4 Tdo 52/2026

Judikát 4 Tdo 52/2026

Soud:Nejvyšší soud

Datum rozhodnutí:24.02.2026

Spisová značka:4 Tdo 52/2026

ECLI:ECLI:CZ:NS:2026:4.TDO.52.2026.1

Typ rozhodnutí:USNESENÍ

Heslo:Krádež

Dotčené předpisy:§ 205 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku § 205 odst. 2 tr. zákoníku

§ 205 odst. 3 tr. zákoníku

Kategorie rozhodnutí:C

4 Tdo 52/2026-649

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 24. 2. 2026 o dovolání obviněného S. B., proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 1. 7. 2025, sp. zn. 11 To 32/2025, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 5 T 68/2023, takto: Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá. Odůvodnění:

1. Rozsudkem Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 17. 10. 2024, sp. zn. 5 T 68/2023, byl obviněný S. B. uznán vinným jednak přečinem krádeže podle § 205 odst. 1 písm. b), odst. 2, odst. 3 tr. zákoníku a jednak přečinem poškození cizí věci podle § 228 odst. 1 tr. zákoníku, kterých se podle skutkové věty výroku o vině daného rozsudku dopustil tím, že (včetně pravopisných chyb a překlepů)

2. dne 9. 3. 2023 v době okolo 14:15 hodin v Hradci Králové, na ulici XY, na veřejně přístupném parkovišti před domem č.p. XY, u zde zaparkovaného vozidla tov. značky ŠKODA RAPID, reg. Značky XY, bílé barvy, vin XY, v hodnotě 165 100 Kč, za užití nástroje s břitem odřízl hranu pryžového těsnění v oblasti nad rámem pravých předních dveří se škodou 890 Kč a poté za pomocí dalšího blíže nezjištěného nástroje překonal uzamčení vozidla, čímž si zjednal volný přístup do vnitřních prostor vozidla, kde poškodil spínací skříňku zapalování vozidla a anténu imobilizéru se škodou 2.860 Kč, a do prostor motoru vozidla, kde odstranil a odcizil originální řídící jednotku v hodnotě 21.500 Kč a vzduchový filtr v hodnotě 6.130 Kč, následně vozidlo nastartoval a převezl jej na parkoviště v ulici XY před budovu č.p.

XY, kde vozidlo ponechal, čímž uživateli vozu poškozenému J. A., způsobil škodu odcizením dílů vozidla v celkové výši 27.630 Kč, škodu poškozením ve výši 3.750, přičemž náklady na uvedení do původního stavu činí 2 400 Kč,

3. dne 9. 3. 2023 v době okolo 19:05 hodin v Hradci Králové, na ulici XY, na veřejně přístupném parkovišti před domem č.p. XY, u zde zaparkovaného vozidla tov. značky ŠKODA FABIA, reg. značky XY, šedé barvy, vin XY, v hodnotě 269 500 Kč, za užití nástroje s břitem odřízl hranu pryžového těsnění v oblasti nad rámem levých předních dveří a poté za pomoci dalšího blíže nezjištěného nástroje překonal uzamčení vozidla, čímž si zjednal volný přístup do vnitřních prostor vozidla, kde poškodil spínací skříňku zapalování vozidla , a do prostor motoru vozidla, kde odstranil originální řídící jednotku , kterou odložil na podlahu před sedadlem řidiče, následně vozidlo nastartoval a převezl jej na pozemní komunikaci ulice XY v Hradci Králové před budovu č.p.

XY, kde vozidlo ponechal, čímž uživatelce vozu poškozené M. V., způsobil škodu poškozením v celkové výši 13 500 Kč, přičemž popsaným jednáním pod body 2 a 3 způsobil škodu odcizením v celkové výši 434 500 Kč a škodu poškozením v celkové výši 19 650 Kč, přičemž uvedeného se dopustil i přesto, že byl dne 10. 8.

