11 Tdo 1007/2020-6977
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne
30. 9. 2020 o dovolání obviněné Š. V., rozené F., nar. XY v XY, trvale bytem
XY, t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Opava, proti rozsudku
Vrchního soudu v Praze ze dne 24. 2. 2020, sp. zn. 11 To 77/2019, v trestní
věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 2 T 12/2018, t a k t o :
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání obviněné Š. V.
odmítá.
1. Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 16. 8. 2019, sp. zn. 2 T
12/2018, byla obviněná Š. V. pod bodem I. uznána vinnou zločinem nedovolené
výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §
283 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. c) tr. zákoníku. Za výše uvedené
jednání a za sbíhající se přečin krádeže podle § 205 odst. 1 písm. b), odst. 3
tr. zákoníku, spáchaný ve formě pomoci podle § 24 odst. 1 písm. c) tr.
zákoníku, jímž byla uznána vinnou rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne
28. 3. 2018, sp. zn. 2 T 19/2018, ve spojení s usnesením Městského soudu v
Praze ze dne 20. 9. 2018, sp. zn. 67 To 218/2018, byla obviněná odsouzena podle
§ 283 odst. 3 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému
trestu odnětí svobody v trvání deseti let, pro jehož výkon byla podle § 56
odst. 2 písm. b) tr. zákoníku zařazena do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle §
71 odst. 1 a § 70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku byl obviněné uložen rovněž
trest propadnutí náhradní hodnoty a trest propadnutí věci v podobě věcí
podrobně specifikovaných ve výrokové části citovaného rozsudku Městského soudu
v Praze. Současně byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Obvodního soudu pro
Prahu 5 ze dne 28. 3. 2018, sp. zn. 2 T 19/2018, jakož i všechna další
rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž
došlo tímto zrušením, pozbyla podkladu.
2. Pro úplnost je vhodné dodat, že rozsudkem Městského soudu v Praze ze
dne 16. 8. 2019, sp. zn. 2 T 12/2018, byli odsouzeni rovněž spoluobvinění L. B., D. H., J. V., J. S., P. Z., H. N., A. B. a J. D., když obviněný L. B. byl
pod bodem I. uznán vinným zločinem nedovolené výroby a jiného nakládání s
omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. c) tr. zákoníku, za což byl odsouzen k trestu odnětí svobody
v trvání tří let a šesti měsíců a dále k trestu propadnutí věci. Obviněný D. H. byl uznán vinným zločinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a
psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, odst. 2 písm. a), c) tr. zákoníku, za což byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání tří let a k
trestu propadnutí náhradní hodnoty, přičemž ve vztahu k jeho osobě bylo
rozhodnuto rovněž o uložení ochranného opatření v podobě zabrání věcí. Obviněná
J. V. byla rozsudkem nalézacího soudu uznána vinnou pod bodem I. zločinem
nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s
jedy podle § 283 odst. 1, odst. 2 písm. a), c) tr. zákoníku, za což byla
odsouzena k trestu propadnutí náhradní hodnoty a k trestu odnětí svobody v
trvání dvou let, jehož výkon jí byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání
tří let. Obviněný J. S. byl pod bodem I. rozsudku nalézacího soudu uznán vinným
zločinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními
látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, odst. 2 písm. a), c) tr. zákoníku, za což
byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání pěti let a k trestům propadnutí
věci. Rovněž obviněný P. Z. byl citovaným rozsudkem soudu prvního stupně pod
bodem I. uznán vinným zločinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými
a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, odst. 2 písm. a), c) tr. zákoníku, za což byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání dvou let a šesti
měsíců, jehož výkon mu byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání pěti let
za současného vyslovení dohledu nad jeho osobou, dále k peněžitému trestu v
celkové výši 50.000 Kč a k trestu propadnutí věci. Obviněná H. N. byla
rozsudkem nalézacího soudu uznána vinnou pod bodem II. zločinem nedovolené
výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §
283 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku, za což byla odsouzena k trestu
odnětí svobody v trvání tří let a k trestu propadnutí věci. Obviněná A. B. byla
rozsudkem nalézacího soudu uznána vinnou pod bodem III. přečinem nedovolené
výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §
283 odst. 1 tr. zákoníku, za což byla odsouzena k trestu odnětí svobody v
trvání tří let, jehož výkon jí byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání
dvou let za současného vyslovení dohledu nad její osobou, dále k trestu
propadnutí věci a uložením ochranného opatření bylo rozhodnuto o zabrání věcí. Obviněný J. D. byl pod bodem IV. rozsudku nalézacího soudu uznán vinným
přečinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními
látkami a s jedy podle § 283 odst. 1 tr.
zákoníku, spáchaným v účastenství
podle § 24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku, za což byl odsouzen k trestu odnětí
svobody v trvání osmnácti měsíců a uložením ochranného opatření bylo rozhodnuto
o zabrání věcí.
3. Proti rozsudku soudu prvního stupně podali odvolání obvinění Š. V.,
D. H., J. S. a dále ve prospěch obviněné J. V. i státní zástupkyně Městského
státního zastupitelství v Praze. Vrchní soud v Praze podle § 258 odst. 1 písm.
d), e), odst. 2 tr. řádu z podnětu odvolání státní zástupkyně a obviněné Š. V.
napadený rozsudek Městského soudu v Praze částečně zrušil, a to ve výrocích o
trestu ve vztahu k osobám obviněných Š. V. a J. V. Podle § 259 odst. 3 tr. řádu
pak při nezměněném výroku o vině obviněnou Š. V. odsoudil k trestu odnětí
svobody a trestu propadnutí věci ve shodném rozsahu jako nalézací soud. Nově ji
však podle § 71 odst. 1 tr. zákoníku odsoudil k trestu propadnutí náhradní
hodnoty v podobě věcí podrobně specifikovaných ve výrokové části citovaného
rozsudku, z nichž oproti trestu propadnutí náhradní hodnoty uloženému nalézacím
soudem vyloučil hodinky zn. Cartier a peněžní prostředky ve výši 61.800 Kč. Z
výroku o trestu vrchní soud v důsledku zrušení rozsudku Obvodního soudu pro
Prahu 5 ze dne 28. 3. 2018, sp. zn. 2 T 19/2018, ve spojení s usnesením
Městského soudu v Praze ze dne 20. 9. 2018, sp. zn. 67 To 218/2018, a to
usnesením Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2019, sp. zn. 3 Tdo 185/2019, vypustil
též část výroku vztahující se k uložení souhrnného trestu. Taktéž obviněnou J.
V. pak odvolací soud v citovaném rozsudku odsoudil k trestu odnětí svobody ve
shodném rozsahu jako nalézací soud, avšak na rozdíl od nalézacího soudu upustil
od uložení trestu propadnutí náhradní hodnoty. Naproti tomu odvolání zbylých
obviněných odvolací soud jako nedůvodná podle § 256 tr. řádu zamítl.
4. Podle skutkových zjištění Městského soudu v Praze se obviněná Š. V.
předmětné trestné činnosti dopustila tím, že společně s obviněným L. B., D. H.,
J. V., J. S. a P. Z.:
aniž by disponovali potřebným povolením k nakládání s omamnými a psychotropními
látkami a s jedy podle § 4 zákona č. 167/1998 Sb., o návykových látkách a o
změně některých dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, neoprávněně,
úmyslně, za účelem finančního zisku a s vědomím o jakou látku se jedná,
nakládali s psychotropní látkou metamfetamin (pervitin), který je zařazen v
Seznamu II podle Úmluvy o psychotropních látkách a je uveden v příloze č. 5
nařízení vlády č. 463/2013 Sb., o seznamech návykových látek, které podle § 44c
zákona č. 167/1998 Sb., o návykových látkách a o změně některých dalších
zákonů, ve znění pozdějších předpisů, stanoví seznamy omamných a psychotropních
látek a s pseudoefedrinem, který je uveden v kategorii 1 přílohy I Nařízení
Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 273/2004 ve znění Nařízení Evropského
parlamentu a Rady (EU) č. 1258/2013 ze dne 20. 11. 2013, tak že:
I. obvinění L. B., Š. V., D. H., J. V., J. S. a P. Z.
od blíže nezjištěné doby, nejméně od počátku měsíce července 2017 do zadržení
dne 11. 12. 2017, jako členové organizované skupiny působící především v
hlavním městě Praze a na území Středočeského kraje, se podíleli na neoprávněné
výrobě a následné distribuci drogy pervitin, kdy konkrétně:
obviněná Š. V. organizovala a financovala za částky 40.000 Kč až 200.000 Kč v
závislosti na množství, nákup léčivých přípravků na výrobu pervitinu tak, že
jednak neztotožněné osoby, a jednak nejméně od září 2017 obviněného L. B. ve
dnech 11. 9. 2017, 19. 10. 2017, 23. 10. 2017, 30. 10. 2017, 3. 11. 2017, 16.
