4 Tdo 580/2025-291
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 13. 8. 2025 o dovolání obviněného V. Ch., proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 7. 3. 2025, sp. zn. 55 To 48/2025, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Šumperku pod sp. zn. 6 T 21/2024, t a k t o :
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.
1. Rozsudkem Okresního soudu v Šumperku ze dne 30. 10. 2024, sp. zn. 6 T 21/2024 (dále jen „soud prvního stupně“, popř. „nalézací soud“), byl obviněný V. Ch. (dále jen „obviněný“, příp. „dovolatel“) uznán vinným přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. k) tr. zákoníku. Podle skutkových zjištění se trestné činnosti dopustil tím, že
„rozsudkem Okresního soudu v Olomouci č.j. 5 T 129/2016-232 ze dne 10. 8. 2016 s právní mocí ke dni 10. 8. 2016 bylo obžalovanému podle § 99 odst. 2 písm. b) trestního zákoníku uloženo ochranné protitoxikomanické ambulantní léčení, v rámci kterého byl povinen docházet na pravidelné ambulantní kontroly a podrobovat se průběžným odběrům moče na toxikologii u příslušného lékaře specialisty z oboru psychiatrie v jeho ordinaci v XY, což zpočátku činil, avšak dne 2. 7. 2019 se nedostavil ke kontrolnímu odběru a následně nereagoval na SMS ani na e-mailové výzvy, dne 10. 9. 2019 se sám dostavil na kontrolu, toxikologické vyšetření bylo negativní, ale na další kontrolu se již opět nedostavil, v době od 2. 10. 2019 do 2. 4. 2022 se nacházel ve výkonu vazby a následně ve výkonu trestu v různých věznicích, přičemž ve věznici nebylo možné s výkonem léčby pokračovat z kapacitních důvodů, po propuštění z výkonu trestu obžalovaný započal s léčbou dne 25. 4. 2022 a během roku 2022 se na ambulantní kontroly dostavoval, avšak v náhradních termínech, toxikologické výsledky moče na přítomnost metamfetaminu byly negativní, 1x během tohoto roku byly pozitivní na cannabinoidy, na následnou kontrolu 23. 11. 2022 se bez náhrady nedostavil, 15. 2. 2023 se bez náhrady na kontrolu nedostavil, 3. 3. 2023 na kontrole mimo plán sdělil, že moč na toxikologii nedodal s tím, že by byla pozitivní, OPL užíval prakticky denně, poté co si sám domluvil nástup do Psychiatrické nemocnice Šternberk s nástupem dne 6. 3. 2023, kam však nenastoupil, což lékařce nesdělil, a z tohoto důvodu neprobíhaly žádné jeho pravidelné kontroly, kdy lékařka dne 9. 6. 2023 sama zjistila, že do Psychiatrické léčebny nenastoupil, načež mu dne 11. 7. 2023 sdělila, že mu již další termín konzultace nedá“.
2. Za uvedenou trestnou činnost uložil soud prvního stupně obviněnému podle § 337 odst. 1 tr. zákoníku a § 62 odst. 1, 3 a § 63 odst. 1 tr. zákoníku trest obecně prospěných prací ve výměře 250 (dvě stě padesát) hodin.
3. Současně nalézací soud obviněného podle § 226 písm. e) tr. ř. (neboť trestnost činu zanikla) zprostil návrhu na potrestání státního zástupce Okresního státního zastupitelství v Šumperku, sp. zn. 1 ZK 45/2024, pro skutek, ve kterém státní zástupce spatřoval přečin zanedbání povinné výživy podle § 196 odst. 2 tr. zákoníku, konkrétně, že
„v XY ani jinde v době 9. 5. 2022 do 13. 11. 2023 nepřispíval řádně na výživu svého syna AAAAA (pseudonym) tak, jak mu tato povinnost plyne z § 910 a násl. občanského zákoníku, kdy výše výživného mu byla stanovena rozsudkem Okresního soudu v Šumperku č.j. 40P 30/2017-293 ze dne 21. 6. 2021 s právní mocí ke dni 4. 8. 2021 na částku 2.000 Kč měsíčně se splatností do 15. dne toho kterého měsíce předem, čímž za toto období dluží poškozené J. M. částku 31.500 Kč, kdy výživné zaplatil pouze 3x v částce 1.500 Kč, přičemž výživné řádně nehradil proto, jelikož ke dni 30. 11. 2022 mu ze strany zaměstnavatele Siemens s.r.o., se sídlem Siemensova 1, Praha 5, poté co mu pracovní poměr skončil uplynutím sjednané doby, nebyl již prodloužen, a to z důvodu špatné kvality odváděné práce a tímto svým nezodpovědným chováním se sám připravil o zaměstnání, kde mohl i nadále dosahovat dostatečných příjmů, ze kterých mohl stanovené výživné hradit, jako uchazeč o zaměstnání na příslušném kontaktním místě Úřadu práce ČR se poté evidoval až ke dni 10. 2. 2023, kdy však již ke dni 9. 5. 2023 byl z evidence uchazečů sankčně vyřazen pro neplnění povinností uchazeče o zaměstnání, čímž se připravil o možnost získat zaměstnání touto formou, sám si zaměstnání aktivně nesháněl a spokojoval se s příjmy z dávek státní sociální podpory a jako uchazeč o zaměstnání se opětovně zaevidoval dne 13.11.2023“.
4. Proti rozsudku soudu prvního stupně podal obviněný odvolání, které směřoval do výroku o vině a trestu. Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci (dále také jako „soud druhého stupně“, popř. „odvolací soud“) o podaném odvolání rozhodl rozsudkem ze dne 7. 3. 2025, sp. zn. 55 To 48/2025, tak, že podle § 258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. zrušil napadený rozsudek ve výroku o trestu a za splnění podmínek uvedených v § 259 odst. 3 písm. b) tr. ř. nově obviněného odsoudil podle § 337 odst. 1 tr. zákoníku a § 62 odst. 1, 3 a § 63 odst. 1 tr. zákoníku k trestu obecně prospěšných prací ve výměře 150 (sto padesát) hodin.