2021 rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 6, sp. zn. 58T 75/2020, v právní moci dne 27.10.2021, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 27.10.2021, sp. zn. 44To 335/2021, odsouzen mimo jiné za přečin krádeže podle § 205 odst. 1 písm. b), odst. 3 trestního zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 24 měsíců, který vykonal dne 3. 4. 2022.

2. Za uvedené jednání a dále za přečin krádeže podle § 205 odst. 2 tr. zákoníku, jímž byl uznán vinným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 4. 5. 2023, sp. zn. 43 T 18/2023, ve znění rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. 8. 2023, sp. zn. 8 To 169/2023, byl obviněný odsouzen podle § 205 odst. 3 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 2 tr. zákoníku, k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 2 let. Podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku byl pro výkon trestu zařazen do věznice s ostrahou. Současně byl ve výroku o trestu zrušen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 4. 5. 2023, sp. zn. 43 T 18/2023, ve znění rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. 8. 2023, sp. zn. 8 To 169/2023, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

3. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost zaplatit na náhradu škody poškozenému J. A., částku 33 780 Kč a poškozené M. V., částku 5 000 Kč.

4. Podle § 229 odst. 2 tr. ř. byl poškozený J. A. se zbytkem svého nároku na náhradu škody odkázán na řízení ve věcech občanskoprávních.

5. Proti rozsudku Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 17. 10. 2024, sp. zn. 5 T 68/2023, podali obviněný S. B. a státní zástupce Okresního státního zastupitelství v Hradci Králové odvolání, o kterých rozhodl Krajský soud v Hradci Králové usnesením ze dne 1. 7. 2025, sp. zn. 11 To 32/2025, tak, že podle § 256 tr. ř. byla obě odvolání zamítnuta.

6. Proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 1. 7. 2025, sp. zn. 11 To 32/2025, podal následně obviněný S. B. prostřednictvím obhájce dovolání opírající se o dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. d), g), h) a m) tr. ř.

7. V rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř. obviněný namítá, že krajský soud v roli odvolacího soudu konal veřejné zasedání v jeho nepřítomnosti, ačkoliv pro to nebyly splněny zákonné podmínky. Obviněný nebyl schopen se z objektivních důvodů veřejného zasedání účastnit, ačkoliv o svou účast projevil zájem a omluvil se. Pokud krajský soud žádost a omluvu obviněného neakceptoval, tak pochybil, tím došlo k naplnění uvedeného dovolacího důvodu.

8. Na podkladě dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř. obviněný namítá, že dotčená soudní rozhodnutí vykazují extrémní vnitřní rozpory, a to kvůli zcela nedostatečnému odůvodnění, když zejména krajský soud nedostál své povinnosti rozhodnutí řádně odůvodnit, protože se nevypořádal s odvolací argumentací obviněného a „veskrze poukazuje na argumentaci obsaženou v rozsudku soudu prvého stupně“. Nároky na řádné odůvodnění nebyly splněny, obhajoba obviněného nebyla vypořádána a nepodařilo se ji vyvrátit.

Důkazy nejsou dostačující k uznání viny, přičemž pokud jde o klíčové důkazy v podobě stop DNA, tak nelze vyloučit, že došlo k jejich přenosu. Vzhledem k tomu, že „nedošlo ke zjištění skutkového stavu věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti“, je nesprávné též hmotněprávní posouzení věci, protože ze strany obviněného „nedošlo k naplnění všech znaků skutkové podstaty“ inkriminovaných trestných činů.

9. Z uvedených důvodů obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil, a aby věc vrátil Krajskému soudu v Hradci Králové k novému projednání a rozhodnutí.

10. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství využil svého práva a k dovolání obviněného se vyjádřil. Ve svém vyjádření stručně shrnul dosavadní průběh trestního řízení a dále k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř. uvedl, že omluva obviněného nebyla adekvátní, neboť z ní především nevyplývalo, že by nepříznivý zdravotní stav obviněnému bránil v účasti na jednání soudu, tak krajský soud v tomto směru nijak nepochybil, když jednal v nepřítomnosti obviněného; blíže k tomu srov. úvahu krajského soudu v bodě 9. napadeného usnesení.

