4 Tdo 562/2025-173
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 9. 7. 2025 o dovolání obviněného M. Š., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Nové Sedlo, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 11. 2. 2025, sp. zn. 8 To 55/2025, v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně sp. zn. 5 T 5/2025, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.
1. Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 11. 1. 2025, sp. zn. 5 T 5/2025, byl obviněný M. Š. uznán vinným přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, jehož se ve stručnosti dopustil tím, že dne 8. 1. 2025 v 11:34 hodin v Brně řídil osobní motorové vozidlo zn. Peugeot 407, jehož byl majitelem, ačkoliv věděl, že aktuálně vykonává dva souběžně mu uložené tresty zákazu činnosti spočívají v zákazu řízení motorových vozidel a nikdy nezískal řidičské oprávnění. Za to byl podle § 337 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody na 12 měsíců, pro jehož výkon byl zařazen podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku do věznice s ostrahou. Vyjma toho byl obviněnému podle § 73 odst. 1, 4 tr. zákoníku uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu 4 roků a podle § 70 odst. 2 tr. zákoníku uložen trest propadnutí věci – automobilu tovární značky Peugeot 407, reg. zn. XY, VIN XY.
2. Výrok o vině soud prvního stupně opřel o přijaté prohlášení viny (podle § 206c odst. 4 tr. ř.), učiněné obviněným M. Š. v hlavním líčení podle § 206c odst. 1 tr. ř. po zákonném poučení o důsledcích s tím spojených.
3. Proti všem výrokům rozsudku soudu prvního stupně podal obviněný odvolání, které Krajský soud v Brně usnesením ze dne 11. 2. 2025, sp. zn. 8 To 55/2025, podle § 256 tr. ř. zamítl s konstatováním, že s ohledem na přijaté prohlášení viny přezkoumal jen výrok o trestu, který shledal zákonným a přiměřeným.
II. Dovolání obviněného
4. Citované usnesení odvolacího soudu a jemu předcházející rozsudek soudu prvního stupně napadl obviněný prostřednictvím obhájce Mgr. Tomáše Bučka dne 1. 5. 2025 dovoláním. Protože v tomto podání absentoval odkaz na konkrétní dovolací důvody, o které obviněný mimořádný opravný prostředek opírá, soud prvního stupně ho skrze jeho obhájce podle § 265h odst. 1 tr. ř. vyzval k odstranění obsahových vad dovolání ve lhůtě 14 dnů. Výzva byla obhájci obviněného doručena dne 28. 5. 2025, načež dne 11. 6. 2025, tj. ve stanovené lhůtě, obviněný doplnil dovolání upřesněním, že uplatňuje dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., protože napadené rozhodnutí spočívá na
nesprávném právní posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávní posouzení. [Nejvyšší soud k tomu poznamenává, že podle zvolené slovní citace dovolacího důvodu a s přihlédnutím k použité argumentaci v samotném dovolání se lze opodstatněně domnívat, že reálně obviněný svůj mimořádný opravný prostředek opřel o § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., a písm. g) označil chybně, protože nezaznamenal novelu trestního řádu provedenou zákonem č. 220/2021 Sb., a vycházel ze znění § 265b odst. 1 tr. ř. v jeho historické podobě účinné do 31. 12. 2021].
