚS 219/03 a
další), nezákonných důkazů (důkazů získaných procesně nepřípustným způsobem,
které musí být soudem z předmětu úvah směřujících ke zjištění skutkového
základu věci vyloučeny) a v neposlední řadě případy, kdy z odůvodnění
rozhodnutí nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení
důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, resp. případy, kdy
jsou v soudním rozhodování učiněná skutková zjištění v extrémním nesouladu s
provedenými důkazy, tj. když skutková zjištění postrádají obsahovou spojitost s
důkazy, když skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky
přijatelných způsobů jejich hodnocení, nebo když skutková zjištění soudů jsou
opakem toho, co je obsahem provedených důkazů, a jestliže se tak výsledek
dokazovaní jeví jako naprosto nespravedlivý a věcně neudržitelný (srov.
usnesení Ústavního soudu ze dne 8. 11. 2016, sp. zn. III. ÚS 3137/16). Přitom
je třeba konstatovat, že obviněný tzv. extrémní rozpor (nesoulad) i tzv.
opomenuté důkazy namítl.
Přezkoumáním obsahu spisu a odůvodnění obou rozhodnutí soudů
nižších stupňů však bylo shledáno, že v daném případě nedošlo k porušení
postulátů spravedlivého procesu ve formě opomenutých důkazů a ani ve formě tzv.
extrémního nesouladu (jak bude uvedeno níže).
Pokud jde o namítaný extrémní nesoulad, Nejvyšší soud k tomu
uvádí, že za případ extrémního nesouladu nelze považovat tu situaci, kdy
hodnotící úvahy soudů splňující požadavky formulované v § 2 odst. 6 tr. ř. ústí
do skutkových a na to navazujících právních závěrů, které jsou odlišné od
pohledu obviněného, byť z obsahu provedených důkazů jsou odvoditelné postupy
nepříčící se zásadám logiky a požadavku pečlivého uvážení všech okolností
případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Okresní soud v Olomouci přitom tomuto
požadavku dostál, když v odůvodnění svého rozhodnutí pečlivě a přesvědčivě
objasnil, z jakých důkazů vycházel a jak jednotlivé důkazy hodnotil a proč
uznal obviněného vinným ze spáchání předmětného pokusu přečinu krádeže podle §
205 tr. zákoníku. To potvrdil také Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci,
který rozhodoval o odvolání obviněného. Odvolací soud se zabýval provedenými
důkazy před soudem prvního stupně a jejich hodnocením, přičemž znovu zopakoval,
na základě jakých důkazů a k jakým skutkovým zjištěním dospěl soud prvního
stupně, přičemž tato shledal správnými. Odvolací soud se také vypořádal s
námitkami obviněného, které směřovaly do oblasti skutkových zjištění. V dalších
podrobnostech odkázal na odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, neboť se s
tam uvedenou argumentací ztotožnil.
Mezi skutkovými zjištěními Okresního soudu v Olomouci, z nichž v napadeném
rozsudku vycházel i Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci, a provedenými
důkazy, není žádný extrémní rozpor. Skutková zjištění soudů mají odpovídající
obsahový podklad především ve výpovědích svědků – policistů P. J. a D. S.,
když se jejich výpověďmi soud prvního stupně podrobně v odůvodnění svého
rozhodnutí zabýval a hodnotil je nejen samostatně, ale právě i v kontextu s
dalšími důkazy – s listinnými důkazy i s výpovědí obviněného, když dovolatel ve
zkráceném přípravném řízení i v řízení vazebním uvedl svůj úmysl „z vozidla
něco ukrást“ jako jediný motiv svého jednání. U hlavního líčení pak uvedl, že
neví, zda „šel krást nebo si vybít vztek na autě“ s tím, že obojí je možné.
Soudy obou stupňů zdůvodnily, proč obhajobě obviněného neuvěřily, přičemž
Nejvyšší soud se s jejich argumentací ztotožňuje a učiněné závěry považuje za
správné, odpovídající provedeným důkazům. V tomto směru lze souhlasit s názorem
státního zástupce ohledně skutečnosti, že obviněný po rozbití malého okénka
částečně stáhl vnitřní kličkou velké okno napadených dveří, přičemž v případě
vybíjení vzteku je vysvětlitelné rozbití malého okna a bylo by vysvětlitelné i
rozbití velkého okna. Pokud dovolatel, namísto aby velké okno rozbil, toto
pracně stahoval, přičemž musel zezadu potmě nahmatat poměrně vzdálenou kličku a
neodřít se přitom o střepy rozbitého okna, jednalo se o promyšlené jednání
sloužící k nepozorovatelnému vniknutí do vozidla a nikoliv k vybití vzteku.
