11 Tdo 582/2021-241
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 17. 6. 2021 o dovolání
obviněné K. M., narozené XY v XY, bytem XY, t. č. ve výkonu trestu odnětí
svobody ve Věznici Světlá nad Sázavou, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě
ze dne 4. 2. 2021, č. j. 3 To 13/2021-203, v trestní věci vedené u Okresního
soudu v Bruntále pod sp. zn. 2 T 144/2020, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. a) tr. řádu se dovolání obviněné K. M.
odmítá.
1. Rozsudkem Okresního soudu v Bruntále (dále jen „soud prvního stupně“)
ze dne 16. 12. 2020, č. j. 2 T 144/2020-172, byla obviněná uznána vinnou ze
spáchání zvlášť závažného zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s
omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, odst. 2 písm.
b) tr. zákoníku. Tohoto trestného činu se obviněná dopustila – dle skutkových
zjištění soudu prvního stupně – tím, že:
v přesně nezjištěných dnech v době nejméně od měsíce ledna do srpna 2020 v
XY, v bytě prarodičů, dále na parkovišti ve XY, v hotelu XY v XY, okres
Bruntál, i na jiných místech, ačkoli nedisponovala oprávněním jakkoli nakládat
s omamnými a psychotropními látkami podle § 3 a § 4 zákona č. 167/1998 Sb., o
návykových látkách, poskytovala či prodávala dalším osobám návykové látky, kdy
- nejméně ve 2 případech směnila za drogistické zboží po 0,01 g až 0,02 g
metamfetaminu s J. K.,
- nejméně ve 2 případech prodala 0,1 g metamfetaminu za částku nejméně 500 Kč
M. K.,
- nejméně v 5 případech prodala po 0,2 g metamfetaminu za částku 2 500 Kč L. L.,
- nejméně v 1 případě prodala 0,2 g metamfetaminu za částku 500 Kč D. M.,
- nejméně v 1 případě prodala ke kouření 1 g sušené rostlinné hmoty s obsahem
THC za 100 Kč R. M.,
- nejméně v 5 případech dala zdarma vždy 0,1 g až 0,2 g metamfetaminu A. N.,
- nejméně ve 3 případech prodala nezjištěné množství metamfetaminu vždy za
částku 400 Kč B. P.,
- v 1 případě dala zdarma nezjištěné množství metamfetaminu K. S.,
- nejméně ve 3 případech prodala vždy 0,1 g za částku 500 Kč M. Š.,
- nejméně v 10 případech prodala nezjištěné množství metamfetaminu vždy za
částku 500 Kč L. Z., a
- současně pak i nezjištěné množství návykových látek dalším dosud
neustanoveným osobám,
a takto si počínala i přesto, že
metamfetamin, který je obsažen v pervitinu, je uveden v příloze č. 5 jako
psychotropní látka zařazená do seznamu II Úmluvy o psychotropních látkách –
nařízení vlády č. 463/2013 Sb. a
delta-9-tetrahydrocanabinol, který je obsažen v sušině rostliny Cannabis
Sativa, tzv. marihuaně, je uveden v příloze č. 4 jako psychotropní látka
zařazená do seznamu II Úmluvy o psychotropních látkách - nařízení vlády č.
463/2013 Sb.,
přičemž popsaného jednání se dopustila i přesto, že byla rozsudkem Okresního
soudu v Jeseníku ze dne 2. 7. 2019, sp. zn. 2 T 28/2019, ve spojení s rozsudkem
Krajského soudu v Ostravě, pobočky v Olomouci, ze dne 20. 12. 2019, sp. zn. 68
To 276/2019, který nabyl právní moci téhož dne, odsouzena mimo jiné pro zločin
nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s
jedy podle § 283 odstavec 1, odstavec 2 písmeno a) trestního zákoníku k
úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 28 měsíců s podmíněným odkladem na
zkušební dobu 3 roků.
2. Za uvedený trestný čin pak soud prvního stupně obviněné uložil podle
§ 283 odst. 2 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání 2 (dvou) let a 6
(šesti) měsíců, přičemž pro výkon daného trestu zařadil obviněnou podle § 56
odst. 2 písm. a) tr. zákoníku do věznice s ostrahou.
3. Proti rozsudku soudu prvního stupně podala obviněná odvolání, které v
záhlaví označeným usnesením Krajský soud v Ostravě (dále jen „odvolací soud“)
podle § 256 tr. řádu zamítl. Učinil tak proto, neboť odvolání obviněné – které
tato směřovala výlučně ve vztahu k výroku o trestu – shledal nedůvodným.
II.