11. 2017, 18. 11. 2017, 22. 11. 2017, 30. 11. 2017, 1. 12. 2017, 6. 12. 2017
nechala dovézt a společně s obviněným L. B. dne 19. 10. 2017 i dovezla z Polské
republiky více než 20 kg léčiv s obsahem pseudoefedrinu, které dostačovaly na
výrobu nejméně 2.550 gramů metamfetaminu hydrochloridu, a které předávala
jednak neztotožněným osobám, a jednak obviněným D. H. a J. V. za účelem výroby
pervitinu tzv. českou cestou, přičemž výrobcům částečně obstarávala chemikálie
a předměty potřebné k výrobě a jako odměnu nechávala část vyrobeného pervitinu
a částečně za výrobu vyplácela finanční hotovost v závislosti na množství
vyrobeného pervitinu, který pak následovně distribuovala obviněnému L. B., J.
Č., I. Č., K. F., A. J., M. K., J. P., Š. S., J. S., I. V. a dalším
neustanoveným osobám, kterým jej distribuovala již před červencem 2017, a to
nejméně od října 2016, a tehdy si pervitin obstarávala blíže nezjištěným
způsobem, přičemž dne 11. 12. 2017 v rámci domovní prohlídky byla v místě
jejího bydliště na adrese XY, Praha 8 – XY, na předzahrádce bytu, ukrytá pod
živým plotem, nalezena průhledná plastová dóza s víkem s obsahem 25,08 gramů
světlé krystalické látky v koncentraci 72 % metamfetaminu báze, což odpovídá
18,10 gramů metamfetaminu báze a v zásuvce skříňky v kuchyni na jídelním stole
byl nalezen sáček s obsahem 0,72 gramu bílé krystalické látky v koncentraci
72,3 % metamfetaminu báze, což odpovídá 0,52 gramu metamfetaminu báze.
II.
Dovolání a vyjádření k němu
5. Obviněná Š. V. napadla dovoláním podaným prostřednictvím svého
obhájce obě rozhodnutí nižších soudů, a to v celém jejich rozsahu, přičemž v
tomto svém mimořádném opravném prostředku odkázala na dovolací důvod podle §
265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, jehož naplnění spatřuje jednak ve skutečnosti,
že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném
nesprávném hmotněprávním posouzení, ale taktéž v porušení svým ústavních práv
(zejména práva na spravedlivý proces). Obviněná dále namítla, že skutková
zjištění učiněná soudem prvního stupně jsou v extrémním nesouladu s provedenými
důkazy, přičemž ve spojitosti s touto námitkou opětovně popřela svůj podíl na
stíhaném skutku, jehož skutečným pachatelem je dle jejího tvrzení obviněný L. B.
6. V odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku obviněná Š. V.
konkrétně namítá, že stíhané jednání mělo být kvalifikováno jako pokračující
trestný čin spáchaný více dílčími útoky, přičemž některé z těchto útoků zůstaly
ve stadiu pokusu. Nedokonání činu pak mělo být shledáno polehčující okolností
ve smyslu § 41 písm. d) tr. zákoníku. Skutková zjištění, na nichž je právní
kvalifikace postavena, pak dle obviněné nemají dostatečný základ v provedeném
dokazování, přičemž odvolací soud se dle obviněné s touto námitkou nevypořádal,
když nesdělil, zda nákupy léčiv probíhaly ve všech případech na pokyn
dovolatelky a jaká konkrétní množství ji obviněný L. B. předal.
7. Ve vztahu k procesním pochybením v dané věci obviněná namítá, že
odposlech a záznam telekomunikačního provozu byl nařízen na základě návrhu,
který byl vytvořen z předtištěných dokumentů obsahujících popis volně
zaměnitelných podezření. Do tohoto byly následně doplněny rukou pouze jména
podezřelých. Obecně formulovaný text návrhu na povolení odposlechu, v němž
absentovalo odůvodnění, proč nelze sledovaného účelu dosáhnout jinak nebo by
jinak jeho dosažení bylo podstatně ztížené, a proč se jedná o úkon neodkladný,
pak byl převzat i do příkazu vydaného soudem, který obviněná označuje za
ústavně nekonformní a v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu v důsledku jeho
nedostatků.
8. Obviněná dále brojí proti postupu nalézacího soudu, jenž v rámci
vyjádření obviněných k jednotlivým provedeným důkazům měl těmto klást i
doplňující otázky. Tím se dle obviněné z vyjádření obviněných stal jakýsi další
výslech, kdy však nebyl dán prostor procesním stranám k doplňujícím otázkám,
přičemž tázaní obvinění nebyli ani poučováni o možnosti odmítnout odpovědět na
otázky soudu.
9. Za nezákonný pak obviněná ve svém dovolání označila také proces
přehrávání záznamů telekomunikačního provozu. Jelikož byl původní CD nosič se
záznamy připojený ke spisu v případě některých hovorů nepoužitelný pro chybně
uložený formát těchto hovorů, dodala státní zástupkyně pro účely přehrání
důkazních hovorů CD nosiče s veškerými a úplnými záznamy telefonické
komunikace. K žádosti soudu byly posléze důkazní hovory zkopírovány na nový CD
nosič a založeny do spisu, nosiče se všemi záznamy soud nepožadoval.
Dovolatelka poukazuje na to, že na předložených CD nosičích byl jiný obsah než
ve spise, zejména na nich byly všechny odposlouchávané hovory, se kterými se
obhajoba neměla možnost seznámit a navrhnout jí vybrané záznamy k důkazu.
Obviněná k uvedenému rovněž namítá, že odvolací soud vyšel nejen z obsahu
záznamů telefonické komunikace, ale i z jejich přepisů, které však nelze
považovat za důkazy.
10. Ve vztahu k hodnocení provedených důkazů pak obviněná namítá, že
soudy obou stupňů porušily zásadu in dubio pro reo, když deformovaly výpovědi
obviněného L. B. ohledně množství údajně dovezeného prekurzoru ve vztahu k její
osobě tak, že přijaly verzi pro obviněnou nejméně příznivou, přičemž
nezohlednily informace svědčící v její prospěch, jako např. informace o
neprovedených nákupech, o cestách obviněného L. B. do Polska pro vlastní
potřebu a jeho vlastní odposlechem zaznamenané tvrzení, ve kterém prohlásil, že
„ona neví, co jsme vezli“. Posledně uvedená část hovoru byla soudem bez
zákonného důvodu ignorována, k čemuž odvolací soud nesprávně uvedl, že sdělení
adresované třetí osobě nacházející se v blízkosti volajícího, jenž bylo
zaznamenáno v rámci odposlechu před samotným hovorem mezi uživateli telefonních
stanic, nelze posoudit jako součást hovoru, nýbrž jako prostorový odposlech a
nebylo k němu tedy možno přihlížet.
11. Konečně pak dle obviněné nebyla v souladu se zákonnými požadavky
hodnocena výpověď obviněného L. B., jakožto jeden z klíčových důkazů, jež
nebyla hodnocena dostatečně pečlivě a v kontextu dalších důkazů, a to i s
ohledem na její možnou účelovost, když tento obviněný prokazatelně v průběhu
řízení vypovídal o některých skutečnostech nepravdivě. Zásadní je dle obviněné
Š. V. zejména motivace obviněného L. B. spojená se snahou získat status
spolupracujícího obviněného (přičemž jeho udělení dle obviněné taktéž odporuje
požadavkům zákona). V tomto kontextu poukazuje též na očividnou nerovnost mezi
jejím potrestáním a potrestáním obviněného L. B., když jí byl uložen trest
odnětí svobody třikrát vyšší. Dále poukazuje na skutečnost, že nebylo zahájeno
trestní stíhání pro další různorodou trestnou činnost páchanou obviněným L. B.,
ačkoli o ní byly v přípravném řízení opatřeny jasné poznatky.
12. Na základě výše uvedeného proto obviněná navrhuje, aby Nejvyšší soud
napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze, jakož i jemu předcházející rozsudek
Městského soudu v Praze zrušil a přikázal nalézacímu soudu, aby danou věc v
potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
13. K dovolání obviněné Š. V. zaslal své písemné stanovisko ze dne 14.
8. 2020, sp. zn. 1 NZO 624/2020-22, státní zástupce činný u Nejvyššího státního
zastupitelství (dále jen „státní zástupce“), který úvodem konstatoval, že
námitky obviněné odpovídají uplatněnému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1
písm. g) tr. řádu pouze z části, a že těmito námitkami obviněná ve svém
dovolání především opakuje svoji obhajobu, kterou soustavně uplatňovala v
průběhu celého trestního řízení, přičemž se s těmito námitkami soudy obou
nižších stupňů v dostatečné míře a správně vypořádaly. Obviněná dále
prostřednictvím podstatné části námitek nabízí jen vlastní verzi hodnocení
přípustnosti a důkazního přínosu provedených důkazů, přičemž polemizuje se
správností závěrů nalézacího a odvolacího soudu stran prokázání a míry jejího
podílu na projednávané trestné činnosti. V postupu a úvahách nalézacího a
odvolacího soudu však státní zástupce neshledal žádného vážného pochybení, když
tyto v dané věci provedly řádné dokazování a provedené důkazy hodnotily v
souladu s relevantními ustanoveními trestního řádu, přičemž své závěry
odpovídajícím způsobem reflektovaly ve svých rozhodnutích.