5. Odůvodnění dovolání je poměrně matoucí a z právního hlediska obtížně uchopitelné v první části označené „nesprávné právní posouzení skutkové podstaty trestného činu“. Dovolatel zde uvedl, že soud prvního stupně sice učinil správný závěr o tom, že obviněný jednal v úmyslu přímém, ale opomněl vzít do úvahy, že „… jeho čin nebyl vykonáván s úmyslem způsobilým k vyvolání závažného nebezpečí pro společnost. Nikdy neměl řidičský průkaz, ačkoliv si byl vědom právního důsledku svého jednání. Nikdy se neucházel o získání řidičského oprávnění, ačkoli v minulosti opakovaně narazil na právní omezení. Měl povědomí o závažnosti svého jednání a nejednal s úmyslem způsobit nebezpečnou situaci na silnici. Dále obviněný soudu vytknul, že nevzal v potaz, že v době činu byl pod silným tlakem osobních problémů, což mohlo ovlivnit jeho subjektivní vztah k trestnému činu, a že tak šlo „spíše o důsledek nezvládnuté krize, než o vědomé páchání trestné činnosti“. Z takto formulovaných argumentů není Nejvyššímu soudu (stejně jako státnímu zástupci – viz jeho vyjádření) zcela jasné, zda dovolatel zpochybnil výrok o vině poukazem na absenci subjektivní stránky (přestože v hlavním líčení svou vinu prohlásil bez jakýchkoli výhrad k formě zavinění), nebo zda brojil proti výroku o trestu námitkou, že jeho neadekvátnost je dána i tím, že soudy nezohlednily skutečnost, že sice úmyslně mařil uložený trest zákazu činnosti, ovšem jinak se choval obezřetně a že se činu dopustil v těžké životní situaci. Až z repliky dovolatele k vyjádření státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství, které bude rekapitulováno níže, lze dovodit, že popsané dovolací námitky se vskutku týkají výroku o vině.
6. V navazující části dovolání obviněný výslovně namítl nepřiměřenou přísnost trestu. Nepodmíněný trest odnětí svobody ve výměře 12 měsíců podle něj neodpovídá závažnosti jeho jednání a nezohledňuje polehčující okolnosti, kterými jsou přiznání viny, lítost nad činem a snaha o nápravu. Soud se jednostranně zaměřil na recidivní trestní minulost obviněného a pominul, že v posuzovaném případě není míra společenské nebezpečnosti činu vysoká. Pokud jde o tresty zákazu činnosti a propadnutí věci, představují neúměrný zásah do osobní a ekonomické sféry obviněného. Automobil, o jehož propadnutí bylo rozhodnuto, byl jeho jediným majetkem a sloužil mu k osobním účelům i pracovním možnostem, které jsou tímto zásahem nyní omezeny.
7. Ve třetí navazující části odůvodnění dovolání obviněný namítl nesprávnou aplikaci „pravidel o recidivě“. Skutečnost, že byl v minulosti opakovaně soudně trestán za obdobnou trestnou činnost, přeci sama o sobě neznamená, že každý další povahově shodný delikt má být automaticky sankcionován už nejpřísnějším druhem trestu. Soud měl uvážit, že výkon trestu odnětí svobody může být efektivním nástrojem nápravy, jen pokud je využit ,jako prostředek rehabilitace, a nikoli, je-li jen represivním opatřením.
8. V závěru dovolání obviněný Nejvyššímu soudu navrhl, aby zrušil usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 11. 2. 2025, sp. zn. 8 To 55/2025, a jemu předcházející rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 11. 1. 2025, sp. zn. 5 T 5/2025, a aby věc vrátil Městskému soudu v Brně k novému projednání s pokynem, aby při novém rozhodnutí zohlednil všechny polehčující okolnosti, zejména prohlášení viny, a uložil obviněnému mírnější trest odpovídající povaze a okolnostem činu.
III. Vyjádření státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství
9. Státní zástupce úvodem konstatoval, že obviněný ve lhůtě dvou týdnů stanovené soudem prvního stupně odstranil obsahové vady původního dovolání datovaného dnem 1. 5. 2025, ovšem mezi označeným důvodem dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a jeho slovním vyjádřením je zjevný nesoulad. Podle státního zástupce je to dáno tím, že dovolatel pominul novelu trestního řádu provedenou zák. č. 220/2021 Sb. Dále státní zástupce upozornil na chybějící označení dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. v jeho druhé alternativě. Tyto nedostatky dovolání nicméně nejsou natolik zásadního charakteru, aby ovlivnily výsledek dovolacího řízení. Podstatné pro rozhodnutí o dovolání je až zjištění, že konkrétní dovolací argumentace obviněného je v části týkající se výroku o vině nepřípustná a v části týkající se trestu neodpovídá žádnému z dovolacích důvodů (§ 265b tr. ř.).