Dovolání a vyjádření k němu
4. Proti usnesení odvolacího soudu, ve spojení s rozsudkem soudu prvního
stupně, podává nyní obviněná prostřednictvím svého obhájce JUDr. Miroslava
Valy, advokáta, dovolání, ve kterém uplatňuje dovolací důvody podle § 265b
odst. 1 písm. l) tr. řádu a podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Má totiž za
to, že napadená rozhodnutí spočívají na nesprávném právním posouzení skutku
nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení a současně bylo rozhodnuto o
zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku, aniž byly splněny
procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí.
5. In concreto obviněná namítá, že byla zkrácena na svém právu na
spravedlivý proces ve smyslu článků 39 a 40 Listiny základních práv a svobod
(dále jen „Listina“). Odvolací soud se totiž nezabýval jejími odvolacími
námitkami, resp. tyto nepřezkoumával, a to přesto, že namítala, že výrok
rozsudku soudu prvního stupně je nekonkrétní, nepřezkoumatelný a ničím
nedokázaný a jako takový nemůže obstát, pokud jde o množství návykových látek
distribuovaných blíže neustanoveným osobám. Podle obviněné tak soudy nižších
stupňů nevytvořily dostatečný skutkový podklad pro svá rozhodnutí a vybočily z
mezí volného hodnocení důkazů.
6. Obviněná dále spatřuje zásadní vadu v neúplnosti výroku usnesení
odvolacího soudu. To proto, neboť soud prvního stupně podle obviněné pochybil,
když nesprávně rozhodl odsuzujícím rozsudkem i ve vztahu k jednání, pro které
trestní stíhání nebylo nikdy zahájeno (zde obviněná odkazuje na usnesení o
zahájení trestního stíhání ze dne 18. 9. 2020), protože nikdy nebyla stíhána
pro to, že přišla při distribuci metamfetaminu do styku s J. K., R. M., B.
P., M. Š. a L. Z. Jak přitom vyplývá z obsahu spisu, obviněná brojila v
rámci svého odvolání nejen proti výroku o trestu, ale proti celému rozsudku
soudu prvního stupně (když expressis verbis uvedla, že „odvolání musí směřovat
i do výroku o vině“). V tomto případě podle obviněné nelze zahájení trestního
stíhání dohnat vložením pěti slov „a dalším dosud neustanoveným osobám“. Navíc
uvedená věta vedlejší v rámci usnesení o zahájení trestního stíhání podle
obviněné vůbec nenavazuje na to, co je jí kladeno za vinu, natož aby se dané
usnesení vůbec zabývalo tím, zda disponovala oprávněním s předmětnými látkami
nakládat (zde obviněná odkazuje na č. l. 3 verte protokolu o veřejném
zasedání). Výrok o trestu je nadto závislý na výroku o vině a podle obviněné
není možné, aby odvolací soud přezkoumal pouze napadený výrok o trestu a nijak
se nezabýval napadeným výrokem o vině. Otázka viny tak po rozhodnutí odvolacího
soudu zůstala – ve vztahu k odvolacím námitkám obviněné – nepřezkoumána.
7. Navíc chybí-li v napadeném usnesení odvolacího soudu přezkoumání
námitek obviněné, není současně ani patrné, zda odvolací soud zamítl odvolání
obviněné. Ta připomíná, že odvolací řízení se v žádném svém stadiu neocitá mimo
ústavní rámec pravidel spravedlivého procesu vymezeného Ústavou České republiky
(dále jen „Ústava“) a Listinou a rozhodovací praxe nesmí narušovat ústavní
zásadu rovnosti účastníků řízení. Obviněná dále poukazuje na článek 90 Ústavy a
zdůrazňuje, že pravomoc soudu rozhodnout je nezadatelná a v rámci přezkumu se
jí soud nemůže zprostit, obrátí-li se na něj účastník řízení, který se v
souladu s článkem 36 odst. 1 Listiny domáhá svých práv stanoveným postupem.
8. Podle obviněné uvedenou situaci nelze řešit jinak, než zrušením
napadeného usnesení odvolacího soudu, který by měl nově rozhodnout o vině i o
trestu. Podle obviněné pak neobstojí námitka nedostatku kompetence zabývat se
výrokem o vině, jestliže obviněná zaměřila své písemné odvolání do výroku o
trestu a až u veřejného zasedání ho rozšířila i proti výroku o vině. Pro
odvolací soud jsou totiž závazné články 4 a 95 Ústavy zavazující soudní moc k
ochraně základních práv a bude nezbytné zohlednit konkurenci norem podústavního
práva a interpretační alternativy (k tomu obviněná odkazuje na nález Ústavního
soudu ze dne 16. 1. 2003, sp. zn. III. ÚS 671/02).
9. Z těchto důvodů proto obviněná navrhuje, aby Nejvyšší soud zrušil
usnesení odvolacího soudu a rozhodl současně ve smyslu § 265k odst. 2 a § 265l
odst. 1 tr. řádu.
