11 Tdo 19/2015-63
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 24. března 2015 o
dovolání nejvyššího státního zástupce podaném v neprospěch obviněného L. T. ,
proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 27. 8. 2014, sp. zn. 11 To
83/2014, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Městského
soudu v Praze pod sp. zn. 48 T 2/2014, takto:
Podle § 265k odst. 1 tr. ř. se usnesení Vrchního soudu v Praze, sp. zn. 11 To
83/2014, ze dne 27. 8. 2014, ve výroku pod bodem I. usnesení zrušuje.
Podle § 265k odst. 2 tr. ř. se zrušují také další rozhodnutí na zrušené
rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením,
pozbyla podkladu.
Podle § 265l odst. 1 tr. ř. se Vrchnímu soudu v Praze přikazuje, aby věc v
potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 15. 5. 2014, sp. zn. 48 T
2/2014, bylo rozhodnuto tak, že:
A) podle § 45 odst. 1 tr. zákoníku z následujících rozhodnutí byly
zrušeny výroky o vině a celé výroky o trestech obviněného L. T. , jakož i
další výroky, které měly ve výrocích o vině svůj podklad, a to:
a) z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 17. září 2008, sp. zn.
2 T 53/2008 (správně mělo být uvedeno „2 T 53/2007“),
b) z trestního příkazu samosoudce Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 5.
června 2008, sp. zn. 3 T 82/2008,
c) z trestního příkazu samosoudkyně Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne
26. února 2013, sp. zn. 38 T 26/2013,
a při vázanosti skutkovými zjištěními ve zrušených rozhodnutích, byl obviněný
L. T. za jednání v rozsudku blíže popsané, jehož se dopustil v bodě ad I./1)
– 10) v době do 11. 6. 2007 v P. a na jiných místech, v bodě ad II./1) – 5) v
době od 11. 6. 2007 do 16. 5. 2008 v P. a na jiných místech, v bodě ad
III./1a), b), 2) – 17) v době od 16. 5. 2008 do 23. 11. 2012 v P. a na jiných
místech a v bodě ad IV./1) – 4) v době od 23. 11. 2012 do minimálně února 2013
v P. a na jiných místech, uznán vinným:
ad I.) zločinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a
psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr.
zákoníku,
ad II.) zločinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a
psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr.
zákoníku,
ad III.) zločinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a
psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr.
zákoníku,
ad IV.) přečinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a
psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1 tr. zákoníku,
Za toto jednání byl obviněný L. T. podle § 283 odst. 3 tr. zákoníku za
použití § 45 odst. 1 a § 43 odst. 1 tr. zákoníku mimo jiné odsouzen ke
společnému a úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 8 (osmi) roků, pro jehož
výkon byl zařazen do věznice ostrahou, a k trestu zákazu pobytu na území
hlavního města P. v trvání 5 (pěti) let.
B) Podle § 226 písm. a) tr. ř. byl obviněný zproštěn obžaloby Městského
státního zastupitelství v Praze ze dne 25. 3. 2014, sp. zn. 1 KZV 103/2013, pro
jednání popsané v bodě I/12 obžaloby, v němž byl soudem spatřován dílčí útok
pokračujícího zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a
psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr.
zákoníku, jehož se měl dopustit tím, že v přesně nezjištěné době od roku 2008
do 2. 11. 2012 na území hl. m. P. , zejména v P. Z. , na S. , v P. B. a v
D. prodal po předchozí telefonické domluvě M. S. , opakovaně heroin, kdy
jmenovanému prodal nezjištěné množství heroinu za celkovou peněžní částku 800
000,-Kč, přičemž v jednotlivých případech se jednalo o množství od 0,4 do 5 g
heroinu za peněžní částku 500,-Kč za 0,4 g heroinu.
Tímtéž rozsudkem bylo rozhodnuto o vině a trestu ohledně spoluobviněného M. V.
.
O odvoláních obviněného L. T. a státní zástupkyně Městského státního
zastupitelství v Praze podaném v neprospěch obviněného rozhodl Vrchní soud v
Praze v bodě I. usnesení ze dne 27. 8. 2014, sp. zn. 11 To 83/2014, tak, že
podle § 257 odst. 1 písm. c) tr. ř. napadený rozsudek soudu prvního stupně v
odsuzující části ohledně obviněného L. T. zrušil a současně rozhodl o
zastavení trestního stíhání obviněného z důvodu uvedeného v § 11 odst. 1 písm.
f) tr. ř. pro skutek právně kvalifikovaný jako zvlášť závažný zločin nedovolené
výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §
283 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. zákoníku spočívající v tom, že:
v přesně nezjištěné době od roku 2007 do srpna 2011 v P. , v R. i jinde
prodal T. I. , celkem 4 000g heroinu za celkovou částku cca 3.200.000 Kč,
přičemž v jednotlivých případech prodal jmenovanému od 4g do 50g heroinu za
částku 800 Kč za jeden gram,
v přesně nezjištěné době od podzimu roku 2011 do října 2012 v P. a v P. Z.
prodal H. J. , nejméně 70g heroinu za celkovou částku cca 70.000 Kč, kdy v
jednotlivých případech prodal jmenované 0,5g heroinu za částku 500 Kč,
v přesně nezjištěné době od roku 2000 do roku 2009 v P. Z. a na Z. prodal
L. V. , přesně nezjištěné množství heroinu, kdy k jednotlivým předávkám
docházelo denně vyjma dvou let, přičemž šlo při nich o množství heroinu
odpovídající částce od 200 Kč do 1000 Kč, dále v období od března 2012 do února
2013 na Z. prodal jmenovanému celkem 150g heroinu, přičemž v jednotlivých
případech prodal od 0,5g do 1g heroinu,
v přesně nezjištěné době od konce února 2013 do 11. 4. 2013 na různých místech
ve S. prodal K. K. , celkem nejméně 3g pervitinu za částku celkem 3.000 Kč
a dále jí poskytl zdarma nejméně 2g pervitinu,
v přesně nezjištěné době od roku 2005 do roku 2013 v P. i jinde prodal D. H.
