U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 17. 5. 2017 o dovolání
obviněného V. M., proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 1. 12. 2016,
sp. zn. 8 To 420/2016, v trestní věci vedené u Okresního soudu Plzeň-sever pod
sp. zn. 1 T 91/2015, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.
Rozsudkem Okresního soudu Plzeň-sever ze dne 13. 9. 2016, sp. zn. 1 T
91/2015, byl obviněný V. M. uznán vinným ze spáchání přečinu nebezpečného
vyhrožování podle § 353 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku, kterého se
dopustil jednáním popsaným ve skutkové větě daného rozsudku.
Za uvedené jednání byl obviněný V. M. odsouzen podle § 353 odst. 2 tr.
zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 6 měsíců. Podle § 81 odst. 1 tr.
zákoníku za použití § 82 odst. 1 tr. zákoníku byl výkon uloženého trestu
podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 18 měsíců.
Proti rozsudku Okresního soudu Plzeň-sever ze dne 13. 9. 2016, sp. zn. 1 T
91/2015, podal obviněný V. M. odvolání, o kterém rozhodl Krajský soud v Plzni
rozsudkem ze dne 1. 12. 2016, sp. zn. 8 To 420/2016, tak, že podle § 258 odst.
1 písm. b) tr. ř. napadený rozsudek zrušil v celém rozsahu a za podmínek § 259
odst. 3, odst. 4 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněný V. M. byl uznán vinným
ze spáchání přečinu nebezpečného vyhrožování podle § 353 odst. 1, odst. 2 písm.
c) tr. zákoníku, kterého se podle skutkové věty výroku o vině daného rozsudku
dopustil tím, že:
„přesně nezjištěného odpoledne v září nebo říjnu 2013 na lesní cestě mezi
obcemi L. a L. v okrese P. –s. nejprve nadával D. K., který tam předtím jel na
motorce, a to slovy „co tu děláš ty čůráku, tady nemáš co dělat, jdi do prdele“
a současně na něj namířil dlouhou střelnou zbraň, jejíž ústí držel asi metr od
jeho hlavy, a opakovaně na něj křičel, že ho zabije a že zmáčkne spoušť; po
chvilce nadával dalšímu motorkáři M. K., do „zmrdů“ a říkal mu, že je zastřelí
a že začne střílet, jestli okamžitě neodjedou, a když se proti tomu M. K.
ohradil, vzal dlouhou střelnou zbraň a namířil mu ji na hlavu, od níž bylo ústí
hlavně asi třicet centimetrů, a zároveň na něho opakovaně křičel, že ho zabije
a že zmáčkne spoušť, což vyvolalo v M. K. a D. K. strach o život, a tak z místa
odjeli.“
Za uvedené jednání byl obviněný V. M. odsouzen podle § 353 odst. 2 tr. zákoníku
k trestu odnětí svobody v trvání 3 měsíců. Podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku za
použití § 82 odst. 1 tr. zákoníku byl výkon uloženého trestu podmíněně odložen
na zkušební dobu v trvání jednoho roku.
Proti rozsudku Krajského soudu Plzni ze dne 1. 12. 2016, sp. zn. 8 To 420/2016,
podal následně obviněný V. M. prostřednictvím svého obhájce dovolání opírající
se o důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Je přesvědčen, že
právní závěry soudů jsou v extrémním nesouladu s učiněnými skutkovými
zjištěními. Ve svém dovolání, jakož i po celé přípravné řízení a hlavní líčení
se mimo jiné vyjadřoval ke zcela nestandardnímu vedení přípravného řízení, kde
byly úkony orgánů činných v trestním řízení zahájeny na podnět jakési osoby
spolupracující s PČR. Soud prvního stupně jakož i soud odvolací přitom
připustily, že osoba spolupracující byla utajována a jednalo se o současného
zmocněnce poškozených, který měl možnost libovolně zasahovat do přípravného
řízení. Rozhodující soud však bez dalšího konstatoval, že daná situace byla
zcela v souladu se zákonem, neboť je zcela běžné, že PČR využívá služby tzv.
informátorů, kteří jsou utajováni. Namítá, že soud neměl možnou podjatost
orgánů činných v trestním řízení hodnotit v souhrnu až na závěr hlavního
líčení, nýbrž měla být hodnocena ihned po zjištění, že osoba spolupracující s
PČR je současně zmocněncem poškozených a známý jednoho z vyšetřovatelů PČR.
Pokud zde existovalo byť nepatrné podezření, že mohl být vyšetřující policejní
orgán podjatý, měl být tento orgán z věci vyloučen a věc postoupena jinému.