II. Dovolání a vyjádření k němu
5. Proti rozsudku odvolacího soudu ze dne 7. 3. 2025, sp. zn. 55 To 48/2025, ale i proti odsuzující části rozsudku soudu prvního stupně, podal obviněný prostřednictvím obhájkyně dovolání, ve kterém jako dovolací důvod
6. Obviněný v části III. dovolání – K naplnění objektivní stránky trestného činu namítá, že jeho jednáním nebyla naplněna objektivní stránka přisouzeného trestného činu, neboť nebylo závažné a směřující ke zmaření výkonu ochranného léčení (protitoxikomanické), které mu bylo uloženo ve formě ambulantní podle § 99 odst. 2 písm. b), odst. 4 tr. zákoníku. Dovolatel pak v části označené Teoretická východiska podává rozsáhlý obecný výklad (převážně vycházející z komentářové literatury a související judikatury) k institutu ochranného léčení, zejména k tomu, co je účelem ochranného léčení, jaké jsou povinnosti osoby, která se podrobuje ochrannému léčení v ambulantní formě, a ke skutkové podstatě trestného činu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání § 337 odst. 1 písm. k) tr. zákoníku. Dovolatel poté konkrétně odkazuje na rozhodnutí 5 Tdo 701/2012, ze kterého podle něj vyplývá, že za závažné jednání spočívající ve zmaření výkonu nebo účelu trestu není možné považovat jen opakování tohoto jednání, pokud není soustavné. Akcentuje, že zvlášť je třeba hodnotit intenzitu, rozsah a okolnosti, za nichž došlo k porušení pravidel výkonu trestu a jeho účel. Obviněný si je vědom, že se citované rozhodnutí vztahuje k trestnému činu § 337 odst. 1 ve variantě pod písm. h) tr. zákoníku, avšak je přesvědčen, že zde lze vysledovat určitou podobnost s případem projednávaným v jeho současné trestní věci. V obou věcech se jednalo o osobu dlouhodobě závislou na návykových látkách, což dále konkrétně rozvádí s tím, že v citované věci dospěl Nejvyšší soud k tomu, že právě chování obviněného nenasvědčovalo tomu, že by jeho cílem bylo zmaření účelu trestu, jak vyžaduje sledovaná skutková podstata. Následně dovolatel předestírá závěry rozhodnutí Nejvyššího soudu pod sp. zn. 7 Tdo 490/2018, ve kterém Nejvyšší soud konstatoval, že závažné jednání, kterého se pachatel dopustí u přečinu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání, musí směřovat vůči samotné podstatě ochranného léčení, když ojedinělý poklesek proti režimu léčby nestačí.
7. V části dovolání s názvem Provedené důkazy, pak obviněný předestřel svou výpověď z hlavního líčení týkající se jeho boje se závislostí na návykových látkách, včetně uvedení příčin jejich užívání. Současně se vyjádřil k uloženému ochrannému léčení a jeho průběhu. Následně rekapituloval, co uvedla v hlavním líčení svědkyně H. a dále svědkyně H. Poté předestřel informace vyplývající z provedených listinných důkazů.
8. V části označené Posouzení věci, dovolatel uvádí, že nemohl bojkotovat léčebný program či narušovat léčebný režim, když žádný takový neprobíhal, jelikož H. mu neposkytovala nutnou psychoterapii. Za léčebný program nelze ani považovat kontroly užívání OPL formou odběru moči v průběhu ochranné léčby. Připouští, že sice konzumoval OPL, avšak proto, že se mu nedostávalo adekvátní léčby a svou závislost nezvládl udržet pod kontrolou, měl abstinenční příznaky, tudíž užívání OPL nebylo v tomto důsledku ničím neobvyklým, nadto ani nemohlo ovlivnit uložené ochranné léčení. Zdůrazňuje, že se naopak snažil svůj rozvíjející problém řešit, ať již snahou dostat se do PL Šternberk, či návštěvami psychoterapií v rámci nadace Podané ruce či nástupem do ústavní léčby v PN Bílá Voda, kde mu byla poskytnuta kvalitní psychoterapie. Tato jeho snaha nesvědčí o jeho negativním přístupu k léčbě závislosti. Současně připomíná, že závažné jednání ve smyslu § 337 odst. 1 písm. k) tr. zákoníku musí směřovat vůči samotné podstatně ochranného léčení, jehož účelem je terapeutické působení na pachatele trestného činu nebo činu jinak trestného.
9. Obviněný dále akcentuje, že již v průběhu onoho ochranného léčení si sám domlouval léčbu své závislosti jinde a jiným způsobem. Při frekvenci kontrol 1x měsíčně lze hovořit maximálně o 3 kontrolách, které neabsolvoval poté, co nebyl úspěšný v nástupu do PL Šternberk. Dále upozorňuje na to, že to byl on sám, kdo se přiznal svědkyni H., že nemá termín u H. a snažil se danou situaci aktivně řešit. Připouští, že v roce 2022 se mu nepodařilo vždy dodržet stanovené termíny, ale vždy se dostavil o den či dva později, kdy důvody takového postupu věrohodně vysvětlil. Opětovné užívání pervitinu lze také přičítat H., která mu neposkytla účinnou léčbu vedoucí k trvalé abstinenci, a které jej mohla alespoň poučit o tom, že si může zažádat o změnu zdravotnického zařízení pro výkon ochranného léčení. Pakliže jmenovaná seznala, že mu bude prospěšná ústavní forma léčby, bylo její povinností podat soudu návrh na přeměnu ambulantní formy na formu ústavní, o tomto ho poučit a neposílat jej, aby si léčbu sháněl sám. Užití OPL ani jeho absence na kontrolách nemohla mít vliv na účel ochranného léčení, které svůj základní účel neplnilo.
10. V další části podání označené K argumentaci soudu prvého stupně dovolatel vyjadřuje nesouhlas se závěry soudu prvního stupně uvedenými v bodě 9 odůvodnění rozsudku. Tvrdí zejména, že své jednání nebagatelizoval, vysvětlil důvod nedostavení se na kontrolu ve stanoveném termínu, což nebylo v řízení vyvráceno. Akcentuje, že se dostavil se zpožděním jednoho či dvou dnů po stanoveném termínu. Odmítá závěr nalézacího soudu, že by nenastoupení léčby do PL Šternberk H. zatajil, když dne 6. 3. 2023 se mělo jednat o první pokus o nastoupení a následně měl za 14 dní sjednán náhradní termín – což opět nebylo v řízení vyvráceno. Dále namítá, že v bodě 11 odůvodnění rozsudku soud prvního stupně rozvíjí úvahy stran cíle ochranného léčení, které však podle dovolatele nereflektují výsledky provedeného dokazování. Opětovně zdůrazňuje, že ochranné léčení – resp. léčba, neprobíhala, což má důsledek i na možnou recidivu v užívání OPL. Namítá, že nalézací soud nikterak neohraničuje, v jakém období měl užívat pervitin denně. Pokud nalézací soud uvádí, že se neměl dostavovat na odběr moči, tak toto bylo zahrnuto již v absencích na kontrolách, protože jejich obsahem byl toliko odběr moči – tedy má za to, že tato skutečnost mu byla přičtena 2x k tíži. Proto nelze souhlasit s tvrzením soudu, že svým laxním přístupem k plnění svých povinností ochranné léčení zmařil, kdy rozporuje, zda laxní přístup lze vnímat za recidivu u dlouhodobého uživatele pervitinu v důsledku absence kvalitní léčby či strach z odběru moči v důsledku užívání OPL. Dané skutečnosti tak podle obviněného nemohly ani ve svém souhrnu zmařit ochranné léčení, které neplnilo žádný účel.