, celkem cca 25g heroinu, přičemž v jednotlivých případech prodal jmenovanému
0,5g za částku 500 Kč,
v přesně nezjištěné době od podzimu roku 2011 do října 2012 v P. a v P. Z.
prodal J. J. , nejméně celkem 50g heroinu za celkovou částku cca 70.000 Kč,
kdy v jednotlivých případech prodal jmenované 0,5 – 1g heroinu za částku 1.000
Kč za jeden gram, přičemž přibližně ve dvaceti případech po předchozí domluvě s
obviněným mu drogu předal muž jménem H. ,
v přesně nezjištěné době od prosince roku 2012 do poloviny března roku 2013 v
P. i jinde prodal M. B. , celkem 10g heroinu za částku 1.000 Kč za jeden,
přičemž v jednotlivých případech prodal od 0,5g – 2g heroinu,
v přesně nezjištěné době od jara 2011 do listopadu 2013 do 11. 4. 2013 na
různých místech P. prodal M. R. (správně „R. “), celkem nejméně 250g
heroinu, přičemž v jednotlivých případech šlo o množství od 1 do 4 kuliček
heroinu, kdy jedna kulička byla za částku 500 Kč a obsahovala 0,3 až 0,4g
heroinu,
v přesně nezjištěné době od září 2012 do konce února 2013 na přesně nezjištěném
místě bezúplatně předal Z. K. , nejméně 0,5g pervitinu, kterou si předtím
telefonicky objednala u M. V. ,
v období kolem 23. 3. 2013 v obci S. v jednom případě prodal N. K. , kolem
0,3g pervitinu za částku 300 Kč, kterou si předtím telefonicky objednala u M.
V. ,
v přesně nezjištěné době od roku 2006 do roku 2008 na území hl. m. P. prodal
E. K. , celkem cca 400g heroinu, přičemž v jednotlivých případech prodal
jmenované 0,3 až 1,2g za částku 500 Kč za tzv. „půlku“, tj. kolem 0,3 – 0,4g
heroinu,
v přesně nezjištěné době od podzimu roku 2011 do února 2013 v P. a v P. Z.
prodal L. Č. , nejméně celkem 100g heroinu, kdy v jednotlivých případech
prodal jmenovanému 0,4 – 0,8g heroinu za částku 1.000 Kč za jeden prodejní gram,
v přesně nezjištěné době od jara roku 2012 do poloviny března roku 2013 na
území hl. m. P. i jinde prodal J. V. , celkem 20g heroinu, přičemž v
jednotlivých případech prodal od 0,5g do 1g heroinu, dále jmenovanému prodal v
deseti případech tabletu SUBUTEX, kdy v jednotlivých případech šlo buď o 1 ks
tablety č. 4 za 400 Kč nebo tablety č. 8 za 500 Kč,
v přesně nezjištěné době v roce 2010 v P. , V. S. , dále na Z. prodal P. S.
, celkem nejméně 120g heroinu, přičemž v jednotlivých případech šlo o množství
od 0,7 do 1,4g heroinu, vždy za cenu 500 Kč za 0,35g heroinu,
v přesně nezjištěné době od července 2012 do konce února 2013 v P. B. a v P.
Z. prodal T. H. , nejméně 90g heroinu, kdy v jednotlivých případech šlo o
množství 0,5g za cenu 500 Kč,
v nezjištěném období roku 2005 v P. u zastávky MHD Kavalírka prodal J. K. ,
2g heroinu za částku 2.500 Kč, dále v období od prosince 2012 do dubna 2013 v
P. a v J. prodal jmenovanému celkem 2g heroinu za částku 2.500 Kč,
v měsíci březnu 2013 na nezjištěném místě nabídl S. S. , dodání pervitinu s
tím, že má obviněnému v případě zájmu zatelefonovat, kdy v jednom případě
prodal jmenované 0,5g pervitinu za částku 500 Kč,
v blíže nezjištěných dnech od jara roku 2012 do poloviny měsíce ledna 2013 v
P. Z. a S. a v P. B. prodal postupně osobě Z. M. , celkem 250g drogy
heroin, přičemž při jednotlivých předávkách šlo o různé množství od 0,35g do
1,5g, přičemž v polovině předávek samotné předání heroinu proběhlo
prostřednictvím J. H. ,
v blíže nezjištěných dnech v období od podzimu roku 2008 do roku 2010 v D. ,
ul. P. , prodal postupně osobě V. K. , celkem 10g drogy heroin, přičemž při
jednotlivých předávkách šlo o množství 0,5g až 1g heroinu,
v blíže nezjištěných dnech v období od roku 2008 do podzimu roku 2012 v P. Z.