14. K namítanému nezákonnému přístupu k formulování dokumentů
vztahujících k odposlechům a záznamům telekomunikačního provozu státní zástupce
uvádí, že z těchto listin založených po odtajnění do trestního spisu je zcela
patrné, že se nejedná o obecné formuláře toliko s doplněním jmen osob a
telefonních čísel. Fakt, že bylo do předtištěných textů rukopisně doplňováno,
je dán jen specifickým technickým přístupem k tvorbě těchto utajovaných
písemností, když do předepsaných částí byly rukopisně vloženy utajované údaje a
byly opatřeny příslušnými doložkami. Z jejich textu je přitom patrné, že soud k
návrhu obdržel též spisový materiál policejního orgánu, který také prostudoval
a na jeho základě ve spojení s argumentací návrhů rozhodoval. Odůvodnění
příkazů pak obsahuje všechny nezbytné náležitosti a v tomto směru tak státní
zástupce neshledal žádných pochybení.
15. Pokud jde o dovolatelkou namítaný průběh vyjadřování se obviněných k
důkazům prováděným v průběhu hlavního líčení, nelze podle státního zástupce
považovat za nezákonný postup, při němž se, pro zamezení průtahu dokazování,
soudy v případě provádění důkazů záznamy telekomunikačního provozu dotazují
obviněných, zda se k jednotlivým záznamům chtějí vyjádřit co do jejich významu.
Nic přitom nebránilo obhajobě, aby vznesla požadavek na vlastní doplňující
dotaz. Pokud podle označeného rozhodnutí Nejvyššího soudu mohou za důkaz
sloužit i vyjádření obviněných učiněná podle § 214 tr. řádu, pak je třeba
uvést, že před každým takovým vyjádřením obvinění nejsou samostatně poučováni
opětovně o svých procesních právech a obvinění se tak vyjadřují s vědomím
předchozího poučení, a to včetně faktu, že jim svědčí právo nevypovídat.
16. K námitkám vůči provádění důkazů záznamy telekomunikačního provozu
státní zástupce uvádí, že součástí spisu jsou pouze důkazní hovory, přičemž
jiné hovory nemohou být stranám poskytnuty. Pokud v posuzované věci bylo v
průběhu dokazování zjištěno, že CD nosič s důkazními záznamy obsahuje záznamy,
které nebylo možno přehrát, bylo logické a plně procesně přijatelné, že státní
zástupkyně poskytla soudu původní CD nosiče se všemi (i nedůkazními hovory), z
nich byly zájmové záznamy spuštěny, následně byl vyhotoven nový CD nosič již s
řádně nahranými důkazními hovory a založen do spisu. Součástí trestního spisu
může být jen datový nosič obsahující záznamy odposlechu, jež mají být v
trestním řízení použity jako důkaz, přičemž tento postup brání shromažďování
údajů a informací, které nemají význam pro trestní řízení a obsahují
skutečnosti zasahující do soukromí občanů. Rovněž případný poukaz na možnou
nekompletnost záznamů telekomunikačního provozu nemůže obstát. Státní zástupce
a policejní orgán jsou odpovědni za zákonnost přípravného řízení a jsou vázáni
základními zásadami trestního řízení, zejména pak zásadou legality a
oficiality. Policejní orgán tedy vyhledává a za stanovených podmínek i provádí
důkazy bez ohledu na to, zda svědčí ve prospěch či v neprospěch obviněného.
Obviněná přitom měla plnou možnost navrhnout provedení důkazu některým ze
záznamů i za situace, kdy některé informace nebyly shledány zájmovými. V tomto
návrhu by měla vymezit, o jaké informace by se mělo jednat, co by měly
prokazovat, v jakém časovém období mohly být při prováděném odposlechu
zaznamenávány, mezi kterými účastníky hovoru apod. Obviněná tak ovšem neučinila
a za tímto účelem jí nepřísluší právo na seznámení se s úplnými odposlechy
včetně nedůkazních hovorů.
17. K námitce vůči provádění důkazů záznamy telekomunikačního provozu
státní zástupce s odkazem na relevantní judikaturu Nejvyššího soudu uvedl, že
důkaz nemusí být proveden toliko samotným přehráním záznamu, pokud je takovýto
přepis zachycen v objektivně vnímatelné podobě, která umožňuje jeho nahlédnutí
či přečtení a nevznikají-li pochybnosti o správnosti přepisu záznamu
telekomunikačního provozu.
18. V části námitek, v nichž dovolatelka tvrdí, že soudy nepřihlédly ke
konkrétnímu záznamu telekomunikačního provozu, v němž bylo zachyceno sdělení
obviněného L. B. osobě, která nebyla účastníkem započatého hovoru, státní
zástupce vyjádřil svůj nesouhlas s názorem odvolacího soudu ohledně charakteru
této konverzace jakožto poznatku získaného prostřednictvím prostorového
odposlechu podle § 158d odst. 3 tr. řádu. Dle státního zástupce je jakýkoli
zvuk zaznamenaný po zadání telefonního čísla a zahájení telefonního hovoru
obsahem záznamu telekomunikačního provozu. Namítaný záznam ze dne 17. 11. 2017,
resp. v něm obsažené sdělení, na něž obviněná poukazuje, ovšem dle státního
zástupce nevině obviněné Š. V. rozhodně nesvědčí, když z tohoto je s ohledem na
celkový obsah zaznamenaného provozu zřejmé, že tablety, které obvinění L. B. a
J. S. dovezli, byly určeny pro její potřebu, přičemž patrně nebyla informována
toliko o konkrétním druhu či kvalitě tablet určených pro výrobu drogy.
19. Pokud jde o vyhodnocení výpovědi spolupracujícího obviněného L. B.,
odkazuje státní zástupce na odůvodnění rozsudků nalézacího i odvolacího soudu,
které se hodnoceními jeho výpovědi samostatně i v kontextu dalších důkazů
zabývaly. Nad rámec tohoto pak dodává, že závěr o vině dovolatelky rozhodně
není vystavěn pouze na základě výpovědi obviněného L. B., nýbrž na celé řadě
vzájemně se doplňujících důkazů, které dávají poměrně jednoznačný obraz o
podílu obviněné na stíhané trestné činnosti.
20. Dle státního zástupce lze pod uplatněný dovolací důvod podle § 265b
odst. 1 písm. g) tr. řádu podřadit jedině námitku nesprávného právního
posouzení skutku spočívající ve skutečnosti, že dle obviněné nelze skutek
popsaný ve skutkové větě výroku o vině nalézacího soudu posuzovat jako dokonaný
zločin podle § 283 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. c) tr. zákoníku,
spáchaný jedním neděleným útokem, nýbrž jako pokračující trestný čin ve smyslu
§ 116 tr. zákoníku. K tomu státní zástupce konstatuje, že jednání obviněné
spočívalo v distribuci pervitinu, pro jehož potřeby si obviněná Vosáhlová v
součinnosti s dalšími spoluobviněnými průběžně zajišťovala jak drogu, tak
léčiva ze zahraničí obsahující prekurzor pro její výrobu, přičemž pervitin,
jehož zásobu si takto průběžně doplňovala, také distribuovala. Takové jednání
však podle již dlouho ustáleného a respektovaného judikaturního výkladu § 283
tr. zákoníku nenaplňuje znaky pokračování v trestném činu, nýbrž je považováno
za tzv. trvající trestný čin, páchaný průběžným – trvajícím jednáním, v jehož
rámci je pachatelem udržován protiprávní stav.
21. Státní zástupce závěrem konstatoval, že jelikož obviněnou vznesené
námitky z větší části nespadají pod uplatněný dovolací důvod, přičemž i
relevantní argumentaci je na místě shledat zjevně neopodstatněnou, a zároveň
obviněná ve svém dovolání pouze opakuje námitky uplatněné již před soudy
nižších stupňů, s kterými se tyto dostatečně a správně vypořádaly, jedná se v
daném případě o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu § 265i odst. 1 písm.
e) tr. řádu. Státní zástupce tedy navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněné
podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítl. Současně vyjádřil souhlas s tím,
aby Nejvyšší soud o dovolání rozhodl v neveřejném zasedání.
III.
Přípustnost dovolání
22. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. řádu) nejprve
zjišťoval, zda je dovolání přípustné a zda vyhovuje všem relevantním
ustanovením trestního řádu, tedy zda dovolání obviněné bylo podáno v souladu s
§ 265a odst. 1, 2 tr. řádu, zda bylo podáno ve dvouměsíční zákonné lhůtě a na
příslušném místě v souladu s § 265e odst. 1, 3 tr. řádu, jakož i oprávněnou
osobou ve smyslu § 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. řádu. Dále Nejvyšší soud
zkoumal, zda dovolání splňuje obligatorní obsahové náležitosti upravené v §
265f tr. řádu.
23. Po prostudování dovolání Nejvyšší soud shledal, že obviněná všechna
výše uvedená ustanovení trestního řádu respektovala, pročež předmětné dovolání
vyhodnotil jako přípustné a vyhovující relevantním ustanovením trestního řádu a
nebyly tedy shledány žádné skutečnosti bránící jeho věcnému projednání.
IV.
Důvodnost dovolání
24. Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v
ustanovení § 265b tr. řádu, musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda lze
obviněnou uplatněný dovolací důvod považovat za některý z důvodů taxativně
uvedených v citovaném ustanovení zákona, jejichž existence je zároveň podmínkou
provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.
25. V souvislosti s obviněnou uplatněným dovolacím důvodem Nejvyšší soud
připomíná, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu je dán
tehdy, jestliže dovoláním napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním
posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V jeho mezích
lze namítat, že skutek, jak byl nalézacím soudem zjištěn, byl nesprávně právně
kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde nebo jde o jiný
trestný čin, než kterým byla obviněná uznána vinnou. Skutečnosti, které lze
podřadit pod uvedený dovolací důvod, jsou již zcela jednoznačně uvedeny v
judikatuře Nejvyššího soudu (např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 9.