10. Státní zástupce vysvětlil, že obviněný nemůže dovoláním napadat výrok o vině, protože v řízení před soudem prvního stupně výslovně prohlásil, že je vinný žalovaným skutkem a souhlasí s jeho právní kvalifikací jako přečinu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 tr. zákoníku, přičemž soud prvního stupně jeho prohlášení viny podle § 206c odst. 4 tr. ř. přijal. Přijaté prohlášení viny podle § 206c odst. 7 tr. ř. nelze odvolat a skutečnosti v něm uvedené nelze napadat opravným prostředkem, takže odvolací soud výrok o vině nepřezkoumával, a už z tohoto důvodu nemůže být ani předmětem dovolacího řízení. Dovoláním lze totiž napadat rozhodnutí odvolacího soudu jen v tom rozsahu, v jakém byl odvolací soud oprávněn přezkoumat rozsudek soudu prvního stupně.
11. Ve vztahu k námitkám napadajícím výrok o trestu státní zástupce uvedl, že jsou sice formálně přípustné, avšak nikoli takové povahy, aby odpovídaly zákonným dovolacím důvodům. Obviněný uvedl, že dovolání podává z důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., [správně písm. h)], ale vyjma obecné formulace nesprávného právního posouzení skutku a jiného nesprávného hmotněprávního posouzení nepoukázal na konkrétní právní vadu výroku o trestu, nýbrž s poukazem na okolnosti případu a na své osobní poměry namítl, že trest je nepřiměřeně přísný a byl uložen v rozporu se zásadou spravedlivého procesu. Takto formulované námitky nelze podřadit pod žádný z taxativně vymezených dovolacích důvodů. Státní zástupce obiter dictum konstatoval, že tresty byly obviněnému uloženy v zákonných mezích a byly řádně odůvodněny. Nejedná se o tresty nepřiměřené, natož extrémní a nespravedlivé.
12. Z těchto důvodů státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl jako nepřípustné podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. a aby o něm bylo rozhodnuto v neveřejném zasedání ve smyslu § 265r odst. 1 tr. ř.
13. Na vyjádření státního zástupce reagoval obviněný prostřednictvím svého obhájce dne 4. 7. 2025 replikou. Nesouhlasil s tvrzením, že dovolání je v části směřující proti výroku o vině nepřípustné. Uvedl, že i v případě přijetí prohlášení viny podle § 206c odst. 7 tr. ř. musí být zachována možnost soudního přezkumu, zejména pokud existují pochybnosti o tom, zda bylo prohlášení učiněno svobodně a s plným vědomím jeho důsledků. V této souvislosti odkázal na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva, konkrétně na rozhodnutí ve věci Scoppola proti Itálii (č. stížnosti 10249/03), které zdůrazňuje, že výklad národního práva nesmí vést k vyloučení přístupu k soudu v rozporu s čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
14. Dále reagoval na výtku státního zástupce ohledně nesprávného označení dovolacího důvodu. Podle něj tato formální nepřesnost nemůže být důvodem k odmítnutí dovolání, protože Nejvyšší soud je vázán především materiální stránkou dovolání, tedy jeho samotným obsahem. Odkázal na nález Ústavního soudu ze dne 25. 3. 2013, sp. zn. III. ÚS 748/13, který varuje před přepjatým formalismem a zdůrazňuje, že odmítnutí přezkumu z čistě formálních důvodů může vést k porušení práva na spravedlivý proces. Z obsahu předmětného dovolání je podle něj zřejmé, že brojí proti nesprávnému právnímu posouzení skutku i proti způsobu uložení trestu, což odpovídá důvodům podle § 265b odst. 1 písm. h) a m) tr. ř.
15. Obviněný rovněž nesouhlasil s tvrzením, že jeho výhrady proti výroku o trestu stojí mimo rámec dovolacích důvodů. Uvedl, že namítá porušení zásady přiměřenosti a individualizace trestu, které jsou součástí hmotného trestního práva, a odkázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2020, sp. zn. 8 Tdo 229/2020, jehož odůvodnění k možnosti uplatnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. si vyložil tím způsobem, že prostřednictvím citovaného dovolacího důvodu je možno napadat i nepřiměřenost trestu. Zdůraznil, že uložené tresty – zejména zákaz činnosti a propadnutí jediného majetku – mohou ve svém souhrnu představovat zásah do jeho základních práv, včetně práva na práci a majetek podle čl. 11 Listiny základních práv a svobod. I když byly tresty uloženy v zákonném rámci, nelze podle něj bez dalšího konstatovat, že byly přiměřené, zejména s ohledem na jeho osobní a sociální poměry.