10. K dovolání obviněné se vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního
zastupitelství (dále jen „státní zástupce“). Po připomenutí obsahu napadených
rozhodnutí a dovolací argumentace obviněné státní zástupce konstatuje, že
právní posouzení skutku vzešlo z rozsudku soudu prvního stupně, jakožto soudu
nalézacího, a nikoliv z rozhodnutí soudu odvolacího. Dále je patrno, že
odvolací soud napadené rozhodnutí věcně přezkoumával, když porušení procesních
podmínek by mohlo spočívat jen v tom, že odvolací soud napadené rozhodnutí
vůbec věcně nepřezkoumal (viz PÚRY, F., ŠÁMAL, P. In: ŠÁMAL, P. a kol. Trestní
řád II. § 154 až 314d. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 3175.)
Konečně je z obsahu dovolání podle státního zástupce patrno, že důvod podle §
265b odst. 1 písm. g) tr. řádu se má vztahovat k odsuzujícímu rozsudku soudu
prvního stupně, a že usnesení odvolacího soudu chtěla patrně obviněná napadnout
pouze podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. řádu. Samotné dovolání obviněné pak
státní zástupce neshledává přípustným.
11. To proto, neboť obviněná podle státního zástupce učinila na počátku
hlavního líčení dne 16. 12. 2020, po poradě se svou tehdejší obhájkyní,
prohlášení viny podle § 206c odst. 1 tr. řádu, a to pouze s výhradou ohledně
svědků N. a S. Soud prvního stupně toto prohlášení přijal a ohledně
uvedených dvou svědků posléze akceptoval veškeré výhrady obviněné a v jejich
intencích upravil popis skutku. Zmíněné prohlášení viny se tedy týkalo všech
ostatních okolností, zejména také všech ostatních v obžalobě uvedených svědků a
dále též dalších osob „dosud neustanovených“. Schválené prohlášení viny tak
podle názoru státního zástupce zásadně omezilo rozsah možných opravných
prostředků, které mohla obviněná podat. Podle § 206c odst. 7 tr. řádu nelze
skutečnosti uvedené v prohlášení napadat opravným prostředkem. Podle § 246
odst. 1 písm. b) tr. řádu je obviněný oprávněn napadnout rozsudek odvoláním pro
přímo se jej dotýkající výrok, „nejde-li o výrok o vině v rozsahu, v jakém soud
přijal jeho prohlášení viny“. Jinými slovy obviněná tak byla oprávněna
napadnout výrok o vině pouze ohledně svého jednání vůči svědkům N. a S., na
něž se její uznání viny nevztahovalo.
12. V souladu s tímto omezením podala obviněná své odvolání ze dne 6. 1.
2021 toliko proti výroku o trestu. Avšak dne 4. 2. 2021 v průběhu veřejného
zasedání odvolacího soudu rozšířila okruh svých námitek i na výrok o vině
ohledně distribuce pervitinu vůči pěti dalším svědkům, aniž by mezi nimi již
uvedla N. a S. Zjevně tak napadla výrok o vině v širším rozsahu, než v
jakém soud přijal její prohlášení viny – mohla brojit pouze proti své vině
ohledně svědků N. a S., což neučinila. V této části podala odvolání podle
mínění státního zástupce zjevně jako osoba neoprávněná. Ve smyslu § 254 odst. 2
tr. řádu tak nebyla ani zde uvedenou osobou oprávněnou k podání odvolání.
Odvolací soud tím měl uzavřeny všechny cesty k rozšíření svého přezkumu na
výrok o vině. A nemohl se tak stát ani soudem, který by o tomto výroku rozhodl
ve druhém stupni ve smyslu § 265a odst. 1 tr. řádu, což je jednou ze základních
podmínek přípustnosti dovolání.
13. Na okraj věci pak státní zástupce připomíná usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 5. 2. 2003, sp. zn. 5 Tdo 82/2003, uveřejněné pod č. 20/2004 Sb.
rozh. tr., z něhož je patrno, že obviněný může „napadnout dovoláním rozhodnutí
odvolacího soudu jen v tom rozsahu, v jakém byl odvolací soud oprávněn
přezkoumat rozsudek soudu prvního stupně. Směřuje-li přesto odvolání proti
výroku, který odvolací soud nepřezkoumával podle § 254 odst. 1 tr. ř. a neměl
povinnost jej přezkoumat ani podle § 254 odst. 2, 3 tr. ř., musí být takové
dovolání odmítnuto jako nepřípustné podle § 265i odst. 1 písm. a) tr. ř.“ (v
této souvislosti státní zástupce odkazuje též na usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 7. 5. 2013, sp. zn. 4 Tdo 412/2013, uveřejněné pod č. 68/2013 Sb. rozh. tr.
