U S N E S E N Í
Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání konaném dne 13.
května 2014 dovolání obviněných V. K. a V. N., proti usnesení Vrchního
soudu v Olomouci ze dne 5. 12. 2013, sp. zn. 6 To 96/2013, v trestní věci
vedené u Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci pod sp. zn. 28 T
1/2013, a rozhodl t a k t o :
Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. řádu se dovolání obviněných
V. K. a V. N. o d m í t a j í .
Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci ze dne 18. 9.
2013, sp. zn. 28 T 1/2013, byli obvinění V. K. a V. N. uznáni vinnými zločinem
těžkého ublížení na zdraví podle § 145 odst. 1, 3 tr. zákoníku formou
spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku, kterého se podle skutkové věty
výroku o vině uvedeného rozsudku dopustili tím, že
v přesně nezjištěném období na konci července 2012 ve večerních hodinách, v
době kolem 23.00 hod. ve V. M., okres V., v místní části zvané P. o., nedaleko
železniční trati, ve zděném zahradním domku, v podnapilém stavu, po předchozí
slovní rozepři mezi obviněným V. N. a poškozeným F. Z. a jejich vzájemném
fyzickém napadení, kdy poškozený Z. škrtil na posteli ležícího obviněného V.
N., k těmto přistoupil obviněný V. K., strhl poškozeného F. Z. na podlahu před
krbem a poté počali obviněný V. N. a obviněný V. K. společně do poškozeného na
zemi ležícího F. Z. opakovaně značnou intenzitou kopat, a to do oblasti břicha,
hrudníku, zad a hlavy, kdy obviněný V. K. opakovně udeřil poškozeného do hlavy
dřevenou deskou o rozměrech 50 x 50 cm, způsobili mu tak nejméně zlomeninu
výběžku levé lícní kosti zasahující na spodní plochu levé očnice; zlomeninu
horní čelisti vlevo s vylomením zevní plochy zubního výběžku v oblasti 3. zubu
vlevo; odlomení zevní plochy zubního výběžku 1. – 3. zubu v horní čelisti
vpravo, kdy poškozený po těchto úderech zůstal bezvládně ležet na zemi a
chrčet, takto jej ponechali, přičemž v průběhu noci poškozený v důsledku
utrpěných zranění zemřel a následně jej oba obvinění společně dali do spacího
pytle, vynesli ho ven před chatu, položili na zem, přikryli eternitem, kde ho
ponechali asi 3 dny a z důvodu zápachu pak tělo poškozeného i se spacím pytlem
zakopali poblíž jimi obývané chatky, kde bylo dne 16.10.2012 nalezeno ve velmi
pokročilém stadiu rozkladu.
Za to byli oba obvinění odsouzeni podle § 145 odst. 3 tr. zákoníku k
trestu odnětí svobody v trvání jedenácti let nepodmíněně a podle § 56 odst. 2
písm. d) tr. zákoníku byli pro výkon uloženého trestu zařazeni do věznice se
zvýšenou ostrahou. Podle § 228 odst. 1 tr. řádu byla současně obviněným uložena
povinnost nahradit společně a nerozdílně poškozeným V. Z. škodu ve výši
175.000,- Kč, M. P. škodu ve výši 175.000,- Kč, L. Z. škodu ve výši 240.000,-
Kč.
Proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci ze dne
18. 9. 2013, sp. zn. 28 T 1/2013, podali oba obvinění odvolání, která Vrchní
soud v Olomouci usnesením ze dne 5. 12. 2013, sp. zn. 6 To 96/2013, zamítl
podle § 256 tr. řádu jako nedůvodná.
Proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 5. 12. 2013, sp. zn. 6 To
96/2013, podali obvinění V. K. a V. N. prostřednictvím svých obhájců dovolání.
Obviněný V. K. v dovolání uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l)
tr. řádu s odkazem na důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu.
Nesprávné hmotně právní posouzení spatřuje v tom, že se rozhodující soudy
nedostatečným způsobem vypořádaly s objektivní i subjektivní stránkou skutkové
podstaty souzeného zločinu. Má za to, že bylo nedostatečně prokázáno nejen
jednání, kterého se měl vůči poškozenému dopustit, ale i následek, který měl
být jeho jednáním způsoben. Podle mínění dovolatele je ve věci dán extrémní
nesoulad mezi učiněnými skutkovými zjištěními a právními závěry soudů, neboť
závěr o jeho vině byl učiněn pouze na základě jediného přímého důkazu, a to
výpovědi svědkyně M. N., která však dle něj nemůže být považována za
nezaujatého svědka, a to s ohledem na její druhovský poměr ke spoluobviněnému
N. Navíc obviněný podotkl, že soud při výčtu listinných důkazů uvedl záznam
telefonního hovoru svědkyně M. N. ze dne 15. 10. 2012 na linku 158, v němž
jmenovaná svědkyně uvedla, že někoho zabila, avšak nijak blíže jej nehodnotil.