Není úkolem Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu
podrobně reprodukoval, aby je zevrubně rozebíral, porovnával, přehodnocoval a
vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Podstatné je, že soudy prvního, resp.
i druhého stupně hodnotily důkazy ve shodě s jejich obsahem, že se nedopustily
žádné deformace důkazů, že ani jinak nevybočily z rámce volného hodnocení
důkazů podle § 2 odst. 6 tr. ř. a že své hodnotící úvahy jasně, srozumitelně a
logicky přijatelně vysvětlily.
Na straně druhé za právně relevantní ve smyslu dovolacího důvodu
podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., nicméně neopodstatněnou, shledal Nejvyšší
soud námitku dovolatele, že z jednání popsaného v tzv. skutkové větě rozsudku
soudu prvního stupně nevyplývá předmět útoku ani představa dovolatele o něm ani
záměr dovolatele a neskýtá tak podklad pro závěr o naplnění subjektivní stránky
přisouzené skutkové podstaty přečinu krádeže podle § 205 odst. 1 písm. b),
odst. 2 tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku.
Podle § 120 odst. 3 tr. ř. výrok, jímž se obviněný uznává vinným
nebo se obžaloby zprošťuje, musí přesně označovat trestný čin, jehož se výrok
týká, a to nejen zákonným pojmenováním a uvedením příslušného zákonného
ustanovení, nýbrž i uvedením místa, času a způsobu spáchání, popřípadě uvedením
i jiných skutečností, jichž je třeba k tomu, aby skutek nemohl být zaměněn s
jiným, jakož i uvedením všech zákonných znaků, včetně těch, které odůvodňují
určitou trestní sazbu. Ve výroku rozsudku, v tzv. skutkové větě, musí soud
uvést všechny zjištěné skutkové okolnosti, které jsou v posuzovaném případě
konkrétním obsahem zákonných znaků skutkové podstaty trestného činu, jímž byl
obviněný uznán vinným. Nestačí proto, aby se soud při popisu jednání obviněného
omezil, byť jen v některých směrech, na citaci těchto zákonných znaků, neboť
taková citace tvoří tzv. právní větu výroku rozsudku (srov. č. 43/1999-I Sb.
rozh. tr.).
V tomto směru lze konstatovat, že soud prvního stupně učinil ve
vztahu k zákonným znakům skutkové podstaty posuzovaného trestného činu zcela
konkrétní skutková zjištění, která odvolací soud plně akceptoval, přičemž ve
skutkové větě výrokové části rozsudku soudu prvního stupně byly popsány všechny
znaky skutkové podstaty trestného činu, jímž byl obviněný uznán vinným, a to
slovním vyjádřením všech okolností, které v konkrétním případě vytvářejí znaky
tohoto trestného činu. Požadavek obsažený v ustanovení § 120 odst. 3 tr. ř. byl
postupem soudů obou stupňů akceptován. Pochybení v nedostatečném vyjádření
znaků skutkové podstaty projednávaného trestného činu ve skutkové větě rozsudku
soudu prvního stupně soudu nelze zakládat na nespokojenosti obviněného s
popisem skutku, případně na základě jeho požadavku na exaktnější vyjádření v
situaci, kdy skutková zjištění dostatečně vyjadřují jeho jednání ve vztahu ke
znakům skutkové podstaty pokusu přečinu krádeže a nevzbuzují jakékoliv
pochybnosti při právní kvalifikaci skutku z hlediska všech znaků této skutkové
podstaty. Citované ustanovení přitom nestanoví, jakými přesně údaji mají být
jednotlivé znaky skutkové podstaty vyjádřeny, podstatné je, aby skutek nemohl
být zaměněn s jiným, což popis skutku v daném případě naplňuje. Vytýká-li tedy
obviněný, že ve skutkové větě napadeného rozsudku není dostatečně rozebrána
subjektivní stránka, je k tomu nutno zdůraznit, že podstatné je, aby z popisu
skutku bylo možné rozeznat naplnění znaků dané skutkové podstaty trestného
činu, což nepochybně skutková zjištění, ke kterým dospěl soud prvního stupně a
s nimiž se odvolací soud plně ztotožnil, splňují, neboť slovy „v zištném
úmyslu“ byl dostatečně vystižen úmysl pachatele přisvojit si z napadeného
automobilu nějaké věci zmocněním (což vyplývá i z odstavce 7 odůvodnění
rozsudku soudu prvního stupně). Z učiněných skutkových zjištění zjevně plyne,
že dovolatel se snažil násilím vniknout do předmětného vozidla nepochybně
proto, aby z něj něco odcizil pro svou potřebu.