11. Pokud soud prvního stupně odkazuje na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 7. 2022, sp. zn. 3 Tdo 844/2022 (správně podle obviněného sp. zn. 3 Tdo 544/2022), pak se jedná podle dovolatele o nepřiléhavé rozhodnutí, neboť v daném případě se osoba neměla dostavovat k nařízenému ochrannému léčení více než 1 rok, kdy v důsledku toho ochranné léčení ani nemohlo být vůbec zahájeno. Stran odkazu soudu prvního stupně na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2024, sp. zn. 6 Tdo 1168/2023, uvádí, že v dané věci se osoba nedostavovala po dobu 6 měsíců (v případě obviněného se jedná o 3 ˝ měsíce) a skutkové okolnosti se v citovaném usnesení liší od projednávané věci. S odkazem na bod 12 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně namítá, že je osobou neznalou práva a není tak přiléhavé konstatování soudu, že se měl obrátit na soud a požádat, aby byl výkon ochranného léčení nařízen v jiném zdravotnickém zařízení podle § 351 odst. 6 tr. ř. Vyslovuje závěr, že bylo naopak povinnost H. podat návrh na změnu ochranného léčení z formy ambulantní na formu ústavní, popř. ho alespoň poučit o tom, že může podat návrh na změnu zdravotnického zařízení pro výkon ochranného léčení.
12. Pokud nalézací soud vznáší pochybnosti nad vážností jeho snahy podstoupit dobrovolně léčbu ústavní formou, když nenastoupil 2x do PL Šternberk, tak ze zprávy PMS ze dne 25. 8. 2023 (č. l. 18) vyplývá, že se mu nepodařilo dvakrát nastoupit léčbu, což odpovídá jeho tvrzení. Pokud měl své matce sdělit, že během prázdnin nechce být zavřený v léčebně, soud prvního stupně opomíjí tu skutečnost, že z jeho výpovědi vyplývá, že v dané době měl podstupovat psychoterapii v rámci nadace Podané ruce, a dokonce měl abstinovat, což není ničím vyvráceno, tudíž mohl považovat danou psychoterapii za dostačující.
13. Dále v části označené K argumentaci odvolacího soudu obviněný uvádí, že soud druhého stupně nereagoval na jeho námitky stran nemožnosti zmaření ochranného léčení, a tedy i nenaplnění objektivní stránky daného přečinu. Podle dovolatele soud druhého stupně pouze zopakoval, že svým jednáním mařil účel léčby, aniž by konkretizoval, jakou léčbu má na mysli (bod 12 rozsudku odvolacího soudu). Podle obviněného tak nedostál odvolací soud své přezkumné povinnosti a odkazuje na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1104/08.
14. Dovolatel následně shrnuje ve vztahu k naplnění objektivní stránky, že jeho jednání soudy nižších stupňů nesprávně posoudily jako závažné směřující ke zmaření výkonu ochranného léčení, když toto neposuzovaly komplexně, ve všech souvislostech na základě všech provedených důkazů a ve vztahu k účelu, které má ochranné léčení plnit. Nesprávně tak dovodily, že jeho jednání bylo projevem jeho laxního postupu k plnění povinnosti, a proto jeho jednání nesprávně právně posoudily. Nebylo tak prokázáno naplnění objektivní stránky přisouzeného přečinu, proto je naplněn i dovolací důvod § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.
15. V části IV. dovolání – K naplnění subjektivní stránky trestného činu pak obviněný namítá, že nebyla prokázána subjektivní stránka trestného činu. Soudy dospěly totiž k závěru (bod 11 rozsudku soudu prvního stupně, bod 16 rozsudku odvolacího soudu), že jednal v úmyslu nepřímém podle § 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku. Podle obviněného je však k naplnění trestného činu podle § 337 odst. 1 písm. k) tr. zákoníku zapotřebí prokázání úmyslu přímého, tento ovšem prokázán nebyl. Navíc je přesvědčen i o tom, že ani úmysl nepřímý nebyl ostatně ve věci prokázán.
16. Dovolatel následně předestírá Teoretická východiska k zavinění u přisouzeného trestného činu. Konkrétně uvádí, že k spáchání předmětného trestného činu postačuje zpravidla i úmysl nepřímý, nicméně úmysl přímý vyžadují varianty jednání první základní skutkové podstaty podle § 337 odst. 1 písm. h), i), j) a k), a druhé základní skutkové podstaty podle § 337 odst. 2 a varianta jednání § 337 odst. 4 alinea druhá ve vztahu ke znaku v podobě cíle. Tímto cílem je zmaření výkonu daného typu rozhodnutí uvedeného v citovaných ustanovení (k § 337 In: ŠČERBA, Filip a kol. Trestní zákoník. 1. vydání (3. aktualizace). Praha: C. H. Beck, 2025, marg. č. 313). Shodně se podle něho vyjadřuje i další komentářová literatura, která vyžaduje, aby pachatel jednal s cílem zmařit účel ochranného léčení. Poté opětovně rozvádí, co je cílem ochranného léčení.
17. V části Provedené důkazy poukazuje svou výpověď v hlavním líčení k otázce subjektivní stránky. Následně rekapituluje v tomto vztahu i výpověď H. a H., včetně informací ze zprávy PMS ze dne 25. 8. 2023 (č. l. 18). Zdůrazňuje, že si následně zajistil sám ústavní léčbu v PN Bílá Voda.
18. V části Posouzení věci opětovně akcentuje, že podle jeho přesvědčení ochranné léčení neplnilo svůj účel, přičemž nebyl seznámen s tím, že může být ochranné léčení ambulantní změněno na ústavní formu na základě návrhu zdravotnického zařízení. Nebyl také ani seznámen s následky případného maření výkonu ochranného léčení. Následně obviněný uvádí, že pokud „ochranné léčení neplnilo svůj základní účel, a to prostřednictvím psychoterapie pomoci obviněnému ze závislosti na OPL, aby se mohl zařadit do běžného života a neřešil problémy (případně i trestnou činnost) související s OPL a kontrola užívání formou odběru moči nemůže těmto problémům sama o sobě zabránit, přičemž obviněný si této skutečnosti byl vědom, nemohl jednat a nejednal s cílem zmařit účel takového ochranného léčení. Z jeho pohledu totiž žádné léčení nemařil.“. Má za to, že zde tedy chybí jeho vůle ve vztahu k hrozícímu škodlivému následku a lze tak hovořit nanejvýše o pravé lhostejnosti, která vylučuje i zavinění ve formě nepřímého úmyslu. To podporuje již v předchozích částech dovolání uvedenými skutečnostmi, které podle jeho názoru podporují uplatněnou dovolací argumentaci (k lékařce se vždy snažil dostavit, byť s určitým časovým zpožděním). Obviněný je tak přesvědčen, že „rozhodnutí soudu prvního stupně i odvolacího soudu ve vztahu k jejich závěru ohledně naplnění objektivní stránky trestného činu [patrně subjektivní stránky – pozn. Nejvyššího soudu] obviněným je dán dovolací důvod předpokládaný ust. § 265b odst. 1 písm. h) tr. řádu …“.