a S. a v P. B. a dále v D. postupně prodal osobě D. S. , celkem 2g
heroinu, přičemž při jednotlivých předávkách šlo o množství od 0,5g do 1g
heroinu,
v blíže nezjištěných dnech v období od léta roku 2012 do začátku listopadu 2012
v P. Z. prodal opakovaně osobě V. P. , celkově nezjištěné množství drogy
heroin, vždy za cenu od 800 Kč do 1.000 Kč za 1g heroinu,
v blíže nezjištěných dnech v období od léta roku 2008 do podzimu roku 2012 v
P. Z. , v P. B. a dále v D. postupně prodal osobě J. H. , celkem 10g
drogy heroin, přičemž při jednotlivých předávkách šlo o množství od 0,5g do 3g
heroinu,
v blíže nezjištěných dnech v období od podzimu roku 2007 do podzimu roku 2011 v
P. B. v ul. P. a dále v D. a Ř. postupně prodal osobě J. M. , celkem
60g drogy heroinu, přičemž při jednotlivých předávkách šlo o množství od 0,5g
do 1g heroinu, vždy za cenu 500 Kč za 0,5g,
v blíže nezjištěných dnech v období od léta roku 2008 do října 2011 v P. B.
v ul. P. a dále v D. a Ř. postupně prodal osobě K. K. (roz. H. ), celkem
70g drogy heroin, přičemž při jednotlivých předávkách šlo o množství od 0,5g do
1g heroinu, vždy za cenu 500 Kč za 0,5g,
přičemž metamfetamin, jenž je účinnou látkou drogy pervitin, je uveden v
příloze č. 5 k zákonu č. 167/1998 Sb., o návykových látkách jako psychotropní
látka, zařazena do seznamu II podle Úmluvy o psychotropních látkách.
Proti citovanému usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 27. 8. 2014, sp. zn. 11
To 83/2014, podal nejvyšší státní zástupce (dále též jen „dovolatel“) v
neprospěch obviněného L. T. (dále též jen „obviněný“) dovolání, kterým napadl
výrok I. usnesení soudu druhého stupně. K důvodům dovolání uvedl, že napadeným
usnesením bylo rozhodnuto o zastavení trestního stíhání, aniž byly splněny
podmínky pro takové rozhodnutí, a odkázal na důvod dovolání uvedený v § 265b
odst. 1 písm. f) tr. ř.
V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku dovolatel po shrnutí
dosavadního průběhu řízení a výkladu stran dovolacího důvodu podle § 265b odst.
1 písm. f) tr. ř., vyjádřil nesouhlas s právním názorem Vrchního soudu v Praze,
pokud podle § 257 odst. 1 písm. c) tr. ř. zrušil rozsudek Městského soudu v
Praze ze dne 15. 5. 2014, sp. zn. 48 T 2/2014, v odsuzující části ohledně
obviněného L. T. a zároveň rozhodl o zastavení trestního stíhání obviněného z
důvodu uvedeného v § 11 odst. 1 písm. f) tr. ř., s odůvodněním, že ve věci je
ve vztahu k celému žalovanému jednání dána překážka věci rozhodnuté.
Dovolatel přitom přisvědčil úvaze odvolacího soudu, že jednání obviněného není
pokračujícím trestným činem sestávajícím se z několika dílčích útoků vymezených
osobami konkrétních odběratelů drogy, ale jediným skutkem vymezeným časově,
resp. místně. V předmětné věci se jednání obviněného vůči jednotlivým
odběratelům časově prolínalo a překrývalo, přičemž vykazovalo zjevně znaky
kontinuální interakce mezi obviněným, jakožto distributorem drogy, a jeho
odběrateli, jak na to poukázal i Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí sp. zn. 6 Tdo
894/2012 (uveřejněno pod č. 75/2013 Sb. rozh. tr.).
Oproti tomu však vytkl odvolacímu soudu, že zastavil trestní stíhání pro
veškeré posuzované jednání obviněného s odůvodněním, že se jedná jen o jediný
skutek. V tomto směru zdůraznil, že i v případě jediného kontinuálního jednání
obviněného je třeba zabývat se důsledky vyplývajícími z ustanovení § 12 odst.
11 tr. ř., podle něhož: „Pokračuje-li obviněný v jednání, pro které je stíhán,
i po sdělení obvinění, posuzuje se takové jednání od tohoto úkonu jako nový
skutek“. Uvedená zásada se totiž netýká pouze pokračujících trestných činů, ale
rovněž i trestných činů hromadných a trvajících (srov. Šámal, P. a?kol.:
Trestní řád. Komentář 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 259).
Na základě toho se dovolatel přiklonil k postupu soudu prvního stupně, který
správně jednání obviněného posoudil jako několik trestných činů vždy oddělených
sdělením obvinění pro shodnou trestnou činnost a toto rozčlenil na samostatné
skutky pod body I. – IV. rozsudku, a to podle konkrétních dat doručení usnesení
o zahájení trestního stíhání obviněnému pro stejnorodou trestnou činnost. V
tomto směru za podstatné označil usnesení Policie České republiky, Obvodního
ředitelství Praha II, č. j. ORII-60426/TČ-2012, které obviněný převzal dne 23.
11. 2012, když od tohoto data je třeba ve smyslu § 12 odst. 11 tr. ř. další
jednání obviněného považovat již za samostatný skutek bez ohledu na to, zda je
toto pojímáno jako pokračující trestný čin, trestný čin trvající, nebo jediné
kontinuální jednání mající charakter trvajícího trestného činu.