16. V závěru nesouhlasil s návrhem na odmítnutí dovolání podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Uvedl, že dovolání má věcný základ a že jeho odmítnutí by bylo projevem nepřípustného formalismu, zvláště v situaci, kdy může dojít k disproporci mezi uloženým trestem a charakterem činu. Nově požádal, aby bylo o dovolání rozhodováno na veřejném zasedání, pokud nejsou splněny podmínky pro rozhodnutí v neveřejném zasedání.
IV. Přípustnost a důvodnost dovolání
17. Nejvyšší soud shledal, že dovolání obviněného, poté co bylo k výzvě soudu prvního stupně obsahově doplněno označením dovolacího důvodu, v dostačující míře splňuje předpoklady stanovené pro jeho přípustnost v § 265a až 265f tr. ř., jakkoli je reálně zatíženo několika formálními pochybeními. Jednak obviněný v dovolání odkázal výslovně na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale slovně citoval obsah dovolacího důvodu podle § 256b odst. 1 písm. h) tr. ř. (napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právní posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávní posouzení). Tuto formální nepřesnost lze dobře vysvětlit tím, že obviněný, resp. jeho obhájce vycházel z ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2021 a nezaznamenal novelu trestního řádu provedenou zákonem č. 220/2021 Sb., která nabyla účinnosti dne 1. 1. 2022. Navíc obviněný opomněl uplatnit dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř., a to v obou jeho alternativách. Dovoláním totiž brojil proti tomu, že odvolací soud zamítl jeho odvolání, ačkoli byl v řízení přecházejícím napadenému usnesení dán důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Uvedené formální vady v označení dovolacích důvodů však Nejvyšší soud nepovažuje za natolik zásadní, aby samy o sobě mohly vést k odmítnutí dovolání podle § 265i odst. 1 písm. d) tr. ř.
18. K samotnému dovolacímu přezkumu Nejvyšší soud nejprve připomíná, že dovolání představuje mimořádný opravný prostředek, který není určen k obecnému přezkoumávání všech rozhodnutí soudů nižších stupňů, nýbrž pouze k odstranění specifických hmotněprávních nebo procesních vad výslovně stanovených zákonem v § 265b odst. 1 tr. ř. V dovolacím řízení se proto nepřipouští, aby Nejvyšší soud prováděl revizi napadených rozhodnutí soudů nižších stupňů z vlastní iniciativy nebo se zabýval tvrzenými vadami mimo rámec dovolacích důvodů. Nejvyšší soud je vázán uzavřeným katalogem dovolacích důvodů uvedených v § 265b odst. 1 tr. ř. a rozsahem a obsahem námitek, které dovolatel výslovně ve svém dovolání uplatnil (§ 265f odst. 1 tr. ř.). Odpovídající formulaci dovolací argumentace má zajistit povinné zastoupení obviněného advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).
19. V posuzovaném dovolání obviněný uplatnil výhradu vůči subjektivní stránce a vznesl námitky proti nepřiměřenosti uložených trestů, obojí s poukazem na dovolací důvod určený k nápravě nesprávného právního posouzení skutku nebo jiného nesprávného hmotněprávního posouzení. Při porovnání obsahu odvolání a dovolání je zjevné, že dovolací námitky obviněný koncipoval stejně jako dříve své námitky odvolací. Z odůvodnění napadeného usnesení pak vyplývá, že odvolací soud se oprávněně odmítl zabývat námitkami obviněného, které se týkaly výroku o vině, neboť v této části shledal odvolání nepřípustným, a s námitkami proti výroku o trestu se sice stručně, ale dostatečně vypořádal.