19. V následné V. části dovolání K uplatnění zásady subsidiarity trestní represe poukazuje na to, že byl odsouzen za trestný čin nízkého stupně společenské škodlivosti a akcentuje svůj aktivní přístup k řešení závislosti, absenci léčby (nikoli však jeho vinou) a současně poukazuje na to, že selhání nutnosti abstinence u dlouhodobého uživatele pervitinu je běžným jevem. Je přesvědčen, že uplatnění trestní odpovědnosti v tomto případě představuje přepínání trestní represe. Nadto poukazuje na skutečnost, že byl usnesením Okresního soudu v Šumperku ze dne 1. 1. 2025, č. j. 4 Nt 2802/2018-162, propuštěn z výkonu ochranného léčení podle § 99 odst. 6 tr. zákoníku, a to s ohledem na to, že ač ochranné léčení fakticky nevykonává již od 3. 3. 2023, tak od dubna 2024 řádně abstinuje, podstoupil dobrovolnou kvalitní ústavní léčbu, nadále podstupuje psychoterapie, které mu pomáhají v řádné abstinenci, což rovněž vyplynulo z vypracovaného znaleckého posudku, v němž mj. znalec konstatoval, že dané ochranné léčení mělo být ukončeno již dávno, neboť neplnilo žádný účel. Obviněný je tak přesvědčen, že posuzovaný skutek nedosahuje ani dolní hranice společenské škodlivosti, aby jej vůbec bylo možno považovat za trestný čin, čímž je dán dovolací důvod § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.
20. Závěrem obviněný navrhuje, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil rozsudek Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 7. 3. 2025, č. j. 55 To 48/2025-245, jakož i případně rozsudek Okresního soudu v Šumperku ze dne 30. 10. 2024, č. j. 6 T 21/2024-194, v jeho odsuzující části, aby podle § 265k odst. 2 tr. ř. současně zrušil všechna další rozhodnutí na toto rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změnám, k nimž zrušením došlo, pozbyla svého zákonného podkladu, a aby podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal Krajskému soudu v Ostravě – pobočce v Olomouci, příp. Okresnímu soudu v Šumperku, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Obviněný taktéž vyslovil souhlas s tím, aby Nejvyšší soud učinil navržené rozhodnutí na základě podaného dovolání v neveřejném zasedání.
21. K dovolání obviněného se dne 10. 6. 2025, sp. zn. 1 NZO 426/2025, vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“). Úvodem stručně zrekapituloval dosavadní průběh řízení, uplatněný dovolací důvod, a především obsah podaného dovolání.
22. Podle státního zástupce nedošlo k naplnění obviněným zvoleného dovolacího důvodu § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Skutková věta odsuzujícího rozsudku totiž vykazuje jak objektivní, tak i subjektivní stránku přisouzeného přečinu. Především ale vykazuje obviněným zpochybněný objektivní prvek závažného jednání mařícího výkon soudních rozhodnutí. Státní zástupce je přesvědčen, že nastíněné jednání představuje závažné porušení povinností obviněného, přičemž jeho prostřednictvím došlo k maření výkonu soudního rozhodnutí, resp. k maření ochranného léčení. Závažnost vyplývá přímo z povahy věci, protože předmětné jednání fakticky vylučuje, aby bylo dosaženo účelu výkonu nerespektovaného soudního rozhodnutí. Skutečnost, že jednání tohoto typu naplňuje skutkovou podstatu příslušného přečinu podle státního zástupce vyplývá i z judikatury, jak správně zdůraznily i soudy nižších stupňů.
23. Státní zástupce je současně přesvědčen, že došlo i k naplnění subjektivní stránky deliktu, když ke spáchání předmětného přečinu postačí i nepřímý úmysl § 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku (viz bod 13 a násl. rozsudku odvolacího soudu). Nadto doplňuje, že je přesvědčen, že v dané věci obviněný dokonce jednal v úmyslu přímém § 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, neboť ten, kdo pokládá následek za nevyhnutelný, nutně jej také chce. V řešeném případě dovolatel musel vědět, že svým závažným počínáním nevyhnutelně poruší své povinnosti vyplývající mu z příslušného soudního rozhodnutí, a proto jednal v úmyslu přímém, což je v tzv. skutkové větě rozsudku okresního soudu dostatečně vyjádřeno popisem rozhodných skutkových okolností. Podle státního zástupce nelze přisvědčit obviněnému ani stran tvrzeného rozporu se zásadou subsidiarity trestní represe, když jeho jednání nevykazuje žádné výjimečné rysy, díky kterým by bylo možno říci, že nedosahuje ani spodní hranice trestnosti obvyklé u typově shodné trestné činnosti. Uplatnění trestní odpovědnosti je tedy v daném případě plně adekvátní.
24. Závěrem vyjádření státní zástupce navrhuje dovolání obviněného odmítnout podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. Současně vyslovil souhlas s tím, aby Nejvyšší soud učinil rozhodnutí za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Pro případ odlišného stanoviska Nejvyššího soudu rovněž souhlasí podle § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. s tím, aby i jiné rozhodnutí bylo učiněno v neveřejném zasedání.
25. Vyjádření státního zástupce následně Nejvyšší soud zaslal obhájkyni obviněného k případné replice, kterou však do rozhodování Nejvyššího soudu neobdržel.
III. Přípustnost dovolání
26. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že je dovolání obviněného přípustné [§ 265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájkyně, tedy podle § 265d odst. 1 písm. c) tr. ř. a v souladu s § 265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu § 265e tr. ř. zachována, a splňuje i obsahové náležitosti dovolání (§ 265f tr. ř.).
IV. Důvodnost dovolání
27. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.
28. Ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě.
29. Nejvyšší soud proto připomíná, že není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem–advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).
30. Obviněný ve svém dovolání uplatňuje dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., který je naplněn tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku (první alternativa) nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení (druhá alternativa). Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
31. Ze skutečností výše uvedených vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).
32. Nejvyšší soud nadto zdůrazňuje, že i při respektování shora uvedeného interpretuje a aplikuje podmínky připuštění dovolání tak, aby dodržel maximy práva na spravedlivý proces vymezené Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod a Listinou základních práv a svobod. Je proto povinen v rámci dovolání posoudit, zda nebyla v předchozích fázích řízení porušena základní práva dovolatele (obviněného), včetně jeho práva na spravedlivý proces (k tomu srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14).
33. Předně je potřeba uvést, že v dovolání deklarované námitky dovolatel uplatnil již v předchozích stadiích trestního řízení, když jeho dovolání z velké části odpovídá ve věci podanému odvolání. Jde tak v podstatě pouze o opakování obhajoby, kterou obviněný uplatnil v řízení před soudy nižších stupňů a se kterou se již vypořádaly v odůvodnění svých rozhodnutí. K tomu je třeba uvést, že v situaci, kdy dovolatel v rámci dovolání opakuje shodné námitky, které uplatnil před soudy nižších stupňů a tyto se s nimi řádně a náležitě vypořádaly, se jedná zpravidla, o dovolání neopodstatněné [viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu (C. H. BECK), ročník 2002, svazek 17, pod T 408)]. O takovou situaci se v dané věci jedná.
34. Bez ohledu na shora uvedené přistoupil Nejvyšší soud k posouzení důvodnosti dovolání obviněného. Poté, co se seznámil s obsahem napadeného rozsudku odvolacího soudu, jakož i rozsudku soudu prvního stupně a rovněž s průběhem řízení, které předcházelo jejich vydání, musí konstatovat, že dovolací námitky obviněného, jejichž prostřednictvím namítá vadu nesprávného právního nebo jiného hmotněprávního posouzení věci, lze po formální stránce podřadit pod dovolací důvod § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Po obsahové stránce se jedná ovšem o námitky zjevně neopodstatněné, když obviněný ve svém dovolání předkládá argumentaci, se kterou se již soudy nižších stupňů odpovědně vypořádaly, takže tyto dovolací námitky nepřesahují fakticky meze pouhé polemiky s těmito závěry. Bez ohledu na shora uvedené Nejvyšší soud uvádí následující.