Za situace, kdy zprošťující výrok (viz bod B rozsudku soudu prvního stupně),
jehož právní moc dle názoru vrchního soudu založila překážku věci rozsouzené,
byl časově vymezen tak, že se jednání vůči M. S. , měl obviněný dopouštět „od
přesně nezjištěné doby roku 2008 do 2. 11. 2012“, pak tato část jednání, pro
které byl obviněný pravomocně zproštěn obžaloby, není součástí dalšího jednání
obviněného, které je odděleno jakožto samostatný skutek výše citovaným
usnesením policejního orgánu ze dne 20. 11. 2012 (obviněnému bylo doručeno dne
23. 11. 2012) o zahájení trestního stíhání a jež je popsáno pod bodem IV.
rozsudku městského soudu. Odvolací soud proto pochybil, pokud rozhodl o
zastavení trestního stíhání obviněného en bloc, ačkoli důsledky překážky věci
rozhodnuté se netýkaly jednání obviněného popsaného pod bodem IV. rozsudku
soudu prvního stupně. V této části nemohl odvolací soud trestní stíhání
obviněného zastavit z důvodu uvedeného v § 11 odst. 1 písm. f) tr. ř. Pokud jde
o období časově vymezené v bodě I. do 11. 6. 2007, pak dovolání proti této
části rozhodnutí nesměřuje, a to s ohledem na překážku věci rozsouzené
založenou pravomocným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 17. 9. 2008,
sp. zn. 2 T 53/2007.
Nesprávnou aplikací ustanovení § 12 odst. 11 tr. ř. dospěl odvolací soud k
nesprávnému právnímu závěru, že ve věci je dána ve vztahu k celému žalovanému
jednání překážka věci rozhodnuté ve smyslu § 11 odst. 1 písm. f) tr. ř. a
trestní stíhání obviněného podle § 257 odst. 1 písm. c) tr. ř. zastavil, aniž
pro to měl v celém rozsahu splněny zákonné podmínky. Své rozhodnutí tak podle
dovolatele odvolací vrchní soud zatížil vadou ve smyslu § 265b odst. 1 písm. f)
tr. ř. Vzhledem k uvedenému dovolatel závěrem navrhl, aby Nejvyšší soud podle §
265k odst. 1, 2 tr. ř. za podmínek § 265p odst. 1 tr. ř. zrušil dovoláním
napadený výrok pod bodem I. usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 27. 8. 2014,
sp. zn. 11 To 83/2014, jakož i všechna rozhodnutí na zrušené rozhodnutí
obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla
podkladu, a aby podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal Vrchnímu soudu v Praze,
aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
K dovolání nejvyššího státního zástupce se obviněný L. T. podrobně vyjádřil
prostřednictvím svého obhájce Mgr. Pavla Drumeva. K obsahu dovolání
konstatoval, že se ztotožňuje s právním názorem odvolacího soudu, že se v dané
věci jednalo o jediný skutek, a pokud byl rozhodnutím soudu prvního stupně
zproštěn obžaloby pro část jednání v rámci jediného skutku, pak je dána
překážka věci rozhodnuté ohledně celého jeho jednání. Současně odmítl závěr
nejvyššího státního zástupce v návaznosti na jeho výklad § 12 odst. 11 tr. ř. V
další části svého vyjádření obviněný rozvedl úvahy, že pokud jeho jednání není
pokračujícím trestným činem, toto není možno posoudit ani jako trestný čin
trvající, neboť v posuzované věci protiprávní stav nebyl jeho jednáním udržován
s ohledem na to, že mu byla dne 2. 11. 2012 práškovitá látka policisty
odebrána. Nemohl tedy v jejím držení jakkoli pokračovat, když téhož dne bylo
jeho jednání ukončeno. Ve vztahu k dříve označenému jednání z trestního příkazu
Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 26. 2. 2013, sp. zn. 38 T 26/2013, mu tak
měl být správně uložen buď souhrnný trest, popř. tento trestní příkaz měl
zůstat soudem v řízení sp. zn. 48 T 2/2014 nedotčen. Závěrem obviněný navrhl,
aby Nejvyšší soud dovolání nejvyššího státního zástupce jako nedůvodné zamítl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) při posuzování mimořádného
opravného prostředku předně shledal, že dovolání nejvyššího státního zástupce
je přípustné [§ 265a odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. ř.], bylo podáno osobou
oprávněnou [§ 265d odst. 1 písm. a) tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde
lze podání učinit [§ 265e odst. 1, 3 tr. ř.].
Vzhledem k tomu, že lze dovolání podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §
265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda lze dovolatelem
uplatněný dovolací důvod považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení
zákona, jejichž existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného
rozhodnutí dovolacím soudem. V úvahu přitom přicházelo posouzení pouze ve
vztahu k ustanovení odstavce prvního § 265b tr. ř.
Podle § 265b odst. 1 písm. f) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže bylo o
zastavení trestního stíhání rozhodnuto, aniž byly splněny podmínky pro takové
rozhodnutí. Rozsah ani povahu podmínek pro zastavení trestního stíhání zákon
nestanoví. Nejvyšší soud má však za to, že je nutno při výkladu tohoto
ustanovení vycházet i z ostatních dovolacích důvodů, zejména z důvodu uvedeného
v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který omezuje možnost uplatnění
námitek pro dovolání proti rozhodnutí na situaci, kdy rozhodnutí spočívá na
nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním
posouzení. Jinými slovy podle názoru Nejvyššího soudu lze dovolání podat proti
rozhodnutí o zastavení trestního stíhání, jen když jsou namítány vady hmotně
právního posouzení. Z toho plyne, že v rámci rozhodování o dovolání i v takovém
případě vychází Nejvyšší soud zásadně ze skutkových zjištění provedených soudy
v předchozím řízení a pouze hodnotí, zda tato skutková zjištění byla z hlediska
hmotného práva správně posouzena.