Dále namítl, že soud postavení pana H. nesprávně zaměnil s postavením
informátora, přitom není pochybnost o tom, že J. H. definici informátora
nesplňuje a měl být veden jako svědek. Pak se však dále nelze domnívat, že by
totožnost J. H. jako svědka měla být utajena ve smyslu § 55 odst. 2 tr. ř.,
neboť žádné skutečnosti nenasvědčovaly tomu, že by svědkovi nebo osobě jemu
blízké v souvislosti s podáním svědectví zřejmě hrozila újma na zdraví nebo
jiné vážné nebezpečí porušení jejich základních práv. Je skutečností, že do 3.
jednání hlavního líčení neměl obviněný možnost se podnětu pana H. jako osoby
spolupracující s PČR jakkoliv bránit, klást mu otázky atd. Tímto bylo trestní
řízené zatíženo vadou a bylo porušeno jeho právo na řádný proces zakotvené v
čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 2 a čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a
svobod. Rozhodující soud zcela opomenul zákonnou úpravu pozice svědka a
informátora, načež výše popsané skutečnosti zhodnotil tak, že jsou v souladu se
zákonem.
V průběhu trestního řízení dále namítal, že by se mělo přihlížet k veškerým
okolnostem případu, tedy k situaci, za jaké měla být údajná výhrůžka učiněna, k
povaze výhružky a především k porovnání vlastností pachatele a rovněž
poškozených. Uvádí, že se jednalo o dva dospělé muže na motorkách, jejichž
zábavou je ježdění po lese a kteří se zcela nepochybně opakovaně dopouštějí
přestupků. Sami poškození sdělili, že věc vůbec hlásit na PČR nehodlali, pouze
se o tomto zmínili svým známým v místní klubovně. Pokud by tedy obviněný
vyslovil uvedené výhrůžky, tyto by vzhledem ke všem okolnostem nebyly způsobilé
vyvolat v poškozených důvodnou obavu z jejich uskutečnění a ustanovení § 353
odst. 1 tr. zákoníku by tak nebylo naplněno. Odvolací soud k uvedené námitce
konstatoval, že dle § 353 odst. 1 tr. zákoníku je trestné, když někdo vyhrožuje
jinému smrtí, a to tak, že může vzbudit důvodnou obavu, že se uvedená výhrůžka
může naplnit. Zákon říká, že poškozený musí uvedenou obavu nabýt. Rozhodující
soud tak rovněž v tomto případě učinil diametrálně odlišný právní závěr, než
který dle skutkových zjištění vyplývá z dikce zákona, načež bylo rozhodnuto v
rozporu s povinnostmi, které vyplývají z čl. 95 odst. 1 Ústavy ČR. V daném
případě je tedy nepochybné, že právní závěry soudu prvního stupně i druhého
stupně jsou v extrémním nesouladu s učiněnými skutkovými zjištěními, když
provedené důkazy byly hodnoceny v rozporu s ustanovením § 2 odst. 6 tr. ř.
zcela svévolně a bez akceptovatelného racionálního základu.
Z uvedených důvodů obviněný závěrem svého mimořádného opravného prostředku
navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené rozhodnutí odvolacího soudu, popř.
též vadné řízení jemu předcházející podle § 265k tr. ř. a podle § 265l odst. 1
tr. ř. přikázal Krajskému soudu v Plzni, případně Okresnímu soudu Plzeň-sever,
aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství využil svého práva a k
dovolání obviněného se vyjádřil. Ve svém vyjádření stručně shrnul dosavadní
průběh trestního řízení a dále uvedl, že uplatněné námitky lze v zásadě
rozdělit do dvou skupin. V rámci první skupiny obviněný namítá především
existenci extrémních vnitřních rozporů napadeného rozhodnutí co do provedených
důkazů a učiněných skutkových zjištění, protože podle něj došlo k porušení § 2
odst. 6 tr. ř. a důkazy byly hodnoceny svévolně a bez racionálního základu.
Dále je namítáno zcela nestandardní vedení přípravného řízení, a to zejména s
ohledem na účast bývalého policisty Mgr. H., který nejen že figuroval ve věci
jako informátor, ale navíc se stal i zmocněncem poškozených. Jmenovaný coby
zmocněnec poškozených je známý jednoho z vyšetřovatelů PČR, z čehož pak
obviněný dovozuje možnou existenci podjatosti policejních orgánů. Ve vztahu k
Mgr. H. pak obviněný namítá též to, že neměl možnost klást mu otázky až do 3.
jednání hlavního líčení dne 18. 2. 2016. V řízení tak podle jeho názoru došlo k
zásahu do jeho práva na řádný, spravedlivý proces. Tyto námitky ovšem nelze
přiřadit pod uplatněný dovolací důvod, navíc je nelze považovat za důvodné ani
v obecné rovině.