35. Obviněný ve svém dovolání předně brojí proti naplnění objektivní stránky přisouzeného přečinu, kdy zejména rozporuje, že by jeho jednání bylo dostatečně závažné, aby zmařilo výkon nebo účel ochranného léčení, neboť podle jeho názoru se ochranné léčení skládalo pouze z kontroly na OPL. Léčení tak bylo podle jeho názoru pouze formálního charakteru.
36. Nejvyšší soud považuje za potřebné uvést, že přečinu podle § 337 odst. 1 písm. k) tr. zákoníku se dopustí pachatel, který maří nebo podstatně ztěžuje výkon rozhodnutí soudu nebo jiného orgánu veřejné moci tím, že se dopustí závažného jednání, aby zmařil výkon nebo účel ochranného léčení nebo ochranné výchovy, které byly uloženy soudem, nebo jinak, zejména útěkem z ústavu, pomocí při útěku, výkon takových rozhodnutí podstatně ztěžuje, anebo maří dohled uložený při ukončení ochranného léčení, bude potrestán odnětím svobody až na dvě léta. Předmětné ustanovení chrání výkon a účel ochranného léčení bez ohledu na to, v jaké formě bylo uloženo, tedy zda ve formě ambulantní či ústavní, když účel obou forem ochranného léčení je stejný, liší se jen způsob jejich výkonu. Účelem ochranného léčení je terapeutické působení na pachatele trestného činu nebo činu jinak trestného. V tomto směru účel ochranného léčení navazuje na obecný účel ochranných opatření, jímž je individuální prevence, přičemž však ze tří hlavních komponentů individuálně preventivního působení tu má působit jen náprava a zajištění, nikoli odstrašení. Konečným účelem je odstranění nebezpečí dalšího porušení nebo ohrožení zájmů chráněných trestním zákoníkem, tedy vyléčení pachatele, anebo alespoň snížení nebezpečí dalšího porušení nebo ohrožení zájmů chráněných trestním zákoníkem, ve smyslu dosažení alespoň takového léčebného efektu, kdy pobyt pachatele na svobodě není již nebezpečný. Jde tedy o zajištění ochrany společnosti před trestnými činy, popř. činy jinak trestnými, hrozícími v budoucnu ze strany pachatelů, jimž bylo ochranné léčení uloženo. (ŠÁMAL, Pavel, ŠKVAIN, Petr. § 99 [Ochranné léčení]. In: ŠÁMAL, Pavel a kol. Trestní zákoník. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, s. 1495, marg. č. 1.).
37. Jak je patrno z rozhodnutí soudu nižších stupňů, zejména z právní věty rozsudku soudu prvního stupně, v předmětné věci soudy dospěly k závěru, že obviněný mařil výkon rozhodnutí soudu tím, že se dopustil závažného jednání, aby zmařil výkon ochranného léčení. Předmětem nyní řešené otázky je tedy posouzení toho, zda skutečně jednání, které je rozvedeno ve skutkové větě a které představuje skutková zjištění, kterými je Nejvyšší soud při posuzování důvodnosti naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr.
ř. vázán, naplňuje objektivní znak „závažného jednání, kterým je zmařen výkon ochranného léčení“. Lze mít za to, že při posuzování toho, zda se obviněný dopustil takového závažného jednání, je třeba vycházet jednak z vlastní intenzity jednání, jednak z její relace k chráněnému účelu. Ve prospěch intenzity jednání svědčí zejména užití násilí, lsti, organizovaný způsob provedení, perseverace stejného jednání, delší doba trvání aj. Dovozovat závažnost jednání však nelze např. jen z izolované skutečnosti, že pachatel byl v době výkonu ochranného léčení postižen za přestupek související se zneužíváním návykové látky, které se týká uložené ochranné léčení, popř. že v této době bylo zjištěno izolované a ojedinělé užití této návykové látky.
Současně ovšem tyto, byť ojedinělé skutečnosti spolu s dalšímu skutečnostmi, které mohou být zjištěny a budou směřovat k zmaření výkonu ochranného léčení, mohou nepochybně ve svém souhrnu naplnit znak požadované závažnosti jednání ve smyslu ustanovení § 337 odst. 1 písm. k) tr. zákoníku.
38. V dané souvislosti je třeba uvést, že v případě této skutkové podstaty lze podle tohoto ustanovení § 337 odst. 1 písm. k) tr. zákoníku postihnout nejen jednání, jehož cílem je zmaření výkonu či účelu ochranného léčení, ale i jednání, kterým výkon ochranného léčení podstatně ztěžuje. Tedy podle tohoto ustanovení je postižitelné jednání, kterým dojde k zmaření výkonu či účelu ochranného léčení, ale i jednání, kterým se výkon či účel ochranného léčení podstatně ztěžuje. Jak již bylo naznačeno, platí, že aby jednání pachatele bylo možno považovat za závažné, musí toto směřovat vůči samotné podstatě ochranného léčení a zasahovat do něj způsobem srovnatelným s útěkem z něj, nestačí tedy jen o ojedinělý poklesek, který režim léčby nijak nenarušuje, jak již bylo naznačeno (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 7 Tdo 490/2018).
V případě ambulantního ochranného léčení se za závažné považuje opakované nedostavování se na schůzky po dobu déle než jednoho roku (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 3 Tdo 544/2018), když ovšem postačí i kratší doba nedostavování se k výkonu ochranného léčení (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 6 Tdo 1198/2023, kde šlo o šest měsíců). Lze tedy mít za to, že v případě ambulantního ochranného léčení je rozhodná vůle pachatele se léčbě nepodrobit, když délka, po kterou se nedostavuje ke stanoveným schůzkám, není sama o sobě tak podstatná, byť samozřejmě má význam jako jedno z hledisek při posuzování závažnosti celého jednání směřujícího k zmaření výkonu či účelu ochranného léčení.
Pokud se pachatel dostavuje k výkonu ambulantního ochranného léčení na schůzkách nepravidelně, což bývá v případě výkonu ochranného léčení v některých případech velmi časté, je třeba zkoumat, do jaké míry je tím ohroženo naplnění účelu léčby. Při takovém posuzování je třeba zohlednit i celkovou délku, ovšem ani zde nepůjde o vždy rozhodující faktor. (PROVAZNÍK, Jan. § 337 [Maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání]. In: ŠČERBA, Filip a kol. Trestní zákoník. 1. vydání (3. aktualizace). Praha: C.