V kontextu s citovaným dovolacím důvodem dovolatel v mimořádném opravném
prostředku namítl, že odvolací soud vycházel z nesprávného hmotně právního
posouzení jednání obviněného jako jediného skutku a že proto je ve věci dána
překážka věci rozhodnuté ve smyslu § 11 odst. 1 písm. f) tr. ř. ve vztahu k
celému žalovanému jednání obviněného, a jeho trestní stíhání tak nesprávně
zastavil.
Tyto výhrady lze pod zmíněný dovolací důvod podřadit, a proto Nejvyšší soud
podle § 265i odst. 3 tr. ř. přezkoumal zákonnost a odůvodněnost výroku
napadeného usnesení, proti němuž bylo dovolání podáno, v rozsahu a z důvodů
uvedených v dovolání, jakož i řízení napadenému rozhodnutí předcházející, a
dospěl k níže uvedeným závěrům.
S ohledem na rozsah přezkumné činnosti Nejvyššího soudu vymezené obsahem
podaného dovolání je třeba v intencích ustanovení § 265i odst. 3 tr. ř.
připomenout, že dovolání nejvyššího státního zástupce směřuje jen proti té
části napadeného usnesení odvolacího soudu, jíž bylo zastaveno trestní stíhání
obviněného z důvodu údajné překážky věci rozsouzené též pro jednání popsané v
bodě IV. rozsudku soudu prvního stupně.
K uvedené problematice je dále zapotřebí (alespoň ve stručnosti a jen v obecné
rovině) uvést, že podle ustanovení § 11 odst. 1 písm. f) tr. ř. trestní stíhání
nelze zahájit, a bylo-li již zahájeno, nelze v něm pokračovat a musí být
zastaveno proti tomu, proti němuž dřívější stíhání pro týž skutek skončilo
pravomocným rozsudkem soudu nebo bylo rozhodnutím soudu nebo jiného oprávněného
orgánu pravomocně zastaveno, jestliže rozhodnutí nebylo v předepsaném řízení
zrušeno.
Podle ustanovení § 12 odst. 11 tr. ř. pokračuje-li obviněný v jednání, pro
které je stíhán, i po sdělení obvinění, posuzuje se takové jednání od tohoto
úkonu jako nový skutek a podle § 12 odst. 12 tr. ř. se skutkem podle tohoto
zákona rozumí též dílčí útok pokračujícího trestného činu, není-li výslovně
stanoveno jinak.
Co se rozumí skutkem ve smyslu § 11 odst. 1 písm. f) tr. ř., pro nějž nelze za
uvedených okolností opakovaně vést trestní stíhání, není v obecné rovině
zákonem definováno. K tomu Nejvyšší soud dodává, že skutek, který tvoří předmět
trestního stíhání obviněného, není sice jako pojem v trestním právu definován
zákonem, ale jeho vymezení je záležitostí ustálené právní teorie a soudní
praxe. Podstatou skutku, o němž má soud rozhodnout, je účast obviněného
(obžalovaného) na určité události popsané v žalobním návrhu, tedy jeho právně
relevantní jednání (konání nebo opomenutí), z něhož vzešel následek porušující
nebo ohrožující společenské zájmy chráněné trestním zákonem. Podstatu skutku
tedy tvoří jednak jednání trestně odpovědného pachatele a jednak následek,
který jím byl způsoben. Součástí skutku nemůže být jakékoli jednání osoby, ale
pouze takové, které je relevantní z hlediska trestního práva hmotného, a je
proto obsaženo ve znacích skutkové podstaty některého trestného činu. Obdobně i
následek musí být významný ze stejného hlediska. Momentem, jenž dělí počínání
pachatele na různé skutky, je právě trestněprávně relevantní následek, který
obviněný způsobil nebo chtěl způsobit. Pro vztah mezi jednáním a následkem musí
platit, že jednání je pro daný následek kauzální, tj. bez něj by k následku
nemohlo dojít tím způsobem, jak k němu došlo (srov. zejména rozhodnutí pod č.
8/1985 a č. 5/1988 Sb. rozh. tr.). Všechny projevy vůle pachatele navenek,
které vedly k takovému trestněprávně relevantnímu následku, tvoří jeden skutek.
O jeden skutek z hlediska hmotného práva se jedná i v případě, došlo-li ke
vzniku více následků významných pro trestní právo hmotné, jestliže každý z
těchto následků byl způsoben alespoň zčásti týmž (jedním) jednáním, rovněž
významným z hlediska trestního práva hmotného.
Podle ustanovení § 116 tr. zákoníku se pokračováním v trestném činu rozumí
takové jednání, jehož jednotlivé dílčí útoky vedené jednotným záměrem naplňují,
byť i v souhrnu, skutkovou podstatu stejného trestného činu, jsou spojeny
stejným nebo podobným způsobem provedení a blízkou souvislostí časovou a
souvislostí v předmětu útoku.