Tzv. opomenuté důkazy, tedy důkazy, o nichž v řízení nebylo soudem rozhodnuto,
případně důkazy, jimiž se soud podle zásady volného hodnocení důkazů nezabýval,
založí nejen nepřezkoumatelnost vydaného rozhodnutí, ale současně též jeho
protiústavnost. Ačkoliv tedy soud není povinen provést všechny navržené důkazy,
z hlediska práva na spravedlivý proces musí jeho rozhodnutí i v tomto směru
respektovat zásadní požadavek na náležité odůvodnění přijatého rozhodnutí ve
smyslu ustanovení § 125 odst. 1 tr. ř. nebo § 134 odst. 2 tr. ř. (srov. nálezy
Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 51/96, sp. zn. III. ÚS 402/05, atd.). Tzv. opomenuté důkazy tedy lze charakterizovat jako důkazy, které nebyly provedeny
nebo hodnoceny způsobem stanoveným zákonem, tj. důkazy, o nichž v řízení nebylo
soudem rozhodnuto, případně důkazy, jimiž se soud nezabýval při postupu podle §
2 odst. 6 tr. ř., protože takové důkazy téměř vždy založí nejen
nepřezkoumatelnost vydaného rozhodnutí (§ 125 tr. ř.), ale současně též
porušení pravidel spravedlivého procesu (čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3, čl. 38
odst. 2 Listiny základních práv a svobod). Za opomenuté důkazy v rozhodnutích
Nejvyšší soud považuje i procesní situace, v nichž bylo účastníky řízení
navrženo provedení konkrétního důkazu, přičemž návrh na toto provedení byl
soudem bez věcně adekvátního odůvodnění zamítnut, eventuálně zcela opomenut,
což znamená, že ve vlastních rozhodovacích důvodech o něm ve vztahu k jeho
zamítnutí nebyla zmínka buď žádná, či toliko okrajová a obecná, neodpovídající
povaze a závažnosti věci [srov. např. nálezy Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS
262/2004, I. ÚS l18/2009, či III. ÚS 3320/2009 a další]. Z judikatury Ústavního
soudu a Nejvyššího soudu zároveň ovšem vyplývá, že se však nejedná o opomenuté
důkazy, jestliže jsou dodrženy všechny podmínky procesního postupu, jak jsou
zákonem vymezeny, a soudy tento postup dostatečně odůvodní a vysvětlí v
přezkoumávaných rozhodnutích (srov. přiměřeně rozhodnutí Nejvyššího soudu ze
dne 26. 2. 2015, sp. zn. 8 Tdo 1352/2014). Jinak řečeno, o případ tzv. opomenutých důkazů se nejedná tehdy, když se soudy zabývaly důkazním návrhem,
přičemž rozhodly tak, že další dokazování v tomto směru nebudou provádět, neboť
skutkový stav věci byl náležitě zjištěn ostatními v řízení provedenými důkazy a
navrhovaný důkaz by neměl na posouzení skutkového stavu žádný vliv (blíže viz
rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2013, sp. zn. 4 Tdo 1347/2013). Ve vztahu k neprovedení všech požadovaných důkazů je třeba uvést, že oba soudy,
jak soud prvního stupně, tak soud druhého stupně, reagovaly na důkazní návrhy
obhajoby. Zejména soud druhého stupně v rozsudku velmi podrobně rozvedl, z
jakých důvodů nepovažoval za potřebné provést další navrhovaný důkaz obhajoby
(viz str. 5 rozsudku soudu druhého stupně), když neprovedení těchto důkazů
odůvodnil jejich nadbytečností. Současně je možno konstatovat, že soud prvního
stupně své rozhodnutí dostatečně odůvodnil a vysvětlil, o jaké důkazy svá
zjištění opřel, a pečlivě všechny důkazy, které v souladu s trestním řádem
provedl, hodnotil.
Je třeba zdůraznit, že smyslem dokazování není provést každý
důkaz, který strany navrhnou, ale zjistit takový skutkový stav věci, o němž
nejsou důvodné pochybnosti, v rozsahu nezbytném pro rozhodnutí. Této povinnosti
soudy nižších stupňů dostály.
Nejvyšší soud proto uzavírá, že obviněný svým jednáním naplnil všechny zákonné
znaky skutkové podstaty trestného činu, jímž byl obviněný uznán vinným, včetně
subjektivní stránky.
Nejvyšší soud dále konstatuje, že dovolání bylo zčásti podáno z jiného důvodu,
než jaký činí dovolání přípustným ustanovení § 265b tr. ř., přičemž relevantně
uplatněné námitky v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr.
ř. nebyly shledány opodstatněnými. V důsledku vzájemné podmíněnosti dovolacích
důvodů podle § 265b odst. 1 písm. g) a l) tr. ř. nemohl být naplněn ani
dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř.
Nejvyšší soud proto s ohledem na vše uvedené rozhodl tak, že
dovolání obviněného T. B. odmítl jako zjevně neopodstatněné podle § 265i odst.
1 písm. e) tr. ř. O odmítnutí dovolání bylo rozhodnuto v neveřejném zasedání v
souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný
prostředek přípustný.
V Brně dne 27. 5. 2020
JUDr.
Jiří Pácal
předseda senátu