H. Beck, 2025, marg. č. 188–189.).
39. Z pohledu shora naznačených východisek přistoupil Nejvyšší soud k posouzení námitky obviněného spočívající v tom, že jeho jednání nebylo dostatečně závažné, aby zmařilo výkon ochranného léčení. Předně je třeba zdůraznit, že touto otázkou se již zabývaly oba soudy nižších stupňů, a to zejména nalézací soud velmi pečlivě (viz bod 11 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně) a Nejvyšší soud pro stručnost na jeho úvahy zcela odkazuje. Nadto i Nejvyšší soud má za to, že cílem protitoxikomanického ochranného léčení je odradit pachatele trestné činnosti od užívání omamných a psychotropních látek nejlépe tak, aby bylo dosaženo jeho abstinence, což nepochybně má vést k tomu, aby se taková osoba i nedopouštěla v budoucnu trestné činnosti nebo se alespoň významně snížilo riziko jejího opakování.
Předpokladem pro naplnění tohoto cíle je, aby výkon ochranného léčení plnil svůj účel, tedy aby řádně probíhal a nebyl mařen a aby se osoba, které bylo ochranné léčení uloženo, léčebnému režimu řádně podrobovala. Dosažení tohoto cíle nepochybně vyžaduje určitou míru součinnosti ze strany osoby, které bylo ochranné léčení uloženo. V případě výkonu ochranného léčení v ambulantní formě součinnost ze strany takové osoby spočívá přinejmenším v tom, že se musí ve stanovených termínech dostavit do zdravotnického zařízení, kde je léčba vykonávána, a zde se podrobit určitým úkonům související s výkonem ochranného léčení, např. testování na návykové látky či léčbě medikamenty a následné kontrole ze strany zdravotnického zařízení, zda jsou tyto léky skutečně užívány.
Na rozdíl od obviněného má Nejvyšší soud ve shodě se soudy nižších stupňů za to, že pokud bylo obviněnému uloženo ochranné léčení v ambulantní formě, tak za situace, kdy pravidelně užíval pervitin – návykovou látku a pravidelně se nedostavoval ve stanovených termínech k odběru moči, byl nekontaktní popř. se k lékařce dostavoval až na základě jejich opakovaných telefonických výzev, přičemž se zároveň po dobu několik měsíců nedostavil na konzultaci do zdravotnického zařízení a záměrně ponechal lékařku v domnění, že podstupuje ústavní léčbu v jiném zařízení, tak fakticky tím vyvolal situaci, při které po tuto dobu na něj nebylo ochranné léčení řádně vykonáváno a ani nemohlo plnit svůj primární účel – tedy zmařil jeho výkon.
40. Pokud obviněný zpochybňuje otázku nedostavování se v řádných termínech k ošetřující lékařce s tím, že zdůrazňuje, že své případné nedostavení řádně omlouval pracovními důvody, tak je třeba zdůraznit, že obviněný nikdy svoje nedostavení neomlouval dopředu, toto omlouval až dodatečně, a to na základě telefonického kontaktu ze strany ošetřující lékařky, popřípadě ho neomluvil vůbec, ačkoliv mu byl termín kontrol dlouhodobě dopředu znám. Ohledně důrazu obviněného na jeho povinnost plnit si pracovní povinnosti, je třeba uvést, že obviněnému musel být známo, kdy má pracovní směnu tzv. dopředu, takže mu nic nebránilo se omluvit s dostatečným časovým předstihem, navíc se nedostavoval ani v náhradních termínech a byl nekontaktní (blíž viz č. l.
128–139). Navíc nelze pominout, že pokud byl obviněný zaměstnán, tak plnění jeho pracovních povinností bylo podprůměrné, což jistým způsobem dokresluje pravdivost jeho tvrzení stran toho, že důvodem nedodržení stanovených termínu kontrol, bylo jeho pracovní vytížení.
41. Stran tvrzení obviněného o nepřiléhavosti rozhodnutí, na které odkazují soudy nižších stupňů (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 7. 2022, sp. zn. 3 Tdo 544/2022, či usnesení ze dne 27. 2. 2024, sp. zn. 6 Tdo 1168/2023), a to zejména ohledně délky nedostavování se na sjednané schůzky, pak Nejvyšší soud uvádí, že není rozhodná samotná délka těchto prohřešků – viz např. komentářová literatura „[l]ze tedy podle našeho názoru zobecnit, že v případě ambulantního ochranného léčení je rozhodná vůle pachatele, se léčbě nepodrobit.
Délka, po kterou se nedostavuje ke stanoveným schůzkám, je podružná. Pokud je pachatelova účast na schůzkách nepravidelná, je třeba zkoumat, do jaké míry je tím ohroženo naplnění účelu léčby. Při takovém posuzování je třeba zohlednit i celkovou délku, ovšem ani zde nepůjde o vždy rozhodující faktor.“ (srov. k § 337 In: ŠČERBA, Filip a kol. Trestní zákoník. 1. vydání (3. aktualizace). Praha: C. H. Beck, 2025, marg. č. 189). Jedná se ovšem nepochybně o skutečnost, kterou je také nutno vzít v úvahu.
Z pohledu tohoto závěru je třeba akcentovat, že závěr o závažnosti jednání obviněného nepostavil nalézací soud výhradně na výše uvedené době, ale právě na kumulaci vícera porušení povinností obviněného spojených s uloženým ochranným léčením. Nelze přitom ani přisvědčit tvrzení obviněného, že by snad nalézací soud skutečnost nedostavení se na předmětné kontroly přičetl „2x k tíži“, jak obviněný v dovolání namítá, když schůzky s H. neobsahovaly pouze, zda nepožil OPL, jak se snaží obviněný prezentovat, ale i vyjádření obviněného k jeho aktuálnímu stavu v rámci ochranného léčení a příp. i konzultace (srov. č. l.
128–135). Taktéž je třeba akcentovat, že dovolatele nevyvinuje ani ta skutečnost, že se dvakrát pokusil o nástup do PL Šternberk, avšak z důvodu nedodržení abstinence nebyl přijat. Jak odvolací soud správně konstatoval (bod 12 odůvodnění jeho rozsudku), obviněný má s drogami dlouhodobé zkušenosti, ví, za jakých okolností může být přijat do léčebny, takže mu muselo být zřejmé, že pokud se tam dostaví pod vlivem drog, tak k jeho přijetí nedojde. Navíc je třeba zdůraznit, že obviněný se ani nepokusil po neúspěšném pokusu o nástup do PL situaci nějak řešit, a to právě s H., u které vykonával ochranné léčení, tuto naopak nechal záměrně v domnění, že léčbu v PL Štemberk nastoupil a že tato léčba řádně probíhá.
Zde je třeba akcentovat, že skutečnost, že obviněný v PL Štemberk léčbu nezahájil, jak bylo domluveno, se jmenovaná dověděla na základě své vlastní iniciativy, když do léčebny telefonovala ohledně termínu jeho propuštění, aby mohlo být ve výkonu ochranného léčení pokračováno. Proto v komplexu všech skutečností výše uvedených souhlasí Nejvyšší soud se závěrem soudů nižších stupňů, že obviněný naplnil všechny znaky skutkové podstaty přečinu § 337 odst. 1 písm. k) tr. zákoníku, a to zejména z důvodu opakovaného pokračování v užívání OPL a absenci léčby během doby, po kterou se H.
domnívala, že se obviněný nachází v PL Šternberk, ale i předchozího maření řádné léčby opakovaným nedostavením se ve stanovených, popř. náhradních termínech.