Ohledně tvrzených rozporů mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními je
nutné především uvést, že prostřednictvím dovolání se obecně vzato nelze
úspěšně domáhat opravy skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého
stupně ani přezkoumávání správnosti jimi provedeného dokazování. Z dikce
zákonem stanovených dovolacích důvodů totiž vyplývá, že jejich výchozím
předpokladem jsou určitá vymezená pochybení procesněprávní či hmotněprávní
povahy, mezi která však nepatří případné nesprávnosti v provádění důkazů, v
jejich hodnocení či ve vyvozování skutkových závěrů. Dovolací soud je proto v
zásadě vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního
a druhého stupně. Lze dodat, že zásah do skutkových zjištění je možné připustit
v určitém rozsahu i v rámci řízení o dovolání, a to zejména při aplikaci
širšího výkladu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., avšak
především tehdy, existuje-li extrémní nesoulad mezi učiněnými skutkovými
zjištěními na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé, tzn. v
případech, kdy zjištění soudů nemají vůbec žádnou obsahovou vazbu na provedené
důkazy, jestliže zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logických
způsobů jejich hodnocení, jestliže zjištění soudů jsou pravým opakem toho, co
bylo obsahem dokazování apod. Uvedená situace však v přezkoumávané věci
nenastala. Soudy činné v této věci totiž provedly dokazování v dostatečném
rozsahu a po hodnocení důkazů dovodily skutkové závěry, které v nich mají oporu
a které současně svědčí o vině obviněného. Závěr o spáchání trestné činnosti
není s provedenými důkazy v žádném, natož extrémním, rozporu, přičemž
rozhodnutí nejsou projevem svévole. Pokud tedy obviněný v rámci svého podání
namítal nesprávnost hodnocení důkazů a skutkových zjištění soudů a na základě
toho tvrdil extrémní vnitřní rozpory rozhodnutí a svévoli soudů, nelze takovou
argumentaci shledat důvodnou ani relevantní, tedy podřaditelnou pod některý
dovolací důvod.
Obviněný v průběhu trestního řízení uvedl, že by se mělo přihlížet k veškerým
okolnostem případu, tedy k situaci, za jaké měla být údajná výhrůžka učiněna, k
povaze výhrůžky a především k porovnání vlastností pachatele a rovněž
poškozených a namítl, že jeho výhrůžky vzhledem ke všem okolnostem nebyly
způsobilé vyvolat v poškozených důvodnou obavu z jejich uskutečnění. I zde se
ovšem obviněný mýlí, jelikož znak možnosti vzbuzení důvodné obavy byl
jednoznačně naplněn. Ke shora předestřeným námitkám lze též poznamenat, že se
jedná o výtky v zásadě opakované. Z judikatury dovolacího soudu přitom vyplývá,
že opakuje-li dovolatel v dovolání námitky uplatněné již v řízení před soudem
prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se soudy obou stupňů dostatečně
a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání nedůvodné (srov. např.
rozhodnutí sp. zn. 5 Tdo 86/2002 či sp. zn. 6 Tdo 115/2012).
Z odůvodnění dotčených rozhodnutí nelze dovodit ani existenci extrémního
nesouladu mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními. Naopak
vyplývá, že soudy postupovaly v souladu s pravidly zakotvenými v § 2 odst. 5, 6
tr. ř., přičemž odůvodnění rozhodnutí splňují požadavky zakotvené v § 125 odst.
1 tr. ř. Závěrem svého vyjádření proto státní zástupce Nejvyššího státního
zastupitelství navrhl dovolání odmítnout podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
jako zjevně neopodstatněné. Pro případ, že by Nejvyšší soud hodlal učinit
rozhodnutí jiné, vyjádřil státní zástupce souhlas ve smyslu § 265r odst. 1
písm. c) tr. ř. s projednáním věci v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání
obviněného je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou
oprávněnou prostřednictvím obhájce, tedy podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř.
a v souladu s § 265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve
smyslu § 265e tr. ř. zachována.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále
nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněné zákonem
stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou
provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3
tr. ř.
Ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným
prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních
vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého
stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je
totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může
doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném
opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno
základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve
smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen
„Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou
třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a
samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho
důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je
mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět
(srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr.
ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň
plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání
dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní
pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne
27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými
dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k
revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci
má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§ 265d
odst. 2 tr. ř.).
Obviněný ve svém dovolání uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g)
tr. ř., podle kterého lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na
nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním
posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek
zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže
nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace
neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto
skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového
zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není
oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost
nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí
Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních
námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění,
hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost
provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr
obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně
spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve
zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního
přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i
v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci.
Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a
úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle § 2 odst. 5 tr. ř. ani
přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení
důkazů ve smyslu § 2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění,
tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně
relevantních námitek.
Nejvyšší soud po prostudování předloženého spisového materiálu shledal, že
většina námitek uváděných obviněným v dovolání byla již uplatňována v
předchozích stadiích trestního řízení i v odvolání, a jak soud prvního stupně,
tak i odvolací soud se s nimi přesvědčivě vypořádaly v odůvodnění svých
rozhodnutí. Judikatura vychází z toho, že jestliže obviněný v dovolání opakuje
v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v
odvolacím řízení, se kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně
vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu § 265i
odst. 1 písm. e) tr. ř. (viz rozhodnutí publikované v Souboru rozhodnutí
Nejvyššího soudu, C. H. BECK, svazek 17/2002, č. 408). K tomuto závěru dospěl
Nejvyšší soud i v případě obviněného V. M.
Obviněný je přesvědčen, že v daném případě byl naplněn dovolací důvod podle §
265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť právní závěry soudů jsou v extrémním
nesouladu s učiněnými skutkovými zjištěními. Nejvyšší soud zásadně nezasahuje
do skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně. Učinit tak může jen
zcela výjimečně, pokud to odůvodňuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními
soudů a provedenými důkazy. V takovém případě je zásah Nejvyššího soudu namístě
proto, aby byl dán průchod ústavně garantovanému právu na spravedlivý proces.
Extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy je dán zejména
tehdy, když skutková zjištění soudů nemají obsahovou spojitost s důkazy, když
skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných
způsobů jejich hodnocení, když skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je
obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna, apod.
Mezi skutkovými zjištěními Okresního soudu Plzeň-sever, z nichž v napadeném
rozsudku vycházel také Krajský soud v Plzni, na straně jedné a provedenými
důkazy na straně druhé není žádný extrémní rozpor. Soudy v odůvodněních
rozhodnutí přesvědčivě a podrobně vysvětlily, z jakých důkazů vycházely a k
jakým právním závěrům na jejich podkladě dospěly. Popsané právní závěry lze
dovodit z výpovědí poškozených K. a K., kteréžto v podstatných rysech navzájem
plně korespondují a odpovídají i dalším provedeným důkazům, např. výpovědím
svědků K. či Mgr. F., jakož i důkazům listinným a koneckonců i znaleckému
posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie. Naproti tomu výpověď
svědkyně Š., která měla podpořit obhajobu obviněného, je nekonzistentní a
osamocená, jak správně zdůraznil krajský soud na str. 7–8 napadeného rozsudku.
K hodnocení důkazů a učiněným závěrům soudů lze blíže odkázat zejména str. 6–10
rozsudku okresního soudu a str. 4–10 rozsudku krajského soudu, kde je logicky a
přesvědčivě vysvětleno, z jakých důkazů byly skutkové závěry svědčící o vině
učiněny a proč. Soudy tedy jasně, srozumitelně a zejména logicky své hodnotící
úvahy vysvětlily, přičemž se nedopustily žádné deformace důkazů a ani jiného
vybočení z mezí volného hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 tr. ř. S námitkou
obviněného o existenci tvrzeného extrémního nesouladu se pak nelze jakkoli
ztotožnit.
Co se týká obviněným namítané podjatosti policejního orgánu, ani tato námitka
nemůže být přiřazena pod uplatněný dovolací důvod dle § 265b odst. 1 písm. g)
tr. ř., navíc není důvodná ani v obecné rovině. To vyplývá již toho, že ani sám
obviněný v dovolání neuvádí žádné konkrétní skutečnosti, na podkladě kterých by
bylo možno dovodit existenci důvodů zakládajících vyloučení policejního orgánu
ve smyslu § 30 odst. 1 tr. ř. Takovou skutečností nemůže být bez dalšího fakt,
že jeden ze svědků (Mgr. H.) je bývalým policistou, který zná příslušníka ve
věci činného policejního orgánu. Pokud jde o výslech svědka Mgr. H., zde
Nejvyšší soud neshledává žádné pochybení. Z protokolu o hlavním líčení ze dne
21. 4. 2016 jednoznačně vyplývá, že čl. 6 odst. 3 Úmluvy porušen nebyl, neboť
obviněný měl možnost při tomto hlavním líčení klást Mgr. H. otázky. Není přitom
žádným porušením Úmluvy, pokud se výslech, kde je dána možnost kladení otázek,
koná později, než by si obviněný představoval či přál.
