4 Tdo 64/2025

4 Tdo 64/2025-369

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 26. 2. 2025 o dovolání obviněného P. Š., t. č. ve výkonu trestu ve Věznici Ostrov, proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 19. 6. 2024, č. j. 6 To 115/2024-305, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Teplicích pod sp. zn. 1 T 141/2023, t a k t o :

I. Podle § 265k odst. 1 tr. ř. se z podnětu dovolání obviněného zrušují rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 19. 6. 2024, č. j. 6 To 115/2024-305, a rozsudek Okresního soudu v Teplicích ze dne 29. 1. 2024, č. j. 1 T 141/2023-261, v celém rozsahu.

II. Podle § 265k odst. 2 věty druhé tr. ř. se zrušují také další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

III. Podle § 265l odst. 1 tr. ř. se Okresnímu soudu v Teplicích přikazuje, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

IV. Podle § 265l odst. 4 tr. ř. se obviněný nebere do vazby.

1. Rozsudkem Okresního soudu v Teplicích ze dne 29. 1. 2024, sp. zn. 1 T 141/2023 (dále jen „soud prvního stupně“, popř. „nalézací soud“), byl obviněný P. Š. (dále jen „obviněný“, popř. „dovolatel“) uznán vinným pokusem přečinu úvěrového podvodu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku k § 211 odst. 1, 4 tr. zákoníku. Podle skutkových zjištění se trestné činnosti dopustil tím, že:

„dne 14. 9. 2022 v 07:35 hod., na blíže nezjištěném místě a prostřednictvím sítě internet, jménem M. L., bez jejího vědomí a souhlasu, zažádal u poškozené společnosti Air Bank a.s., IČ: 29045371, se sídlem Evropská č. p. 2690/17, 160 00 Praha 6, Dejvice, o poskytnutí úvěru HU 01247876, s úvěrovým rámcem ve výši 100 000 Kč, kdy při žádosti uvedl osobní údaje k M. L., a předložil fotokopii jejího občanského průkazu, jejího rodného listu a fotokopii výpisu z jejího bankovního účtu vedeného u společnosti Equa Bank, a.s., které mu M. L. dne 8. 9. 2022 dodala za účelem příslibu získání úvěru ve výši 50 000 Kč legální cestou, přičemž obviněný dále při žádosti o poskytnutí úvěru předložil jím padělaný doklad o výši jejího příjmu, který dokládal, že M. L. pracuje u spol. SKCZ Group, s. r. o., IČ: 09677283, se sídlem Kostelecká č. p. 879/59, 196 00 Praha 9, přičemž bylo zjištěno, že M. L. u této společnosti nikdy nepracovala, o úvěr u společnosti Air Bank nežádala, načež dne 19. 9. 2022 byla žádost o úvěr společností Air Bank a.s., IČ: 29045371, zamítnuta, a poškozené tak nebyla způsobena žádná škoda“.

2. Za uvedený trestný čin soud prvního stupně uložil obviněnému podle § 211 odst. 4 tr. zákoníku za použití § 67 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku a § 68 odst. 1 tr. zákoníku peněžitý trest ve výměře 180 denních sazeb, přičemž výše denní sazby podle § 68 odst. 2 tr. zákoníku činila 380 (tři sta osmdesát) Kč, tj. celkem 68 400 (šedesát osm tisíc čtyři sta) Kč.

3. Proti rozsudku soudu prvního stupně podala státní zástupkyně Okresního státního zastupitelství v Teplicích odvolání směřující do výroku o uloženém trestu, a to v neprospěch obviněného. O podaném odvolání rozhodl Krajský soud v Ústí nad Labem (dále jen „odvolací soud“ nebo „soud druhého stupně“) rozsudkem ze dne 19. 6. 2024, sp. zn. 6 To 115/2024, tak že podle § 258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek částečně zrušil ve výroku o trestu. Podle § 259 odst. 3 tr. ř. pak znovu rozhodl tak, že obviněnému podle § 211 odst. 4 tr. zákoníku uložil trest odnětí svobody v trvání 1 (jednoho) roku. Podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku pro výkon uloženého trestu obviněného zařadil do věznice s ostrahou.

II. Dovolání a vyjádření k němu

4. Proti rozsudku odvolacího soudu ze dne 19. 6. 2024, sp. zn. 6 To 115/2024, podal obviněný prostřednictvím obhájce dovolání z důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Obviněný poté rozvedl průběh řízení před soudy nižších stupňů, přičemž akcentoval, že v řízení před soudem prvního stupně učinil prohlášení viny a soud toto prohlášení viny přijal. Současně poukázal na to, jaký mu byl uložen soudem prvního stupně trest a že v důsledku podaného odvolání státní zástupkyně v jeho neprospěch mu byl uložen nepodmíněný trest odnětí svobody.

5. Následně dovolatel připouští, že skutečně před soudem prvního stupně učinil prohlášení viny a soud prvního stupně jeho prohlášení viny přijal. Je ovšem toho názoru, že před prohlášením viny před soudem prvního stupně nebyl dostatečně a řádně poučen o významu prohlášení viny a tím, že mu soud odepřel řádné poučení, popřel jeho právo na spravedlivý proces.