20. K dovolací námitce absence subjektivní stránky přečinu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, kterou obviněný vznesl poněkud překvapivě současně s vyjádřením, že závěr soudu o úmyslném jednání obviněného je správný, Nejvyšší soud uvádí, že je zjevně nepřípustná. Výrok o vině nemůže být v této věci předmětem dovolacího přezkumu, protože obviněný v řízení před soudem prvního stupně v přítomnosti svého obhájce Mgr. Tomáše Bučka a po řádném a vyčerpávajícím poučení o hmotněprávních i procesních následcích takového kroku ve smyslu § 206c odst. 2 a § 314q odst. 3 tr. ř. procesně správným postupem prohlásil vinu skutkem popsaným v návrhu na potrestání a vyjádřil i souhlas s jeho právní kvalifikací (srov. protokol o hlavním líčení ze dne 11. 1. 2025 na č. l. 50–52 tr. spisu). Z protokolu o hlavním líčení na č. l. 50 je přitom patrné, že obviněný byl o následcích prohlášení viny poučen dokonce opakovaně a že výslovně uvedl, že poučení dobře rozumí a prohlášení viny činí dobrovolně.
21. Pokud obviněný dobrovolně prohlásil v této věci svou vinu, bylo to včetně úmyslné formy zavinění, protože obviněný prohlášením viny akceptuje, že naplnil všechny znaky spáchaného trestného činu, mezi které patří i subjektivní stránka.
22. Skutečnosti uvedené v prohlášení viny jsou podle § 206c odst. 4 tr. ř. neodvolatelné (viz rozhodnutí č. 13/2023 Sb. rozh. tr.) a zákon v § 206c odst. 7 tr. ř. vylučuje jejich přezkum v jakémkoliv opravném řízení. Odvolací soud, potažmo Nejvyšší soud jako soud dovolací mohou z podnětu opravného prostředku obviněného zasahovat do výroku o vině po přijetí prohlášení viny jen zcela výjimečně, pokud nové zjištěné skutečnosti založí důvodné pochybnosti o vině (srovnej např. nález Ústavního soudu ze dne 7. 8. 2024, sp. zn. II. ÚS 1873/23), pokud je zjištěn rozpor výroku o vině a přijatého prohlášení viny (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 12. 2024, sp. zn. 7 Tdo 985/2024 ) nebo pokud v řízení před přijetím prohlášení viny došlo k zásadním procesním pochybením (např. obviněný prohlásil vinu bez dostatečného a srozumitelného poučení, prohlášení učinil nesvobodně, neměl obhájce, ač ho mít měl). V projednávané věci nic z výše uvedených důvodů v odvolání a ani v dovolání namítáno nebylo. Veškeré námitky, tedy i ty vůči subjektivní stránce, směřují jen k přísnosti potrestání, které nereflektuje okolnosti případu a osobu obviněného, který se podle svých slov nacházel ve svízelné životní situaci. Nejvyšší soud pro úplnost dodává, že rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ve věci Scoppola proti Itálii (č. stížnosti 10249/03), na které obviněný odkázal ve své replice, není s výše uvedenou argumentací Nejvyššího soudu v rozporu, protože Evropský soud v něm konstatoval, že předpokladem pro nepřezkoumatelnost výroku o vině, je to, že prohlášení viny bylo učiněno svobodně a bez nátlaku.
23. Nejvyšší soud uzavírá, že pokud obviněný v řízení před soudem prvního stupně prohlásil svou vinu v přítomnosti svého obhájce a po poučení o všech hmotněprávních i procesních důsledcích, přičemž následně v řádném opravném prostředku nijak nerozporoval, že by byla porušena stanovená procesní pravidla pro přijetí prohlášení viny a neuvedl ani jiný výjimečně akceptovatelný důvod, pro který by se měl odvolací soud zabývat výrokem o vině, nemůže se v dovolacím řízení úspěšně domáhat toho, aby se Nejvyšší soud výrokem o vině zabýval a věcně ho přezkoumal.