2017, sp. zn. 11 Tdo 661/2017, ze dne 29. 3. 2017, sp. zn. 5 Tdo 104/2017, ze
dne 9. 11. 2016, sp. zn. 4 Tdo 1258/2016) a Ústavního soudu (např. usnesení
Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03, ze dne 15. 4. 2004,
sp. zn. IV. ÚS 449/03, ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
26. Dovolací soud na základě tohoto dovolacího důvodu zásadně
nepřezkoumává a nehodnotí správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, tedy
neprověřuje úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve
smyslu § 2 odst. 5, 6 tr. řádu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4.
2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Situace, na něž dopadá ustanovení § 265b odst. 1
písm. g) tr. řádu je třeba odlišovat od případů, kdy je napadené rozhodnutí
založeno na nesprávných skutkových zjištěních. Jak bylo deklarováno mimo jiné i
v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 3. 2019, sp. zn. 11 Tdo 74/2019, dovolací
soud je vždy povinen vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v
průběhu trestního řízení a jak je i vyjádřen zejména ve výrokové části
odsuzujícího rozsudku, přičemž jeho povinností je zjistit, zda nižšími soudy
provedené právní posouzení skutku je s ohledem na zjištěný skutkový stav v
souladu se způsobem jednání, který je vyjádřen v příslušné skutkové podstatě
trestného činu.
27. V případě dovolání opírajícího se o dovolací důvod uvedený v § 265b
odst. 1 písm. g) tr. řádu tak zákon vyžaduje, aby podstatu výhrad a obsah jím
uplatněných dovolacích námitek tvořilo tvrzení, že nižšími soudy zjištěný
skutkový stav věci, jež je popsán v jejich rozhodnutí, není takovým trestným
činem, za který jej soudy pokládaly, neboť jimi učiněná skutková zjištění
nevyjadřují naplnění všech zákonných znaků skutkové podstaty trestného činu,
jež byl obviněné přisouzen. S poukazem na tento dovolací důvod tak obviněná
namítá, že dotčený skutek buď vykazuje znaky jiného trestného činu, anebo není
vůbec žádným trestným činem. K této problematice srov. též usnesení velkého
senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2006, sp. zn. 15 Tdo
574/2006, jakož i rozhodnutí Nejvyššího soudu uveřejněné pod č. 36/2004 Sb.
rozh. tr.
28. Nejvyšší soud nadto i při respektování shora uvedeného interpretuje
a aplikuje podmínky připuštění dovolání tak, aby dodržel maximy práva na
spravedlivý proces vymezené Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod
a Listinou základních práv a svobod. Je proto povinen v rámci dovolání
posoudit, zda nebyla v předchozích fázích řízení porušena základní práva
obviněné, včetně jejího práva na spravedlivý proces (k tomu srov. stanovisko
pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14).
29. Nejvyšší soud tedy v duchu výše citované judikatury Nejvyššího i
Ústavního soudu zkoumal, zda dovolání obviněné splňuje kritéria jí uplatněného
dovolacího důvodu či jiného důvodu dovolání. Po prostudování obsahu dovolání a
připojeného spisového materiálu přitom dospěl k závěru, že obviněnou Š. V.
uplatněné dovolací námitky sice z části uplatněnému dovolacímu důvodu
odpovídají, nicméně jsou zcela zjevně neopodstatněné. Ačkoli jsou námitky
obviněné z větší části procesní povahy, s ohledem na tvrzený zásah do práva
obviněné na spravedlivý proces se Nejvyšší soud k některým z těchto námitek
přesto níže vyjádří.
30. Obviněná Š. V. ve svém dovolání usilovala především o zpochybnění
skutkových závěrů nižších soudů vztahujících se k jejímu podílu na trestné
činnosti a také k celkovému množství lékařských přípravků pro výrobu pervitinu,
který měl na její pokyn dle zjištění nalézacího soudu nakoupit spoluobviněný L.
B., a to prostřednictvím námitek zaměřených proti hodnocení jeho výpovědi a
věrohodnosti jeho osoby provedeném nižšími soudy a hodnocení obsahu záznamů
telefonické komunikace. Takovéto námitky skutkové a procesní povahy jsou však v
řízení před Nejvyšším soudem zcela irelevantní. V tomto ohledu je třeba
připomenout, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. řádu je dovolání
mimořádným opravným prostředkem, který není určen k revizi skutkových zjištění
učiněných soudy prvního a druhého stupně, ani k přezkoumávání jimi provedeného
dokazování. Těžiště dokazování se nachází v řízení před soudem prvního stupně a
jeho skutkové závěry může doplňovat, popř. korigovat toliko soud druhého stupně
v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, odst. 7
tr. řádu). Do skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně je pak
oprávněn Nejvyšší soud zasáhnout jen zcela výjimečně, pokud to odůvodňuje
reálně existující extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými
zjištěními z nich učiněnými. O takovou situaci se však v nyní posuzované věci
zcela zjevně nejedná, neboť skutkový stav byl zjištěn bez odůvodněných
pochybností. Nejvyšší soud neshledal v dané věci žádné pochybnosti o správnosti
skutkových závěrů nižších soudů, kteréžto byly opřeny o četné důkazy, zejména
výpovědi spoluobviněných, svědků, odposlechy telekomunikačního provozu a
zachycených SMS zpráv, protokoly o sledování osob a věcí, a protokoly o
domovních prohlídkách (k tomu viz zejména body 245. až 254. odůvodnění
rozhodnutí nalézacího soudu). Soudy v rozporu s tvrzením obviněné nevycházely,
stran množství léčivých přípravků k výrobě pervitinu obstaraných na její pokyn
a jejího podílu na trestné činnosti, téměř výlučně z výpovědi spoluobviněného
L. B., přičemž ze strany v dané věci činných soudů se tak v nyní posuzované
věci nejednalo o svévolné, rozporuplné, nelogické či nepřezkoumatelné hodnotící
úvahy, které by odporovaly základním principům hodnocení důkazů. V nyní
posuzované věci je zřejmé, že se oba nižší soudy ve smyslu ustanovení § 2 odst.
5, 6 tr. řádu náležitě vypořádaly se všemi skutečnostmi důležitými pro své
rozhodnutí a rovněž věnovaly náležitou pozornost námitkám obviněné, s nimiž se
vyčerpávajícím způsobem vyrovnaly, přičemž s jejich argumentací se lze plně
ztotožnit. Takto vznesené námitky obviněné jsou založeny na jejím vlastním
hodnocení provedených důkazů a vlastní verzi rozhodných událostí. Obviněnou
uplatněné námitky se ve skutečnosti týkají procesní stránky věci a směřují k
revizi skutkových zjištění, ze kterých odvolací soud při hmotněprávním
posouzení skutku vycházel.
31. Za zcela irelevantní je pak na místě označit námitky obviněné
vztahující se k správnosti úvah soudu, v jejichž důsledku byl obviněnému L. B.
přiznán status spolupracujícího obviněného, jakož i stran výše jemu uloženého
trestu a toho, že jmenovaný spoluobviněný nebyl stíhán pro další trestné činy,
o jejichž spáchání vyvstaly v průběhu trestního řízení jasné poznatky. Žádná z
k tomuto obviněnou Š. V. tvrzených skutečností totiž nemůže být předmětem
přezkumu Nejvyššího soudu v rámci jejího dovolání, pročež dané námitky nemohou
nikterak posloužit pro účely přezkumu postupu nižších soudů vůči této obviněné.
Nejvyšší soud přitom s ohledem na rozsah dokazování provedeného nalézacím
soudem nepřisvědčil námitce obviněné Š. V., že v daném případě proti sobě stálo
tvrzení obviněného L. B. a její tvrzení podpořené důkazy svědčícími v její
prospěch, přičemž nižší soudy údajně neobjektivně přisvědčily právě výpovědi
spoluobviněného L. B., kdežto obhajobě obviněné nevyhověly. Za daného stavu lze
konstatovat, že oba nižší soudy posuzovaly věrohodnost jednotlivých proti sobě
stojících důkazů důkladně, přičemž obzvláště pečlivě a obezřetně postupovaly
při hodnocení jak výpovědi obviněné Š. V., tak i spoluobviněného L. B., stejně
jako zbylých obviněných, svědků a četných dalších důkazů, načež ze všech
souvislostí, které se nabízely, logickým a přesvědčivým způsobem vyvodily
skutkové závěry, respektujíce přitom princip presumpce neviny. V projednávané
věci se tak nejedná o případnou existenci tzv. deformace důkazů ve smyslu
konstantní judikatury Ústavního soudu, tj. o vyvozování skutkových zjištění,
která v žádném smyslu nevyplývají z provedeného dokazování (srov. nálezy
Ústavního soudu ze dne 14. 7. 2010, sp. zn. IV. ÚS 1235/09, a ze dne 4. 6.
1998, sp. zn. III. ÚS 398/97), jenž by měla za následek porušení zásady in
dubio pro reo.