6. Ohledně nedostatečného poučení dovolatel odkazuje na nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 2138/23 ze dne 17. 6. 2024, konkrétně na čl. VIII. odst. 36, když akcentuje povinnost soudu postupovat při prohlášení viny přiměřeně podle § 314q odst. 3 tr. ř. Zdůrazňuje, že soud před prohlášením viny si musí být jistý, že obviněný rozumí podstatě skutku, jeho právní kvalifikaci, že jeho prohlášení je dobrovolné a bez nátlaku a že obviněný byl poučen o svých právech. Dále poukazuje čl. IX, na bod 44 tohoto nálezu Ústavního soudu, ve kterém Ústavní soud vyslovil názor, že poučení obviněného před přijetím prohlášení viny by mělo být podrobnější, než u dohody o vině a trestu, ve které je minimálně část týkající se trestu uvedena přímo v textu stranami přijaté dohody.

7. Současně v tomto nálezu v čl. IX, odst. 40 Ústavní soud judikoval, že obviněnému musí být z poučení zřejmé, že trest, který po prohlášení viny uloží prvostupňový soud, nemusí být konečným řešením v trestní věci, a že může být potrestán trestem na horní hranici zákonného limitu za daný trestný čin. Soud musí také ověřit, že je obžalovaný srozuměn s tím, že prohlášení viny nelze vzít zpět, a že soudy rozhodující v daném řízení, což není jen soud, který prohlášení viny přijímá, nejsou mimo zákonné limity při výměře trestu mimo zákonem stanovenou trestní sazbu nikterak omezeny a že do odsuzujícího rozsudku v případě prohlášení viny může podat odvolání i státní zástupce.

8. Z pohledu shora prezentovaných závěrů pak obviněný namítá, že v řízení před soudem prvního stupně nebyl poučen o tom, že po řádném opravném prostředku státního zástupce mu může soud druhého stupně uložit trest přísnější a že prohlášení viny není garancí uložení alternativního trestu. Tím se podle jeho názoru soud prvního stupně dopustil nezhojitelné procesní vady. Má za to, že prohlášení viny učinil na základě neplných informací. Jedná se o závažnou procesní vadu, která zasahuje do jeho ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces.

9. Nadto obviněný namítá, že i přes učiněné doznání viny spis neobsahuje řetězec důkazů schopných prokázat jeho vinu ve smyslu podané obžaloby. Poukazuje na to, že je několikrát soudně trestanou osobou a že se nacházel ve zkušební době podmíněného propuštění z výkonu trestu odnětí svobody. Proto si zvolil pro něj, z jeho pohledu, přijatelnější řešení, a to prohlášení viny za současného uložení peněžitého trestu, aniž by podle něho byly splněny podmínky pro jeho pravomocné odsouzení. Akcentuje, že trestní soudy nesmí rezignovat na svoji základní úlohu, a to je zjištění skutkového stavu, o němž nejsou důvodné pochybnosti. Pokud vina není nade vší pochybnost prokázána, musí soudy postupovat v souladu se zásadou v pochybnostech ve prospěch obviněného. Podle dovolatele uváděné skutečnosti naplňují zvolený dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.

10. V závěru podaného dovolání obviněný navrhuje, aby Nejvyšší soud podle § 265r odst. 1 písm. b) tr. ř. zrušil rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 19. 6. 2024, č. j. 6 Tdo 115/2024-305, podle § 265k tr. ř. a věc vrátil odvolacímu soudu nebo aby sám ve věci rozhodl tak, že se rozhodnutí odvolacího soudu mění tak, že se rozsudek Okresního soudu v Teplicích ze dne 29. 1. 2024, č. j. 1 T 141/2023-261, potvrzuje.

11. K dovolání obviněného se přípisem ze dne 22. 1. 2025, sp. zn. 1 NZO 957/2024, vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“). Předně zrekapituloval průběh řízení před soudy nižších stupňů a obsah podaného dovolání.

12. Následně státní zástupce uvádí, že pokud dovolatel argumentuje odkazem na nález Ústavního soudu ze dne 17. 7. 2024, sp. zn. II. ÚS 2138/23, tak není pochyb o tom, že Ústavní soud citovaný názor ohledně poučení o možnosti uložení trestu vyslovil. Podle státního zástupce však tento názor dovolatel vytrhává z kontextu, když následně cituje body 22, 44 a 50 tohoto nálezu. Zdůrazňuje, že v citované věci Ústavní soud vyhověl toliko stěžovatelce, ohledně které vznikly pochybnosti stran toho, že svoji vinu doznala. Na druhou stranu, stěžovateli ovšem nevyhověl.

13. Podle státního zástupce je tedy rozhodující, zda poučení ze strany soudu splnilo svůj účel, tedy, zda mohl obviněný předpokládat, že mu v důsledku prohlášeni viny může být uložen i trest, který si nepřeje. Za podstatnou okolnost pak považuje i to, zda u tohoto poučení byl přítomen obhájce.