a na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 2. 2003, sp. zn. 5 Tdo 82/2003, či ze
dne 22. 10. 2014, sp. zn. 1241/2014). Pouze na okraj pak státní zástupce
dodává, že odvolací soud se přesto i dodatečnými námitkami proti výroku o vině
zabýval, jak je patrno z bodu 7. odůvodnění jeho usnesení, a přiléhavě se s
nimi vypořádal. Ani z této skutečnosti však nelze dovodit, že by se tím snad
stal soudem ve druhém stupni rozhodujícím o vině a že by tím snad otevřel cestu
k možnému napadení tohoto výroku cestou dovolání (podle státního zástupce je
totiž rozhodující rozsah přezkumu, k němuž byl odvolací soud oprávněn, a nelze
proto zohledňovat různá jiná posuzování nenapadených výroků rozhodnutí, pokud
by se snad k takovému aktivnímu posuzování nad rámec podaného odvolání dal
odvolací soud strhnout – výsledkem takového aktivního posuzování by nemohlo být
žádné procesní rozhodnutí ani opatření, leč jen poznámka, která má charakter
pouhého obiter dictum).
14. Pro úplnost státní zástupce dodává, že Nejvyšší soud v některých
svých starších rozhodnutích považoval za rozhodné, v jakém rozsahu odvolací
soud napadený rozsudek skutečně přezkoumával, ať již k tomu byl či nebyl
povinen či oprávněn (viz například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 4.
2016, sp. zn. 3 Tdo 405/2016, anebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 5.
2017, sp. zn. 3 Tdo 590/2017). Oproti tomu v pozdějších svých rozhodnutích již
považuje za rozhodné, v jakém rozsahu byl odvolací soud oprávněn přezkum
provést a případné překročení těchto hranic považuje za nerozhodné [viz
například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 8. 2017, sp. zn. 3 Tdo 864/2017,
ze dne 30. 5. 2019, sp. zn. 6 Tdo 383/2019, ze dne 29. 8. 2019, sp. zn. 11 Tdo
707/2019 (srov. body 12. až 14. odůvodnění, které státní zástupce cituje), ze
dne 20. 5. 2020, sp. zn. 11 Tdo 286/2020 (bod 29. odůvodnění) a ze dne 27. 5.
2020, sp. zn. 8 Tdo 423/2020 (body 13. až 18. odůvodnění)]. V této souvislosti
státní zástupce poukazuje rovněž na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 6.
2018, sp. zn. 6 Tz 6/2018, uveřejněný pod č. 36/2019 Sb. rozh. tr., z něhož
plyne, že odvolací soud je nucen respektovat rozsah odvolání státního zástupce
dokonce i ohledně jednotlivých trestů a může tak zasahovat jen do výroků o těch
jednotlivých trestech, které byly odvoláním státního zástupce výslovně napadeny.
15. Pro rozhodnutí, zda shora zmíněný bod 7. odůvodnění usnesení
odvolacího soudu je či není pouhým obiter dictum, je tedy rozhodné, zda
odvolací soud výrok
o vině přezkoumávat směl či nesměl – bez ohledu na to, zda jej ve skutečnosti
zkoumal či nezkoumal. V předmětné věci se pak podle státního zástupce o pouhou
poznámku na okraj – ono obiter dictum – jednoznačně jedná, neboť nebyl dán
žádný důvod, aby odvolací soud přezkoumával výroky v rozsahu, v jakém je
napadla svým odvoláním osoba k takovému rozsahu odvolání neoprávněná.
16. Dovolání je tak podle státního zástupce přípustné pouze ohledně
jednání obviněné vůči svědkům N. a S., avšak proti této části viny obviněná
nic nenamítá, a dále proti výroku o trestu, přirozeně s omezením co do
konkrétních důvodů. Ani proti výroku o trestu ale obviněná nic konkrétního
neuvádí a nezmiňuje ani odpovídající důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr.
řádu. Pokud se v textu svého dovolání o trestu zmiňuje, nečiní uložený trest
součástí svých dovolacích námitek.
17. Zcela na okraj pak státní zástupce dodává, že brojí-li obviněná ve
své podstatě proti zachování totožnosti skutku, její dovolání by nebylo
důvodné, ani kdyby bylo přípustné, neboť podle ustálené judikatury se v daném
případě jednalo o jeden skutek bez ohledu na konkrétní odběratele pervitinu.