V návaznosti na tato teoretická východiska nutno připomenout, že vrchní soud
trestní stíhání obviněného zastavil na základě úvahy, že ve věci je založena
překážka rei iudicatae, neboť v řízení před městským soudem nabyl právní moci
zprošťující výrok rozsudku ohledně jednání obviněného uvedeného pod bodem I/12
obžaloby, a protože celé posuzované jednání, pro které byla podána obžaloba,
není pokračujícím trestným činem, ale jediným skutkem, který nelze dále
procesně dělit na dílčí útoky, vztahuje se tato překážka na celou posuzovanou
trestnou činnost obviněného. Za této situace pak odvolací soud dovodil, že
ohledně jediného skutku vedle sebe nemůže obstát zprošťující výrok a výrok
odsuzující. V tomto směru vyjádřil názor, že v případě neprokázání prodeje či
předání drogy konkrétnímu odběrateli není namístě rozhodovat zprošťujícím
výrokem, ale takové jednání je třeba pouze vypustit z výroku o vině. Na základě
těchto skutečností pak odvolací soud konstatoval, že vzhledem k nemožnosti
posouzení jednání obviněného jako pokračujícího trestného činu, nepřichází v
úvahu ani ukládání společného trestu podle § 45 odst. 1 tr. zákoníku. Protože
byl v dané věci dán důvod nepřípustnosti trestního stíhání ve smyslu § 11 odst.
1 písm. f) tr. ř., když bylo vedeno trestní stíhání pro jediný skutek, které
již dříve ohledně jeho části skončilo pravomocným zprošťujícím rozsudkem,
odvolací soud trestní stíhání obviněného podle § 257 odst. 1 písm. c) tr. ř.
zastavil.
Podle Nejvyššího soudu však tato argumentace dovoláním napadeného usnesení
odvolacího soudu nemůže obstát.
Nejvyšší soud ve shodě s dovolatelem nemá výhrad vůči právnímu názoru
odvolacího soudu, podle něhož posuzované jednání obviněného ve vztahu k
distribuci drogy jednotlivým odběratelům obecně nelze pokládat za pokračující
trestný čin ve smyslu § 116 tr. zákoníku, tedy že za soudy zjištěných okolností
prodej drogy jednotlivým konzumentům nepředstavuje dílčí útoky pokračujícího
trestného činu vymezené osobami konkrétních odběratelů omamných a
psychotropních látek, o nichž by bylo možno rozhodnout rozdílným způsobem, tj.
odsuzujícím či zprošťujícím rozsudkem, ale že taková jednání tvoří z hlediska
trestního práva hmotného jeden skutek. Úvahy, na nichž odvolací soud založil
tyto své závěry, vychází ze skutkového zjištění, že: „…obžalovaný v období od
r. 2002 do r. 2013 v P. i na jiných místech prodával či bezúplatně předal
různým osobám heroin a pervitin. V případě jednotlivých odběratelů se nejednalo
o nákupy jednorázové, nýbrž o nákupy opakované dané jejich dlouhodobostí,
finanční situací a potřebou odběratelů. Obžalovaný, který s těmito drogami
disponoval poté, co je předtím získával z nezjištěných zdrojů, takto reagoval
na poptávku od přímých uživatelů. Jednotlivé nákupy či jiná předání nelze
oddělit časově ani věcně ve vztahu k jednotlivým osobám, které si drogu od
obžalovaného opatřovaly, nelze je tedy skutkově ohraničit. Odběratelé ji od
obžalovaného získávali v různých obdobích, která se co do specifikace ve vztahu
k jednotlivým osobám prolínají. Při takovém skutkovém zjištění nelze dělit
jednání obžalovaného na samostatné skutky ani jednotlivé dílčí útoky ve smyslu
§ 12 odst. 12 tr. ř., neboť nelze přesně vymezit čas ani způsob provedení
trestného činu. Rozčlenění jeho jednání pouze ve vztahu k jednotlivým osobám,
které si od obžalovaného drogu obstarávaly, nepředstavuje naplnění ustanovení §
116 tr. zákoníku, neboť v podstatě stejné období je charakteristické tím, že si
od obžalovaného tímto způsobem drogu opatřovala stejným způsobem velká skupina
konzumentů“ (str. 15 až 16 odůvodnění usnesení). Odvolací soud v této
souvislosti přiléhavě poukázal na judikaturu Nejvyššího soudu, který se danou
problematikou zabýval kupř. v rozhodnutích sp. zn. 5 Tdo 801/2012, sp. zn. 11
Tdo 1440/2008, sp. zn. 6 Tdo 894/2012 (č. 75/2013 Sb. rozh. tr.) a zejména pak
ve věci sp. zn. 7 Tdo 1480/2006 (rozhodnutí pod č. 6/2008 Sb. rozh. tr.).
Uváděná rozhodnutí v takových případech shodně pokládají jednání pachatele,
který distribuuje nebo vyrábí a distribuuje omamné a psychotropní látky v
určitém období, jež je specifikováno časovým rozpětím, určitému okruhu
odběratelů, kteří si podle své potřeby takto drogu opakovaně obstarávají, jako
jediný skutek, nikoli však jako pokračování v trestném činu ve smyslu § 116 tr.
zákoníku. V tomto směru odvolací soud napravil pochybení soudu prvního stupně,
který za zjištěných skutkových okolností pokládal distribuci drogy jednotlivým
konzumentům vždy za dílčí útoky pokračujícího trestného činu.
Soud prvního stupně ovšem procesně rozdělil posuzovanou trestnou činnost
obviněného a posoudil ji jako čtyři samostatné trestné činy podle § 283 tr.
zákoníku (ostatně s ohledem na to mu ukládal úhrnný trest), a to v bodech I. –
IV. rozsudku podle konkrétních dat doručení usnesení o zahájení trestního
stíhání obviněnému pro předmětnou trestnou činnost, které se dopustil v bodě ad
I./1) – 10) v době do 11. 6. 2007, v bodě ad II./1) – 5) v době od 11. 6. 2007
do 16. 5. 2008, v bodě ad III./1a), b), 2) – 17) v době od 16. 5. 2008 do 23.