14. Z pohledu tohoto závěru považuje poučení obviněného u hlavního líčení dne 29. 1. 2024 za dostatečné, neboť obžaloba obsahovala na rozdíl od věci, na kterou je poukazováno v podaném dovolání, i zcela konkrétní návrh uloženého trestu. Navíc poučení obviněného byl také přítomen jeho obhájce. Vlastní prohlášení viny obsahuje zcela jednoznačný souhlas dovolatele se skutkem a právní kvalifikací tohoto skutku, včetně vědomosti obviněného o tom, že se proti výroku o vině nemůže odvolat. Obviněnému pak byl uložen soudem prvního stupně peněžitý trest a posléze odvolacím soudem na podkladě odvolání státní zástupkyně uložen nepodmíněný trest odnětí svobody, byť v kratší výměře, než bylo požadováno v podané obžalobě, když odvolací soud zohlednil polehčující okolnost spočívající v prohlášení viny.

15. Pokud tedy bylo prohlášení viny bezvadné, tak toto prohlášení podstatně omezilo rozsah opravných prostředků, které mohl dovolatel podat. Akcentuje v tomto směru znění § 206c odst. 7 tr. ř., podle kterého nelze skutečnosti uvedené v prohlášení viny napadat opravným prostředkem. Současně odkazuje na znění § 246 odst. 1 písm. b) tr. ř.

16. Zdůrazňuje, že výrok o trestu napadl odvoláním toliko státní zástupce a pouze v tomto rozsahu odvolací soud o věci rozhodoval. Výrok o vině nepřezkoumal. Státní zástupce v návaznosti na to připomíná rozhodnutí č.

20/2004 Sb. roz. tr., podle kterého může dovolatel „napadnout dovoláním rozhodnutí odvolacího soudu jen v tom rozsahu, v jakém byl odvolací soud oprávněn přezkoumat rozsudek soudu prvního stupně. Směřuje-li přesto odvolání proti výroku, který odvolací soud nepřezkoumával podle § 254 odst. 1 tr. ř. a neměl povinnost jej přezkoumávat ani podle § 254 odst. 2, odst.3 tr. ř., musí být takové dovolání odmítnuto jako nepřípustné podle § 265i odst. 1 písm. a) tr. ř.“.

17. Jedná se o ustálenou judikaturu, což je patrno i z rozhodnutí č. 68/2013 Sb. rozh. tr. Obdobné závěry vyplývají z rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 5. 2. 2003, sp. zn. 5 Tdo 82/2003, či rozhodnutí ze dne 22. 10. 2014, sp. zn. 5 Tdo 1241/2014. V rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2021, sp. zn. 11 Tdo 582/2021, rozšířil nepřípustnost dovolání i proti skutkovým zjištěním, které obviněný předtím prohlásil za nesporné.

18. V závěru podaného vyjádření pak státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud odmítl podané dovolání podle § 265i odst. 1 písm. a) tr. ř. jako nepřípustné. Z hlediska § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. souhlasí s projednáním dovolání v neveřejném zasedání.

19. Vyjádření státního zástupce k podanému dovolání bylo zasláno obhájci obviněného k případné replice, kterou Nejvyšší soud ke dni rozhodování neobdržel.

III. Přípustnost podaného dovolání

20. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že je dovolání obviněného přípustné [§ 265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou, tedy podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. a přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu § 265e tr. ř. zachována, přičemž splňuje i obsahové náležitosti dovolání (§ 265f tr. ř.).

IV. Důvodnost dovolání

21. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.

22. Ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a eho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.).

23. Nejvyšší soud připomíná, že není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy.

24. Dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku (první alternativa) nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení (druhá alternativa). Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda

25. Ze skutečností výše uvedených vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).

26. Nejvyšší soud nadto zdůrazňuje, že i při respektování shora uvedeného interpretuje a aplikuje podmínky připuštění dovolání tak, aby dodržel maximy práva na spravedlivý proces vymezené Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod a Listinou základních práv a svobod. Je proto povinen v rámci dovolání posoudit, zda nebyla v předchozích fázích řízení porušena základní práva dovolatele (obviněného), včetně jeho práva na spravedlivý proces (k tomu srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14).

27. Jak již bylo konstatováno, obviněný výslovně uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., ale současně i porušení práva na spravedlivý proces. Z pohledu uplatněného dovolacího důvodu je předně třeba uvést, že obviněný fakticky žádnou právně relevantní argumentaci směřující tohoto zvoleného dovolacího důvodu neuplatňuje. Jeho námitky jsou fakticky procesní povahy a jako takové nejsou podřaditelné pod zvolený dovolací důvod.

28. Obviněný dále uplatnil námitku stran porušení práva na spravedlivý proces z pohledu postupu soudů nižších stupňů, a to zejména soudu prvního stupně při přijetí jeho prohlášení viny. Obecně považuje Nejvyšší soud za nutné uvést, že si byl vědom určitých specifik dané věci a s tím souvisejících otázek, zejména otázky, zda se může Nejvyšší soud podaným dovoláním věcně zabývat z pohledu toho, že v dané věci v řízení před soudem prvního stupně došlo ze strany obviněného k prohlášení viny podle § 206c odst. 2 tr.