Navíc je patrno, že okruh těchto odběratelů se dílem liší pouze mezi usnesením
o zahájení trestního stíhání a obžalobou, nikoliv již mezi obžalobou a
rozsudkem, kde jsou uvedeni totožní odběratelé (viz např. z odůvodnění usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 22. 3. 2017, sp. zn. 11 Tdo 125/2017, v němž tento
uvádí: „[p]rotože v daném případě nelze jednotlivé prodeje oddělit ani časově
ani věcně ve vztahu k jednotlivým osobám, které si pervitin od obviněného
opatřovaly, je zjevné, že jeho jednání nelze dělit na samostatné skutky ani
jednotlivé dílčí útoky ve smyslu § 12 odst. 12 tr. řádu.“; obdobně viz také
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2020, sp. zn. 11 Tdo 1007/2020).
18. Státní zástupce proto uzavírá, že konkrétní námitky uvedené
obviněnou směřují proti té části výroku o vině, ohledně níž se obviněná zbavila
práva podat opravné prostředky již svým prohlášením viny před nalézacím soudem,
tedy soudem prvostupňovým.
Tím se zbavila nejen možnosti podat proti této části výroku o vině odvolání,
ale i možnosti podat proti ní dovolání, neboť dovolání je přípustné pouze proti
rozhodnutí učiněnému ve druhém stupni.
19. S ohledem na výše uvedené tak státní zástupce navrhuje, aby Nejvyšší
soud podle § 265i odst. 1 písm. a) tr. řádu dovolání obviněné odmítl, neboť
není přípustné.
20. Vyjádření státního zástupce Nejvyšší soud zaslal obhájci obviněné k
případné replice, již do dne vydání tohoto rozhodnutí neobdržel.
III.
Přípustnost dovolání
21. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. řádu) nejprve
zjišťoval, zda je dovolání přípustné a zda vyhovuje všem relevantním
ustanovením trestního řádu, tedy zda bylo podáno v souladu s § 265a odst. 1, 2
tr. řádu, v zákonné dvouměsíční lhůtě a na příslušném místě v souladu s § 265e
odst. 1, 3 tr. řádu, jakož i oprávněnou osobou ve smyslu § 265d odst. 1 písm.
c), odst. 2 tr. řádu. Dále Nejvyšší soud posoudil, zda dovolání splňuje
obligatorní obsahové náležitosti tohoto mimořádného opravného prostředku
upravené v § 265f tr. řádu.
22. Nejvyšší soud je nucen konstatovat, že ač dovolání obviněné splňuje
veškeré zákonné náležitosti, není přípustné ve smyslu § 265a odst. 1 tr. řádu a
contrario.
23. Podle § 265a odst. 1 tr. řádu platí, že dovoláním lze napadnout
pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, jestliže soud rozhodl ve druhém
stupni a zákon to připouští. Ustanovení § 265a odst. 2 tr. řádu pak stanovuje
taxativní výčet rozhodnutí, jež lze považovat za rozhodnutí ve věci samé.
Přitom platí, že dovoláním lze napadat pouze výroky zde uvedených rozhodnutí,
neboť ustanovení § 265a odst. 4 tr. řádu vylučuje podání dovolání jen proti
důvodům rozhodnutí.
24. Předpokladem přípustnosti dovolání je tudíž skutečnost, že proběhlo
řízení před soudem prvního stupně, ve věci rozhodl soud druhého stupně, a vydal
některé z rozhodnutí předpokládaných ustanovením § 265a odst. 2 tr. řádu.
Zákonná dikce tak z pohledu přípustnosti dovolání nastoluje procesní situaci,
kdy ve věci rozhodl jak soud prvního stupně, tak soud druhého stupně, přičemž
pokud odvolací soud sám nerozhodl některým z meritorních rozhodnutí,
předpokládaných ustanovením § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. řádu, lze
dovoláním napadnout toliko rozhodnutí, kterým soud druhého stupně zamítl nebo
odmítl řádný opravný prostředek proti obdobným rozhodnutím vydaným soudem
prvního stupně.
25. Přitom platí, že dovolatel brojící proti rozhodnutí soudu druhého
stupně může se svým dovoláním uspět jen za předpokladu, že napadené rozhodnutí
odvolacího soudu je zatíženo některou z vad uvedených v § 265b odst. l písm. a)
až l) tr. řádu. Existence takové vady je ovšem podmíněna tím, že odvolací soud
svým procesním postupem pochybil některým ze způsobů specifikovaných
ustanovením § 265b odst. l písm. a) až k) tr. řádu nebo rozhodl o zamítnutí
nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení
uvedenému v ustanovení § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. řádu, aniž byly
splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v
řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k) § 265b
odst. 1 tr. řádu.