11. 2012 a v bodě ad IV./1) – 4) v době od 23. 11. 2012 do minimálně února
2013.
Jak již bylo výše uvedeno, v případě každého z těchto trestných činů pak soud
prvního stupně učinil sice nesprávný závěr, že jde o pokračování ve smyslu §
116 tr. zákoníku, ale současně Nejvyšší soud nemohl akceptovat názor odvolacího
soudu, že nejde-li o pokračování, tak je to důvodem pro zastavení trestního
stíhání pro veškerou žalovanou trestnou činnost obviněného s ohledem na
pravomocný výrok rozsudku soudu prvního stupně, jímž obviněného zprostil
obžaloby pro jednání popsané v bodě I./12 obžaloby, které podle právního názoru
odvolacího soudu mělo založit překážku věci rozhodnuté ve smyslu § 11 odst. 1
písm. f) tr. ř., s tím, že jde jen o jediný skutek.
Jak vyplývá z obsahu spisu, jednání popsaného v bodě I./12 obžaloby, kterým byl
obviněný podle § 226 písm. a) tr. ř. obžaloby zproštěn a v němž byl soudem
prvního stupně spatřován dílčí útok pokračujícího zločinu nedovolené výroby a
jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst.
1, odst. 3 písm. c) tr. zákoníku, se měl obviněný dopustit tím, že „v přesně
nezjištěné době od roku 2008 do 2. 11. 2012 na území hl. m. P. , zejména v P.
Z. , na S. , v P. B. a v D. prodal po předchozí telefonické domluvě M. S. ,
opakovaně heroin, kdy jmenovanému prodal nezjištěné množství heroinu za
celkovou peněžní částku 800 000,- Kč, přičemž v jednotlivých případech se
jednalo o množství od 0,4 do 5 g heroinu za peněžní částku 500,-Kč za 0,4 g
heroinu“.
Není sporu o tom, že tento zprošťující výrok nabyl právní moci v řízení před
soudem prvního stupně. Překážku věci rozsouzené předvídanou v § 11 odst. 1
písm. f) tr. ř., která v důsledku toho vznikla, však nelze vztáhnout na veškeré
jednání (na všechny čtyři trestné činy) popsané pod body ad I. – IV. rozsudku
nalézacího soudu, ale ve shodě s argumentací dovolatele, jíž lze bezezbytku
přisvědčit, ji lze vztáhnout toliko na jednání obviněného spáchané v období „…
od roku 2008 do 2. 11. 2012…“ (viz bod B rozsudku soudu I. stupně), když dne
23. 11. 2012 mu bylo sděleno obvinění pro jeho jednání spočívající v podstatě v
tom, že přechovával drogy za účelem jejich další distribuce, tedy pro část
posuzované trestné činnosti, resp. na období předcházející tomuto sdělení
obvinění. V souladu s dovolacími námitkami a z toho vyplývajícího rozsahu
přezkumné činnosti Nejvyššího soudu se tyto důsledky pravomocného zprošťujícího
výroku nemohou vztahovat na tu část jednání obviněného uvedenou v bodě IV.
rozsudku soudu prvního stupně, byť jde o stejnorodou trestnou činnost
navazující na jeho jednání z období před 23. 11. 2012. Jde totiž o trestnou
činnost, které se obviněný měl dopustit až po výše již označeném sdělení
obvinění pro část posuzovaného jednání obviněného, a proto také předmětná
překážka rei iudicatae se jí nijak nemůže dotknout, neboť v posuzované věci se
po okamžiku výše uvedeného sdělení obvinění jednalo již o jiný skutek, než pro
který byl učiněn zprošťující výrok. Jinak řečeno, jednání, pro které byl
obviněný obžaloby zproštěn, není součástí jednání páchaného poté, co mu bylo
dne 23. 11. 2012 sděleno obvinění pro předcházející distribuci drog. Jde o nový
skutek, jehož se zprošťující výrok netýká, a proto nezakládá překážku věci
rozsouzené.
Ze zákonného ustanovení § 12 odst. 11 tr. ř. i příslušné pasáže komentáře
(Šámal, P. a kol. Trestní řád. Komentář. 7. vydání, Praha C. H. Beck, 2013, s.
259) vyplývá, že toto ustanovení je nutno aplikovat bezpodmínečně bez ohledu na
to, zda jde o pokračující nebo trvající nebo hromadný trestný čin. Mezníkem,
jenž z hlediska § 12 odst. 11 tr. ř. ukončuje jeden pokračující, trvající nebo
hromadný trestný čin a odděluje ho od dalšího, který naplňuje znaky takového
trestného činu, je sdělení obvinění, neboť pojmem pokračuje-li v jednání, se
zde nerozumí jen pokračování v jednání při „…pokračování v trestném činu“, ale
i pokračování v jednání při trestných činech trvajících a hromadných“.
Rozhodující je okamžik, kdy podezřelému bylo obvinění skutečně sděleno.
Za této situace Nejvyšší soud tedy shledal správnými úvahy nejvyššího státního
zástupce, že v předmětné věci je třeba za onen mezník i ve smyslu ustanovení §
12 odst. 11 tr. ř. považovat usnesení policejního orgánu Policie České
republiky Obvodního ředitelství Praha II., č. j. ORII-60429/TČ-2012, ze dne 20.