ř. a soud prvního stupně toto prohlášení viny podle § 206c odst. 4 tr. ř. přijal. Zde je namístě uvést, že pokud je soudem přijato prohlášení viny, tak následně podle § 206c odst. 7 tr. ř. soudem přijaté prohlášení viny nelze odvolat a skutečnosti uvedené v prohlášení viny nelze napadat opravným prostředkem. Na toto citované ustanovení navazuje i § 246 odst. 1 písm. b) tr. ř., podle kterého může rozsudek odvoláním napadnout obžalovaný pro nesprávnost výroku, který se ho dotýká, nejde-li o výrok o vině v rozsahu, v jakém soud přijal jeho prohlášení viny.

V návaznosti na rozsah přezkumné povinnosti odvolacího soudu je pak nutno odkázat i na rozhodnutí č. 20/2004 Sb. rozh. tr., podle kterého „jestliže odvolání bylo podáno toliko proti výroku o trestu rozsudku soudu prvního stupně a odvolací soud podle § 254 odst. 1 tr. ř. přezkoumával zákonnost a odůvodněnost pouze tohoto oddělitelného výroku rozsudku, jakož i správnost postupu řízení, které mu předcházelo (aniž byl přitom povinen přezkoumat jiné výroky postupem podle § 254 odst. 2, 3 tr. ř.), může dovolatel napadnout dovoláním rozhodnutí odvolacího soudu jen v tom rozsahu, v jakém byl odvolací soud oprávněn přezkoumat rozsudek soudu prvního stupně.

Směřuje-li přesto dovolání proti výroku, který odvolací soud nepřezkoumával podle § 254 odst. 1 tr. ř. a neměl povinnost jej přezkoumat ani podle § 254 odst. 2, 3 tr. ř., musí být takové dovolání odmítnuto jako nepřípustné podle § 265i odst. 1 písm. a) tr. ř.“.

29. Současně si je ovšem Nejvyšší soud vědom judikatury Ústavního soudu, která se týká dovolacího řízení a porušení práva na spravedlivý proces. Zde je možno odkázat na stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14, zejména čl. VI., odst. 17 tohoto stanoviska, podle kterého „dovolací řízení se v žádném svém stadiu nenachází mimo ústavní rámec pravidel spravedlivého procesu vymezeného Listinou základních práv a svobod a Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a rozhodovací praxe nesmí narušovat ústavní zásadu rovnosti účastníků řízení.

Stejně tak musí rozhodovací praxe obecných soudů interpretovat domácí právo konformně se závazky vyplývajícími pro Českou republiku z relevantních mezinárodních smluv (čl. 1 odst. 2 Ústavy). Ústavní soud připomíná, že čl. 6 odst. 1 Úmluvy (právo na spravedlivý proces) obsahuje ustanovení, s nimiž musí být ustanovení zákonného procesního práva interpretována souladně, a to včetně těch ustanovení trestního řádu, která vymezují dovolací důvody uvedené v ustanovení § 265b trestního řádu [nález sp. zn. I.

ÚS 55/04 ze dne 18. 8. 2004 (N 114/34 SbNU 187), obdobně nález sp. zn. II. ÚS 669/05 ze dne 5. 9. 2006 (N 156/42 SbNU 275)].“. Dále je nutno odkázat na čl. VI, odst. 18 tohoto stanoviska, podle kterého „neobstojí tedy ani námitka nedostatku kompetence dovolacího soudu zabývat se dovoláními podanými z jiných důvodů, než jsou důvody vyplývající Nejvyšším soudem aplikovaného výkladu trestního řádu. Závaznými kompetenčními normami jsou i pro Nejvyšší soud čl. 4, 90 a 95 Ústavy zavazující soudní moc k ochraně základních práv.

V tomto duchu je třeba vykládat i zákonné vymezení dovolacích důvodů, ze kterého nemůže být vyvozen rozhodovací postup, který by zakládal různost v možnosti přístupu odlišných skupin účastníků řízení k Nejvyššímu soudu (nález sp. zn. I. ÚS 55/04 ze dne 18. 8. 2004, obdobně nález sp. zn. II. ÚS 669/05 ze dne 5. 9. 2006).“.

30. Z čl. VI, odst. 21 tohoto stanoviska pak dále vyplývá, že „Ustanovení čl. 6 odst. 1 Úmluvy zaručuje právo na spravedlivý proces a čl. 6 odst. 2 Úmluvy garantuje, že vina obviněného musí být prokázána zákonným způsobem. Základní zásady spravedlnosti řízení, zejména principy rovnosti zbraní a kontradiktornosti, se nutně vztahují i na dokazování, zejména na způsob provedení důkazů. Evropský soud pro lidská práva ve své praxi uplatňuje doktrínu, podle které řízení jako celek musí mít spravedlivý charakter požadovaný čl. 6 Úmluvy, a to včetně způsobu provedení důkazů v neprospěch i ve prospěch obviněného (srov. rozsudek Barbera et al. proti Španělsku ze dne 6. 12. 1988, A146, § 68, nebo rozsudek Schenk proti Švýcarsku ze dne 12. 7. 1988, A140, § 46n, nebo aktuálně rozsudek Tseber proti České republice ze dne 22. 11. 2012 č. 46203/08). Dodržování pravidel dokazování, včetně opatřování důkazů, totiž zaručuje věrohodnost důkazu, působí preventivně proti porušování zákona orgány činnými v trestním řízení, zaručuje, že do práv a svobod občana se zasahuje jen v mezích zákona, a garantuje tak legitimitu práva státu trestat (Repík, B. Evropská úmluva o lidských právech a trestní právo. Praha: Orac, 2002, str. 194–195). Kontrola dodržování těchto pravidel z pohledu práva na spravedlivý proces nenáleží pouze Ústavnímu soudu, ale zavazuje i soudy obecné.“.