Pokud dále obviněný namítá nestandardní postupy v rámci přípravného řízení, pak
ani na této výtce nelze shledat nic důvodného a lze plně odkázat na dotčená
rozhodnutí, kde se soudy možnými pochybeními orgánů přípravného řízení
zabývají, přičemž dospívají k jednoznačnému závěru, že přípravné řízení
proběhlo nestranně, nezaujatě a že se o žádné spiknutí vůči obviněnému
nejednalo. Nejvyšší soud konstatuje, že přípravné řízení, resp. vůbec trestní
řízení v této věci netrpí žádnými podstatnými vadami, které by zakládaly důvod
pochybovat o porušení práva na spravedlivý. Soudy plně respektovaly veškerá
procesní práva obviněného, včetně jeho práva na obhajobu, jejich rozhodnutí
přitom odpovídají i právu hmotnému.
Další námitky obviněného pak v zásadě směřují proti právnímu posouzení věci,
neboť na jejich podkladě obviněný zpochybňuje naplnění zákonných znaků přečinu
nebezpečného vyhrožování podle § 353 odst. 1, 2 písm. c) tr. zákoníku. Zde jde
o výtky uplatněné formálně relevantně. Obviněný má za to, že je třeba přihlížet
k veškerým okolnostem případu, tedy k situaci, za jaké měla být údajná výhružka
učiněna, k povaze výhružky, a především k porovnání vlastností pachatele a
rovněž poškozených. Podle jeho názoru k takovému komplexnímu zhodnocení v dané
kauze nedošlo, přičemž nebyl naplněn zákonný znak předmětného přečinu v podobě
možnosti vzbuzení důvodné obavy na straně poškozených.
K této námitce je nutno uvést, že podle § 353 odst. 1 tr. zákoníku je trestné,
když někdo jinému vyhrožuje smrtí, a to takovým způsobem, že to může vzbudit
důvodnou obavu, že se uvedená výhrůžka může naplnit. Nejvyšší soud konstatuje,
že pokud někdo míří na jiného střelnou zbraní a říká, že ho zastřelí nebo že
zmáčkne spoušť, jde o výhrůžku, která může vzbudit důvodnou obavu. V tomto
ohledu lze poukázat na ty části skutkové věty rozsudku krajského soudu, kde je
pojednáno mj. o vulgárních výrazech užitých obviněným a především též o tom, že
obviněný křičel na poškozené, že je zabije, přičemž na ně z blízkosti mířil
střelnou zbraní. Je zjevné, že takovéto vyhrožování je způsobilé vzbudit
důvodnou obavu v každém člověku. Ostatně přímo ve skutkové větě, která je pro
zaujetí právní kvalifikace klíčová, je výslovně uvedeno, že poškození měli
strach o život, a tak z místa odjeli. Znak možnosti vzbuzení důvodné obavy byl
tedy v projednávaném případě jednoznačně naplněn.
Je tak možno učinit závěr, že v průběhu daného trestního řízení bylo prokázáno,
že obviněný V. M. svým předmětným jednáním naplnil všechny zákonné znaky
skutkové podstaty přečinu nebezpečného vyhrožování podle § 353 odst. 1, odst. 2
písm. c) tr. zákoníku, příslušný skutek byl bez jakýchkoliv pochybností
objasněn, nalézací soud zvolil odpovídající právní kvalifikaci a uložený trest
odpovídá všem zákonným kritériím. Nejvyšší soud souhlasí se závěry, které
učinil v odůvodnění svého rozhodnutí odvolací soud. Z odůvodnění rozhodnutí
soudu prvního stupně vyplývá logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich
hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a hmotněprávními
závěry na straně druhé, přičemž dovolací soud mezi nimi neshledal žádný rozpor.
Nejvyšší soud z výše uvedených důvodů shledal, že napadené rozhodnutí ani
řízení, které mu předcházelo, netrpí vytýkanými vadami, a proto dovolání
obviněného V. M. podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně
neopodstatněné odmítl. O dovolání rozhodl za podmínek ustanovení § 265r odst. 1
písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení
opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 17. 5. 2017
JUDr.
Jiří Pácal
předseda senátu