11. Dále k dovolací argumentaci uvádí, že ji v zásadě nelze přiřadit pod užité dovolací důvody. Podle dovolacího důvodu dle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze namítat, že rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy; nicméně obviněný žádné takové závažné vady nepopisuje, prakticky pouze vyslovuje názor, že stopy jeho DNA na místě činu nejsou dostačující k uznání jeho viny bez důvodných pochybností, a to případně ani ve spojení s dalšími důkazy.

12. K tomu je třeba uvést, že nález DNA obviněného není osamoceným či neobjektivním usvědčujícím důkazem, jak naznačuje obviněný. O validitě nálezu stop DNA jako usvědčujícího důkazu nelze jakkoliv pochybovat. Zaprvé totiž platí, že nebyla zjištěna žádná indicie, která by snad značila, že došlo k přenosu DNA. Zadruhé nález DNA obviněného byl opakovaný a plně korespondoval s důkazně zjištěným výskytem obviněného v okolí místa trestné činnosti, a to včetně shody časové. Zatřetí způsob spáchání trestné činnosti plně odpovídá „rukopisu“ obviněného, jak opět zcela správně zdůraznil soud okresní.

Naznačený důkazní komplex v konečném důsledku usvědčuje obviněného bez jakékoliv pochybnosti. Kromě toho, a to je z hlediska dovolacího řízení podstatné, fakt, že obviněný nesouhlasí se způsobem, jímž soudy hodnotily důkazy, že se neztotožňuje se skutkovými zjištěními soudů nebo že nepovažuje rozsah provedeného dokazování za dostatečný, není dovolacím důvodem. Naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu nemůže být založeno jen na tom, že obviněný předkládá vlastní hodnocení důkazů a dovozuje z toho případně jiné skutkové i právní závěry.

13. Pokud pak obviněný předmětné námitky přiřadil též pod dovolací důvod dle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., je zřejmé, že daná argumentace se s tímto dovolacím důvodem obsahově zcela míjí, a je tudíž pod něj nepřiřaditelná. 14.

Závěrem svého vyjádření proto státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.

15. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce, tedy podle § 265d odst. 1 písm. c) tr. ř. a v souladu s § 265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu § 265e tr. ř. zachována.

16. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.

17. Ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr.

ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr.

ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy.

Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).

18. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř. je dán v případech, kdy v rozporu se zákonem bylo konáno hlavní líčení nebo veřejné zasedání v nepřítomnosti obviněného, ač měla být jeho přítomnost umožněna nebo zajištěna, čímž došlo též k porušení čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, v němž je obsažen jeden z ústavních principů, jimiž je garantováno právo na spravedlivý proces. Podle čl. 38 odst. 2 věty první Listiny základních práv a svobod má každý právo mimo jiné na to, aby jeho věc byla projednána v jeho přítomnosti. 19.

Tomuto dovolacímu důvodu odpovídá námitka obviněného spočívající v tvrzeních, že odvolací soud konal veřejné zasedání o odvolání dne 1. 7. 2025 v jeho nepřítomnosti v situaci, kdy pro to nebyly splněny zákonné podmínky, a že mu bylo ze sdělení obhájce známo, že obviněný není schopen se z objektivních důvodů k veřejnému zasedání dostavit.

20. Účelem práva obviněného na projednání věci v jeho přítomnosti je zejména zajistit mu reálnou možnost vyjádřit se před soudem k tomu, co je mu v obžalobě kladeno za vinu, a k důkazům, na nichž je obžaloba založena. Je logické, že trestní řád, který uvedené ústavní právo obviněného blíže rozvádí, upravuje odlišně požadavky na přítomnost obviněného, resp. stanoví odchylně podmínky, za nichž lze konat v jeho nepřítomnosti hlavní líčení, a podmínky, za nichž lze takto jednat ve veřejném zasedání.