31. Podle Nejvyššího soudu z judikatury Ústavního soudu vyplývá, že pokud dovolatel namítá porušení práva na spravedlivý proces, a to ať již v oblasti dokazování [dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.], popřípadě jiný z dovolacích důvodů stanovených v § 265b odst. 1 tr. ř., je vždy povinnosti Nejvyššího soudu na základě čl. 4, 90 a 95 Ústavy České republiky řádně zvážit a rozhodnout, zda dovolatelem uváděný důvod je či není dovolacím důvodem. Je tomu tak proto, že dovolací řízení se nemůže nacházet mimo ústavní rámec ochrany základních práv a pravidel spravedlivého procesu vymezeného Úmluvou a Listinou. Jinak vyjádřeno, Nejvyšší soud je povinen v rámci dovolání posoudit, zda nebyla v předchozích fázích řízení porušena základní práva dovolatele, včetně jeho práva na spravedlivý proces. Každá důvodná námitka porušení základních práv, zejm. pak práva na spravedlivý proces, je podkladem pro zrušení napadeného rozhodnutí v řízení o dovolání. Nejvyšší soud je v této fázi řízení povinen při posuzování příslušného dovolacího důvodu toto pravidlo uplatňovat bezvýjimečně a nepřenášet tuto odpovědnost na Ústavní soud.

32. Z pohledu shora uvedených východisek a uplatněné dovolací argumentace, dospěl Nejvyšší soud k závěru, že v dané věci je možno přistoupit k věcnému přezkumu podaného dovolání bez ohledu na skutečnost, že podle trestního řádu nelze přijaté prohlášení viny napadnout ze strany obviněného řádným opravným prostředkem. K takovému závěru dospěl Nejvyšší soud vzhledem k tomu, že obviněný uplatnil námitku porušení práva na spravedlivý proces, byť lze připustit, že uplatnění této námitky by ovšem samo o sobě nemohlo vést k závěru, že vždy při uplatnění této námitky musí dovolací soud bez ohledu na její relevantnost přistoupit k věcnému přezkumu podaného dovolání. Rozhodující a podstatné v dané věci je, že námitky uplatněné v dovolací argumentaci skutečně naplňují porušení práva na spravedlivý proces. Proto Nejvyšší soud přistoupil k věcnému přezkumu podaného dovolání.

33. Z pohledu shora prezentovaného závěru považuje Nejvyšší soud nejprve za potřebné odkázat na relevantní judikaturu týkající se problematiky prohlášení viny a práva na spravedlivý proces. Předně je třeba odkázat na nález Ústavního soudu ze dne 17. 6. 2024, sp. zn. II. ÚS 2138/23, na který odkazuje i dovolatel. V předmětném nálezu jsou stanoveny ústavní meze pro přijetí prohlášení viny. Podle tohoto rozhodnutí „Pokud obžalovaný neučinil prohlášení viny řádně, nemůže soud takové prohlášení přijmout. Takový postup soudu je v rozporu s právem na soudní ochranu zaručeného podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Ústavně konformní výklad § 206c odst. 1 tr. ř. vyžaduje, aby o určitosti prohlášení viny obžalovaným nebyly žádné pochyby, a aby prohlášení viny bylo zachyceno ve spisovém materiálu. Obžalovaný nesmí být nucen vzdát se výhrad proti popisu skutku v obžalobě, i když s ní třeba i jen částečně nesouhlasí. V rámci poučení před přijetím prohlášení viny sdělí soud, kromě rozsahu trestní sazby a možnosti uložení trestu v celém jejím rozsahu, obžalovanému podmínky možnosti snížení trestu odnětí svobody pod dolní hranici trestní sazby (tj. postupu podle § 58 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku). III. Postup soudu podle § 314q odst. 3 tr. ř. před přijetím prohlášení viny nesmí představovat monolog soudce. Musí být veden formou dialogu, jehož účelem je ověření informovanosti obžalovaného a jeho vůle.“.

34. Z dalších relevantních rozhodnutí je možno odkázat na nález Ústavního soudu ze dne 7. 8. 2024, sp. zn. II. ÚS 1873/23, podle kterého „I. Soud není oprávněn prohlášení viny přijmout, má-li o jakémkoliv relevantním aspektu skutkového stavu důvodné pochybnosti. Institut prohlášení viny nedává státním orgánům možnost obcházet pravidlo in dubio pro reo a zásadu materiální pravdy. II. Omezenou možnost podání opravných prostředků v řízeních, v nichž obžalovaný prohlásil vinu, je nutné interpretovat v souladu se zásadou materiální pravdy. Založí-li nově zjištěné skutečnosti důvodné pochybnosti o vině obžalovaného, nelze přezkum odsuzujících rozhodnutí zákonem vyloučit. III. Je-li účelem prohlášení viny zrychlit řízení tam, kde se strany trestního řízení shodly v otázce viny, ale nikoliv v otázce trestu, je důležité poskytnout obžalovanému úplné a srozumitelné poučení zejména v oblasti hrozících sankcí. V první řadě je třeba trvat na poučení obžalovaného o rozsahu zákonné trestní sazby. Dále je zásadně nutné obžalovanému vysvětlit, že mu právní řád negarantuje uložení mírného trestu, tím méně pod zákonnou sazbou, přičemž odvolací soud může uložený trest zpřísnit.“.