42. K tvrzení dovolatele, že je právní laik, a že nevěděl, jak má postupovat, pokud nebyl spokojen s kvalitou ochranného léčení, je třeba zdůraznit, že ze spisového materiálu je nepochybné, že obviněný byl opakovaně ze strany soudů poučován o tom, že on sám může podat návrh na změnu či upuštění či ukončení ochranného léčení, včetně toho, že ztěžování výkonu ochranného léčení či jeho maření bude oznámeno státnímu zástupci (viz č. l. 251, 292, 342, 352 spisu Okresního soudu v Olomouci sp. zn. 5 T 129/2016). Není tedy pochyb o tom, že obviněnému bylo opakovaně sděleno, jaké má možnosti postupu, pokud není tzv. s léčbou spokojen, když mu bylo rovněž známo, že právě neplnění podmínek výkonu ochranného léčení má závažné důsledky a že o tomto bude informován státní zástupce (viz usnesení Okresního soudu ve Znojmě ze dne 7. 5. 2020, sp. zn. 1 Pp 4/2018, kdy neplnění podmínek ochranného léčení vedlo k nařízení zbytku trestu odnětí svobody). Současně nelze ani pominout, že byl obviněný probační a mediační službou opakovaně poučován o tom, že může pokračovat ve spoluprací s Nadací podané ruce, kde může absolvovat terapii (viz např. čl. 300 spisu Okresního soudu v Olomouci sp. zn. 5 T 129/2016), takže záleženo jen na obviněném, zda má skutečně vážný zájem svůj problém s drogovou závislostí řešit či nikoliv
43. Současně nelze ani souhlasit s tvrzením dovolatele, že o jeho aktivní a vážně míněné snaze skutečně situaci řešit svědčí to, že následně absolvoval dobrovolný léčebný pobyt v PN Marianny Oranžské v Bílé Vodě a začal využívat služby společnosti Podané ruce. Předně je třeba zdůraznit, že k této dobrovolné léčbě došlo až několik měsíců po spáchání skutku, za situace, kdy na obviněného byl podán návrh na potrestání a věc byla již řešena před soudem, takže toto nemůže na právní kvalifikaci jednání obviněného mít žádný vliv. Mohlo by k tomu být přihlédnuto toliko při úvaze o druhu a výši trestu. Což se také v předmětné věci stalo.
44. Proto lze jednání obviněného vyjádřené ve skutkové větě ve svém souhrnu nepochybně považovat za srovnatelné se situací útěku z ústavního ochranného léčení a takové jednání dosahuje totožného stupně závažnosti. Jinak vyjádřeno, celkové jednání obviněného rozvedené ve skutkové větě, v žádném případě nelze považovat za méně závažný prohřešek, kterým by obviněný ochranné léčení závažným způsobem nenarušil a nevedlo by k zmaření účelu ochranného léčení (viz při. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 7. 2022, sp. zn. 3 Tdo 544/2022, či usnesení ze dne 27. 2. 2024, sp. zn. 6 Tdo 1168/2023). Proto námitky dovolatele do objektivní stránky Nejvyšší soud vyhodnotil jako zjevně neopodstatněné a má za to, že jednání obviněného vykazuje všechny znaky objektivní stránky přečinu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. k) tr. zákoníku.
45. Ohledně námitek obviněného směřující do subjektivní stránky Nejvyšší soud uvádí následující. Na rozdíl od dovolatele má Nejvyšší soud za to, že přečinu maření úředního rozhodnutí a vykázání § 337 odst. 1 písm. k) tr. zákoníku se může osoba dopustit v úmyslu přímém, ale i v úmyslu nepřímém. Jak uvádí komentářová literatura, „po subjektivní stránce musí jít vždy o jednání úmyslné, a to i v úmyslu nepřímém“ (k § 337 In: DRAŠTÍK, A. a kol. Trestní zákoník: Komentář. [Systém ASPI]. Wolters Kluwer).
Nebo „[v]e všech případech samostatných skutkových podstat podle § 337 odst. 1 jde o úmyslný trestný čin. Pro naplnění subjektivní stránky postačí i úmysl nepřímý (eventuální), a to i ve formě smíření [srov. § 15 odst. 1 písm. b), odst. 2].“ (k § 337 In: ŠÁMAL, Pavel a kol. Trestní zákoník. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, s. 4241, marg. č. 16.). Ani komentářová literatura k předchozímu trestnímu zákonu, k obdobně formulované skutkové podstatě § 171 odst. 1 písm. d) tr. zákona, nehovořila o tom, že by k naplnění subjektivní stránky byl vyžadován úmysl přímý.
Pouze obecně formulovala, že „[k] trestnosti se vyžaduje úmysl“ příp. „svým jednáním [osoba] úmyslně jeho výkon ztěžuje nebo maří“ (§ 171 [Maření výkonu úředního rozhodnutí]. In: ŠÁMAL, Pavel, PÚRY, František, RIZMAN, Stanislav. Trestní zákon. 6. vydání. Praha: C. H. Beck, 2004, s. 1030, marg. č. 2 a 7). I dovolatelem a soudy nižších stupňů odkazovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu připouští takový výklad – srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 7. 2022, sp. zn. 3 Tdo 544/2022, které např. uvádí, že pachatel v dané věci „naplnil znaky skutkové podstaty [§ 337 odst. 1 písm. k) tr.
zákoníku] přisouzeného přečinu v úmyslu nepřímém, neboť u něj lze hovořit o tzv. nepravé lhostejnosti. Ze zjištěných okolností týkajících se (ne)plnění ochranného léčení obviněným lze totiž zcela zřetelně usuzovat na jeho lhostejnost k tomu, zda toto soudně uložené ochranné léčení absolvuje či nikoliv. Byť nebylo prokázáno, že by obviněný chtěl ochranné léčení zmařit (…), nelze pochybovat o tom, že tím, že tuto soudně uloženou povinnost, o které věděl, stejně jako věděl, že její neplnění může zakládat trestný čin, nijak ‚neřešil‘, resp. ji řešil pouze ze začátku, a poté k ní přistupoval velice laxně, zaujal kladné stanovisko k oběma možnostem, tedy jak k možnosti výkonu ochranného léčení, tak k možnosti jeho zmaření.“.
Příp. rovněž srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2015, sp. zn. 4 Tdo 1141/2015.
46. Je skutečně třeba připustit, že jiný autorský kolektiv Provazník a kol. pak uvádí, že „[p]ostačuje přitom zpravidla i úmysl nepřímý, úmysl přímý vyžadují jen varianty jednání první základní skutkové podstaty podle § 337 odst. 1 písm. h), i), j) a k), druhá základní skutková podstata podle § 337 odst. 2 a varianta jednání podle § 337 odst. 4 alinea druhé ve vztahu ke znaku v podobě cíle. Tímto cílem je zmaření výkonu daného typu rozhodnutí uvedeného v citovaných ustanovení.“ (k § 337 In: ŠČERBA, Filip a kol.