Zatímco v hlavním líčení, které je těžištěm a vyvrcholením procesu dokazování, bude přítomnost obviněného pravidlem, takže hlavní líčení lze provést jeho v nepřítomnosti jen výjimečně (§ 202 odst. 2 tr. ř.), příp. jej vůbec nelze konat (§ 202 odst. 4 tr. ř.), zákonné podmínky pro konání veřejného zasedání tak rigorózně vymezeny nejsou. Podle § 238 tr. ř. na veřejnost, řízení, počátek a odročení veřejného zasedání se užije přiměřeně ustanovení o hlavním líčení. Z citovaného ustanovení tedy nevyplývá, že by se ustanovení o hlavním líčení mělo přiměřeně užít i na přítomnost při veřejném zasedání.

21. Otázku přítomnosti při veřejném zasedání upravuje obecně § 234 tr. ř. tak, že veřejné zasedání se koná za stálé přítomnosti všech členů senátu a zapisovatele, a nestanoví-li zákon něco jiného, není účast státního zástupce a obhájce při veřejném zasedání nutná. Obecné ustanovení § 234 odst. 1 tr. ř. přítomnost obviněného při veřejném zasedání neupravuje. Na nutnost jeho účasti při něm lze proto usuzovat buď podle toho, zda jej soud ve smyslu § 233 odst. 1 tr. ř. o veřejném zasedání pouze vyrozuměl, nebo zda jej k němu předvolal (v tomto druhém případě dal zřetelně najevo, že bez přítomnosti obviněného nemůže věc rozhodovat), anebo s ohledem na § 263 odst. 4 tr. ř. podle něhož v nepřítomnosti obviněného, který je ve vazbě nebo ve výkonu trestu odnětí svobody, lze veřejné zasedání odvolacího soudu konat jen tehdy, jestliže obviněný výslovně prohlásí, že se účasti při veřejném zasedání vzdává.

22. Potřeba projednat věc ve veřejném zasedání pouze v přítomnosti obviněného (nikoli v jeho nepřítomnosti) může vyplývat pouze ze situace, kdy obviněný se své přítomnosti u veřejného zasedání domáhá (chce, aby měl možnost se k věci osobně vyjádřit, navrhovat důkazy, ovlivnit rozhodnutí odvolacího soudu svým osobním projevem, apod.) a zároveň mu nějaká závažná okolnost v účasti u veřejného zasedání v konkrétní den brání. O takové okolnosti se pak soud může dozvědět mimo jiné ze včasné a řádné omluvy obviněného. Jestliže se k veřejnému zasedání obviněný nedostaví a svou neúčast řádně a včas neomluví, nelze mít za to, že byla porušena ustanovení o jeho přítomnosti ve veřejném zasedání, případně že bylo zasaženo do jeho práva na obhajobu, které je součástí širšího konceptu ústavního práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 a násl.

Listiny základních práv a svobod.

23. Z protokolu o veřejném zasedání a omluvy obviněného Nejvyšší soud zjistil, že veřejné zasedání bylo nařízeno na 1. 7. 2025. V průběhu veřejného zasedání bylo sděleno obhájcem, že ho obviněný kontaktoval v nočních hodinách a ráno a informoval ho, že se mu udělalo nevolno a byl odvezen sanitou do nemocnice XY s tím, že by se chtěl jednání zúčastnit. Z hlediska obsahu dovolání obviněného je s poukazem na uvedený dovolací důvod významná otázka, zda bylo možno dne 1. 7. 2025 konat veřejné zasedání o odvolání obviněného v jeho nepřítomnosti.

Odvolací soud v odůvodnění napadeného usnesení konstatoval (bod 9.), že k projednání odvolání obviněného byl nejprve stanoven termín veřejného zasedání na den 17. 6. 2025, kdy před jeho zahájením obhájce obviněného sdělil, že obviněný byl právě v den konání veřejného zasedání hospitalizován v nemocnici XY, a to vzhledem k tomu, že trpí cukrovkou. Za této situace dospěl soud k závěru, že je vhodné jednání odročit s tím, že byl stanoven nový termín, a to na 1. 7. 2025 s tím, že byl obviněný upozorněn na to, že v případě omluvy ze zdravotních důvodů bude soud akceptovat pouze takovou omluvu, ve které lékař výslovně uvede, že obviněnému zdravotní stav brání v účasti na veřejném zasedání.