35. Ze shora citovaných rozhodnutí lze tedy dovodit, že v případě prohlášení viny se z hlediska práva na spravedlivý proces a z pohledu zásady ústavně komfortní aplikace institutu prohlášení viny vyžaduje splnění všech zákonných podmínek uvedených v § 206c tr. ř., kdy ze shora citovaných nálezů Ústavního soudu vyplývá, že je vyžadováno bezvadné poučení obviněného soudem při rozhodování o přijetí prohlášení viny, ale také dostatečně srozumitelné. Obecně je třeba zdůraznit, že i při prohlášení viny jako konsensuálního způsobu řešení trestní věcí je nutno vždy mít na paměti, že nadále platí základní zásady trestního řízení, zejména zásada materiální pravdy. Legitimním účelem tohoto institutu je zjednodušení, zrychlení a hospodárnost trestního řízení tam, kde o vině obžalovaného neexistují důvodné pochybnosti. Nejedná se tedy o nástroj změny samotného účelu trestního práva, nýbrž toliko o zjednodušení kroků k jeho dosažení. Jinak vyjádřeno, náležité zjištění trestných činů a spravedlivé potrestání jejich pachatelů, jakožto hlavní účel trestního řízení (viz § 1 odst. 1 tr. ř.) je nutné mít na paměti i při aplikaci tohoto institutu, což nakonec vyplývá i z § 206c odst. 5 tr. ř. Protože ke zjednodušení řízení dochází na úkor veřejné soudní fáze trestního řízení a dílčích procesních práv obhajoby, která nelze považovat za samoúčelné formality (srov. např. nález sp. zn. Pl. ÚS 4/94 ze dne 12. 10. 1994), není pochyb o tom, že taková forma vedení řízení zvyšuje pravděpodobnost, že zjednodušený způsob dokazování povede k přinejmenším "zjednodušeným" skutkovým závěrům, a to nejen v otázce viny. To konkrétně znamená, že orgány činné v trestním řízení by ani v těchto případech neměly rezignovat na zjištění skutečného stavu věci tak, aby o něm nebyly důvodné pochybnosti. Proto pro přijetí prohlášení viny stanovil zákonodárce řádu podmínek.

36. Ustanovení § 206c odst. 1 tr. ř. umožňuje aplikaci prohlášení viny až tehdy, nedošlo-li ke sjednání dohody o vině a trestu. Teprve za takové situace může obviněný prohlásit, že je vinným spácháním skutku (nebo některého ze skutků) uvedených v obžalobě a že souhlasí s jejich v obžalobě uvedenou právní kvalifikací. Po takovém prohlášení ovšem zákon stanoví soudu určité povinnosti. Předně musí soud (srov. § 206c odst. 2 tr. ř) přiměřeně postupovat podle § 314q odst. 3 tr. ř. (ujistit se, zda obviněný chápe podstatu prohlášení, jeho důsledky, a zda je prohlášení činěno dobrovolně), když teprve poté může být prohlášení viny přijato soudem (srov. § 206c odst. 4 tr. ř.). Soud tak musí před přijetím prohlášení viny obviněného o následcích prohlášení viny poučit i ověřit, co je projevem vůle obviněného, a zda chápe, k jakým důsledkům může vést. Na poučovací povinnost soudu nemá vliv skutečnost, že obviněný měl v daném řízení obhájce, neboť poučovací povinnost soudu (a to zvláště u neodvolatelného prohlášení viny) nelze přenášet na obhájce (srovnej např. usnesení ze dne 16. 8. 2022 sp. zn. II. ÚS 986/22).