24. K námitkám obviněného, které směřují proti výroku o trestu, Nejvyšší soud připomíná, že výhrady vůči druhu a výměře uloženého trestu (s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí) lze v dovolání úspěšně uplatnit v zásadě jen v rámci zákonného důvodu uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř., tedy jen tehdy, jestliže byl obviněnému uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v § 39 až § 42 tr. zákoníku a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 tr. ř. Za jiné nesprávné hmotně právní posouzení, na němž je založeno rozhodnutí ve smyslu důvodu uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., je možno, pokud jde o výrok o trestu, považovat jen jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu (viz rozhodnutí č. 22/2003 Sb. rozh. tr.). Z uvedeného je zřejmé, že dovolací důvody týkající se výroku o trestu jsou striktně omezeny a nelze pod ně zahrnout námitky týkající se jen subjektivně vnímané nepřiměřenosti nebo přílišné tvrdosti uložených trestů.
25. Z argumentace obviněného M. Š. plyne, že formálně označil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., avšak své výhrady reálně staví výlučně na tom, že uložené tresty jsou z hlediska jeho osoby, jeho životních poměrů a okolností spáchaného činu nepřiměřeně přísné. Takto formulované výhrady obviněného tedy vzhledem k výše uvedenému nejsou způsobilé založit žádný z dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 tr. ř. Což ostatně vyplývá i z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2020, sp. zn. 8 Tdo 229/2020, na které obviněný poukázal v replice k vyjádření státního zástupce, neboť i v něm Nevyšší soud konstatoval, že přestože v rámci tzv. jiného nesprávného hmotněprávního posouzení lze úspěšně rozporovat i některá pochybení týkající se ukládání trestu, nepřiměřenost trestu do této kategorie nespadá, neboť není otázkou právního posouzení, ale spíše jen volné úvahy soudu (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2002, sp. zn. 11 Tdo 530/2002, publikované pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr., rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 9. 2004, sp. zn. Ts 42/2003 – Zpráva o analýze a vyhodnocení účinnosti novely trestního řádu č. 265/2001 Sb. ve vztahu k soudnímu řízení – publikované pod. č. 36/2004 Sb. rozh. tr., a dále usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 7. 2014, sp. zn. 11 Tdo 817/2014).
26. Nejvyšší soud proto jen stručně konstatuje, že všechny uložené tresty odpovídají zákonným trestním sazbám a zákonným podmínkám pro jejich uložení. Nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání jednoho roku byl obviněnému uložen přesně v polovině zákonné trestní sazby, která u § 337 odst. 1 tr. zákoníku je stanovená až na dvě léta. Soud prvního stupně přesvědčivě vysvětlil, že vycházel z velmi bohaté trestní minulosti obviněného zahrnující 22 odsouzení a 12 přestupkových záznamů, přičemž z vysoké počtu předchozích odsouzení k různým druhům trestů je jednoznačné, že alternativní sankce se u obviněného zcela míjejí předpokládaným účinkem a jiný, než nepodmíněný trest odnětí svobody mu uložit nelze (viz bod 6 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně). Při výměře trestu pak zohlednil, doznání obviněného a nižší míru škodlivosti jeho jednání. Odvolací soud tuto argumentaci doplnil poukazem na to, že obviněný je speciálním recidivistou (za trestný čin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 331odst. 1 tr. zákoníku, resp. dříve podle § 171 odst. 1 tr. zákona byl v minulosti odsouzen a potrestán už osmkrát), takže mírnější výměra trestu odnětí svobody u něj nepřichází do úvahy (viz bod 6 odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu).
27. Zákonné podmínky podle § 73 odst. 1 tr. zákoníku byly splněny také u trestu zákazu činnosti spočívajícímu v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu 4 let. Podle uvedeného ustanovení je totiž trest zákazu činnosti možné uložit v případě, kdy se pachatel dopustil trestného činu v přímé souvislosti s touto činností, a v dané věci obviněný přečin podle § 337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku spáchal řízením motorového vozidla. Škodlivost činu obviněného a potřeba ochránit společnost právě tímto druhem trestu je zvyšována tím, že obviněný řídil motorové vozidlo, ačkoli nikdy nezískal řidičské oprávnění. Skutečnost, že obviněný doposud nevykonal dříve uložené tresty zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel (konec je stanoven na rok 2030), soudy nižších stupňů zohlednily ve výměře tohoto druhu trestu, který byl obviněnému uložen ještě v dolní polovině zákonné trestní sazby.