Další termín veřejného zasedání byl stanoven na den 1. 7. 2025. Situace se opakovala, když v průběhu veřejného zasedání bylo sděleno obhájcem, že ho obviněný kontaktoval v nočních hodinách a ráno a informoval ho, že se mu udělalo nevolno a byl odvezen sanitou do nemocnice XY, přičemž uvedl, že by se chtěl jednání zúčastnit. Krajský soud již žádosti nevyhověl a veřejné zasedání provedl v nepřítomnosti obviněného. V odůvodnění usnesení uvedl, že je nepochybné, že obviněný věděl o tom, za jakých podmínek bude z jednání omluven, přičemž v zaslané lékařské zprávě není uvedeno, že by mu zdravotní stav bránil v účasti u jednání soudu.

Z tohoto pohledu je tedy omluva obviněného pro soud neakceptovatelná.

24. Nejvyšší soud poukazuje na to, že objektivním důvodem neúčasti na veřejném zasedání soudu mohou být zdravotní problémy obviněného, kvůli kterým není schopen se dostavit k veřejnému zasedání soudu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 6. 2003, sp. zn. 5 Tdo 442/2003, a nález Ústavního soudu ze dne 15. 2. 2006, sp. zn. II. ÚS 648/05). K tomu, aby bylo omluvu obviněného ze zdravotních důvodů možné považovat za řádnou, by navíc musela obsahovat dostatečný podklad pro závěr, že zdravotní důvody skutečně znemožňují obviněnému účast na nařízeném úkonu, tj. v posuzovaném případě účast u veřejného zasedání odvolacího soudu.

Onemocnění obviněného nebo potvrzení o dočasné pracovní neschopnosti obviněného samo o sobě totiž ještě nemusí být dostatečnou omluvou jeho neúčasti u veřejného zasedání, resp. důvodem k odročení veřejného zasedání (srov. nález Ústavního soudu ze dne 30. 5. 2006, sp. zn. I. ÚS 574/05). Z lékařské zprávy, kterou obviněný předložil soudu společně s omluvou z veřejného zasedání, vyplývá, že se 3. den necítil dobře, lékařkou bylo při zhoršení doporučeno interní vyšetření.

Z této lékařské zprávy však nevyplývá závěr lékaře o tom, že osobní účast obviněného u veřejného zasedání je ze zdravotního hlediska vyloučena. S ohledem na výše uvedené Nejvyšší soud uzavírá, že odvolací soud nepochybil, pokud podání obviněného vyhodnotil shora uvedeným způsobem. Uvedené podání totiž nedokládá, že by tento nebyl (ze zdravotních důvodů) schopen účasti u veřejného zasedání.

25. Lze proto uzavřít, že dovolatelova námitka, kterou mělo dojít k naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř. byla shledána neopodstatněnou.

26. Obviněný v podaném dovolání uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který je naplněn tehdy, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy.

27. Ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. postihuje tři varianty nejzávažnějších pochybení soudů při rekonstrukci skutkového stavu. Jimi jsou případy tzv. opomenutých důkazů, dále důkazů získaných či posléze provedených a použitých v rozporu s procesními předpisy a konečně případy svévolného a excesivního hodnocení důkazů, provedeného bez jakéhokoli akceptovatelného racionálního logického základu (k tomu viz nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. IV. ÚS 570/03, sp. zn. III. ÚS 177/04 aj.), jež má za následek existenci tzv. zjevného (extrémního) rozporu mezi jejich obsahem na straně jedné a z nich vyvozenými skutkovými zjištěními na straně druhé.