32. K další námitce obviněné, jíž tato brojí proti provedenému
odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu, Nejvyšší soud úvodem podotýká,
že odposlech a záznam telekomunikačního provozu jakožto zajišťovací institut je
za podmínek vymezených v § 88 tr. řádu dovoleným zásahem do tajemství zpráv
podávaných telefonem nebo jiným podobným zařízením, které je zaručeno čl. 13
Listiny základních práv a svobod a čl. 8 odst. 1, 2 Úmluvy o ochraně lidských
práv a základních svobod. Nařídit odposlech a záznam telekomunikačního provozu
podle § 88 odst. 1 tr. řádu lze pouze tehdy, pokud lze důvodně předpokládat, že
jím budou získány významné skutečnosti pro trestní řízení, a nelze-li
sledovaného účelu dosáhnout jinak nebo bylo-li by jinak jeho dosažení podstatně
ztížené. Podle ustanovení § 88 odst. 2 tr. řádu odposlech a záznam
telekomunikačního provozu nařizuje předseda senátu a v přípravném řízení na
návrh státního zástupce soudce obligatorně v písemné podobě. Příkaz k
odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu, jakož i příslušný návrh
státního zástupce k jeho vydání, přitom musí obsahovat uživatelskou adresu či
zařízení, osobu uživatele, dobu, po kterou bude odposlech a záznam
telekomunikačního provozu prováděn, jež nesmí být delší než čtyři měsíce, dále
konkrétní skutkové okolnosti, které vydání tohoto příkazu (včetně doby jeho
trvání) odůvodňují, účel odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu, jakož
i odůvodnění, proč nelze sledovaného účelu dosáhnout jinak nebo proč by bylo
jinak jeho dosažení podstatně ztížené.
33. K požadavkům na odůvodnění příkazu k odposlechu a záznamu
telekomunikačního provozu či povolení ke sledování osob a věcí, potažmo k
hodnocení zákonnosti těchto úkonů a důkazů získaných na jejich základě, lze
připomenout i některá související doktrinální východiska. Kontinentální trestní
řízení vychází z formálně-materiální povahy důkazu a zpravidla jen takové vady
úkonu, které porušují právo na spravedlivý proces, vedou k vyloučení důkazu.
Trestní řád sice pro některé důkazy vyžaduje zvláštní podmínky jejich opatření
a provedení, nicméně v případě jejich nesplnění zpravidla výslovně nestanoví
jako důsledek neplatnost, neúčinnost apod. daného důkazu. Činí tak pouze tehdy,
když by provedení důkazu způsobilo státu nebo osobě, proti níž se řízení vede,
vážnou škodu nebo ohrozilo jiné státem uznané zájmy, přičemž takové důkazy jsou
v trestním řízení nepřípustné. Doktrína pak konkrétně ve vztahu k odposlechu a
záznamu telekomunikačního provozu, jakož i ke sledování osob a věcí konstatuje,
že případné neúplné či nedostatečné odůvodnění příkazu k odposlechu a záznamu
telekomunikačního provozu nebo povolení ke sledování osob a věcí, které
dostatečně podrobně neobsahuje všechny požadavky uvedené v § 88 odst. 1, 2 tr.
řádu, nemusí bez dalšího založit nepoužitelnost odposlechů a záznamů opatřených
na jejich podkladě, pokud je zjevné, že v dané věci byly splněny materiální
podmínky pro jejich vydání [srov. Draštík, A., Fenyk, J. a kol. Trestní řád.
Komentář. I. díl (§ 1 až 179h). Praha: Wolters Kluwer, a. s., 2017, str. 804,
877, 878, 1196].
34. Příkaz k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu ze dne 25.
10. 2017, sp. zn. 20 Nt 26/2017, V24/2017, vydal soudce Obvodního soudu pro
Prahu 9 na základě návrhu státní zástupkyně Obvodního státního zastupitelství
pro Prahu 9 ze dne 24. 10. 2019 a předloženého spisového materiálu v trestní
věci vedené pro podezření ze spáchání trestného činu nedovolené výroby a jiného
nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1 tr.
zákoníku. Soudce tímto příkazem nařídil odposlech a záznam telekomunikačního
provozu zde specifikovaných účastnických čísel užívaných obviněnou Š. V. a to
na dobu dvou měsíců. V odůvodnění návrhu a na něj navazujícím příkazu je pak
konkrétně uvedeno, že dosud provedeným šetřením bylo zjištěno, že tato obviněná
(podezřelá) se společně s obviněnými (podezřelými) L. B. a A. B. měla dopouštět
trestné činnosti tím, že se na území Prahy 9, zejména pak v Hloubětíně,
případně i na dalších místech hlavního města Prahy, od přesně nezjištěné doby,
nejméně od 21. 8. 2015 podílí na distribuci pervitinu, přičemž domluva mezi
podezřelými probíhá prostřednictvím mobilních telefonů. Na základě předloženého
spisového materiálu dospěl soudce příslušného soudu k závěru, že návrh je
důvodný, neboť lze důvodně předpokládat, že odposlechem a záznamem
telekomunikačního provozu účastnických stanic mohou být zjištěny skutečnosti
významné pro trestní řízení, zejména ztotožnění osob případných spolupachatelů,
četnosti prodeje apod. S poukazem na obsah spisového materiálu pak předmětné
písemnosti obsahují výslovný závěr o tom, že jsou splněny zákonné podmínky
uvedené v § 88 odst. 1 tr. řádu, neboť ve věci je vedeno trestní řízení pro
podezření ze spáchání trestného činu, k jehož stíhání Českou republiku zavazuje
vyhlášená mezinárodní smlouva (konkrétně Jednotná úmluva o omamných látkách ze
dne 31. 3. 1961 vyhlášená v České republice jako vyhláška Ministerstva
zahraničních věcí č. 47/1965 Sb., o jednotné úmluvě o omamných látkách, dále
pak Úmluva o psychotropních látkách z roku 1971, jakož i Úmluva proti
nedovolenému obchodu s omamnými a psychotropními látkami, publikovaná Sdělením
federálního ministerstva zahraničních věci pod č. 462/1991 Sb.). Délku trvání
navrhovaného odposlechu pak státní zástupkyně odůvodnila ve svém návrhu odkazem
na zásadu zdrženlivosti jakožto dobu, ve které policejní orgán plánuje
zrealizovat zbylé úkony nezbytné pro vyšetření předmětné trestné činnosti.
35. Výše uvedené skutečnosti jsou vyjádřeny nejen v odůvodnění samotného
příkazu, ale také v odůvodnění citovaného návrhu na jeho vydání. Tento návrh je
částečně tvořen textem vyhotoveným elektronicky (většinová část textu) a
částečně textem rukopisným (jména obviněných a čísla mobilních telefonů), a to
v důsledku ustáleného procesního postupu orgánů činných v trestním řízení pro
vyhotovování utajovaných písemností. Ty byly, jak je patrno z jejich označení,
vyhotovovány v režimu utajení stupněm “vyhrazené“ a mohly být tedy zpracovávány
jen na výpočetní technice pro zpracování utajovaných písemností certifikované a
schválené, případně mohly být zpracovány i na jiných počítačích, avšak jen v
neutajovaných částech textů (v částech, kde nejsou konkrétně tajené informace),
načež do nich byly následně ručně vepsány utajované údaje.
36. K naplnění náležitostí a dostatečnosti odůvodnění příkazu Obvodního
soudu pro Prahu 9 tedy Nejvyšší soud konstatuje následující. V daném příkazu k
odposlechu jsou uvedeny skutečnosti převzaté z návrhu na jeho nařízení, jakož i
odůvodnění naplnění zákonem stanovených požadavků. V odůvodnění příkazu pak
soudce odkázal na předložený spisový materiál a současně uvedl základní známé
skutkové okolnosti prověřované věci, které nepochybně odůvodňují jeho vydání,
jakož i dobu jeho trvání. Z popisu těchto okolností, z návrhu na vydání
příkazu, jakož i z příslušného spisového materiálu je seznatelné, že v dané
věci bylo dáno důvodné podezření kontinuálního páchání závažné trestné
činnosti, jejíž pachatelé jednali organizovaně a konspirativně. Ačkoli mohly
být některé okolnosti daného případu odůvodňující nařízení odposlechu a záznamu
telekomunikačního provozu blíže rozvedeny (zejména nakolik bylo nemožné či
ztížené konkrétní významné skutečnosti zjistit jinými důkazními prostředky), s
ohledem na dosavadní poznatky orgánů činných v trestním řízení a na spisový
materiál, které byly podkladem pro jeho vydání, je na místě označit odůvodnění
posuzovaného příkazu ve smyslu shora rozvedených doktrinálních a judikaturních
východisek zdůrazňujících formálně-materiální přístup za dostačující, jelikož
určujícím je fakt, že okolnosti daného případu popsané v příkazu jednoznačně
odůvodňují nařízení odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu, a to
především vzhledem k charakteru prověřované trestné činnosti a způsobu jejího
páchání.