28. K uloženému trestu propadnutí věci, a to osobního automobilu zn. Peugeot, registrační značky XY, Nejvyšší soud uvádí, že respektuje podmínky dané § 70 odst. 1 tr. zákoníku, protože tento automobil byl majetkem obviněného a sloužil mu jako nástroj pro opakované maření zákazu řízení motorových vozidel. Soudy nižších stupňů správně zdůraznily preventivní povahu této sankce jako efektivního nástroje k zabránění v dalším páchání stejnorodé trestné činnosti (viz bod 6 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně a bod 6 odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu). Pokud obviněný v dovolání namítl, že touto sankcí dochází k neúměrnému zásahu do jeho ekonomické sféry a k omezení jeho pracovních možností, nelze jeho námitku akceptovat. Hodnota předmětného vozidla, které je cca 20 let staré, činí asi 40 000 Kč (viz č. l. 41 tr. spisu) a obviněný nemá, jak už bylo opakovaně zdůrazněno, řidičské oprávnění a má soudním rozhodnutím zakázáno řídit motorová vozidla všeho druhu na dalších deset let, takže skutečnost, že došlo k propadnutí tohoto vozidla, jej v legálních pracovních možnostech nemůže nijak omezit. K návrhu obviněného, aby mu soudy namísto trestu propadnutí věci uložily ochranné opatření, resp. jakési „rehabilitační opatření“, protože „je asi nemocnej, proto do auta sedá, měl by se jít léčit“ (viz obhajoba obviněného u hlavního líčení dne 11. 1. 2025 na č. l. 51 tr. spisu), Nejvyšší soud podotýká, že skutkové okolnosti případu nevzbuzují pochybnosti o plné příčetnosti obviněného v době činu.
29. Nejvyšší soud uzavírá, že dovolání obviněného proti výroku o trestu nenaplňuje žádný z dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. h), písm. i) tr. ř. ani žádný jiný dovolací důvod taxativně stanovený v § 265b odst. 1 tr. ř. Do výroku o trestu mimo dovolací důvody Nejvyšší soud může zasáhnout pouze ve výjimečných případech, kdy je uložený trest natolik nepřiměřený a ve zjevném rozporu s ústavní zásadou proporcionality trestní represe, že se jedná o zjevně nespravedlivý a excesivní zásah do základních práv a svobod obviněného (viz stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14, č. 40/2014 Sb.). V této věci ale nelze mít uložené tresty za extrémní a zjevně nespravedlivé, takže zásah Nejvyššího soudu mimo dovolací důvody není nutný.
30. Pokud jde o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř., který obviněný sice formálně v dovolání neuvedl, ale který implicitně vyplývá z povahy napadeného rozhodnutí odvolacího soudu, Nejvyšší soud konstatuje, že tento dovolací důvod spočívá buď v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku, aniž by pro takové rozhodnutí byly splněny procesní podmínky, anebo že řádný opravný prostředek byl zamítnut, přestože řízení předcházející tomuto rozhodnutí bylo zatíženo závažnými procesními vadami. Jelikož Nejvyšší soud shledal, že odvolací soud nebyl oprávněn věcně přezkoumat výrok o vině, a současně nezjistil žádné pochybení u výroku o trestu, které by odpovídalo dovolacím důvodům podle § 265b odst. 1 písm. h), i) tr. ř., resp. jiné procesní vady, které by měly dopad na zákonnost rozhodnutí odvolacího soudu, nemohl být naplněn ani dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř.
V. Závěrečné zhodnocení Nejvyššího soudu
31. Nejvyšší soud shrnuje, že dovolací námitky obviněného byly částečně nepřípustné (v části týkající se výroku o vině) a částečně zcela míjely dovolací důvody stanovené v § 265b odst. 1 tr. ř. (v části týkající se výroku o trestu). Žádná z dovolacích námitek tudíž neumožňovala Nejvyššímu soudu provést věcný přezkum napadených rozhodnutí soudů nižších stupňů. Proto Nejvyšší soud dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl. Své rozhodnutí učinil v neveřejném zasedání v souladu s § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení žádný opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 9. 7. 2025
JUDr. Marta Ondrušová předsedkyně senátu
Vypracovala: JUDr. Pavla Augustinová soudkyně