Aby byl citovaný dovolací důvod uplatněn právně relevantně a zároveň věcně opodstatněně, musí být podle zákonného znění a výkladové praxe Nejvyššího soudu současně zjištěno, že tvrzené vady řízení skutečně měly nebo alespoň mohly mít podstatný význam pro takové skutkové závěry soudů, které byly určující pro hmotněprávní posouzení stíhaného jednání a ve svém důsledku tak významně determinovaly konečné postavení obviněného v pravomocně skončeném řízení.

28. Tyto parametry však námitky dovolatele nesplňují. Byť obecně namítl, že soudy dospěly ke skutkovým závěrům, které jsou ve zjevném rozporu s provedenými důkazy, nepodpořil toto své obecné tvrzení žádným pádným argumentem. Fakticky neuvedl ani jeden příklad, na němž by demonstroval, že konkrétní důkaz, mající současně zásadní význam pro rozhodná skutková zjištění determinující následnou právní kvalifikaci stíhaného jednání, byl hodnocen vyloženě deformativním způsobem a interpretován proti jeho skutečnému vyznění.

Obviněný pouze vyjádřil názor, že stopy jeho DNA na místě činu nejsou dostačující k uznání jeho viny bez důvodných pochybností, a to případně ani ve spojení s dalšími důkazy, čímž prosazuje pouze vlastní pohled na význam jednotlivých důkazů a jejich obsah, který je poplatný jeho obhajobě z dřívějších fází řízení. Nejvyšší soud zdůrazňuje, že existenci zjevného rozporu ve smyslu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. není možné úspěšně namítnout jen proto, že soudy po komplexním zhodnocení důkazů, provedeném v souladu se zákonem, dospěly ke skutkovým zjištěním, která dovolateli nevyhovují.

Prostým popíráním trestné činnosti, nabízením alternativních verzí skutkového děje na základě vlastní polemiky se způsobem hodnocení důkazů soudy nižších stupňů atp. existenci citovaného dovolacího důvodu s úspěchem namítat nelze.

29. Soud prvního stupně na stranách 15 a 16 odůvodnění rozsudku rozvedl, na základě jakých skutečností dospěl k závěru o trestném jednání obviněného. K dispozici měl dostatek důkazů, které vyhodnotil v souladu se zásadou zakotvenou v § 2 odst. 6 tr. ř. a následně v podrobném a pečlivě zpracovaném písemném vyhotovení odsuzujícího rozsudku, splňujícím kritéria zakotvená v § 125 odst. 1 tr. ř., logicky a přesvědčivě zdůvodnil, proč vzal za základ pro svá skutková zjištění zejména závěry genetické expertizy ke genetickým stopám zajištěným na součástech vozidel pod body 2 a 3, dále svědecké výpovědi a listinné důkazy a totožný použitý modus operandi jako v minulosti (shodný způsob překonání uzamčení a vniknutí do vozidel, shodný způsob odcizení vozidel a jejich odstavení na jiných místech za účelem ověření, že vůz nemá sledovací zařízení).

Ve vztahu k jeho tvrzení o vyloupení vozidla zn. VW Passat, odcizení jeho osobních věcí a jejich následné použití při inkriminovaných krádežích spojené s přenosem jeho DNA z jeho věcí na jednotlivé části vozidla nějakým jiným pachatelem ve světle rozporných tvrzení k údajné krádeži, lze uvést následující. Byť nelze přenos různých materiálních stop v obecné rovině zcela vyloučit, ve zde posuzovaném případě se Nejvyšší soud shoduje s názorem státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství, že nebyla zjištěna žádná indicie, která by značila, že došlo k přenosu DNA, že nález DNA obviněného byl opakovaný a plně korespondoval s důkazně zjištěným výskytem obviněného v okolí místa trestné činnosti, a to včetně shody časové, a dále, že způsob spáchání trestné činnosti plně odpovídá modu operandi obviněného.

Naznačený důkazní komplex tedy usvědčuje obviněného bez jakékoliv pochybnosti. Argumentace obou soudů a jejich závěry o skutkovém stavu věci mají v provedeném dokazování oporu a nejsou nepřijatelné.