37. Se zřetelem ke shora uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud konstatuje,
že příkaz Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 14. 1. 2015, sp. zn. V5-1/2015 – 0
Nt 14005/2015, byl vydán v mezích zákona a jeho odůvodnění je dostatečné, neboť
z formálně-materiálního hlediska splňuje všechny náležitosti vymezené v § 88
tr. řádu, a to po přezkoumání v souvislosti s věcně dostatečně odůvodněným
návrhem státní zástupkyně a spisovým materiálem. Tyto dokumenty totiž obsahují
ještě podrobnější popis zjištěných skutkových okolností prověřované trestné
činnosti, materiálně odůvodňujících nařízení odposlechu a záznamu
telekomunikačního provozu, čímž formálně i věcně doplňují odůvodnění
jednotlivých náležitostí příkazu vydaného soudem. Na uvedeném ničeho nemění
skutečnost, že část textu návrhu státní zástupkyně Obvodního státního
zastupitelství pro Prahu 9 byla z důvodu procesního postupu orgánů činných v
trestním řízení zpracována jak elektronicky tak rukopisně, jelikož v
elektronicky vyhotovené části nelze v důsledku formulace textu, jenž je zjevně
výsledkem individuálního postupu a uvádí okolnosti specifické pro daný případ
(jako jsou např. osobní vztahy mezi podezřelými), seznat jakýkoli náznak
obviněnou Š. V. namítané skutečnosti, že by se mělo jednat o obecný a generický
formulář. O možné nezákonnosti příkazu vydaného Obvodním soudem pro Prahu 9 pak
nikterak nesvědčí ani skutečnost, že tento zjevně přebírá část odůvodnění přímo
z návrhu státního zastupitelství, jelikož je to právě tento návrh, který
společně se spisovým materiálem představuje nejdůležitější podklad pro
posouzení existence důvodů pro nařízení odposlechu a záznamu telekomunikačního
provozu.
38. K námitce porušení práva na spravedlivý proces, jenž obviněná
spatřuje v procesním postupu nalézacího soudu při přehrávání záznamů
telekomunikačního provozu v průběhu hlavního líčení, Nejvyšší soud na prvním
místě odkazuje na podrobné odůvodnění obsažené v bodě 194. odůvodnění rozsudku
nalézacího soudu, s nímž se v plné míře ztotožňuje stejně jako soud odvolací,
který tak učinil v bodě 48. odůvodnění svého rozsudku. Dále pak konstatuje, že
je úkolem pouze orgánů činných v trestním řízení provést analýzu provedených
odposlechů a záznamů telekomunikačního provozu a označit ty rozhovory či jejich
pasáže, které mohou být významné pro trestní řízení a mají být použity jako
důkaz, a to jak ve prospěch i v neprospěch obviněné. Přitom musí dbát také na
to, aby vybrané části obsahovaly zpravidla celý rozhovor mezi účastníky
telekomunikačního provozu a nedošlo tak k možnému zkreslení jeho obsahu a
vytržení z kontextu. S výsledkem spočívajícím v konkrétním záznamu odposlechu
telekomunikačního provozu se pak obviněná může seznámit a vyjadřovat se k němu,
pokud je v dalších stadiích řízení používán jako důkaz. Všechny další záznamy,
které orgán činný v trestním řízení nehodlá provádět jako důkaz, je třeba vést
odděleně od vyšetřovacího spisu a nejsou jeho součástí. Tím má být zabráněno
tomu, aby informace soukromé povahy, které nemají další význam pro trestní
řízení a často se týkají tzv. třetích osob, jež nemají žádný vztah k dané
trestní věci a jejichž rozhovor je náhodně zaznamenán, nebyly sdělovány širšímu
okruhu osob, než je nezbytné v přímé souvislosti s pořizováním záznamu a jeho
vyhodnocením, čímž bude zaručeno právo na soukromí a na ochranu tajemství zpráv
podávaných telefonem nebo jiným podobným zařízením (srov. čl. 10 odst. 2, čl.
13 Listiny základních práv a svobod).
39. V dané věci přitom byly tytéž důkazní hovory, jenž byly přehrány při
hlavním líčení za účelem překonání technických obtíží s původním CD nosičem,
součástí spisu již před jeho průběhem, a obviněná se tedy s nimi mohla
seznámit. Po přehrání důkazních hovorů pak byl spis doplněn o CD nosič, který
obsahoval identické důkazní hovory jako CD nosič zde již obsažený, avšak v
jiném elektronickém formátu. Soud měl tedy fakticky k dispozici veškeré a úplné
odposlechy pouze po dobu trvání hlavního líčení, avšak hovory, jež nebyly do
tohoto okamžiku součástí spisu, nebyly nikterak využity v důsledku jejich
nezájmového obsahu. K tomu je dále třeba uvést, že trestní řád nepřiznává
obviněné právo na seznámení se s veškerými záznamy telekomunikačního provozu v
neomezeném rozsahu a nezájmové hovory nelze považovat za důkaz. Jak již
konstatoval mimo jiné i Ústavní soud ve svém rozhodnutí ze dne 14. 4. 2020, sp.
zn. I. ÚS 2606/18, obviněná nemá dokonce ani právo navrhovat přehrání
konkrétních nezájmových hovorů, pokud neodůvodní, jaké konkrétní skutečnosti
mají být tímto postupem zjištěny a prokázány. Za nedostatečné přitom Ústavní
soud shledal také odůvodnění takového návrhu obecným tvrzením, že zájmové
hovory byly vytrženy z kontextu, který by mohl být nezájmovými hovory doplněn.
Obviněná však v průběhu přehrávání hovorů nevznesla žádný náležitě odůvodněný
návrh na přehrání dalších konkrétních hovorů, z nějž by vyplývalo, jaké údaje
mají tyto hovory obsahovat, a tedy zda mohou nějakým způsobem doplnit či
ovlivnit důkazní stav v dané věci. Nejvyšší soud tedy po přezkoumání spisového
materiálu v návaznosti na námitku obviněné neshledal žádného zásahu do jejího
práva na spravedlivý proces.
40. K námitce namířené vůči provádění důkazů záznamy telekomunikačního
provozu Nejvyšší soud konstatuje, že použitelnost přepisu odposlechu a záznamu
telekomunikačního provozu jako důkazu řešil již v minulosti ve svém usnesení ze
dne 24. 6. 2009, sp. zn. 5 Tdo 572/2009, ve kterém dospěl k závěru, že pokud
nevznikají pochybnosti o pravosti odposlechu a záznamu telekomunikačního
provozu, jakož i správnosti přepisu jeho obsahu, není vyloučeno, aby byl důkaz
proveden jen předložením k nahlédnutí, případně přečtením přepisu telefonních
hovorů, zejména když žádná z procesních stran netrvala na poslechu pořízeného
záznamu. V takovém případě je pouze nezbytné, aby byl přepis zachycen v
objektivně vnímatelné podobě, která umožňuje jeho nahlédnutí či přečtení. Má-li
soud k dispozici jak odposlech a záznam telekomunikačního provozu, tak i jejich
přepis, závisí pouze na jeho úvaze, jakým způsobem tento důkaz provede. Z
předloženého procesního spisu nevyplývá, že by obviněná požadovala přehrání
záznamů, načež by byl tento její požadavek soudem bezdůvodně zamítnut. Nejvyšší
soud tedy ve zvoleném způsobu provedení důkazu neshledal žádné porušení zákona
(obdobně srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 17. 2. 2017, sp. zn. I. ÚS
3724/16).
41. V části námitek, v nichž obviněná namítá porušení práva na
spravedlivý proces v důsledku ignorování klíčových důkazů vyznívajících v její
prospěch, považuje Nejvyšší soud za vhodné na prvním místě uvést, že Ústavní
soud v řadě svých nálezů (sp. zn. III. ÚS 61/94, sp. zn. III. ÚS 95/97, sp. zn.
III. ÚS 173/02, sp. zn. III. ÚS 569/03, sp. zn. III. ÚS 139/05, sp. zn. III. ÚS
359/05, a další) podrobně vyložil pojem tzv. opomenutých důkazů ve vazbě na
zásadu volného hodnocení důkazů a kautely, jež zákon klade na odůvodnění
soudních rozhodnutí. Zásada volného hodnocení důkazů tudíž neznamená, že by
soud ve svém rozhodování (v úvahách nad ním) měl na výběr, které z provedených
důkazů vyhodnotí a které nikoli, nebo o které z provedených důkazů své skutkové
závěry (zjištění) opře a které opomene. Procesnímu právu účastníka navrhovat
důkazy odpovídá povinnost soudu nejen o vznesených návrzích (včetně návrhů
důkazních) rozhodnout, ale také – pokud jim nevyhoví – ve svém rozhodnutí
vyložit, proč (z jakých důvodů) tak činí. Jestliže tak soud neučiní, zatíží své
rozhodnutí nejen vadami spočívajícími v porušení obecných procesních předpisů,
ale současně postupuje v rozporu se zásadami vyjádřenými v hlavě páté
(především čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod).
42. Ačkoli se důkazním návrhem obviněné ve vztahu k vyjádření obsaženému
v záznamu telekomunikačního provozu ze dne 17. 11. 207 a přípustností tohoto
důkazu důkladně zabýval jak nalézací soud ve svém rozhodnutí, tak i soud
odvolací, s jejich závěry o tom, že tato vyjádření nemohou být důkazně použita
na základě povoleného odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu, neboť se
jedná v zásadě o prostorový odposlech podle § 158d odst. 3 tr. řádu, se
Nejvyšší soud neztotožnil. Pod pojmem telekomunikační provoz se totiž velice
obecně rozumí jakákoli komunikace s využitím telefonu, přičemž dle právních
předpisů ani judikatorních východisek není v případě komunikace s využitím
telefonu zapotřebí dělit obsah telefonické komunikace na jednotlivá sdělení a
hodnotit jejich přípustnost podle toho, komu byla adresována, případně zkoumat,
zda a která vyjádření měl podezřelý (obviněný) v úmyslu učinit součástí
telefonické komunikace, či zda se jedná o zvuky vycházející z prostředí či
např. samomluvu. Cokoli tedy volající do telekomunikačního prostředku (tj.
telefonního přístroje) sdělí, či tento přístroj zaznamená, je právě obsahem
záznamu telekomunikačního provozu, který byl zahájen obviněným zadáním
telefonní číslo dalšího účastníka, zadáním pokynu ke spojení hovoru a vyčkáním
na jeho přijetí volaným.