Trestní zákoník. 1. vydání (3. aktualizace). Praha: C. H. Beck, 2025, marg. č. 313). Lze obecně souhlasit s tímto komentářem, že vzhledem ke konstrukci skutkové podstaty trestného činu § 337 odst. 1 písm. k) tr. zákoníku bude zpravidla u těchto pachatelů přítomen úmysl přímý. Nicméně formulace dané skutkové podstaty nevylučuje (jak ostatně připouští i komentářová literatura a judikatura v předchozím odstavci tohoto rozhodnutí) trestní odpovědnost pachatele, pokud se takového trestného činu dopustí v úmyslu nepřímém.
Je tomu zejména proto, že trestní zákoník v § 13 odst. 2 přímo formuluje, že „[k] trestní odpovědnosti za trestný čin je třeba úmyslného zavinění, nestanoví-li trestní zákon výslovně, že postačí zavinění z nedbalosti“. Přitom platí, že úmyslná forma zavinění je požadována i v případech, kdy není v zákoně výslovně uvedeno, o jakou formu zavinění se jedná (DRAŠTÍK, A. a kol. Trestní zákoník: Komentář. [Systém ASPI]. Wolters Kluwer). Tedy zákonodárce formuluje, že k trestní odpovědnosti obecně postačí zavinění ve formě nepřímého úmyslu, přitom textace předmětné skutkové podstaty toto pravidlo k alternativě odst. 1 písm. k) nijak neomezuje.
47. Navíc na tuto námitku obviněného již dostatečně reagoval odvolací soud v bodech 13 a násl. jeho rozsudku, když zcela konkrétně zdůvodnil, že k trestní odpovědnosti za přisouzený trestný čin postačí, pokud pachatel jedná v úmyslu nepřímém. Dovolatel přitom tuto námitku bez dalšího pouze opakuje a s odůvodněním soudu druhého stupně se vůbec nevypořádává a nepředkládá tak Nejvyššímu soudu nějakou kvalifikovanou argumentaci, proč zastává tento názor, vyjma pouhého odkazu na výše zmíněnou komentářovou literaturu.
Ta však taktéž toto názorové odchýlení od ostatních komentářů nijak blíže nespecifikuje. Nejvyšší soud se tak ztotožňuje s výkladem odvolacího soudu, který je v souladu s konstantní judikaturou a pro stručnost na jeho závěry odkazuje. Nejvyšší soud nadto musí akcentovat, že pokud se obviněný řádně nedostavoval v určených termínech k ošetřující lékařce, přičemž dále užíval OPL, díky kterým nemohl ani nastoupit do PL Šternberk a současně o těchto neúspěšných pokusech ani bezodkladně neinformoval H., a tudíž se ani nepodroboval dalším kontrolám, pak si musel být vědom toho, že tímto jednáním závažným způsobem maří výkon ochranného léčení, takže jednal v úmyslu přímém.
Proto Nejvyšší soud námitky dovolatele do subjektivní stránky vyhodnotil jako neopodstatněné, když s jeho argumentací se již dostatečně vypořádaly soudy nižších stupňů a v tomto na jejich rozhodnutí Nejvyšší soud pro stručnost pouze odkazuje.
48. Jak již bylo konstatováno, obviněný rovněž uplatnil námitku subsidiarity trestní represe. Předně je třeba uvést, že i s námitkou aplikace zásady subsidiarity trestní represe se dostatečně vypořádaly soudy nižších stupňů (bod 18 a násl. rozsudku soudu druhého stupně a body 11 a 12 rozsudku nalézacího soudu), když akcentovaly, a to s odkazem na příslušnou judikaturu, že došlo-li ke spáchání trestného činu, jehož skutková podstata byla beze zbytku ve všech znacích naplněna, nemůže stát rezignovat na svou roli při ochraně oprávněných zájmů fyzických a právnických osob s odkazem na primární existenci institutů občanského práva či jiných právních odvětví (např. správního nebo obchodního práva), jimiž lze zajistit práva poškozené osoby (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8.
2. 2012, sp. zn. 3 Tdo 82/2012, či ze dne 24. 2. 2011, sp. zn. 6 Tdo 1508/2010). Současně je vhodné poukázat na body 11 a 12 rozsudku nalézacího soudu, kde správně s odkazem na příslušné důkazy, včetně vypořádání se s námitkami stran tvrzené sporné kvality ochranné léčby, poukázal na skutečnost, že u obviněného bylo možno vysledovat méně závažné porušování podmínek ochranného léčení již od roku 2019, které vyvrcholilo v období od března do července 2023, kdy obviněný neplnil téměř žádnou z uložených povinností ve vztahu k ochrannému léčení – nedostavoval se řádně k ochrannému léčení, užíval OPL, nedodal moč k vyšetření.
Z pohledu námitek obviněného je třeba uvést, že skutečně nelze akceptovat, aby případná nespokojenost dovolatele s průběhem léčby byla řešena jeho naprostou rezignací na uložené ochranné léčení, když obviněný se skutečně nemůže svévolně rozhodnout, že ochranné léčení nebude dodržovat, protože mu nevyhovuje (blíže viz bod 12 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně a bod 17 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu), a to vše za situace, kdy obviněný byl opakovaně poučován o tom, jaké má vlastní možnosti ohledně výkonu ochranného léčení.
Není na dovolateli, aby vyhodnocoval kvalitu poskytované léčby a podle toho se tam buď dostavoval či nikoliv. Jeho povinností bylo v dojednaných termínech určenou lékařku navštěvovat a zdržet se požívání OPL, což nečinil. Jak konstatoval správně v bodě 12 odůvodnění rozsudku odvolací soud, pokud by k uvedenému docházelo ojediněle, bylo by možné připustit, že jde o běžný problém osoby dlouhodobě závislé na OPL. Pokud se však obviněný pravidelně nedostavoval na sezení se svojí ošetřující lékařkou, dál užíval pravidelně OPL, jedná se o maření účelu léčby.
Nelze tak konstatovat, že případ dovolatele by odpovídal aplikaci této zásady, když nelze seznat, že by posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídal ani nejlehčím, běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty. Nejvyšší soud se i ohledně této otázky ztotožnil s rozhodnutími soudů nižších stupňů a námitky dovolatele považuje za zcela zjevně neopodstatněné.
49. S ohledem na shora uvedené Nejvyšší soud konstatuje, že rozhodnutí soudů nižších stupňů nejsou v tomto případě zatížena vadou, která by opodstatňovala zásah ze strany Nejvyššího soudu, když uplatněné námitky směřující k naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. jsou zjevně neopodstatněné. V. Závěrečné zhodnocení Nejvyššího soudu
50. Nejvyšší soud uzavírá, že v trestní věci obviněného nezjistil podmínky pro svůj kasační zásah, když jeho dovolací argumentaci bylo sice možné pod jím uplatněný dovolací důvod formálně podřadit, avšak jednalo se o námitky neopodstatněné. Vzhledem k tomu, že na straně orgánů činných v trestním řízení nezjistil ani žádná pochybení, jež by byla s to přivodit závěr o porušení ústavně zaručeného práva obviněného na spravedlivý proces, Nejvyšší soud dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, přičemž tak rozhodl v souladu s § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje se na § 265i odst. 2 tr. ř., podle něhož „v odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí“.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 13. 8. 2025
JUDr. Marta Ondrušová předsedkyně senátu