26. Jak dále plyne z § 254 odst. 1 tr. řádu odvolací řízení spočívá na
principu vázanosti odvolacího soudu obsahem podaného odvolání, resp. vytýkanými
nedostatky. Nezamítne-li nebo neodmítne-li odvolací soud odvolání podle § 253
tr. řádu, přezkoumá zákonnost a odůvodněnost jen těch oddělitelných výroků
rozsudku, proti nimž bylo podáno odvolání, i správnost postupu řízení, které
jim předcházelo, a to z hlediska vytýkaných vad. Odvolací soud proto přezkoumá
z podnětu podaného odvolání jen ty oddělitelné výroky rozsudku, proti nimž
odvolatel podal odvolání, a dále správnost postupu řízení, které jim
předcházelo. Takovým oddělitelným výrokem je např. výrok o trestu či výrok o
náhradě škody. Jiné výroky a jim předcházející řízení odvolací soud nesmí
zásadně přezkoumávat, a to i kdyby šlo o výroky, proti nimž by odvolatel mohl
podat odvolání, avšak odvolání nepodal.
27. Ve svém usnesení ze dne 5. 2. 2003, sp. zn. 5 Tdo 82/2003,
uveřejněném pod č. 20/2004 Sb. rozh. tr. – na které správně odkazuje i státní
zástupce – Nejvyšší soud judikoval, že dovolatel, ať se již jedná o státního
zástupce nebo o obviněného, může napadat podaným dovoláním rozhodnutí
odvolacího soudu pouze a výhradně v tom rozsahu, v jakém byl tento soud
oprávněn přezkoumat, eventuálně změnit rozhodnutí soudu prvního stupně. Jinými
slovy jestliže odvolání bylo podáno toliko proti jednomu z výroků rozsudku
soudu prvního stupně a odvolací soud podle § 254 odst. 1 tr. řádu přezkoumával
zákonnost a odůvodněnost pouze tohoto oddělitelného výroku rozsudku, jakož i
správnost postupu řízení, které mu předcházelo (aniž byl přitom povinen
přezkoumat jiné výroky postupem podle § 254 odst. 2, 3 tr. řádu), může
dovolatel napadnout dovoláním rozhodnutí odvolacího soudu jen v tom rozsahu, v
jakém byl odvolací soud oprávněn přezkoumat rozsudek soudu prvního stupně.
Směřuje-li přesto dovolání proti výroku, který odvolací soud nepřezkoumával
podle § 254 odst. 1 tr. řádu a neměl povinnost jej přezkoumat ani podle § 254
odst. 2, 3 tr. řádu, musí být takové dovolání odmítnuto jako nepřípustné podle
§ 265i odst. 1 písm. a) tr. řádu.
28. K tomu je třeba připomenout, že podle § 246 odst. 1 písm. b) tr.
řádu, ve znění účinném od 1. 10. 2020, může obviněný rozsudek soudu prvního
stupně napadnout pro nesprávnost výroku, který se ho přímo dotýká, nejde-li o
výrok o vině v rozsahu, v jakém soud přijal jeho prohlášení viny.
29. Podle § 206d tr. řádu, ve znění účinném od 1. 10. 2020, platí, že po
zjištění stanoviska obviněného k obžalobě, nedošlo-li k sjednání dohody o vině
a trestu ani k prohlášení viny obviněným, může soud rozhodnout o upuštění od
dokazování těch skutečností, které státní zástupce a obviněný označili za
nesporné, pokud s ohledem na ostatní zjištěné skutečnosti není závažného důvodu
o těchto prohlášeních pochybovat.
30. Z obsahu trestního spisu Nejvyšší soud zjistil, že soud prvního
stupně konal dne 16. 12. 2020 v trestní věci obviněné hlavní líčení. V něm
státní zástupce po přednesení obžaloby konstatoval, že skutečnosti uvedené v
jejím výroku považuje za nesporné (viz č. l. 165). Obviněná pak – po poradě se
svou tehdejší obhájkyní – uvedla, že souhlasí se vším, co je uvedeno v obžalobě
s tím, že je to nesporné a má výtku jen vůči osobám svědků A. N. a K. S., ve
vztahu k nimž s podanou obžalobou nesouhlasila. Jinak se vyjádřila tak, že se
vším (rozuměj s obžalobou) souhlasí a cítí se vinna [viz č. l. 165 verte].
31. Na podkladu uvedeného následně soud prvního stupně v rámci hlavního
líčení vyhlásil usnesení, že s výjimkou jednání ve vztahu k A. N. a K. S.,
s ohledem na prohlášení obviněné, podle § 206d tr. řádu upouští od dokazování
(viz č. l. 165 verte).
32. Následující dokazování před soudem prvního stupně bylo – co se týče
otázky viny – vedeno toliko ve vztahu k výše jmenovaným svědkům a k otázce
recidivy obviněné ve smyslu § 283 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku (viz č. l. 165
verte a násl.).