43. K výše uvedenému tedy Nejvyšší soud uvádí, že část jednoho z důkazů
provedených soudem prvního stupně nebyla v trestním řízení hodnocena (avšak
nikoli pro jeho opomenutí, ale v důsledku chybného právního posouzení
přípustnosti daného důkazu), přičemž se jedná o pochybení, které bylo následně
aprobováno také soudem odvolacím. V daném případě ovšem byla vina obviněné
spolehlivě prokázána četnými dalšími důkazy (k tomu viz výše), přičemž
neprovedený důkaz tak nelze ve světle důkazní situace považovat za nikterak
podstatný. V dané věci lze totiž bez pochybností učinit závěr o vině obviněné
na základě provedených důkazů, které navzájem tvoří ucelený řetězec, jehož
jednotlivé články jsou mezi sebou v souladu, tzn. že tvoří vzájemně souladné,
související závěry, kdy je okruh zjištěných přímých a nepřímých důkazů zavřen a
bez důvodných pochybností vede k závěru o vině obviněné, čímž je současně
vyloučen závěr jiný. Namítaný konkrétní záznam obsahující vyjádření o obviněné
Š. V. sdělující, že „ona neví, co jsme vezli“, při jeho posouzení v
souvislostech s jemu předcházejícími i následujícími hovory nikterak nehovoří o
nevině obviněné, když po předmětné cestě do Polska, k níž se toto vyjádření
vztahuje, je z odposlechů a záznamů hovoru z téhož dne zjištěno, že obviněná
opakovaně obviněnému L. B. sdělovala, že přivezené tablety jsou špatné a
nekvalitní. Nejvyšší soud tedy uzavírá, že nepovažuje za nutné doplňovat
provedené dokazování, jelikož obecné sdělení o nevědomosti obviněné ohledně
blíže neurčené skutečnosti nemůže nikterak ovlivnit závěry učiněné na základě
provedených důkazů. Ačkoli tedy bylo zjištěno pochybení nalézacího soudu, jenž
se s návrhem obviněné Š. V. na provedení důkazu nevypořádal bez řádného
odůvodnění, je na místě konstatovat, že i navzdory porušení jedné ze zásad
tvořících právo na spravedlivý proces v daném případě nedošlo k citelnému
zásahu do tohoto práva obviněné, tzn. že toto porušení nezakládá potřebu
zrušení meritorních rozhodnutí obou soudů nižších stupňů. Ani tato námitka
obviněné tedy nenaplnila zákonný dovolací důvod ve smyslu § 265b odst. 1 tr.
řádu.
44. Ve vztahu k námitce obviněné brojící proti postupu nalézacího soudu,
jenž se dotazoval obviněných k důkazům prováděným v průběhu hlavního líčení,
Nejvyšší soud v prvé řadě odkazuje na podrobné vypořádání této námitky učiněné
odvolacím soudem v bodě 35. odůvodnění jeho rozsudku, v němž odvolací soud s
odkazem na relevantní rozhodnutí Nejvyššího soudu přesvědčivě tuto námitku
vypořádal. Především je však nad rámec konstatování přípustnosti vyjádření
obviněných jakožto důkazního prostředku nutno zdůraznit skutečnost, že z obsahu
příslušného spisového materiálu městského soudu nevyplývá, že by v průběhu
hlavního líčení došlo k realizaci podrobného výslechu obviněných, při němž by
byla porušena jejich procesní práva, ani že by obviněné Š. V. přes její snahu
nebylo možno se k provedeným důkazům či vyjádřením zbylých spoluobviněných
jakkoli vyjádřit. Tvrzení obviněné tak s ohledem na porušení zásad vedení
hlavního řízení zůstávají v čistě teoretické rovině. Zároveň ze spisového
materiálu vyplývá, že obvinění byli v počátku hlavního líčení před svým
výslechem řádně poučeni o svých procesních právech, přičemž trestní řád
nestanoví povinnost průběžného a opakovaného poučování obviněných v případě, že
se na dotaz soudu chtějí ve smyslu § 214 tr. řádu vyjádřit k provedeným
důkazům. Obviněnou vznesená dovolací námitka stran údajného porušení
nezákonnosti průběhu hlavního líčení je tedy s přihlédnutím k faktickým
zjištěním vyplývajícím z obsahu příslušného spisového materiálu dokládajícího
procesní postup nalézacího soudu v dané věci zcela lichá.
45. Nejvyšší soud k tomuto pouze opětovně upozorňuje, že v souladu s
výše uvedenou judikaturou nespadají dosud vypořádané ryze procesní námitky pod
obviněnou Š. V. uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr.
řádu. Nejvyšší soud přitom neshledal žádný důvod k zásahu do skutkových
zjištění učiněných soudy nižších stupňů, či pro konstatování nezákonnosti
jejich procesního postupu, a to při plném respektování práva obviněné na
spravedlivý proces ve smyslu relevantní judikatury Ústavního a Nejvyššího soudu.
46. Pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu tak lze
podřadit pouze tu námitku obviněné, jejímž prostřednictvím namítá, že skutkový
stav tak, jak byl ve vztahu k její osobě zjištěn a následně popsán ve skutkové
větě výroku o vině rozsudku nalézacího soudu, nelze posuzovat jako dokonaný
zločin podle § 283 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. c) tr. zákoníku,
spáchaný jedním neděleným útokem, nýbrž jako pokračující trestný čin ve smyslu
§ 116 tr. zákoníku, spáchaný dílčími útoky, z nichž některé nedospěly do stadia
dokonání a zůstaly toliko ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku. Pro
posouzení důvodnosti této námitky je rozhodné, zda jednání obviněné, jež se
odehrávalo v jednom určitém časovém období, by bylo možno posoudit jako jeden
skutek naplňující znaky trvajícího trestného činu, nebo ve smyslu ustanovení §
116 tr. zákoníku jako jeden pokračující trestný čin skládající se z řady
dílčích útoků (skutků).
47. Podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku jednání, které bezprostředně směřuje
k dokonání trestného činu a jehož se pachatel dopustil v úmyslu trestný čin
spáchat, je pokusem trestného činu, jestliže k dokonání trestného činu nedošlo.
48. Podle § 116 tr. zákoníku se pokračováním v trestném činu rozumí
takové jednání, jehož jednotlivé dílčí útoky vedené jednotným záměrem naplňují,
byť i v souhrnu, skutkovou podstatu stejného trestného činu, jsou spojeny
stejným nebo podobným způsobem provedení a blízkou souvislostí časovou a
souvislostí v předmětu útoku.49. Co se rozumí skutkem, není v obecné rovině zákonem nikterak
definováno, ale jeho vymezení je záležitostí ustálené právní teorie a soudní
praxe. Podstatou skutku, o němž má soud rozhodnout, je účast obviněné na určité
události popsané v žalobním návrhu, tedy její právně relevantní jednání (konání
nebo opomenutí), z něhož vzešel následek porušující nebo ohrožující společenské
zájmy chráněné trestním zákonem. Podstatu skutku tedy tvoří jednak jednání
trestně odpovědného pachatele a jednak následek, který jím byl způsoben.
Součástí skutku nemůže být jakékoli jednání osoby, ale pouze takové, které je
relevantní z hlediska trestního práva hmotného, a je proto obsaženo ve znacích
skutkové podstaty některého trestného činu. Obdobně i následek musí být
významný ze stejného hlediska. Momentem, jenž dělí počínání pachatele na různé
skutky, je právě trestněprávně relevantní následek, který obviněný způsobil
nebo chtěl způsobit. Pro vztah mezi jednáním a následkem musí platit, že
jednání je pro daný následek kauzální, tj. bez něj by k následku nemohlo dojít
tím způsobem, jak k němu došlo (srov. zejména rozhodnutí Nejvyššího soudu
uveřejněná pod č. 8/1985 a č. 5/1988 Sb. rozh. tr.). Všechny projevy vůle
pachatele navenek, které vedly k takovému trestněprávně relevantnímu následku,
pak tvoří jeden skutek. O jeden skutek z hlediska hmotného práva se jedná i v
případě, došlo-li ke vzniku více následků významných pro trestní právo hmotné,
jestliže každý z těchto následků byl způsoben alespoň zčásti týmž (jedním)
jednáním, rovněž významným z hlediska trestního práva hmotného.
50. Danou problematikou, tedy zda určité jednání je pokračováním v
trestném činu podle ustanovení § 116 tr. zákoníku, či zda se o pokračování
trestného činu nejedná, přičemž všechna popsaná jednání tvoří jeden skutek, se
ve vztahu k drogové trestné činnosti opakovaně zabýval v rámci své judikaturní
činnosti Nejvyšší soud, a to kupř. v usneseních ze dne 10. 1. 2007, sp. zn. 7
Tdo 1480/2006, ze dne 27. 3. 2009, sp. zn. 11 Tdo 1440/2008, ze dne 15. 8.