Následné vysvětlení svědkyně učiněné při prověrce na místě dne 7. 11. 2012
považuje obviněný za účelové a nevěrohodné. Soud prvního stupně však vyhodnotil
její výpověď jako logickou a bez vnitřních rozporů a v důsledku toho zamítl
další obhajobou navrhované důkazy, tj. vyšetření jejího zraku (ač měla se
zrakem potíže a v místnosti, kde k incidentu došlo, zhasla svíčka) a duševního
stavu, s čímž se dovolatel neztotožnil. Svědkyně M. N. zdůvodnila své pasivní
jednání při činu tím, že používala berle a měla obavu, že jí někdo kopne do
nohy. Dokazováním však podle přesvědčení obviněného nebylo vyloučeno, že se v
předmětnou dobu mohla pohybovat již bez berlí a mohla to být právě ona, kdo
opakovaně udeřil poškozeného do hlavy dřevěnou deskou. Dovolatel je proto toho
názoru, že jde o tvrzení proti tvrzení. Bezprostřední příčinu smrti poškozeného
nebylo možno určit, poškozený daný večer vypil určité množství alkoholu a je
otázkou, jaké to u něj mohlo vyvolat následky včetně případné otravy
methanolem. Ze všech popsaných důvodů má obviněný za to, že rozhodnutí soudů
obou stupňů spočívají na nesprávném právním posouzení skutku, když z
provedeného dokazování nelze učinit jednoznačný závěr o jeho vině. Je proto
přesvědčen, že příslušné soudy měly rozhodnout v jeho prospěch v souladu se
zásadou „in dubio pro reo“. Dodal, že z hlediska subjektivní stránky by u něj
bylo možno dovozovat maximálně zavinění ve vztahu k prostému ublížení na zdraví
a navíc že jeho jednání vykazovalo znaky nutné obrany ve smyslu § 29 tr.
zákoníku, resp. pomoci v nutné obraně.
Z uvedených důvodů obviněný závěrem svého mimořádného opravného prostředku
navrhl, aby Nejvyšší soud dovoláním napadené rozhodnutí zrušil a vrátil věc
odvolacímu soudu k novému projednání a rozhodnutí.
Obviněný V. N. v dovolání deklaroval důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm.
g) tr. řádu. V rámci své dovolací argumentace namítl, že nesprávné právní
posouzení spatřuje v tom, že v průběhu řízení nebyla řádně zjištěna příčina
smrti poškozeného. I když poškozený požil značné množství alkoholu, soud se dle
obviněného spokojil pouze s určitou pravděpodobností, že jeho smrt nastala v
souvislosti s fyzickým konfliktem, který měl však navíc poškozený z valné části
s obviněným V. K. V řízení vyšlo najevo, že poškozený byl udeřen deskou do
hlavy, což samo o sobě mohlo způsobit jeho smrt. Dle jeho názoru ani svědkyně
N. ani spoluobviněný K. neuváděli, že by s tím měl něco společného, přesto však
soud kvalifikoval jeho jednání shodně jako jednání obviněného K., a to ve
spolupachatelství. Dodal, že po napadení ze strany poškozeného byl otřesen, měl
problémy s koordinací a volal svědkyni N. o pomoc, proto nemohl být schopen
způsobit poškozenému žádné závažnější zranění. Domnívá se proto, že jeho vina
nebyla bez pochybností prokázána.
Na základě shora specifikovaných skutečností obviněný závěrem podaného dovolání
navrhl, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí i rozsudek soudu prvního stupně
zrušil a přikázal věc Krajskému soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci k novému
projednání a rozhodnutí.
Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství využila svého zákonného
práva a k dovolání obviněných se vyjádřila. Ve svém vyjádření stručně shrnula
dosavadní průběh trestního řízení a dále uvedla, že dovolatelé na podporu
deklarovaných důvodů dovolání uplatňují argumentaci známou již z jejich
dosavadní obhajoby i z odvolání, s níž se náležitě a dostatečně podrobně
zabýval již soud druhého stupně, proto Nejvyšší soud nemá povinnost ani důvod
znovu přezkoumávat důvodnost takových námitek. Kromě toho se dle státní
zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství obvinění v dovolací argumentaci
prakticky výlučně zabývají pouze otázkami skutkovými a takové výhrady nelze
podřadit pod žádný ze zákonných důvodů dovolání. Má proto za to, že napadené
rozhodnutí není zatíženo žádnou vadou, kterou by bylo možno a nutno napravit
cestou dovolání.
S ohledem na výše popsané skutečnosti státní zástupkyně Nejvyššího státního
zastupitelství navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněných V. K. a V. N.
odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. řádu a aby tak učinil v souladu s
ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. řádu v neveřejném zasedání. Pro případ,
že by Nejvyšší soud shledal podmínky pro jiné, než navrhované rozhodnutí,
vyjádřila současně ve smyslu § 265r odst. 1 písm. c) tr. řádu výslovný souhlas
s rozhodnutím věci v neveřejném zasedání i jiným, než navrženým způsobem.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. řádu) shledal, že obě podaná
dovolání jsou přípustná [§ 265a odst. 1, 2 písm. a) tr. řádu], byla podána
obviněnými jako osobami oprávněnými prostřednictvím obhájců [§ 265d odst. 1
písm. b), odst. 2 tr. řádu], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit
(§ 265e odst. 1, 2 tr. řádu). Dovolání obsahují i obligatorní náležitosti
stanovené v § 265f odst. 1 tr. řádu.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. řádu, bylo dále
nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněnými naplňují jimi uplatněné zákonem
stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou
provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3
tr. řádu.
Ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. řádu je dovolání mimořádným opravným
prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních
vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého
stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je
totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může
doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném
opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. řádu). Tím je naplněno
základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve
smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen
„Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou
třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a
samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho
důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je
mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět
(srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr.
řádu). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň
plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání
dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní
pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne
27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými
dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. řádu) a není povolán
k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou
argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem –
advokátem (§ 265d odst. 2 tr. řádu).
Obviněným V. K. deklarovaný důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm.
l) tr. řádu spočívá v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí
řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a
odst. 2 písm. a) a g) tr. řádu, aniž byly splněny procesní podmínky stanovené
zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod
dovolání uvedený v písmenech a) až k).
K první části dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. řádu Nejvyšší
soud uvádí, že tento dovolací důvod má zajišťovat nápravu tam, kde soud druhého
stupně měl v řádném opravném řízení přezkoumat určité rozhodnutí napadené
řádným opravným prostředkem po věcné stránce, ale místo toho, aniž byly splněny
procesní podmínky pro takový postup, opravný prostředek (odvolání nebo
stížnost) zamítl nebo odmítl podle § 253 odst. 1 nebo odst. 3 tr. řádu (u
odvolání), u stížnosti podle § 148 odst. 1 písm. a), b) tr. řádu. Jinými slovy
řečeno, obviněnému nesmí být odepřen přístup k soudu druhého stupně, jsou-li
splněny podmínky pro meritorní přezkum napadeného rozhodnutí.
V dané věci se však o takový případ nejedná a obviněný V. K. ani tuto první
alternativu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. řádu ve svém
dovolání neuplatňuje.
Jde-li o druhou alternativu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1
písm. l) tr. řádu, obviněný V. K. odkázal na důvod dovolání podle § 265b odst.
1 písm. g) tr. řádu, ze kterého podal dovolání i obviněný V. N. a podle kterého
lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení
skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto
dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně
právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde
o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve
skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že
Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v
předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení
jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným
skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS
449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které
směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky,
kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování.
Vedle případů, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku
nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení, uplatněnému dovolacímu důvodu
ve smyslu ustálené judikatury odpovídají rovněž námitky tzv. extrémního
nesouladu mezi provedenými důkazy a z nich učiněnými skutkovými zjištěními a
námitky týkající se nezákonnosti postupu orgánů činných v trestním řízení v
intenzitě narušující zásady spravedlivého procesu. O extrémní nesoulad mezi
provedenými důkazy a z nich učiněnými skutkovými zjištěními se jedná v
případech objektivně zjištěné a zcela zjevné absence srozumitelného odůvodnění
rozsudku, při zásadních logických rozporech ve skutkových zjištěních a z nich
vyvozených právních závěrech, opomenutí a nehodnocení stěžejních důkazů, apod.