33. Proti posléze vydanému rozsudku soudu prvního stupně, jímž byla
obviněná uznána vinnou ze spáchání zvlášť závažného zločinu nedovolené výroby a
jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst.
1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku tato podala dne 7. 1. 2021 prostřednictvím své
tehdejší obhájkyně odvolání, které explicite směřovala toliko do výroku o
trestu daného rozsudku (srov. č. l. 179-180).
34. Dne 4. 2. 2021 pak konal odvolací soud veřejné zasedání, jehož
předmětem bylo rozhodnutí o odvolání obviněné proti rozsudku soudu prvního
stupně. V jeho průběhu obviněná uvedla, že trvá na podaném odvolání, které je
zaměřeno do výroku o trestu (viz č. l. 199 verte). Nový obhájce obviněné pak v
rámci přednesu odvolání – kdy plně odkázal na jeho písemné vyhotovení – uvedl,
že „pokud jde o výrok soudu, že současně pak i v nezjištěném množství
návykových látek dalším dosud neustanoveným osobám, takovýto nekonkrétní,
nepřezkoumatelný a ničím nedokázaný výrok nemůže u odvolacího soudu obstát.
Nemůže obstát ani výrok, že obžalovaná měla distribuovat nezjištěné množství
metamfetaminu, kdy takový výrok je rovněž neurčitý a nepřezkoumatelný.“ (srov.
č. l. 200 a zvukový záznam veřejného zasedání na č. l. 202).
35. Z odůvodnění v záhlaví uvedeného usnesení odvolacího soudu se
podává, že tento reflektoval výše uvedené výhrady obhajoby vůči výroku o vině,
který obviněná označila za nekonkrétní a nepřezkoumatelný co do distribuce
blíže nezjištěného množství metamfetaminu blíže neustanoveným osobám (srov. bod
4. usnesení odvolacího soudu). Vyslovil se k nim v bodu 7. svého usnesení, a to
tak, že shora vzpomenutou námitku neshledal důvodnou, přičemž dodal, že
obviněná zpochybnila v rámci hlavního líčení rozsah distribuce toliko ve vztahu
ke svědkům S. a N., zbývající skutková zjištění pak prohlásila za nesporná.
36. Podle Nejvyššího soudu má právě posledně vzpomenutá skutečnost
zásadní význam pro posouzení otázky přípustnosti dovolání obviněné. To proto,
neboť její dovolací argumentace směřuje – jak je patrné z výše uvedeného –
toliko do výroku o vině, a to navíc jen do té jeho části, ve vztahu k níž
obviněná prohlásila relevantní skutková zjištění za nesporná. Takové její
prohlášení soud prvního stupně nejenže přijal, ale následně i rozhodl podle §
206d tr. řádu o upuštění od dokazování nesporných skutečností stran otázky
viny obviněné ve vztahu ke všem dílčím jednáním popsaným výše, s výjimkou
jednání ve vztahu ke svědkům A. N. a K. S., jehož popis uvedený v obžalobě
obviněná rozporovala.
37. Smyslem ustanovení § 206d tr. řádu a zde zakotveného institutu
nesporných skutečností a upuštění od jejich dokazování v hlavním líčení (jež
mají svůj původ v ustanoveních § 314b odst. 2 a § 314d odst. 2 tr. řádu, ve
znění do 30. 9. 2020) není nic jiného než zjednodušení a zrychlení soudního
řízení, u něhož lze s ohledem na povahu důkazního materiálu podstatně zúžit
rozsah dokazování nutný k objasnění skutkového stavu věci bez důvodných
pochybností v rozsahu potřebném pro rozhodnutí soudu (viz ŠÁMAL, Pavel. In
ŠÁMAL, P. a kol. Trestní řád II. § 154 až 314d. Komentář. 7. vydání. Praha: C.
H. Beck, 2013, s. 3549).
38. Jestliže tedy obviněný a státní zástupce označí za nesporné určité
skutečnosti a o těchto prohlášeních s ohledem na ostatní zjištěné skutečnosti
není závažného důvodu pochybovat, a soud následně v intencích tohoto závěru
učiní rozhodnutí podle § 206d tr. řádu, platí, že takové skutečnosti již
zásadně nemohou – s výjimkou případů, které by představovaly porušení práva
obviněného na spravedlivý proces – být předmětem následného přezkumu ze strany
odvolacího soudu. Podstata institutu upuštění od dokazování je zde totiž
obdobná jako v případě institutu prohlášení viny ve smyslu § 206c tr. řádu (byť
s tím rozdílem, že institut nesporných skutečností se týká toliko otázek
skutkových, kdežto prohlášení viny rovněž otázek právních, resp. právní
kvalifikace skutku uvedené v obžalobě, a nelze je proto zaměňovat; proto se
Nejvyšší soud nemohl v této části ztotožnit se závěrem státního zástupce
prezentovaným v jeho vyjádření, že obviněná prohlásila svoji vinu ve smyslu §
206c tr. řádu). V obou případech však dochází na základě souhlasu obou hlavních
procesních stran (tj. obviněného a státního zástupce) v hlavním líčení k
úplnému nebo částečnému upuštění od dokazování, a to za účelem zrychlení celého
trestního řízení.