2012, sp. zn. 5 Tdo 801/2012, ze dne 19. 9. 2012, sp. zn. 6 Tdo 894/2012, ze
dne 3. 2. 2016, sp. zn. 11 Tdo 1132/2015, ze dne 24. 3. 2015, sp. zn. 11 Tdo
19/2015, a ze dne 22. 3. 2017, sp. zn. 11 Tdo 125/2017. Právě ve dvou posledně
uvedených usneseních Nejvyššího soudu je přitom výslovně zdůrazněno, že
případy, kdy pachatel distribuuje nebo vyrábí a distribuuje omamné a
psychotropní látky v určitém období, jež je specifikováno časovým rozpětím,
určitému okruhu odběratelů, kteří si podle své potřeby takto drogu opakovaně
obstarávají, je třeba považovat za jediný skutek, nikoliv za pokračování v
trestném činu ve smyslu § 116 tr. zákoníku.
51. Trestný čin nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a
psychotropními látkami a s jedy podle § 283 tr. zákoníku přitom může mít podle
okolností případu povahu trestného činu trvajícího i pokračujícího. Pro určení
povahy konkrétního skutku je podstatné to, zda jednotlivé útoky (kterými v dané
věci nejsou pouze jednotlivé případy realizovaného dovozu léčivých přípravků k
výrobě pervitinu na pokyn obviněné, jak tato namítá v dovolání, ale také na ně
navazující výroba pervitinu a distribuční akty) lze v rámci uvedeného celku
samostatně vymezit, resp. rozdělit na samostatné skutky nebo na jednotlivé
dílčí útoky pokračujícího trestného činu. V případě, že takto učinit nelze, je
nutno takové jednání posuzovat v hmotněprávním smyslu jako jeden skutek, a to
tehdy, pokud časově neurčené jednání pachatele bylo kontinuální a jednotlivé
akty mající alternativní znaky objektivní stránky skutkové podstaty ve smyslu §
283 odst. 1 tr. zákoníku byly spolu kauzálně propojeny (k tomu srov. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2009, sp. zn. 11 Tdo 1440/2008).
52. S odkazem na výše uvedené je na místě konstatovat, že o takový,
citovanou judikaturou předpokládaný případ se jednalo i v nyní posuzované věci.
Podle skutkových zjištění nižších soudů měla obviněná jakožto členka
organizované skupiny od blíže nezjištěné doby, nejméně od počátku měsíce
července, až do zadržení dne 11. 12. 2017 organizovat a opakovaně financovat
nákup léčivých přípravků na výrobu pervitinu. Tyto léčivé přípravky a další
předměty potřebné k výrobě přitom předávala třetím osobám, jež za odměnu k
výrobě pervitinu sjednala, přičemž vyrobený pervitin jakožto i pervitin, který
si pro tyto účely opatřovala již nejméně od října 2016, dlouhodobě
distribuovala. Za daného stavu je tak třeba přisvědčit závěrům nalézacího
soudu, že jednání obviněné zahrnující jednak opakované a průběžné obstarávání
prekurzorů k výrobě pervitinu, jakož i zajišťování výroby drogy a její
distribuci, se časově prolíná, překrývá se a nerozpadá se do časově izolovaných
úseků, které by byly propojeny jednotným záměrem a dalšími okolnostmi
předpokládanými v § 116 tr. zákoníku. Ve shodě s posouzením učiněným nalézacím
soudem tak nelze než dospět k závěru, že se v daném případě jedná o jednání,
které bylo namístě posoudit jako jediný nedílný skutek, kterým se obviněná
dopustila spáchání trvajícího trestného činu nedovolené výroby a jiného
nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1,
odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. c) tr. zákoníku.
53. Ve světle shora uvedené judikatury se tedy nejednalo o pokračující
trestný čin sestávající z více dílčích útoků vymezených formou jednání ve
smyslu ustanovení § 283 odst. 1 tr. zákoníku, ale o jedno souvislé jednání,
které trvalo určitou dobu a v hmotněprávní i procesněprávní rovině
představovalo jeden skutek. V hmotněprávním smyslu je totiž popsané jednání
nutno posuzovat jako jeden skutek proto, že jednání obviněné bylo kontinuální a
jednotlivé akty byly spolu kauzálně, jakož i časově propojeny a směřovaly k
totožnému následku, přičemž byly zahrnuty zaviněním obviněné. Podle nauky o
jednotě skutku i soudní praxe je za jeden skutek třeba považovat všechny ty
projevy vůle pachatele navenek, které jsou příčinou následku významného z
hlediska trestního práva, pokud jsou zahrnuty zaviněním (srov. rozhodnutí
Nejvyššího soudu uveřejněné pod č. 8/1985 Sb. rozh. tr.). V daném případě
přitom jednotlivé akty, kterých se měla obviněná Š. V. dopouštět v rámci téhož
časového úseku, byly propojeny jednotným záměrem soustavně zajišťovat
obstarávání a výrobu drogy, s touto nakládat za účelem další distribuce, a poté
ji v žalovaném období za úplatu poskytovat dalším osobám, přičemž na straně
obviněné nelze ve vztahu k těmto navazujícím aktům jejího jednání vysledovat
žádné dělící momenty, které by měly mít za následek kvalifikaci popsaného
jednání jako více samostatných skutků či více útoků pokračujícího trestného
činu ve smyslu § 116 tr. zákoníku.
54. V dané věci nebylo Nejvyšším soudem shledáno, že by v rámci
provedeného řízení došlo k porušení práva obviněné Š. V. na odvolání v důsledku
nedostatečného vypořádání odvolacích námitek, respektive nevyhovujícího
odůvodnění jí napadeného rozsudku vrchního soudu. Naopak, odvolací soud se se
zásadními námitkami obviněné, stejně jako s hlavními procesními i
hmotněprávními aspekty dané věci řádně vypořádal. V této souvislosti lze zmínit
např. usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2008, sp. zn. II. ÚS 2947/08, ze
kterého mimo jiné vyplývá, že i Evropský soud pro lidská práva zastává
stanovisko, že soudům adresovaný závazek plynoucí z čl. 6 odst. 1 Evropské
úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, promítnutý do podmínek
kladených na odůvodnění rozhodnutí, „nemůže být chápán tak, že vyžaduje
podrobnou odpověď na každý argument“ (viz např. věc García proti Španělsku). V
této souvislosti lze odkázat též na obdobně koncipovanou aktuální judikaturu
Nejvyššího soudu, např. usnesení ze dne 29. 9. 2016, sp. zn. 4 Tdo 999/2016,
usnesení ze dne 23. 10. 2018, sp. zn. 6 Tdo 1281/2018, aj.
V.
Závěr
55. V souvislosti s uplatněnými námitkami je třeba zdůraznit, že
obviněná Š. V. většinu svých dovolacích námitek uplatnila již v předchozích
stadiích trestního řízení, přičemž se s nimi již řádně vypořádaly oba soudy
nižších stupňů. Nalézací soud, jakož i soud odvolací se přitom v přezkoumávané
věci nezpronevěřily přísnému pravidlu prokázání viny obviněné mimo jakoukoliv
rozumnou pochybnost, přičemž dbaly o dosažení co nejvyšší možné jistoty ohledně
závěru vyplývajícího z jednotlivých důkazů. K tomu lze jen doplnit, že obecně
platí, že procesní předpisy ponechávají, pokud jde o hodnocení důkazů, volnou
úvahu rozhodujícímu soudu. Volné uvážení však nemůže být zcela absolutní.
Naopak, ochrana skrze ústavně zaručená základní práva vztahující se k postavení
obviněného v trestním řízení nepochybně tvoří rámec, který je třeba i při
volném uvážení respektovat. Existují proto určité základní a podstatné zásady,
které je třeba při nakládání s důkazem respektovat (viz nález Ústavního soudu
ze dne 15. 2. 2016, sp. zn. I. ÚS 368/15).
56. S ohledem na charakter námitek obviněné považuje Nejvyšší soud za
vhodné připomenout mimo jiné i právní závěr obsažený v usnesení Ústavního soudu
dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04, podle kterého právo na spravedlivý
proces není možné vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo
na rozhodnutí, jež odpovídá představám stěžovatele. Uvedeným právem je
zajišťováno „pouze“ právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní
všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními
principy.
57. Nejvyšší soud tak po přezkumu napadeného rozhodnutí, jakož i jemu
předcházejícího postupu v rozsahu podaného mimořádného opravného prostředku
dospěl k jednoznačnému závěru, že ve věci dovolání obviněné Š. V. nedošlo ve
smyslu jí uplatněného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu
k porušení zákona, pročež bylo toto dovolání v souladu s § 265i odst. 1 písm.
e) tr. řádu odmítnuto jako zjevně neopodstatněné. O odmítnutí dovolání obviněné
bylo rozhodnuto v neveřejném zasedání v souladu s ustanovením § 265r odst. 1
písm. a) tr. řádu.
P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není, s výjimkou obnovy řízení, opravný
prostředek přípustný (§ 265n tr. řádu).
V Brně dne 30. 9. 2020
JUDr. Tomáš Durdík
předseda senátu