Nejvyšší soud po prostudování předloženého trestního spisu předně shledal, že
námitky deklarované v obou podaných dovoláních obvinění uplatnili již v
předchozích stádiích trestního řízení i v odvoláních proti rozsudku nalézacího
soudu. Jde tak v podstatě pouze o opakování obhajoby, se kterou se již
vypořádaly soudy nižších stupňů v odůvodnění svých rozhodnutí. Konstantní
judikatura pamatuje na takovýto případ rozhodnutím Nejvyššího soudu sp. zn. 5
Tdo 86/2002, z něhož vyplývá, že „opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen
námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení,
se kterými se již soudy obou stupňů v dostatečné míře a správně vypořádaly, jde
zpravidla o dovolání, které je zjevně neopodstatněné ve smyslu § 265i odst. 1
písm. e) tr. řádu“ (srov. rozhodnutí č. 408, Soubor rozhodnutí Nejvyššího
soudu, svazek 17, C. H. Beck).
Kromě toho, že oba dovolatelé ve svých dovoláních uplatnili totožné námitky
jako v podaných odvoláních proti rozsudku nalézacího soudu, je třeba zdůraznit,
že sice ve svých mimořádných opravných prostředcích deklarovali důvod dovolání
podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, v dovoláních však ve
skutečnosti nenamítají nesprávnost právního posouzení skutku, ale pouze
napadají soudy učiněná skutková zjištění. Za námitky skutkového charakteru
týkající se úplnosti a hodnocení provedeného dokazování je nutno považovat jak
jejich výtky ohledně neúplného dokazování a nesprávného hodnocení v řízení
provedených důkazů, tak i jejich tvrzení, že hodnocení důkazů mělo vyznít
výrazně v jejich prospěch a že se vytýkaného jednání nedopustili.
Je zřejmé, že obvinění se svými dovoláními pouze domáhají, aby byl jiným
způsobem posouzen skutek, pro který jsou stíháni. Uvedenou skutečnost však
nelze podřadit pod deklarovaný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr.
řádu. Obvinění zaměňují dovolání jako mimořádný opravný prostředek za další
odvolání, přičemž přehlíží, že dovolací soud je oprávněn přezkoumat napadené
rozhodnutí pouze v případě námitek odpovídajících důvodům dovolání taxativně
uvedeným v § 265b tr. řádu.
K problematice formálně uplatněného dovolacího důvodu se vyjádřil i Ústavní
soud, a to v rozhodnutí ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05, kde tento
mimo jiné uvedl, že označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v
ustanovení § 265b tr. řádu nemůže být pouze formální. Nejvyšší soud je povinen
vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i
podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů
uvedených v § 265b tr. řádu, neboť pouze skutečná existence zákonného
dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň podmínkou i rámcem, v
němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.
Pro úplnost Nejvyšší soud podotýká, že oba obvinění jsou ze spáchání
posuzovaného jednání usvědčováni zejména na základě výpovědi svědkyně M. N.,
která však jako jediný přímý důkaz nestojí osamoceně, ale je potvrzována i
ostatními v řízení provedenými důkazy. Soudy prvního i druhého stupně v
odůvodnění svých rozhodnutí, na něž je možno beze zbytku odkázat, jasně,
srozumitelně a přesvědčivě vysvětlily, z jakých důvodů považovaly výpověď
svědkyně M. N. za věrohodnou a proč naopak výpovědi obviněných vyhodnotily jako
nevěrohodné, učiněné pouze se snahou vyhnout se trestní odpovědnosti. U
jmenované svědkyně nebyl zjištěn žádný důvod či motiv, proč by měla obviněné
nepravdivě obvinit. Nejvyšší soud dal rozhodujícím soudům za pravdu i v tom,
jak se vypořádaly s námitkou obviněného V. K., že nijak nebyl hodnocen přepis
záznamu oznámení trestného činu na linku 158 ze dne 15. 10. 2012, kde svědkyně
M. N. uvedla, že někoho zabila. Zmíněná svědkyně následně přesvědčivě
vysvětlila význam svých slov, a pokud se týká časového odstupu od jejího
prohlášení o trestném činu, nepochybně je třeba přihlédnout k jejímu stavu,
životnímu stylu a komunitě, ve které žila. Je zřejmé, že od takového člověka
nelze očekávat, že se v určité situaci zachová tak, jak by většina lidí
předpokládala a považovala za přirozené.