39. Ustanovení § 206d tr. řádu sice neobsahuje ohledně nesporných
skutečností stejné pravidlo jako je obsaženo v § 206c odst. 7 větě druhé tr.
řádu, tedy že skutečnosti uvedené v prohlášení viny nelze napadat opravným
prostředkem, nicméně by bylo v přímém rozporu s podstatou institutu nesporných
skutečností, aby tyto bylo možné následně až v rámci odvolacího řízení (tedy de
facto poprvé) na podkladě podaného odvolání rozporovat. Opačný případ by ad
absurdum totiž stavěl odvolací soud do pozice soudu prvního stupně – před nímž
výlučně probíhá hlavní líčení jakožto těžiště dokazování v trestním řízení –
která mu ale zásadně nepřísluší. Proto má Nejvyšší soud za to, že v případě
nesporných skutečností, ohledně nichž bylo soudem rozhodnuto o upuštění od
dokazování podle § 206d tr. řádu, je třeba v řízení o odvolání uplatnit
analogicky tatáž pravidla, která se užijí ve vztahu k prohlášení viny ve smyslu
§ 206c odst. 7 věty druhé tr. řádu a § 246 odst. 1 písm. b) tr. řádu.
40. Promítnuto do poměrů projednávané trestní věci to znamená, že
jestliže obviněná učinila (prostřednictvím svého obhájce v rámci veřejného
zasedání) předmětem svého odvolání rovněž výrok o vině rozsudku soudu prvního
stupně v té části, v níž předtím prohlásila skutečnosti uvedené v obžalobě za
nesporné, na což následně reagoval soud prvního stupně vydáním usnesení podle §
206d tr. řádu, nemohl odvolací soud v tomto rozsahu rozsudek soudu prvního
stupně ve smyslu § 246 odst. 1 písm. b) tr. řádu per analogiam přezkoumat.
41. Podle usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 2. 2003, sp. zn. 5 Tdo
82/2003, uveřejněném pod č. 20/2004 Sb. rozh. tr., může dovolatel napadat
podaným dovoláním rozhodnutí odvolacího soudu pouze a výhradně v tom rozsahu, v
jakém byl tento soud oprávněn přezkoumat, eventuálně změnit rozhodnutí soudu
prvního stupně. Protože odvolací soud nebyl oprávněn přezkoumávat zákonnost a
odůvodněnost výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně v té části, v níž
předtím obviněná prohlásila skutečnosti uvedené v obžalobě za nesporné, nemůže
obviněná výrok o vině v tomto rozsahu napadnout ani svým dovoláním.
42. Z těchto důvodů Nejvyšší soud shledal dovolání obviněné směřující
toliko proti výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně, resp. proti usnesení
odvolacího soudu, jímž bylo její odvolání zamítnuto, jako nepřípustné. Za
takové situace se pak Nejvyšší soud nemohl zabývat ani dalšími – navíc ryze
procesními námitkami obviněné. Pouze obiter dictum poukazuje Nejvyšší soud na
bod 7. usnesení odvolacího soudu, z něhož je patrné, jak se tento vypořádal s
jejími výhradami vůči formulaci skutku v rámci usnesení o zahájení trestního
stíhání, a dále na jeho body 6., 8. a 9., z nichž je zřejmé, jak vypořádal její
odvolací námitky a proč nakonec rozhodl o zamítnutí podaného odvolání podle §
256 tr. řádu.
IV.
Závěrečné zhodnocení Nejvyššího soudu
43. Protože dovolání obviněné směřovalo proti té části výroku o vině
rozsudku soudu prvního stupně, ve vztahu k níž tento soud rozhodl podle § 206d
tr. řádu o upuštění od dokazování nesporných skutečností a z tohoto důvodu
odvolací soud nebyl oprávněn přezkoumávat zákonnost a odůvodněnost této části
výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně, nezbylo Nejvyššímu soudu než
dovolání obviněné K. M. podle § 265i odst. 1 písm. a) tr. řádu odmítnout,
přičemž v souladu s § 265r odst. 1 písm. a) tr. řádu tak rozhodl v neveřejném
zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení
opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. řádu).
V Brně dne 17. 6. 2021
JUDr. Tomáš Durdík
předseda senátu
Vypracoval:
JUDr. Petr Škvain, Ph.D.