11. 2012, kterým obviněnému bylo sděleno obvinění pro jednání spočívající v
tom, že dne 2. 11. 2012 kolem 14.00 hod. v P. , ul. K V. před domem č. .....,
měl u sebe l ks složené hliníkové fólie a plastovou krabičku s dvaceti
kuličkami z hliníkové folie, vše s obsahem světle nahnědlé práškovité látky o
celkové hmotnosti 9,09g, ve které bylo následně chemickou expertizou zjištěno
1,35g heroinu base, a které převzal dne 23. 11. 2012. Podle zjištění nalézacího
soudu tuto drogu přechovával za účelem její distribuce třetím osobám – viz bod
III./17 rozsudku. Citované sdělení obvinění tak tvoří předěl, od něhož jednání
obviněného po tomto datu spočívající v distribuci drog již není součástí jeho
předchozí stejnorodé trestné činnosti, ale jde o skutek nový. I pokud by
zprošťující výrok vytvořil překážku res judicata ohledně předchozího jednání
obviněného spočívajícího v podstatě v distribuci drog, tak trestná činnost
popsaná pod bodem IV. rozsudku soudu prvního stupně nemohla být tímto výrokem
dotčena. Příčina nesprávného právního názoru odvolacího soudu tak spočívá v
tom, že nepřiznal jakoukoli relevanci výše citovanému usnesení policejního
orgánu o zahájení trestního stíhání obviněného pro část posuzované trestné
činnosti. Odvolací soud pominul, že tímto sdělením obvinění byl ohraničen
stíhaný skutek zakládající znaky jednoho trestného činu nedovolené výroby a
jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 tr.
zákoníku a pokud obviněný i poté „pokračoval“ v páchání stejné trestné činnosti
jde o nový skutek, a nikoli o součást předchozího činu obviněného.
Nejvyšší soud ve shodě s názorem dovolatele dospěl k závěru, že jednání, kterým
byl obviněný L. T. uznán vinným pod bodem IV./1) – 4) odsuzujícího výroku o
vině v rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. 5. 2014, sp. zn. 48 T
2/2014, kterého se dopustil způsobem v rozsudku podrobně popsaným „v době od
23. 11. 2012 do minimálně února 2013“, a jímž měl spáchat přečin nedovolené
výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §
283 odst. 1 tr. zákoníku, je tak novým samostatným skutkem a nemůže být tudíž
zprošťujícím výrokem nijak dotčen. Pro tento skutek bylo zahájeno trestní
stíhání dne 18. 6. 2013, resp. nadbytečně ještě dne 18. 9. 2013.
Podle Nejvyššího soudu je tak ohledně závěrů odvolacího soudu třeba zdůraznit,
že jeho postupem došlo k nesprávnému právnímu posouzení věci, neboť si
dostatečně neujasnil dosah ustanovení § 12 odst. 11 tr. ř. a opominul, že je
toto třeba aplikovat i v případě jediného kontinuálního jednání obviněného
zakládajícího jeden skutek, odděleného sdělením obvinění. V důsledku těchto
nesprávných úvah trestní stíhání obviněného podle § 257 odst. 1 písm. c) tr. ř.
zastavil s odůvodněním, že ve věci je dána překážka věci rozhodnuté ve smyslu §
11 odst. 1 písm. f) tr. ř. ve vztahu k celému žalovanému jednání. Nejvyšší soud
se proto ztotožnil s názorem nejvyššího státního zástupce prezentovaným v jeho
dovolání a shledal, že závěr odvolacího soudu se s rozvedenými hledisky a
kritérii neshoduje. I Nejvyšší soud se tak přiklání k názoru, že vrchní soud z
tohoto pohledu nemohl zasáhnout do rozsudku nalézacího soudu, pokud jde o výrok
o vině přečinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a
psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1 tr. zákoníku uvedený v bodě
IV. rozsudku.
Vzhledem k popsaným skutečnostem Nejvyšší soud shledal, že mimořádný opravný
prostředek byl nejvyšším státním zástupcem podán důvodně. Proto podle § 265k
odst. 1, 2 tr. ř. a za podmínky uvedené v § 265p odst. 1 tr. ř. (dovolání podal
nejvyšší státní zástupce v neprospěch obviněného L. T. ) zrušil usnesení
Vrchního soudu v Praze sp. zn. 11 To 83/2014 ze dne 27. 8. 2014, v napadeném
výroku pod bodem I. usnesení a současně zrušil další rozhodnutí na zrušené
rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením,
pozbyla podkladu. Poněvadž vytýkaná vada byla založena v řízení o odvolání,
Nejvyšší soud podle § 265l odst. 1 tr. ř. Vrchnímu soudu v Praze přikázal, aby
věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Úkolem Vrchního soudu v Praze jako soudu odvolacího, jemuž se předmětná věc
vrací k dalšímu řízení, bude, a to při dodržení všech v úvahu přicházejících
ustanovení trestního řádu (zejména ustanovení § 12 odst. 11 tr. ř.), věc znovu
projednat v takovém rozsahu, aby mohl učinit zákonu odpovídající rozhodnutí. To
znamená znovu projednat podaná odvolání obviněného a státního zástupce. Zároveň
lze ve smyslu ustanovení § 265s odst. 1 tr. ř. odkázat na právní názor, který v
tomto usnesení Nejvyšší soud vyslovil.
V souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud učinil
toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení
opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 24. března 2015
Předseda senátu:
JUDr. Antonín Draštík