37. Podle nálezu Ústavního soudu ze dne 17. 7. 2024, sp. zn. II. ÚS 2138/23, čl. IX, bod 39 „Jelikož podle § 206c tr. ř. nelze přijaté prohlášení viny odvolat, a skutečnosti uvedené v prohlášení viny nelze napadat opravným prostředkem, je třeba při použití tohoto institutu nutno přihlížet i k ústavněprávním požadavků na vzdání se práva opravného prostředku. Evropský soud pro lidská práva vychází zásadně z požadavku, že vzdání se procesního práva, je-li přípustné, musí být učiněno jednoznačným způsobem a vyžaduje určité minimální záruky korespondující s jeho významem (srov. např. rozsudek ESLP ze dne 3. 11. 2011 ve věci Litwin proti Německu, stížnost č. 29090/06, bod 37; rozsudek ESLP ze dne 24. 6. 2004 ve věci Frommelt proti Lichtenštejnsku, stížnost č. 49158/99, bod 33; rozsudek ESLP ze dne 13. 2. 2001 ve věci Schöps proti Německu, stížnost č. 25116/94, bod 48; rozsudek ESLP ze dne 25. 2. 1992 ve věci Pfeifer a Plankl proti Rakousku, stížnost č. 10802/84, bod 37; rozsudek ESLP ze dne 22. 4. 1998 ve věci Richard proti Francii, stížnost č. 33441/96, bod 49; rozsudek ESLP ze dne 22. 4. 1998 ve věci Pailot proti Francii, stížnost č. 32217/96, bod 52; či rozsudek ESLP ze dne 7. 1. 2016 ve věci Davidsons a Savins proti Lotyšsku, stížnosti č. 17574/07 a 25235/07, bod 51), přičemž jakékoliv takové vzdání se musí být učiněno svobodně, poučeně a vědomě (srov. např. rozsudek velkého senátu ESLP ze dne 12. 5. 2017 ve věci Simeonovi proti Bulharsku, stížnost č. 21980/04, bod 115), což si vyžaduje, aby bylo prokázáno, že obviněný mohl rozumně předpokládat důsledky takového postupu (srov. např. rozsudek ESLP ze dne 27. 3. 2007 ve věci Talat Tunç proti Turecku, stížnost č. 32432/96, bod 59).“.

38. Jak již bylo naznačeno, podle § 206c odst. 2 tr. ř., pokud obviněný učiní prohlášení viny podle odstavce 1, soud v rozsahu prohlášení postupuje přiměřeně podle § 314q odst. 3 tr. ř. Z dikce § 314q odst. 3 tr. ř. pak vyplývá, že soud se musí obviněného dotázat zda „a) rozumí sjednané dohodě o vině a trestu, zejména zda je mu zřejmé, co tvoří podstatu skutku, který se mu klade za vinu, jaká je jeho právní kvalifikace a jaké trestní sazby zákon stanoví za trestný čin, který je v tomto skutku spatřován, b) prohlášení o tom, že spáchal skutek, pro který je stíhán, učinil dobrovolně a bez nátlaku a byl poučen o svých právech na obhajobu, c) jsou mu známy všechny důsledky sjednání dohody o vině a trestu, zejména že se vzdává práva na projednání věci v hlavním líčení a práva podat odvolání proti rozsudku, kterým by soud dohodu o vině a trestu schválil, s výjimkou důvodu uvedeného v § 245 odst. 1 větě druhé“.

39. Vzhledem k předpokládaným důsledkům přijetí prohlášení viny, lze tedy mít za to, že podmínkou přijetí prohlášení viny je mimo jiné zákonné podmínky, i to, že obviněnému je před přijetím tohoto prohlášení zřejmé, že trest, který po přijetí prohlášení viny uloží soud prvního stupně, nemusí být konečným řešením v jeho trestní věci, a že může být potrestán trestem na horní hranici zákonného limitu za daný trestný čin. Soud tedy musí ověřit, že je obviněný srozuměn nejen s tím, že prohlášení viny nelze vzít zpět, a že soudy rozhodující v daném řízení, což není jen soud, který prohlášení viny přijímá, nejsou mimo zákonné limity při výměře trestu mimo zákonem stanovenou trestní sazbu nikterak omezeny.

40. Jinak vyjádřeno, ze shora citovaných nálezů Ústavního soudu vyplývá, že soud v rámci poučení před přijetím viny musí obviněného poučit nejen o rozsahu trestní sazby, kterou lze za daný trestný čin uložit, ale i o možnosti uložení trestu v celém jeho rozsahu, včetně podmínek možnosti snížení trestu odnětí svobody pod dolní hranici trestní sazby [viz § 58 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku], ale i o tom, že odvolací soud může uložený trest zpřísnit (blíže viz nález Ústavního soudu ze dne 17. 6. 2024, sp. zn. II. ÚS 2138/23, čl. VIII, odst. 44, dále nález Ústavního soudu ze dne 7. 8. 2024, sp. zn. II. ÚS1873/23, čl. IX, odst. 53). Takový výklad odpovídá teleologickému a konformnímu výkladu ustanovení § 206c tr. ř. Pokud takto není postupováno, dochází k porušení ústavních práv obviněného vyplývajících z čl. 36 odst. 1 Listiny (právo na soudní ochranu) a čl. 40 odst. 3 Listiny (právo na obhajobu).

41. Pokud budou aplikovány shora naznačené závěry na předmětnou trestní věc, tak lze mít za to, že soud prvního stupně takto nepostupoval. Nejvyšší soud při formulaci tohoto závěru vycházel jednak z protokolu o hlavním líčení ze dne 29. 1. 2024, ale zejména pořízeného zvukového záznamu o tomto hlavním líčení. Je tomu tak proto, že protokol o hlavním líčení neposkytuje úplný obraz o tom, jak probíhalo prohlášení viny ze strany obviněného a jak probíhalo poučení obviněného soudem ve smyslu § 206c odst. 2 tr.