30. Ani Nejvyšší soud nemá proti skutkovým závěrům soudu prvního stupně výhrad a necítí potřebu k nim cokoli důležitého dodávat. Projednávané dovolání je vystavěno v podstatě jen na opakování námitek, na nichž obviněný založil svoji obrannou strategii v dřívějších fázích trestního řízení a na něž uspokojivě reagovaly soudy obou stupňů. Závazek plynoucí z čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, který se promítá mj. do požadavků kladených na odůvodnění soudních rozhodnutí, přitom nelze chápat tak, že vyžaduje podrobnou odpověď soudu vyšší instance v opravném řízení na každý opakující se argument, s nímž se dříve věcně správně vypořádal již soud nižšího stupně.

Danou problematikou se v minulosti několikrát zabýval i Ústavní soud, který k ní ve svých usneseních ze dne 18. 12. 2008, sp. zn. II. ÚS 2947/08, nebo ze dne 25. 10. 2016, sp. zn. II. ÚS 1153/16, ve shodě s Evropským soudem pro lidská práva (viz např. rozsudek ze dne 21. 1. 1999, č. 30544/96, ve věci García Ruiz proti Španělsku nebo rozsudek ze dne 19. 12. 1997, č.

20772/92, ve věci Helle proti Finsku) zaujal jasné stanovisko, že odvolací soud se při zamítnutí odvolání může v principu omezit na převzetí odůvodnění soudu nižšího stupně. Netřeba pochybovat o tom, že pokud uvedené platí pro odvolací řízení, pak se tím spíše tento princip uplatní v řízení dovolacím.

31. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je dán, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.

32. Z dikce uvedeného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné v rámci tohoto dovolacího důvodu vytýkat výlučně vady hmotněprávní. V mezích dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze tedy namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo že jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotněprávní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.

33. Na podkladě dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. nelze ovšem namítat a ani přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu § 2 odst. 5 tr. ř. ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotněprávních. Dovolání založené na tomto dovolacím důvodu tak lze opírat jen o námitky hmotněprávní povahy, nikoli o námitky skutkové.

34. Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle § 265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.

35. Argumentace obviněného není s to dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. naplnit, neboť obviněný ve svém dovolání neuvedl jedinou konkrétní námitku, kterou by brojil proti hmotněprávnímu posouzení svého jednání. K tomu Nejvyšší soud připomíná, že obsah konkrétně uplatněných námitek, tvrzení i právních názorů, o něž je v dovolání opírána existence určitého dovolacího důvodu, musí skutečně věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle § 265b tr. ř. Pouze formální poukaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů zde však nestačí a vede k odmítnutí dovolání podle § 265i odst. 1 písm. b) tr.

ř. (viz. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 8. 2002, sp. zn. 5 Tdo 482/2002). Pouhá obecná námitka, že obviněný vyslovuje nesouhlas s hodnocením soudů ohledně možné přenositelnosti jeho DNA stopy, naprosto nedostačuje k odůvodnění dovolacího přezkumu s odkazem na tento dovolací důvod. Námitky obviněného se tak zcela míjí s naplněním dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.

36. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř.

byl v posuzované věci uplatnitelný ve variantě, podle které lze dovolání podat, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku, přestože v řízení předcházejícím takovému rozhodnutí byl dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až l). Tento dovolací důvod je tedy vázán na některý z ostatních dovolacích důvodů uvedených v § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. Z této vázanosti vyplývá, že pokud z hlediska dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř. bylo dovolání podáno z jiného než zákonného dovolacího důvodu a pokud je dovolání zjevně neopodstatněné z hlediska dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř., platí tyto závěry i pro dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř.

37. Námitky uvedené v dovolání obviněného zčásti nejsou podřaditelné pod uplatněné dovolací důvody, zčásti sice uplatněným dovolacím důvodům odpovídají, avšak jsou zjevně neopodstatněné. Nejvyšší soud proto dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné odmítl. O dovolání rozhodl v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný. V Brně dne 24. 2. 2026 JUDr. Jiří Pácal předseda senátu