Pokud jde o domněnku obviněných, že příčinou smrti poškozeného mohla být
konzumace alkoholického nápoje, který by obsahoval methanol, tak tato byla již
v nalézacím řízení vyloučena, neboť bylo prokázáno, že poškozený nekonzumoval
alkoholické nápoje sám a nikdo z dalších osob, které konzumovaly alkohol
společně s ním, otravu methanolem v danou dobu neutrpěl. Navíc v řízení bylo
zjištěno, že poškozený před napadením ze strany obou obviněných neměl žádné
zdravotní problémy. Je pravdou, že z důvodu značného stádia rozkladu těla
nebylo již možno zjistit přesnou příčinu smrti poškozeného, na druhé straně
však dle závěrů vypracovaného znaleckého posudku s ohledem na intenzitu útoku,
charakter a jeho směřování vůči tělu poškozeného nebyl ani vyloučen vznik
závažných, život ohrožujících zranění poškozeného v rámci měkkých tkání. Ve
světle dalších v řízení provedených důkazů proto podle názoru Nejvyššího soudu
rozhodující soudy nižších stupňů dospěly ke správnému závěru, že to byli právě
obvinění V. K. a V. N., kdo společným jednáním úmyslně způsobili poškozenému F.
Z. těžkou újmu na zdraví s následkem smrti.
I s dalšími námitkami ohledně znaleckého zkoumání zraku a duševního stavu
svědkyně M. N., otázky, zda se mohla v chatce pohybovat bez berlí či zda mělo
být jednání obviněného V. K. posouzeno jako jednání v nutné obraně ve smyslu
ustanovení § 29 tr. zákoníku, se soudy prvního i druhého stupně beze zbytku
vypořádaly, jejich závěry jsou logické a plně vycházejí z obsahu provedeného
dokazování. I v tomto směru je proto možno na odůvodnění jejich rozhodnutí bez
jakýchkoliv výhrad odkázat.
V dané souvislosti tak nelze považovat za opodstatněnou ani námitku obviněného
V. K., že soudy nerespektovaly základní zásadu trestního řízení vyplývající z
ustanovení § 2 odst. 2 tr. řádu – in dubio pro reo. K uplatnění tohoto pravidla
dochází tehdy, zůstanou-li po vyčerpání všech dosažitelných důkazů pochybnosti
o skutkové otázce významné pro rozhodnutí, které nelze rozptýlit provedením a
zkoumáním dalších dostupných důkazů. V posuzovaném případě však po provedeném
dokazování takováto procesní situace nenastala, neboť otázky významné pro
stabilizování skutkového děje byly mimo pochybnost objasněny, tudíž aplikace
uvedené procesní zásady nebyla odůvodněna.
Na základě shora rozvedených skutečností je tak třeba uzavřít, že obvinění V.
K. a V. N. svým jednáním naplnili všechny zákonné znaky skutkové podstaty
zločinu těžkého ublížení na zdraví podle § 145 odst. 1, 3 tr. zákoníku formou
spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku, příslušný skutek byl bez jakýchkoliv
pochybností objasněn a právně kvalifikován a uložené tresty odpovídají všem
zákonným kritériím. Nejvyšší soud zcela přisvědčuje závěrům, které učinil v
odůvodnění svého rozhodnutí odvolací soud. Závěr o vině obviněných byl učiněn
na podkladě důkazů, které ve svém souhrnu prokazují jejich vinu, z odůvodnění
rozhodnutí soudů prvního i druhého stupně vyplývá logická návaznost mezi
provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na
straně jedné a hmotně právními závěry na straně druhé, přičemž dovolací soud
mezi nimi neshledal žádný rozpor. O žádný extrémní nesoulad mezi učiněnými
skutkovými zjištěními a právními závěry soudů se tak v posuzované věci nejedná.
Z uvedených důvodů Nejvyšší soud shledal, že napadené rozhodnutí ani řízení,
které mu předcházelo, netrpí vytýkanými vadami, proto dovolání obviněných V. K.
a V. N. odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. řádu, aniž by musel věc
meritorně přezkoumávat podle § 265i odst. 3 tr. řádu. O odmítnutí dovolání bylo
rozhodnuto v neveřejném zasedání v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm.
a) tr. řádu. Pokud jde o rozsah odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu, odkazuje
tento na znění § 265i odst. 2 tr. řádu.
P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení
opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. řádu).
V Brně dne 13. května 2014
Předsedkyně
senátu
JUDr. Danuše
Novotná