ř. Na úvod je také třeba uvést, že z protokolu o hlavním líčení a zvukového záznamu je zřejmé, že obviněnému se nepodařilo doručit před konáním hlavního líčení předvolání a obžalobu. Proto bylo předvolání k hlavnímu líčení a obžaloba předány obviněnému před zahájením hlavního líčení. Následně byl obviněný poučen podle § 198 odst. 1 tr. ř. o lhůtě k přípravě k hlavnímu líčení a možnosti trvat na dodržení lhůty k přípravě hlavního líčení, ale i na možnost zkrácení této lhůty. Obviněný po tomto poučení výslovně uvedl, že netrvá na lhůtě 5 pracovních dnů k přípravě hlavního líčení a souhlasí se jejím zkrácením.

Poté byla přednesena obžaloba a následně byl obviněný podle § 206a odst. 1 tr. ř. mimo jiné upozorněn na právo prohlásit svoji vinu a poučen o následcích tohoto poučení, zejména o tom, že nemůže přijaté prohlášení viny napadat opravným prostředkem, s tím, že k prohlášení viny soud přihlédne při ukládání trestu. Obviněný pak výslovně prohlásil, že jsou mu důsledky přijetí viny známy a že jim rozumí (viz zvukový záznam od 6.14 do 9.55 min.). Ze zvukového záznamu ovšem vyplývá, že u obviněného nebylo v případě poučení dodrženo ustanovení § 206c odst. 2 tr.

ř., když obviněný nebyl výslovně poučen o tom, jakou trestní sazbu stanoví zákon za trestný čin, který je ve skutku, pro který byla podána obžaloba spatřován a ohledně něhož může prohlásit svoji vinu. Současně nebyl prokazatelně poučen ani o tom, že přijetí prohlášeni viny mu nezajišťuje, že mu bude uložen mírný trest, včetně toho, že při ukládání trestu bude použito ustanovení § 58 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku (uložení trestu pod dolní hranici zákonné trestní sazby), kdy také zejména nebyl upozorněn na to, že odvolací soud může uložený trest v důsledku podání odvolání státního zástupce v jeho neprospěch, pokud bude podáno, zpřísnit, a to až trestem na horní hranici zákonného limitu za daný trestný čin.

42. Lze tedy mít za to, že soud prvního stupně v rámci rozhodování o přijetí prohlášení viny důsledně nedodržel ustanovení § 206c odst. 2 tr. ř. Takovým postupem došlo k porušení ústavních práv obviněného vyplývajících z čl. 36 odst. 1 Listiny (právo na soudní ochranu) a čl. 40 odst. 3 Listiny (právo na obhajobu) a v důsledku toho k porušení jeho práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 6 Úmluvy. Z pohledu vyjádření státního zástupce k podanému dovolání považuje Nejvyšší soud za vhodné zdůraznit, že skutečnost, že obviněný byl v rámci hlavního líčení zastoupen obhájcem, je nerozhodná, neboť, jak již bylo naznačeno, rozsah poučovací povinnosti soudu nelze přenášet na obhajobu. Nadto pro jistou přesnost je také třeba zdůraznit, že obžaloba, ve které bylo uvedeno, jaký trest je ze strany státního zástupce navrhován, byla prokazatelně doručena obviněnému těsně před přijetím prohlášení viny, když ze zvukového záznamu ani není patrno, že by snad obviněný měl čas na prostudování obžaloby při jejím obdržení, včetně navrhovaného trestu ze strany státního zástupce, takže i z tohoto pohledu by nemohla argumentace státního zástupce obstát.

V. Závěrečné zhodnocení Nejvyššího soudu

43. Vzhledem ke skutečnosti, že Nejvyšší soud dospěl k závěru, že v daném řízení, konkrétně v řízení před soudem prvního stupně, došlo k porušení práva na spravedlivý proces v rámci řízení o přijetí prohlášení viny, postupoval Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. a zrušil rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 19. 6. 2024, č. j. 6 To 115/2024-305, a rozsudek Okresního soudu v Teplicích ze dne 29. 1. 2024, č. j. 1 T 141/2023-261, v celém rozsahu. Podle § 265k odst. 2 věty druhé tr. ř. také zrušil další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle § 265l odst. 1 tr. ř. se Okresnímu soudu v Teplicích přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl, když k předmětné vadě došlo před soudem prvního stupně.

44. Protože obviněný se v předmětné věci nacházel ve výkonu trestu odnětí svobody, musel Nejvyšší soud podle § 265l odst. 4 tr. ř. rozhodovat o vazbě obviněného. Nejvyšší soud dospěl k závěru, že v dané věci nejsou splněny zákonné podmínky pro vzetí obviněného do vazby, když má za to, že u obviněného nejsou dány vazební důvody. Proto podle § 265l odst. 4 tr. ř. rozhodl, že se obviněný nebere do vazby.

45. V novém řízení je povinen se v intencích zrušujícího rozhodnutí předmětnou věcí znovu zabývat a postupovat přitom v souladu s právním názorem, který k projednávaným právním otázkám vyslovil Nejvyšší soud (§ 265s odst. 1 tr. ř.). Jelikož bylo napadené rozhodnutí zrušeno v důsledku dovolání obviněného, nemůže v novém řízení dojít ke změně rozhodnutí v jeho neprospěch (§ 265s odst. 2 tr. ř.).

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 26. 2. 2025

JUDr. Marta Ondrušová předsedkyně senátu